kap66 komentáře u knih

Ještě že to nakladatelství Naše vojsko zřejmě pochopilo jako ukázku toho, jak jsou ty neustále zbrojící USA nebezpečné i samy sobě a jak lehce se tam dá dostat k zbraním hromadného ničení; díky tomu mohla u nás vyjít Dvojice už v roce 1979. Přitom z ní naštěstí žádná kritičnost k americké politice násilně nečouhá. Je to příběh založený na troše psychologie (souboji dvou mozků), troše branné výchovy (básničku „Sarin, soman, tabun a látky VX“ mi z hlavy už nikdo nedostane :-) ) a akci, při které jde o minuty a milion životů. Přečtené rychle a s uspokojivým pocitem.

29 05.04.2020

"Psát tě nenaučím, to se naučit nedá, ale můžu ti leccos poradit, co už vím z vlastní zkušenosti, a ušetřit ti hledání. … Praktická cvičení: Simenon. Byla jsem posedlá francouzštinou a Josef mi sehnal překlad románu Bratři Ricové. Na překladu se člověk naučí pilovat text." (Škvorecký a Salivarová: Samožerbuch)
Tohle - a doporučení mého rádce :-) - mě přivedlo k mafiánskému tématu, které nevyhledávám příliš ráda; je mi cizí morálka a účel "organizace", stoprocentní dodržování subordinace, zkrátka všechno. Přesto jsem fascinovaně otáčela stránky a četla právě jen a jen o tomhle, protože přesně o to jde. Způsob, jakým to Simenon podává, vystihuje jedna věta téměř ze závěru, týkající se vraždy: "Podezíral Mika, že schválně všechno zařizuje v jeho přítomnosti, prostě a chladně, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě." Prostě a chladně, jako krátké řezy nožem, kladl autor stručné věty vedle sebe, až se jimi dořezal k závěru, a já ho akceptovala, protože neexistovala jiná možnost. Nic z toho jsem za své nepřijala, s nikým se neztotožnila, ale musela jsem ocenit, jak mě tím pro mě nepřijatelným světem, plným mně cizích a nepochopitelných lidí, autor provedl.
(Překlad se Salivarové povedl.)

29 19.01.2020

Dva dny s Jiřím Pavlovským, to byla pařba bez zastávky; narvaná hláškami, odpadla jsem po ní s rozbolavělými čelistními klouby i břišními svaly a pár dní se vzpamatovávala (vše psáno s povděkem!). Jeden den s Ondřejem S. Nečasem mě vrátil do normálního běhu věcí, do světa s obvyklou (a občas i zvýšenou) dávkou smíchu, napětí i logiky - a já to přivítala, bavila se, možná se i víc soustředila na příběh, tentokrát detektivkovější, čili jako pro mě dělaný. Bylo to bezvadné.

29 19.01.2020

Markéta Pilátová nežije všedně a ani děj a postavy její knížky takové nejsou. Příběh je odpudivě přitažlivý, a pokud si ho v hlavě promítám, neupírám mu originalitu. Než jsem ho ale dočetla, stálo mě to úsilí srovnatelné s nedávným bojem s žaludeční virózou.
Důležitou roli tady ve všem hraje hadí jazyk, v obou svých významech. Kéž by autorka zůstala u něho. Její nakládání s jazykem českým mně tak strašlivě vadilo, až jsem cítila fyzickou nevolnost. Týká se to především dialogů. V nich se jazyk může stát dobrým charakterizačním prvkem, volba slov a zacházení s nimi může postavy od sebe odlišit, vtisknout jim specifičnost. S tím ale autorka nepracuje téměř vůbec. Většina postav mluví úplně stejně: směsicí spisovné a nespisovné češtiny prošpikovanou vulgarismy. (Nemějte mě, milovnici Švejka a Tankového praporu, za prudérní; sprostá slova funkčně použitá uznávám a ctím.) Postavy tady ale používají v té samé promluvě spisovné tvary a hned nato nespisovné, aniž by se změnila situace, adresát či nálada, prostě cokoliv. Nepřirozeně vyznívá i kombinace vulgárních výrazů se spisovným jazykem, podivné jsou některé promluvy vzhledem k situaci:

Aha, takže měl zakázku na nějaký hlubinný canc, no kdo by to byl řek, že.
Měla jsem chuť být šik, ohromit toho nafoukaného vědátora. Ále, ohromenej asi moc nebyl…
Ale platit nějakého přiblblého psychouše budu já!
Hnusnej život, a navíc si ho vybrala! Chtěla být policajtka, a tak je. Kurva.
Ten chlap si leje do piva sirup a ještě ke všemu je to básník. To by se jeden posral. (říkal si muž, který se právě cítil být úplně ochromen fakty o vyvraždění své rodiny)

Před necelými dvěma měsící jsem četla Kratochvilovu Femme fatale a zařadila si ji do kategorie buranský magický realismus, právě kvůli dialogům, které těmto jakoby z oka vypadly. Autorka píše stylisticky nečistě a pro mě je to nepřekonatelná překážka.

