JP komentáře u knih

Černý humor, cynismus, ok, ale osobně nepochopím, z čeho a proč se lidi dokážou tolik nadchnout nad sérií stripů, z nichž pár je, řekněme, kreativních, ale zbytek absolutně o ničem (speciálně, když to srovnám třeba s 'Red Meat' Maxe Cannona nebo Hugleikurem Dagssonem). Ať "tito lidé" (Pavle) kouřili cokoliv, chci to taky.

3 26.10.2020

Jednohubka, kterou jsem si pustil během rutinního uklízení bytu namísto soundtracku k DOOM Eternal. Civilní a lidské, ale taky s notnou dávkou kýče. Pokud jste viděli svoje starší lidi odcházet, oceníte tenhle krátký text asi o trochu víc. Jinak spíš průměr, co nenabízí nic víc, ale ani nic míň, než od něj očekáváte.

6 25.10.2020

Někteří žijí v přijmutí pravdy, někteří žijí v jejím absolutním popření. A někteří balancují chytře na pomezí, radou právníka. Justiční omyl sem, justiční omyl tam. Spousta fabulování ve vzduchu, ale nemůžete vědět nic, protože jednotlivé případy neznáte. A paradoxně se z rozhovorů dozvíte, že skutečně minimálně jeden člověk z těchto 18 je zavřený na doživotí, odsouzený křivým svědectvím dalšího, který se ve svém vlastním rozhovoru ke všemu otevřeně a bez obalu přiznává. Takže, velmi komplikované. Spravedlnost má tendence být velmi přímočará... ale když se člověk podívá na stav naší země, obecně, může si udělat obrázek o našem justičním systému. "Civilizovanost společnosti se dá posoudit podle chování jejích vězňů." -Dostojevskij

4 21.10.2020

Člověka to nemá čím ohromit, pokud se s tím neseznámil, když byl mladší... trilogie jako jedna kniha, jak ji Tolkien viděl, dělá mnohem lepší dojem a to díky právě celému tomu budování ve Společenstvu. Závěrečný díl je tak pohádka, co zestárla a která ve filmové podobě dostala značně lepší dynamiku, protože druhý a třetí díl jsou přeci jen více o akci, zápolení ať už Froda se Samem nebo ostatních členů v bitvách... není to tolik podmanivě kouzelné, i co do psaní, jako třeba a právě Společenstvo. Opět musím vyzdvihnout, do jaké podoby svoji vizi přetavil Peter Jackson... ale já čekal od knihy přeci jen popisnější a velkolepější pojetí, možná vinnou právě celkové epičnosti filmové adaptace, kterou je člověk odkojený.

6 17.10.2020

Fragment, zamýšlený jako část Meyrinkovy klíčové práce 'Styx', k jejímuž dokončení se ale nedostal. Okultismus, jóga, trans, "mezi nebem a zemí", Meyrinkův zájem o všechen esoterismus je až fanatický, ale zároveň v mnoha detailech skutečně uhodil hřebíček na hlavičku, třeba že ústní či písemná tradice nejsou jedinou formou zachování určité nauky, ta zůstává "v krvi" a může vybublat na povrch i o staletí později. Možná proto se tak vehementně snažil jakkoliv, nějak, předat věci, ve které věřil a kterým se naučil, nebo alespoň jakou zkušenost s nimi měl. Věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí, které nelze jakkoliv racionálně vysvětlit, patří do jiné sféry. Rovněž mě zaujalo, protože vím, že Jung Meyrinka četl, tak i Meyrinkovo pojetí toho, čím se sám Jung zabývá na řekněme, značně odbornější a sofistikovanější úrovni - Stín. A v tomhle ohledu je opět zajímavé, že se oba dopracovali k témuž, ale z úplně jiných základů.

