kleozpatra komentáře u knih
Kniha je vymazlená - kvalitní papír, barevné sektory, recepty, skvělé fotky, jistě užitečné informace, ale jaksi ... šťavnatá forma vede nad sušším obsahem.
Johna Lennona miluju. Když zemřel, byla jsem na střední škole a jeho smrt oplakala. Tuhle knihu jsem měla co elektronickou z knihovny v tabletu a když se po měsíci vypařilo přečtených 70%, nesvrbělo mě si jí půjčit znovu. To mluví za vše.
Velmi komplexní kniha o hubnutí z pera autorky, co prošla 80kg hubnoucí zkušeností a nic nepřikrášluje. Podává si nejen kilogramy, ale též hloupé mýty. V civilu psycholožka se zamýšlí i nad společenskou proměnou, kdy dříve by morbidně obézní dívka koketovala s myšlenkou skočit z mostu a dnes se vyfotí hrdě na sociální síť a vynadá předem všem, kterým se její „sexy křivky“ nelíbí. Ke zhubnutí jí prý gratulovalo víc lidí než k doktorátu, přitom zatočit s kily je tak snadné. Nejlepší kniha, co jsem na toto téma četla.
Takové knihy u nás psával Stanislav Rudolf, jen se neodehrávaly v Baltimore, ale v Budějovicích. A taky si nehrály na něco, čím nejsou jen proto, že se tam mihne rocker s holým zadkem a kocovinou. Připouštím, že být mi dvanáct, jsem z toho hin.
Což o to, do angličtiny už jsem zamilovaná dávno. Ačkoli se jí snažím léta dostat na kobylku, ona se nechce dát. Potvora jedna. Každopádně, Broňo, jsi nej a tvá neutuchající podpora a nadšení inspirativní very mač.
Na konci mi bylo skoro smutno, jeho sláva nakumulovaná do čtyř let ho semlela, zřejmě tahle spanilá jízda jinak skončit nemohla. Přes všechny excesy a ublížení na těle i duši, to byl génius a nádhernej živel. "Nevadí mi, že bučíte, ale že bučíte falešně!"
Adunni je bez debat sympaťanda a její nigeringliš roztomilá. Žít na vesnici, kde je dívka jen stroj na rození dětí a domácí práce, není její vroucí přání a tak se snaží vymanit ze všeho, co před ní staví bída a předsudky. Autorka jí vidí jako holku s fištronem a bezmála feministku, na mě ale působí co malé dítě, které sem tam něco odpozoruje, vyhodnocuje pudově a plní přání své zemřelé matky - neskončit na vesnici jako otrok mužů a učit se - , aniž zná život "na druhé straně". Vždycky se najde dobrá duše, co pomůže. I přes výtky, je to podnětná kniha, napsaná srdcem. Tleskám též překladatelce. Po pár dnech jsem mluvila skoro jak Adunni, když jsem "najdula v důmu penězí a skočil mi smích na obě oči".
O Janis tu mnoho není, drobet to zamrzí, ale příběh se žene dál a člověk na Joplinku skoro zapomene, protože Peggy svoje další osudy umí podat. Vtáhne i poslední část o tornádu a nemocné matce, u které nakonec strávila nepoměrně víc let, než s Janis. O ni se vlastně Peggy jen otřela, jen kolem sebe proletěly, nevázaly se, času před nimi bylo spoustu a pak Janis náhle umřela. Pecka je, když si uvědomíte, že lidi kolem Peggy měli všichni život na knihu.
Řemeslně slušně zvládnutá detektivka, která je každou další stránkou přitažlivější. Tetováním se to už dneska v knihách hemží jako onehdy upírama a v chování postav taky tu a tam dojde k situaci, že kdybych si hlavu vykroutila, nedovedu si ten sled myšlenkových či emocionálních pochodů představit, natož pochopit, ale to je můj problém. S Marni do každého počasí, to je hlavní.
Fajn pohled na sebe sama. Helmut Newton se nelakuje na růžovo, ale flákne nám svoje sobectví rovnou do ksichtu. Mám stran toho oblíbený výrok: sobectví není žít podle svého, ale chtít po druhých, aby žili podle mého. Z toho vyplývá, že žil jak chtěl, nikomu to nenutil a když narazil, vyhnul se a šel dál. Byl by z jeho života skvělý film, zažil toho opravdu hodně a jistě to nebyly vždy příjemné věci. Jenže on dokázal z každého průseru vytěžit. Měl svůj lehce úchylný pohled na svět a jeho fotky i jeho soumaři o tom ví své. Jenže jen tak se má k tvorbě přistupovat. Podle svého.
