kattyV komentáře u knih

To, co napíšu tady, platí pro většinu knih této autorky - normálně moc povídky nemusím, ale tyto jsou výjimkou - milé, pohodové a povzbuzující mne k hlasitému smíchu při čtení.

5 15.02.2013

Výborná kniha, která nás nutí přemýšlet nad svými vlastními předsudky - i nad těmi, o kterých si myslíme, že je nemáme. Líbilo se mi i její filmové zpracování.

6 15.02.2013

Vždycky přemýšlím, zda se mi více líbí Jana Eyrová nebo Větrná hůrka. Asi by člověk neměl srovnávat jen proto, že to napsaly sestry. Ale řekla bych, že Větrná hůrka je romantičtější a dramatičtější. Více si dovedu představit přírodu a většina hrdinů je mnohem rozporuplnější. V každém případě, jedna z knih prověřená věky.

4 15.02.2013

Moje oblíbená kniha z dospívání. Ano, je to dívčí román, ale vtipná hrdinka mu dodává ten správný říz. Sé čtyřmi roky vysokoškolských studií Jerushy - Judy se seznámíme tak, je vidí ona sama a jak o nich píše tatíčkovi Sekáčovi, svému mecenáši, který ji studia platí. Nic o něm neví, nezná ho, ale udělá si z něho důvěrníka. Závěr může překvapit a nebo taky ne. Třeba vás rozuzlení napadne už při čtení. Knížka sice byla napsána už dávno, ale je vtipná a stále svěží.

3 15.02.2013

Fascinující kniha o spalující touze po vědění. Chci vědět! A dozvím se přes veškeré zákazy. Robert nechápe, proč jako křesťan nemůže studovat lékařství v arabském světě - proto předstírá, že je žid. Nechápe zákaz pitev, který mu brání v poznání a následně pak záchraně lidských životů - proto tajně pitvá a posunuje své vědění. Bojuje se zákazy, bojuje s mocí a nakonec skromně vítězí - i útěk může být vítězstvím. Se svou Mary prchá z arabského světa, prchá před katolickou zvůlí z Londýna a usazuje se na skotské vysočině, kde prostě a jednoduše léčí. A to bylo nakonec jeho přání. Je prvním z dlouhé linie lékařů rodu Cole.

4 15.02.2013

Volné pokračování Ranhojiče - osudy dalších dvou lékařů z rodu Cole. Otec Rob prchá ze Skotska a usazuje se na americkém západě. Netrpí předsudky, a proto léčí stejně ochotně bílé osadníky i indiány. To mu způsobuje i problémy. Kdosi zavraždí jeho indiánskou asistentku a on nikdy nezjistí, kdo všechno se na jejím zabití podílel. I jeho smrt nakonec dostihne. Během epidemie se nakazí břišním tyfem a zemře.
Jeho syn Roby bojuje své vlastní boje - po onemocnění z dětství ohluchne a musí vybojovat řadu bitev než se mu podaří stát se lékařem, projít ve zdraví bojištěm občanské války, zachránit svého bratra a pomstít smrt. Nakonec pokračuje v otcově cestě - být "obyčejným" lékařem pro "obyčejné" lidi.

1 15.02.2013

Příběh je zajímavý, ale ještě více mne fascinuje atmosféra doby. Teprve teď když jsem četla o 20. letech v Německu, o hyperinflaci, nezaměstnanosti, korupci, které podléhají i velmi čestní lidé, beznaději a strachu z budoucnosti, teprve teď jsem pochopila nadšení, se kterým Němci tak houfně přijali Hitlera. Byla to jejich naděje a jediná cesta ke spáse. Chtěli mu věřit, protože jim říkal, že nejsou poraženým národem odsouzeným ke zkáze.

2 15.02.2013

Noční cirkus mne okouzlil. Je možné souhlasit s názorem, že to není kniha moc akční (musí každá kniha nutně být akční??), ale o to je poetičtější od samotného začátku do překvapivého závěru. Ve svých představách jsem noční cirkus nejednou navštívila a přeji to i vám.