2 13.10.2020

'Coraline' Pata Rothfusse. Problémem je, že tohle se dalo zpracovat do povídky, nebo dokonce kapitoly... Rothfuss se to snaží uhrát do autu, že kniha je "zkrátka divná a možná není pro vás a možná kdybyste si ji přečetli znovu, lidem se víc líbí moje knihy, když je přečtou znovu a blablabla". Není divná. Je úplně normální. Jen mám ten dojem, jako kdyby Patovi došla esence, šťáva, protože tráví víc času dissováním svých fanoušků online, než psaním. Kratičká novelka o Auri nabízí snad jen záblesk specifické atmosféry jejího života... ale vlastně krom toho nic nepřináší, Kronika královraha je zkrátka jinde a možná, že 'Jméno větru' byl Patův 'Dragostea Din Tei', jeden hit... a konec, protože, ruku na srdce, jeho editorka tvrdí, že poslední roky ani nepíše (ale hrozně rád sám sebe poslouchá, jak je těžký pochopit jeho knihy a jejich provázanost - chápu, těžká cesta k srdci pravýho fantasy geeka, dlážděná nepředstavitelnou bolestí)... Pat de facto píše trošku nápaditější fantasy pro děti, ale sám sebe vidí jako Friedricha Nietzscheho 2.0 - nicméně, tahle knížka si svých pár fanoušků určitě najde. A epub jistí pofidérní investice do podobných projektů.

9 07.10.2020

Nesmrtelnost = IDDQD. A přesně takhle Kundera svůj román hraje. Číst ho teď začíná být děsná nuda. A je zajímavé, jak můj zájem o něj, nebo lépe řečeno dojem, jaký na mě dělá, s časem čím dál víc upadá a klesá, do šedi průměru. 'Nesmrtelnost' je meditace na různá témata, ale hlavně z toho cítím Kunderu, jako člověka co se opájí svým pojetím románu (pojetím, která nikdo kromě něj samozřejmě netuší *irony*) a že to, že napsal experimentálněji laděnou prózu je najednou událost roku. Je to takový ten bod, kdy si autor řekne, že už toho napsal příliš ve stejném duchu a tak se rozhodne pro divočinu. A Kundera umí spoustu skvělých literárních kliček, aby čtenáře od začátku do konce tahal za nos. Cpe do románu přehršel odkazů, spojuje se s velikány, aby se držel v jejich světle, hraje si. Ale já tyhle hry nehraju. Vidím to. Kundera nikdy nenapíše a nevydá dílo, u nějž by plně nevěřil, že bude veřejností opěvováno a v určitém rozměru viděno jako "veliké", ale jeho záměr sám mi přijde pokřivený a špatný (pak samozřejmě řekne, že to napsal, aby zachránil delfíny nebo tak něco). Ale teď mluvím o dojmu a přijde mi, že Kunderův problém je právě v jeho sebeopájení, které konstantně prozařuje skrze jeho text a trefně tak zabíjí jeho 'Nesmrtelnost'. Možná proto je Kundera tak populární u žen, ta tendence znít ladně, ale přitom nemít žádnou přidanou hodnotu (jako když se chováte slušně a příjemně, ale ne upřímně), je to úplně totéž, jako když se nějakej borec snaží dostat ženskou do postele a vy víte, že je to absolutní dement, ale zároveň, že ona se s ním stejně vyspí... v poslední době jsem začal být silně alergický na tenhle egocentrismus lidí, protože zjišťuju, že jsou to ti největší idioti, což zpět ke Kunderovi, jej může činit geniálním idiotem, a to je next level, v negativním slova smyslu, je to ještě hlubší propast. Společně s tímhle čtu 'Červenou knihu' od Junga, u kterého vím, že jeho záměr vůči čtenářům není falešný a který tuhle knihu v mých očích degraduje do pozice leporela v mateřských školkách - leporela o superhrdinech, co mají na kápi MK a nikdo není lepší, než oni. Kunderův záměr mi přijde falešný... a velmi sebestředný. Ale třeba je to jen můj dojem... ale já dám hodně na svoje dojmy. Možná to i sám Kundera ví a uznává: „Když tě slyším, bojím se, aby tvůj román nebyl nuda.“ A to jsem okolo 'Nesmrtelnosti' kroužil tolik let, abych nakonec zjistil, že je to jen jedna veliká nudná onanie. Tím končím s mušlemi, uvidíme se za chvíli.