29 15.12.2019

Potěšená prvním dílem jsem přečetla třetí a budu pokračovat, protože trojjedinost Anglie + zločin + humor je záruka mého uspokojení. Jednu hvězdičku tady ale hned na začátku utloukli jednak páni profesoři, kteří mi připomněli svými debatami tu nudnější část mého studentského mládí, jednak i Morse, jehož protivnost tentokrát už už překračovala hranici mé tolerance; navíc jeho tajnůstkářství vyřadilo načas ze hry mého oblíbence Lewise – a mě baví právě jejich souhra (i když má být Lewis ten malinko natvrdlý, nesmí stát úplně mimo). I tak se ale začíná Colin Dexter řadit v mé hlavě k těm, kteří mě napnou a pobaví zároveň. A to já mám ráda!

29 21.10.2019

Začínající autorka. Jaká svoboda ve volbě hlavní hrdinky! Charlie Lagerová ale jako by z oka vypadla svým starším sestrám, hlavně Bryndzově Erice Fosterové a Kallentoftově Malin Forsové - a to oběma trochu křivdím. Nese si duševní zátěž velkou jako kráva, chová se jako kráva a prochlastává se vyšetřováním. Právě na vyšetřování není děj ani příliš založený, spíš na odhalování souvislostí z minulosti, které se Charlie těsně dotýkají. Tohle mě vlastně většinou zajímalo, přestože se dalo leccos uhádnout. Nejhorší byly části, v nichž Charlie vedla dialogy se svým kolegou. Dialogy mohou být to nejlepší, v nich se tříbí pohledy, spolupracovníci si navzájem nahrávají, mohou díky tomu na něco přijít, děj se posouvá dopředu… Těžko, když probíhají takto, jako naprostá většina rozhovorů mezi vyšetřovatelem Andersem a Charlie:

"Nevím, jestli je dobrý nápad, víš, nechat tě tady, uprostřed ničeho, když jsi…"
"Je mi jedno, co si myslíš."

Nebo:

"To je dobře," pravil Anders. "Potřebuješ to."
"To je super, jak všichni očividně ví, co potřebuju," poznamenala Charlie.
"Možná proto, že se zdá, že ty sama to nevíš."
"Říkám," pronesla Charlie, aniž zvedla pohled od novin, "že chci, abys mě nechal na pokoji."

Postavit knížku na hlavní postavě vyšetřovatelky jako postavy nespolupracující, nesympatické, beroucí sama sebe příliš vážně a neustále se v sobě pitvající, bez špetky humoru, je slepá ulička.
(Jedna věta mě pobavila, ale nebyla to zásluha Charlie. Když se ptala na jména kamarádčiných pětiletých divokých dvojčat, zněla odpověď: AD a HD. Za to jednu hvězdičku nahoru.)

29 17.06.2019

„Všechno je na ní poznat. Možná i pocity, kterejm sama nerozumí. Zdálo se jí, že nerozumí prakticky ničemu. Jediný, co věděla určitě, bylo, že by i pár desítek příštích let z fleku vyměnila za smysl, kterej by tomu kratšímu životu výměnou za ty roky mohla dát.“
Dvacetiletá dívka hledá v polovině 80. let svou pravou podstatu a nemá se čeho chytit. Režim se pořád ještě tváří, že tu bude navěky, stejně jako její závislost na vlastní mámě a nevlastním otci. Alespoň malou míru svobody může uplatnit snad jen v nakládání s vlastním tělem a s city, na což jde podle mě dost svérázně a morálně pochybeně – nu což, i v tom se teprve hledá. Já bych samozřejmě z výšin svého stáří a svých zkušeností poradila, kde jsou pro ni ty pravé hodnoty, ale tenkrát a přesně v tom věku jsem byla taky tele, takže její cestě rozumím, i když se s jejími řešeními neztotožňuji. Ale i ona snad – je to opravdu naznačeno, nebo to tam chci vidět já? – na konci té krkolomné (a ve vztahu k nevlastní sestře silně bezohledné) cesty něco a někoho pochopí.
Vysloveně pocitová knížka, která není pro toho, koho nezasáhlo zmíněné dějinné období ve zmíněném věku, či toho, kdo se nechce naladit na myšlenkové pochody tápající čerstvě dospělé holky.

