Klajnik | Komentáře u knih | Databáze knih

Klajnik Klajnik komentáře u knih

21 lekcí pro 21. století 21 lekcí pro 21. století Yuval Noah Harari

Rozhodně slabší než Homo Sapiens a Homo Deus, ale přesto to má své místo.
Autor je historik a zdá se mi být sečtělým pokorným dobrým člověkem, který se příliš nenechává unášet afekty a tak je schopen nacházet vycentrované pozice v komplexech problematik, které lemují dnešní dobu. Ač se mi název knihy nelíbí, tak odpovídá obsahu. Harari z historie vyextrahoval 21 pouček, které náležitě podporuje dějinnými událostmi i zkušenostmi lidí minulých. Též předestírá nějaké predikce do budoucna. Pokrok nezastavíš a už dnes můžeme dumat nad nejrůznějšími vyhlídkami do budoucna. To, co se však nemění, jsou stále stejně zhovadilí “lidé”. Příliš se nemění, protože jsou to stále ty afektované, sebestředné a krátkozraké opice, a tak se nyní k lidství povznáší jen s velkými obtížemi, ačkoliv nám dějiny nabízí stovky a stovky násilných příkladů toho, kam to spěje, když se lidé nepovznáší nad své nízkosti.
Pokud bychom si ony lekce vzali k srdci, tak by následující staletí nemusela být tak hrozná jako ta minulá. Zatím to ale moc světle nevidím.

“Lidská blbost je největší hybnou silou dějin.”

23.01.2022 3 z 5


Slavnost bezvýznamnosti Slavnost bezvýznamnosti Milan Kundera

2x jsem se pousmál nad nějakými situacemi nebo myšlenkami, které však nemají příliš valnou hodnotu. Zbytečná novela o zbytečnosti.

22.12.2020 1 z 5


Podvolení Podvolení Michel Houellebecq

Jistě zajímavá vize budoucnosti o tom, jak se z Francie stane muslimský stát, ale mě to přišlo nepřesvědčivé. Politické dění je čtenáři zprostředkováno levicovým intelktuálem, mužem citově vyprahlým, kterému už ani sex nijak zvlášť nenaplňuje. Musel jsem však vyprsknout, když tahle mírná postavička začně zprostředkovávat svůj milostný život:

Miriam mi řekla: "Vykouřím tě. Moc pěkně tě vykouřim," tak jsem si sedl an gauč a ona mi začala lízat anál.

Nemůžu se zbavit toho, že téma je prostě dobré, vzbudí zájem a diskuzí, ale jako dílo mi to přišlo jenom jako pokus, který na mě osobně nikterak nezapůsobil. Možná kdybych měl větší přehled o politice Francie, možná kdybych četl Huysmanse... Možná kdyby byly politické změny v knize zprostředkovávány pohledy více různých lidí a postupně by to do popředí vynášelo nějaké větší dění v narativu (To však na autora klade vyšší nároky a já nevím, jestli by tohohle byl zrovna Houellebecq schopný, takže možná dobře, že to mělo jen 250 stran a je to takovou načrtnutou kritikou západního Evropada, vyhoření a úpadku hodnot s ním spojenými.

26.02.2020 3 z 5


Na západní frontě klid Na západní frontě klid Erich Maria Remarque (p)

Jako výpověď člověka, který jako mladý nastoupil na frontu a byl válkou změněn tak, že už nebyl schopný znovu navázat na běžný život, to funguje skvěle. Je to čtivé, občas dokonce milé, když protagonista vzpomíná, jak ukradl (husu), udělal si jí nad ohněm se svými přáteli ve zbrani a však jim to pochutnání kouzlilo úsměvy na tváři jako malym klukům.
Jinak ale čtenář pochopí, že válka je chladné, zžíravé, nespravedlivé svinstvo, která nebere v potaz jednotlivce, ačkoliv se její hrůzy do každého jednotlivce promítnou.

29.09.2019 4 z 5


Farma zvířat Farma zvířat George Orwell (p)

Kéž by mi tuto pohádku předčítali rodiče v dětství před spaním.

