klara1550 komentáře u knih
Do knížky jsem se musela v začátcích docela nutit, pak už to docela šlo. Nějak mi u téhle publikace nejde oddělit “hodnocení knihy od “hodnocení autora. Neskutečně mě rozčilovaly některé pasáže a vyjádření, nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale je vidět, že to psal bílý privilegovaný muž, a řekla bych, že s notnou dávkou narcismu. Byl bezpochyby velmi schopný, zároveň svůj byznys vystavěl na tom, že lhal. Tenhle dojem ještě posiluje český název “Umění vítězit. Kdyby se to jmenovalo “Shoe dog jako v originále, tak by to se mnou možná dělalo trochu něco jiného. V poslední kapitole to svými úvahami a reflexí autor trochu zachránil, ale nevím, jak moc. Např. co se týče sweatshopová krize - kdo ví, jak to bylo. Jasně že se nepřizná, že na to roky jeho společnost kašlala.
Abych uvedla příklady, co mě rozčilovalo:
- V začátcích píše, jak svému kolegovi neodpovídá na dopisy a prezentuje to jako vhodný manažerský postup, přitom se na to prostě vykašlal. I dál mi jeho přístup k některým lidem, kteří pro něj pracovali a označuje je vlastně za blízké, dost nesedl.
- Píše, že si najali ženu na výpomoc s účetnictvím. Na další stránce je věta, že on sám chodil pro oběd, přitom by to “správně měli chtít po slečně Parksové, od toho jsme ji tam měli. -> Tak tomu úplně nerozumím - najali si ji teda na pomoc s účetnictvím, nebo jako služku?
- Po desítkách stránek popisování, co všechno pro firmu dělají jeho první zaměstnanci je schopen napsat: “Moje malá obuvnická společnost je živá a dýchá, já jsem ji vykřesal z ničeho. Ten život jsem jí vdechl já, pečoval jsem o ni v nemoci, několikrát jsem ji zachránil před smrtí -> no za mě dal ten počáteční impuls, ale je to trochu narcistický prohlášení vzhledem k tomu, co odmakali další lidi.
- V jednom odstavci píše, že zvažoval, zda si mohou dovolit dům. A o kousek níž potom, že ho sehnali: “Malý, jen sto padesát metrů čtverečních, ale stál na čtyřtisícovém pozemku a patřila k němu malá ohrada na koně a měl bazén. -> A já si říkám - tvl kámo, vy jste fakt museli být teda chudáci. - Jako kdyby nereflektoval, jak žijou lidi v bídě. Jako kdyby vůbec netušil, jak žije průměrný američan v té době. Jeho měřítka se pohybovala úplně někde jinde než měřítka většinové společnosti.
No, a tak by se dalo pokračovat...Motivační kniha to za mě rozhodně není, spíš demotivační, že se někdo zas někam prolhal. Je mi líto, že jsem si ji vůbec kupovala.
Super nakladatelský počin, za knihu jsem ráda. Je to skvělý vstup do tématu traumatu, když člověk nechce číst náročné odborné věci.
Skvěle a srozumitelně vysvětleno fungování mozku a stresové odpovědi (ne, že by ty první kapitoly byly lehké čtení). Musím říct, že Bruce Perry si mě získal. Naopak Oprah mi chvílemi přišla, že se snaží vnutit do rozhovoru nějaký svůj názor nebo interpretaci, ač tomu nerozumí. Chvílemi jako by ani neposlouchala, co BP říká.
Jediné, co mi chybělo, bylo podrobnější rozpracovaní tématu profesionální léčby, ale to je prostě důsledek žánru populárně naučné literatury.
K Jane Austen jsem se dostala po letech odkládání díky čtenářské výzvě a jsem za to moc ráda. Knížka se čte s lehkostí. To, že ji napsala žena na začátku 19. století, dodává četbě a celé knize úplně jiný rozměr.
Mé první setkání s autorkou. Kniha se mi moc líbila, postava Niny i Alžběty mi přišly hezky vykreslené, "dávaly smysl", byly silné. Jen ten konec mi nějak nesedl - příběh gradoval, byla jsem zvědavá, co se dozvím, ale ten konec pro mě postrádal sílu.