(Ještě poznámka pro ty, kteří berou ČV 2019 poctivě: děj Rakviček se fakt vůbec v Ostravě neodehrává.)

29 06.05.2019

Stuart MacBride perfektně propojuje několik aspektů: nadsázku (v četnosti a krutosti provedení zločinů – teda aspoň doufám, že je to nadsázka!), reálnost problémů velkého města, uvěřitelnou lidskost vyšetřovatelů, humor a Steelovou. Ta totiž tvoří dost podstatnou součást a zaslouží rozebrat sama o sobě: splňuje snad všechny předpojatosti, které mohou mít někteří primitivové o typu mužatky, jako je ona: opačná orientace, vyjadřování tak vulgární, že by dělalo čest i leckteré hlavě státu, hlasitost slovních i mimoslovních projevů, kvůli kterým máte chuť jí dát ránu (nebo darovat espumisan). Až se divím, že se dotčené ženy už nešikují a nedemonstrují proti tak schematickému obrazu ženy v uniformě. Já se v každém případě i díky ní skvěle bavila a přidávám se na opačnou stranu – do jejího fanklubu. A tímto druhým dílem už i definitivně do fanklubu Stuarta MacBridea.

29 16.04.2019

Kdybych nebyl J. R. Pickem, chtěl bych být ženou J. R. Picka.
Už proto, že bych tak mohl se mnou neustále rozprávět.
Je to totiž skutečným požitkem se mnou rozprávět.
Ten ohňostroj nápadů.
Ta větná skladba.
Ten vtip.
A dost možná, že bych se tím i vychloubal, že jsem ženou J. R. Picka.
Říkal bych:
Víte, je tak milý.
A tak pozorný.
Jemný.
Má osobní kouzlo.
A to bohatství myšlenek.
A rozhodně, rozhodně bych se se mnou nerozešel, jako to udělala ona.

No ne, řekla jsem si, když jsem vzala Monoléčky do ruky a tohle bylo první, co jsem přečetla. Chytily mě do svých tenat. Mému oku lahodily krásným grafickým zpracováním – co stránka, to originál. Můj mozek byl zase lapen nápady, hříčkami, sebeironií. Nejpůsobivější a nejúsměvnější jsou ty, ve kterých autor nahlíží sám na sebe, popř. vtipně komentuje vztahy v bezprostřední blízkosti. (Naopak trochu drhla jeho „pozitivní konstruktivní satira“.)

A když už je tady ještě tolik prázdné plochy, tak z těch nejvtipnějších ještě jedna:

Dneska je krásně, řekl.
Ano, řekl jsem.
Ale ono je opravdu krásně.
Jistě, řekl jsem.
Kdyby nebylo tak krásně, neříkal bych to.
Já vám to věřím, řekl jsem.
Mnozí ovšem nevěří, že je krásně.
Jsou hloupí, řekl jsem.
Viďte, řekl, že je krásně.
Mlčel jsem.
Vy tomu nevěříte? řekl.
Mlčel jsem.
No, když myslíte, řekl, ale já myslím, že je krásně.
Mlčel jsem.
Je krásně, řekl.
Uškrtil jsem ho.
Pak jsem se znovu natáhl na trávník –
Byl opravdu krásný den.