4 15.02.2013

Výborně napsaná kniha napínavější než mnohá detektivka. Prolínají se zde dvě dějové roviny - restaurátorka Hana - mladá nezávislá australanka - restauruje v Sarajevu v roce 1994 vzácnou židovskou knihu, Ta je pozoruhodná obzvláště tím, že je bohatě ilustrovaná, což bylo u židovských knih té doby velmi nezvyklé. Hana z knihy získává drobné předměty pomocí nichž doufá vypátrat její historii. Do jisté míry se jí to daří, ale zatímco ona se dozvídá jen náznaky, my díky jednotlivým příběhům známe všechno.
Hana objeví úlomek křídla motýla, který se vyskytuje jen ve vysokých horách. Domyslí si tedy, kde kniha přežila válku - my ale známe přesný příběh záchrany této knihy a jedné židovské dívky za nacistické okupace. Hana se díky pátrání po stříbrných sponách, které původně knihu držely pohromadě dozví, kdo je ukradl, ale my víme proč.... postupně se dozvídáme celý její příběh. Zvláštní bylo, že se s ním seznamujeme pozpátku - od událostí nejnovějších, až k jejímu samotnému vzniku. Poslední, nejstarší příběh, ve kterém vznikly její pozoruhodné ilustrace se mi líbil asi nejvíce, ale zajímavé či dojemné byly všechny. A Hana, která se sice nedozvěděla vše, přece jen zjistila dost

2 15.02.2013

Pozoruhodná kniha. Myslím si, že o ní budu dlouho přemýšlet. Dovoluje nám nahlédnout do mysli člověka, který z pohledu "skutečného" světa není normální. Marcelo ve skutečnosti trpí Aspergerovým syndromem - pro zjednodušení - určitým druhem autismu.
Pohybuje se ve svém světě, kde je spokojený. Nedokáže rozpoznat emoce druhých. Nechápe zlost nebo nenávist. Nechápe ctižádost a soutěžení. Je mu sedmnáct a celý život se pohybuje v chráněném světě lidí podobných jemu samotnému.
Ale jeho otec je rozhodnutý, že to není správné, že se Marcelo musí naučit pohybovat se ve světě skutečném. Proto ho přiměje aby o prázdninách pracoval v jeho právnické firmě.
Právnická firma je však svět až neskutečně skutečný. Marcelo se poprvé potkává s nenávistí, ctižádostí, která jde přes mrtvoly, žádostivostí. A taky s tím, že vítězství je více než pravda, více než spravedlnost. A v právnickém světě jde vždy jen o vítězství. Musím říct, že ani mi se takový "skutečný" svět ani za mák nelíbí.
Ale svým způsobem měl Marcelův otec pravdu, i když to dopadne trochu jinak než on sám očekává - Marcelo se naučí být silný, naučí se skutečnému světu čelit, naučí se postavit i proti svému otci, protože cítí, že je to správné. A objevuje v sobě i schopnosti něco cítit k druhým a dávat své pocty najevo. Objeví svou cestu životem, na kterou se chce vydat. Ví, že to nebude jednoduché, že bude muset překonat spoustu překážek, které dává sám sobě, ale věří, že to dokáže.

2 14.02.2013

Na Forsythovi mám ráda jak umně splétá realitu s fikcí. Válku v zálivu si celkem dobře pamatuji a v této knize opravdu nejsem s to rozeznat hranici mezi tím co je pravda, ale já se k takovým informacím prostě nedostala, a tím, co si Forsyth vymyslel. Skvělé. Pro mne asi nejoblíbenější autorova kniha. Snad ještě Ikona s ní bojuje o první místo.

7 14.02.2013

Já ji mám naopak asi nejraději. Nebo přinejmenším patří mezi tři mě nejoblíbenější knihy tohoto autora.

