kap66 komentáře u knih

„Momentky“ je pojem vystihující i to, co mi po pár týdnech zůstalo v hlavě. Zkrátka lepší vidět a slyšet než o tom číst. Na druhou stranu se autorovi dost dobře povedlo zachytit nadšení z příprav bláznivých vystoupení, v nichž klasika dostávala co proto, což ocení ten, kdo onu klasiku aspoň trochu zná (třeba Spejbla a Hurvínka :-) ). Zvláštní kouzlo pro mě mělo to, že jsem se shodou okolností trefila četbou do 25. výročí vstupu ČR do NATO, takže jsem jedním okem sledovala bývalého svůdníka (nyní už trochu staříka) Billa Clintona v Praze a druhým okem si četla text písně „Všichni chtějí do NATA“.

Všichni chtějí do NATA
Všichni chtějí do NATA
Máma dítě i táta
Kluk i holka copatá
Všichni chtějí do NATA
Každý už to NATO chce
Mládenec i důchodce
Na záhonu poupata
Voní směrem do NATA
Oh ohohoh
Chtějí tam i Slováci
Chtějí tam i Poláci
Chtějí tam i Maďaři
Snad se jim to podaří
Chtějí tam i Mongoli
Chtějí tam i sokoli
Utáhni se kravato
Horempádem do NATO
Do NATO ooh
Hrozba Velkého Brata
Není navždy odvátá
Proto končí debata
Tím že chceme do NATA
Mečiar Klaus i Walęsa
Svorně prosí nebesa
Panenko ty skákavá
Ať nás vezmou do NATA
Ej uchněm Ej uchněm
Za kozičkou kůzlata
Za slepičkou kuřata
Za prasetem čuňata
Pochodují do NATA
Prezidente Clintone
To nám na mysli tone
I ta kočka chlupatá
Mňouká že chce do NATA
Mňau mňau mňau mňau
Všichni chtějí do NATA
Účast bude bohatá
Dřív než přijde zubatá
Vezměte nás do NATA
Kdepak neutralita
To je holka rozmarná
Přece nejsme jelita
A tak chceme do NATA
Do NATA
Do NATA

48 04.04.2024

Jsem stará konzerva, která se osobnostně rozvinula bez příruček a žádnou takovou nikdy nečetla, fakt. ROMÁN s tímto tématem? Proč ne?
Ne, protože to není román. Je to naivní příběh, trochu těžkopádně vyprávěný, prokládaný proklamacemi a poučeními, natvrdo řečenými; není prostor na vlastní vyvozování, všechno to dostanete z metru přímo do hlavy:

„Jistě, povolání to bylo náročné a Jonathan občas ztrácel veškerou naději a odhodlání. Přesto nadále věřil, že nic není nemožné a jediná omezení jsou ta, která si vytváříme sami.“
„O kus dál ho u nosu pošimrala podmanivá vůně teplých koláčků vycházející z ventilačních otvorů rakouské pekárny, které byly velmi záludně umístěny na fasádě budovy. Málem se jí nechal zlákat, ale pak přidal do kroku. Příliš mnoho cholesterolu. Není snad věčný boj s nesčetnými touhami, které se v nás po celý den probouzejí, tou nejtěžší z bitev, jimž dennodenně čelíme?“

Pak se mi nějak podařilo přistoupit na postavu tetičky Margie. Je to oslnivá renesanční bytost, sypající z hlavy citáty a fakta z několika vědeckých odvětví, tedy člověk nikde se nevyskytující, ale její rozhovory s hlavním hrdinou tomu dodaly trochu spád. Jenom mám jak s ní, tak s ním jeden problém, a to u knihy takového charakteru zásadní. Ona je na té správné straně stále, on se na ni díky prozření dostane taky; jejich činy jsou ale morálně pochybené a dosah těchto činů mohl způsobit v lepším případě nedorozumění, v horším tragédii. Tak mi to s četbou návodu, jak dobře žít, až tak nevyšlo.

48 16.12.2023

Musím se usmívat, když si promítnu svou cestu k Mlýnu na ponorné řece. Autorovo příjmení ve mně kdysi vzbudilo představu spisovatele z jakési větve civilizační literatury - legrační pseudonym, říkala jsem si. Pak jsem na něho na léta zapomněla. Až nyní, díky obdivným komentářům (nejen) svých oblíbených, jsem si tuto jeho skvostnou drobnost přečetla. Oslovila mě. Především svou nenápadnou přitažlivostí, s níž mě pomalu vtahovala do 18. století a mezi lidi, jimž jsem rozuměla a přála jim jen to dobré. Probouzením tajemna při průzkumu jeskynních cest. Smířením s přírodními zákonitostmi, i těmi krutými, ale nesmířením s daností společenskou - a touhou překročit ji.
Velmi milé překvapení.
(Příjmení Technik vzniklo chybným přepisem příjmení Těhník = sedlák, rolník. Až tak mimo jsem významově byla :-).)

