JP komentáře u knih

Střídmé. Jeden z dlouholetých restů, kterému jsem se nemohl vyhnout, protože jsem dřív Vonneguta hojně četl. Nicméně 'Kolíbka', kterou sám Kurt považoval za jednu ze svých nejlepších knih (ne-li nejlepší), je taková parodie na absurditu určitých aspektů náboženství a varování před hrozbou zbraní hromadného ničení. ____ Ale možná je vina ve mě, možná, jak jsem už zaznamenal u další Vonnegutovy knihy, kterou jsem nedávno dočetl, už mi tenhle new age autor, dívající se optimisticky, selským rozumem do budoucna, už prostě nic neříká... je těžké se napojit na jeho vlnu, je to jako očekávat tuňáka a objevit jeho ohlodanou kostru. U Kurta jsem s tímhle už zápasil dříve - to mechanické, ne-emocionální, schematické vyprávění... které mě na jednu stranu někdy bavilo, ale u Kolíbky jsem ho vyloženě protrpěl. Je pravda, že Kurt je u mě spojen s mými čtenářskými dětskými lety a jak člověk stárne, nevyhnutelně začne mít jinou perspektivu. Jsem rád, že jsem to sjel, nicméně Kurt napsal "lepší pitomější romány". Je mi samozřejmě jasný, že tady mu šlo hlavně o: "Děti, teď vám něco povím o jaderných zbraních." A to je samozřejmě nanejvýš aktuální téma, ale nesedlo mi celkové pojetí, přístup, obsah. Jde z toho až příliš cítit, že je to jen něčí fabulace na papíře, která se jen snaží prezentovat svoje postoje a myšlenky, které jakkoliv jsou velkolepé, možná měly skončit u přednášek, ne jako román, protože tenhle není moc dobrý. Tím chci i říct, že Kurtovo psaní v tomhle aspektu hodně zestárlo a utvořilo kráter, který dost odděluje 'Kolíbku' od toho, jako co se prezentuje. Ale i proto jsem se jí roky vyhýbal, protože jsem očekával podobnej průser.

2 09.04.2019

Standartní Auster... metafikce a přecházení mezi náladami obou dějových linií. Jestliže jste od autora ještě nic nečetli, speciálně 'Newyorskou trilogii' ('Skleněné město' je těžce nedostižné), hádám, že se vám to bude líbit mnohem víc, s tím jakou náladu a přístup to přináší, bude to zkrátka nové. A 'Muž ve tmě' je čtivá záležitost, když se na text napojíte, ale nevybočuje a nepřináší nic zvláštního. Plus za rozsah, jestliže jste, jako já, fanoušci kratších textů a novel, tohle je jedna z těch věcí, rozsahově ideální k seznámení s Austerem.

2 07.04.2019

Ne ani tak kvalitou, jako čistě chytlavostí námětu, povídky dost skáčou - někdy i banálnější kus, pokud je dobře rozehraný, zaujme víc, jak originální nuda. Vonnegutovo sociální cítění, jeho milé a naivní postavy, jeho pointy - je tam vše. Zároveň to ale, ve většině případů, nepřináší nic navíc. Je tam pár momentů, ale to najdete ve spoustě průměrných knih. Očividně jde prostě jen o to, namlátit nějaký love na jménu autora, shrnout zbytky z jeho šuplíku. Asi nejvíc mě bavily úvodní dvě: Konfido a Samkoun. Všemi protlačovaný Zrcadlový sál taky není špatný. Ostatní jsou už značně rozkolísanější. A abych byl upřímný, začínám si připadat, že už jsem na Vonneguta tak trochu starej, přeci jen mi vždycky připadal jako autor moderní, autor, co se hodně hlásil k mladým (studentům), v nichž spatřoval pozitivní budoucnost, světlo na konci tunelu. Já se na to dívám obráceně.

1 30.03.2019

"Český" námět, v české lokalitě, s českou otázkou (problémem), přidejte vztahovou politiku... a máte instantní nudle pro ocenění "Síla přírodního hořčíku". Mě to prostě nebaví. Nemá to styl, nemá to co nabídnout. Je to lehký, až příliš lehký - což bude některým ženským sedět k čaji, ale to je tak vše. Samozřejmě se to odráží na umu - pokud jste dobří, můžete psát o složení jogurtu a pořád to bude zážitek (třeba Knausgård může doslova psát o čemkoliv - jeho talent, cit pro psaní a úroveň, na kterou se vypracoval, text prodají). Problémem je celosvětový přístup k literatuře a co od ní chtít a tudíž i nízká očekávání. Stejně jako dnešní moderní tuzemská filmová produkce, nejlevněji a nejlaciněji splácané cosi, kam se chrstne pár rádoby vtípků a tváří se to ze života, aby se to vůbec prodalo. A pak filmy, co jsou o trochu lepší jsou hned ověnčeny Lvem. Kvalita posledních dekád. Je pro mě opravdu obtížné narazit na moderního českého autora (ale jsou tu), který by mě zvedl ze židle, speciálně když na druhou stranu konstantně objevuju tvůrce z předešlých ér, co jsou pravej F I R E. Hájíček je členem generace, která je vykořeněná a postrádá vše, co já ve čtení hledám, ale to je i odraz současného Česka a jeho prázdného člověka. Jednoduše: nechci říct, že je to vyloženě špatná kniha, ale definitivně není ani dobrá. Jedním uchem to šlo dovnitř, druhým ven a nenechalo to ve mě nic.

