julika komentáře u knih

"Kdybych teď přišel o život, postrádalo by mých dosavadních sedmadvacet let smysl."

Ty jo. Vrabčák...Pro mě muž, kterému bych se v našem pozemském světě vyhýbala, nicméně jsem ho hned nezavrhla.
Sama vím, jak beznadějné je prohlížet mapu a vědět, že "Afrika", náš sen, nemá šanci se vyplnit. A člověku to je tak líto...

Hodně síly, Óe! A děkuji za Tvůj vybojovaný epilog! ;-)

8 02.11.2020

Ač se mi mohlo zdát chování Catherine jakkoliv místy sentimentální, tu lásku jsem jim věřila. ( Možná i záviděla?) A o to víc mě to pak bolelo...


"Sakra," řekl jsem. "Už teď tě miluju víc než dost. Co bys ještě chtěla? Chceš mě zničit?"
"Ano. Chci tě zničit."

5 28.09.2020

Ruce do dlaní, zavřít oči a snažit se zapomenout. To byl můj první pocit po přečtení.
Opravdu silný zásah do mého ubohého nitra. Všechno bylo tak skutečné a já se ještě stále nemohu zbavit toho zničujícího pocitu bezvýchodnosti a marnosti. Jak má potom všem člověk dál žít?
"I kdybych vás už neměla nikdy spatřit, zapamatovala bych si včerejší noc lépe než cokoli jiného v životě."
P.S. Přesně,jak říká moje maminka, osvěžit překlad a bylo by to za 5 hvězd. ;-)

2 24.09.2020

Už po přečtení první povídky - Miláčkové chřestýši ve mně podivně hrklo. Nejsou náááhodou ti muži zákeřnější než my ženy? ! :-D

(Perfektní povídky pro ženy a slečny ukazující, jak šílené osudy na nás občas číhají...)
Doporučuji!

1 15.07.2020

Z tohodle mi není dobře. A nevím, jak dlouho ještě nebude...

7 23.04.2020

Když mi moje maminka vyprávěla o této knížce, zatoužila jsem se i já dostat do krásného údolí, kde může být člověk věčně mladý, prožít klidný, umírněný život vyplněný duchovním rozjímáním. Jenže....Tak jednoduché to zas není. Máme tu závazky a pouta, které volbu pro Šangri - La komplikují.
Úžasná myšlenka a velký dík, že jsem se v rámci 200 stran objevila ve snovém světě, kde jsem byla šťastná...
Proto se přimlouvám, aby každý, kdo sem vstoupí náhodou či cíleně hledá, svůj kousek tichého štěstí našel! ;-)

4 07.03.2020

Oslovila mě především první povídka o jednom karáskovi a jeho lásce k Soně Mamočkinové - dokonalý příklad toho, že lásku nelze pochopit, zastavit či rozumně vysvětlit. A tak to má přeci být! ;-) + překrásný nápad, jak zdůvodnit, proč ruští básníci píší tak smutně...

2 05.02.2020

Tak upřímně, začátek se mi četl hůře, (já prostě ty modely letadel, manévry atd. neznám), ale to asi vůbec nevadí, protože mně ti kluci stejně přirostli k srdci a každou další stránkou víc a víc... Neuvěřitelné,inspirující,nezapomenutelné! Knížka na celý život. :-)

* "Já za tebou přijdu ještě jednou sám. Pro mě ses nezměnil. Já tě vidím pořád stejnýho a budu tě tak vidět, Hezounku."

6 21.12.2019

Velký čtenářský zážitek a upřímná radost během čtení!
Obdivuji Holdena a všechno na něm - jeho názory, životní postoj, (nechuť k postarším týpkům se špatně zavázaným županem). :-DD a....Wau! To, jak mluví o nás holkách či dětech a žitném poli, z toho cítím, že je to nesmírně dobrý člověk. Bohužel vnitřně zlomený a nešťastný - a já s tím nemohu nic dělat. :-(

P.S. Holdene, na rande s Tebou bych šla fakt ráda!