29 06.03.2019

Třetí díl jsem četla těsně po prvních dvou, kterým jsem vyčetla sterilnost a chlad v pojetí postav i v jejich jednání. Hlavním zklamáním ale byla pro mě absence magična, které se udusilo v obrovské záplavě slov (magična, které jsem ocenila v jiných M. dílech, díky kterým jsem si autora oblíbila). Obojí, ale především chybějící kouzlo a přemíru slov vyčítám i tomuto dílu.
Tři hvězdičky (a ta třetí je tak trochu upletená ze vzduchu :-) ) opakovaně dávám za samotný nápad a jeho rozvinutí. Konec si vykládám jako cíl, kvůli kterému se celý děj odehrával, takže nevysvětlení mnoha linií přijímám, budiž. Zpětně si uvědomuji a oceňuji důležité motivy, se kterými si autor pohrál – např. věk 10 let, několikrát se opakující v různých souvislostech.
Znovu, i v tomto dílu, jsem ale zahlcena zbytečným opakováním samotných slov (např. znovu „starší“ přítelkyně), přehnaně podrobnými popisy běžného jednání postav (čištění zubů, močení) a připomínáním toho, co jsem četla nedávno (např. celé Ušikawovo pátrání, při kterém autor uvádí znovu okolnosti mně známé). Tento způsob psaní, využívaný záměrně např. v absurdním dramatu, byl pro mě tady obrovskou přítěží. Kvůli němu si už nemyslím, že když uznávaný autor napíše knihu, která má přes 1200 stran, automaticky se musí jednat o vrchol díla, s mnohem hlubším poselstvím než doposud.
Přála bych si, aby dal autor všechny tři díly Tengovi a požádal ho: "Nech tam začátek a konec a zbytek proškrtej, klidně na polovinu." Najednou by začalo vyplouvat kouzlo i moudro... Protože mně je opravdu trochu líto, že jsem je tady nenašla.

29 04.03.2019

Jak by se nemohla tahle knížka líbit mně, která miluje vraždy v literárním, filmovém i seriálovém provedení? Jak by se nemohla líbit mně, která opravdu nemiluje společenské události? Přesně ty, při kterých mám oblečení podle etikety, hlídám si mimiku, gesta i držení těla podle etikety, pečlivě volím slova podle etikety,... A jen si v duchu říkám s Járou Cimrmanem (já ale někdy i toužebně): co kdyby došlo k nějaké, alespoň menší vraždě...
Část, která vzbudila má pousmání: příručka společenského chování pro vrahy. Autor povýšil vraždu z pouhého tématu na umělecký objekt a včlenil ji do pravidel etikety. Skvělé.
Část, která vzbudila můj hlasitý smích: poznámkový aparát uvádějící příklady uměleckých, správně provedených vražd i těch odfláknutých, čili nespolečenských; pro ty, kdo by chtěli k tématu něco nastudovat, jsou uvedeny i citáty a bibliografické údaje dokumentů! Senzační.
Zkrátka je to příručka, bez níž se žádný vyspělý společenský vrah neobejde. Až mě mí známí či kolegové donutí zase k účasti na nějaké společenské akci, nemusejí mít strach. Tedy až do konce večeře. Nebo až do projevu. Nebo do potlesku. Slibuji, že to bude efektivní a efektní zároveň. Přesně podle příručky.

29 18.02.2019

Dostalo se mi toho samého jako v předchozích dílech, možná i v nejlepším provedení: Anna tentokrát nechává Harolda vyšetřovat, přestože nápady má, vrací se Saxband z předchozího dílu, a byť jsou z některých členek maminy, sluší a myslí jim to stále a neztrácejí smysl pro humor. Dění kolem vraždy mě zajímá jako vždy, ale mnohem víc mě baví svižné dialogy a narážky na klasiky detektivní literatury (až mě to na ně navnadilo, protože na rozdíl od autorů mám načtenou jen Christie a Doylea, ale nikoliv Stouta a Chandlera). Nejhlasitější zasmání ve mně pokaždé vzbudí srážka kanadské reality s českou (popř. angličtiny s češtinou), např. v Tonyho hodnocení porevoluční Prahy před členkami Saxbandu:

"Sladká svoboda, žádný estébé. Nádherný divadla, nádherný koncerty, nádherně opravený domy a kompartaj já nic, já muzikant.
Na co hrajou? zeptala se Pemeela.“

Všechna „Setkání“ hrajou na mou lásku k oběma autorům, podpořenou jejich schopností psát vtipně, výstižně, živým jazykem, napínavě. (Až mě malinko mrzí, že tato série nemá víc čtenářů; na druhou stranu, ti stávající ji hodnotí nadprůměrně. Jako já.)