Vábení Velkého medvěda je chvílemi dost smutné čtení. Kultury, které se nemohly domluvit, když ruchy v komunikaci panovaly i uvnitř oněch kultur. Nelze někoho pozvednout proti jeho vůli, zvlášť se zbraní v ruce. Nelze vykolíkovat území tomu, kdo je volný, a čekat, že za to bude lízat ruku. Klaním se překladu Markéty Ernesové, ta dáma vládne citem pro jemnou nuanci slova.
Po Dívce ve vlaku mírné zklamání, ale stále dobré, protože dobře napsané. Jen kdyby Z vody tak netrčelo, jak urputně Paula Hawkins toužila zopakovat velký třesk.
Zlákala mě doporučení, 84% a příslib už ani nevím čeho. Nora mi byla jako muzikantka sympatická, i když na mě její depka působila spíš jako lenost žít, což se mi při dalším čtení jen potvrdilo. Chápu, že nechtěla pokračovat ve verzích svého já tam, kde někdo z jejích blízkých nežije, ale pak si vybrala život, kde bylo nejmíň překážek a to se vlastně jen hodlala vézt, aniž by tu námahu si takový život od píky vybudovat měla v úmyslu podstoupit. Budiž jí přičteno k dobru, že si to uvědomovala. Mám ale pocit, že Matt Haig si naložil víc, než zvládne. Přes to nekonečné omílání životních mouder bych knihu viděla spíš v sekci Young Adult.
Mám ráda Tinu i myšlenky budhismu, takže jsem se moc těšila, jak si počtu, ale i když je Tina upřimná a snaží se podělit o svoje duchovní zrání, měla jsem pocit, že čtu obecnou omáčku, kterou každej zná. Poslední roky měla vážný zdravotní problémy a dostala se z nich s jasnou myslí a plány do dalších let, to jí moc přeju, že dík budhismu to má srovnaný, že ať bude, jak bude, je to ok, ale jak řikám, asi jsem čekala něco podobně strhujícího jako její koncert, což byla chyba.
Ostrý předměty jsou nacvaknutý lidma, s kterýma se nechcete setkat a to mám záporáky, který si dovedou vzít, co jim život nabízí, ráda, jenže tohle neni ta sorta. Tady jsou všichni jaksi zmrzačení a v tom kvantu diagnóz nastává cosi jako charakterová devalvace. Finální twist už neni jen přitaženej za vlasy ale rovnou skalpovanej.
Paulo Coelho osobně, v průletu se otře i o rok 68 a Holandsko a Francii a člověk se přistihne, že čeká na zmínku o Československu a ona tam je, v podobě kříšťálového lustru :). Není to Coelhův top strop, ale pořád dobré. Poetické, prodchnuté láskou a duchovnem a bezelstnýma hipíkama.
Velmi miloučký a hravý, taky vtipný a tuhle Alenku v kraji divů mám teď v hledáčku už proto, že Anglii miluju.
Musim říct, že jsem si to náramně užila. Paula Hawkins ví hodně o pokleslých charakterech a pochroumaných duších (a nebojí se zeptat) a nejen proto, že na mě Douchová v knihovně dělala bububu, když mám termín za měsíc a už čeká zástup lidí na tři, ale zkrátka že se to četlo samo, dávám pět *. Zkuste si to, napsat knihu, která se čte jedním dechem. Neni to prdel, vážení.
Při čtení se mi otevřely starý rány, totiž fascinace touhle kapelou, když jsem před spoustou let koukala snad denně na jejich deset let starej koncert po příchodu z práce ještě v botách a s nákupníma taškama, z kterejch vytejkala zmrzlina a tál hrášek při pohledu na něco, což už tolik let není pravda, ale přitom to bude pravda ještě za milion let. Je skvělý, když se kapele podaří mít ústřední magickou dvojici, většinou to bejvaj kámoši, který na sebe teprve nabalej někoho do počtu. Page s Plantem se neznali, dalo je dohromady teprve doporučení. To je pak zázrak, když dokázali dělat takovou hudbu a hlavně tak intenzivně působit silou svýho charismatu byť skrze obrazovku. Hvězdička dolů jen za to množství chlastacích a hambatých historek, co svádí si myslet, že svoje stěžejní díla složili jen jakoby mimoděk. Chválím za super překlad, kde je znát, že paní na nich buď taky ujíždí a nebo není líná se zeptat.