Jrsnbl komentáře u knih
Tohle je tak krásně napsaná kniha, bože. Krásně napsaná kniha o tématu rozpadu rodiny (a Jugoslávie) vlivem osudu, který je nám mnohým nepředstavitelný. Hlavní postava Vladan se vydává hledat svého otce, který, jak si ptáčci šebetají, by měl být válečným zločincem. Jak tohle může jenom dopadnout?
Upřímně. Kniha není ani tak o politice jako spíše o osudech, rodinných vazbách a snahou najít odpověď na otázku: "proč?". Snaha propojit se se svým otcem a zjistit, co ho k tomu vedlo, je snad úplnou podstatou tohoto příběhu. A je to cesta, kterou vám doporučuji s Vladanem projít. Krásný a smutný příběh.
Pokud vás zajímá Balkán a nacionalismus, tak jste tu, jak již název titulu napovídá, správně. Není to žádný ucelený text, spíše soubor různých statí zabývající se různými tématy jako třeba makedonskou identitou, kočovným národem Karakačanů, ale i nacionalismem jako faktor rozpadu Jugoslávie.
Text o Karakačanech mě ovšem zaujal asi nejvíce, neboť jsem o tomto tématu, to se přiznám, slyšel vůbec poprvé.
No tak tohle bylo parádní! Knihu jsem do rukou vzal ani ne tak z důvodu faktu, že se o vraždu zajímal populární švédský autor Stieg Larsson, ale spíše kvůli osobě samotného Olofa Palmeho, který si vlivem své bezpodmínečné podpoře zemím třetího světa zadělal spoustu nepřátel. A o tom vlastně je ta kniha. Kdo měl na jeho odstranění největší zálusk? Kniha nabízí mnoho teorií a pohledů, analyzuje policejní postup a spoustu protichůdných verzí. I přesto je pouze jedna z autorova pohledu nejpravděpodobnější. Rozhodně doporučuji všema deseti! Skvělý počtení.
Vzhledem k tomu, že jsem studentem politické geografie, jméno Romancov slýchám v českém prostředí častěji než cokoliv jiného. Díky vánoční pauze jsem měl po delší době možnost číst něco, co bych si vyloženě přál. Konkrétně se jednalo právě o Námořní slepotu, kterou jsem měl vyhlídnutou již poměrně dlouho.
Jakožto občané vnitrozemského státu občas zapomínáme na to, jak vodní plocha v podobě světového oceánu ovlivňuje dění a ekonomicko-politický vývoj. Autor nám v tomto případě dává možnost se na tento fakt rozpomenout. Od Kryštofa Kolumba po uvíznutí kontejnerové lodě Ever Given v suezském průplavu. Romancov dobře zasazuje jednotlivá témata do širších souvislostí a věřím, že by je tímto jazykem dokázal pochopit i laik.
Díky. Bylo to fajn. :)
Vzhledem k tomu, že se v lednu chystám na studijní pobyt do Makedonie, a nejspíše budu psát bakalářskou práci o problémech spojených s albánskou menšinou, přečíst tuto knihu bylo nutností. A stálo to za to. :) Neskutečně se těším!
Tak tohle byla jízda! Vzhledem k tomu, že od ledna ve Skopji strávím studiem celý půlrok a na téma soužití Makedonců s Albánci mám v plánu napsat bakalářskou práci, musím konstatovat, že objev této publikace byl pro mě doslova nalezením ráje. Děkuji mnohokrát panu Rosůlkovi za detailní popsání makedonsko-albánského vývoje od dob zisku nezávislosti republiky.
Strhující román z dob partyzánů, četniků a Němců. Samozřejmě se patřičně bavíme o královské Jugoslávii, která je sevřena krutou občanskou válkou. Partyzáni bojují za jugoslávskou nezávislost a sociální spravedlnost, četnici v mnoha případech kolaborují s okupujícím Německem.
Kniha nám líčí příběh Veroniky, paničky, která se o politiku moc nezajímá. To spíše o koně, přírodu a smích. I přesto ji události druhé světové války zasáhnou. Jak? O tom nám povídá pět postav, které měly na její život větší či menší vliv. Někteří dokonce osudový.
Super román. Četl se jako jedna báseň.
