JP komentáře u knih

Bisley a Lobo - deformovaná, bizarní a ujetá zábava se spoustou násilí a antihrdinou, jehož jedinou starostí je mít dost kreditů, aby si mohl vylívat mozek. Lobo je ten typ komiksu, kde hlavní hrdina zemře, dostane se do fronty, kde mají rozhodnout jestli půjde do nebe nebo pekla a skončí to tak, že tohohle vraždícího psychopata nechtějí ani v jednom a tak se ho snaží zbavit a reinkarnovat zpátky do momentu, kdy zemřel, aby se mohl pomstít, jenže s takovou reinkarnací to není jednoduché - leda že jste Lobo a máte sdostatek donucovacích prostředků. Tyhle absurdní béčkové twisty jsou něco, co mě nepřestane bavit, i přes tu lacinost. A okolo téhle obálky a konkrétně tohohle dílu jsem kroužil řadu let, od jeho vydání, patnáct let zpátky. Lobo je šovinistickým zosobněním toho nejhoršího v nás, transformovaný (reinkarnovaný) skrze kresbu do brutální nadsázky. Ve svém základě je to ultimátní autorská terapie i onanie v jednom. "IZZATAFACT?"

4 23.05.2020

S vědomím toho, jak málo člověk ví, jak to skutečně v Kafkově životě bylo, s množstvím interpretací jak jeho díla, tak jeho, jako osoby, se na něm mnoho autorů od jeho objevení, skutečně vyřádilo. 'Introducing Kafka', od něhož jsem čekal spíše jen momenty z Kafkova života v Crumbově až trefně kafkovské kresbě, se ale skrz Mairowitzův text pouští do jakéhosi obecného úvodu o Kafkovi a jeho životě, protkaný jeho nejvýznačnějšími díly a jejich analýzou, až do interpretací jeho "zlomových momentů". Zase jsem se přenesl do toho vesmíru nekonečné viny a nikdo nedokáže malovat obrazy tak, jako Kafka a jak je v půlce knihy řečeno, člověk se tak nějak musí zhypnotizovat, do spánku silnějšího než smrt - o tom psaní a čtení je.

"Když Kafka četl úryvky Procesu přátelům, vzpomínají, že se nekontrolovatelně smál." (smích má mnoho podob, Joker, 2019)

"V Kafkovi není žádný sex, v přeneseném slova smyslu, ale psychologická předehra je nekonečná."

"Tři dny poté, v jeho nekrologu, ho Milena Jesenská nazvala "mužem, odsouzeným k úctě světu s tak oslňující jasností, že nebylo možné ji vydržet a tak vedla k jeho smrti."

"Vzpomínka, která ožila."

(překlady jsou volné, četl jsem v originále, takže berte s rezervou... jde mi spíše o jejich náladu, než o doslovnost)

3 20.05.2020

(29.1.2021) Způsob, jakým McKenna přemýšlí... o rostlinách, společnosti a jejich spojitosti. Vždycky se cítím špatně, když vidím osobu, která "dává smysl" a formuluje ten smysl tak snadno, dává to sem, ven... ale lidi jsou jen dál idioti. Globálně, idioti. Samozřejmě, nezmění se to přes noc. Nalepit na to to stigma "drogy" (které je absolutně zcestné), slepé přijímání toho, co vláda řekne. Houby, DMT. DMT je i v našem těle. Na druhé straně máte alkohol, cukrem nasáknutý zabiják, povolený od 18-21 let, který každý konzumuje. A vlády, které nás drží od pravého poznání a hlubšího porozumění. Většina lidí asi nechápe, že dává smysl, že to byl ten důvod, proč se lidstvo vůbec vyvinulo a mozek začal pracovat jinak. A pokud jste někdy zkusili psychedelika, pochopili byste. Ta hlubší úroveň snahy o porozumění banálních každodenních věcí. Ale hádám, že lidi zkrátka potřebují čas. Otázkou je, jestli ho bude dost.