6 25.03.2019

Jestliže vás bavila linie v Terminátorovi 2, kdy John Connor učí T-800, co to znamená být člověk a vážit si lidského života, 'Murderbot Diaries' tohle tahají na další level. Bezejmenný hlavní protagonista je docela pěkný kvítko, nabourá se do své řídící jednotky a v podstatě se osvobodí z okovů, což z něho udělá toho nejvražednějšího sledovače seriálů všech dob. Události a celkově, děj celkem stagnují a přiznejme si to, v celé knize se toho vážně moc nestane. A tak hlavní náplní je zkrátka to, že jste v hlavě a myšlenkových pochodech robokata. A ty nenudí, ba naopak (už jen fakt, že ve svým volným čase, v jakýmkoliv volným oknu, co dostane, čumí na seriály, dokonce vás to začne napadat i v těch nejnevhodnějších okamžicích, bez toho, aby to sám zmínil)... je to slušná zábava, pronikat do mysli, od které máte určitá očekávání - že bude příliš logická, nezaujatá, ale ona je sice plná jisté pragmatičnosti, odměřenosti, ale stejně tak utváří díky nabourání svého centrálního systému (podobně jako se Lister snažil nabourat Krytonův systém v 'Red Dwarf'), velice svérázný humor, nemluvě o jeho interakci s posádkou (respektive snahou o absenci interakce na nezbytně nutnou, což trochu kleští sebeidentifikaci s hlavním hrdinou, ale zároveň sledujete pod touhle slupkou (maskou) i jeho lidskou tvář, stydlivost, protože přeci jen je z části člověk... ale musíte pochopit to nejdůležitější = sledovat seriály). Murderbot si zkrátka jede svoje. Spoustě lidí se ale kniha líbit nebude. Otázka překladu je taky ve vzduchu, rád bych to porovnal s originálem.

4 12.03.2019

Od Vonneguta jsem nečetl nic skoro osm let (během kterých se toho hodně stalo), skončil jsem u Modrovouse a tak to byl zajímavý návrat k autorovi, kterého jsem jednu dobu, na začátku své pravé čtenářské cesty, hojně četl. Vonnegutův humanismus, v knize zmiňované postoje a humor jsou výsledkem všeho, co se mu v životě přihodilo, ať už šlo o přežití zajetí v druhé světové válce, léta studií, nebo snaha o to mít co nejpočetnější rodinu. Jednu dobu jsem si stěžoval, že Vonnegutovy prózy a postavy jsou děsně mechanické, jako figurky, že autor postrádá nějaký živelný, osobitý styl, který by vám umožnil se s tím více identifikovat... ale Vonnegut prostě vždycky byl takový matematik, logik (video kde kreslí křivky příběhů mě vždycky pobaví "off scale happiness"), poukazující na věci, co inteligentní člověk chápe, ale nejspíš ho nenapadne nad něma přemýšlet, protože přeci jen není humanista na prvním místě, jako byl Kurt. Takže, i když sám jsem člověk temperamentní a mám v literatuře rád syrový autorský styl, Vonnegut se v próze nenechává unášet emocemi, ale prostým selským rozumem, sarkasmem - to vše jsou věci sympatické a tak trochu i dávající naději, sice blbou naději, protože vše se řítí ke konci, ale pořád naději.

2 07.03.2019

11.2.2019. Až překvapivě střídmý a přístupný Nabokov. 'Lužinova obrana' je něco jako Silverbergovo 'Umírat v nitru" (Dying Inside, čili uvnitř, ne v nitroglycerínu). Lužin zmagoří do šachů a začne 'loosing his shit' (tady ta podoba se Silverbergem) a to pak ovlivňuje jeho život. Sledujete psychickej vývoj od andulky až po zhroucení. Je to taková krátká záležitost, která nevrtá moc do hloubky, ani není nějak extra náročná... a vlastně se nenoří ani nějak extra zajímavě ani do šachů, ani do Lužina a už vůbec ne do jeho obrany. Velkou část trávíme tím, jak sledujeme, že se hlavní postava nechává sponzorovat rodinou svojí manželky, protože je psychicky vytíženej a zdeptanej šachista. Já jsem taky psychicky vytíženej a zdeptanej, ale protože jsem na šachy průměrnej a neumím je tak dobře jako Lužin, můžu si tak leda hodit mašli. Definitivně je to možná dobrá volba pro ty, kterým 'Lolita' přijde jako úvod k Nabokovovi příliš perverzní, nebo je námětem neosloví. Mnoho čtenářů tady je přeci jen neuvěřitelně vyměklý liberální plemeno. Pro všechny ty správňáky (otce, co po čtyřicítce drží svoji dceru ve sklepě, kde jí řežou a znásilňují dalších dvacet let a všechny ženy, co jedou na gluten-free a mandlovým mlíku a chtěji prostě něco víc lidsky se tvářícího a normálnějšího a třeba je zajímají šachy a přemýšlej podobně jako Nabokov. Několik momentů, jak se Lužin dívá na samotný šachy a začnou mu zapadávat do konkrétních situací ze života člověka přenese téměř LSDčkově do situace, asi jako když Johnny Depp ve Fear and Loathing začne sledovat koberec a vzory z něj se začnou pomalu plazit nahoru. Jak se realita mísí se šílenstvím, možná přepracovaností... jedno do druhého (o čemž, jak jsem doufal, bude většina knihy, ale bohužel, stará dobrá francouzsko-ruská škola = vztahová politika... trochu se to zabírá i konfliktem okolo měšťáctví lidí a jejich pohledu na intelektuála)... a hádám, že Nabokov si prostě novelu o téhle hře nemohl odpustit napsat, protože způsob jakým staví soje novely je často jako šachová partie se čtenářem, což upřímně po pár knihách začíná trochu všednět, pokud jde o námět, postavy, příběh jako takový, nepříliš atraktivní. Jsou to takový slabý ššštyři - tři je zase fakt málo, protože Nabokov přeci jen není literatura pro úplný dementy (mě osobně taky spousta jeho rovin minula, nepostřehl jsem je, kdybych o nich nečetl). Nabokovova pravá síla ale tkví v jinejch knihách. Tohle je spíš zpestření, navíc je to jedna z jeho prvních prací, takže nemůžete očekávat, že to bude dosahovat formální vyspělosti, mistrovstí a komplexnosti jeho pozdějších prací, jako je např. 'Bledý oheň', kterej vám mozek rozvaří na kaši. Ale možná, jestli mi Nabokov v nadcházejících pracích a hrách víc sedne, si tuhle knihu do budoucna lacino pořídím a dám jí druhou šanci, uznávám, že mnoho z toho "mistrovství" mohlo vyšumět, protože jsem to poslouchal v práci a tam se člověk nikdy nesoustředí tak nějak úplně.

