kap66 komentáře u knih

Je to spíš novela než román, a ještě k tomu by se k takovému pojetí hodila forma dramatu. Konverzační próza je zajímavá tím, že dialog probíhá mezi tchánem, jenž se brzy zřejmě stane extchánem, a jeho snachou opuštěnou manželem - jeho nevěrným synem. Odtažitý a studený tchán se „pochlapí“ (lépe řečeno „poženští“) a dá najevo city. Ty hrají prim, o ničem jiném to není, samé pocity, úvahy, city. Ale mně se to četlo dobře, podobně jako autorčiny další knížky – a to jsem ještě nečetla žádnou z jejích knih v červených číslech.

49 30.07.2022

Po zkušenosti s předchozími díly jsem si v hlavě sesumírovala obranné kroky a dopadlo to dobře. (Těm bez zkušenosti s Jackem Taylorem radím jet popořadě, už jen proto, že 3. dílu odpovídá logicky trojkombinace – alkohol, kokain, prášky.)
Teď ty kroky:
1. Počítat se zajímavým případem, třeba i dvojpřípadem, ale nemyslet si, že se Jack přetrhne při jejich řešení.
2. Počítat s úbytkem Jackových mozkových buněk, paměti, spolehlivosti, zodpovědnosti a citů.
3. Počítat se zvýšenou Jackovou sobeckostí a bezohledností spojenými se vším v bodě č. 2.
4. Počítat s tím, že pokud Jack do případů zasáhne, nebude se mi moc líbit způsob, jaký zvolí.
Ale:
5. Doufat, že to všechno bude vyvážené tím, JAK je to vyprávěné, a že i přes body 1– 4 bude možné stát na jeho straně.
Stalo se.

49 16.06.2022

(SPOILER) Zajímalo mě, proč Američanka píše o Kamčatce; naštěstí byl důvodem její studijní zájem spojený s tamním pobytem, nikoliv pouze snaha být originální a psát o něčem, co zná jen z netu. (Také jsem se u toho dopátrala, že tu byla zaměněna za jmenovkyni, a tedy do ČV nepatří jako autorka nežijící ani – v mém případě – o 22 let starší; naopak je o 22 let mladší, tak nic. Ještě že jsou letos témata tak bezvadně zvolená, že se každá knížka hodí tak do tří přihrádek :-)!)
Žádná detektivka ani thriller, máte pravdu. Jsou to výseky ze života obyvatel Kamčatky, kteří žijí svůj všední život a nějak – více či méně – se jich dotýká domnělý (?) únos dvou malých sester, možná související s útěkem (?) osmnáctileté dívky před třemi lety. Motiv zmizelých dívek mi dlouho připadal zbytečný, ale nakonec jsem ho ocenila - velké množství postav propojoval, snad i dodával některým obyčejnějším příběhům napětí a rozhodně udělal závěr akčnějším. Není to ale zdaleka hlavní téma. Tenhle román čtěte pouze vy, jež zajímají vztahy, práce a zábava různorodých obyvatel Kamčatky po rozpadu Sovětského svazu. „Mizející země“ může být povzdech jejích obyvatel nad jeho ztrátou, nebo nad mizením původních tradic; nebo, jak zmiňuje myshichka, může být mizením půdy pod nohama – hezký nápad, odpovídající vyznění.
Je to dobrý debut.

49 05.05.2022

Taková ta kniha, u které si říkám, že bych ji snad ani neměla číst se zájmem, že by se mi neměla líbit a po přečtení bych jí rozhodně neměla dát pět hvězd, to už bych vyjádřila přílišný soulad, snad až ztotožnění s hlavní hrdinkou, která je divná? asociální? psychicky nemocná? Jenže je to tak, že nejenže jejím úvahám rozumím, ale chápu i to, odkud pocházejí a kam mohou být dovedeny. Navíc autorčin jazyk považuji za jedinečný. „Smrtholku“ jsem četla nedávno a ohodnotila ji pouhými čtyřmi hvězdami jenom proto, že jsem se bála přiznat přitažlivost tabuizovaného tématu; vracím se, opravuji hodnocení na pět hvězd a stejně tak hodnotím i Lapače prachu. Jen si říkám: kam se ještě dá s tímto tématem dojít?

