kejty91 komentáře u knih

Dá se uměním ztvárnit to nejlepší z nás?
Tenhle Murakami mě opět fascinoval. I na kraji své dálší "sátky" je to prostě pan spisovatel. Líčení obyčejných věcí, která používá jsou tak barvitá, že mám chuť stát se písmem nad který přemýšlí, abych byla alespoň trochu s ním spřízněná (byla jeho součástí). Je to pro mě opravdu fascinující spisovatel.
Líbí se mi spojení všech těch umělechcých druhú jako jsou malířství, kresba či literatura jako umění slova (odkaz na Dostojovskeho Běsy), hudba (odkazy například na Mozartova Dona Giovanniho či Schubertovu Rosamunde) či představa umění historie a letmého pohledu na jedno z nejznámnějších období, které nás provází až do současnosti a pár lidí, kteří toto období zažili ještě jsou živi. Vysvětlení taky části jednoho ze světových náboženství, člověče, neber to.
Myslela jsem že "Kroniku ptáčka na klíček" už nic nepřekoná, což se samozřejmě stalo ale tady "Komturova smrt" se řadí ne stejnou pozici jeho skvělých sáhodlouhých knih.
Možná jsou některé věci již jednou vysloveny, přesto jsou stejným balzámem, který nutí číst a zjistit vše, očistit celý příběh, vše vysvětlit a být u toho, kdy Murakami prostě vše vysvětlí. Motiv rolničky mi ovšem utkvěl hodně v paměti. Rolničky mám velmi ráda, a tím, že Murakami z nějakého svého dobrého smýšlení použil právě tuto věc, je pro mě krásné, usmévné a jednoduše radostné zjištění.
Jediné, co mě rozličovalo, bylo Komturova, tak já vám teda něco řeknu, VÁŽENÍ!!
Nemám už asi co dodat, je vidět, jak mě to uchvátilo, pobavilo a obohatilo a jakou tato kniha umí vyvolat knižní kocovinu.

11 28.08.2020

Kniha, která vám dá opravdu to, co slibuje. Podívat se na život stromů tímto pohledem je pro mě nadmíru fascinující. Řekli byste, že stromy mohou mít chuťové buňky? Já taky do této doby taky ne. Zajíma-li vás toto téma, budete ohromeni. Wood wide web je skutečně neskutečný. Nebo řekli byste, že některé druhy stromů zabraňuji incestu? Řekli byste, že by zásada hojnosti ovoce a jiných plodin bylo předzvěstí pro krutou zimu? A že třeba stáří stromu neurčíte pouze pomocí letokruhů? Kniha plná zajímavostí, které je vhodné znát, když příroda je naší součástí.

Po knize jsem sáhla opět, začátkem roku 2020 a mám opět skvělý zažítek, protože v tom, co jsem už měla podtrhnuté jsem se už tolik nezajímala a mohla jsem tak uvažovat na d dalšími informacemi, které v knize byli ještě mnou neobjeveny nebo zapomenuty. Že lesu není cizí podpora i nemocných stromů. Že sice podporují i cizokrajné stromy, které tu lidé zavlekli, jako třeba sekvoje ale že v těchto podmínkách prostě nedosáhnout svých obvyklých rozměrů, jelikož tu nemají dobrou základnu. Že lesní ekosystém je okem neviditelný. Jak to je s parfemací a různou obranou stormů proti ožíračům. Že sice byste řekli, že mozkem stromu je koruna ale opak je pravdou. Že stromy taky sbírají zkušenosti a tak sice ne ihned ale až po pár desítkách let umí zareagovat na různé dlouhotrvající situace. Že stromy ve městech zbytečně a krutě mučíme, aniž to vidíme. Že tmavý lesní med, který lze od včel získat jsou fekálie mšic. Že živiny stromy nezískavají jen z země ale i z vody a VZDUCHU.

Fas-ci-nu-jí-cí čte-ní!

10 28.10.2018

Jeden, dva, tři - my jsme bratři - kterej je to mezi námi - co si zalez do tý slámy - ten, ten nebo ten - vyhoďme ho z kola ven!