2 27.02.2019

I když je skutečnost mnohdy kreativnější, než jakákoliv fikce a náhled do duše sovětského člověka je téma nanejvýš zajímavé a v tuzemsku, velmi neznámé, nedokázal jsem než vidět tohle jako další lamentaci - Kelišová na rohu s ostatníma babkama: A to se mi stalo a to se mi stalo... a "muži (následuje zobecnění)... a tak ženy musely být silné a (další zobecnění)." Chápu že národy bývalého SSSR jsou v zásadě přízemnější, protože musejí být. Není čas na sofistikaci, když musíte čelit nehostinnýmu klimatu... a stejně nehostinnýmu režimu. Ale co mi vadí je, že je to na podobný notě, co Mornštajnová a její 'Hana', prostě hra na city, čtení orientovaný přeci jen pro ženský, co chtějí zasadit zase trošku víc feminismu a práv, protože přece trpěly a nikdo neví, jak trpěly. Všichni trpíme. Navzdory populárnímu názoru. Takže v zásadě mě opět trochu irituje, že se opět o píď dále posouvá ta role muže ve společnosti, níže a níže. Spousta zobecňování. Nečetl jsem z téhle "režimové literatury" příliš moc autorů, ale je to tak nějak pořád všude kolem (filmy, dokumenty, nebo třeba Rusko samotný jako pojem) a Varlam Šalamov u mě zůstává těžce nedostižnej - to je jinde, dámy. Nějak těžko hledám spojení s autorkama, co se snaží protahovat formálně i obsahově podobný kousky. Světlaně Alexijevičové jde čistě o to, podat ty příběhy, ne jak se k nim dopracuje a to není tak úplně to, co v literatuře hledám a nemůžu říct, že bych měl co na knize vyzdvihnout. Je to prostě prodávání silného tématu, které samo o sobě nese text, bez přidané hodnoty, stylu.

6 13.02.2019

Ještě než začnu, kterej Einstein má na svědomí ten překlad "Alone" jako "Sám a sám"? To je v podstatě negace toho názvu. Alone, Sám - jeden. Sám (jeden) a sám (druhej), tady už není sám ani jeden, mají sami sebe, už nejsou sami. Ok, teď už vážně: "Pochopil jsem, že můj svět se rozpadá na kusy." Yea, no shit, Byrd. Na jednu stranu mě cosi na samotě, na tom asketickém, odtrženém, osamoceném, způsobu, jak žít život, neskutečně bere. Je to cosi spirituálního, co vás změní, přiměje opravdu přemýšlet, nad sebou, hodnotama, životem. Ostatně, co jinýho dělat? Viděl jsem tucty filmů o tom, jak někdo překonává nějakou planinu, nebo něco na ten způsob. Byrd za sebe sice nechrlil žádný ultimátní moudra, koneckonců to byl badatel a ne Slavoj Žižek - takže ze mě, nejlepší na knize byly všechny ty faktografický interakce těla na extrémně nízkou teplotu, jak se co chová při -56, všechny ty detaily. Na stranu druhou jsem si říkal, že badatelé jsou svého druhu masochisti, hraničící s až sebevražednou mánií, psychopati. Byrd se navíc v jeden moment dokonce nazval mučedníkem vědy. Takže tedy, Richard Evelyn "Jesus" Byrd, málem natáhl brka, protože se rozhodl zchladit si hlavu. Jo, magor. Ale taky měl koule.