Je to skvělá a čtivá alegorie na komunismus, ale řekl příběh šlape, i kdyby člověk neznal dějinný kontext.
Současně to ale funguje i opačně. Stává se, že převod jedné situovanosti do jiné dře, ale nezdálo se mi, že toto byl ten případ a to i přes to, že Orwell celou událost velmi zredukoval.

18.07.2019


Norské dřevo Norské dřevo Haruki Murakami

Lidské s citem pro portrét osobnosti a zahalené v hávu posmutnělé nostalgie. ten den jsem zrovna maloval obraz a chtěl jsem při tom něco poslouchat. Audiokniha měla 10 hodin a celou jsem jí slyšel vkuse. Nejde o žádné velké dílo, nebo nějakou originální střelu, ale je to důstojný milostný příběh, který nemá slabé místo a který mi malování zpříjemnil. Vlastně mi i dopomohl k tomu, abych na plátně odvedl dost práce, jelikož je lepší u audioknihy něco dělat (pokud to nerozptyluje). Zkrátka jsem se od toho nechtěl odtrhnout. Jednotlivé postavy mě zajímaly a jejich vzájemná interakce mě bavila, což je dle mého pěkné poznávací znamení dobrého spisovatele. Mnohem víc mě baví nižší narativ s dobře vyprofilovanými postavami, jenž pronáší solidní dialogy, než vysoký narativ s nezábavnými či nevěrohodnými postavami.

18.07.2019 4 z 5


Babišovo Palermo I Babišovo Palermo I Jaroslav Kmenta

Povinná četba každého Čecha (zvlášťe pak toho, kdo politiku moc nesleduje nebo dokonce voličem ANO). Jsem totiž přesvědčen, že kdyby si třeba jen tuhle knihu přečetli ti jeho voliči, kteří jsou třeba jen trošku nakloněni jinému názoru, tak by museli uznat, že Babiš jim reálně nijak nepomáhá.

Babišovo Palermo mapuje Babiše od jeho vstupu do politiky, ale dotýká se i věcí, které podrobněji rozebírá kniha Boss Babiše, která mapuje, jak Blbiš k penězům přišel před tím, než se do politiky dostal. Tahle kniha se navíc poslouchá/čte podstatně lépe, protože není tak informačně zahuštěná jako Boss, kde se Kmenta prohraboval každým jedním detailem v kontextu komplikovaných kauz, což sice má svou hodnotu, ale mě to ubíjelo a ztrácelo, protože dokážu snadno prokouknnout, že je Blbiš křivák a nepotřebuju se takhle prohrabovat nějakou jeho komplikovanou korupční kauzou.

Palermo je tedy čtivěji napsáno a lépe podáno, což je nejspíš dáno předmětem zkoumání.
Kmenta odkrývá rozpory mezi tím, co Babiš tvrdí a za co tvrdí, že bojuje a tím, jaké je skutečnost. Dotýká se i různých větších či menších kauz, podvodů, projevů, trapasů i momentů, kdy z Babiše spadne fasáda usměvavého dědy z lidu a bojovníka proti korupci, načež se projeví onen hrubý gauner a mafián. Skrze toto všechno Kmenta odkrývá něco z pokřiveného vnitřního světa našeho sebestředného sektáře, prolhaného gaunera a zlodějského oj*bávače (- všechny typy přívlastky dokonale sedí).
Také ale odkrývá něco ze smýšlení jeho voličů. To vše slušně a s velkým pochopením i vhledem. O tom samotném by samozřejmě šlo taky napsat samostatnou knihu, ale Kmentovi se daří sem tam vytušit něco podstatného z jejich vnímání.
Tím vším se kniha stává poměrně plnohodnotným pojednáním na téma Babiš. Druhý díl je ještě přede mnou, ale tento první snad již poskytuje vše podstatné pro ty, kteří chtějí vědět, ale nepotřebují se nechat zahltit všemi podrobnostmi.