Trochu jsem se bála, že se kniha bude věnovat čistě ekologii, ale tahle obava se nenaplnila. Jsou zde zmíněné především myšlenky vztahující se ke spolu-bytí a čtenáři*ky jsou vedeni k tomu, aby přemýšleli, jak jejich vlastní jednání ovlivňuje okolí. Co na knize oceňuju nejvíc a hrozně ráda bych si toho přečetla víc, byly konkrétní zkušenosti Thich Nhan Hanha a jeho žákyň se sociálním aktivismem. To mi přišlo fakt fascinující. Člověku dochází, že Thich není učitel, který byl na svém meditačním polštářku odtržen od "reality", ale ukazuje to, co sám žil. Pokud se vám líbila kniha Bez bahna lotos nevykvete a Cesta osvobození, pak myslím oceníte i tuto knihu.
Na knize se mi líbila obálka, podklad historických událostí a taky velmi okrajový motiv, že naši předkové se projevují v přírodě okolo nás a dávají nám znamení, která se můžeme učit vidět. Příběh začínal slibně, ale po úvodu mě nic moc nezaujalo ani nepřekvapilo. Postavy prostě jen odříkávají věty a dělají věci, ale postrádají plastičnost. S dočtením jsem bojovala.
Nebyl to špatný příběh, připomíná mi to Čechovův "smích skrze slzy", a konec je zbytečně kýčovitý. Na začátku mi přišla knížka vtipná, ale jako se všemi humornými knížkami - jak se ten humor opakuje, už to pak pro mě ani vtipné není. Motivu fotbalu jsem se bála, ale vlastně to je jen taková kulisa. Myslím, že příběh má pro ty, kteří mají tendenci zařizovat si svůj život podle druhých, biblioterapeutický potenciál. :-)
Pěkně napsaný příběh, jen jsem měla ke konci pocit, že si autorka kolem 400. strany vzpomněla, že musí do 500 stran skončit, a tak to nějak najednou rychle utnula. Konec mi přijde v knize zbytečně šroubovaný.
Za mě příliš "červené knihovny" a příliš naivní. A naopak - málo dobrodružství, málo důvtipu hlavních hrdinů*ek. Příběh se odvíjel nedůvěryhodně a problémy se řešily stylem "deux ex machina".
Knížku jsem četla někdy na základce, a dostala jsem se k ní teď znovu díky čtenářské výzvě. Chápu, že mě to tenkrát bavilo. Teď, když už mám víc načteno, mi to zas takovej zázrak nepřijde (ať už z hlediska námětů nebo provedení), každopádně je nutný zohlednit dobu, kdy to R. E. Howard psal - před 90 lety - to je fakt borec.
Samotná první kapitola Člověk je víc než válka, kde autorka píše o tom, jak vnímá svou práci, je pro mě naprosto fascinující. K tomu také dodává:
"Vše, co o válkách víme, vypráví mužský hlas. Všichni jsme se ocitli v zajetí mužských představ o mužském vnímání války. V zajetí mužských slov. Kdežto ženy mlčí."
A já vnímám, jak moc je v tom pravdy. Jak moc nám ženský hlas v mnoha oblastech chybí. Přidávám si knížku do čtenářské výzvy do tématu "boj za lidská práva" nikoliv pro to, co dělaly tyto ženy ve válce, ale proto, že se odvážily o ní mluvit. Nenechaly se zadupat muži a jejich řečmi o tom, že ženy mluví o nepodstatném. A samozřejmě i proto, jak cenná je myšlenka autorky dávat hlas těm, kteří slyšet nejsou (v tomto případě ženám). Protože ženská práva jsou lidská práva.
Ze všech vydaných komiksů od Liv se mi líbil "Nejrudější růže rozkvétá", ale i tenhle komiks je fajn. Nevím, jestli je to tématem, ale nějak mi chyběly takové uchopitelné informace, jako jinde. Ne že by v tomhle komiksu informace nebyly, ale zdály se mi nějak míň propracované.