Když jste viděli film, který se dostane do Vaší mozkové kůry a nezapomenete na něj snadno, pokud jste entitou emocionální a společenskou, rozhodně neodložíte stranou ani knižní (primární) zpracování, které je opravdovou literární pochutinou o tom, jak člověk dokáže člověka dostat skrze povolený systém až na dno. Společnost opatruje svoji důležitost a netoleruje žádné patologické výstřelky.
S jistým úsměvem na jeden koutek zjišťuji, že Kessey je zřejmě posedlý funkčnosti/polofunkčnosti společnosti, do které se naváží tím nejlepším způsobem. Jako neutrální postava, která popisuje, co vidí (snad).
Kniha je protkána tolika postavami, že doporučuji pro přehlednost udělat si seznam. Postupně na všechny narazíte a dojde Vám, kdo je důležitější než jiní. I když těchto vyplňujících postav jen tam jen pár.
Humor je v knize vylíčen dle následující ukázky: " Kámo, jmenuju se McMurphy a moc nerad vidím, když se dospělej chlap plácá ve vlastní vodě. Proč si pod sebou nevyztřeš.?" nebo "McMurphymu dali ten týden ještě tři další. Sotvaže se z jednoho šoku probral a do oka semu zase vrátila jiskra, přihrnula se slečna Ratchedová s doktorem a ptali se ho, jestli je už připraven čelit svému problému a vrátit se na oddělení k dalšímu léčení. ... Odpověděl, že je mu líto, že může na oltář vlasti položit jen jeden život, a ať mu třeba políbí jeho růžovou prdýlku, ale on se stejně nevzdá a tuhle zatracenou loď neopustí. ... Přemlouval jsem ho, aby jí šel na ruku a vyhnul se tak dalším šokům, ale akorát se zasmál a povídal ale hovnajs, vždyť mu jenom nabíjej baterie a ještě k tomu zadara."
A kromě humoru se dozvíte plno informací, jako co bylo povážováno za to, "být v mlze" nebo co jsou to močáky nebo jiné, třeba ještě dnes používané psychologické manýry.
Kiha o tom, že vnést do systému změny a být nespoutaný se prostě nevyplácí, když proti sobě máte někoho, kdo se považuje za opravitele a ještě k tomu je čistě konzervativní. Tak to je a tak to bude.

9 27.12.2019

Další z Theorinových knih, kterou budete hltat. Příběh opět zasadil tam, kde je pro něj zvykem. Jeho nápady v této oblasti jsou brilantní. Co kniha, to originál ale přitom je to v podstatě vše podobné. Osudové zápletky, rodinné traumata, apod. O smrti manželky nebudete mít jasno do poslední chvíle. Role policistky, která si buduje svou pozici. Role manžela, kterému je řečeno, žem u umřela "dcera" namísto manželky. Všechny ty dávné ztáty a nálezy. Tolik postav a dějových linií. Theorinovy knihy mě baví a doporučuji je.

9 19.09.2019

Za mě to byla úžasná detektivka, která mě vtáhla do děje a ne doslova a dopísmene ale do jisté míry mi nedala spát. Vždy jsem se těšila na večer až si k ní budu moct zasednout a číst. Rozhodně doporučuji a plánuji číst autorovy další knihy.

Opět knižní kocovina po dočtení....

9 16.11.2016

"Tato kniha není obžalobou, není vyznáním, je to pouhý pokus podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou..."

Kniha, k níž jsem se dostala jako mnozí jiní až po škole, až jsem konkrétné děj knihy vymazala z hlavy a nyní přišla možnost si knihu přečíst, aniž bych se muslea učit její děj v literatuře.

Nikdy v minulosti jsem si neuvědomila, jak dobře se tyto knihy čtou. I když začátky bývají těžší, než si zvyknete, jak je kniha psána, z jakého bodu je vypravována a uděláte si jasno v zásadních postavách, případně místech.
Knihy se bohužel tak dobře čtou, protže je napsal sám život. Je to o spoustě mladých ale i starších mužů, kteří vyprávějí svůj pohled na danou situaci. Jsou tady i vloženy ženské osudy ale pouze v náčrtu /žena a syn přijedou vojáka navštívit do lazaretu, francouzské dívky a chvíle s nimi strávené, plakát na němž je zachycena žena v dobovém oblečení, .../.