21.03.2024 4 z 5


Děti Duny Děti Duny Frank Herbert

Třetí díl ságy se svou rozkročenou strukturou a množstvím "hráčů" v příběhu opět přibližuje prvnímu dílu a podle mě je stejně dobrý. Čtvrtý díl je pak zase podobný druhému.
Z těchto, které jsem četl, jsou liché díly dějově více strhující, protože v nich dochází k dejinným změnám v impériu a sudé díly, které jsou komornější, stáví na akcích předcházejícího dílu a tematicky rozvíjí jejich důsledky.

18.03.2024 5 z 5


Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal? Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal? Tomáš Etzler

Dal bych 5/5, kdyby druhá půlka knihy byla stejně obsahově zajímavá a strhující jako ta první. Etzler sice podal mimořádně hodnotnou zprávu o Číně - zemi, z níž musí být na blití každému člověku se smyslem pro spravedlnost a odporem k nesmyslné buz*raci - ale od půlky se mu to trochu rozředí, protože příliš popisuje věci, které čtenáře nemusí moc zajímat (třeba to, jak je nadšen z hor nebo jak bloudil z tibetské náhorní plošiny do Pekingu). Chápu sice, že se chtěl vypsat, ze svých prožitků, ale pokud moc nerozebíral vztah s Barbarou, která ho do Čína přitáhla (ač by mohl, protože na vztazích se ukazuje mnohé zajímavé a na začátku stejně propálí, že v posteli nebyla moc dobrá a v závěru zhodnotí, že ten vztah byl dysfunkční), ale jako čtenář prostě ocením to, co pro mě má nějakou informační hodnotu. Nemám rád, když autor maří mým časem, ale vzhledem k tomu, že valná část knihy mi dala hodně, tak mu horší druhou půlku promíjím a děkuji za velké obohacení o tamním útlaku jako i za vhled do tamnějších poměrů.

Často jsem během poslechu audioknihy uvažoval nad tím, jestli je horší Čína, Rusko nebo Severní Korea.
KLDR je nejuzavřenější zemí a v jistém slova smyslu nejnebezpečnější. Obyčejný člověk musí každý den řešit jenom základní přežití a nedostatek, nemůže nikomu věřit a když si postěžuje nebo se nějakou prkotinou znelíbí režimu, tak může zemřít.
Z Číny a Ruska lze aspoň svobodně odjet (pokud máte prostředky). Když však zůstanete v Číně, tak se dobře najíte asi si furt budete moci snadněji přijít k lepším penězům než v usku nebo KLDR. Ovšem platí, že opět nelze hanit režim a diktátora, ačkoliv všechny tyto zemi jsou naprosto zkorumpované a na státní správu se nelze vůbec spolehnout - respektive je lze spolehnout jen na to, že s vámi vyj*bou. Pokud budete muset pít nebo dýchat nějaké jedy nebo vám dítě umře pod zřícenou školou, protože provinční vláda zpronevěřila pěníze na výstavbu a postavila budovu levně, tak nečekejte, že vám někdo pomůže. V těchto zemích vládne jenom právo silnějšího. Čína vás má také asi víc pod palcem díky té technologické vyspělosti, ale v Rusku jste zase v zajetí bídy a té obrovské dálavy a nezkrocené přírody. Říkám si však, že kdybych toho měl už dost, mohl bych se naučit lovit, načetl si něco o houbách a bylinkách a odešel žít do lesa.