1 12.02.2019

Chválím grafickou úpravu knihy, ten design je jak vystřiženej ze 70's a je to veliký lákadlo samo o sobě (vlastně to mě, přiznám, ve finále, přimělo ke koupi). K obsahu: jeden dobrej nápad nedělá knihu. Bob Shaw tak nějak vaří z vody a vaří dobře, psát umí, jenže to tak nějak zasytí, ale zároveň nenadchne. Obzvláště, pokud čtete souběžně (nebo v poslední době) tituly, které tohle převyšují o několik tříd. Je to béčková sedmdesátková záležitost, a neberte mě špatně, některý šesedátkový, sedmdesátkový krimi filmy si rád dám a užiju, ale tohle prostě nefunguje, běží to tak na 60-70%, s tím, že těch sedmdesát jsou ty malinký záblesky a skvělý momenty, kdy vás to něčím slabě nadchne, párkrát za knihu... a po zbytek textu, jeho drtivou většinu, je výkon 60%. Nemám nic proti zdejším jásajícím uživatelům, ale mluví tu zbytečně v superlativech. Možná to jsou autoři anotace z nakladatelství Plus. Možná už jsem zkrátka dávno příliš jinde (jinde jsem byl vždycky), ale už je těžký u mě vzbudit nadšení laciným pouťovým trikem.

2 05.02.2019

Odnikud nikam. Vanja přijede do kolonie 'Amatka', kde se pěstují houby a dělá se z nich spousta věcí, včetně vyrážky, lidi tam žijí podivně roboticky, Vanja má podávat o tomhle zprávu (pro svoji firmu, která prodává kosmetiku), nakonec se rozhodne v kolonii zůstat a pracovat, protože jí začne pulzovat klín, když se sblíží s další čajinou, Ninou. '1984' a '451 stupňů Fahrenheita' (nejsem zrovna fanouškem ani jedné z klasik), ale asi tak na to si nejvíc vzpomenete během čtení 'Amatky'. Příběh sám je dost mdlý, s jedinou zajímavou myšlenkou (kterou prodává anotace) a která sama o sobě stačila jako marketingový tahák a v knize samotné se příliš neuplatnila. Ale při vší úctě, jaký má smysl vůbec psát knihu, která mimo svůj utopický nádech, co tady byl stejně (a lépe) už stokrát, vlastně nic jiného nepřináší? Stejně jako v příběhu zmiňovaný "dobrý papír", kterého je nedostatek a skutečná škoda na něco, jako je 'Amatka'. Žádný styl, průbojnost, je to jako když si uděláte opravdovou kávu, silnou, chutnou, hutnou a oproti tomu postavíte hnědou vodu, udělanou z půl lžíce rozpustných "kávových" granulí, je to slabé, postrádá to chuť a sotva plní účel. Po dočtení 'Amatky' se zamyslíte, kolik stránek z tohohle jsem přečetl(a) a něco mi to dalo? Rovněž mě docela baví označení na zadní straně - surrealistický román. Sobí hora byla surrealistická, tohle má k surrealismu dost daleko. Ne vyloženě špatné, jen velmi slabé. 5/10

2 02.02.2019

Jako když zajedete pod vodní hladinu, do černých nočních vln, je tam obrovský vesmír, který ale nevidíte dál, než kousek. Kafka je, jako ostatně vše v mém životě, takový puzzle, a dílky skládačky jsou v jeho tvorbě, poznámkách, fragmentech, románech, dopisech, denících, které psal souběžně a tvoří tak jeden samostatný organismus, se kterým vám dál pomáhá a dílky skládačky přihazuje pár lidí, co tím byli a jsou podobně posedlí a nevadí jim trávit čas sestavováním. V průběhu čtení téhle knihy jsem se dostal ještě k 'Dopisu otci' (je ostatně zajímavé, ža Kafka napsal mnoho neodeslaných dopisů, obvykle když se uchýlil ke kritice někoho přímo, nebo jeho práce) a tenhle 'Dopis' můj pohled a pocity ke Kafkovi zase značně posunul. Nedává mi spát, kolik materiálu muselo být zničeno a co přesně bylo a kolik toho je a jen není venku, jak Kafka řekl, až zemřu, nebude ani stopy potom, že jsem kdy byl spisovatel (naléhal na zničení a nečtení veškeré jeho pozůstalosti, kromě několika málo prací). Nechtěl jsem se pustit do Deníku (podařilo se mi sehnat pouze druhý 1913-1923), protože hned na začátku Kafka rozebírá svoji práci na "Doupěti", která je až v závěru téhle knihy. Samozřejmě i zde se našly značně vláčné a mdlejší texty, za sebe můžu říct, že třeba čtyřicetistránkové 'Výzkumy jednoho psa' jsem nezvládl číst, vyloženě utrpení. A totéž vlastně musím říct o 'Doupěti', především díky neuvěřitelné tápavosti textu, je to jako když je někdo zacyklený a čtyřicet stránek píše o tom, jak bloudí v jednom pokoji a co zrovna dělá v které vteřině. Obě dvě delší práce mi přišly zoufale ztracené ve vlastním světě a mě v momentě, kdy jsem to četl, nebavilo v tom plavat. A to vás i po určité době, trpělivosti a pochopení, začne štvát (pracoval jsem ve zdravotnictví). Ale víceméně, je, jak jsem poznamenal již u předchozích nevydaných povídek, obtížné, kritizovat, protože Kafka neměl v úmyslu tohle publikovat a tímhle faktem se tak nějak neguje vše. Jeho postupná literární dezintegrace je jednoduše terapií, která literárně nevyšla. Pro Kafku: jeho texty si šly svojí cestou a většinou selhaly, někdy velmi krátce, po pár slovech, větách, někdy po stech popsaných stránkách, hlavně, že splnily účel terapie, psaní pro něj byla formou modlitby, něco, co upřednostňoval, před tělesným potěšením, jídlem. Časová tabulka, Kafkova biografie, rovněž dává skvělé, ucelené a stručné shrnutí o nejzásadnějších letech jeho života - co dělal, co četl, o co se zajímal. Jeho nemoc, selhávající vztahy se ženami, zásnuby a jejich následné rušení... a poté dozvídání se o svatbách jeho bývalých milenek. Kafka nebyl, pokud jde o finance, nebo podporu svého zaměstnavatele, ve špatném postavení, neustále dostával zdravotní dovolenou, i přesto skončil podobně, jak o tom mnohokrát psal a poslední dobou, po přečtení 'Dopisu otci' nad jeho dílem cítím nekonečný smutek. Uvedu jeden, ryze kafkovský, zápis, který mi toho dne, kdy jsem jej četl, zvedl náladu, protože, je obtížné popsat svoje emoce a Kafka to uměl a po desítkách let později, ta slova našla spojení a zarezonovala v mrtvé duši člověka, jako jsem já:

„Není to tak, že jsi zasypán v dole a že masy horniny tebe, slabého jedince, oddělují od světa a jeho světla, nýbrž jsi venku a chceš proniknout k zasypanému a jsi bezmocný proti kamení a svět i jeho světlo tě činí ještě bezmocnějším. A každým okamžikem hyne udušením ten, koho chceš zachránit, takže musíš pracovat jako šílenec, a on se nikdy neudusí, takže nebudeš nikdy smět s prací přestat.“

1 01.02.2019

Mnozí považují tenhle dopis za klíč k pochopení Kafky. A jelikož sám mám velmi podobný vztah se svojí matkou (a dalšími členy rodiny v menší míře pokračuje), dokážu pochopit vliv, jaký to na člověka může mít. Ta paralýza, odcizení, samota. Kafkovi bratři zemřeli a on vyrůstal jako muž sám, téměř protipól svého autoritativního otce Hermanna - fyzicky i mentálně dominantní hlavy rodiny. Franz, obklopen pouze sestrami - churavějící, vyhublý, malý a slabý nebyl schopen k němu nalézt cestu... jen strach, pocity pochybení (o vlastním těle, o tom, jakou práci si zvolit, zmrzačený a vyděšený pojetím rodiny, kterou spatřoval - což jej přinutilo se nikdy neoženit a nikdy rodinu nemít). Ač na Franze Hermann nevztahoval ruku, vše ostatní, co činil, na mladého Kafku, coby citlivého člověka, mělo ještě horší dopad, který ho pomalu zjizvil v průběhu života a pokračoval až do jeho konce. Definitivně zásadní dílek skládačky. Sebeterapie na entou. Od doby, co jsem četl 'Ariel' Sylvie Plathové jsem neměl takovou depresi, jako po tomhle, sžíralo mě to celý den (nedostatek spánku rovněž udělal svoje). A hlavně jsem cítil smutek, pro samotného Franze. (*maturitou jsem taky prošel, jen zčásti, švindlem)

5 30.01.2019

Neurčitý pozorovatel Salinger a jeho letmé doteky geniality. Je to taková sinusoida... dole, nahoře, dole. Text vás nezajímá, vyprávění nudí a náhle zjistíte, že jste ponoření v nějakém náhodném dialogu, v hale, kdekoliv. Všechny ty nepříliš význačné příběhy, krátké epizody, co se stali jen tak mimochodem, mezi řádky něčích mladých životů (děti, puberťáci, čerstvě dospělí), o kterých bychom ani nevěděli, protože nemáme důvod o nich vědět... někdo někde někoho potkal, někdo někde na někoho čekal, někomu něco vyprávěl, když na sebe narazili. Ale když se na ty dialogy napojíte a ponoříte se do nich, má to vypravěčství zvláštní sílu, která vás unáší jako vlna a pomalu táhne s sebou, jako letní vánek, jako zvuk moře. Kontrastem k téhle poetice je množství všech těch drobných pedofilních detailů a narážek, co jsou z textu zřejmé, o tom ale může jen debatovat. Podle některých Salinger prokazatelně ujížděl na lolitkách (ale já osobně jsem po tomhle nijak hlouběji nepátral), jen mě to zaujalo, vlastně to knize taky dává takový zvláštní punc a nádech. Za mě doporučuji zejména: Den jako stvořený pro banánové rybičky (tu jsem jako jedinou četl už roky zpátky), Před válkou proti Eskymákům, Věnováno Esmé – z lásky a žalosti, Teddy. Všechny tyhle povídky měli právě ony momenty, nevyřčených, nedokončených příběhů, epizodek, lidí, co se potkali a třeba už nepotkají (což taky znám, mnoho lidí jste viděli v životě naposledy a v ten moment o tom nevíte).