7 04.10.2020

Hodně faktografická autobiografie složená jednak z Lynchových vzpomínek a jednak ze vzpomínek lidí, se kterými pracoval. Kniha není zaměřená na interpretaci jeho filmů, nebo nějakých metod, hlubokých analýz, jako spíš na okolnosti okolo jejich vzniku a maluje jednoho z nejpozoruhodnějších filmařů současnosti nikoliv jako podivína, ale jako pozitivního, milého a relativně normálního člověka, který jednoduše má zájem v podivných tématech kterým se věnuje. Ne tak úplně to, co jsem čekal. Ale i přes ten mamutí rozsah to nepokrývá informace, o kterých bych já osobně měl touhu číst tak dlouho, tolik stránek. Slušná kniha, ale očekával jsem od ní něco úplně jiného a víc. Jednu část jsem si ale musel poznačit: "I hated school. I fucking hated school. It was total waste of time." Cítím se podobně. 7.5/10

2 03.10.2020

Vonnegut bilancuje a už vlastně nemá moc co říct. Jeho triky jsou ohrané. Zápletka slouží k tomu, aby prodala knihu jako román a přitom jde jen o formu zápisků a ohlédnutí na (jak jinak a opět) vše možné. Kurt mě celkem bavil, když mi bylo tak 15-18 let, ani ne tolik tématicky nebo humorem, ale čistě díky struktuře, jakými své knihy komponoval. Dnes už mi připadá jako dost sešlá "uplifting" literatura instruktorů jógy a pozitivních "new age" středoškoláků, co si myslí, že jejich sarkasmus a pseudointelekt přebije realitu života. Na mě příliš laciné, příliš naivní.

1 02.10.2020

Asi jako většina jsem se ke knihám dostal okolo boomu, který způsobila filmová adaptace trilogie (2001-2003), tehdy jsem dostal a přečetl pouze první část, takže dokončení trilogie je pro mě prakticky dvacetiletým restem. Věřím že pochval se tu knize dostalo přehršel: "Tolkien - otec moderní fantasy", "můj děda ho ve skutečnosti potkal v Londýně", "nikdo nedokáže pochopit, co cítím, když to čtu" apod. A proto bych se rád spíš zaměřil na negativa, i když mi kniha připadá solidní i s odstupem času, koneckonců nikdo nemůže popřít její vliv na žánr moderní fantasy, ale: Nelíbila se mi přítomnost určité teatrálnosti, hlavně v dialozích "Legolasi, příteli můj, podej mi to mýdlo," řekl Aragorn a elf už se pro něj shýbal..". Chci říct, jediný důvod proč to nepůsobí jako křeč je fakt, že je to epická fantasy, které se určitá teatrálnost odpouští, protože se odehrává v jakémsi paralelním mýtickém středověku, zároveň mě ale tahle teatrálnost iritovala a to i s přihlédnutím ke všemu. Myslím si, že Tolkienovu universu není co vytknout, protože to inspirovalo a ovlivnilo generace žánrových autorů, kteří jej bez ostychu a konstantně napodobují a kteří přišli se stovkami a tisícovkami podobných vizí a tenhle vliv mu zkrátka upřít nelze. Některé části, speciálně oproti filmu sice skvěle prohlubují kontext a dodávají scénám jiný rozměr,
protože postavy mnohem více tápají v nevědomosti, váhají... zatímco ve filmu všichni hned ví vše. Jen hned jedna z úvodních částí, kde Aragorn, Gimli a Legolas potkají Éomera je co do dialogu velmi odlišná od knihy, ale chápu že pro kontinuitu a tempo filmu musela být část přepracována. Tady už se naráží spíše na médium vs. médium. Některé pasáže jsou ve filmu ale i lépe podané, třeba samotná smrt Boromira, jeho poslední slova s Aragornem jsou definitivně lepší ve vizuální podobě. Navíc bych z dnešního pohledu zařadil literturu i přes její kontext jako fantasy pro náctileté. Má to jistou naivitu a prostoduchost i přes fakt, že tam Tolkien vměstnal symboliku ke skutečnému světu apod. Takže abych to shrnul, pro mě to bylo spíš prohloubení dobře známého děje a že Peter Jackson odvedl setsakra dobrou práci v tom, jak tuhle trilogii převedl na plátno, ale já jako teenager četl Kingova Zabíječe, takže co do epičnosti už tohle má dnešní generace čtenářů problém více oslovit. Je to takový lehký a dobrý, jak Mozart, ale když má člověk radši Rachmaninova... Moje očekávání od literatury jsou už mnohem výše a jinde, takže ti, co Tolkiena dissují, dokážu je pochopit stejně tak, jako dokážu pochopit ty, co jej naprosto žerou.