(19.05.2020) McKenna nakousne mnoho témat, historie, psychedelika, yada yada, ale vše jen velmi obecně. Ping-pong. Krouží to tak nějak ve vzduchu a okolo. Ale díky tomu je to i stručné. Slovy Reagana "When it comes to drugs, just say no." (Ohleduplně pro neangličtináře: "Když přijde na drogy, prostě řekněte ne.") Jenže definovat drogy. To já říkám pořád. Definuj mi, co to je droga (poprvé jsem se s tím pojmem setkal jako kluk v knize 'Filipova dobrodružství', kde drogu celkem chytře vyobrazili jako oblak plný barev, který vás napřed přiměje cítit se dobře, ale nakonec vás vysaje). Třeba v práci je člověk, co si rád dá pár prásků ze skla a vypálí se do stratosféry (pardon, terminologie: zhulí se). Je to člověk línej, ale jen to, že si dává ganju, neznamená, že je to feťák. Nicméně, konzervativnější lidé ho tak automaticky vnímají. Mají absolutně nulový rozhled když přijde na tohle téma. Tenhle člověk jí banány, pomeranče a jogurty. Lidi, co ho kritizujou, že je feťák, kouří cigarety, chlastají a cpou se rohlíkama se salámem. Ganju vždycky srovnávám s čajem. Takže abych se dostal zpět ke knize, líbí se mi, že se někdo snaží zpopularizovat argument drogy vs. psychedelika. Není to totéž, ale většina lidí to tak prostě vnímá, protože jsou nevzdělaný ovce, který zajímají jen absolutně banální otázky (soused se nesmí mít líp jak já, takže musím našetřit na lepší auto a na dovolenou na Malorce, kde se budu ožírat ze Sex on the beach, Viva Las Vegas!). A s tím se asi moc nezmění a pokud změní, ta změna je a bude příliš pomalá. Droga, pro mě, je fyzická závislost na dané látce. V tomhle ohledu jsme všichni závislí na něčem. Ale nestalo se mi, abych se setkal s psychedelikem a pak si řekl, že bez něj nemůžu existovat. Třeba alpy a pivaři mi můžou říct svůj názor, přičemž jsem víc jak půl roku neměl žádný halucinogen, ale zkuste těm ožralým hovadům vzít na týden nebo dva jejich lahev (některým jen na den dva) a poznáte definici závislosti. Samozřejmě, ne každej, kdo pije, je špatná osoba a stejně tak ne každý, kdo si občas zatripuje je feťák. Věci nejsou tak jednoduché. Je těžké změnit kolektivní sociální schéma, je těžké podlomit to, že lidem dennodenně vymývají mozky v TV zprávami o tom, jak narkoman někoho vzal nožem, opilý muž někoho vzal nožem. Opět, musíte znát svoje meze, nesmíte využívat věci jako způsob úniku z reality, ale spíše jako nástroj, jak realitu vylepšit. Ano, drogám skutečně řekněte ne, ale napřed se naučte rozlišit, co to vlastně drogy jsou, protože možná, že jste na některé závislí právě teď, zatímco odsuzujete lidi, co se snaží pouze dosáhnout určité formy osvícení, dát svému životu smysl a směr a prostě být lepší lidskou bytostí. A to je pro některý hodně obtížný úkol.

5 19.05.2020

Několik postřehů skýtá pointu... pro inteligentní lidi je ale "Tyranie: 20 lekcí z 20. století" spíše jen rekapitulace věcí, co ví a nebo přinejmenším tuší. Ten americký pohled na mnoho otázek, které neskýtají jednoduchou odpověď, jde dost znát.

5 06.05.2020

O poznání političtěji orientované, než první kniha. Řeší se tu jména, procesy, spoustu malých narážek, které neznám a nepoznám, ale hádám, že Šalamov to celé zamýšlel jako jeden veliký cyklus a svědectví, takže je svým způsobem na nic brát každou kolymskou knihu jednotlivě. Nicméně to až na některé části o životě v lágru dost strádá - v tempu a v mém zájmu o to text vůbec číst (politika).

"A Zaslavskij se vrátil do Moskvy a stal se členem Svazu spisovatelů, i když v životě nenapsal nic jiného, než udání."