„Zkrátka a dobře, já si v jednom kuse představuju, jak si spousta
malejch dětí na něco hraje na takovým velikánským žitným poli. Tisíce a
tisíce malejch dětí a nikde nikdo – jako nikdo dospělej – kromě mě. A já
stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím
chytnout každýho, kdo by z toho útesu moh spadnout – já jen jako, že když
utíká a nekouká kam, musím se já odněkud vynořit a chytit ho. A to bych
dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli a tak. Já vím,
že to je šílenství, ale to je to jediný, co bych dělal doopravdy rád."

6 07.11.2019

Steinbeckova Perla je skutečná perla. Upřímně, kdo dosud nepolíbený jeho tvorbou by si ji vybral? A v originále?

Ohromně lidská novela, popisující, jak může být život těžký a nespravedlivý. A především, že jsme všichni "jen" lidé, dělající chyby, za které draze platíme. Občas až nesmyslně draze.

SPOILER
Autor měl jistě daleko víc životních zkušeností a jakýsi nadhled než mám já za tu dobu co jsem na světě. Nicméně nechápu, proč svým hrdinům vymyslel takový konec. Kdo by se nechal dobrovolně ošidit a spokojil se se zlomkem ceny? Naopak, Kino jednal správně, svým rozhodnutím neprodat perlu na prvním možném místě a prvnímu zloději ukončil éru těchto podvodů, se kterými se potýkali jeho předci a lidé.
Jenomže tak to autor nechtěl. Podle něho by bývalo lepší hned prodat perlu (nechat se okrást) ještě být vděčný a pokračovat tak v historii ponižování a okrádání jako dosud.

6 06.08.2019

Takové přátelství mohou mít mezi sebou asi jen muži a kdybych jím byla(jakože nejsem), bylo by to mé velké přání... Stále věřím, že mít rád je víc než milovat a jakmile dojde na lámání chleba, přátelé jako Robby, Otto a Gottfried prostě zůstanou ať se děje co se děje.

11 30.01.2019

Jsem nadšená tímto objevem. Jak to ten autor dělá, že mé srdce několikrát poskočilo? Na tuhle knihu jsem čekala!
Ponuré, depresivní, bezvýchodné... ? Ale nakonec to vždycky nějak dopadne. Jde o maličkosti...Maličkosti, kterých si my obyčejní smrtelníci někdy ani nevšimneme. Oceňuji útěchu a naději, která přichází během čtení. :-)

*"Sedla si naproti přes uličku a svou malou holčičku v květovaných šatečkách posadila vedle sebe. Podívala se na Hanse a usmála se na něj jako žena na malého kluka. Smutně. A on cítil, jak je opuštěná, jak se v životě nemá dobře, že její cesta s velkým zavazadlem a s děckem na krku vůbec není útulným dobrodružstvím."
*"Neví, proč je najednou zamilovaný, ochotný všechno snést, všeho se vzdát, odejít s holým zadkem do zimy, jen když tam bude s ní. Jen když se tam s ní bude milovat a trápit. I kdyby ho měla zničit, zabít, využít, tak za ní půjde, a neví proč. Ale ona nic z toho neudělá, jen s ním žije, jako obyčejná žena s obyčejným chlapem."

5 20.08.2018

Můj třetí Remarque, který mě zavedl do lisabonského přístavu.
Pozorovala jsem loď a kdosi zamnou přišel. Nechtěl být sám, podělil se semnou o příběh.
A ten příběh u mě zůstane tak, jak to bylo.
To je to nejmenší, co mohu udělat....

"Viděl jsem ho odcházet ulicí, kufr v ruce, ubohá postavička, obraz věčného paroháče a věčné veliké lásky.
Ale což člověk, kterého miloval, mu nepatřil daleko více než galerii stupidních vítězů? A co nám skutečně patří? Nač tolik povyku pro něco, co jako to nejlepší je propůjčováné jen na jistý čas, a proč tolik řečí o tom, zda nám to patří více nebo méně, když liché slovo "patřit" přece jen znamená: objímat vzduch?"

8 10.08.2018

Normálně bych po této knize asi nesáhla, ale vzhledem k tomu, že jsem ji dostala jako dárek, brala jsem to trochu jako svou povinnost dát jí šanci.