Dále jsem uvažoval, jak by ty Čínský komouše šlo sundat.
Řešením je odjet do zahraničí (pokud jsou na to prostředky a vůle) anebo se přestat nerozmnožovat a nedávat jim další lidi, na nichž se budou moci přiživovat. Když však lidé žijí v bídě a zmaru, tak dítě může být jistým prostředkem ke štěstí, ale přivést ho do takového světa je jistě sobecké. Jestliže by se však nízká a střední střída přestala rozmnožovat, tak by těm komárům neměl kdo stavět města a dotovat ten jejich marazmus a ještě na to doplácet. Pokud by ale vláda zaznamenala, že jí dochází "lidské zdroje", tak by její policie chytala vesničany, vymasturbovávala muže a inseminovala ženy. Vůbec by mě to nepřekvapilo.
Chvílema jsem byl každopádně frustrován tím, jak si obyčejní Číňané nechávají kálet na hlavy (Etzler píše, že umí trpět) a člověk si skoro až říká, že když umí trpět tak taky trpět budou. V takový zemi tolik ochota trpět je ochotou jít na ruku svým nepřátelům. To mě vede k poslední úvaze o fatalistické občanské neposlušnosti. Kdyby si normální lidé řekli: "Už dost! Už nebudu pít rakovinotvornou vodu a dýchat saze! Už nebudu držet hubu a krok!" a vzali do ukou nože a vidle (nebo aspoň zatnuly pěsti) vyrobily bomby, zápalné lahve a bezohledu na vlastní přežití a útočili na každého poldu a komoušského politika, tak by sice mnoho zemřelo v boji, ale z toho mordoru by se vykoupili. Lidi si ale zvyknou na leccos a pud sebezáchovy je velkým spoluhráčem totalit.

09.02.2024 4 z 5


Lakomec Lakomec Molière (p)

Lakomec Harpagon je zaručeně nejzábavnější postavou Molièrových her. Velmi zábavná ve své nízké hamižnosti a vyhroceném skrbličství. Ve většině Molièrových her mě postavy nechávaly chladným, čož samozřejmě snižuje požitek z díla. Nemluvě o tom, že autorovy hry bývají schématické. Ozvláštní je tedy jen práce s řečí a roztodivnost postav. Misantrop však stále vede.

16.01.2022 3 z 5


Život na naší planetě: Mé svědectví a vize pro budoucnost Život na naší planetě: Mé svědectví a vize pro budoucnost David Attenborough

Dobrosrdečně kritizuje, pro ilustraci přikládá apokalyptickou vizi budoucnosti, ale dává nám i alternativní směr. Příroda si cestu najde, když jí dáme šanci a ač je to nepochybně komplikované, tak nemáme na výběr a je lepší hledat jak změny docílit, než hledat, proč by to jít nemělo.

07.01.2022 4 z 5


451 stupňů Fahrenheita 451 stupňů Fahrenheita Ray Bradbury (p)

Je to nadčasové, ty představy jsou super, ale kniha mě vůbec nebavila. Bradbury neumí moc psát.

06.09.2021 2 z 5


Společenstvo Prstenu Společenstvo Prstenu J. R. R. Tolkien

Cenit Petera Jacksona, že z tý otravné předlohy dokázal vyextrahovat působivé a epické dílo.
Pán Prstenů je první opravdové fantasy, které jsem četl. Filmovou adaptaci mám rád a říkal jsem si, že je to notoricky známé a přověřené časem. Proto mě překvapilo, jak špatně to na mě působilo.
- Naivní příběh dějem. Hobiti jsou neustále zachraňování. Tolkien je měl napsat schopnější a ne z nich udělat neschopná děcka. Alespoň tak se zprvu jeví.
- Kniha má vyloženě otravné části. Co měl být do hajzlu ten Tom Bombadil?
- Otřesně znějící písníčky a básníčky (až na tu o jednom jediném prstenu, ta je dobrá).
- Obecně se mi obsah stránek nelíbil. Od příběhu po popisy krajiny to mě mne působilo rozvlekle, blbě a nudně.
Soudím, že další díly knižní trilogie budou snesitelnější, ale abych se o tom přesvědčil - to vůbec. Dál s tou unylou hovadinou marnit čas nebudu.

05.10.2020


Terror Terror Dan Simmons

Fantasy prvek je nadbytečný a závěr neuspokojivý (trochu mi to připomíná Kingovu neschopnost).
Pokud by se to drželo reálií, ale přesto bylo fiktivním příběhem a dedukcí toho, jak výprava mohla probíhati (protože záznamů je málo), jistě by mě to bavilo více. Postavy by potřebovaly více hloubky, aby proti sobě jejich individuální vůle byly silněji opřené, příběh by tím byl zajímavější ve svém průběhu, páč by ho šlo lépe vymyslet, zašmodrchat, učinit šťavnatějším so se osudů postav týká, prohloubit, vygradovat, zatraktivnit a ukončit tak, jak by bylo hodno názvu.