2 01.05.2020

Borges. Zmiňovalo se o něm tolik lidí, od mých oblíbených autorů, kteří ho drželi v posvátné úctě, na piedestalu - to mě samozřejmě nepřimělo mít od něj přemrštěná očekávání, k jeho textům jsem přistoupil s hlavou otevřenou k jakýmkoliv novým poznáním. Jenže ono čím dál častěji to "to musíš přečíst" pro mě končí "kdybych tohle celý život ignoroval, vlastně bych o nic nepřišel a možná si tím i prokázal službu, protože bych ve své hlavě dumal, o čem že ta kniha asi je" (což by mystérium okolo ní učinilo můj život o tolik bohatší). Samozřejmě, je to komplexní, co do odkazů a hledání jednotlivých významů a člověk toho motýla nechytí, ale při vší úctě, že dokážu udělat komplikovanej text pro mě nic neznamená (to je jako dokázat uvařit večeři, co není k jídlu). Borges oslepl a jeho texty jsou toho v mnohém odrazem, člověk, co tráví hodně času ve své hlavě. Samozřejmě byl nesmírně inteligentní, asi nejvíc mě zaujal v rozhovoru s Williamem F. Buckleym Jr., kde hodně mluvil o svojí tvorbě, kterou sám příliš v oblibě neměl... zaujal mě jako člověk, jazykovědec, historik a vzdělanec, skvělý profesor pro studenty literatury, ale ne jako spisovatel. Vnímám psaní jinak a Borges v tomhle smyslu zkrátka není pro mě.

3 24.04.2020

„Musím si zavolat,“ řekl jsem. „Je to důležitý. Měl jsem někde být, musejí se to dozvědět, že nepřijdu. Mám na telefon právo, vím to.“
V duchu jsem se usmál, připadal jsem si jako ve filmu, v doprovodu dvou policistů a žádám o telefonát!
Dovolili mi to, zastavili se u aparátu na konci chodby.
Jenomže já neznal číslo do akademie. Ležel tam telefonní seznam, zkoušel jsem ho najít, ale neúspěšně.
Obrátil jsem se k nim.
„Vzdávám to.“ (str. 224)

Jsem rád, že je pátý díl za mnou, Během posledního roku+ jsem od Knausgarda přečetl čtyři knihy a nějakých dva tisíce stránek a tak si dám konečně oraz před závěrečným dílem. ____ V openingu se dozvíme, že mladej Karl přijede do Bergenu (kde pořád prší), aby se tam učil literaturu, psát (jeden z jeho učitelů je dokonce Jon Fosse), postupně proplouváme čtrnácti lety života (a klasickým časovým ping pongem, i když tentokrát mnohem lineárnějším), potkávání všech těch „velkých lásek na celý život“ (tyvole), spoustu mladických špatných rozhodnutí (díky, démone alkoholu), vandalismus, nevěry, spousta zajímavých pracovních pozic (asi nejvíc mě pobavila ta, kde se objeví trocha pc kultury a Karl Ove paří Doom a Wolf), stěhování sem, tam, sem tam... a v závěru i chvíle předtím, než zemřel Knausgardův otec, jaký byl a jak ho jeho alkoholismus postupně zničí. Hořký konec, který mi ale popravdě seděl, protože nejsem fanda Knausgarda jako postavy z posledních dvou knih. Jednoduše mám problém, i když částečně chápu, s člověkem, co dokáže být tak snadno stržen emocemi, vším, co chce udělat, ať už je to ožrat se, vychrápat se s ženskou, pak dolízt dom a být dlouho v depresi z toho, že moje žena na to přijde, řezat si ksicht a myslet, že je to dobrej nápad, když jsem s někým někde venku apod. Možná, že je v tom síla autenticity, Knausgard prostě je, kdo je, což je cool, i to jak se otevírá na stránkách, ale moje čiré sympatie jako člověk nezískává... 193cm vysokej hubenej Nor, co působí jako rocková hvězda, kterou chce každá ženská opíchat. Jen s tím rozdílem, že my víme, jak sebekritickej je, ale nějakým způsobem není schopen oddělit svůj vnitřní svět od svých skutečných akcí... a tyhle akce jsou většinou stejně jen prací alkoholu. Jak Yngve mnohokrát během knihy říká „Měl bys přestat chlastat.“ Je tu taková spousta jiných věcí. Nevím, nedokážu to respektovat - není mu patnáct nebo sedmnáct, je mu 20 - 34 let. ____ V pětadvaceti se Knauasgard trápí, že ještě nepublikoval a je pozadu oproti svým vrstevníkům, v osmadvaceti mu vydají knihu - a nijak ho to nedostane, neposune, další roky potom není schopen nic napsat. V návaznosti na to, já ve svých osmadvaceti jsem v jeho pozici z pětadvaceti (ačkoliv jsem knihu dopsal mnohem mnohem dříve, ale její publikace se nedočkám, takže to beru jako 0) – pro mě bylo definitivně nejzajímavější sledovat tenhleten boj spisovatele, přitom Knausgard není nějaký archetyp válečníka, co se bije za svoji věc, spíš je stejně jako jeho rada začínajícím spisovatelům, že nejdůležitější je prostě psát, sednout a psát a dříve nebo později to bude mít nějaký smysl. Plynout pomalu, ale soustavně, konzistentně. ____ Pasáž z Islandu mě přiměla se vrátit do těch míst zpátky, bylo to zvláštní vědět přesně o čem mluví. Keflavik. Reykjavik. Geysir. ____ Solidní kniha, ale po všech těch ódách na ni (že je nejlepší z celé hexalogie) jsem očekával ani ne tak víc, ale něco jiného. Pro mě osobně je speciálně dvojka pořád těžce nedostižná.

