kap66 komentáře u knih

Mám ráda policejní povídky a oblíbila jsem si Martina Goffu, takže tato kombinace nemohla v mých očích dopadnout špatně. Nebránila jsem se srovnání s klasiky. Čapka mi připomněla první povídka (jak může být motivace k vraždě relativní) a některé další povídky, které nakonec pravým případem ani nebyly a jejich vyústění bylo humorné. Některé postavy kriminálníků jako by se zase vylouply z Hříšných lidí Jiřího Marka. Autor ale není Čapek/Marek 21. století, je originální, svižný a vtipný (a někdy mile nekorektní - jak osvěžující...).
Pokud se vám líbí jeho série s Mikem Syrovým, přečtěte si.

28 09.05.2018

Proložila jsem angloamerické a severské kriminalisty - s jejich démony a běsy, popř. záviděníhodnou intuicí - tímto vyšetřovatelem, s obyčejným jménem a neobyčejnou uvěřitelností; je mi to jasné, od Martina Goffy si přečtu všechno. Této knize nic nechybí a nic nepřebývá; má spád a napětí, originalitu, dobře charakterizované postavy. Pro mě hraje velkou roli i jazyk: autor UMÍ česky! - a pokud vám to přijde jako samozřejmost, věřte mi, není. I proto plyne děj přirozeně, četba vás nenamáhá a zároveň vás uspokojuje. Bezvadné.

28 18.03.2018

V dětství několikrát přečtená. Nejdřív jsem ji četla, když jsem byla ještě spíš kluk (berte s nadsázkou: dětství jsem strávila venku s kluky, hrála si na indiány a lezla po stromech - takže v Evě jsem se viděla a její kousky zcela nekriticky obdivovala). Ve čtení jsem pokračovala dál a dál, a když jsme si jednou s Evou obě oddychly, že ten zloděj je vlastně klaďas a že ho obě milujeme, došlo mi, že dětství je fuč, ale že to bude mít třeba taky nějaké klady. Od té doby uběhly desítky let a já tuhle knížku miluji stále.

Pokus o jakýsi "buranský magický realismus". Autor si nad ním myje ruce a vysvětluje jeho opodstatněnost tím, že hlavní postava – femme fatale – je SPISOVATELKA: to kvůli NÍ, říká, já za to nemůžu, fakt, je děj druhé části děravý a slátaný halabala, to ona se v tom utopila, ne já. Taky proto je zřejmě stylisticky celá knížka pojatá (bez ohledu na to, kdo promlouvá, včetně fantastických postav) jako směsice spisovné a obecné češtiny. To víte, říká zase autor mezi řádky, to vypravěči, to oni žonglují spisovnými a nespisovnými výrazy (včetně vulgarismů), jak je napadne, těsně vedle sebe obě vrstvy, ať je to ještě buranštější, to je jedno, že tak nikdo nemluví:
…žádnej román nikdy nenapíšu. Žijem v čase, který nepřeje románům.
…znala jsem ho už z letmého setkání. Byl před pár roky krátce ženatej.
…že jsou v ní ještě dost velký sloje, na který a do kterých pak hledím jak blázen.
...slepého vede vožralá.
To ne, to nemůže být ten samý Jiří Kratochvil, který mě svou schopností psát poeticky a snově kdysi tak oslovil. Protože pokud ano, něco se stalo se mnou, nebo s ním. Po téhle knížce cítím stále pachuť.

27 31.10.2019

Silueta je stručná, svižná a nejlepší ze samostatných dílů Doctora Who, které jsem četla. Ohromně jsem se bavila u dialogů Doctora a Clary, tedy kontrastu Doctorovy dojemné sebestřednosti a Clařiny laskavé kritičnosti:
"Jen jsem chtěl být taktní, ale o sobě jsem ani tak nemluvil."
"Tak to je asi poprvé," zabrblala Clara.
Do doby konce 19. století, do londýnských uliček a především do prostředí karnevalu kuriozit lehce zapadl i nepozemsky vyhlížející, militaristicky naladěný mimozemšťan Strax, jehož dialogy s pacifistickým Doctorem byly dalším zdrojem humoru.
Miluji podstatu postavy Doctora Who a vše kolem něho, není pro mě úniku; taky od něho utíkat nechci…

