JP komentáře u knih

Učetl bych se té Hrabalovy poetiky zamazaných českých rukou, vychlazeného piva, které pijete sedíc v trávě na slunci a bez bot. Jenže doba je agresivní, pracuje se ve zautomatizovaných halách, ne venku, vše je přesný opak té Hrabalovy pomalé plynulosti a naše zem se zkrátka mění. Z lidí tady, kteří dřív vše dělali podomácku, z těch mozků a kapacit v montérkách, elektrikářů a kutilů, zemědělců, co vymysleli vše, se stali materialisté, kteří věří, že důvodem k radosti a spokojenému životu je, když žijí v paneláku a nakoupí v supermarketu o dvacet sedm korun levněji.

Stále vidím ty dozvuky, pořád tu jsou domy s omlácenou omítkou a zničenou střechou - na jeden civím každý den, bohužel to všechno už je vlastně pryč a nahrazují to nové věci, ale to je zkrátka přirozený řád Světa. Jen doufám, že tu ještě pořád někde jsou lidi jako já, nebo Hrabal. 'Příliš hlučnou samotu' bych se nebál označit ze jeho nejosobnější text... ale co od něj vlastně není osobní? Jako vždy, milá malá knížka od jednoho milého malého člověka, i kdyby se byl býval někdy choval jako nějaká potvora hrabalovitá.

14 28.07.2013

Z dnešního pohledu je to od Baudelairea víc póza, než nějaké hledání krásy v ošklivosti. Hele, píchat do vosího hnízda, soustředěn výhradně na své ego, to dnes už dělají všichni a nejspíš proto jsou 'Les Fleurs Du Mal' tak populární i dnes. A to nepočítám pitomé "hltače literatury", kterým přijde kniha geniální už jen tím, že má pevnou vazbu. Na mě je to ale zkrátka lehoučké i přes tématiku, mám rád 'těžší' věci, i když třeba Mršina se mi moc líbila, už od chvíle, kdy jsem ji slyšel prvně ve škole. Jinak je to spíš jen sbírka básní o chlapíkovi, co se chtěl odlišit a co moc neseděl do svojí doby, co byl unavený tuzemskou distribucí všeho (ať to bylo cokoliv). Nevěřím, že chtěl nastavil zrcadlo, nebo rebeloval, nebo otevírat lidem oči. Ostatně, proto měl i tu svou exotickou černou krásku. Baudelaire se měl narodit a žít o století později, jako gangster na pobřeží. Kokain. Děvky. A na básně by neměl ani pomyšlení.

14 26.09.2011

Jedním dechem čtená kniha, která vás naplňuje esencí, protože si s ní rozumíte, protože vám mluví z duše, i když každému trochu jinak. Po dlouhé době něco, co mě vážně chytilo a kouslo a sálo, dokud jsem nespadl paralyzovaný k zemi. Vytkl bych snad jen občasnou Londonovu agresivitu, ve smyslu "ty, správce, jseš nula! a já jsem jednička!" - (uvítal bych trochu větší skromnost v určitých částech) ten vliv americké touhy být naprostý TOP1 je v knize bohužel patrný. a pak na konci "...Ježíše jen ukřižovali..." - tohle se mi taky nelíbilo, ačkoliv má spisovatel významově pravdu, nemusel to podat takhle - srovnávat se s Ježíšem. Prostě mi po přečtení téhle věty přišlo, jakoby London náboženství jen zesměšňoval a nepochopil, přestože je jeho kniha především o víře. I navzdory tomu dávám téhle zběsilé příručce agresivního buddhismu všechny palce nahoru... řekl bych, že tohle má hodně lidí místo Bible... a není se čemu divit, protože - Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít! Kniha, které bije srdce - a to dnes chybí u většiny děl.

14 21.02.2011

"Nechtě jsem si polil kafem
koncept se svým epitafem..."

Ok, tak si to se svým amigem nakráčíme do knihkupectví, abych uplatnil svých posledních 250 v benefitech za nějakou knihu, jen tak... udělám kolečko okolo protlačovaný sekce všech rutinérů, než mě bude čekat standartní tři čtvrtě hodiny trvající průzkum, když mi svitne v hlavě "Napřed čeknu, jestli tam náhodou třeba není zase něco od Krchovskýho". A otočím se pomalu zpátky, udělám kolečko okolo pultů, přičemž pořád sjíždím rutinéry... až dojdu k výkladní skříni, pod níž je dole police s poezií, udělám gopnickej squat a vedle povědomého malého hřbetu "Já už chci domů" se nečekaně bliští BÁSNĚ SEBRANÉ. Neoznámenej, nečekanej dotisk. Rozšířily se mi oči (ne vlivem psychedelik). "Hahaha." Říkal jsem si hned (hodně obsažné) a podíval se dovnitř na datum publikace: 2019. A bylo mi hned jasný, že i když budu pořád doplácet asi dvě stovky (449,-), tohle jde se mnou domů.