Alespoň teď však vím něco o Franklinově ztracené expedici.

20.09.2020


Vladař Vladař Niccolò Machiavelli

Rady pro vladaře, jak si za každou cenu udržet vládu (tzv. machiavellismus). V tom zajisté cítíme něco amorálního, ale přesto být dobrým vladařem neznamená být krutým tyranem.
Cením však, že se nejedná o univerzální návod. Různé okolnosti si totiž vyžádají různé přístupy, ale kdo oplývá takovou prozřetelností, aby věděl, jak konkrétně se přizpůsobit?

Machiavelli si z historie bere vládce a jejich jednání, na nichž prezentuje své myšlenky a staví je do kontextu, který vysvětluje jejich úspěch či neúspěch, z kterého následně buduje stanovisko, kterým je radno se řídit nebo kterému je radno se vyvarovat.

Ačkoliv to je psáno pro svou dobu, tak zde stále najít relevantní postoje.
Hlavně je to však zajímavé čtení po stránce kategorizace vládnutí dob minulých.

05.04.2020 4 z 5


Nesmrtelnost Nesmrtelnost Milan Kundera

Zatím nejlepší Kundera, který se mi dostal do ruky. Nesmrtelnost stojí na nostných tématech a hromadu podmětných myšlenek, které dohromady spájí několik epických rovin. Román je to komplexní, sepjatý a přitom hravý. Svojí esejističností mi připomíná skladbu Trierových filmů (Nymfomanka I a II + Jack Staví Dům), které se mi zdají být esejistickými snímky.
Zprvu se mi zdálo, že Kundera napsal románovou esej a že narativ je jenom takovým nízkých středobodem, na který ale lepí hromady myšlenek. Později mi začalo docházet, že příběh je roztříštěn do několika časoprostorových rovin, aby na nich Kundera mohl prezentovat myšlenku poetické nesmrtelnosti, ke které se postavy různě staví a dosahují jí odlišnými způsoby. Postavy si jsou vzdálené sobě navzájem klidně i desetiletí, ale pojí je společná gesta. Takto je narativ románu propojen jedním z témat. Román je ve své existenciální hravé melancholii poměrně milou záležitostí. Toto setkání s Kunderou bylo velmi příjemné.

03.12.2019 5 z 5


Když Nietzsche plakal Když Nietzsche plakal Irvin D. Yalom

Yalom se čte sám. Krasný ladný sloh. Byla radost obracet stránky a líbí se mi, když autor otiskne do příběhu svou vlastní profesi. Yalom jako psychoterapeut píše o Breuerovi, jenž se rozhodne vymyslet novou léčbu, kterou by ulevit příliš pyšnému Fridrichovi Nietzschemu od zoufalství a zachránil tak německou filosofii. Přitom sám Breuer trpí krizí středního věku (což je též tématem knihy) a v tomto jinak smyšleném ději bylo načrtnuto mnoho z tehdejších skutečností.
Zárodek psychoanalýzy v 19. století, Nietzscheho osobnost a filosofie z ní vycházející, myšlenky, které vedou mladého Freunda k domnění o nevědomí...

29.09.2019 4 z 5


Spasitel Duny Spasitel Duny Frank Herbert

Přemýšlet nad tou knihou mě baví více, než jí procházet procházet. Samotný protagonista Paul Atreides alias Muad´Dib alis Kwisatz Haderach je zde velmi zajímavě situován. Ve vizích budoucnosti prvního dílu viděl džihád...

"Někde v jeho budoucnosti si fanatické hordy jeho jménem klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zelený a černý atreidský prapor se stane symbolem teroru. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem 'Muad´Dib!'"