Remarque to dokázal v této knize, dokázali to tady i lidé píšící komentáře, já to v této chvíli nedokážu. Nedokážu dát to podstatné, co chci říct do pár odstavců, ta autenticita příběhu byla úžasná. Být těmi chlapci, kteří šli do něčeho takového s nadějí a bojovali ze dne na den o svůj život, to je něco, co by každý neuroticky deprimovaný člověk měl přečíst, ten který uvažuje nad sebevraždou. Popis událostí a jejich přemýšlení nad němi /jak se bavili, aby se nezbláznili z těch věcí, jak přepl, když se vrátil domů na dovolenou, jak se snažil zachránit svůj život i život ostatních - že se vůbec stačili zorientovat ve všem, přežít šikanu, nedostatek jídla, vidět kamaráda trpícího v bolestech, znát různé nemocniční příběhy, prostě cokoli zažili byla jobovka a překvapilo mě, jak moc se hlavní hrdina snažil nebýt sám za sebe a dokázal myslet na ostatní...
Příště toto dílo budu číst s respektem.

8 22.11.2020

Bylo to vtipné. Bylo to poučné. Někdy člověk zapomíná, že mít kuráž není na škodu. A dopracovat se skrze ní k lepším výsledkům, je fér.
Asociace tygra či pantera jako této vyzývavé, dobrodružné stránky člověka je požitek. Koho by to napadlo.
Líbilo se mi, jak abstraktní a všemožné to bylo.
Je to zvláštní a přesně proto je to kritizováno. Protože je to něco, co není všední, zažité. Co by lidé jasně pochopili, apod.

8 17.07.2017

Jestli bude tento komentář obsahovat spoilery je diskutabilní. Když píšu své hodnocení, nikdy přesně nevím, co do něj dám, i když mám nějakou přípravu. Všechny níže uvedené popisy vám/nám něco z knihy představí. Stejně jako když jsem chodila do nemocnice jako dobrovolník ke starším lidem, kteří po úraze rehabilitovali a z vyprávění, které jsem zažila od svého dědy jsem si potvrdila, že občas jsou to bláznivý starečkové ale mnohdy jejich vzpomínky jsou nedoceněné. Chce to jen tak nezaujatě poslouchat. Nenastavit hned tomu všemu mladé vědomí a mylšenku toho, vždyť dnes je to už dávno jinak. Mnoho věcí zůstává stejných (například v mezilidských vztazích).
Knihou se částečně prolíná nejen péče o seniory v domovech ale téma dávných rodinných vazeb nebo také postupná ztráta kompetencí k vlastní osobě.
Odeon výborně zpracoval celou knihu, od volby překladatelky až po návrh obálky knihy. Vděk má černo červenou barvu. Vděk je květina. Rozkvétá a odkvétá s mnoha dalšími aspekty. Stejně jako v knize jistě cítila i Miška v době, kdy se musela skrývat vděk, na který zapomněla a který jí vykvetl ve stáří s přicházejícím odchodem. Hra se slovy autorky i překladatelky je svůdná, nikoli však snadná.
Krátký popis, jak De Vigan vidí péči o seniory: " Tak tohle tě tedy čeká, MIšulko: malé krůčky, malé porce, malé svačinky, malé vycházky, malé návštěvy. Změnšený, omezený život, zato dokonale nalinkovaný."
Osobně s vděkem nemám problém. Děkuji říkám ráda. Mám za to, že by měl člověk vědět, kdy jsem ráda, že něco pro mě udělá, něčím mě podpoří, něco mi usnadní. Děkuji používám intuitivně.
Sama o svém stáří přemýšlím, o mém nalinkovaném životě a ráda čtu témata spojená se stářím protože je nutné vědět o nějaké inspisraci v případě, že se dožiju tolik co tady v románu, MIšulka.
"Já ti chci říct jen jedno a pak zvolíš rozhodnutí: právě na tomhle záleží, na tomhle ze všeho nejvíc.
Na čem?
Že jsem se poprvé v žitě začala stárnout o někoho jiného, chci říct, jiného než já. Víš, Marie, tím se totiž všecko mění. Že máš strach o někoho jiného, o někoho jiného než o sebe. A ty máš tuhle obrovskou šanci."