48 20.02.2023

„Zvesela“ jistě ne. Posmutněle, co se čtení týká. Hendrik ale kráčí do cílové rovinky snad i smířeně a s určitou dávkou nadhledu (dokud je mozek schopen ho produkovat). Autor pojal „psaní“ deníku - vzhledem k Hendrikově stavu – citlivě, elegantně a věrohodně. Je mi líto, že se s ním loučím, ale zakončení to bylo milé a naplněné, což jsou slova, jaká bych ráda použila jednou při svém vlastním ohlédnutí.

48 16.02.2023

Město jako důležitá postava, která prodělává potrat, možná přijde o to nejcennější, možná i umírá; zajímavé. Potrat jako důležitý motiv, několikrát se opakující (potracený plod v kamenném chřtánu odpadkového koše je obzvlášť silný a hnusný obraz), několikeré zvracení; působivé a nechutné. Kanibalismus a sebevraždy; zapadající do obrazu a silně odporné.
Ono tam vlastně všechno do sebe perfektně zapadá - a mně je trapné vyčítat autorovi, že se na psaní odborně připravil, promyslel i sebemenší detaily a poskládal je. Tak by to mělo fungovat vždycky a u všech spisovatelů. A uznávám, že je to čistě subjektivní: já se na tuhle knížku vůbec nemohla citově naladit. Přišla mi vykalkulovaná, napsaná jenom rozumem. Vyvolala ve mně pouze výše zmíněné reakce, a to je pravý opak toho, co mám u literatury ráda.

48 19.11.2022

Tato knížečka mi zahrála na citlivou strunu, jen lehce a něžně ji rozezněla. Touha po rozloučení s manželem může být naplněna i po jeho smrti, potřeba něco důležitého mu sdělit má v této podobě dokonce i svůj zvláštní význam. Citlivé, prosté, krásné, hluboko zasahující.

48 14.07.2022

Že by to bylo netrefou ohledně „cílové skupiny“, nad čímž se vždycky trochu skepticky usmívám? Neřekla bych. Moje výhrady se týkají hlavně spisovatelské práce, tedy té neodvedené. Autorka sice uvěřitelně zachytila jednání a úvahy tří páťáků i jejich život o dvacet let později, ale jde opravdu o pouhé povrchní zachycení, připomínající spíš nahrané a přepsané záznamy mluveného slova (a musím se přiznat: trochu mi lezly na nervy jak obě malé holky, tak dospělé). Postrádám propojení, práci s motivy, sebereflexi postav, přesah. Přitom název se mi líbil – zrovna ten by se nabízelo víc zapracovat, ne ho jenom zopakovat. Žádný průšvih, ale nadstandardně mě nezaujalo bohužel nic.

48 02.05.2022

Autorka vytvořila postavu „šikovné tchyně“ Jany Brodské a udělala ji hrdinkou celé série, v níž tato detektivkyně (fakticky, nekecám, bylo to tam; navíc i slovo fízlařka!) pomáhá s vyřešením případů zadaných soukromé detektivní agentuře vedené jejím zetěm. Tahle knížka obsahuje 7 povídek = případů a překvapivě není zařazena do série. Přečtené jsem je měla cobydup.
Klady:
Případy jsou krvavé asi tak jako Otazníky detektiva Štiky (snad se Štika neurazí!) ze zlatých časů časopisu Ohníček; v tomto případě tedy takové babičkovské čtení. Hodně dialogů.
Zápory:
Titulní povídka se vymyká; je to velkopřípad, jaký by taková mrňavá agentura vůbec neřešila. Většina případů jsou ale spíš historky do televizních Bakalářů (dneska to s tou nostalgií přeháním). Dialogy i vnitřní monology by byly fajn, kdyby je autorka nepojímala jako vševysvětlující prostředek, často navíc s použitím přehnaně spisovné češtiny. Někdy jsem se pousmála; postavy mluví i myslí jako kniha:
„Dobře, nemá nic proti tomu, aby se občas trochu rozptýlila s tím svým postarším přítelem, tlumočníkem z anglického jazyka doktorem Tomešem.“
„Tak se tu objevili mafiáni… Ruskojazyční.“
„Tím spíš, že mi váš šéf, pan Petr Jánský, dal jasně najevo, že mě nebere příliš vážně.“
Jsem přesvědčená, že svého čtenáře si autorka našla a najde. Já to v brzké době nebudu, ale čert ví, co s mým mozkem udělá třeba 20 let penze… Nic ve zlém.