...který už na začátku knihy 12 let běží. Kniha se však nijak nevěnuje tomu, jak fremeni postupují napříč vesmírem a jak Paul dostává hlášení o jednotlivých krocích jeho lidu a jak postupně začíná pochybovat sám nad sebou, nad svým místem, nad svým údělem... Takto bych rád, aby Herbert postupoval, protože bych spolu s Paulem mohl prožívat jednotlivé situace. My však vstupujeme do bodu, kdy džihád probíhá, Paulovi se to nelíbí, ale nemůže s tím nic udělat, někteří Fremeni se proti němu obrací a spiklenci ho plánují sesadit... Tohle celé už je v běhu a mi jen sledujeme, jak se to celé vyvine.

"Vytvořením této postavy Frank Herbert ukázal čtenářům odvrácenou tvář nadlidských schopností. Postavil vedle sebe téměř neomezenou moc a zároveň strach z jejího užití, vnitřní rozervanost a pocit, že žádný člověk nikdy nemůže být bohem, aniž by přestal být člověkem."

Mnozí čtenáři říkají, že Spasitel Duny není toliko dějově založeným počinem. Je prý více o vnitřním prožívání postav. Dílo s totiž odehraje v poměrně krátkém čase, ale já když nad tím uvažuju, nepadá mě, o kolik to mohlo být celé lepší, spletitější, hlubší a obecně větší. Námět je totiž perfektní, ale provedení mě tolik nebavilo. Abych se totiž do hloubky tohoto materiálu dostal a pocítil jeho spektákl, musel bych dostat velmi promyšlený a detailně vystavěný materiál. 200 stran je však málo a taky nelze mít protagonistu, božského imperátora vesmíru, který vidí skrz čas a prostor a přitom nevidím, že jeho milá dostává do jídla antikoncepci od žárlivé princezny a tak nemůže splodit následovníka trůnu. Frank Herbert se sice snaží v některých dialozích mezi postavami vymezit působnost Paulova jasnozřivého zraku, ale jak sám Paul říká: "Jak chceš vymezit něco, co nemá hranice?" Přesto ale tušíme, že to hranice má, když Paul nevidí, že jeho milá dostává antikoncepci. Případně i přítomnost navigátora gildy zamlžuje a Paul o tom vypoví před lidmi, kterým nemůže věřit (Irulán) , ačkoliv tuší, že se chystá spiknutí. Vymezování schopností by bylo hloupé, protože jakmile nepřátelé zjistí, že Paul nevidí za všechny závoje času a prostoru, tak by mohli hledat cestu...

Některé zásadní roviny se mi nezdály koherentní a pro čtenáře přesně vymezeny. Mně to vadí, protože nemám rád, když si autor vždycky vymyslí to, co se mu zrovna hodí. Generuje to nevěrohodnost, která mi znemožňuje dílu propadnout.
Přesto je celý námět díla velmi poutavý (ač už toliko ne jeho zpracování) a já jsem navnazen na třetí díl, Děti Duny, protože mě ta sága stále zajímá a chci vědět, jak bude Paulův příběh završen. Celé je to stále velmi zajímavé.

02.09.2022 3 z 5


Ready Player One: Hra začíná Ready Player One: Hra začíná Ernest Cline

Já sám miluju popkulturu, ale tohle na mě vůbec nefungovalo. Není to dost kreativní počin. Samotného mě po čas poslechu audioknihy napadalo, jak by si to s pop-kulturními znalostmi a odkazy mohlo pohrávat podstatně více. Vím, že kdyby to napsal někdo s větší představivostí a hravostí, tak bych si to asi užít dokázal (kvality by ovšem musely spočívat i v jiných rovinách knihy). Takhle to ale uspokojí jen nerdy, kterym stačí docela málo. Stačí, že je to tematicky zasazeno do středu jejich zájmu. Nevadí ale, že je to velmi předvídatelné, schématické a napsané tak jednoduše, jak to jenom jde a zároveň bez jakéhokoliv šmrncu. Nedokážu si moc představit, jak by tohle mohlo uspokojit kohokoliv, kdo má vkus. Hunger Games jsem nikdy nečetl, ale představuji si, že je to napsané nějak takhle. Možná je ten sloh podobný horším Kingovým knihám. Prostě mainstream jak to jenom jde. Tentokrát jen zasazený do prostředí, které se trefuje do zájmu jisté společenské skupiny.