2 25.01.2019

Osobní prožitek text vždycky posouvá na další rovinu. Zpočátku mi 'Král Krysa' připadal jako něco, co jsem už viděl minimálně stokrát, tuny filmů, literatury o vězení, vojenských táborech, útěcích, neprávem odsouzený, po právu odsouzený, rekonstrukce útěku, dokumenty. Jsou toho doslova mraky, čím se na tohle téma můžete prohlodat (navíc jde o jednu z dobrých voleb pro maturitní četbu, které jsem se svého času vyhnul). Tahle kniha vyčnívá v celém tom mikro managementu, vekslování, jaký Král v táboře nastoluje - udělat si na něj názor musíte už ale sami, ta postava je dost černobílá (pro oči řadových lidí). Marlowe působil nadsazeně a právě proto příliš fiktivně (Mirek Dušín hadra) někdo takový, s mentalitou, jakou, podle knihy, má, by bez debaty v Čangi nepřežil. Já jen, na té postavě není něco správně. Jestliže přežijete peklo, jakým byly podobné tábory, definitivně to přežijete jen díky tomu, že budete dělat věci, za který se budete muset morálně stydět. Definitivně mě to po mdlejším rozjezdu překvapilo, skvěle to rozpitvává lidství, lidskost, mentalitu zlomených lidí, kteří jsou poštvaní proti svým věznitelům, proti sobě navzájem a nakonec i proti sobě samým. A nad nimi ční Král Krysa, který se naučil v tomhle všem chodit, žít a přežít, jak nejlépe to jde... terč závisti, ale zároveň závislosti všech ostatních, kterým opatřil, co bylo potřeba a rozjel nejeden riskantní podnik - v zájmu čistě vlastním, nebo v zájmu většiny? Toť otázka. Někdy se k tomu musím vrátit.

12 24.01.2019

Audiokniha. A příhodně první věc od Eca, co jsem dokončil, ačkoliv okolo jeho tvorby kroužím už řadu let a pořád jsem si tak nějak dával na čas, vyhýbal se mu, nebo začal a následně nečetl (Dějiny ošklivosti, Jméno růže (film jsem viděl dvakrát), nebo Foucaultovo kyvadlo, které se na mě šklebí z knihovny už od roku 2013 a pár let předtím jsem ho vyhlížel, než jsem si ho pořídil). 'Nulté číslo' mě oslovilo námětem, definitivně se mi líbilo to neustálé fabulování, konspirační teorie, brouzdání mezi tím, jaký vliv mají média na každodenní život, odkazy na spousty věcí, co jsem definitivně nepochytil, ale to se dá očekávat. Věřím a vidím, že to asi není ten nejvybroušenější a nejpodmanivější Ecův počin, ale i tak má mnoho elementů, které člověka dokážou bavit. Definitivně ne špatný úvod, pokud jde o autora, ale beru to jako předkrm, než načnu ty větší věci. Ale hele, na tomhle příběhu je cosi komorního, co mě podmaňuje stejně jako moje oblíbené sitcomy, Red Dwarf, Black Books, The Office, Odehrávají se v malých uzavřených prostorech, jsou zvláštně intimní, i když globální (stejně tak skupina novinářů v 'Nultém čísle'), nemůžu to uchopit a popsat, stejně jako intepretovat gramatiku (kterou vím, jak psát, protože hodně čtu, ale nedokážu obhájit proč), takže jen, příhodně, jako se vším, začínám obráceně, Ecem, od konce a upřímně, líbí se mi na co koukám, ač hodnotím jen třemi, průměrně (ale holt očekávám větší big bang, abych šel výš).

6 22.01.2019

Genocida. Ekologie. Tajné služby. Mocenské intriky a snaha o nastolení řádu. Sapkowski mě nepřestává překvapovat svým rozsahem skutečného světa ve fiktivním fantasy, doslova si mnohdy dokážete zařadit, jak nějaká TV zpráva na počátku devadesátých let formovala mysl polského spisovatele k napsání určitých scén. Sapkowski rád přeskakuje, téměř střihově, jako ve filmu. Některé scény vás podmaní, některé jsou skoro o ničem. Téměř mě rmoutí, že musím hodnotit knihu samu o sobě, spíše bych uvítal, kdybych mohl finálně ohodnotit ságu jako komplet. Ale co, důležité je, že dlouholetý rest se konečně posouvá. Definitivně to není špatné čtivo a s každým dílem si nacházím mnoho drobností, co se mi na Zaklínači líbí. A začínám zastávat názor, který mě napadl už u druhé knihy, že si vás to podmaní nejspíše až s odstupem času a při opětovných čteních.