48 15.02.2022

Moudrý člověk, který hodně zažil, vypravuje. Připravená a uctivá novinářka, záměrně se upozaďující, citlivě vede rozhovor. Čtenář čte se zájmem, protože má spisovatele zcela jistě rád. Takové spojení nemůže dopadnout špatně a výsledek připomíná pořady na ČT art: málo zájemců, ale vysoká spokojenost.
Obsahově se knihou zabývá anotace, připojím tedy spíš postřehy a pocity. Jednotlivá témata rozhovoru jsou uvozena úryvky z Fischlových knížek (oceňuji autorčin výběr). Se zájmem jsem četla všechno, ale jako vždy mě nejvíc zaujala fakta literární - vznik jeho děl, přátelství se spisovateli, náměty knih, jež napsat nechce (a důvody). Názorově s ním souzním téměř ve všem, za nejkrásnější část považuji závěr knihy, v němž se nazývá šťastným člověkem a vyzařuje z něho vyrovnanost a smíření se sebou samým a blížícím se koncem života.
Prostě mám ráda lidi schopné vyjádřit své názory, ale nearogantně a s pokorou. Viktor Fischl dokazuje, že se takové založení nevylučuje ani s působením ve státních službách. Ach jo; ty asociace se současností…

48 07.02.2022

Na doporučení svého muže, který si uchovává srdce kluka i jasné vzpomínky na knížky, jež ho morálně formovaly, jsem se setkala s autorem o 45 let později, než jsem měla.
Z čeho bych byla v dětství taky nadšená: z jasně daných charakterů, napínavého boje se záporáky, šestnáctiletého hrdiny, popisů jihoamerické přírody (teď jen dumám nad prasetem pekari, zde nazývaným „vodní vepř“, kterého sežerou piraně).
Co bych jako dítě bez problémů přijala (a nad čím se dospěle usmívám): vyprávěné příhody s ponaučením, které jako by vypadly z pera Foglarovi.
Co bych možná už tehdy vnímala jako rušivé a dnes mě dráždilo: některé dialogy vyznívající příliš strojeně a návodně: „Řekl jsem si, že tomu bídákovi nastrojím léčku. Vývrtkou po křídle, zdánlivě zcela bezmocně, jsem klesal s Parkerem do pralesa.“
Tehdy, říkám si, bych ale pět hvězd dala.

48 30.08.2021

Musím se přiznat, že filmová adaptace mi splývá s jinými z protialkoholních léčeben. Stejně jako milary si z ní pamatuji Menšíka, který i ve vedlejší roli na sebe strhl pozornost. Hlavní postavu on ale ztvárnil v jiném filmu, Ikarův pád; ten si pamatuji víc. Po přečtení téhle knížky chápu proč. Pohled do režimu protialkoholní léčebny není tady to hlavní. Je to spíš pohled do hlavy člověka, který odmítl společenský diktát (studium a poté dobrá práce = jedině práce hlavou) a se svými běsy bojuje alkoholem; a ani bych neviděla režim jako jediný důvod. Zkrátka mi knížka přijde k zfilmování příliš duševně intimní, protože je postavená na vzpomínkách a úvahách hlavního hrdiny; to mě zajímalo nejvíc, a proto hodnotím „Dobré holuby“ vysoko. A ještě jednou k milary – rozumím naprosto její radosti nad objevením Ladislava Pecháčka ve věku, kdy má člověk něco odžito (i načteno).

