Juri81 komentáře u knih

Nejlepším hodnocením knihy bude zkušenost s mojí matkou, která mě navštívila v nemocnici a kouká mi do čtečky. Ty, co to čteš? Ale nic. A co je to to nic? Mami, tohle není pro tebe, to není Steelová. Aha, takže mi to neřekneš. Tak dobře, povim ti to: Muži, kteří nenávidí ženy. Aha, a který nebo kteří? A o čem to je? Je to severský krimi. Aha, to jako že to je z Liberce jo? Na to jsem výslech o knížce uťal a převedl řeč na jiný téma. Máma to má domu přes 100 km a podle propočtu času, kolik jí trvá cesta autobusem, musela mi, jen co zabouchla dveře, hned volat a povidá: Jak si říkal, že se jmenuje ta knížka? Jo tak díky. Druhý den ráno, no Járo to je tlustý jak kráva a má to skoro 600 stránek, v tý tvý čtečce to vypadalo menší! Nekecej, že sis to byla hned ráno půjčit v knihovně. V následujících sedmi dnech mi každý den volala, že se do toho nemůže začíst a kdy že se to jako rozjede. Osmý den byl zlomový, na internetu si našla nějaký článek, ve kterém se píše, že údajně zatím neexistuje člověk, který by tuto knihu nedočetl do konce. Máma mi volá, na dně a celá frustrovaná, aby mi sdělila obsah článku a že ona bude první člověk na světě, který to nedočte. Uklidnil jsem jí, ať si z toho nic nedělá, že já zase nepřečetl ani jednu Danielu. Asi po 14 dnech mi volá celá nadšená: Nejsem blbá, konečně jsem se do toho začetla! Pogratuloval jsem jí a sdělil novinu, že existujou ještě další díly. Když se dozvěděla, kolik mají stránek, zachvátila ji panika. Jak se u ní zlomil začátek, už to nešlo zastavit a je to po dlouhý době první knížka, která ji uchvátila, kdo by to byl řekl. Jelikož moje máma čte kapitoly i třikrát po sobě, aby vše pochopila, a celkově čte asi tak rychle jako já rychle se zlomenou rukou věším prádlo, zamluvila si „už“ na prosinec v knihovně druhý díl, který si hodlá půjčit a hodlá si ho i přečíst, aniž by věděla, jak skončí první. Tím vším chci říct, že pokud tuhle knížku přečte i moje máma (s nadšením a baví jí), musí jí opravdu dočíst se zájmem i kdokoliv jiný. Pozdrav mojí úžasný mámě, jestli tohle budeš číst, třetí díl ti prorokuju, že si v knihovně zamluvíš na srpen 2018.

31 23.08.2017

Bylo mi čerstvých 17 a třískala se mnou puberta. Dětský knižní svět s Hochama od bobří řeky jsem odložil dávno s příchodem prvního beďáru. Rok a půl před maturitou a v poloprázdném čtenářském deníku se vedle pohádek z mechu a kapradí a Šeherezády uvelebil Den Trifidů, kniha, o který jsem věděl, že jí žere naše češtinářka, která jí považuje za vrchol všeho, a že to díky ní a sladkýmu pohledu u maturity uhraju.

V tu chvíli do mého vlastního světa a bohémskýho stylu života vstoupila máma, můj tehdejší největší třídní nepřítel. „Na, tohle si přečti, to by se ti mohlo líbit!“. Na stůl pohodila knížku, zavřela za sebou dveře a odešla. Neochotně jsem po ní šáhl a chtěl jí rovnou schovat do skříně, když mě zarazil obal. Hmm, tak mládí v hajzlu říkáš… Od té doby jsem v tom už nebyl sám, ale byli jsme v tom společně s Nickem Twispem.

