kleozpatra komentáře u knih
S Daisy jsem bojovala snad půl roku. Prokládala jsem ji různým dalším čtivem a doufala, že k ní najdu klíč, a to jsem byla původně jak z obálky, tak z formy nadšená - ó, je to něco jiného. Lépe si pustit Rumours od Fleetwood Mac pětkrát za sebou. Jsem zvědavá na seriál, podle prvního dílu by to mohlo být snad i lepší. Píšu to tak nerada. Načetla jsem spoustu hudebních biografií a prchavá vzpomínka leckterého bedňáka má v sobě větší hloubku.
Elizabeth nehodlá přistoupit na zaběhané pravidlo, že muž je od přírody schopnější než žena. Chce důkaz, činy, ne jen vágní vysvětlení postrádající logiku. Naráží na překážky, ale nevzdává se nikdy. Její inteligence a neústupnost vylučuje diplomacii a rukavičky. Přivedlo mě to na myšlenku, že ač doba pokročila, jisté nahlížení na rovné příležitosti se moc nezměnilo. Skvělá lekce emancipace, hlavně první půlka má v tomto smyslu hodně našlápnuto.
Kluci zdrhli do Londýna v touze dělat kariéru a zbořit hudební hitparády, ale prazvláštně se zasekli a stálo je to sen. O padesát let později, snad že zubatá klepe na dveře, pustí kostlivce ze skříně. Bob Dylan i John Lennon se objevili a zmizeli stejně rychle jako hudba, na kterou jsem se chytla a dostala knížku o dětské vzpouře.
Robert Plant je neuvěřitelný a jak jsem si bláhově myslela, že o něm vím všechno, zjistila jsem, že nevím nic. To, co mi chybělo v ponorech do životů jiných hudebních veličin, byl právě onen ponor. K seznamu desek a koncertů potřebuji vědět, jak ten člověk přemýšlel, čeho se bál, na co byl pyšný, i když přezíravě mával rukou jakože nic, co by chtěl vrátit, odvolat. Robert byl dík svému hlasu, vzhledu a kouzlu, které se nedá nacvičit, nejdůležitějším dílkem skládačky Led Zeppelin, ale nedýchal by za ně, narozdíl od svého druha, pro kterého byla kapela alfou i omegou. Naopak se snažil vymanit a ukázat, že je schopen stát na vlastních nohách. Jeho pýcha mě odrazuje a přitahuje současně. O mnoho přišel, aby něco našel. Touha stále hledat s vědomím, že to může jen stát a nic dát, je nádherná. Tuhle knihu nenapsal a co má v hlavě a v srdci, zůstane jen jemu. My se dík Paulu Reesovi a lidem okolo můžeme jen domýšlet.
Asi jsem neměla hned číst pokračování, kdo ví, ale Valeriana mě zdaleka nevcucla tak, jak Poslední deska. U některých záležitostí zkrátka kouzlo funguje jen jednou, víckrát ne.
Už přesně nevím, proč jsem do toho šla, ale Poslední deska byla moje gusto. V jazzu plavu, ale oni ti hudební fandové jsou vesměs stejně postižení a tak jsem hltala pátrání po londýnských bazarech a blešácích a lamentování nad originály či fejky a takovou tu snobárnu až skoro autismus, který je ale hrozně roztomilý, protože když něco sbíráme, nechceme přece šunt a už vůbec ne, skrývá-li deska šifru. Navíc vypsaný a zasvěcený styl páně Cartmela se mi četl tak dobře, že si jdu hned sehnat druhou Vinylovou knihu.
Kdysi dávno jsem byla z Dicka Francise vyplesklá, šla po každé jeho knize a vůbec mi nevadilo, že čtu vlastně pořád to samé. Tentokrát už mi to vadilo celkem dost a když snad po padesáté kdosi "přikývl", cukala mi ruka, že to zahodím :).
Je mi líto, ale ač bych ráda, nesdílím všeobecné nadšení. Zpočátku mě kniha hezky zahákla, to ano, ale pak jsem pojala podezření, že autor se mnou začíná hrát manipulativní hru a zkouší, co vydržím. Poslední třetinu už jsem jen doufala, že za těch několik knih v jedné příjde satisfakce. Nepřišla a já jsem těmi zvrat(k)y a patetickou romantikou dočista umordovaná.
Velmi těžká a hlavně bolavá kniha. Finální pointě předchází vše, co a proč k ní směřovalo, vše je tam důležité, aby čtenář pochopil, co byla hlavní hrdinka za člověka, co ji formovalo a proč volila, jak volila, a hlavně, jak ji volba poznamenala a určovala její další život a vnímání. Musí na to být člověk jistým způsobem naladěn, aby se s knihou "potkal", a mít, jak se říká, odžito.