"Darovat znamená něčeho vzdát se
potěšit příjemce a tím i dárce
nicméně všechno je otázka vkusu...
Tak zavři oči a otevři pusu"

Teprve v autě mi ale došlo, že to nejsou Básně, kniha, kterou už jsem četl (chtěl jsem je i tak mít) a řadu z téhle sbírky jsem i tak dobře a roky znal...

"Mlčela, lehce rumělá
(podle mě česky uměla)
udělal jsem jí z kundy prejt
blaženě vzdychla "It was great!"

...ale výběr z mnoha sbírek napříč asi čtvrt stoletím Krchovského poezie. Krchovského poezie je, co do struktury, rýmu, celkem obyčejná, ale myslím si, že záměrně, obdobně jako s vulgaritou – jede si svoje a ve výsledku to vytváří spojení se čtenářem, který nemusí bejt nutně akademik, hardcore intelektuál. Ale je to pořád ta stejně zábavná existenciální čerň, temnota, hraní se slovy a významy, sexuální eskapády tu celkem převažují, a člověk, pokud je na týhle frekvenci a témata mu nejsou cizí, se u tohohle musí bavit. Jestliže mám možnost, vždycky si Krchovského knihy koupím, protože je to jistota, nevím přesně o co půjde, ale vím o co půjde. A za to, že vlastním tuhle, jsem hodně rád. 9/10

"Žádnej strach, maličká, jsme tady sami...
stačila akorát vykřiknout: "Mami!"
vtom jsem se probudil, kalhoty dole
šeptá mi do ucha: "Pokračuj, vole"

13 01.10.2019

Zase hype, co splaskl rychleji než hubba bubba. Karikův záměr chápu (jeho profilovku už ne), ale bohužel selhává už po pár krocích - na jednu stranu chce být zahalen v mlze, ale hned na to se příliš snaží odkrývat, házet konkrétní obrazy, mezitím zjistíte, že to zase nefunguje, protože nemáte spojení s postavami, jako spíše s místem, jenže ani v tomhle poli to nefunguje, protože genius loci má jen okrajovou část, je to prvek zla, takže mistr spisovatel neví, kam dřív, je to jako když se snažíte dělat víc věcí naráz a nakonec oboje připálíte (bude to poživatelný, ale tím pozitiva končí). 'Atmosférická mystifikace', tak bych to nazval. Fandím námětu, nefandím provedení. Navíc taky nepomáhá, když si myslíte, že vypravěč je největší dement pod Sluncem, nehledě na to, že každý element (vyjma snad toho, že jde o specifickou oblast - Tríbeč), naleznete napsanou, zfilmovanou, daleko lépe (uvedu třeba Stalkera od Andreje Tarkovského a Vrby od Blackwooda). Je to jako když jste zvyklí na parmezán a někdo vám chce vnutit ztvrdlej a dva týdny prošlej eidam. Nevidím důvod, proč brát ohledy na knihu, jen proto, že zbytková většina čtenářů je prostě pozadu a sežere (nebo spíš spolyká) tenhle marketingovej tah. Jistě, že podobný záležitosti budou dělo, když nemáte z žánru nic načteno (hádejte, kdo je vítězem turnaje, jehož se účastní jeden tým) - tohle je neuvěřitelně slabá kniha.

13 31.10.2018

Slepí obdivovatelé Stephena Kinga nešetří chválou nad touto knihou.
Slepí obdivovatelé jsou ovšem banda klaunů bez fantazie.
A já nejsem klaun bez fantazie.

Stephen King si zasluhuje uznání za to, že dokázal stvořit něco takového, tak monstózně dlouhou vizi sepsat a poskládat do téhle podoby, to je bez debaty výkon výkonů (já zápasím už u 30 normostran). A teď trochu otravně odbočím... možná, že kdybych na tomhle příběhu vyrůstal jako můj kamarád, jehož otec je fanouškem Kingova díla, psal bych jinak. Možná, že bych byl naplněn hrůzou a nekreslil Pennywise, abych s těmito kresbami svého přítele, kterého Pennywise odmalička děsí, strašil, ale stejně jako on bych v tiché hrůze jako přikovaný seděl a kulil oči... ale to se nestalo. Kingovy obrazy, jak jsem o něm již psal, je z velká části jen zcela nepodstatná vata, neděsilo mě to, spíš literárně nakrmilo. Stephen King zamlada četl Lovecrafta a to je podle mě král hororu, velekněz hororu, rovněž Kingův hlavní inspirační zdroj, jenže on k téhle inspiraci přidal jen vatu, americkou popkulturu, vlastní vzpomínky a lidi mu to žerou a oslavují ho, i když je základ jeho děl přejatý. Proto bych u Kinga velmi brzdil s těmi velkopochvalami. Určitě to má spád a ke konci to hltáte, nemůžete se odtrhnout a v případě knihy TO je přítomen i jakýsi jiný Kingův prvek, jež dává něco navíc, ale nikdy mě žádná jeho kniha nesebrala natolik, abych jí mohl hodnotit pětihvězdím. Nechápejte to špatně, nejsem Kingův odpůrce, jen nerozumím těm oslavným řečem, protože jsou přehnané. Je tu mnoho autorů, kteří zasluhují více pozornosti. Kdybych napsal, že King je brak, bylo by to hodně provokativní a pozérské, šahat desítkám, ne-li stovkám zdejších hltačů literatury na jejich krále... to by mě netrápilo, jako spíš, že by to bylo neuctivé vůči grafomanovi Kingovy samotnému. Potažmo celé jeho dílo je jaksi tuctové, laciné, lidi přitahuje strach a ono to k té době zkrátka patří.