Díky Mládí v hajzlu jsem se pomalu začal vracet ke knihám a je jedno jakýho žánru, důležitý bylo, že jsem zase začal, v té době, kdy čas stál na naší straně, číst. Vztah s mámou se díky Mládí v hajzlu v době puberty sice propadl na nejhlubší možné dno, ale dnes jsem jí vděčný za to, že jako jediná matka z okolí sebrala odvahu na to, dát svýmu ztřeštěnýmu synovi do ruky zbraň, o které věděla, že je namířená proti ní, aby se našel.

17 29.06.2016

Po dvaceti stranách mi bylo divně. Cítil jsem zvláštní pocit krutosti a beznaděje. Knihu jsem ale i přes to přečetl celou. Děsivá lidská vynalézavost nezná mezí. Za celou dobu existence pomalu nedokážeme přijít na zásadní věci. Za to ale umíme vymyslet sto způsobů jak rozčtvrtit člověka nebo desatero jak ho nejlépe nabodnout na kůl.

Seděl jsem v metru a četl pasáž právě o rozčvrcení koněm, když jsem si všiml, že mi přes rameno do knihy kouká starší paní (cca 60-65 let). Po chvilce se zvedla, odplivla si, podívala se mi do očí, a na celý vagón zařvala: "Pane! Vy ste ale prase!" No můžu snad já za to, že ve středověku to byl samej úchyl?

12 21.06.2016

Žádná velká sláva. Alespoň jednu hvězdu si kniha vysloužila díky druhému příběhu, který je oproti tomu grabštejnskému o něco málo nudnější. Nehodnotíme tu historická fakta, to u těchto knih ani nelze, každopádně od člověka, který má titul i za jménem a jezdí na historické přednášky, bych přeci jen čekal trochu hlubší znalosti doby. Pan Vondruška je odborník, to ano, ale co se zeleného skla týče. Repliky, na kterých si kdysi postavil svůj byznys, dělal skutečně dobře. To samé ale nemůžu říci o jeho literární tvorbě historických detektivek, tedy spíše pokusech, které jsou ve většině případů stejně špatné jako slovenský dabing. Co každá druhá věta, to vykřičník. Co odstavec, to reklama na chlast. Oddanost zelenému sklu je vidět všude.

Pan Vondruška je spisovatel, jehož historické detektivky nemůžou uspokojit ani středně náročného čtenáře. Nerozvinuté, jednoduché příběhy obsahující dějové chyby, věty plné překlepů a pravopisných nedostatků jen podtrhují nerozvinutost autorova psaní, a pokud k tomu přidáme postavy, do nichž se nikdy nevžijeme, protože se pan Vondruška u jejich popisu zmůže vždy jen na stejně opakující se charakteristiky, vykrystalizuje nám z toho jedna velká nuda plná vykřičníků a reklam na alkohol.

V hlavě mi po přečtení jeho historických detektivek vždy zůstala jedna věc a to obrovská chuť jít si cvaknout láhev čerstvé, lahodné, nahořklé, dožluta zbarvené s kaštanovým nádechem vytříbené, deset let staré medoviny. Pokud by uměl rozepsat své děje tak, jako to umí s chlastem, dalo by se to snad i číst.

Všechny války, které kdy proběhly, byly jen kvůli dvou věcem, penězům a náboženství. Kdo ovládal jedno z toho, měl moc a ta se jako jediná počítala. Nenasytná mrcha jako tučná odměna za krveprolití. Církvi vděčíme za systematické vyvražďování lidí pro její blaho a udržení moci. Kladivo na čarodějnice je jen malá ukázka toho celého ledovce. Tahle kniha, které mistr Kaplický vdechl realistický pocit beznaděje a hnusu, by se měla stát povinnou četbou, aby těm, kteří spí, otevřela oči.

8 30.05.2017

Pro mě jako bývalého průvodce je to dokonalé. Perfektní obraz celého kolotoče kolem hradů a zámků dokonce drží i ustálené slangové výrazy mezi průvodci napříč republikou. Na každém objektu se najde nějaká Milada, Josef, Spock nebo František. Na každým objektu sem tam někdo čmajzne roly hajzl papíru, když jí nepřiděláte řetězem ke stěně a podobně. Těžko říct, jak tohle všechno schroupe a přebere člověk zvenku, každopádně u mě super nostalgie.