Suze Rotolo mě nalákala přečíst si některou z četných knih o Bobu Dylanovi, abych viděla jejich vztah jinou optikou, ale pravda je, že vždycky to bude jiný úhel, každopádně si vážim toho, že se s ním dokázala rozejít až po té, co se stal slavným a ona ztrácela půdu pod nohama a cítila jak přichází o svou integritu a stává se jeho doplňkem. Spousta žen by to udělala přesně naopak. Kniha naláká na slavné jméno a přitom čteme o životě postavy, která měla po jistou dobu s celebritou dočinení, ale víte co, mně to nevadí. Je tu krásně popsaná atmosféra doby a místa, ten kulturní kvas, v jakém dívka Suze vyrůstala a vlivy, jakým podléhala nebo se jim vyhýbala. Jak zrála. Byla to jistě nádherná doba ochutnávání a Suze rozhodně nebyla líná poznávat a zkoušet, přitom si hlídat mantinely. Když jsem zjistila, že už je pár let po smrti, přišlo mi to líto.
Jedním slovem: nádhera. Iva dokáže i tu nejvšednější věc podat jako něco unikátního a každého člověka vnímá co hodného samostatné knihy, nebo alespoň povídky. Je mi jen líto, že Iva není v první spisovatelské lize, protože by si to zasloužila. Asi dělá něco špatně. A jistě je jí i tak dobře:).
Kdo z nás o svém idolu nesnil? Evelyn si pohrává s realitou a Kurtovo fluidum chce vidět ve svém příteli. Lynn píše nádherně, její styl plný metafor je jak poezie a zprvu opájí, ale zároveň podráží dílu nohy, protože se ten překotný tok na moment nezmění. Na jedné stránce Evelyn stihne umýt okna, potratit, několikrát si nalakovat a zas okousat nehty, složit skladbu a někoho ošustit. Je to syrové a spíš Romea a Julii grunge ocení sympatizant než někdo "spořádaný". Mně se to dost dlouho líbilo, i když to bolelo.
Upřímně řečeno, kniha mě zklamala. Na jedné straně bezpochyby výpravná a krásná, na straně druhé mi tam spoustu výborných návrhářů chybí a některé fotografie nejsou ani estetické ani ikonické. Těšila jsem se, že na tak luxusní publikaci se oko napase, ale skutečně mě okouzlila jen Christy Turlington v kloboučku od Valentina a naše Eva Herzigová v pirátském oblečku od Vivienne Westwood.
"Navzdory tvrzením, že viktoriáni sexualitu potlačovali, pornografie proudila pod povrchem viktoriánské prudérnosti jako řeka slizu v Krotitelích duchů II."
*
"Colombo a Falloppio "objevili" klitoris zhruba stejným způsobem, jakým Kolumbus o nějakých šedesát devět let dříve ke značnému údivu domorodých obyvatel "objevil" Ameriku."
*
"Neexistuje sebemenší vědecký důkaz, že by ústřice zvedaly i něco jiného kromě vašeho záchodového sedátka v případě, že sníte nějakou zkaženou."
Kniha je důmyslně členěná tak, aby jste měli hned před očima, po čem jdete. Takže políčka pro životní i kariérní pokroky, jiná pro vlivy a další pro ty, koho návrhář sám inspiroval. Fotky jsou vybrané tak, aby vyzdvihly typický model nebo nejslavnější období. Některá jména jsem hledala marně, jiná neznala, ale jako celek kniha působí poctivě a vstřícně. Jsem za jedenáct let druhý hodnotící, tak mě napadá, že lidi se mnohem radši obléknou, než aby si o genezi hadříků četli:).
Před čtením to byla Westwoodová, zrzavá extravagantní punkerka, teď je to Vivienne, smělá inteligentní bytost, která se nebojí skrze svou tvorbu vyjadřovat ke světu a škůdcům. Tahle kniha mi v mnohém otevřela oči, ale prospěly by jí nůžky a trochu prostříhat.
Ke Colleen Hoover a k této její lahůdce jsem se dostala dík aktivitě oblíbených uživatelů a jsem ze ten šmírunk ráda. Pravda, nebo lež je napínavá a špičkově vygradovaná záležitost, u které nejde jinak než otáčet stránku za stránkou, třeba o hladu. Smekám a kéž tohle není autorčin poslední pokus o psychothriller.
Znám film, ale stejně pro mě tohle bylo obrovské překvapení. Názorná ukázka, jak moc se dá říct pár slovy, jak lze bez košatých vzletných souvětí popsat nejniternější pocity. Útlá silná kniha.
Začátek knihy, kde žena opuštěná slavným mužem zůstane bez jeho další podpory či minimálního zájmu dřině a výchově čtyř dětí napospas, je tak slibný. Od půlky se ale příběh rozplizne do mejdanu se spoustou bezvýznamných figurek, které vesměs nemají vliv na drama hlavních postav a spíš obtěžují jak hmyz.
Russell Brand se nezdá, moc mě překvapil, jaký je schopný a vtipný psavec, jen škoda, že mu jeho procitnutí chvílemi ujíždí skoro až k náboženství. Nic proti, taky medituju, s mírou, ale napadlo mě, jestli závislost na drogách, alkoholu a sexu nevyměnil za závislost na nekonečné všeobjímající dobrotě. No, snad bude v pořádku :).