27 02.07.2019

Desátý Van Veeteren; jsem jeho nejhorlivější obdivovatelka! Naprostou většinou jsem dala nejvyšší počet hvězd.
Méně citlivá anotace k tomuto dílu vám prozradí, jak se bude vyvíjet celá první polovina knihy, ale pokud čtete Nessera rádi nejen kvůli vyšetřování případu, ale i (možná i především) kvůli vtipným dialogům vyšetřovatelů a myšlenkovým pochodům Van Veeterena samotného, užijete si to i tak. A z tohoto případu vám tam zbude ještě hodně; dokonce vás autor naláká začátkem, který vaši mysl zaměstná nadlouho - o kom je proboha řeč a jak s případem souvisí? Než jsem se to dočetla, chvíli jsem zaváhala; nepoužil tady Nesser lacinou vějičku, jak to dělají jiní? Kdepak! Nesser je jen jeden a tohle nemá zapotřebí.
Pro mě jednička mezi všemi současnými autory detektivek. Přitiskněte ret - tedy oči a mozek - a neodtrhnete více, protože je to inteligentní, vtipné a napínavé.

27 10.02.2019

Ivan Kraus píše výborně - vtipně, svěže, dojímavě; to vím už z jeho předchozích knížek. Tuto řadím zatím nejvýš. Řazením povídek tvoří ucelenou vzpomínkovou prózu, díky které nahlédnete do rodiny židovskokatolickokomunisticko... (doplňte sami), abyste si na konci zase uvědomili, že láska bez nadhledu a smyslu pro humor možná funguje, ale mnohem hůř. A taky to, že čím horšími osudy rodina projde, tím je schopnost dívat se na svět optimisticky důležitější.
Řadím do kategorie knížka-pohlazení.

27 19.11.2018

První Detektivní hry jsem si koupila kvůli Pasti na myši - výborné; zbylé dvě mě ale zaujaly také. Těmto třem dalším naprosto vévodí "A pak už tam nezbyl ani jeden" (Deset malých černoušků). To je natolik výborný nápad, tak skvěle zpracovaný už v prozaické podobě, že jeho dramatická podoba nemohla dopadnout špatně; přišel mi snad ještě svižnější a vlastně i vtipnější. Ve zbylých dvou (trošku slabší Černé kávě a dobrém Poslednímu víkendu) jsem si uvědomila překvapivou, ale logickou věc: A. Ch. uznávám téměř bez výhrad. To "téměř" se vztahuje k milostným linkám, které mi ve srovnání s detektivními přišly vždycky příliš dramatické a patetické... Čili - přesně to do divadelních her pasuje.
Já mám zkrátka Agathu Christie ráda.

27 07.11.2018

"Vy a ten váš kocour s nadpřirozenými vlastnostmi jste dobrá dvojka."
Myslím si to taky. Kocour se zabydlel v Jimově životě - a autorka zase v psaní detektivek: ponechala humor, pohodu i napětí, ale trochu zrychlila děj a Qwillerana více vtáhla do vyšetřování. Jim má pro detektivní práci oba zásadní předpoklady - "zvídavost amatérského detektiva" a "zvláštní tah v horním rtu", Koko zase "dokáže věci vycítit, aniž by se zatěžoval takovou formalitou, jako je myšlení". A spolupráce jim jde bezvadně, tentokrát v dokonale snobském prostředí bytových architektů, které je zábavné samo o sobě.
Kočičí detektivky jsou ztělesněním originálního nápadu a vtipnosti; zápletka není až tak důležitá, ale dohromady to funguje jako milé počtení.

27 24.10.2018

Souhlasím se všemi přívlastky, které tu zazněly: citlivý, silný, krásný, lidský, vtipný, smutný příběh. Čtivý a dobře napsaný. Plný života a lásky.
Ale přece jen, pro jistotu, dodávám: on je opravdu o umírání, které je v Rabbitině případě fyzicky (metastázující rakovina) i psychicky (má malou dceru) velmi, velmi bolestné. Autorka bolest vyvažuje láskou a péčí rodiny, silou především Rabbitiny maminky (a její vtipností, byť často nezamýšlenou) a přítomností všech, které měla Rabbit ráda (připomnělo mi to skvělý Arcandův film Invaze barbarů). Mě ale nejvíc zajímalo, jak se na své umírání a smrt dívá samotná umírající - jak se s tím vyrovná jako ateistka a jestli se dá odejít bez pocitu křivdy. A naprosto jsem s Rabbit souzněla: se smrtí se vyrovnat mohu, pokud budu sebe pojímat jako ona: "Rabbitin život byl jednoduchý. Věděla přesně, kdo je a co chce." Protože v tom případě, kdykoliv se podívám za sebe, řeknu si: už teď to stálo za to.
Knížka o smrti, ale dá vám návod, jak žít.