49 02.03.2022

(SPOILER) Dílo je to formálně vytříbené (bohatý jazyk, odlišné „vyjadřování“ vlků a lidí) a kompozičně promyšlené a složité (střídání linií a jejich působivé setkání v závěru). Problém je částečně ve mně: samozřejmě vím, na čem je založená rovnováha v přírodě, proč a jak slabší umírají a proč je nutné zvířata i střílet, ale nerada to sleduji jako divák i čtenář. Je to kruté a já se tady některým scénám úplně vyhnula (stahovat vlka? proč? jen pro trofej?). Umělecky je to jistě přínosná knížka, i když – jak se mi už stalo jinde – některá díla s precizní formální stránkou na mě pak působí chladně - rozum vítězí nad citem, a já hledám v umění spíš to druhé. Tím se tahle knížka řadí k těm, k nimž se už nevrátím.
(Úplně tu taky nerozumím označení „romaneto“, to přiznávám.)

49 31.01.2022

(SPOILER) Líbilo by se mi mít oblíbenou islandskou autorku detektivek. Detektivky mám ráda a jsem pecivál, takže bych ráda navštěvovala Island aspoň takhle. Po druhém dílu série už vím, že v tomhle případě to nevyjde - a nejen proto, že Island jsem v knížce téměř nenašla.
Autorka jako by se bála, že se čtenáři v příběhu ztratí. Do promluv proto vkládá opakovaně jména postav a jejich role: „Třeba o tom něco ví Berta, Elínina dcera." „Haló, Tóro, tady je Lára ze Snaefellsnesu. Sóldísina babička.“ Dialogy jsou tím zpomalené až k otravnosti; není to ale jejich jediná slabina (nejsem schopna posoudit podíl překladatele). Znějí knižně, nepřirozeně: „Spáchal sebevraždu plný zloby a studu za to, co udělal kvůli penězům.“ Někdy jsem se nad volbou slov pousmála: Tóra mluví s člověkem, který spadl z koně, utrpěl zranění a trpí bolestmi (jako legrace to tedy asi míněno není). Ptá se ho: „Tam jste si vypůjčil koně? Nebyl to náhodou bujný hřebec?“ Forma přebila obsah a příběh mě přestal zajímat.
Zkrátka, za dva díly dohromady čtyři hvězdy, to znamená, že se zkusím pokorně vrátit k Arnalduru Indriðasonovi, abych na Islandu ještě pobyla. Jen mi ještě bude dobu vrtat v hlavě brouk: už v druhé knížce ze severu slouží LOPATA ke KOPÁNÍ (jiný autor, jiný překladatel); co to mají ti Finové a Islanďané za nářadí? :-)

49 19.12.2021

Monumentální a obdivuhodné, formálně vybroušené – a studené jako led. Nevylučuji poruchu na přijímači, i když jsem sci-fi četla souběžně už s Dětmi z Bullerbynu a od Simmonse to není zdaleka moje první knížka. Omrzliny mé čtenářské duše, která touží i ve vzdálené budoucnosti po člověčině, zahojil jedině příběh Sola Weintrauba (a trochu i Brawne Lamii). Kdyby stál celý děj pouze na Solovi a Rachel, byla bych nadšená, protože to je to, co hledám: lidi, jejichž citům a jednání rozumím, bez ohledu na dobu i fantastické okolnosti. Třeba mě druhý díl rozehřeje víc.