7 01.07.2020

Vymyšlení postav a propojení bájných zvířat, kdo by se v tom rád neprošel svou knihomyslí. Ale film není kniha a kniha není film. I tady ten zákon/zásada platí. Další platnou zásadou, kterou jsem objevila je, že pokud nepřečtete Hobita, nepochopíte zcela Pána prstenu. Taky mě zaujala charakteristika Bilbovy povahy a jednání k čemuž bylo přidáno autorem asi i nezměrné štěstí a zkušenosti, které takového pytlíka potkalo. Zajímavými se staly samozřejmě debaty Gandalfa s Meddědem a Bilba se Šmakem. Stylem vyprávění pohádka (jediné, co pohádce pro děti chybělo, bylo něco ve stylu: "a co si myslíte, milé děti, že se stalo potom."

Kniha zajímavá obsahem sdělení, popisem děje, doplněná o obrázky s troškou básnického umu. Nečekala jsem, že příběh bude tak příjemný. Kniha vyvolávající knižní kocovinu.

7 23.02.2019

Kdo ví, jak to bylo doopravdy. Velmi subjektivní popis vynikajícího spisovatele je zavádějící. Ano, měla to stížené a jestliže vedle ní žila taková krasavice, z jejíž krásy se nohy podlamovaly, tak to je opravdu velká rána. Život je pes, někomu přeje jinému nedopřává.

Dalším tématem v knize byl judaismus. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. A historie má tendenci se opakovat, protože malomyslní lidé si nedají říct.

Autor se k židovské otázce obracet musí jelikož je mu blízká. Sám zažil i uvěznění v koncentračním táboře, o kterém pojednává v jiné své knize.

Kniha je směsicí faktů a fikcí, které jsou do sebe velmi příjemně sladěny a celý román se tedy čte velmi rychle, s určitou nedočkavostí pro ty, kteří tento osud neznají.

7 25.09.2016

Nespoutanost a dobrodružnost. Chuť žít bez konvencí. Špatná rozhodnutí. Odmítnutí. Slabost. Láska a oddanost. Víra a spiritualita.
Ten příběh mě fascinuje kdykoli ho čtu. Autenticita se kterou to lze vztáhnout ke kterékoli době je magická. KOlik generací již na této četbě vyrostlo a přesto je to pořád stejně tragické jako to muselo být tehdy.
Pro mě byl překvapením osud Haretona a život Ellen. Jejich životní cesty byli bouřlivé ale i tak se dalo najít hezké chvíle.
Jednání Heathcliffa bylo pochopitelné - i když člověk stejně doufal v nějaké milosrdné gesto. Ne, jen intriky a prohnilost - dokonce i k milované osobě.
Brilantní popis života i charakteru osob.

6 01.01.2018

Opravdu jsem si tu knihu a její příběh zamilovala.

Překvapilo mě, že na tak kvalitní četbu jsme museli čekat takovou dobu avšak zároveň mě to těší, protože jsem byla o ní hned srozuměna a jakmile byla příležitost, byla moje.

Opět Murakamiho nezapomenutelné postavy - Kumiko, Tóru, Makrela, Noboru Wataja, Mamija, Nutmeg, Cinnamon, May Kasaharová a další...Jako by to člověk prožíval s nimi.

Nevím proč, ale vždy, a i v tomto případě jsem měla za Tórua právě podobu Murakamiho (dosazuji si ho zcela automaticky do hlavních postav).