Toto dílo, jak již samotný titul naznačuje, je plné krve. A to konkrétně krve prolité na přelomu března a dubna nám dnes vzdáleného roku, v nám stále odlehlých horských oblastech Albánie.
Upřímně jsem zprvu netušil, že Kanun, jakési kodifikované zvykové právo, doopravdy existuje. Nejprve jsem myslel že horskou společnost, kterou Kadare popisuje, míní jako jakousi metaforu. Doopravdy mi to ovšem nedalo, a krevní msta, asi ne úplně stejná jako popsána v knize, se v albánské tradiční společnosti vyskytuje dodnes. A bylo to tehdy, kdy jsem pochopil, co ta metafora má víceméně mínit.
Má mínit společnost, tak vzdálenou, nepolapitelnou, že je na ní jakýkoliv státní aparát krátký. A to jak osmanský, zoguvský, italský a nakonec i hodžovský. Zkrátka, krevní msta bude existovat nadále, a vy, ať si nařizujete, co chcete, s tím nic neuděláte.
Na Ismaila Kadareho jsem narazil prvně minulé léto, když jsem v Albánii trávil celý červenec prací na hotelu. Po roce jsem po něm musel z jisté symboliky sáhnout znovu. Chybu jsem neudělal. Je skvělý.
Perfektní čtení! Přesvědčený francouzský komunista André Gide vkládá do Sovětského svazu a s ním spojeného boje za spravedlivou společnost veliké naděje. Návštěvou je ovšem rozčarován a vypisuje se o ní v knize Návrat ze SSSR, kde se zaměřuje na to, proč má Sovětský svaz k beztřídní a pokrokové společnosti daleko.
Unikátní spis.
Mnoho lidí ví, že v roce 1978 přišel Chomejní, který svrhnul režim šáha. O tom, jaký ten šáh vlastně vůbec byl, proč si lidé přáli změnu a co dalo Chomejnímu rozjezdovou čáru ovšem nikdo moc už neví.
Šáhinšáh je skvělou knihou polského reportéra, která vám dá pohled do problematiky posledního íránského šáha Rézy Páhlavího. Naprosto bravurní kousek, který se čte krásně a nabídne vám tolik nových poznatků a pohledů na věc, za což budete jistě rádi.
Doporučuji. A od autora to kniha rozhodně není poslední.
Do příběhu se mi bohužel nedařilo začíst. Ačkoliv mi Štěpka přišla velice sympatická a její postava byla napsána naprosto dokonale, do otevření knihy jsem se vždy musel přinutit a dočetl jsem ji jen z toho důvodu, že jsem již přečetl více jak dvě třetiny, a nechtělo se mi příběh s blížícím se koncem odložit. Asi jsem to ovšem udělat měl.
(SPOILER) Sbírka povídek, jejichž příběhy se odehrávají v mezičase ničivého zemětřesení a krutých teroristických útoků, je v Murakamiho rukou pojata jaksi magicky.
Každá z povídek se, ať už více či méně, zabývá tématem ničivého zemětřesení, jenž Japonsko zasáhlo roku 1995. Postavy se s realitou zásahu "vyšší moci" vypořádávají po svém. Nikdo z nich, možná až na Žabáka, však netuší, že zlo své poslední slovo ještě neřeklo. A ono přijde. Vždycky přijde.
Murakami je láska.
Pěkný příběh, na Murakamiho poměry ovšem do jisté míry mdlý a nejedinečný. Vzhledem k tomu, že jsem od autora četl již přes 15 titulů, je jasné, že motivy a jistá stylizace bude v některých případech splývat. Zrovna u této knihy jsem měl zvláštní pocit, jako bych ji už kdysi dávno četl, neboť se i v tomto příběhu, stejně jako u mnoha jiných, Murakami vypisuje z nešťastné lásky, náhodného zjevení a
pátrání po sebeúctě.
Neříkám, že dílo samo o sobě bylo špatné. Líbilo se mi. U Murakamiho jsem ovšem zvyklý na jisté magično, které dílu dodá šmrnc. Zde jsem jej bohužel neobjevil.
Parádní Čapkův cestopis, ve kterém popisuje poměry skandinávských zemích nedlouho před začátkem druhé světové války. Cestopisy z dob meziválečných nehorázně hltám, neboť jsou neskutečně fascinující a už jen tím, že existují, vypráví příběh Evropy dávné doby.