29 27.01.2019

Stejné schéma jako v Hebké kůži - a stejný efekt: satira tak vtipně a dovedně napsaná, že se vám její kritické (a morální) vyznění) zapíše do hlavy naprosto nenápadně, mezi úsměvy a řehotem. Možná má trošičku menší spád, ale i tak je skvělá.
Mick je znovu nejlepší, hlavní dívka je znovu krásná a bystrá (a málem zavražděná, takže pořádně naštvaná), nájemný vrah opět není až tak jednoznačný, hlavní policista je opět na správné straně (a jeho hobby je vděčným zdrojem humoru). Zato hlavní záporák Chaz přímo vybízí k "podlým šancím každého, kdo mu chce udělat v hlavě bordel", což je celkem složité, protože udělat bordel někde, kde není skoro nic, je umění. Ale Mickovi a Joey se to daří tak, že jsem se opět bavila - a odnesla si tato tři ponaučení:
1. Kdo chce zavraždit svou ženu, riskuje, že bude naprosto impotentní.
2. Kdo je takový vůl, že opisuje i v sebevražedném dopise, riskuje, že bude za vola navždy.
3. Kdo krade léčivé náplasti umírajícím v hospicu, riskuje, že se stane dobrým člověkem.
Využiji obrat ze vzpomínkové řeči za (ne)zavražděnou Joey: ..."měla poruchu příjmu těch ostatních"; já mám po druhé Hiaasenově knížce poruchu příjmu těch ostatních knížek, těch bez humoru, nadsázky a logiky.

Poznámka, kterou si neodpustím: v obou dílech dvě různé překladatelky, stejný typ chyby. Pokud nevím, kdo je kdo v hudbě, musím se někde přesvědčit, jestli se jedná o skupinu, zpěvačku či zpěváka: "poslouchat Defa Lepparda" je jako poslouchat Plastica Peoplea, "skladba v podání Cat Stevens a Eydieho Gormea" je totéž jako skladba v podání Richard Müller a Ivyho Bitta.
Knížka je vtipná sama o sobě, netřeba zdokonalovat!

29 06.01.2019

Coben psát opravdu umí, tvrdím na základě 11 přečtených knih. Hlavní hrdince Maye přisoudil úlohu dvojnásobné pozůstalé, matky malé dívenky, člena zazobané rodiny stíhané tragédiemi, vyšetřovatelky z vlastní iniciativy, přítelkyně, bývalé pilotky - a několika dalších, ale především nespolehlivé vypravěčky, což ve spojení se mnou jako lehce natvrdlou čtenářkou, která se nechá vést a záměrně příliš nespekuluje nad možným vyřešením (tuto roli mám ráda) znamenalo výborné počtení, napínavé a překvapující. Tato knížka je trochu jiná než předchozí (právě kvůli osobě vypravěče), ale snad i proto ji oceňuji vysoko.

29 11.12.2018

Ajajaj, tady se tedy zásadně rozcházím s většinou.... Co se dá dělat, říznu do toho.
Autorka je vševědoucí vypravěč, ve 3. osobě popisuje ale i myšlenky postav. Navíc do nich vkládá často otázky; otázky jsou v textu dobrá věc, mám chuť hledat na ně odpovědi. Ale nemělo by jich být tolik, protože to naopak ubíjí. Troufám si tvrdit, že v této knížce je nejvyšší výskyt otázek na dm²:
"Nela potěžkávala mobil v dlani. Dostal se Martin do problémů kvůli tomu, co zapříčinilo jejich rozchod? Jak daleko v tom vůbec zašel? Jak daleko ještě v budoucnu zajde, když se teď nemá kvůli komu přetvařovat, když ho nikdo neusměrňuje? Vlastně je nemocný, napadlo ji. Neměla se mu spíš snažit pomoct, než ho od sebe odehnat? Není nakonec ona ta špatná?"
Občas jsem postřehla nelogičnost:
"... někdo, kdo se chtěl projít po lese, ale po několika krocích objevil tělo, a místo aby nález ohlásil, v hrůze ujel. Právě on mohl zavražděné sebrat z kabelky doklady a cennosti." (Buď v hrůze ujedu, nebo bez hrůzy mrtvolu okradu.)
Autorka si přeje, abych i já, čtenářka, s ní držela krok, občas mi tedy něco zopakuje. O několik řádků dál - pro jistotu: "To spíš mrtvolu v lese ještě před paní J. objevil někdo, kdo hrůzný nález neohlásil a místo toho se na úkor zavražděné obohatil."
Nemohla jsem si oblíbit žádnou z postav - jejich myšlenky kvůli použité 3. osobě jako by nebyly jejich, ale patřily autorce. Nemohla jsem sama dedukovat a klást si otázky - dělala to za mě autorka. Tento způsob psaní je zřejmě pro ni typický, předpokládám. Pro mě je ale tak čtenářsky nestravitelný, že dávám jednu hvězdičku za dialogy (pouze v nich se mě autorka nesnažila vodit jako loutku) a ke své lítosti se s ní loučím.