A to je asi tak celý problém. Určitě stojí za přečtení každá z těch 1 090 stran, ale jít do toho napodruhé - dlouho bych váhal.

Chronosynklastické infundibulum. UVB čili Univerzální vůle po bytí. Příběh Sirén z Titanu je až překvapivě celistvý a hodně chronologický, bez odboček a bez flashbacků. Poprvé mám pocit, že čtu knihu a ne jen útržky Kurtových myšlenek. Začátek je poměrně nekonzistentní, ale nakonec přeci jen vtáhne (Teologie: Někdo všechno udělal z nějakého důvodu).

Dvojstránkový popis Merkuru (str.127-129) je jedna z nejpůvabnějších a nejlepších pasáží, jakou jsem od Vonneguta kdy četl (opravdu!). Není nad to tak jednoduše říct, že i navzdory naším schopnostem jsme vlastně horší než tvorové, co mají jediný smysl (hmat) a živí se vibracemi a neubližují si, protože nemají důvod a protože ani nemohou, jen spolu telepaticky komunikují dvěma zprávami, při nichž jedna je odezvou na druhou a druhá je odezvou na první. První zní takhle: "Tady jsem, tady jsem, tady jsem." a Druhá: "To se máš, to se máš, to se máš." Sirény z Titanu jsou obecně plné jistého meditativního rozjímání.

"Pozemšťané se ve všech dobách chovali, jakoby je z oblohy sledovalo veliké oko - a jako by toto veliké oko prahlo po zábavě."

Narozdíl od dřívějších knih, tentokrát jsem se i jaksi dokázal vcítit do postav, které nebyly jen jakýmsi bezduchými loutkami, o nichž se mimoděk vypráví. Ujo, Rumfood, Kazak, Salo i ty harmonia. Dost bych vnitřně zápasil, ale podle mě je tohle, i když zapadlá, tak Vonnegutova nejlepší kniha.

13 08.03.2011

Jestliže nahlédnete na obálku, může ve vás kniha vyvolat dojem, že na téhle "šumavské samotě, kde se zešílí" snad žijí jen tupé vyhulené houmlesácké smažky, alkoholici a magoři, nicméně, já vím z jednoho případu, přítelkyně kamaráda, vzdělaná osoba, ta tam taky žije, s kočkou, jsou to alternativy, které nás do jisté míry vrací k prapůvodním způsobům, ke klidu, k přítomnosti, ke kontrole nad vlastním životem. Je to vlastně taková meditace nad tím, co od života chcete a nutno dodat, že z úst i docela zajímavých lidí, kteří, i kdyby si to jen vymýšleli, si to pořád vymýšleli zatraceně dobře. Osobně by mě to taky velmi lákalo, speciálně poslouchat tohle během parného léta (audiokniha) v práci, kdy odpočítáváte minuty, než budete moct z toho cvokhausu, z toho cirkusu, vypadnout... zpátky do své králíkárny, než si předtím nakoupíte, měsíc za měsícem. Já jsem v trochu lepší situaci, než že bych byl tak přibitej k práci, nebo k nutnosti financí...ale pořád ne tak, že bych si dával nějakej chilling killing a byl osvobozen od společnosti a všech pravidel a povinností, které i v naprosto základní úrovni jsou dost na to, aby člověka přiměly mít (v nesprávně načasovaném nakupení) naprosto ničivý efekt. Pořád se tu najde pár věcí, které by mi chyběly, ale tahle kniha rozhovorů je opravdu inspirující v rámci toho, že, jen protože společnost něco nějak dělá, neznamená, že je to správně: pamatujte, většina lidí jsou jen ovce, co jdou s davem bez toho, aniž by si kdy pokládali seriozní otázky, nebo si řekli, proč bych tohle nemohl udělat jinak (a udělat to), většina lidí se jen snaží nevybočovat. V tomhle ohledu je zajímavé, že šumavští samotáři z téhle knihy mají rozhled a nezřídka jsou vlastně i sečtělí, zajímaví lidé. Vzpomněl jsem si i na modelku z Íslandu, která, jak mi bylo řečeno jednoho dne u večeře, měla kariéru v zámoří a pak se vrátila, aby žila s ovcemi, izolovaná, uprostřed samoty (kterou každý definuje trochu jinak).