Emocionálně mě to ale nechalo naprosto chladným. Všechny postavy i jejich vztahy mi byly úplně volný. Parzivalova osobnost se mi navíc příčila svou ukňouraností, která je zřetelná hlavně v momentech, kdy mluvil s Art3mis.
A nejhorší na tom je, že ta budoucnost, v níž se kniha odehrává, je zkrátka docela v zničená (dystopie), a proto lidi utíkají před realitou do Oasis. Geek a programátor, kterej tuto virtuální realitu vymyslel, vydělal stovky miliard, ale s opravdovou realitou se neuráčil udělat vůbec nic. Opovrženíhodnej panic a geek udělanej do osmdesátkových arkádovek, které jsou tak primitivní, že nechápu, jak mohly někoho vůbec někdy začít bavit.
- Jako vážně. Hráli jste někdy Pac Mana? Nudnější je snad jen sledovat schnout omítku.
Každopádně tahle postava, tenhle Halliday, kterej měl možnost i zodpovědnost (páč měl prostředky) s tím něco udělat, nic neudělal. Kniha ho však prezentuje jako dobráka a modlu, kterou všechny postavy ctí, protože jim dal hru, na níž jsou všichni závislí a která je jejich únikem.
Klidně ať tomu tak je, to mi vůbec nevadí, ale ať si autor uvědomuje tu absurditu a víc třeba reflektuje stupiditu společnosti a postav, ať dělá z Hallidaye opovrženíhodnou osobnost a prezentuje ho jako šaška. Hned by mě to bavilo víc. Hned by to bylo o něco zajímavější a atypičtější. To by ale Ernest Cline musel být trochu originální, což nebyl a nakonec je to přesně takovej zbytečnej, mdlej a na růžovo nalakovanej mainstream a bestseller, jakej jsem vlastně dříve čekal, že bude... Jeden nerd ve mně ale nedávno vzbudil zvědavost a já si na základě jeho nástřelu obsahu a nadšení představil něco lepšího, než autor knihy ve skutečnosti stvořil. Teď toho smradlavého nerda musím najít a potrestat ho za to!

05.05.2022


Jak získávat přátele a působit na lidi Jak získávat přátele a působit na lidi Dale Carnegie

Dale Carnegie je velmi sečtělej, pozornej a uvědomělej. Tuto knihu jsem nevzal do ruky proto, že bych potřeboval přátele nebo zapůsobit na lidi. Samotný název na mě neudělal dobrý dojem, ale po bližším přezkoumání musím uznat, že zavádějící není. Celé je to o mezilidských vztazích - o tom, jak lidi fungují, nikoli o tom, jak by fungovat měli. Dále zde budu na svém osobním příkladu a zkušenostech demonstrovat, jak kniha změnila mé smýšlení a přístup v jednání s lidmi:

Často jsem se oddávám ostrým diskuzím a slovním šarvátkám. Umím dobře mluvit a z podstaty svého osobnostního typu se orientuji převážně racionálně. Když můj oponent vyblil nějaký nesmysl, odporoval si, či dokázal, že o věci ani dost málo neví, tak jsem se po něm se vší radostí svezl. Jenže mně v té hádce vždycky šlo o to, jak se daná věc má. Zkrátka mi záleží jen na tom, kdo má o věci pravdu, či kdo se jí přibližuje a neodpustil jsem si druhého srazit, když jsem si všiml, že má nesprávné způsoby smýšlení, či že je neuvědomělý, případně že propadl jakémusi klamu.
Všiml jsem si však, že oponentovi nejde o pravdu věci, ale o to, aby nemusel za žádnou cenu uznat, že se mýlí. Já si přirozeně ulevím, protože blba znemožním, ale sám jsem svým způsobem naštvaný na onu skutečnost, že všechny ty stovky lidí, s nimiž jsem diskutoval, byly tak hanebně zabedněný.
Měl jsem takovou teorii, ale už vidím, že funguje jen na malý vzorek lidí, kteří jsou senzitivní, co se studu týká. Soudil jsem totiž, že ostatní to mají stejně jako já. Platón ostatně píše ve svém dialogu Protagoras, že ten, kdo nemá podíl na studu, musí být vyobcován jako nákaza obce, páč postrádá vnitřní brzdu, která by mu zabraňovala v činění hanebností i v případě, že by se nikdo nedíval. Pro mě osobně je trapnost natolik nepříjemná, že se jí snažím předcházet. Kupříkladu v minulosti jsem neměl dostatečně vytříbený vkus, kvůli čemuž jsem občas módně přestřelil. Vypadal jsem směšně a moji drazí přátelé/spolužáci mi to samou radostí dávali najevo. Zrcadlo, které mi poskytli a uvědomění, které jsem z následného studu vytěžil, mi byly přínosem, páč dnes už se vkusně oblékám. To jest jen jeden malý příklad. Plyne z toho však, že vzbudit v druhém člověku stud, může vést k nápravě jeho přešlapů uvažování. Dnes už ale díly Dalu Carnegieovi vím, že takto si to většina obyčejných lidí nepřebere. Naopak by se utvrdili ve svých bludech a vystavěli kolem sebe zeď, od které by se argumenty mohli jenom odrážet.
Vždycky jsem si v diskuzi/hádce říkal, že by stačilo, kdyby někdo z nich v konverzaci jen jednou uznal, že se alespoň v nějakých bodech plete a ukázal se mi tak v lepším světle. Bylo by mu to ke cti a já bych s ním hned jednal s respektem, protože by to svědčilo o něčem dobrém. To se však stalo možná jednou. Většinou se však ve své zpupnosti a domýšlivosti zapřeli natolik, že každý jeden bod mé argumentace nesměl být za žádnou cenu uznán jako relevantní bez ohledu na to, jestli to byli vůbec schopni racionálně vyvrátit či nikoli. Rozumnost i nadhled zběhli ze smýšlení mých oponentů a celá diskuze se smrskla na něco nízkého, protože šlo jen o můj požitek z blbcova srážení, který jsem si hojně dopřával.
Carnegie však píše, že každá hádka je předem prohraná a já to po stovkách konfliktů mohu potvrdit. Sice si trochu ulevím, ale nikam to nevede. Můj rozum mi tedy říká, že bych měl učinit podstatné změny a jednat s lidmi jinak. To se mi však dlouho nechtělo, protože mi to přišlo nespravedlivé. Nechtěl jsem s druhými jednat lépe, než si zaslouží. Chtěl jsem s nimi jednat přesně tak, jak si zaslouží a to stejné nastavování zrcadla jsem očekával od druhých. Většina lidí však není schopna určit, jaké chování si kdo zaslouží a také jim chybí jakékoliv intelektuální svědomí (je jím jedno, co je pravda). Mluvit s nimi s úctou a naplňovat jejich pocit vlastní důležitosti (který podle Freuda hraje v lidské psychice tak zásadní roli) mi bylo proti srsti, či možná proti vlastní ješitnosti. Jenže aby vůbec diskuze dala ovoce, tak je s nimi vlastně nutno mluvit ještě s vyšším poměrem vřelosti a dobroty, než jsem si kdy myslel. Je to na mě opravdu hodně, protože sám bych tak rád profackoval ty prázdný vepřový hlavy po pár větách, v niž odprezentovaly svou nevědomost, myšlenkové zkraty, pokroucený charakter, následně je zbavil práva podílet se na správě státu, uvalil na ně kurzy nápravy myšlení a charakteru v lepším případě anebo je zapřáhl tvrdou prací jako tažná lidská zvířata v případě horším.
Změna je to tedy pořádná, ale Benjamin Franklin to dokázal též a ani já bych neměl jít hlavou proti zdi. Tento přístup má podstatně vyšší šance, že z něj něco vykvete. Třeba tím bude vzájemné porozumění a kdyby se tak k sobě měli všichni, snad by se ty počty hlupců o něco snížily.

16.11.2021 4 z 5