Nakonec jsem ji přečetla celou, tak mohu napsat: žádný klenot to není, styl nic moc, předvídatelné, sladké, řekla bych, že se autorka snažila, aby to bylo dost líbivé (Provence, zlomené srdce,okouzlující fešák, pečení dobrůtek...) na léto oddechová ČK. :-)

2 29.07.2018

Příjemná knížka povídek, doporučila bych především povídky Teta jeptiška a Lekce.

"A s tím už je konec, slyšíš? Už to neuděláš? Jestli zas budeš mít nějaké trable, víš, kde mě najdeš. Ale příště neskákej do vody, dá to pak moc práce."

Některé knížky bolí. Přitom jsou tak krásné... Ale znovu je číst nemohu. Mé srdce by nešlo jen tak utišit, jako se o to snažím celé dopoledne.
Nelituji, že jsem si ji přečetla. Naopak, tato kniha mi dala hrozně moc. Občas jsem se až styděla, protože to, jak se Lillian rozhodla strávit vyměřený čas chtělo pořádnou odvahu a sílu. Ne každý ji má. A ona to zvládla! Žila svůj život, podle sebe, nemusela skládat někomu "účty ", něčeho litovat, prostě žila. Obětovala tu větší část života, za tu menší, riskantnější, ale opravdovější.
Pevně věřím, že bych se rozhodla stejně, ale v okamžiku uvědomění si své smrtelnosti a blížícího se konce by člověk smlouval i o jediný den. Nebylo to vůbec jednoduché rozhodnutí...
"Mám pocit, že jsem mezi lidmi, kteří si myslí, že budou žít věčně. Aspoň tak jednají. Chrání svůj majetek a utrácejí tím svůj život. "

13 02.07.2018

Tuto knížku jsem koupila pro svou maminku a je z ní nadšená. Prostě doktor. :-D

1 21.05.2018

Daší z knih, která mi div nezlomila srdce...

"Kdybychom se náhodou potkali," řekl, "víš, náhodou, jako se lidé potkávají, ve vlaku nebo na ulici - co si řeknem?
Lucy se na něho dojatě usmála. "Já....., já myslím, že bychom řekli ahoj, "pravila.

6 24.02.2018

Tahle prvočísla mě bavila daleko víc než kdysi na gymplu...:-) Jojo, sama znám ty okamžiky, kdy se musíte rozhodnout. A nejde mi to dodnes. V tom je moje slabost. Taková "vážka".
Dokonce znám i ten pocit, kdy víte přesně, co máte udělat. Ať už zvednout telefon, usmát se,napsat, promluvit, obejmout, ale ...Nejde to...
Velmi čtivá, dobře napsaná kniha, jen je potřeba mít asi dobrou náladu nebo být neutrální...? Rozhodně si ji ještě někdy přečtu, ale nejdřív ji někam schovám, pořád to bolí.

"Alice se usmála, ale dál se dívala na toho kluka s ovázanou rukou. Ve způsobu, jakým skláněl hlavu, bylo něco, co v ní vzbuzovalo chuť jít až k němu, zvednout mu bradu a říct mu, koukni se na mě, tady jsem."

"Byla jednou malá dívka, která měla krásný domov a hodné a laskavé rodiče i všechno ostatní tak krásné a dobré, jak jen může být. Svítilo pro ni slunce, nebe pro ni bylo modré a na zahradě pro ni voněly ty nejkrásnější květiny. A přesto to byla velice nešťastná malá dívka. Snad za to mohl nějaký Zlý duch, nějaký démon, ale ta dívka nikdy nemohla být šťastná. Byla přesvědčená, že je příliš ošklivá a příliš špatná. Přímo cítila, že v ní není nic dobrého. A ač se sebevíc snažila být hodná a dobrá, toho pocitu se zbavit nemohla. Což bylo velice smutné - nakonec se již ani nedokázala usmát a v očích měla smutek."

Jsou to pohádky pro dospělé, smutné, ale pravdivé. Občas po nich sáhnu, když si potřebuji připomenout, že pro mě svítí slunce a nebe je pro mě modré. Ráda si připomínám, že je třeba radovat se z maličkostí a nehledat zlatou mušku...:-)

04.02.2018