48 02.08.2021

(SPOILER) Co jsem vyčítala minulým dílům, jako by si autorka sama uvědomila. Postavila svého hlavního hrdinu příliš vysoko na piedestal. Tady ho tedy tvrdě srazila dolů. Nechala ho chybovat, dvakrát a zásadně, a nechala ho trápit se vinou – to prolíná celým příběhem a hlavně kvůli tomu srážím hodnocení; bylo toho příliš a já se štětím, když mi autor(ka) okatě brnká na city. Na druhou stranu, nevadilo mi, že velký prostor dostal kolega Beavoir, který poněkud víc připomíná člověka :-). Pohádkový ráz, jejž mám za originální a baví mě, je tu omezen, stejně jako vtipnost (málo děje přímo z Three Pines), nahradila ho historie, mně neznámý náhled na soužití kanadských Angličanů a Francouzů. Případ sám mi tou historickou stránkou připomněl jednu z knížek autorky Fred Vargas (mé nej z nej), ale u ní víc chápu motivaci a vůbec celou postavu vraha, tady jsem měla problém.
Stále dobré čtení, doporučuji si ale menší oddych.

48 29.07.2021

Ani mě nenapadne šetřit hvězdičkami na českém autorovi, který píše tak čtivě a autenticky, až mám nutkání pátrat s googlem po všech těch kámoších včetně nejlepšího – není přece možné, aby se tohle všechno nestalo, vždyť to působí tak pravdivě :-).
Kamarádi z různých rodin, narození brzy po konci války, v níž to bylo těžké zvlášť pro rodinu vypravěče Rudolfa (část rodiny včetně tatínka v koncentráku), ale padesátá léta je doběhla snad ještě hůř a šedesátá to úplně nenapravila. Jsou to ale kluci, chtějí se bavit, pít, poflakovat se, občas se porvat, honit holky - a reálně je dostávat, v čemž exceluje právě „nejlepší kámoš“ Koráb. Velké dějiny kolem nich proplouvají a Rudolf je do svého vyprávění zapojuje pouze v případě, že se dotýkají osobně rodiny nebo kamarádů.
Není to klasický román, co kapitola, to většinou příběh jedné postavy, žádná pevná linka; vyprávění navíc plyne jako mluvený projev s typickými projevy – nespisovnou češtinou, delšími souvětími, vycpávkovými obraty. Čte se to opravdu jedna radost, jenom – proteče to hlavou rychleji, než bych si přála. Ale bavilo mě to, oslovovalo i dojímalo.
Připojuji trochu delší úryvek, protože styl vyprávění si to žádá:
„Se Sallym jsme strašně rádi vzpomínali na ty krásný doby našeho dětství, protože to byly doby velice pohnutý. Nemyslím politicky, i když po týhle stránce, jak na to dneska koukám, to bylo děsný, jenže my to nějak nevnímali, nám ani pořádně nedocházelo, že naši tátové seděj z politickejch důvodů, tehdy to bylo nějak normální, že v každý rodině měli někoho zašitýho, a hlavně, my měli svý problémy a o politiku jsme se nestarali. Nejdřív to byly trable se školou a učením a pak, když už jsem se živil sám, tak to zase byly problémy se ženskejma, a to mi bralo náladu zabejvat se ještě něčím jiným. A v těch dobách našeho dětství se děla spousta zajímavejch a někdy i úděsnejch věcí, protože na Starým Městě žili krom docela slušnejch rodin, jako byla naše, třeba, podivný lidi, takový všelijaký podivný existence a spousta cikánů, kterejch přibejvalo a ubejvalo podle toho, jak se potulovali po týhle zemi. Jednou maminka četla dědečkovi z novin, kde stálo napsáno „Cikánský problém vyřešíme během pěti let“. Dědeček jen koukal těma svejma slepejma očima a povídá, tohle jsem už jednou slyšel, Joseph Goebbles taky přišel s tím svým Endlösung, to nevěstí nic dobrýho, dávej si, Rudolfku, pozor na každýho, kdo na tebe přijde s konečným řešením, i když tenhle režim nepočítá s vyhlazením cikánů, ale s jejich totální převýchovou, což je prakticky to samý, protože to směřuje k jejich totálnímu zániku. Že jsou cikáni jiný, to jsem věděl, jenže to na nich bylo právě to, co mě přitahovalo. A jejich obyčeje mě fascinovaly i naháněly kapku strach zároveň, to teda jo.“