49 21.11.2021

(SPOILER) Stejně jako všichni mí oblíbení, lépe řečeno všechny mé oblíbené (mi-380 mezi nimi ční po vzoru jakešovského kůlu v plotě - ale v dobrém!) jsem se nechala vodit jako loutka. Přestála jsem se skřípěním zubů příšerná léta hlavní hrdinky a říkala si, co asi Wallymu Lambovi provedli navíc i muži, že ze všech udělal tasemnice a přílepky. Potom začal autor na této straně ubírat a na druhé - té dobré a ode mě silně očekávané – přidávat: naději, laskavost, dokonce i lásku, pochopení, nalézání smyslu života, spokojenost. Všechno špatné je zapomínáno a postupně je nastolován pocit, že svět je vlastně dobrý a odmění jednou každého. A já obdivuji autora za dvě věci: jak tohle perfektně rozvrhl i přes vyšší počet stran a jak zachytil mužský pohled na nás ženy: citlivý a zároveň kritický, takže i přes antipatie, jež pociťujeme, tu ženu chápeme. Ano, pět hvězd zaslouženě.

49 13.10.2021

Petr Heteša má spoustu výrazných plusů. Nezdrhnul od sci-fi ani dnes, kdy to jiní radši udělali, má výborné nápady, smysl pro humor a spád, píše svižně a čtivě. A taky nelže. Když tedy napíše na začátku knížky, že „Text neprošel žádnou redakční ani jazykovou úpravou, veškeré překlepy, pravopisné chyby jakož i věcné nesmysly (mnohdy i kraviny) jdou na vrub autora.“ , tak nekecá. Vzala jsem to jako vtípek, moje chyba. Stejně mu tu odfláknutost ale zazlívám, protože si mě rozmazlil jak svým „Co to žere,…“, tak i „Nevermore Baltimore“ a akční ráz „Zelených šupin…“ mě bavil taky. No, nezanevřu na něho, už jen proto, že čtu jeho knížky proti toku času, takže se prakticky v psaní stále zlepšuje. Tak tedy příště, "PH faktore" mé dobré nálady!

49 05.10.2021

Téměř 5 let po smrti Leonarda Cohena a ani ne 2 týdny po úmrtí překladatele Miroslava Jindry jsem dočetla knížku–dárek; nezvykle v papírové podobě, i kvůli autorovým kresleným autoportrétům. A na této mé větě vidíte, že nejsem ten pravý příjemce lyriky - hned sázím čísla místo pocitů. Jenže: já chtěla čtením zmírnit lítost, že jsem na Cohenův poslední pražský koncert nejela (vždyť ještě bude příležitost, on nikdy neumře), chtěla jsem zkusit, jestli i při četbě uslyším jeho podmanivý hlas, jestli to i v češtině bude fungovat, jestli díky ní (protože angličtinou nevládnu) vstřebám zatím neobjevené životní pravdy. Dostala jsem vše, nejen intimní pocity, ale třeba i silně vyjádřené sexuální touhy a nakonec samozřejmě momentální pocity starého člověka, mozkem a srdcem stále silného. Motivy se opakují, někde se i básně téměř shodují, dokonce je tu jedna v mužské a ženské variantě (ty bych jen umístila k sobě, víc by vynikl úmysl (?)).
Nebylo to pro mě žádné rozloučení, jeho písně budu poslouchat do smrti. Tohle srozumitelné slovo čtené a vedle toho anglické texty zpívané tím uhrančivým hlasem, splývající s působivými melodiemi, to je prostě celistvost, kterou vyhledávám a potřebuji.

49 07.08.2021

Nesser směle vsadil na mou lásku k jeho stylu – a může si to u mě dovolit. Mhouřím pak oko nad tím, že se dopustil „podrazu“ vůči hlavní postavě (tentokrát je Gunnarův příběh velice osobní) i hříšku proti pravidlům detektivky (čtenář sleduje i myšlenkové pochody Řeznice, takže je o krok napřed před vyšetřovatelem, ten ale náhle všechno i tak prokoukne - a jak, to je spíš naznačeno než vysvětleno). Jenže způsob jeho vyprávění je pro mě ohromně přitažlivý. Vede v podstatě dialog se svou hlavní postavou: na autorskou řeč navazují Gunnarovy reakce, např. otázkou ve vnitřním monologu. Jeho součástí jsou opět „dialogy“ s Bohem, které už minule dostaly vážnější ráz, tady jdou až do podoby smutné, už to není ani zdaleka vtipné smlouvání z prvních dílů. Série s Van Veeterenem byla racionálnější, v této je víc „duchařiny“, nebo spíš víry v podobě vnitřního hlasu. Obě jsou ale vtipné, citové, napínavé – zkrátka parádní čtení.