6 14.02.2015

Chtělo se mi ječet a být hysterická. Být žena. Každá žena nechce dopadnout jako Amélie. Každá žena touží být pro jednoho muže ta nej, jako Barbara B. V příběhu se ocitáme v lepší společnosti, ocitáme se v manželství, ze kterého chtěli oba vytěžit, ocitáme se v povaze člověka, který prožívá v průběhu vyprávění krátké autosabotující agónie svědomí. Nenašla jsem tolik míst, kde by jeden chtěl něco udělat pro druhého. Místo toho jsem našla ženu, která dodržovala jakýsi punc věrného manželství s manželem, který si vybíral ženy a nad kterými autor uměl barvitě líčit jejich vizáž: "Krátce ostřihané černé kudrnaté vlasy, mléčná irská pleť, která se hodila k jejím modrofialovým irským očím, pěkná ňadra, rýsují se pevně pod prostým svetříkem."Alecův spisovatelskou kariérou vypilovaný humor mě dráždil. Byl tak půvabný, tak jednoznačný, zábavný. Na to, že Alecův charakter bych proklela, jeho smyslnost pro vedení - občas flirtující - konverzace bych neunesla, např. "měl jsem v plánu si vás zmonopolizovat na nekonečně dlouhou dobu“.
Děj se odpichuje od jednoho bodu v pokročilém stádiu manželství, vrací se do minulosti a zase zpět, aby doplul do nejistého konce. Po Alecovo snad čtvrtém zamilování se jsem doufala, že se bzo zabije, že propadne smutku a zemře na něj a nebo se zabije prostřednictvím svým pušek.
"Proč se musí ženská vždycky rozbrečet, když jí dojdou argumenty? Mám tě strašně ráda, ale někdy je mi z tebe špatně. Dneska je mi z tebe na zvracení" řekla Amélie nebo „Když se v pozdějších letech náhodou potkali s nějakou známou z těch dob, o které Amélie nevěděla, vyvolalo to u ní obvykle chladnou, strnulou zdvořilost a sžíravý pátravý pohled, kterýpříslušnou osobu vizuálně svlékl do naha. Amélie si vytvořila ostrou demarkační čáru: každý, s kým se seznámili společně, byl kandidátem na přátelství; avšak každý, kdo se znal nejdříve s Alecem, byl ihned na výsost podezřelý." Proč mi příjde, že jsme v tomto s touto ženou spřízněné?
Sympatické mi dále na knize přišlo i to, že autor používá i odkazy na jiné kolegy: "Přesně. Ty máš opravdu velký talent, ale pohybuješ se a velmi vratké půdě a nemůžeš si dovolit ani jednu špatnou knihu. Jen se podívej na tu slátaninu, co stvořil Lewis, když se pokoušel hrát si na mladíka a vypít všechno, k čemu se dostal. Kristepane, vždyt ten člověk od Arrowsmithe nenapsal jedinou pořádnou knihu."
Dále jsem si knihu užila pro autorem využívané různých jazyků (španělština či jazyky jižní Afriky) a pro samotné uvedení do prostředí života v Africe. Po čtyřsté stránce se dozvíte /pokud si to ze zvědavosti nezjistíte sami/, co to jsou medojedi zač a proč je titul knihy vlastně s tímto tvorem spjatý.
Celkoě mě kniha překvapila. Měla jsem od ní spíše pocit, že to bude nezáživné ale když jsem se překousala zhruba dvoustou stránkou, přišlo mi to vcelku zajímavé a soužití s druhou manželkou mi připomnělo, kolik podobného mám i s Penny.

5 18.02.2021

Všechno na téhle knize bylo pro mě od začátku úplně jinak než jsem předpokládala. Například, celou dobu, než jsem knihu začala číst jsem si myslela, že na obálce knihy jsou sutě zdi, jakože "po otřesech". Nemalým překvapením mi bylo tohle zjištění, že se mýlím. Jasný, dá se říct, ta holka musí být fakt slepá. Možná ano, možná jsem byla příliš zaslepená, že to mé oči neviděly. Dalším překvapivým momentem byl průběh a konec čtení knihy, kdy jsem měla za to, že kniha bude provázet tím, co se mohlo dít během těch dvou událostí. Prostě celou čtenou anotací jsem si vsugerovala, že to tak bude. Všechno co bylo však špatně na začátku nebo při odhalení všech zmíněných prozření na konec bylo úžasným dalším zážitkem z Murakamiho světa. Líbilo se mi propojení toho, co Murakami zná (například vložení povídky Rozdělat oheň od J. Londona) s tím, co nezná, to jsou vlastní myšlenky, které umí s takovou unikátností dát do souvislostí, ze které mi padá čelist. Ačkoli primárně nevidíte to, co by povídkou mělo provázet, je to v ní. Jako v člověku, co dřímá talent. Kniha z počátku působí chaoticky, jakoby bez toho podstatného nicméně po dočtení nastane blik, cvak, vše zapadne a přijdete si jako byste byl Murakami sám. Rozmazanost vystřídá střízlivost vidění. Chtě - nechtě, kniha udělala další literární požitek a další knižní kocovinu.