7 21.04.2020

Krátká a koncepčně (statická linie - dynamická linie) vůbec ne špatná záležitost se zvláštní atmosférou. Vizuální především, surrealistické spíše nádechem a přítomností jména Jodorowsky. Hlavní je Mœbius a jeho kresba. Definitivně bych do toho zbytečně nevrážel peníze, leda bych byl až fanatickým obdivovatelem autorů... stačilo video na youtube (ve španělštině). Los ojos del gato: "Es Maravilloso."

1 17.04.2020

Člověk by si řekl, že po úctyhodných 'Blankets' Craig Thompson bude něco takového jen těžko překonávat, ale 'Habibi' přidal nejen v rozsahu, ale i v hloubce. Je dost obtížné se začít nořit do nějakých hlubších analýz, protože kniha je protkaná absolutně šíleným množstvím biblických křesťansko-muslimských paralel a odkazů, ale hlavně vypráví příběh dvou lidí, kteří se dali dohromady, rozdělili se a nakonec znovu nalezli, ve vší špíně a ohavnosti světa. I navzdory tomu všemu kniha nepropadá žádné depresi, i když je existenciální a klade spoustu nelehkých otázek k zodpovězení. Ve své podstatě fascinující grafický román, na jemuž podobný asi hned tak nenarazíte.

5 13.04.2020

Intriky, podvody, orgie (ve jméně), vraždy, vysoká politika, incest, někde tady můžete vecpat i všech sedm smrtelných hříchů, praktikovaných rodem, jehož hlavou byli papežové... aneb klasická katolická zábava. Na první pohled kacířské, ale zároveň okaté. Nevím ani, co říkají o rodě Borgiů oficiální prameny, takže třeba je tohle jen adaptace skutečných událostí. Detaily ženských proporcí a ženskosti v porno scénách jsou klasický Milo Manara ve své vrcholné formě. Jodorowsky opět s elementem, kdy nevíte, jestli je to devadesátiletý génius, nebo pětileté dítě. Standartně někde mezi. Je to zase takovej ping pong. Momenty účinnosti média komiksu... a spousta onanie a předvádění a průměrnosti na vrch.

3 08.04.2020

Londona znám. A teď nemyslím "Četl jsem Bílýho tesáka, když mi bylo devět." (i když je to pravda, a to jsem možná poslední generace, co se k tomu přirozeně dostala). Ale spíš takový to pozdější objevení "Tuláka po hvězdách", což je transcedentální kniha, která na puberťáka už přeci jen působí jako zjevení... a od spisovatele, kterého máte nesmazatelně zaškatulkovanýho v učebnicích a ve školách jako autora, dalo by se říct, dobrodružné literatury pro mladistvé. A pak se přehoupnete dál, další věc, Démon alkohol, kde London popisuje beat generation style, Bukowski style, svůj zápas s prací a s alkoholem. A tohle, 'Volání divočiny', ač dnes už zní jako dost klišé název... je velmi dobrá volba pro literaturu, kterou s tímhle autorem začít (a to v jakémkoliv věku). Je to o životě, o boji za život. O nejzákladnějším pudu. O tom, jak život a jeho příběhy končí. London je velmi přímočarý, ale s širokým záběrem a na svůj relativně krátký život toho stihl napsat hodně.