49 13.07.2021

„Zima se přihnala jako anarchista s bombou.
S vytřeštěnýma očima, jekotem a supěním zachvátila velkoměsto chladem a v led proměnila morek i srdce.
Vítr skučel pod okapy a hnal se kolem rohů, kradl klobouky a zvedal sukně, laskal mrazivými prsty teplá stehna. Lidé si dýchali do dlaní, ohrnovali límce kabátů a utahovali kolem krku tlusté šály. Byli ještě v područí zvolna skomírající letargie podzimu, když je přepadla zima a ledovými pěstmi jim vyrážela zuby. Šklebili se do větru, jenomže ten neměl na smích náladu. Vítr burácel a řval a z oblohy se valil sníh, který pokrýval město bílou záplavou a potom, špinavý a blátivý, se větru a chladu poddal a proměnil se v zrádný led.
Lidé vyklidili ulice. Zalezli k bubínkovým kamnům a syčícím radiátorům. Hodili do sebe lacinou režnou nebo drahou skotskou. A zatímco venku skučel vítr, zalezli do kanafasu sami, nebo se v primitivním milostném rituálu přitiskli k žáru jiného těla.
Zima bude letos pěkná bestie.“
Už se z toho po třetím dílu (ze své úchylné potřeby číst díly popořadě se nemůžu vymanit) musím vyznat: spojení poetických popisů a realistického vyšetřování mě momentálně ohromně baví - a vlastně nemám teď jiného autora, který by mi to poskytl. Kdysi na střední jsem četla Panenku a Brokovnici a byla jsem zděšená drsností (!) a popisy jsem přeskakovala (hrůza!). Takže aspoň v tomhle jsem se čtenářsky vyvinula :-).
(K překladu: záměna kysličníku uhelnatého a uhličitého je asi celkem běžná. Ale dumám: opravdu nevyšel u nás Překupník už před rokem 2000? Možná se překladatelka přizpůsobila roku vydání, ale někdy na mě volba slov i přesto působila zastarale: i to „zalézt do kanafasu“ z úryvku nebo obzvlášť slovo „ohanbí“ - ještě k tomu nazvané eufemismem. Ale na druhou stranu, má to aspoň punc „starého dobrého“.)
A „starý dobrý“ je celý Ed McBain.

49 29.04.2021

(SPOILER) Moje nejmilejší, nejdojemnější a zároveň nejvtipnější knížka za celý podivný uplynulý rok. Mohlo by se zdát, že její zápletka je postavená na malichernosti velšských venkovských buranů a jejich naschválech vůči anglickým škůdcům, kteří jim chtějí vzít symbol jejich hrdosti. ALE: všechno je jinak. Vesničané jsou ve svých „záludnostech“ mile neobratní a průhlední a právě ten Angličan, který nakonec sleze z hory, pochopí všechno. Možná i proto, že všichni jsou poznamenaní válkou, která dává vyšší rozměr nejen všem hloupůstkám, ale hlavně spojení všech s kbelíky v rukou - a snaze porazit aspoň ten kopec. Každého, kdo má srdce, snad musí tahle knížka oslovit.

49 06.04.2021

Jen se vrátím ze Severního Irska od případu s politickým pozadím (výborný Adrian McKinty), hupsnu do Jižní Afriky k případu stejného ražení (a jsem nadšená). Těšila jsem se na svého jihoafrického Michaela Connellyho a snad by se na mě kvůli tomu nezlobil ani jeden z nich , protože mi u obou vyhovuje poctivý promyšlený přístup, vyšetřování vedené jasně a přímo, bez vylomenin a psích kusů, vyšetřovatelé, kteří spolupracují a váží si sebe navzájem. Benny Griessel, Vaughn Cupido a Mbali Kaleni vyšetřují případ, který by je mohl stát přinejmenším kariéru a do kterého je zapleten i někdo z jiného dílu série (nejen proto doporučuji přečíst všechny díly a popořadě). Jeho začlenění do děje je kompozičně bezvadně vyřešené, vystupňované až do závěrečného střetu, ve kterém Jestřábi stojí tam, kde je chcete mít. A věřte mi, zdánlivě nevinný přívlastek převzatý byste nechtěli spojovat se svým jménem.
Dobrého pomálu, ale stejně si říkám, že by Deon Meyer mohl psát i víc. Podle mě patří k špičce současné detektivky.