PS: Barva tomu prospěla. :-)
Při čtení jsem prošla od pohoršení k pobavení. Autor umí psát, výborně vystihuje důležité momenty situací i charakterů.
Na druhou stranu ve mně zůstává taková hořkost. Pokud mají být povídky výsměchem mužům, kteří zde vystupují, o to víc jsou výsměchem ženám. Příliš často je motivem ponížení žen ze strany hlavních hrdinů. Někdy pojmenovaně, ale často i skrytě, mezi řádky. Vlastně mi přijde, že z té knihy čiší jakási nadřazenost mužů. Marně hledám, v čem Opelík, jenž psal doslov, spatřuje "emancipaci žen", která by mohla někoho pohoršovat (možná je nutno zohlednit dobu, kdy to psal).
Bylo to mé první setkání se Smithem. První dvě třetiny se mi četly dobře, ta poslední mi přišla už dost rozvláčná a plná zbytečných detailů. Řeka bohů je sice nabitá akcí, ale o to nudnější a plošší jsou postavy. Tanus a Lostris mi přišli většinou věcí, které dělali, vyloženě hloupí. A přitom to byly postavy, kolem kterých se všechno točilo a kterým (předpokládám) měl čtenář či čtenářka vysloveně celou knihu fandit.
(SPOILER) Knížku jsem měla na dovolené a splnilo to účel číst něco, u čeho člověk vypne. Ale je fakt, že při zpětném pohledu souhlasím s komentáři ostatních, že se tady vlastně zas až tolik nestalo.
Poznámka k ději (obecně):
Pochybuji, že by amyrlin dala při svých možnostech takový úkol zrovna takovým lidem (záměrně neříkám konkrétně). Vlastně mi to přišlo hrozně nesmyslné. Včetně toho, jak to dané postavy řešily. Ta linka mi přijde jako kdyby to psal fakt někdo ze základky. Připomíná mi to young adult, kde se často na logiku příběhu a konzistenci postav zas až tolik nehraje.
Příběh je moc zajímavý a čtení této knihy je skvělý způsob, jak se dozvědět něco o historii (ač za mě zůstává otázka, co je doložené a co jsou historky historiků).
Ale forma mě vůbec nenadchla . Něco mi na způsobu napsání hrozně vadilo - asi to způsobila ich-forma, skrze kterou se autorka snažila čtenáře/ky zasvětit do různých historických okolností, což někdy vyznívalo dost divně, protože takhle nikdo nepřemýšlí. Hlavně v začátku, kde se píše z pohledu 4letého dítěte. To bylo fakt zvláštní.
Četlo se samo. Mám moc ráda knihy, ve kterých jsou postavy inspirující. Ne takovým tím vybásněným superhrdinstvím, ale svou nezdolností. A to je tady za mě splněné v postavě Evaristy. Zároveň bych chtěla ocenit, jakou si s knihou autorka dala práci.
Tenhle díl mě svými příběhy moc nezaujal. A podobně jako píše Rambocrack, kdyby se mi nelíbil seriál, tak bych tuhle knížku vzdala někde na začáktu.
I když jsem se na tuhle knížku fakt těšila, tak mě moc neoslovila, ale asi obecně nejsem typ na čtení humorných knih (a asi ani na stand-upy - i když - kdo ví, třeba by to na stand-upu vyznělo jinak než v té psané formě). Kousky mi přišly vtipné, kousky spíš trapné.
Kniha je pro mě druhé setkání s autorem (první byla Divka, která spadla z nebe). I zde využívá historické události, do kterých zasazuje postavy, které jsou (dle mého názoru) ploše popsané, nesympatické, a řeší často jen sex. Vzhledem k tomu, jakým způsobem píše, by mě zajímal nějaký psychologický profil autora. :D
První část knihy (o budování vily) mě vyloženě nudila, pak mě velmi bavila druhá část o životě rodiny ve vile a hlavně jejich vztazích, což mělo podle mě velký potenciál na rozpracování dál, ale ve třetí části autor přepnul na úplně jiné postavy a konec mi přišel takový nedotažený.