12 20.06.2023

Vzhledem k úrovni toho, jak otrávený jsem Rothfussem, jako člověkem, ne jako autorem, ale jako člověkem, se musím přiklonit k velice specifické skupině frustrovaných lidí, která vidí druhý díl jako silné autorské selhání. Sám fantasy už moc nečtu, ale určitě nejsem jediný, kdo spatřil potenciál a kvality 'Jména větru'. Už tehdy jsem si všímal určité infantility a sebezahleděnosti jeho textu, ale nechával jsem to proplouvat, protože to Pat dobře kompenzoval vším ostatním. Při čtení jsem to fakt považoval za jednu z nejlepších žánrovek za řadu let... od druhého dílu mě odrazoval jednak hlavně rozsah a pak taky fakt, že jsem s Patem Rothfussem viděl opravdu neuvěřitelný množství rozhovorů, Q&A, ohledně toho, jak je na tom s vydáním třetí knihy a tedy i celkově fakt, že po dočtení bych musel čekat na třetí díl tak jako tak, takže proč spěchat, duh? Snažil jsem se pochopit, proč je psaní třetího dílu na bodě mrazu prakticky dekádu, a tak jsem místo čtení druhého dílu zpracoval Rothfussův psychologický profil, jakožto nejvíc stagnujícího "aktivního" spisovatele naší doby (i mrtví publikují více)... a když jsem se už trochu víc otráven jeho způsoby, konečně dostal k jeho 'Strachu moudrého muže', zodpovědělo mi to spoustu otázek. Že Rothfuss vyhrál prvním dílem v loterii. Že si hodil pořádnej kmen pod nohy tím, jak nešikovně zpracoval druhý díl. A že právě proto si asi teď dekádu kroutí plnovous a neví s tím, jak uzavřít třetí díl, protože tam toho musí nacpat hodně, jelikož na tisíci stranách své druhé knihy není vlastně skoro nic. Slovo, které v angličtině spousa negativních čtenářů ve svých recenzích používala bylo: pointless - a to knihu vystihuje. Myslím si, že jeho um leží v něčem, co bych nazval "edgy pohádky pro děti" (koneckonců 'The Thing Beneath the Bed' je asi jediná věc mimo prvního dílu Kroniky královraha, co se mi líbila a tu rovněž publikoval víc jak dekádu zpátky). Víceméně, když se nad tím zamyslíte, Rothfuss udělá radši i sidequely, jako 'Hudbu ticha', což působí jako jedna do novely roztažená kapitola, aby si koupil další čas a pořád se hřál v pozornosti, než aby uzavřel slíbenou trilogii, "co už má vlastně napsanou patnáct let, ale jen potřebuje edit a doladit". ____ "Kdybychom čekali, než budeme připraveni, čekali bychom do konce života" a Pat čeká, sedí na twitchi se sluchátkama a mele u čaje o nesmrtelnosti chrousta, poker face, zatímco se potí od hlavy až k patě. (*Poznámka ke knize: osobně by mě zajímalo jaký Rothfuss sleduje porno). Samozřejmě, když to čtete, není to nic špatnýho-špatnýho 'Strach moudrého muže' nese spoustu skvělých segmentů a her se slovy, ale problém je, že nic nikam nijak neposouvá (a to jsem člověk, co nesnese psaní podle učebnice, ale neviděl jsem takhle dlouhou knihu, co by dokázala být tak bezobsažná). Pat sám sebe rád a hodně poslouchá, jak je chytrej a jak to má vše dobře promyšlený a jak tohle v prvním a druhým díle pochopíte až přečtete třetí... a tak čekáte, že to chvástání bude opodstatněný, ale přijde mi, že je to tisíc stran o ničem, snaží se to "být", ale zároveň "není". U prvního dílu se mi líbilo, že některé kapitoly byly vážně vypointované téměř k dokonalosti a mělo to šmrnc a bavilo to, neposouvalo se to hodně, ale šlo to určitým směrem. Druhý díl už jen opravdu dokazuje, že 'Jméno větru' bylo skutečný one hit wonder. A je i otravný sledovat Rothfusse, který o všech teoriích a perspektivách žvaní, žvaní o tom, co nemusí, jak nikomu nic nedluží, všechen ten čas, co tráví kecáním o knize, o tom jak na ní pracuje, proč není hotová, jak ho otravuje, že se na ni lidi ptají... prostě si honí triko nad tím, jak každej očekává publikaci jeho majstrdíla, přičemž mi přijde ironií, že už dvojka padá na hubu. Je to vlastně hrozně komický, když nad tím přemýšlím. Vzpomínám si na video Paula Austera, kde radil spisovatelům "loose ego" (zbavit se ega), myslím, že tohle je přesně ukázková definice téhle rady, protože Rothfuss je ten typ, co zjistíte, jak mu pod povrchem bují hlavně tohle obrovský ego, ego nepříjemné konzistence, vychcanosti, toho, jakým způsobem už na začátku položené otázky začne obšírně odpovídat "Víte, to co říkáte, je hezký, ale nechte mě vysvětlit, proč mám pravdu já...". Je tu veliká skupina fanoušků, co zbožňují první díl tak, že i kdyby Rothfussův druhý díl byl něco na úrovni leporela, složenýho z listů od kedlubny, odkývali by mu to jako geniální, ale to už je úděl, když napíšete, byť jen jednu, opravdu dobrou knihu, co si najde čtenářskou obec... Tisíc stran skvěle napsaného ničeho. Dobrá práce, Pate. Co takhle přijmout to a na znamení porážky si oholit vousy i hlavu a začít psát tu porno fikci o svým životě, ke které tak tíhneš: The Wise Man's Gear.