4 02.04.2020

Gaimanova 'Alenka' (-) mínus Lewis Caroll (ganja), (+) plus podivná "burtonovská" hororová atmosféra, zašlých, zaprášených, temných věcí. Je to trochu jako špatný sen s odvážnou a zvídavou hlavní hrdinkou, která se až pohádkově, díky vlastnímu důvtipu, dostane přes všechny překážky. Ale nepůsobí to otravně, protože celý svět téhle knihy je příliš podivný a odvádí vaši pozornost. Gaiman napsal knihu víceméně jako reakci na to, že mu jeho dcera diktovala příběhy s podobnou tématikou a chtěl jí koupit knihu, která by byla podobná, aby si ji mohla přečíst, ale nemohl prý nic najít - a tak jí něco sám napsal. A trvalo mu to deset let. Samozřejmě je v tom i mnohem víc, než jen to. Koncept = hlubší, detaily mají spojitost s autorovou minulostí, význam. Ale pro mě, osobně, jsem si chtěl doplnit pár věcí o Gaimanovi, potom, co jsem sledoval jeho Master Class, který ušlo (free) a vlastně jsem od patnácti, co jsem četl 'Nikdykde' od něj nic dalšího nečetl. Někdy bych si rád užil i tyhle jednodušší knihy. Ale zdá se, že mozek prostě "jde dál" a něco jako tohle už mě dnes prostě sdostatek nezaujme. Kdybych byl dítě, asi by to mělo dost velkou šanci mě strhnout víc... připomnělo mi to i 'Řadu nešťastných příhod', tu jsem taky nečetl, ale viděl jsem film a atmosférou je to na téže vlně. 'Coraline' je pro mě někde na půli cesty a tentokrát to není ani tak vina kvality materiálu, jako spíš, že něco se mi na tom líbilo, ale ten vlak už mě minul dlouhou dobu zpátky. Každopádně potěší mít ve sbírce cokoliv od Davea McKeana.

2 02.04.2020

"...Nevěřím žádnému
a vůbec ne bohu
jen sobě zrádnému
svěřit se mohu

Sobě se svěřím
hlavu si chytím
a zdrhám k dveřím
stíhán svým bytím..."

Raná Krchovského sbírka. V momentech je to možná na autorův přesný, úsporný styl až nečekaně ukecané, ale je zajímavé sledovat ten vývoj, ta existenciální ostrost je tam od začátku. Narazit na cokoliv od Krcháče je tak trochu jako najít drahokam, je to vzácný jako šafrán... někde to je, venku, někdy udělají dotisk a když se k tomu dostanu, neváhám si to pořídit, nebo přečíst, ať už je to v jakékoliv formě. Pro mě je to samozřejmě obtížnější, protože nepatřím k žádnýmu čtenářskýmu kultu, nebo undergroundové scéně a i možná proto je občas srážka s Krchovským taková, jaká je. Býval jsem černější, stejně jako autor, z něčeho jsem se vymanil, ale řekl bych, že ty témata tu jsou a vždy budou, pořád. Jsou příliš univerzální, než abyste od nich utekli. Smrt. Realita. Smysl.

"LIDI JSOU ODPORNÝ STÁDO DOBYTKU
maj hlavy dutý a v nich hnůj
ke zkrášlení a užitku
(to je návrh můj)
mohli by nosit v hlavě kytku...
ptal jsem se starého zahradníka
jakou (- myslel jsem, že růže...)
zavrtěl hlavou: "Žádná kytka
v takovým hnoji žít nemůže."

/Zima 1978/

4 31.03.2020

Pomalá, plíživá, psychologická próza, na kterou musíte mít tak nějak čas a chuť, což se dnes moc nenosí. Havlíček mi připomíná Fukse, jenže Fuks je vymazlenější, surrealisčtější a má svoji atmosféru, Havlíček je spíše soustředěný na dlouhý, "obyčejný", naturalistický text, který na vás působí časem. Je to o takových těch štiplavých lidských tragédiích. Stejně jako v Petrolejových lampách - motivy ze života jako syfilitida, sociální postavení apod. Takže, Neviditelný. Dlouho, dlouho jsem okolo toho kroužil. A pak jsem si knihu pořídil v luxusním vydání a nakonec jsem ji stejně sjel v rámci úspornosti v audio verzi. "Im a genius" -Bo Burnham. Věřím, že je to jedna z těch knih, co když se do ní skutečně začtete, tak vám literárně dá opravdu hodně (takovej ten ponor). I když je hlavní postava Petra Švajcara spíše antihrdinou (a jeho finále ironií), dokážete ho pochopit, ne-li se s jeho ambicemi přímo identifikovat - takže panoptikum, do kterého se přižení absolutně odvede vaši pozornost od toho, jak moc bílá nebo černá je jeho postava, coby vypravěče, protože v prvé řadě, vypráví z pozice a v momentě, kdy už nemá co ztratit a líčí události tak, jak se staly. A taky je ironie, jak se učíte o mnoha autorech na škole... a k některým se dostanete, k většině, třeba (pokud teda čtete), později a utvoříte si na ně názor. Havlíčka, po přečtení jeho dvou nejznámějších prací, považuju skutečně a jednoduše za ten "klasický literární kanón". Je tu spousta tradičních českých motivů a drobných detailů, co se mi líbily, dobře napsané postavy, kontinuita děje. Definitivně to stojí za přečtení, pokud vás to žánrově zajímá, je to sázka na jistotu.