Text je doplněn i o malůvky a skici, které Čapek za svého cestování stihl nakreslit. Dohromady spolu text s kresbami vytvářejí perfektní kombinaci, která atmosféru doby tučně podtrhává.
Pokud chcete do všech podrobností porozumět konfliktu, který započal počátkem minulého století, ale do dnešního dne stále nebyl vyřešen a kdo ví, zda-li někdy bude, dejte této knížce šanci.
Autor v ní objektivně, bez jakýchkoliv ideových zásahů, prezentuje fakta, která hrají v prospěch jak straně Izraele, tak straně Palestiny. Na základě bombardováním různých informací si člověk názor vytvoří sám.
V dnešní době stále důležitá kniha. Obávám se, že v blízkých letech důležitou stále bude.
Aktivismus je v dnešní době nehorázně důležitý. Jeho důležitost se ovšem navyšuje v souladu s riziky, se kterými se v různých koutech světa pojí. V Saúdské Arábii se poukazovat na pošlapávání lidských práv, nedostatku svobody a zastaralého politického systému prostě nesmí. Jinak vás čeká meč.
Autorka, norská zaměstnankyně Amnesty International, nám ve čtivé podobě předkládá příběhy nebojácných aktivistů, kteří jsou odhodláni za svůj boj proti nepráví položit i život. Ať už se bojuje internetovým blogem, ženou řídící auto, vždy to nese ničivé následky.
Kniha ani nebyla tak o Saúdské Arábii. Z geografického a historického hlediska z ní člověk mnoho nevyvodí. Je spíše takovou sondou toho, jak funguje absolutistická monarchie v digitální době. Jak se okolo regionální velmoci točí celosvětová politika. Co (ne)dělá Západ pro to, aby se v zemi něco změnilo.
Knihu je rozhodně hodno přečíst. Hlas aktivistů musí být hlasitější než kdy jindy.
Stejně jako u Kafky na pobřeží, i zde si hlavní hrdina prochází do jisté míry poutí. Rozdílem je ovšem, že v Honu na ovci před ničím neutíká. Hledá. Neví sice proč, ale ví, že musí hledat.
Pomalé stupňování, absolutně nepředvídatelný děj, vnitřní monology, samota a lehký nádech temnoty. Do Honu na ovci jsem se v průběhu čtení bezmezně zamiloval.
Uši, ovce. Budu jim odteď vkládat větší důležitost než doposud.
Pokaždé je jednodušší pravdu a fakta ignorovat a podhodnocovat. Řešení jsou totiž mnohdy drastická, ovšem nutná. V Nepříteli lidu nám Henrik Ibsen naservíroval podobný střet. Lázeňskému lékaři Stockmannovi se podaří objevit nekalosti spojené s lázněmi. Lidé se z okolí se do jeho města přijíždějí léčit, voda používaná k léčbě je ovšem nečistá a naopak s sebou přináší nemoci.
Doktor je jediný, kdo zná pravdu. Podaří se mu naklonit město na svou stranu?
I v dnešním světě přetrvávají nekalosti a nepráví, které se mnozí snaží zamést pod koberec. Tak je to přeci nejjednodušší. Jednoho dne ovšem pravda vypluje na povrch. Nebude posléze pak pozdě?
Nadčasové dílo.
Románové zpracování slavného dramatu se mi moc líbilo. Příběh o tragické lásce z vesnického prostředí 19. století sice nemusí padnout každému, já ho však velice oceňuji. Ženy to v té době neměly lehké, obzvlášť na venkově. I v dnešním světě je třeba ukazovat na nerovné postavení žen ve společnosti.
Tak tohle byla síla. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil 12 let po sametové revoluci, je pro mě dost těžko představitelné, jaký život museli moji vrstevníci prožívat. O období let 1948 - 1989 se moc rád zajímám, nikdy jsem však nečetl podobně laděný román, který veškeré historické souvislosti zaobaluje do krásného, ale drsného průběhu, který by klidně mohl být pravdivý.
Často soudíme lidi, kteří se za režimu zachovali tak, jak se zachovali. Nikdy však nevíme, jaký příběh bychom psali my sami. Silně doporučuji tento příběh, u jehož konce jsem měl slzy na krajíčku.