12 18.04.2021

Jedna z věcí, kterou spousty lidí absolutně pomíjí zmínit, je, jaký kosmický (lovecraftovský) horor, Lem v Nepřemožitelném rozjíždí. Začátek mě nebavil (celkově psaní a tempo téhle knihy, na tom jde dost znát zub času)... ale jakmile jsem se začetl a začal pátrat se všemi odborníky po tom, proti čemu vlastně stojí, zaplavila mě až hrůza, paranoia absolutně jiné entity, s jakou se člověk nestřetl a kterou ani experti nedokážou kategorizovat. Tenhle element je ale zbořen okolo půlky, kdy se už formulují určitá vysvětlení, takže kniha trošku zpomalí a ztratí plášť tajemna. 'Nepřemožitelný' se dost blíží 'Solarisu', coby zase, líčení střetu člověka s atypickým vyobrazením - tentokrát jakési planetární evoluce strojů jiné mimozemské rasy. Lem byl očividně neuvěřitelně inteligentní, už jen za to rozpětí vědomostí, ale i za samotný koncept téhle knihy a na svou dobu. Je vlastně fascinující, že pokud jde o mimozemské organismy, filmaři speciálně, nedokážou odhodit koncept humanoida s velikou hlavou (v tomhle ohledu mě snad naposledy zaujal jen Arrival, kde byl koncept mimozemské rasy a zacykleného, nelineárního času) a Lem, co jsem zatím četl, předhazuje jednu vizi fascinující víc, než druhou. Ani nevím, co jsem od toho celé ty roky čekal, než vydali dotisk a já se na to tak dlouho chystal, ale nečekal jsem tohle a je to hodně inteligentní scifi, které vás nechá dlouho po dočtení bádat o lidskosti, o etice... takříkajíc nohama na zemi, jsme jenom lidé.

12 13.06.2020

"Ta knížka, co píšeš, asi není úplně marná." Eh. Snaží se to být hrozně, snaží se to... příliš. "Nesnaž se. Je to tam." (Bukowski) A Němec je ten typ, co se snaží... snaží se působit jako sdostatek zajímavej pan spisovatel, ale skrz jeho psaní se propíjí pouze jeho ego, jako skvrna od kávy a stejně tak to, jak je nudnej. Je to zase jeden z těch, co absolutně postrádá flow, styl, talent, ale protože vystudoval a dostal se, kde se dostal, tak si říká, že těch 420 stránek vydá v profi hardbacku (a jak jinak, než protekčně, u Hostu, kde pracuje). Dlouho jsem neviděl větší mrhání papírem, co jen láká, kde a čím může, ale když přijde na obsah samotnej, na lámání chleba - kvůli tomu si primárně ty věci kupujete - jde pouze o předraženej potisknutej barevnej papír. Je škoda, že někteří lidé nedokážou přesněji rozlišit, v čem tkví jejich nadání. Němec není spisovatel, věřím, že jako dramaturg a redaktor je lepší... ale on si myslí, že je Kafka, Knausgård, že dokáže ten level osobní zpovědi... ale nedokáže. Aneb česká literární scéna v kostce: přijmout fakt, že současní autoři píší podle pravidel učebnice, v šedivých nuzných vodách mainstreamu a vědomě tak degradují úroveň naší tak zvané literární scény. Ztráta času a jak řekl Tom Waits "Špatné psaní ničí kvalitu našeho utrpení." Tohle je ukázkový případ.

12 24.05.2020

Osobní prožitek text vždycky posouvá na další rovinu. Zpočátku mi 'Král Krysa' připadal jako něco, co jsem už viděl minimálně stokrát, tuny filmů, literatury o vězení, vojenských táborech, útěcích, neprávem odsouzený, po právu odsouzený, rekonstrukce útěku, dokumenty. Jsou toho doslova mraky, čím se na tohle téma můžete prohlodat (navíc jde o jednu z dobrých voleb pro maturitní četbu, které jsem se svého času vyhnul). Tahle kniha vyčnívá v celém tom mikro managementu, vekslování, jaký Král v táboře nastoluje - udělat si na něj názor musíte už ale sami, ta postava je dost černobílá (pro oči řadových lidí). Marlowe působil nadsazeně a právě proto příliš fiktivně (Mirek Dušín hadra) někdo takový, s mentalitou, jakou, podle knihy, má, by bez debaty v Čangi nepřežil. Já jen, na té postavě není něco správně. Jestliže přežijete peklo, jakým byly podobné tábory, definitivně to přežijete jen díky tomu, že budete dělat věci, za který se budete muset morálně stydět. Definitivně mě to po mdlejším rozjezdu překvapilo, skvěle to rozpitvává lidství, lidskost, mentalitu zlomených lidí, kteří jsou poštvaní proti svým věznitelům, proti sobě navzájem a nakonec i proti sobě samým. A nad nimi ční Král Krysa, který se naučil v tomhle všem chodit, žít a přežít, jak nejlépe to jde... terč závisti, ale zároveň závislosti všech ostatních, kterým opatřil, co bylo potřeba a rozjel nejeden riskantní podnik - v zájmu čistě vlastním, nebo v zájmu většiny? Toť otázka. Někdy se k tomu musím vrátit.