10 31.03.2020

Cink.

Vše je vlastně v názvu a zasvěcení se tu v roce 2020 moc nového nedozví. Ale Leary (Metzner, Alpert) tohle začali zpracovávat v roce 1962 a publikovali v roce 1964. V roce 1963 mezitím supervzdělance Learyho vyrazili z Harvardu a během šedesátých a sedmdesátých let byl co chvíli v lochu (uvádí se, že viděl vnitřek 36 různých věznic). Politicky, svého času, bylo něco jako tahle publikace, silné stanovisko (Nixon dokonce Learyho označil za "nejnebezpečnějšího muže v Americe"). Dnes se lékaři pomalu začínají klonit k užívání psychedelik pro léčbu některých psychických poruch a onemocnění, karta se obrací, historie se opakuje. Velký překvápko. "Psychedelická zkušenost" je snaha o popsání a správné vnímání a postavení se k účinkům psychedelik, jejich potenciální terapeutické hodnotě apod. Vlastně jsem Learyho nikdy hlouběji nestudoval, takže sám nevím, jaký byl jeho přímý postoj a přínos, kromě popularizování (trochu jako Bruce Lee a bojová umění). Více se to týká americké counter-culture, která k nám spíše lehce zavála, než že bysme ji kdy silně vnímali (až na určité kruhy a že mě to minulo o dvě generace) a jestli jsem Learyho někdy vnímal silněji, pak leda skrze Huntera S. Thompsona. "Psychedelická zkušenost" spíš působí jako záznam vědeckého výzkumu. Ale byla legrace to poslouchat v originále namluvené autory. Velmi vážné, velmi seriózní.

Cink.

2 23.03.2020

'Faktótum' je poslední z šesti románů od Buka, ke kterému jsem se, až doteď, nedostal. Svého času jsem knihu odložil z důvodu, že jsem hned na jejím začátku narazil na historku, kterou jsem už dobře znal z jeho starší sbírky, takže jsem to viděl jako další "best off" výběr ze starého materiálu. Mezitím jsem stihl i film, který mi ale přišel průměrný a nevýrazný a víceméně, pokud znáte Hankovu tvorbu, pro někoho může být tohle stejně tak jeho nejlepší, jako jeho nejslabší kniha, zase v závislosti na rozpoložení a náladě pro čtení tohohle materiálu. Je to klasický Bukowski s jeho "pozorovacím talentem momentů":

"Dotlačil nás oba ke dveřím a přitom do nás strkal a sakroval. Cítil jsem se provinile, ale vztek jsem neměl. I když do nás strkal, věděl jsem, že je mu ve skutečnosti jedno, co děláme. Na pravé ruce měl velký prsten."

A samozřejmě klasicky trefné zakončení. Ale abych byl upřímný, Bukovy nejlepší práce leží úplně jinde a většinu jeho románů, vlastně celou tu prostřední část (Factotum (1975), Women (1978), Ham on Rye (1982), Hollywood (1989) vnímám jako čistě komerční výplň staré a zažité značky, na úkor čistého zisku (oproti absolutně úderným Post Office (1971) a Pulp (1994), u kterých jsem opravdu cítil, že mají smysl). Vytrácí se z toho poetika jeho básní a nebo sbírek s tím správným tématickým odérem. Ale pořád je to Buk, pro mě hodný pozornosti víc, než 90% toho, na co narazím.