4 14.02.2013

Forsyth je jako obvykle výborný. Mstitel je člověk, který se nechává najímat těmi, kterým bylo ublíženo, aby je pomstil - nevraždí, dopadené zločince odevzdává policii. V této knize bojuje proti odpudivému zločinci - bývalému srbskému vůdci, který v Jugoslávii nechal surově zabít mladého amerického dobrovolníka. Nyní se usadil v malém jihoamerickém státečku a cítí se tam zcela bezpečně. Dědeček zavražděného hocha si ale najme mstitele, aby ho dopadl a chlapcovu smrt pomstil. Mstitel netuší, že současně bojuje proti americké tajné službě. Ta totiž chce tohoto zločince využít k dopadení Bin Ládina. Morální otázka, zda by měly tajné služby ve jménu boje proti terorismu spolupracovat s darebáky se nese celou knihou.

1 14.02.2013

Tato kniha mne nebavila tolik jako jiné Forsythovy romány. Podrobný popis plánování akce, verbování žoldáků, nákup všech potřebných věcí mne trochu nudil. A taky jsem měla trochu morální problém, k čemu se hlavní hrdina nechal najmout. Nicméně, jako obvykle, poslední stránkou to autor postaví do trochu jiného světla.

14.02.2013

Pět rozsáhlých povídek. Každá z jiného prostředí a jako obvykle výborně vypointovaná.
Nejraději mám tu z Londýnské umělecké aukční síně, kde se malému bezvýznamnému zaměstnanci podaří porazit velkého darebáka, který mu uškodil. V této povídce se nevraždí, vlastně ani tak docela nekrade, pokud za krádež nepovažujeme jeden velký podvod. Ale je napsána s velkým humorem a potrestání toho lumpa si obzvlášť vychutnáme, protože s vrahy se nakonec většina z nás nikdy nepotkala, ale s podrazákem určitě téměř každý.

5 14.02.2013

Judy24 - o tom ta kniha je. O atmosféře, náladě, o vztazích... Když čtu některé knihy od Pilcherové (zdůrazňuji některé, protože spousta jejích knih můžeme s klidným svědomím zařadit do červené knihovny) Ale tato podle mne k nim nepatří. Už jen nekonveční mládí Penelopy, ke kterému se postupně vracíme, zvláštní atmosféra otcových obrazů. popisy krajiny, kterou prostě vidím...no a pak se také nemohu ubránit přemýšlení nad tím, jak se to stane, že člověk s láskou vychovává děti a pak se vztahy s nimi docela naruší, Jak jen mohla mít tak originální a samorostlá Penelepa tak snobskou dceru? Asi geny po otci ( a jeho matce)... Prostě pro mne jsou Hledači mušli půvabnou knihou s kouzelnou atmosférou.

3 14.02.2013

Asi přestanu číst severské detektivky. Nevím, zda je chyba ve mně nebo v této knize, nějak to nedokážu posoudit. Ale asi směs obojího. Co se týká severských detektiv - viz má úvodní poznámka - už mne opravdu unavuje ta obecná pochmurnost a depresivnost tohoto žánru v podání švédských, norských, či v tomto případě islandských autorů. (Matně si vybavuji, že jsem četla ještě jinou knihu Arnuldura Indridason a ta na mne působila ještě hůř než tato. Hlavní hrdina byl, pokud si pamatuji, poměrně podobný lidské trosce.) V tomto případě je to o něco lepší. Komisařka Elinborg troskou není. Je sympatická, rodinně založená a ráda vaří. Ale u tak má osobní problémy - velice nevychází se svým starším synem. Obecně mi nevadí, když se do detektivek zaplétá osobní rovina, co mne ale štve je to, že se v této osobní stránce nechalo vše nerozřešené. Problémy se naznačily a je na tobě čtenáři, aby jsi si přečetl další knihy. Jak to s tím klukem dopadne? Dospěje a srovná si vztahy s matkou? Nebo se beznadějně rozejdou?
Navíc ani detektivní rovina není úplně dořešená. Autor do knihy vložil vedlejší zápletku - na posledních stránkách se pak dočteme něco v tomto smyslu: "XY byl vyslýchán sedm hodin, ale nepřiznal se. Takže Elinborg nebude nikdy vědět, zda je její domněnka správná. Představovala si, že dívka vešla dovnitř a pak už se dveře před ní nikdy neotevřely... " Bylo to tak opravdu? A co se uvnitř opravdu stalo? Nevíme. Alespoň já to nepochopila. Jasně, že pro hlavní zápletku to bylo nepodstatné, ale proč to tam vůbec je? No, asi se to nikdy nedozvím, protože pokračovat v četbě tohoto autora už nemám chuť.Ale pokud někdo víte, jak to dopadlo, dejte vědět :o)))