12 24.01.2019

Věřím, že klíčem k docenění Vančurova 'Rozmarného léta' je poddání se náladě, realitě této knihy a ta nálada se dostaví jen u některých čtenářů a to ještě jen v některých fázích jejich života, protože v dnešní uspěchané době není na nějakou rozmarnost v pravém slova smyslu zrovna čas. Jednou se toho léta snad taky dočkám. Hrátky s češtinou jsou neopakovatelné, ale i když mám moc rád filmovou adaptaci, k docenění knihy jsem, dle mého, ještě nedozrál. Jsem rád, že spousta lidí si ji ale užila.

12 12.10.2013

Adaptaci, kterou sám Barker natočil rok po vydání knihy jsem viděl až mnohem později, než co jsem znal titul 'Hellraiser' a vídával v dětství Pinheada na plakátech (pamatuju si Hellraiser: Inferno). Přesto, jakoby se původní záměr, Barkerově touze vypsat se ze svých let prostituta, který se motal v sadomasochistických klubech, tak trochu vymknul kontrole, ačkoliv nevím, jak on sám se na tohle dívá; ale jakmile něco vypustíte "ven", už to tam je a žije vlastním životem. Otázkou je, jestli horor o interdimenzionálních masochistech s kostkou (úvodní scéna mi připomněla tu z Herbertovy Duny), přetavený do podoby hororové frančízi (ano, Štěpáne, nejsme žádné hranolky), v čele s "Pinheadem", který jakoby v podstatě definoval estetiku a o čem 'Hellraiser' je (potěšení, p-l-e-a-s-u-r-e, ale můžete zkusit i jógu), aby se následně během dalších 20-30 let rozjel do podoby kultovní béčkové série, kterou pravděpodobně zná každý fanoušek hororu, je to, co Barker očekával (sorry za vyčerpávající větu). Cenobity mi naposledy připomněla snad jen epizoda Ricka a Mortyho, ale, když čtu ty výhrady ohledně toho, že Barker detailněji nerozepsal universum okolo bytostí z jiné dimenze, které mají sloužit jako prvek strachu, jejichž filtrovaný odvar sledujeme skrze postavu Franka a jeho akty (ono vůbec, je docela zajímavé se podívat, jakým způsobem jednají všichni lidé v téhle knize a pak si říct, že na jejich volbách neshledáváte nic divného: snaživý ťulpas manžel, který je "mimo veškerý rámec", lovec požitkářství, který nikdy nemá dost a jde si jen za tím, co chce, nevěrná manželka, co se spolčí k vraždění, důvtipná kamarádka, co si chce zachránit kůži), říkám si, že spousta čtenářů asi nechápe horor a chce jen odpovědi. Barker, tohle jako někdo, kdo tvoří hodně v rámci žánru, chápe. Neznámo. A odsýpá to.

11 15.03.2023

Cormac ve své ryzí podobě. Jasná, čistá, pomalá próza, na kost a k věci. Jeho psaní je jisté a bez zbytečného tuku, věřím, že v jeho podání by i obsah na kelímku od jogurtu zněl potměšile a vážně, jak to umí jen on. ____ V první části hraniční trilogie, jejíž koupi jsem v letech 2008 společně s druhým dílem projel, protože se mi nechtělo "věnovat celé trilogii a ještě k tomu o kovbojích (obrázek Johna Waynea)" - a to i s přihlédnutím k tomu, že jsem od McCarthyho do té doby načetl téměř vše ostatní (ale třetí díl jsem si koupil, protože se mi líbila obálka) - se šestnáctiletý John Grady Cole rozhodne opustit rodný Texas se svým přítelem Lacy Rawlinsem, aby získali práci v Mexiku. Cestou přiberou ještě "kida" Blevinse a dál vlastně nechci spoilovat. Existenciální, ale bez zbytečného patosu, poučování a filozofování, protože na to není čas, protože člověk musí řešit triviálnější věci, jako třeba přežít (ha, taky umím polysyndetony). V žádném případě nejde o nějakou romantickou ódu o divokosti koní a kovbojích nebo všech těch obrázcích, co si v hlavě možná malujete. Kniha je typicky prodchnutá násilím a nespravedlností a i když je John Grady hrdina skrz na skrz téměř romantický, vzbuzující sympatie, na jeho cestě vidíme jen záblesky tohohle letního plážovýho porna. Ta McCarthyho nekompromisní syrovost těžce nese jak náladu, tak i formu, jak je tomu ostatně vždycky. Taky se mi líbí, že Cormac nemá potřebu pro užití nějakých složitých slovních obratů - to nejtěžší, s čím někteří čtenáři můžou zápasit je, jak je ostatně zvykem, časté užití španělštiny, protože drtivá většina jeho příběhů je zasazena právě do prostředí hranic Spojených států a Mexika. Pro mě fajn koření, protože sám cizí jazyky rád hojně užívám. Ale i tenhle prvek není u McCarthyho samoúčelný.