4 17.03.2020

Člověk by neřekl, že něco tak krátkého dokáže být tak repetitivní, ale pak... Diderot byl Francouz... croissant, Fanfan la Tulipe, omelette du fromage - a jsme doma. Schopnost obkecávat a okecávat totéž dokola je neodmyslitelná od stereotypu smyslných a požitkářských kapitulantů. Ale ke knize, Jeptiška je o mladé děvočce, kterou její máti měla bokem při jednom z víkendovejch dámskejch jízd a jako bastard, i když je pohledná, tak nemohla soutěžit v oblíbenosti se svejma ošklivějšíma sestrama (který jsou ale 100% originál krev svejch rodičů, ale jediný, co se jim podařilo bylo rozházet věno-prachy a neumět nic... trochu pohádkovej motiv - všechny krásky jsou vzorem ctností a dějou se jim nekalosti) a tak protože ji rodiče nechtěli dát věno, provdat ji, rozhodli se ji jebnout do kláštera, kde se naše Marie Zuzana, nebo Zuzana Marie snaží bojovat se systémem, nechce být jeptiškou, všem to říká, ale Velká sestra (tím narážím na Orwellovo 1984, nemyslím nějakou sestru, co vypadá jako Hulk Hogan) ji všemožně šikanuje a tlačí do pozice, církev ohýbá lžíci jako buddha-kluk z Matrixu, podle toho, jak se jim chce a jak se to pro ně hodí. Je to obstojná ukázka toho, jakým způsobem církve znásilňovali lidi dřív a že k tomu měli daleko lepší dildo (kdepak, dnešní feministky, přečtěte si tohle a buďte rády, na jaké jsme, kolektivně, cestě)... měli větší moc, vládli zemím, takže nějaká vzpupná čajina je nerozházela, řekli za ni, co měla říct ona a co ona říct nechtěla a dali ji pod zámek, protože se pořád cukala. Ale myslím si, že kdyby Denis změnil (svoje křestní jméno) svůj přístup k látce a napsal něco přeci jen kratšího, fungovalo by to jako dobrá povídka, ale vzhledem k tomu, že jde o dílo z roku 1780, musím k tomu přihlížet a v tomhle ohledu co do psychologie postavy to není špatně napsané, jen jsem tak nějak po první třetině absolutně ztratil zájem o vývoj děje, protože mi to připomnělo ty momenty, kdy čumím do sušičky, jak se tam prádlo točí dokola... ta myšlenka vás brzo přestane bavit.

2 09.03.2020

(I/2016) Nějakou dobu zpátky jsem pátral s naším dědkem po původních majitelích stavení, kde bydlí, a stále dělám na svém rodokmenu a tak mi i tohle hned od začátku sedlo. Dlouho jsem nenarazil na knihu, co mě upřímně zaujala i v delším časovém úseku, protože jsem zkrátka netušil, co mám dál čekat. Kahuda tohle psal řadu let a je to velká kniha (718 str.) a nohama na zemi, mluví to od podlahy, stejně jako je to schopné i lyrických pasáží, je to čtivé, ryze české. Kniha působí hodně povědomě. Skoro člověka až mrzí, že jde o tak zapadlého spisovatele, ale asi i to má svůj půvab, minimálně v mých očích.

(II/2019) Touhle knihou jsem vlastně jezevce Kahudu objevil, toho roku, kdy se objevila na internetu pochvalná recenze, než ji oficiálně vydali (2014). Ale co o něm psali, mě zaujalo a tak jsem si knihu ihned pořídil. Tehdy jsem ještě nečekal, že mi její čtení potrvá tak dlouho. Rozečetl jsem ji možná ještě dlouho předtím, než jsem s ní udělal největší pokrok a přečetl první půlku během dovolené v Dominikánské republice (rád si o sobě myslím, že jsem jedinej na téhle planetě, kdo tu knihu vyválel v písku téhle části světa), v únoru 2016 a pak jsem hodně litoval, že jsem si ji nechal v báglu na tu nekonečnou cestu zpátky, protože bych ji dost pravděpodobně dorazil už během letu (a teď po dočtení ještě přidávám, že věřím, že jsem celou knihu měl dočíst tehdy), nicméně nechtělo tomu tak být (a možná i to má svůj důvod) a tak jsem se k téhle bichli dostal zpátky až po dalších třech a půl letech. Možná mi to dalo trochu perspektivu k tomu, jak dlouho román Kahuda psal. Ale v podstatě souhlasím do jisté míry s každým komentářem zde, nekončící konspirační teorie přes konspirační teorie, lyrické pasáže, sexuální eskapády, zejména jedna, na mě udělaly dojem (ač si ji už příliš nepamatuju), má to něco do sebe. A to je důležitý aspekt, protože většina dnešnách tuzemských rutinérů nemá nic do sebe. Ale zároveň je to neskutečná onanie, protože to definitivně mohlo být o dost kratší a díky tomu i přístupnější a lepší, je to jako album, co se dobře poslouchá, ale je opravdu příliš dlouhé a repetitivní a tak vás to ve 2/3 přiměje ho vypnout. Je to perfektní ukázka toho, že ne vše, co vypustíte z huby je geniální, nehledě na to, kdo jste. A Kahuda na tomhle tak trochu tratí, protože mi přijde, že se do té knihy snažil nacpat snad všechno co mu přišlo na mysl. P.S.: Velmi barvité a kreativní popisy penisů. Kniha opět odložena... na dalšího tři čtvrtě roku.