14.02.2013

Nečekejte romantické zamilované příběhy, které jsou s Pilcherovou spojeny. Potkáte příběhy setkávání - a vztahů. Ne vždy mezi mužem a ženou. V titulní povídce Modrá ložnice potkáme dospívající dívku, která se ne a ne vyklubat z dítěte do ženy. trápí se taky tím, že se její otec po smrti maminky znovu oženil. A jeho nová žena čeká dítě...Dívka se s tím nemůže vyrovnat. Ne že by na ni nová matka byla zlá, ale maminka to není. Teprve, když musí zvládnout situaci předčasného porodu, kdy je otec k nedostižení konečně dospěje a objeví, že nemá novou maminku, ale vzácnou přítelkyni.
I další povídky jsou v podobném duchu a rozhodně stojí za přečtení. Nenechte se odradit jménem autorky. Jak už jsem napsala u knihy Návrat domů, jsou některé její tituly, které byste neměli nechat stranou.

14.02.2013

Další z mých oblíbených knih této autorky. Prolínají se zde osudy několika postav Elfrida Philipsová - bývalá herečka podružného divadla se odstěhuje na venkov. Seznámí se Oscarem, bývalým varhaníkem. Osud to poněkud zamotá, takže se tito dva lidé vydávají do Skotska, kde Oskarovi patří polovina jednoh domu. a
Než se vůbec stačí v panském domě zabydlet, zavolá Elfridě její vzdálená neteř Carrie a prosí ji, aby mohla přijet s dcerou své sestry na vánoce. Carrie je zraněná rozchodem ze svou dlouholetou láskou a potřebuje si srovnat v hlavě, co si dál počít ze životem. A čtrnáctiletá Lucy si připadá zmatená dospíváním a tím, že si její matka našla nového přítele, ke kterému Lucy nemá zrovna nejlepší vztah.
Jak se všechny tyto vztahy zamotají? Co způsobí jeden omyl a vánice, které přivede do domu i Sama? Podaří se Lucy najít místo v životě?

14.02.2013

Celou trilogii jsem četla dávno, dávno předtím, než ji proslavilo filmové zpracování. A pořád patří k mým TOP knihám. Svět, který Tolkien dokázal vytvořit, je tak reálný a tak úžasný, že bych v něm chtěla žít (samozřejmě ne tak úplně v době boje proti Sauronovi). No a nejraději mezi hobity. Chybí jim vznešenost elfů, ale ta domáckost a obyčejnost je neodolatelná.
Líbí se mi také, jak se hobiti během své cesty mění - od těch, kteří v každé patálii potřebují, aby jim někdo přispěchal na pomoc, k těm, kteří dokáží pomoci jiným. Ale nejsou dokonalí, a to je taky fajn - pokoušení mocí platí na každého a ani Frodo se jí nedokáže ubránit. A tak dochází na to, že i ten, v němž mnoho dobrého nezbývá, může dobro přinést, i když ne úplně úmyslně. Takže i Glum splní svůj úkol.

3 14.02.2013