8 24.09.2020

Text je tak krátký, že vlastně nic moc neřekne. Ale myslím si, že pro naši mentalitu je hispanoamerická literatura obecně těžko přístupná (jiný rytmus, zapojení smyslů), pro Evropana je kolikrát těžko přístupný i jeho nedaleký soused, natož pak někdo, kdo žije půl zeměkoule daleko. Márqueze a jeho 'Sto roků samoty' jsem nějakou dobu zpátky odložil, nebyl to zkrátka můj šálek kávy. A ta kolumbijská přitom není špatná. Ale v trefně nazvané novele 'Na paměť mým smutným courám' jsem alespoň dosáhl jednoho a konečně si od něj něco přečetl.

4 15.09.2020

"Tvé vlasy na mém spánku."

Vždycky říkám, že Kafka je jako vesmír. Čím víc ho čtete, tím víc se prohlubuje vaše znalost, ale zároveň sílí i váš zájem o něj, jít dál. A jak se v závěru trefně poznamenává, jeho tvorba se do sebe vzájemně propíjí, jeho romány... kratší práce a korespondence, poznámky a deníky, vše prakticky psané dohromady... koneckonců já to tak dělám taky. Je to myšmaš.

"To jsou ty věty. Mohla bys je, Mileno, vzít nějak zpět, vysloveně vzít zpět, tu první, chceš-li, jen zčásti, ale tu druhou úplně?"

Korespondence s Milenou mě, když jsem ji začal číst, zlomila, jak jsem psal v prvním komentáři, z důvodu toho, jak Kafka vnímal a proč napsal 'Proces', knihu, která svého času měla na mě zásadní vliv. Vliv, který jsem ale nebyl schopen ani chápat, ani popsat. V mnoha úrovních i situacích jsem si vzpomněl na jednu mou vlastní podobnou "korespondenci" a je až pozoruhodné, na kolik paralel jsem postupně narážel... a že to vlastně opět byl i sám Kafka, kdo to celé započal (za vším hledej Kafku, mohlo by se říct). Je to zvláštní a fascinující část historie a proč jí dokážeme být tak fascinovaní. Kafka je enigma. Archetyp obskurna. I po tolika stránkách nejsem blíže rozluštění, než jsem byl na začátku. Často si říkám, jak asi zněl Kafkův hlas, jaké by to bylo sledovat ho třeba den, nebo alespoň pár hodin. Tohle je fascinující a jiná literatura. Intimní, hluboká, sofistikovaná, nerozluštitelná... a jednu dobu jsem dokonce nesouhlasil s tím si dopisy číst, ale Kafkovo mysteriózno mě nakonec přitáhlo. Jak okolo sebe může jeden člověk koncentrovat tolik a ještě ke všemu století zpátky? Tolik souznění a zároveň odříznutí... všechna ta tichá bolest. Tolik vrstev.