11 03.03.2021

Jeden ze základních kamenů sci-fi od možná největšího jména v žánru. Notoricky známý film vlastně není adaptací, jak jsem se dočetl - Kubrick a Clarke pracovali paralelně (a věrně) na obou svých médiích. A je to vlastně dost geniální počin, tahle spolupráce dvou největších mozků ve svých oborech té doby. Většina ostatních žánrových děl působí oproti tomuhle jaksi brakově, béčkově, ale 2001 je tak jistá, tak přesná, přichází od úvodu s lidoopy, který je tak precizně popsaný, od banálního opočlověka skáčeme k politice a problémům pozdějších civilizací, po střetnutí s nejistotou ohledně umělé inteligence (která je čím dál aktuálnější) a skáčeme až do absolutně psychedelického štěpení v závěru - to všechno je výplod neuvěřitelně inteligentní a vizionářské mysli. Není to tak úplně to, co v literatuře hledám, ale v tom, čím tohle je, je to unikátní a velkolepé.

11 06.12.2019

Na tomhle příběhu je cosi zvláštně intimního, na tom, jak minimalisticky a nenuceně plyne. Kathy mě nejednou přiměla aplikovat svoje vyprávění i na jedno období v mém životě, kde jsem se ocitl v čemsi, náznaky podobnému (jak je ostatně Ishigurův záměr: poukázat na naše tendence a zvyky, které jsou univerzální ve všech kulturách, u všech lidí) Tommyho pozici, bloumajícího a jiného, ale talentovaného - kluk, co vás zaujme, ale nakonec... zatímco Kathy je praktická a má pro vás vždy radu, i když ne vždy řekne přesně, co si myslí a ani její život není to, čím chce, aby byl, ale možná, že vlastně ani nemáme na výběr, jsme ve víru událostí, které nás sami strhávají. Kniha o nenaplnění, tápání a neodvratitelnosti denního chleba. Ale proč nemít radši alespoň to málo? A nebo je lepší skončit tak, že nemáte nic? "Nemám nic, ale i to jste mi vzali." -D.M. Zvláštní myšlenky. Přimělo mě to hodně přemýšlet v kontextu vlastního života. Má to neuvěřitelně hlubokej ponor (což jako vodnář potápějící se do hloubek oceňuju), když se napojíte na ten flow myšlenek, skvěle vás to unáší a díky svojí nenucenosti to ani nepůsobí jako hra na city, je to jen další drobná část života, která vám zlomí srdce, co už je ale tak dolámaný, že na tom vlastně ani nesejde, je to jako šlápnout na rozšrotovanou plechovou hračku. Ishiguro má hodně do sebe, ale je to všechno jen v náznacích, mezi řádky, přesto tak povědomé.