49 02.04.2021

Vzhledem k existenci dalších dílů vyřešila Louise Penny hrozící problém s vyvražděním celé malé vesničky zřejmě ku zdaru věci. Tady vybrala jen někoho a agathochristieovsky ho umístila mimo, na izolované místo, na němž dojde k vraždě zrovna v době pobytu manželů Gamacheových.
Čtu díly popořadě a baví mě několik věcí: dějové momenty (např. nástup Clary a Petera na scénu - ten byl fakt parádní), francouzština (kterou jsem se učila a stále je mému oku i uchu libá – „tableau vivant“ a další si převaluji v ústech jako bonbónek), humor (zcela jistě oceníte dvojici „hokynář a uklízečka“) a laskavé zobrazení většiny postav (např. manželů Gamacheových: mají se rádi a vtipkují spolu). To mě baví a to zatlačí do pozadí i případ, v lecčems kapánek přehnaný. Už minule mě ale trklo a teď ještě víc: Gamache je – jak to řekla dr. Fastová v Nemocnici? – ušlechtiloun ušlechtilej, bůh a tyran zároveň, přespříliš náročný na lidi ve svém okolí, zahanbující je svou morálkou a vzděláním; v tom směru mi ale přišlo úsměvné, že sice recituje zpaměti poezii Johna Miltona, ale nezná rozdíl mezi vosím a včelím žihadlem. Tyto výhrady (spíše výhradičky) mi ale nezkazily radost z četby. Budu pokračovat.

49 03.11.2020

Jako když se díváte z okna vlaku a jste svědky jedné scény vytržené z kontextu - a téměř nikdy se nedozvíte, jak to dopadlo. Jako když slyšíte někoho telefonovat – něco pochopíte, byť si to vykládáte podle sebe, něco vůbec. Jako když sedíte v restauraci blízko stolku s dvěma neznámými ženami, zřejmě kamarádkami, které jen tak klábosí. Jako když si něco vysníte, čemu věříte, ale nemá to reálný základ ani vyústění. Nad něčím se pozastavíte, u něčeho se podivíte, něčemu se zasmějete, něco vás zneklidní. Ale rozhodně vás všechno osloví.

49 08.08.2020

Fuks je autor, ke kterému jsem potřebovala nejen čtenářskou, ale hlavně životní zkušenost. To není fráze – v mládí jsem vnímala život konkrétněji, až během let zaznamenávám situace šokující, ulítlé, nereálné, temné, absurdní a snové, které mi život paradoxně vykládají pravdivěji než ty nejskutečnější a nejlogičtější.
Jak já si to užila! Vždy jen jediné ukročení stranou, jen malý posun od důvěrně známých věcí, velice znejisťující výskytem v oné uvěřitelné většině. Ta neustálá opakování, která jsem nikdy nepřeskočila, znovu a znovu je s rozkoší četla. Zkomolená slova, opět jen o krůček (jedí líhně a haluhy, neplatí ali,…).
„V životě se někdy přihodí věc, při níž člověk strne, a neví, jestli bdí či sní, jestli snad je ještě mezi lidmi anebo v nějakém neuvěřitelném astrálu…“
Fuks má schopnost nasát mě do své hlavy a já sleduji svět chvíli jeho očima. Hlavy jiných spisovatelů, kteří to také dokážou, zanedlouho vždycky opustím; u něho si tak úplně jistá nikdy nejsem.