"... a pravda není ani tam, ani tady, někdy, když se vzbudím časně ráno, mám pocit, že pravda je těsně vedle postele, totiž hrob s několika povadlými květy, otevřený, připravený přijmout."

"Tak jsem teď, aniž jsem dělal ještě co jiného, seděl do 1/2 2 v noci nad tímto dopisem, díval jsem se na něj a skrze něj na Tebe. Někdy, ne ve snu, mám tuto představu: Tvoje tvář je zakrytá vlasy, podaří se mi je vprostřed rozhrnout doprava a doleva. Objeví se Tvůj obličej a já Ti přejedu dlaněmi přes čelo a spánky a držím pak Tvůj obličej v rukou."

"A tak to vlastně možná není láska, když řeknu, že jsi mi tím nejmilejším; láska je, že mi jsi nožem, kterým se rozrývám."

"Nepsat a zabránit našemu setkání, jen tuto prosbu mi v tichosti splň, jen to mi umožní nějak žít dál, vše ostatní jenom dál ničí."

8 14.09.2020

Konceptem neotřelé, protože hlavní "vypravěčka" jakoby sedí bokem a dialogy, monology, vyprávění, prezentují ostatní postavy okolo ní. Nenahlížíme tak do její hlavy, zato nahlížíme detailně do ostatních okolo ní. V tomhle je to fajn, i Karl Ove Knausgård tenhle text vychvaloval, ale po chvíli to začne být jaksi rozvláčné, odtud sem a tam. Jaksi to ztratí směr a rytmus a plácá se to kdovíkam a odkudkam. Ale pokud vás, jak říkám, strhne a zaujme samotný koncept téhle novely, tak je to chytlavé čtení, do kterého se dá slušně ponořit.

2 14.09.2020

Vzhledem k tomu, jak kostrbatý měl Lovecraft styl je až ironií, že se pouštěl i do poezie. Ale nebylo to špatný. Někdy sí, někdy no. Jednou jsem se i zasmál. I v originále dost těžkopádné a tedy docela oříšek překládat.

2 13.09.2020

Béčko. A totální. Možná tak, kdyby mi bylo devět, deset, jedenáct. Ale 'The Boys' na poli TV úřadují oproti svojí předloze jinak a geniálně. Především proto, že tenhle komiks je opravdu komiks, ke kterému se hodí snad a jen právě výraz "goofy". Tvůrci TV adaptace si vypůjčili námět, základní koncept... a díky za to, protože předloha je opravdu nemastná a neslaná, ať se na ni dívám jakkoliv.

2 08.09.2020

V kontextu Moorea a jeho tvorby těžko hodnotitelné, protože až do samotného závěru je kniha relativně pomalá a nicneříkající, spousta tápání ve tmě. V tomhle ohledu mě zaujalo, že je zpočátku tak realistická, že si skoro říkáte, že jde o dokument k Mýtu Cthulhu. 'Providence' se nesnaží coby vizuální forma až tolik uchvátit a odkrývat lovecraftovské vize Prastarých (i když to vyobrazení Azathotha na konci... hypnotické) a všeho ryzího hororu, jako spíše autenticky zachytit zákulisí a to, co Lovecrafta k sepsání jeho příběhů inspirovalo... aby se v závěru příběh zvrtl do jedné z nejšílenějších fantasmagorií, kterou jsem kdy v grafickém románu spatřil, fantasmagorie hodná právě samotného Lovecrafta. Spíše než ryzí pocta je tohle nuance se spoustou odkazů a přemítání nad odkazem autora z Providence. Nicméně velmi slušné počtení a pro die-hard fans příjemné zpestření o nové úhly pohledu (vnímání reality, snů, vize, jejich vzájemné proplétání a nekonečné prolínání), nad nimiž se Moore zamýšlí a v mnoha momentech opravdu uhodil hřebíček na hlavičku. Je to pro velmi vybranou a vybíravou čtenářskou obec, a to šílenství v závěru dává opět v kontextu Moorea (Strážci) smysl a zároveň je geniální opus magnum poctou Lovecraftovi. Velice zajímavá publikace, ale jak říkám, těžko hodnotitelná, protože po drtivou většinu stránek je to jen bezbřehé a nezáživné tápání, které následuje absolutním šílenstvím v závěru a Moore zkrátka napsal, co do využití grafického románu lepší práce (Z pekla), i když tahle má své nenapodobitelné, jiné kouzlo a jak jinak k Lovecraftovi, než i divné (ale v tom fascinujícím pozitivním slova smyslu). Me likey, Bill Hicks: k? k.