5 31.03.2020

Kniha byla moj první od Hollebecqua a byla celkem zajímavá. Název knihy byla ta síla, co mi říkala, ať ji i autora zkusím. Za mě to byla průměrná kniha. Hlavní hrdina má docela hezký život ale nezvládá ho. Cítí se osamělý a kolem sebe má lidi, kteří jsou taktéž osamělí a tak se trochu v tom všem vzájemně podporují. Taky občas najde nějaké nechuťárny v cizích počítačích ale tyhle věci musí přežít, vzpomíná na ně jen s nutností, aby je vysvětlil jen těm, co se ptají.
Knize jsem dala tři * z pěti. Proč? Přišlo mi to průměrné. Ano, lidé smutní po minulosti a propadají v této době zcela veřejně depresím a úzkostem. Mít úzkost je dnes stejně legální jako dát si panáka tvrdého alkoholu, kdykoli, kdekoli. Čím to je, že lidem chybí ty hormony štěstí? Vytvářejí si vzorce, který produkci hormonu následně tlumí nebo je to opravdu téměř každý, zcela vážný případ? Jaké řešení se potom nabízí? Spálit mosty minulosti, někdy i přítomnosti? Začít si nový život? Hlavní hrdina zkoušel moderně užívat si výhod, které doba nabízí. Ženy bývají jednoduše naivní i vypočítavé a chtějí to. Zkusit tohle, tamto, jako s oblečením. Něco nosíš s oblibou a dlouho a něco si koupíš a zjistíš, jak hroznou chybu si udělala. Tak nějak na mě celá kniha působí. Primární chybu samozřejmě udělali rodiče tím příšerným jménem a tím, jak se strašně měli rádi. "Serotonin je hormon související se sebehodnocením, s uznáním, kterého se nám dostává ve společnosti." Celé to sociální a hormonální je jedna velká mořská hlubina v temnotě.

5 28.11.2019

Přes dvě stě stran toho, jak vlastní země pohřbívá samu sebe. O tom, že vlastně každý stát si sebou nese nějaké provinění. O tom, jak se Jižní Korea stala brutální a málokdo o tom věděl. Autorka zpracovává téma "události 518", která se roku 1980 nesmazaelně vryla do paměti obyvatel. Mnoha pohledy, mužskými, ženskými, mladými, starými je zpracováno téma brutality, která byla využita k potlačení antikomunistické ideologie.
Zdá se být až neuvěřitelné, o kolika masových protilidských činnech se člověk nedozví z učebnice historie na škole.
Politické ideologie jsou založené pouze na moci a násilí a kdo to dokáže nevnímat je vůdcem. Lidé proti lidem páchají tolik zamyšlení hodných věcí, nad kterými zůstává často rozum stát.
Knih na zkoumání zla v lidské povaze je několik ale stále se nedaří říct tomu dost. Najdou se lidé, kteří bezhlavě chtějí dodržovat, co se jim diktuje a najdou se lidé, kteří ve strachu nedokáží být lidmi.
Je diskutabilní, do jaké míry autorka zapojila vlastní spisovatelskou představivost a do jaké míry se zvěrstva děly ale ne jen o tom kniha vlastně je...je to i o těch odvážných mladých, dětech, které chtěli změnit svou budoucnost a nežít v nesvobodě a na to doplatili. Politika, nábožensktví, rasa....tolik abstraktních pojmů lidi rozděluje nebo sdružuje.

