kattyV komentáře u knih
Zvláštní vyprávění, jen se tak docela nemohu smířit s tou beznadějí, v níž hrdinové nakonec žijí. Mám pocit, že zlo přece jen vyhrálo.
Autorka si mistrně hraje s charaktery postav. Ukazuje, že nic nemusí být takové, jak to na první pohled vypadá, kladní hrdinové nemusí být kladní a záporní tak docela záporní.
Dost děsivé. Četla jsem ji někdy v době, kdy jsem měla malé děti, takže třeba Malý vrah na mne dost působil.
Nějak mne to na rozdíl od většiny neuchvátilo. Ráda čtu knihy o přírodě i ty vědecké (tak dobře, populárně vědecké), ráda čtu i sci-fi, ale toto nebylo ani jedno. Asi jsem čekala něco jiného, sama nevím co. Tady jsem se nudila. U románu pociťuji jistou potřebu hlavního hrdiny. Mohu ho milovat nebo i nenávidět, ale když v podstatě chybí...
Ale když jsem si pročetla názory ostatních, tak si to možná zkusím přečíst ještě jednou. Třeba jsem na to zrovna nebyla správně naladěná.
Astrid Lindgrenová takřka neumí šlápnout vedle. Série knih s dětským detektivem Kallem je poměrně odlišná od některých jiných autorčiných knih. Od Pipi Dlouhé Punčošky, Ronji dcery loupežníka nebo Bratrů Lví srdce se liší tím, že se týká úplně obyčejné party dětí. Není zde nic zvláštního nebo nadpřirozeného. Od Dětí z Bullerbynu nebo Lotty z rošťácké uličky zase tím, že se tam dějí věci nadmíru dobrodružné a napínavé. V každé z těch oblastí se autorka umí pohybovat přímo mistrovsky a těžko vybírat, kde je lepší. Asi záleží na každém jednotlivém dítěti, zda dává přednost pohádkovějším motivům dobrodružství nebo příběhům z "obyčejného" života. Já osobně mám ráda úplně všechny.
Příběh z jiné kultury, kde předsudky a omezení vůči ženám přijímají mnohdy i ženy samotné. Některé se vůči nim sice bouří, ale ve skrytu duše se s nimi nedokáží tak docela vyrovnat. Jedna z hlavních postav Jasmína zachrání celou rodinu tím, že navštíví zcela proti pravidlům společnosti vysoce postaveného vlivného muže. Poté, co ji znásilní a ona otěhotní je rodina v čele s otcem zavrhne. Jasmína odchází do Ameriky, kde vystuduje medicínu, jak si odjakživa přála, ale přesto se nedokáže přizpůsobit americké kultuře a americkému myšlení. Podobné je to i s dalšími ženskými hrdinkami, které si musí v sobě srovnat to, v čem byly vychovány a co si samy přejí.
Od Čekatelek uplynulo pár let, dítka jdou pomalu do puberty, ale hrdinky se stále potýkají se stejným problémem - jak zvládnout rodinu i svou práci. To není výtka, to je fakt, a protože se to týká i mé životní reality, byla jsem zvědavá, jak zvládnou novou životní etapu. Po přečtení mohu říct, že se s tím popraly se ctí.
Knížka se skládá s krátkých sloupků, které píše ředitel pražské ZOO, Miroslav Bobek. Jsou většinou zábavné nebo zajímavé, určitě bych si občas nějaký ten sloupek ráda přečetla, ale takto dohromady (je jich něco kolem stovky) je toho trochu moc najednou. Na druhou stranu - jinak bych se k nim nedostala, protože dříve jsem na ně nenarazila. Když by si je člověk položil na noční stolek a občas si jich pár přečetl, tak by to bylo určitě fajn. Takže je nejspíše dobře, že se ty sloupky takto společně vydaly i když je to žánr určený spíše do novin než do knihy.
Ale některé jsou skutečně zábavné. Snad prominete, když prozradím pointu jedné z těch, který mne upřímně rozesmál.