8 13.01.2019

Na to, jak moc mě to bavilo, mi čtení téhle knihy trvalo opravdu dlouho (dost podobně jsem to měl s Trevanianovým Šibumi). Tuhle literaturu ocení především tvořivci – spisovatelé, básníci, překladatelé, editoři, zkrátka ti, co rozpoznají materiál, do kterého bylo vloženo opravdu hodně času, energie, talentu a má Vás neustále čím překvapovat (jak Patrick sám řekl, jsou věci, co nepochopíte, dokud nepřečtete tyhle knihy desetkrát a postupně neodemknete vzájemné spojitosti, mezi první, druhou a eventuelně i třetí částí), protože se značně odlišuje od většiny současné produkce a těžko říct, kolik let strávil Rothfuss psaním a stále tráví, snad to jsou dvě dekády. Negativní komentáře, ať už mimo tenhle server, nebo tady, mi dávají vzpomenout na Stanislawa Lema a jeho "Než jsem objevil internet, nevěděl jsem, že je na Světě tolik idiotů." Nejde o fakt, že se kniha nelíbí, to je ok, jde o to, že důvody a argumenty jsou jak vycucané z prstu, nemají absolutně žádné opodstatnění, jako někdo, kdo nedokáže sám vymyslet argument a tak jen opakuje to, co mu řeknete "O čem to mluvíš?" "O čem to TY mluvíš?". Trochu za to může i hype, kterej tuhle sérii obklopuje. Jméno větru je ale bezesporu jedna z nejlepších fantasy za enormně dlouhou dobu... chápe žánr a jak s ním pracovat a nad to ještě chytře a komplexně odkazuje a propojuje a vrství, kapitolu po kapitole, příběh, jeden příběh, který ani není příliš komplexní sám o sobě, ale je napsán s řemeslnou zručností a úskočnou hbitostí nezodpovězených otázek. Sám Rothfuss při svých přednáškách trochu rozvedl něco málo okolo a sám přiznal, jako profesor angličtiny, že by nechtěl knihy překládat, sám říká, že jeho práce je tak silně spjatá a vystavená na jazyku, že vlastně překlad, znamená knihu zničit (a i přesto se snaží překladatelům vycházet vstříc a pomáhat, jak jen může) – ale je to vlastně úplně něco jiného (a s tímhle argumentem bohužel souhlasím). A vzhledem k tomu jak moc na čas si dává Rothfuss se závěrečným dílem, má tahle série ještě stále potenciál na to završit, uzavřít a udělat slušnej gangbang. A můžu říct, že jsem četl daleko víc hardcore literatury, dlouho jsem na fantasy zanevřel a říkám vám stejně, Kronika královraha si zasluhuje všechnu pozornost, jaké se jí dostává, už jen pro formální um Patricka Rothfusse a celou tu výstavbu jeho románu, kapitolu za kapitolou. Neviděl jsem dlouho někoho napsat něco takhle dobře, takhle lišácky. Některé výhrady vůči knize, vlastně většina, se dost často dotýkají Kvotheho postavy (nebo způsobu, jakým se příběh ubírá), že mu vše prochází, že je stalker / creepy / weirdo (k tomuhle bych rád odbočil a uvedl komentář, který jsem musel napsat u video recenze, kde si jeden čtenář stěžoval, že Kvothe je vše výše uvedené, Kvothe je stalker, který neustále dolízá za Dennou, která je v podstatě šlapka a Kvothe ji nedokáže nechat být, kupuje jejím kunčaftům pití a ve své hlavě se vidí, že jí rozumí víc, než kdokoliv z nich bude, myslím si, že tenhle crush state je dost obvyklej v současnosti a přijde mi legrační, že někdo (asi příliš liberální fajnová osoba) dokáže tyhle drobnosti brát tak vážně, že kvůli tomu má problém se samotnou knihou (navíc uvedl i fakt, že Pat má divné sexuální narážky i na svým blogu a že jedinej gay v celé knize to okamžitě zkouší na patnáctiletýho Kvotheho a to hází na autora stín pro to, jak se dívá na gay komunitu). Ale na druhou stranu, já viděl Kubrickův 'Clockwork Orange', když mi bylo šest a od puberty jsem si užíval Bukowského i De Sada. Lidi jsou daleko úchylnější a divnější, než to, co dělá Kvothe, nebo Pat Rothfuss... navíc mi přijde, že Kvothe sám je především nezkušený a zdrženlivý, až stydlivý, pokud jde o tohle), někomu nesedí styl, jakým se děj ubírá a přiznávám, že i já jsem jednu část vyloženě protrpěl (Denna a drak obecný / Ambrose jako postava je neuvěřitelně skečovitý, šablonovitý, bully type). Nejsem fanda toho, když hrdinovi vše uměle prochází, ale Kvothe mě bavil... Patrick Rothfuss je zároveň tak trochu sadista a fabulátor, pokud jde o tenhle aspekt a vidím v něm hodně právě z Kvoteho, především ten "smartass" aspekt, navíc hrdina, který si musí neustále procházet takovou spoustou sraček (dokonce, pokud jsem to pochytil dobře, v jedné z řečí, znamené Kvotheho krycí jméno hostinského "neštěstí"). A pokud jde o psaní samotné... jak řekl, prostě mu to trvá, protože hodně přepisuje. Na rozdíl od většiny lidí nesdílím tu šílenou vlnu nenávisti vůči autorovi, který si dává tolik načas s publikací závěrečného dílu (ba naopak to nejen chápu, ale i vítám - když to bude). Ale moje podezření s tou prodlevou tak trochu visí i na faktu, že podle mě, proč psát, když můžete dělat workshopy, přednášky, když máte příjem ze svých projektů a můžete v klidu pařit a streamovat Zaklínače na twitchi a nemusíte se plně stresovat s deadlinem pro nějakou knihu a bandou uřvaných děcek, co chtějí poslední díl. Až to bude, tak to bude a když to nebude, tak to nebude. Sorry za vyčerpávající komentář, nikdo z něj není víc vyčerpanej, jak já. 8.5/10 (ani ne pro to, že by obsah byl tak dobrej, ale pro to, že Rothfuss má tak styl)