48 18.05.2021

Jak a čím zaujmout v prvním dílu série:
- originální postavou vyšetřovatelky, která dala označení „babochlap“ úplně jiný rozměr
- neotřelým jazykem a zvláštní, poněkud vulgární poetikou
- případem malinko kulhavým, ale tento handicap zamaskovat předchozími body.
Jak všechno v druhém dílu podělat:
Souhrnně řečeno: všechno vyjmenované přehnat a nafouknout do prasknutí, nezapojit autocenzuru a zřejmě ani nikoho, kdo by vychytal nelogičnosti z reality i jazyka.
Nejnesnesitelnější jsou přirovnání, obsažená v autorské řeči a promluvách Oldřišky a dalších minimálně pěti postav. O jejich množství si udělejte představu z ukázky, v níž jsem nevynechala jedinou větu:
„Když si skočím na chvíli do kanceláře, hm, taková chvilka se protáhne JAK vobličej pokladní o vánočním výprodeji. Oldřiška už se znala. Odběhnu si na pár minut, jen něco málo dokončit a najednou se minuty pomnoží JAK potkani. Hodina dvě tři zařvou JAK bankovky v automatu. To si Oski nezaslouží. Kdy naposled jsem mu udělala radost? Kdy naposled jsem měla čas jen na něho a na sebe? Paměť sice měla přesnou JAK snajper mušku, ale vzpomínku na něco takového z ní teď marně dolovala JAK minci z děravé kapsy. Zamkla auto a vyrazila pěšky. Když přidá, vřítí se k němu do náruče a k horkým hrncům. Sice spařená JAK kuře, ale skoro přesně.“
(Omlouvám se za ta JAK, ale takhle mi řvala v hlavě při čtení.)
Ve srovnání s tím se ostatní jevilo jako méně otravné, ale stejně:
- z jazyka: míchání spisovné a nespisovné češtiny v jedné větě: „s Ukrajincema, který neznal a kteří neznali jeho“, sloveso být – jednou „jsem“ a jednou „sem“, „namočenej do tý nakládačky, která měla být“; „mít z prdele štěstí“. Ke konci se také čím dál víc objevovala slova s chybějícími nebo přehozenými písmeny.
- ze života: záměna psychologa a psychiatra (MUDr. je psychiatr); záměna přetvářet a přetvařovat; po těžké operaci v narkóze bývá zavedená cévka; sýr se jmenuje grana padano, ne panado. Jednání postav na konci je hloupé, u jedné vůbec neodpovídá předchozímu ději.
Jestli si teď říkáte, že jsem hnidopich, máte možná pravdu; moje tolerance ale klesá se stoupajícím počtem chyb, protože je to pro mě projev pohrdání čtenářem. Možná je to i proto, že prvnímu dílu jsem dala čtyři hvězdy a teď jsem o to víc zklamaná.

48 04.04.2021

Začínám být dost odhalitelná ve výběru detektivek: má tam být skvěle zachycená atmosféra, vtipné postřehy a dialogy? A že případ možná trochu drhne? Nevadí, sem s ní!
Žít a přežívat v Severním Irsku v roce 1981 znamenalo mimo jiné už sebou netrhnout při výbuchu, pokaždé automaticky kouknout pod auto, po návštěvě kina se neradovat z filmu, ale z toho, že budova kina vydržela stát a ani nevyhořela. To začnete rozumět tomu, že Seanův marxistický holič čeká každou chvíli kolaps kapitalismu. Sean je katolík a vyšetřovatel, a to obnáší ještě mnohem víc: odvahu, nadhled, trochu cynismu a snad až potlačení pudu sebezáchovy, zvlášť když má případ homosexuální pozadí.
Těžko odolat pár citacím dokládajícím šílenost toho místa a té doby:
„Muž s obličejem potřísněným krví měl na sobě tričko s nápisem Papeže tady nechceme. Když se vzal v úvahu jeho současný stav, mohl se papež považovat za šťastného člověka.“
„Nikdo nechtěl dávat tip na vraha homosexuálů. V Ulsteru nebyli všichni tak šílení jako George Seawright, jenže se psal rok 1981 a my byli v Severním Irsku, které bylo jen o něco méně konzervativní než, řekněme, Salem v roce 1692.“
Skvělé čtení, které změnilo můj pohled na kriminálky s politickým pozadím; samozřejmě k lepšímu.