8 28.03.2017

Pro nezasvěcené skvělé divadlo, pro znalce doby čistá tragédie. Znamení jidáš byla historická pohroma. Doufal jsem, že i sám autor se zamyslí nad tím, jestli řadit důležité historické postavy do doby, v které nepůsobily, je vhodné, protože tím svým způsobem „vychovává“ laiky. A vysvětlujte pak někomu, že Vilém z Landštejna je z jiné doby, když o něm přece píše Vondruška v časů Přemysla Otakara II. Bohužel na sílu nucená návaznost na tyto bludy pokračuje i zde. S románem o růži proběhl jakýsi nepovedený restart života Oldřicha z Chlumu. Děj a návaznosti z předešlých knih jsou ty tam. Člověk by si řekl, že s každou další knihou to bude jen lepší a lepší a ono je to naopak horší a horší. (Ne)vyústění 300 stránkové historické sci-fi na dvou stranách je už pak jen čistě k smíchu.

Být klaustrofobikem, přivedly by mě detektivy pana Vondrušky k šílenství. Děj se prohlubuje, vražd přibývá a mě to malé vytyčené nitranské teritorium začíná být malé. Nikdo nic neví, nikdo nikoho nezná a nikdo nikoho neviděl. Nebýt sklepnic, nevyřešil by Oldřich z Chlumu dodnes jediný případ.

7 10.02.2017

…a jízda pokračuje přesně tam, kde skončila. Zimní období se překlene v jarní a s ním přichází komando důchodců a nálet kobercovejch krys (dětí), pravá noční můra každýho průdovdce, nebo teda moje to byla určitě. Tahle část přesně reflektuje dění na všech objektech od dubna do konce června. Do toho je jako oživení vsazen majstrštyk v podobě epizodního setkání s knížetem, ne hrabětem! Karel má prostě svoje vypálený orlický štýlo…

6 30.03.2017

Z nesnesitelných se stávají hrdinové a z hrdinů nesnesitelní. To, co mělo zůstat jen na divadelních prknech, se přetavilo v nenažranost. Že to jednou přijde, jsme bohužel věděli, že to bude ale až takový bahno, v to asi nevěřil ani ten největší hejtr.

Nevím proč, ale oceněné knihy za poslední roky z nějakého důvodu nenaplňují má očekávání. Hold ani medaile už nejsou zárukou kvality, ale na to má každý svůj vlastní názor a byl by to možná i zajímavý bod k diskuzi.

Snažím se začíst, ale v příběhu francouzské strany se vůbec nedokážu vžít do pocitů slepé dívky. Ne kvůli špatné představivosti, ale kvůli samotnému podání slepoty. U jiných knih, kde ústřední roli hraje slepec, jsem se dokázal vžít do jeho života tak, až mě to mrazilo v zádech. Ve světlech mi přijde, že žít bez očí je vlastně jako chodit do parku za tmy. Daleko více jsem se vcítil do příběhu z druhé strany barikády, který byl opravdu ze života. Nebudu psát, že je kniha špatná a že má spoustu nedostatků. Kniha je pěkná, smutná, naivní a drsná zároveň. Co knize opravdu nechybí je silný rodičovský cit. Po dočtení cestou z práce jsem přišel domu, objal oba špunty, naložil je do kočáru, odvezl na zmrzlinu a na hřiště do parku. Seděl jsem na lavičce, koukal na ně a říkal si, jak můžeme být rádi za to, v jaké době žijeme a že nám nikdo nebere a nezabíjí naše děti pro zájmy své pošahané čisté rasy...

5 23.08.2017

První a prozatím jediná story, která mezi tou záplavou prvoplánových sraček z vetřelčího univerza dává smysl.