15 05.01.2019

Já ten záměr chápu, ale 'Národní třídu' bych označil za extrémně zbytečnou knihu, obvzláště dnes. Pro mě je smyslem literatury dostat jiný rozměr (nemusím kráčet kupředu), rozšířit si záběr, mít jinou perspektivu, posunout se někam, ale především, najít hlas, který mi bude upřímně, na rovinu líčit svoji zkušenost (v tomhle autor selhává nejvíc, i přes punc realističnosti, to není upřímné ani zbla, je to falešná fabulace naroubovaná na realistickou kostru). K čemu je postava jako Vandam? Doslova každý druhý hovado vylitý jako konev někde na baru, v knajpě, co vám vnáší všechny svoje tupý moudra o vidění života, co se snaží ospravedlnit svoje amorální akce a najít smysl svojí zbytečné existence, zatímco je stíhaný nekončící agresivitou, flexováním, touhou bejt někdo - protože přesně taková je naše zem, je plná jedovatých a prázdných českých duší (na čemž je nejsmutnější, že to ještě pořád duše jsou). A co kdyby Vandamovi vše vyšlo? To by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Takhle je alespoň postavou tragickou. Problém je, že Rudiš jen plive a plive (je to jako Houellebecq mínus vše, co dělá Houellebecqa cool)... všechny ty soudy, všechnu tu špínu, závist a dobře tak zobrazuje určitou hojně zastoupenou skupinu lidí v naší populaci, ale mimo fakt, že řekne, páni stojí to tady za hovno, nepřináší v knize vlastně nic, než rozptýlení pro lidi, kterým tohle bude připadat drsný, protože jsou příliš liberální a nesetkali se s tím. A v závěru to halí do pseudoomáčky keců, které tomuhle mají dát punc originality, co to prodá, aby to působilo jako že to má něco do sebe. Kdepak. Rudišovi nežeru ani jeho psaní, ani jeho patku. Sayonara.

5 03.01.2019

Zejména od druhé půle, povídky "Trochu se obětovat", "Meč osudu" (což snadno aspiruje na nejvíc klišé název ve fantasy i když objasnění názvu není klišé ani zbla) a "Něco více", to nabere kvalitní spád a vlastně už se začínáte pomalu dotýkat ságy, namísto jen útržkovitých textů, kde se Geralt objeví a zmizí, aby za sebou zanechal větší plášť tajemství, než když přijel. I když se nad nimi kdovíjak nepozastavím, stvoření a monstra mají poměrně slušnou škálu, souboje jsou rychlé, prudké, možná je to jen mojí absencí od žánru a tím, že Sapkowski dost často vychází ze středoevropských lidových pověr a má to zkrátka ten punc zdejších krajů. Rovněž zajímavá je i rovina osudu, která se line sérií už od začátku, člověk tak úplně nemá jasný rámec toho, co vlastně Geralt sleduje tím, že osud utváří, ale zároveň se mu vzpírá (je obtížné popsat to jednodušeji), stejně tak je poznamenán i jeho nejistý a nejasný vztah s Yennefer a stejně tak nejasná je i jeho úloha (a identita), coby Zaklínače, vymírajícího druhu námezdného zabijáka-mutanta-tuláka, proměněného sérií těžkých otrav, vykořeněného ve všech ohledech od ostatních... kterého prakticky všichni nenávidí, dokud ho nepotřebují k tomu, v čem vyniká. Toliko pochyb umožňuje se s postavou silně identifikovat, protože kdo z opravdových lidí nemá o sobě pochyby a čím opravdovější jste, tím víc o sobě pochybujete. Zaklínačův pohled na svět, život a jak ho vést mnohdy vše komplikuje a to nejen pro něho, v tomhle ohledu je zajímavý onen kodex, který podle mě slouží jen jako záštita pro výmluvné řečnické kličky. Sám Geralt se tváří jako muž principů, tzv. "ledovej kliďas", co se vzápětí nechá strhávat emocemi. Je možné, že tohle je něco, nad čím si člověk lépe popřemýšlí až po kompletním dočtení celé ságy a s odstupem času. Každopádně Sapkowski velice chytře utváří a halí hlavní postavu do tajemna, které ji nikdy nepřestane dělat fascinující, všechny ty dohady a nejasnosti, nezodpovězené otázky, vynechané a nedokončené dialogy (a že skrz dialogy skutečně buduje postavy), obdobně jako život, spousta komplikací a much nad věcmi, které se ani komplikovat nepotřebují, ale protože člověk je ovládán emocemi, dějí se. Stejně tak musím zmínit i zaklínačský vztah k jedům, elixírům, halucinogenům. Někde bylo zmíněno, že i tohle vše si vybere svoji daň. A je bláznovství věřit, že by tomu tak nebylo, jako to v tomhle ohledu ostatně je se vším, co jíme, co užíváme (cigarety, alkohol, psychedelika, drogy). Mnoho skvělých odboček a rozměrů na relativně obyčejně se tvářící fantasy... a to vše v závěru Sapkowski zabije tím, že spustí post-credit jak ze Shreka, kterej je vyloženě parodií, ale to už se tak nějak musí očekávat, protože Sapkowski, minimálně na téhle databázi, klame tělem, ten vážně se tvářící člověk, co stojí za tou seriózně se tvářící fantasy (jak jsem ho viděl všechny ty léta), ve skutečnosti (údajně) mluví 19 jazyky, rád cestuje a je to samej šprým (ale taky chce svoje zatracený prachy!), inteligentní člověk, Zaklínač dostává po poslechu přednášek a rozhovorů s ním docela jinej rozměr. Líbilo se mi, že sám sebe na otázku zde je jedním z nejdůležitějších současných polských autorů reagoval "Ne. Je spoustu lepších autorů. A navíc já jsem pořád spisovatel fantasy. Spisovatel fantasy je něco jako idiot, kterej píše něco pro mladý, kteří se ještě ani nenaučili masturbovat."

8 25.12.2018