48 25.03.2021

Všechny tyto povídky jsou obsaženy i v Kaleidoskopu, který jsem si koupila před 30 lety v domnění, že přidám do knihovny další sbírku sci-fi povídek. Za ty roky jsem se pročetla mnoha povídkami různého typu. Při nynějším čtení Ilustrované ženy jsem Bradburyho nejen znovu a pořádně ocenila, ale hlavně si uvědomila, jak moderně jeho povídky působí: nadčasová témata - někdy s filozofickým nádechem - a nádherný, poetický způsob vyprávění.
Říkala jsem si původně, že je sbírka tematicky bohatá, ale možná to tak není; ve většině povídek mizí svět – někde jen nějaký aspekt jeho dosavadní podoby (např. Hejno havranů, Chicagská propast, Téměř konec světa), někde zcela, pokud to tak chceme chápat (např. Prázdniny, Možná, že odcházíme), někdy to vypadá, že bude nahrazen jiným (Hoši, pěstujte obří houby, Čekám), někdy zmizí pro toho, kdo ho opouští (El día de muerte, Smrt a dívka, Jak Lazar žijí někteří, Námořník).
Povídky (nejen, ale hodně) o konci a smrti, ale vyprávěné s porozuměním, láskou a soucitem. A na závěr nejoptimističtější a nejdojemnější Hymnoví sprinteři. Ray Bradbury je skvělý.

48 17.03.2021

Tahle knížka se mě dotkla lehce i odborně, to přiznávám. Hlavně ale – a to nenazvu pouhým dotekem – mě oslovila lidskostí a spisovatelským umem, což šlo ruku v ruce. Napsat o vážném tématu s humorem, odměřit vtipnost tak, aby nepůsobila urážlivě – UMĚNÍ. Na druhou stranu, autor tohle nemusí odměřovat doslova, láska k povolání a vztah s dětmi mu tu hranici stanovuje přirozeně. A díky němu si možná taky říkáte: dokázala bych to? dělám dost?

48 21.10.2020

Pokud si přečtete skvělý komentář MessiáŠe, budete přesně vědět, do čeho jdete.
Prý si dělal David Mitchell legraci, že konečně nastal čas (mj. po Hybatelích a Atlasu mraků), aby napsal svou prvotinu. Tomu vyjádření rozumím a oceňuji autorův smysl pro humor a sebeironii (obojí vás bude provázet celou knihou), ale úplně mu nevěřte. K prvotinám určitě často patří autobiografické rysy, vzpomínky na dětství a dospívání, snad i částečně promítání autorova dospělého pohledu na tehdejší obrovská dětská trápení. K prvotinám určitě často patří také spousta chyb. David Mitchell je ale mistr promyšlené kompozice a všechno (i ta nedokončená vyprávění) má svůj smysl. A když je ona promyšlenost jen základem (a nečouhá z toho, aby to vypadalo umělečtěji), dostanete přesně tohle: naprosto uvěřitelný a přirozený příběh, plný porozumění, citu, vtipu a hloubky, který se do vás zapíše a se kterým se ztotožníte. Mně se tak stalo.

48 04.06.2020

Řadím ji do kategorie "knížka, která se mi NELÍBILA". V pravém smyslu tohoto slova opravdu ne. Bolela mě, dvojnásob - kvůli bolesti sdílené i jitření mých vlastních ran. Odpuzovala mě - sarkasmem na začátku, tedy něčím, čemu se ve své slušnosti nedokážu bránit (proto jsem ji na rozdíl od ostatních také nemohla číst na jeden zátah, byla toho velká dávka). Pokud budete číst citově jako já (jde to vůbec jinak?), bude to pro vás stejně těžké. Jenže ona je formálně pojatá tak dokonale, že mě zároveň maximálně přitahovala a uspokojovala - a nakonec i snad očistila.
Řadím ji do kategorie "knížka, která se mi nelíbila, ale o to víc mi DALA". A za to všechno dohromady, za vysokou originalitu a přesný zásah – nejvyšší hodnocení.

48 01.10.2019

Realistický způsob vyprávění mi přišel v posledních letech překonaný; Jiří Hájíček mě pro něj opět získal.
Naprosto věrně zachytil atmosféru mého dospívání na venkově: výpěstky se musí zpracovat, i kdyby jich byl metrák, večer se sledují estrády v televizi a konzum je místo, kde se tvoří veřejné mínění. Dokonce i charakter rodinných vztahů mi byl blízký - maminka uhýbající před problémy a autoritativní, chladnější táta. Hlavní postava Hana mohla dál pokračovat jako já - možná se odstěhovat a vracet se, možná zůstat - ona ale volbu neměla. Snad i proto její chyby a morální poklesky (kamarádčin kluk se pro ni stal přitažlivým právě kvůli své aktivitě) chápu. I to, že se pak bála někde zapustit kořeny. I to, že se po letech vrátila a chtěla se s lidmi z minulosti setkat a snad i smířit.
Mě si tato knížka našla ve správné etapě života a zaujala mě obsahem i formou. Pro mě Hájíčkova nejlepší.

48 10.08.2018