Pan ředitel popisuje, jak navštívil v Africe jednu vzdálenou výzkumnou stanici. Cesta z nejbližší vesnice sem byla dlouhá, mnoho hodin džípem, výzkumníci zde trávili dlouhé měsíce odloučeni od civilizace. Ptal se jediné dívky, která tam pobývala, co je pro ni největší problém, se kterým se potýká. Smutně se mu svěřila, že si vzala s sebou na roční pobyt dvanáct kusů kalhotek. A pak jich jednou devět vyprala a pověsila na šňůru. A všech devět jich sežral slon, protože sloni se po mýdle mohou utlouct.... Pak se ale rozzářila. Ale už jsme dvoje našli ve sloním trusu. Tak se mi možná nakonec vrátí všechny. Inu, být výzkumníkem v pralese, na to musí být nátura, podotýká autor. :o)))
Chcete vědět jaké typy zahrad existují? Jak vytvořit základní tvar vaší zahrady? Jak do návrhu začlenit pohyb, Jaké zvolit oplacení a jak řešit různé úrovně terénu pomocí zídek? Jak do zahrady začlenit vodní prvek a jaký zvolit nábytek? Autor se příliš nezabývá konkrétní výsadbou, neporadí, kdy sázet a jak vypěstovat mrkev, ale poradí, jak to udělat, aby vaše zahrada měla svůj osobitý styl.
Mně se ta kniha taky dost líbila, protože je v ní obsaženo to věčné ženské dilema, které je v postatě neřešitelné. Dítě nebo kariéra? Jen mám trochu problém s anotací. Opravdu je to pokračování Zlodějek vody? Která z postav se tady objeví? Zlodějky vody jsem četla už dost dávno, takže v tom nemám jasno, ale co si matně vzpomínám, žádná z postav mi ke Zlodějkám vody nesedí. A musela to být jen jedna, protože v Čekatelky se vzájemně neznaly.
Jedna z dětských knížek, kterou jsme opravdu hluboce nesnášela. Ten nesnesitelně moralistický přístup. Brouček, který je za banální prohřešky tvrdě trestán... a ten konec... Dětem jsem to vážně nikdy nečetla.
Výborná,kniha. děsivá atmosféra. Bojíme se a nevíme vlastně čeho, protože se zdánlivě nic neděje. Život plyne poklidně, ale v pozadí tušíme nebezpečí.
Možná kniha, kterou mám od Agathy nejraději. Fakt dokonale promyšlená. Jedna z mála knih, u kterých jsem se opravdu bála. Některé scény, kdy autorka popisuje myšlenky postav a to včetně myšlenek vraha... marně se snažíte domyslet, která z myšlenek patří které postavě. To si Agatha chytře nechala pro sebe. Atmosféru vzrůstajícího napětí a děsu to tvoří prostě dokonale.
Jedna z knih, kdy se zadostiučiněním usoudíte, že si oběť stejně nic jiného nezasloužila, a že vrah nemohl udělat nic lepšího, než ji zabít. Ale rozluštění je velmi originální.
Užitečná kniha pro ty. kteří mají u domu jen docela malou zahrádku. Průšvih je v tom, že ta moje je docela velká. Ale každopádně si v ní i tak ráda listuji.
Skvělé doplnění Pána prstenů pro všechny, kteří současně milují mapy. Pokud vás zajímá, kudy hrdinové románu cestovali, jak to vypadalo v Morii, jak probíhala bitva o brody, kde na Froda zaútočila Odula...to všechno zde najdete.
Podrobné plánky měst i sídel, přehledné mapy bitev včetně útočících armád. S tímto atlasem v ruce vás bude Pán prstenů bavit ještě více než dříve.
Úžasná protitotalitní kniha. Názor hrdinova strýce, že to co je správné je jen věcí dohody (tento motiv se ostatně objevuje i ve dni trifidů), je prostě úžasný. Je skvělé si uvědomit, že i ty nejsprávnější společenské normy, které považujeme ze nezpochybnitelné platí dnes a tady. Může nastat situace, kdy už nebudou správné.