11 03.07.2019

Možná nejinteligentnější mysl, s jakou jsem se kdy setkal. Šíře Jungova záběru doslova nemá hranice. A stejně tak jeho vzdělanost dosáhla úrovně, k jaké se dnes můžete jen stěží dopracovat (už jen originál jeho Červené knihy a jakým způsobem zpracoval formou obrazů některé svoje vize a sny, začnete se propadat do jeho díla a brzy si uvědomíte: oh, shit, there are levels to this game). Nevěřím, že Jung se dá uchopit na základě nějakých přesných definic, všechny ty mýty, archetypy, animy zůstávají v jakési mlze. (...) V poslední době jsem dost často kroužil okolo lidí, kteří byli Jungem ovlivnění, začal jsem se dostávat k některým autorům a jeho jméno poslední roky zkrátka padalo častěji a častěji, až jsem to zkrátka nevydržel a sáhl po jeho čtenářsky asi nejpřístupnější, poslední práci. Opravdu fascinující myšlenky, vzpomínky, sny, záběr od náboženství, přes alchymii (jejíž definice v závěru knihy bude sama o sobě pro většinu lidí asi taky probuzení), východní (obecně ale i světovou) filozofii, hloubka jeho názorů... někdy až příliš odborná, příliš náročná, ale nikdy ne tak moc, aby to přestalo držet vaši pozornost a zájem. Samozřejmě, člověk k tomu všemu, o co se Jung zajímá, musí trochu inklinovat, ale někdy je Jung jako těžká droga, skokově změní sílu nechci říct reality nebo myšlení, ale náročnosti obsahu... je to zničehonic hutné, obtížné a nedefinovatelné. Trochu, jako když se ocitnete na tripu ve 'špatném místě'. Nejpozoruhodnější na Jungovi je ten dualismus a že se snaží najít cestu k jakémusi probuzení nevědomí do vědomí (odtud i jeho: "Until you make the unconscious conscious, it will direct your life and you will call it fate." / "Dokud neuděláte z nevědomého vědomé, bude to řídit váš život a budete tomu říkat osud.")... prakticky tak, že abyste objevili světlo (všechno ve vašem životě, směřující správným směrem), musíte akceptovat to nejhorší monstrum ve vás. Je to fascinující, ale existence je komplikovaná a tak vám ani Jung nedá žádný přesný návod, nebo odpověď na to, jak si lusknutím prstu, magickým rituálem šálku zvláštního tibetského čaje nebo ranní desetiminutovkou jógy změnit život, ono to ostatně ani tak úplně nejde. (...) Spousta zajímavých latinských frází, není to úplně jednoduchá četba a objektivně bych asi dal o hvězdu níž, ale cením si podobné publikace, tentokrát i překladu, protože číst Junga i třeba v angličtině (a že Man and His Symbols v angličtině mám) by bylo přeci jen příliš obtížné, takže jdu nahoru. Ten sladký nektar vítězství, dosaženého... když dokončíte náročnou knihu. (P.S.: Septem Sermones Ad Mortuos šlo absolutně mimo mě)

11 25.05.2019

"MORON-GENIUS AND MOUSE GO BERSERK" tahle věta mě dostala. Obstála by i jako plnohodnotný název knihy. ____ Nebudu lhát, bylo mi z toho ve výsledku smutno. Není to dokonce ani sci-fi (v podstatě jediný prvek je experimentální operace pro zvýšení inteligence), jako spíš psychologické drama, studie o jednom dobrosrdečném retardovi a jeho cestě k, nejdřív pouze tomu, být normální, jako ostatní a následném převýšení všech ve svém okolí, až po pád zpátky. Během své cesty a zápisků si Charlie uvědomí ledasco a vy s ním, než ho lidé, jeho bující schizofrenie, minulost a osamocení a odcizení, sežerou, stejně jako začnou odeznívat i efekty operace a vše jde do kytek (relatable), včetně Algernon. Z místního Quasimoda, Forresta Gumpa, dobrosrdečného blba (a že každý známe nějakého)... se stává bytost, která všechny převyšuje. Vadil mi ale způsob, jakým zpracovali génia génia, obvykle totiž spisovatelům nežeru (jeden případ, který se mi naopak líbil byla třeba Trevanianova kniha Šibumi a Nikolaj Hel), tady je ta idea podaná velice střídmě: de facto "jsem polyglot a tak jsem génius" (please). A taky, že Algernon obecně byla dost upozaděná, koneckonců je to jen myš, ale na druhou stranu myš, které se nosí květiny. A že právě Charlieho neodvratitelně čeká stejný osud jako ji. Definitivně věc, ke které se ale vrátím.

11 31.07.2018

Vzpomněl jsem si na Buka. S odstupem času, i když jej mám rád pořád stejně, vidím v cynismu stupňování a to takové, že Bukowski ho měl jako koření, zatímco Houellebecq jako hlavní chod. U Bukowského byly pocity samoty, depresí a šílenství rozvášněny jeho chlastem, Houellebecq ale rezignoval, vše vzdal a vyloženě jen prská jed. Možná kdyby vynechat pár cigaret a šel si zaběhat, je to jako nořit se do spirály deprese, hlouběji a hlouběji, černější, kyselejší (pokud to chcete zabalit a hledáte něco, co by vám pomohlo udržet směr, tohle určitě není špatná volba)...

Většina lidí ovšem druhou odvrácenou stranu nevidí, většina lidí jsou bezstarostní uličníci, co proplouvají životem a nesnaží se o něm přemýšlet, dokud se jim něco zlého neděje. Lidé stejně tak nedokážou přijmout, že v tomhle Světě existuje někdo, kdo smýšlí poraženecky či chce spáchat sebevraždu (jako lidi z Francie, nejdeprimovanějšího státu na Světě... k snídaní croissant, k obědu sebevražda). Jako kdyby to bylo nepřípustné. Sám Houellebecq je jako raněné zvíře, které chrlí cynické soudy na každé stránce, zatímco uvnitř hluboce touží po lásce a navenek to nechce přiznat. Je to učiněná póza. Mě s touto knihou zastihl v době, kdy jsem byl taky zraněný a taky v podobných náladách, tudíž jsem ji přečetl velmi rychle. Ale hlavně je fajn, že H. nutí k tomu, k čemu má správný literát - přemýšlet, debatovat, rozebírat. Kontroverzní přijetí je nejlepší nálepka.

11 27.05.2012