29 04.11.2018

Tak útlá knížečka a tolik rovin - žánrových i významových. Také já jsem v ní nacházela známé motivy z jiných knih (z Orwella samozřejmě, ale např. i z Aldissova Nonstopu) - až na to, že všechna ta něčím podobná díla byla napsána mnohem později. Jako by to byla moderní literatura psaná záměrně archaickým stylem. A že to byl autorův pohled na kapitalismus? I v tom je přesah; já to pochopila jako dílo o znásilnění člověka systémem, jakýmkoliv, který stojí na moci a manipulaci.
Jestli se dá nějaká kniha označit jako nadčasová v tom pravém slova smyslu, je to tato.

29 30.08.2018

Nebudu tvrdit, že jsem vše pochopila - těžko se orientuji ve vlastních snech a podvědomí, natož v podvědomí někoho jiného. Nechala jsem se ale autorem oslovit a vést, vnímala spíše pocity než fakta - to fungovalo. Vynořily se mi v paměti Buñuelovy filmy, jistě tou společnou surreálností a převrácením obvyklých životních hodnot - to, co má být krása či zábava, způsobí smrt, to, co má být intelektuální umění, je hnusné, ale zároveň zbožňované, opět až k smrti,...
Už jsem někdy napsala, že realismus nevyhledávám, že ho žiji, takže v knihách hledám něco jiného. Tady se mi toho dostalo dost, ale na mě to už bylo trochu moc ulítlé, za hranicí uchopitelnosti.

29 26.08.2018

Opravdu ráda bych četla knížky ze série po sobě, ale naše vydavatelství mi to někdy neumožňují (po Timu Weaverovi i tento autor). Snad i chápu podnikatelský záměr, ale je to zkrátka neúcta ke čtenáři.
V tomto případě jsem začala správně - po "V podezření" přišla "Amnézie": protivný, až nepřátelský vyšetřovatel z 1. dílu se stal vypravěčem, a pro mě se tím stal i lidsky pochopitelnějším. Oceňuji, že autor tomu přizpůsobil i styl - věty jsou úsečnější a přímočařejší; samozřejmě, myšlenkové pochody policisty a psychologa se liší. Příběh sám byl zajímavý a napínavý. Celkově vzato mi tento díl nepřišel horší než první, přestože je jako jediný ze série v modrých číslech.

29 26.08.2018

Dán se vrací v čase a dostává se ve stopách bestie i mimo Slovensko, ale jeho styl je stejný - komu vyhovuje, ocení to. Dialogy německých a slovenských vyšetřovatelů jako by si z úst vypadly, jen "šajze" přibylo; odůvodnění je prosté: "Stres treba ventilovať, ako sa len dá." Jsem ráda, že čtu Dánovy romány popořadě, protože návrat na začátek 90. let a utváření mně už známé party vyšetřovatelů byla pro mě nejzajímavější část (Kukyho příchod na scénu jsem si stejně jako francouz vychutnala).
Na jednu stranu si autor neodpustil ani tady své poněkud cynické komentáře (nikoliv v dialozích, tam to beru, z výše uvedeného důvodu); po rozbití hlavy oběti dokonce dvakrát napsal, že "neprotestovala". Na druhou stranu oceňuji to, že se nebojí být řekněme politicky nekorektní.
Po třetí autorově knížce si dám pauzu, aby se mi nestalo to, co už mnohokrát i u jiného dobrého autora - zajedl by se mi, a to já nechci.

29 11.08.2018

"Ale silný otřes, jakým je bezesporu setkání s vámi, by mu mohl vrátit řeč."
Mně se vrátí při jakémkoliv setkání se semináři a hrami Divadla Járy Cimrmana radost a smích; a vlastně i ta řeč, protože si zase zopakuji oblíbené hlášky. Všechno už jsem viděla či slyšela minimálně desetkrát (ale za knížečky z nakladatelství Paseka jsem vděčná). Na Němém Bobšovi jsem navíc ocenila propojení semináře (všechny semináře mi obzvlášť v době studií - tedy některých nesmyslných přednášek - přišly jako to nejvtipnější na světě) a hry.
K těm níže uvedeným perlám ještě mé oblíbené:

A tak se návštěvou Járy Cimrmana ospalé lázeňské městečko přes noc proměnilo v překrásnou uhelnou pánev.

První kolo, a hned premiér. (Podle prof. Fiedlera vyhrál Bobeš první kolo zemských voleb a stává se předsedou vlády.)

V Bobšově milostném životě zazáří i perla nevšední krásy, maďarská herečka Elén Horváthová. I tuto soupeřku nakonec vyřizuje Štruncová.

29 11.08.2018