5 26.08.2020

Sečtělý intelektuál předvádí svoje vědomosti v boji proti mocenským skupinám, náboženství a všeobecné moudrosti otroků. Nuda. Ale na jednu stranu je řízků jako Hitchens třeba. Spíš jde o to, že to dělalo a dělá mnoho lidí a lépe (třeba Bill Hicks). U Hitchinse převažuje dojem, že flexuje vědomostma, ale nemá za něma žádné trefné pointy. Jistě, všechno stojí za hovno, člověk nemusí být Einstein, aby tyhle věci chápal. Ale možná, že lidi jsou větší idioti, než předpokládám.

2 26.08.2020

Jedna z klasik 'cosmic horror' žánru, která svého času posunula hranice a na které ujížděl i H. P. Lovecraft, kterému bylo celkové pojetí příběhu očividně velikou inspirací. Celá kniha je dost popisná, ale zejména v první půli tím spíš brzdí tempo, teprve až v té druhé, halucinogenní, to začne řádně dýchat. Nemůžu říct, že by mě to kdovíjak oslovilo, jako mezník to respektuju, ale nebavilo mě to třeba tolik jako Blackwoodovy 'Vrby', definitivně ale víc, než Chambersův 'Král ve žlutém'. Vcelku solidní, slušná záležitost, i z dnešního pohledu (vydáno 1908).

1 25.08.2020

Béčko jak trám se spoustou až úsměvných děr. Bob Shaw podruhé je tak nějak potvrzením toho, co jsem tušil už u jeho první a značně nápaditější knihy 'Jiné dny, jiné oči' - rutinér, který nemá moc co nabídnout, ledaže opravdu zbožňujete žánr natolik, že vám nevadí číst i jeho průměrnější články. Ale je to krátké a odsýpá to opravdu rychle. Jednoduché čtení, pokud nechcete namáhat hlavu a na dvě až tři hodinky něčím zabít čas.

1 22.08.2020

Zezačátku to bylo jen "Oh, Donna, Oh Donna" (The Misfits), protože je to napsané skvěle, propracovaně, sofistikovaně. Ale už brzy zjistíte, že se to neposouvá, ale jen tak nějak motá v kruhu. K 'Tajné historii' jsem se dostal několik měsíců zpátky, odložil to, pak se k tomu vrátil a už v půlce jsem opět litoval, ale řekl jsem si, že bych si rád utvořil názor na Donnu a její tvorbu, protože působí zajímavě. Ráj akademiků, tahle Donna Tartt, ale její kniha, kterou vydala v roce, kdy jsem se narodil (a ve věku, v němž se nacházím teď), byla ani ne tak náročná, ale obtížně se tím prokousávalo, protože to nikam nesměřovalo, progress neexistující, tempo neskutečně pomalé, dlouhé pasáže, co vás úvádí hlouběji do postav a jejich rozpoložení, abyste se dostali k dalším úvodům a charakterovým studiím - v tomhle duchu je to dost klasické dílo. Je to jiné, definitivně, než řekněme řadové thrillery a vlastně bych to ani mezi thrillery nezařadil. Ale i přes všechen ten um, jako kdyby to nedokázalo artikulovat věci pod povrchem lépe. Zároveň škoda, protože Tarttová definitivně stojí za přečtení, už jen s přihlédnutím k tomu, jak si dává na čas s každou knihou.

5 15.08.2020