49 27.07.2020

Zabiják je tak do očí bijící ztělesnění naturalismu, že po přečtení máte jeho znaky jako na dlani. Pokud tohle přijmete, víte od začátku, že Gervaisa (ani nikdo jiný) neměl šanci. Tolik bychom jí to přáli. Po Lantierově odchodu to uchopila za správný konec: vzala si hodného, zodpovědného muže, abstinenta, sama byla ve své práci a následném podnikání šikovná, prostě všechno vypadalo nadějně. Ve 22 letech - s osmiletým! a čtyřletým synem - v sobě málem zlomila onu určenost, danou dědičností a prostředím, ze kterého pocházela (determinace těmito dvěma faktory = hlavní znak naturalismu). O Coupeauovi to platilo stejně. Jeho úraz byl možná tím impulsem, který to zvrhl špatným směrem, ale pravděpodobně by se to stalo i tak, protože (podle naturalismu) geny a vliv prostředí zkrátka nepřebiješ. Podrobné, drásavé popisy (asi nejhorší z rodiny s otcem opilcem a násilníkem, který umlátil nejdřív ženu a pak dceru) k naturalismu patří též a dokreslují jeho vyznění perfektně.
Po přečtení komentářů od maturantů si říkám: je vlastně dobře, že naturalismus s jeho myšlenkou nezvratnosti nepřijímají a cítí sílu a vůli něco se svými životy dělat. Jestli je to tak, ať jim to vydrží! (Bez ironie, jen s úsměvem).

49 17.03.2020

"Dlouho jsem nemohla pochopit, co vlastně vidím. Najednou zavládlo ticho a já se ocitla přímo v něm. Dívala jsem se. Mé tělo se napnulo, byla jsem připravena bojovat. Točila se mi hlava a v uších zlověstně hučelo, jako by se ke mně blížila obrovská armáda, hlasy, řinčení železa, skřípění kol, všechno bylo vzdálené. Hněv způsobuje, že je mysl jasnější a pronikavější. Člověk vidí víc než obvykle."
Zdaleka ne ztotožnění se s vypravěčkou, spíš můj občasný souhlas, občasný nesouhlas až odpor, ale celkově? Pochopení - a ocenění, jak brilantně si autorka se mnou dokázala v tomhle směru pohrávat. Nejen za umění charakterizovat postavu tak, jak jsem se s tím asi nesetkala, dostává ode mě pět štědrovečerních hvězd, ale i za to, jak umí psát, jak mě od první stránky přitáhla a nepustila, jak přesvědčivě dokázala zachytit atmosféru místa, jak silně ve mně vyvolala pocit samoty – a jak tohle všechno uměla odlehčit humorem. Olga Tokarczuk se mi fakt líbí.

49 24.12.2019

Tuhle mě chytla kritická nálada a plivala jsem jedovaté sliny na thrillery se sériovými vrahy, jejichž inteligence dosahuje rychlosti TGV a počet zavražděných obětí nemůže dohnat počet kusů jejich těl posílaných jako dárky vyšetřovateli, který s sebou vláčí metrákové závaží nazvané osobní tragédie. Tak proč jsem téměř úplně ztratila přísnost tady, když tato knížka splňuje většinu těchto parametrů?
Protože Tuesday se svým svérázným pojetím spravedlnosti stojí na straně těch ubohých a zastává se nás, slušných, morálních, konvenčně a korektně uvažujících lidí, kteří by její cestu nikdy nezvolili, ale možná o ní někdy sní. Vyhovoval mi způsob vyprávění, hlavně jejích částí v ich-formě; obracela se ke mně, zatahovala mě do svých úvah, působila důvěrně, trefně vše komentovala. Prostředí podzemí, ve kterém se tak bravurně pohybovala, ve mně vyvolalo pocit, že je tento svět normálnější než ten nahoře a obývá ho člověk, se kterým se můžu ztotožnit – opět víc než s těmi nahoře.
"Kdo by neotevřel bednu s lebkou a zkříženými hnáty." Já ne, ona ano. Já jsem žena z reality, ona neohrožená a neporazitelná, téměř komiksová hrdinka, která vede svůj boj se zlem promyšleně a s nadhledem. Jako takovou jsem ji brala a bavilo mě o ní číst.

49 11.06.2019