27 21.10.2018

Pokud víte, do čeho jdete, víte, že čtete neorealistický román, ještě k tomu z války; musíte být připraveni na syrovost a drsnost. Cesira je žena odhodlaná ubránit se válce a především ochránit dceru. Lidé, se kterými se obě setkávají, jsou až na výjimky morální spodina, která na válce vydělává. Proto jsem i chápala Cesirino jednání a sílu, která působila až nežensky – jak jinak se ale dalo přežít takové zlo, jaké představovala válka, a především ten nejhorší akt, který přišel ve chvíli, kdy už vše začalo vypadat nadějně? Až tehdy musela i ona sebrat všechnu vnitřní sílu, protože viděla, co se stává z její hodné a poddajné dcery…
Neorealismus není to, co bych vyhledávala, ale nemohu mu upřít působivost. Vědomí, že odpornost války spočívá právě v tom, že zabije, zmrzačí či zlomí ty dobré a těm nejhorším naplní jejich sny, ve mně zůstává i díky Horalce vryto navždy.

"Když se mužský dostanou do andropauzy,..." - doplňte sami. Já se dočetla, že mimo jiné prý ztrácejí půdu pod nohama a jsou apatičtí. V každém případě je to s nimi se všemi těžké. Ale! Jsou tací, kteří se na sebe dívají se sebeironií, nacházejí humor v běžných situacích (nebo novinových titulcích, to mě obzvlášť bavilo), díky svým vnoučatům získávají nejen další rozměr, ale i nový zdroj laskavého pohledu na svět, zkrátka mají rádi jak svět, tak sami sebe - a hlavně o tom dokážou psát. A za sebe musím poděkovat nejen za tohle všechno, ale i za formát knížky, neboť FB se zatím úspěšně vyhýbám. Bezvadné počtení.

27 25.07.2018

Zdánlivě vyřešený případ, ve skutečnosti spíše odložený. Nebo přece jen vyřešený? Nebo ...? Takhle, jako na houpačce, se budete cítit stále - to "aha" si řeknete víckrát, ale pokaždé na jiné rozuzlení. Ale houpačka je to ta z mého dětství, přinášející příjemně sevřený žaludek a radost; souhlasím s více čtenáři, podle mě z Cobenových jedna z nejlepších, ne-li nejlepší.

27 07.07.2018

Jednou jsem četla, že Wilde se trochu podobal lordu Henrymu z Obrazu Doriana Graye: nejen zálibou v kráse a umění, ale především schopností manipulovat lidmi a v debatách je rozsekat na kusy bystrou inteligencí. V jeho pohádkách něco z toho vidím, něco ne.
Krása hraje velkou roli téměř v každé z nich; krása živých bytostí, uměleckých předmětů a přírody (obzvlášť přírodní popisy jsou nádherné). Pohádky jsou inteligentní a filozofické - a jako takové končí většinou smrtí těch dobrých, popř. napravených. Vyznívají ale morálně, přitakávají dobru a někdy jsou vyloženě křesťansky zaměřené. A proti představě Wildea jako individualisty a sobce jsou v nich vysoko ceněné hodnoty jako přátelství a pomoc druhému.
Souhlasím ale s těmi, kteří váhají s jejich předložením dětem. Já jsem k nim dozrála později, a díky tomu je oceňuji maximálně.

27 20.06.2018

Už několikrát jsem pěla ódy na slečnu Marplovou, ale "musím" znovu. K Poirotovi totiž uctivě vzhlížím, vědoma si toho, že nikdy nedosáhnu jeho výšin; vždy se jen potichu skloním před jeho géniem. U slečny Marplové si pořád naivně věřím: tentokrát to přece odhalím! Vždyť ona je JENOM obyčejná stará paní žijící na vesnici, kterou okomentovala jako místo, kde se někdy "přiházejí velmi bolestné a trapné věci". To přece znám... Ale dopadnu naprosto vždycky jako jedna z postav, která přijde se svým řešením a myslí si, že tentokrát na to kápla: "... to jste tedy měla na mysli, slečno Marplová, že?" A slečna Marplová jí (mně) odpovídá: " Bože, ne, ne tak docela." - přičemž to "ne tak docela" je pouhým vyjádřením její slušnosti, protože jak ta chudinka, tak i já jsme byly zase mimo. Jak já si to "být mimo" při četbě Agathy Christie užívám.