5 31.08.2019

KNiha mi toho dala určitě hodně ale na druhou stranu, jak tomu můžu věřit, když sám autor uvádí, že to tak být nemuselo? Proč by se ale zápisy z archiválií mýlily? Byl to teda zásah - nikdy jsem nečekala takovou proměnu co se týče Hitlera. Myslela jsem, že je to inteligentní chlap a přitom se sám na sobě dopouštěl takových chyb. Jak se psalo v knize z abstinenta superfeťákem.
Nejvíce mě kniha dostala, když autor píše o tom, jak i Baťa používal vězně koncentračních táborů k tomu, aby testoval výdrž své obuvi. Je mi do breku k čemu všemu se člověk sníží, aby on na tom vydělal.
Knihu doporučuji si přečíst ačkoli si nedokážu představit komu výhradně ji doporučit. Sama jsem si ji vzala z toho důvodu, že mě to prostě zajímalo. Kdyby vás to taky prostě jen zajímalo, tak ji zkuste.

5 01.05.2017

Pokud je tohle všechno pravda, tak jsme do háje úplně přestřelili. Jak je tohle vůbec možné?
Je jistě samozřejmé, že tuto knihu nemůže číst člověk, který má rád maso. To by musel být hodně lhostejný člověk aby to s ním ani trochu nezamávalo. Tolik evidentních důkazů ale lidé se pořád snaží popírat, že je to v pohodě.
Celý mastný průmysl stojí na naprosté stupiditě lidí, kteří považují velkochovy za něco přirozeného.
Kdyby se jen definovaly velkochovy trochu jinak, byly u nich přísnější kontroly - nejlépe lidí z CETA a všechno by bylo transparentní, protože to si spotřebitelé přece zaslouží - tento fenomén by vymizel.
Lidé jsou opravdu jedineční ve svém přístupu - chtít vše ale neudělat pro to nic.
Tuhle knihu považuji jako svou osobní bibli, která mě bude chránit před hříchy masného průmyslu. Stačí si vždy jen vybavit, co v knize bylo a hned mě přejde chuť a je mi z toho smutno.
Co je asi tak super, když člověk jí zvíře odchované na mrtvých nemocných zvířatech a žije v podmínkách, kde samo je nemocné, jen nestačilo do porážky zemřít, prostě to všechno vydrželo? Všem zvířatům se podávají léky, ať už antibiotika a nebo jiné aditiva. To v tom masu všechno máte. Věřím tomu a jednak nechci podporovat mučení zvířat ale taky se nechci cpát něčím, co není vůbec kuřecí, vepřové nebo hovězí - jen se tomu tak stále říká.
Jak píše autor: "Když jíme zvířata z velkochovů, žijeme doslova z týraného masa."
Pak je tady ta enviromentální stránka celého chovu zvířat. Takové množství zvířat produkuje velké množství odpadů. Nejenže ani já slepice nenechávám ve vlastních výkalech, protože je to prostě logické nebýt ve vlastních výkalech apod. Zde ale ne, a pokud už je těch sraček tolik, začnou to vypouštět do vody, nebo do půdy, která je pak neobdělatelná. Jedovaté plyny se vypařují do ovzduší. Vše je zamořeno jen pro to, aby půlka lidstva mohla trpět obžerstvím. Jídlo, které ani nezkonzumuje a spousta z něho se vyhodí. Nehledě na to, že i jedna kráva je schopna procestovat tolik zemí - narozena v Německu, poražena v Rakousku, zpracována v Polsku a prodávána v Česku. Vždyt tolik zemí jsem doposavaď ani já sama nenavštivila.
Osobně nezavírám oči před tímto utrpením. Prozatím jsem jen vegetariánem a do budoucna určitě plánuji udělat více - nepotřebuji na to ani novoroční předsevzetí. To je předsevzetí na celý život.
Doporučuji!

5 01.04.2017

Prvních 200 stran to bylo ledajaké...Potom mě to vážně chytlo a zbytek jsem dočetla za jeden den. Musela jsem vědět co a jak. Líbilo se mi, jak autorka do tohoto příběhu zasadila i určitou dávku romantiky, lásky. Některé věci byli nevysvětlené a takové věci mi na příběhu pak vadí. Avšak příběh pojatý z vícero pohledů je rozhodně dobrá volba. Nevím, jestli bych doporučila od autorky další knihy ale tuto rozhodně ano!

5 01.08.2016

Své poklady máme vždy u sebe, není třeba cestovat. Je třeba si to uvědomovat. Každý den lze zažít stejné dobrodružství jako během cestování...Pokladů a cílů je spousta.

5 19.06.2016