4 27.05.2019

Kniha šlape, ale něco jí chybí. Pořád čekáte, že teď to přijde, ale ono to nepřichází. Letní narvaná sezóna podaná tak, jakoby kostku zcela minula. Až se najednou na scéně objeví přespolní, příbuzná v podobě vzdálené tetičky, která má rozvířit atmosféru a vnést do knihy nový impuls. Jenže zvedne akorát tak Josefův tlak. Nový náboj je tím pomalu odšoupnut pod nepovedenou rouškou tajemství na druhou kolej. Uvidíme, s čím přijdou Kostkovi ve čtvrtém zimním díle.

4 13.04.2017

Utahaný a zbytečně ubrečený. Rowlingová ani po šesti knihách nedokáže popsat city. Odstranit plevel a zbyde nám polovina, z které by byla dobrá kniha. Jenže to by autorka musela psát (tehdy) poslední díl pro nás a ne pro Hollywood.

4 21.03.2017

Ukázkový příklad toho, čemu se říká "Na sílu vycucaný z prstu". Zasadit knihu mezi dva sepsané příběhy s tím, že mají na sebe všechny navazovat, je umění mistra, což pan Vondruška není. Přitom by si stačilo jen zpětně přečíst, co sám napsal, tedy co bylo před a po. Moje devátá kniha s Oldřichem z Chlumu v řadě a sedmé rozčarování. Autor se od první knihy nikam neposunul. Všechno zmatené, holky se malujou, stejné postavy mají v každé knize jiný charakter nebo dokonce jinou roli. V dokola opakujících se obratech se v románu o růži stává hitem "Poválel víno na jazyku a spokojeně mlaskl". Děj roztahaný zase po celých severních a středních Čechách. Občas mi to přijde, že postavy mají schopnost teleportovat se. Nechci působit jako odpůrce tohoto autora, ale slabá kniha je hold slabá kniha.

V minulosti jsem pracoval jako průvodce na několika hradech. Později jsem měl dokonce možnost stát se správcem jednoho z nich. Kniha je pro mě silnou nostalgickou vzpomínkou na tuto podstatnou část mého života. Člověk, který si však těch pár baráku neprolezl, toto všechno stěží pochopí a bude se slepě dožadovat závěru a vysvětlení.

4 21.06.2016

Do poloviny knihy balancuje Záhada zlaté štoly na hranici odpadu. Nudné dlouhosáhlé rozjímání a rozhovory bez akce o ničem. V druhé polovině se začíná konečně něco dít. To nadějné něco ovšem opět autor pohřbí svým neustálým přidáváním nových příběhu, které všechny vyústí na posledních pár stranách, dosti fádním způsobem. Vondruška jako by se sám do všeho zamotal (a není to poprvé), pomalu už nevěděl, o čem píše a tak chtěl celé to divadlo rychle ukončit tečkou jen aby si splnil svých 250 až 280 stran.

Těsně před koncem, když se dozvíme, že dvě ženy, které v polovině knihy popsal jako velmi staré, jsou při výslechu najednou mladé, nemám už ve čtení ani sílu dále pokračovat. Nakonec to dojedu, zbývá už přece jen pár stran. V hlavě mi pak zase leží myšlenka, dělá si z nás autor opravdu srandu nebo nedokáže napsat jedinou knihy, v které by se sám neztratil?

4 19.04.2016

No to je psycho...

3 20.05.2019

Taková vesmírná červená knihovna. Zcela zbytečná a laciná trilogie. Ale tak přinesla škváru, a o to tady přece v hlavní řadě jde, ne?

3 14.05.2019

Krajinou zámků Ludvíka II. jsem kdysi projížděl každý rok a pravidelně jsem rok co rok slýchal od místních domorodců různé zvěsti o jeho smrti a neuvěřitelně šílené příběhy z králova života, které byly tak absurdní, že se jim dalo jen stěží uvěřit. Ačkoliv kniha není ani zdaleka perfektní a místy zadrhává, pro mě je příběh pohádkového krále návratem do dětství, v kterém bylo, jako v Ludvíkovo životě, všechno možné. Stačí jenom zavřít oči a …

3 29.06.2017