27 09.05.2018

Zřejmě nejrozporuplnější komentáře, jaké jsem četla... Za sebe: čekala jsem humor (na základě několika ústních doporučení) - a přišel zásah; uf. Velká část mého života, jak si ho opravdu pamatuji, je zde zhuštěná na malé ploše. To, co bylo před mým narozením, jsem četla se zájmem, co bylo za mého života, to se do mě zabodlo. Působivé. Někde je i humor, ale ruku v ruce s tragikou (pro mě příběh Otakara Švece). Doporučuji ke čtení - a připojujte své různé komentáře, tak to má být a je to v pořádku. Toto je kniha, která k tomu vybízí.

27 11.01.2018

Magický realismus... Moje první setkání s ním - a uchvátil mě. Čím jsem starší, tím méně žádám od četby "pravý" realismus - ten žiju; číst chci o něčem, nad čím budu kroutit hlavou, říkat "páni", vzdychat obdivem nad autorovou fantazií... A zároveň tomu trochu věřit. Tak zvláštní a nepravděpodobné, až uvěřitelné.
Žádná jiná Márquezova kniha už mě tak neoslovila; tahle je absolutní.

27 12.12.2017

Jedna z nejlepších knížek mého dětství. Slovní hříčky, humor podpořený kombinací slova a ilustrace, nápady, které jsem využila za 15 let ve své profesi - čili mě vlastně ovlivnila na celý život. Tak si představuji knížku pro děti, které nemají líný mozek. Perfektní.

27 04.09.2017

Antologie je rozdělena do tří částí po osmi povídkách (takže jich není téměř 40, jak uvádí anotace); autor každé z nich je přiblížen v únosně dlouhém medailonku a z jeho děl jsou vybrány povídky či úryvky z románů s vtipným vyzněním.
Mágové a udělátka: ocenila jsem pro nápady, které do obyčejné skutečnosti vnesou absurdní prvek. Nejlepší je Harmonizátor H. Kuttnera, Značná moc E. F. Russella, Udělátko R. Bradburyho, Ne v této vazbě P. K. Dicka.
Meč a magie: hrdinská fantasy není to, čeho jsem chtivá nejvíc, ale téma někdy klame tělem: povídka Bájné zvíře S. Donaldsona připomíná chvíli Orwellovo 1984 a je výborná.
Astronauti a mimozemšťané: jsou zastoupeni mým velkým oblíbencem K. Vonnegutem, nezklamal černohumornou povídkou B-1-T NEB NEB-1-T. Povídku Playboy a slizký bůh I. Asimova považuji za jednu z nejvtipnějších z celé antologie.
Naprostou většinou je to dobré a vtipné; jako u každé antologie doporučuji rozdělit si čtení na víc dnů.

26 16.02.2020

Malý balíček pocitů, postřehů a úvah. Zajímat bude hlavně ty, kteří Jana Schmida znají, byť třeba jen díky Ypsilonce. Připadá mi jako nearogantní, slušný člověk s širokým kulturním záběrem, citlivým pohledem na lidské vztahy, přírodu i celý svět a píše svěží češtinou, takže mě to zajímalo a bavilo zároveň. Pojato je to jako takové pásmo v próze, navazující asociace, jejichž souvislost jsem většinou pobrala (ale někdy jim rozumí asi jen autor sám). Témata jsou především osobní a lehce, lehoulince ekologická či politická – přece jen, rok vydání 1985 je znát; i mně přišlo, že v závěru jsou autorovy úvahy malinko posmutnělé, což přičítám v jeho případě spíš atmosféře 1. poloviny 80. let připomínající to šedé léto plné deště (viz název), než osobnímu životu, který vychází z této knížky jako šťastný a naplněný.

"Maliny taky ještě jsou. Jakub říká, že jsou veliké jako telata. Koukáš jak tele na nový vrata, říkával mi můj tatínek. A to mi zůstalo. Život je velký divadlo a pan redaktor by si přál, abych psal o tom, že život je velký divadlo, ale já mám zatím jen oči navrch hlavy a koukám jako tele na nový vrata, a tak vidím i soudruha redaktora Pavlíka.
Život je sice velkolepé divadlo, ale jeho zákonitosti jsou v maličkostech. Tak koukám, jak píšu, jestli to taky nedává nějakej řád a jestli to taky nejni i vo něčem jiným, a jestli v těch podrobnostech není takzvanej hlubší smysl. A je. Na to si vemte, pane redaktore, jed."

26 27.01.2020