Děj se odehrává někdy v budoucnosti po blíže neurčené katastrofě (patrně atomové). Některé oblasti byly méně zasažené, takže lidstvo žije více méně normálně, jen tak trochu středověkým způsobem. Průšvih je v tom, že některé oblasti nejsou tak docela v pořádku, díky ozáření se zde vyskytuje řada mutací, ať už jde o lidi, ovce nebo obilí. A mutace se občas vyskytnou i v oblastech zdánlivě čistých, kde se všechno řídí jedinou správnou normou. Věci mají jedinou možnou podobu a jakákoliv odlišnost znamená zhoubu. Mutace u obilí znamená jeho spálení, mutace u narozeného dítěte jeho smrt. A jediný prstík navíc na noze dívenky znamená vyhnanství do oblastí, kde se příliš dobře žít nedá. Hlavní hrdina je kluk, vyrůstající na farmě svého rigidního otce, který ctí normu nade vše. Všechno vypadá vcelku v pořádku, než u sebe objeví zcela zvláštní mutaci - schopnost domlouvat se myšlenkami. A není sám. V okolí se najde celá skupinka takových dětí. Na pohled zcela podle normy, ale vnitřně naprosto jiní. V okamžiku odhalení na ně nastává hon.
"Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“
Těmito slovy kniha začíná. A něco opravdu je zatraceně v nepořádku. Hlavní hrdina románu zmešká konec světa čirou náhodou. Právě tak jako všichni, kdo katastrofu přežili. Ti, co jim tolik štěstí nepřálo, oslepnou. A aby toho nebylo málo, všichni jsou ohrožování trifidy - chodícíma kytkama, které projevují notnou dávku inteligence.
Knihu jsem četla už před lety, ale ještě dnes se k ní ráda vracím. Jasně, dají se jí vytknout drobné nelogičnosti, ale ať. Kromě napínavého děje poskytne, podle mne, i některé hlubší podněty k zamyšlení. Třeba tu myšlenku, že co se týká morálky, neexistují absolutní pravdy. Není možné přenášet si morálku z dneška a z našeho světa do naprosto jiné situace. Tak, jak to píšu, to zní možná až děsivě, ale v románu to bylo naprosto logické a oprávněné. V zásadě šlo o to - těch pár vidoucích nemůže zachránit všechny slepé - může jich zachránit jen pár. A těch pár musí být být mladé a zdravé ženy. Protože ty mohou rodit zdravé a vidoucí děti. Z pohledu dnešního světa to je hrozné, ale když to vezmete z pohledu přežití lidské rasy...
Vede mne to i k zamyšlení nad tím, jak odsuzujeme morálku jiných kultur (třeba islámských apod.). Je to správné? Máme pravdu s naší evropskou nadřazeností? A co náš pocit, že se můžeme povznést i nad křesťanskou morálku? Ze svého pohledu si myslím, že naše doba a naše morálka je jaksi lepší než ty ostatní, ale je to tak?
Celá série je nezbytným pomocníkem pro ty, kteří propadli tomuto sportu. Každý z dílů se věnuje devíti až dvanácti hřištím, kde vám zkušení profesionálové jamku po jamce, ránu po ráně, poradí, jak na to. (Pravda, nám nešikovným není pomoci, ale alespoň se mohu nad knihou zasnít, jak bych to hrála, kdyby mi to šlo. )
Syn židovského stříbrotepce je zavražděn, když odnáší do kláštera vzácnou schránku na relikvii. Tím začíná dlouhý příběh mnoha lidí, ale přede všemi příběh jeho mladšího bratra. Celá situace se vyhrocuje stále horším pronásledováním židů ve středověkém Španělsku. Stříbrotepec je zabit, ale jeho syn Jonáš se rozhodne zvolit si jinou cestu než ostatní. Neuprchne ze země, nestane se křesťanem ani se nenechá upálit. Vydává se na dlouhou pouť po celém Španělsku. Stává se peonem, pasákem ovci i zbrojířem. Podezření ho však vždy znovu a znovu dohání, a tak musí prchat dále. Nakonec se mu ale přece jen podaří stát se učedníkem lékaře a posléze i lékařem v malém španělském městě. A podaří se mu i najít viníky smrti svého bratra a přihlížet jejich potrestání - pomsty se už dokáže vzdát. A najde i svou životní lásku.
Nejvíce mne na knize fascinoval problém zavilé nenávisti způsobené vírou. To, jak se dobré dá zneužít. Ve jménu dobrotivého boha se pronásleduje, mučí a zabíjí. To, že židé přijmou křesťanství, jim často stejně není nic platné. Jako "noví" křesťané jsou stejně podezřelí a končí na hranici. Každý fanatismus je špatný i ten ve jménu něčeho původně dobrého. Z těch, kteří uznávají jen jedinou pravdu, mám strach.