(I/2020, po dočtení) Závěr Kahudovy knihy byl těžkej porod... četl jsem ji po pár stránkách na hajzlu, odkládal a znovu se k ní vracel, abych ji "konečně dorazil"... martírium. Takovej ping pong. Cestuje se po celé Evropě, přechází od nekonečných konspiračních teorií, objevují se postavy zčistajasna a stejně tak mizí.... řada historických fakt a fabulací, co přeskakují k náhodným kuřbám v parku a v absolutním závěru k jakous takous dojmu, že Kahudu k sepsání inspirovaly LSD a DMT tripy. Na jednu stranu uvádí spoustu faktů, na které jsem sám za život narazil a vím o nich, ale taky je balí do spousty teorií a závěr pak působí jako takovej suchej výkřik, kdy knihu, která je ve své poslední třetině jen takovým tlacháním o ničem, chce před koncem povznést do určité úrovně, první polovina je definitivně záživnější. Do tohohle Kahudova díla se nedá moc dobře začíst. Přál bych si, abych po takové době přišel s něčím lyričtějším, protože minimálně lyričnost téhle knihy občas byla vážně fajn... ale, kurva, Václave... já nevím. (smh)

3 04.03.2020

Já nevím. Všechny tyhle humoristické klasiky mě absolutně míjejí. Jeeves je něco jako Saturnin. A ten mě taky absolutně minul. Lehké a lidské čtení, ale pro mě osobně nezáživné.

"Myslíš si, že Lancelot, nebo Sir Galahad by předstírali, že si vyvrtli kotník, kdyby to vypadalo, že boj je kapánek tvrdý?"
"Myslím, že jo, jenom se o tom nepíše."

1 02.03.2020

Šeptám věty, když je čtu a nezřídka začnu mluvit nahlas. Pak se směju. Jako obvykle, u těch nejlepších textů, kniha nevyšla za autorova života... Pessoův rukopis, nalezený, sestavený ze všech chaotických poznámek a psaný nadvakrát s odstupem dekády a publikovaný prvně 47 let po jeho smrti, byl mravenčí práce pro editory a lidi, kteří knihu dávali dohromady.

"Be Total Night, become the Only Night, and let my whole self be lost and forgotten in you, and may my dreams shine like stars in your body full of distance and denial..."
(Buď Absolutní Nocí, staň se Jedinou nocí, a nech celé mé já ztratit se a zapomenout v tobě a ať mé sny září jako hvězdy v tvém těle, plném odstupu a zapření...)

Tak mnoho emocí. Chtěl jsem si vzít týden volno jen s touhle knihou. Když jsem ji dnes v noci po předmluvě a poznámce editora začal číst, musel jsem se zastavit při některých příležitostech a jít to vydýchat. Všechny ty malé momenty, nálady. Jediné, co mě zdržovalo bylo neustálé přeskakování k translatoru, protože vlastním kompletní anglické vydání a i když se považuji za zběhlého angličtináře, moje slovní zásoba téhle knize nestačí. Oh, tohle je skutečný gem, drahokam. Neuvěřitelně barvité popisy, lyrické pasáže. A možná nejlepší ryzí literatura, jakou jsem četl. Dýchlo to na mě obdobně jistým stylem a úrovní, jako Musilův Muž bez vlastností. Je to jako kdyby Kafka přestal se všemi drobnosti, co ho od vás izolují, se vším tím čistým moralizováním, a začal mít monolog přímo k vám (což samozřejmě s faktem, že psal sám pro sebe jaksi odporuje logice, ale stejně, tenhle vnitřní vesmír mi Kafku dost připomněl... a to jsem jen na straně 26). "And I will let my life die in you." (A nechám svůj život zemřít v tobě) Usínám s úsměvem. Tahle kniha ke mně skutečně mluví. (27.2.2020)