Kloky komentáře u knih
Na mě to bylo moc. Velké části knihy jsem přeskakovala. Nejlepší část knihy pro mě byla o porodech, to mi přišlo zajímavé.
Upřímně? Bála jsem se, jaká zvrhlost se mi dostala do ruky a měla jsem strach číst. Naštěstí tam nic hrozného nebylo. Psalo se o lásce. Hezky, něžně i smutně, tak, jak to naši klasici uměli. (Co by asi tehdejší čtenáři řekli dnešním dílům?) Asi bych knihu pojmenovala jinak...
Moje čtvrtá kniha od Torey L. Hayden. Mohla bych říct, že vím do čeho jdu. OMYL!!! Na tohle se připravit nedá! Kniha Spratek byla nejsilnější z těch, co jsem zatím od autorky četla.
Během čtení se mísí naděje se smutkem, obdiv s odporem. Po celou dobu jsem byla provázena zvědavostí, jak se děj bude vyvíjet.
Po přečtení knihy jsem se dala do čtení zdejších komentářů. Nadšené komentáře jsou sice skvělé, ale já bohužel patřím k těm negativním...
Knihy z katovského prostředí mám moc ráda, proto jsem se pustila do čtení Katyně. Zvláštní používání přímé řeči, rozvleklost příběhu, nevhodně zvolené retrospektivní vyprávění, nesympatická hlavní postava... Dál snad pokračovat nemusím. Občas jsem nějaké části přeskočila, abych se konečně dostala na konec. Pro mě velké zklamání, čekala jsem víc.
Už dlouho se mi nestalo, že bych přečetla 2/3 knihy na jeden zátah. Napětí, strach a zvědavost mě nutily číst dál a dál. Bohužel nedokážu napsat víc, abych nespoilerovala, nebo nenaťukla důležitou část příběhu. Jsem zvědavá na další autorovy knihy.
Krásná a dojemná kniha, která mi ukázala, že jsou mezi námi andělé, autorka je jedním z nich. Po dlouhé době mě rozplakala kniha, dojalo mě, jak to autorka s dětmi umí a každou překážku zvládne využít ve prospěch svých žáků.
Zajímavé je, že inkluze se v USA řešila už v 70. letech. My se ji dneska snažíme pojmout stejně, jako tenkrát v Americe, ale už tady se ukazovalo, že dětem s handicapem (rozhodně nemyslím handicap tělesný!) začleňování spíše škodí. Zákony dělají lidé, kteří si nedovedou představit, jak se cítí děti, které jsou oproti spolužákům pozadu, i když se moc snaží. Doufám, že přijde doba, kdy nám půjde o dítě a ne o zákon...
Kniha mě pohltila. Děj je skvěle promyšlený, psychologie postav dává smysl a napětí se dá krájet.
Škoda, že má knihovna prázdninový provoz, hned bych šla pro další díly. Teď budu muset čekat pár dní v napětí.
Asi v polovině knihy jsem si všimla, že v hlavičce každé liché stránky je prokletí trpaslíkú, což mě po zbytek čtení dost iritovalo. Ale protože jsem z knihy opravdu nadšená, odpustím i tento nedostatek.
Prozatím nejlepší cestopis, co jsem četla. Příběh barvitý, často velmi neuvěřitelný a pěkně chronologicky uspořádaný. Některé části knihy byly až neuvěřitelné. Autorku jsem obdivovala za to, že se sama do Indie vydala. Cestopis je doplněn krásnými fotografiemi.
Během čtení mi chvílemi vadil jazyk, jaký byl použit. Míchání spisovné a nespisovné češtiny mi v této knize vůbec nesedělo. Když vytěsním dříve zmíněné jedná o skvělý cestopis.
Nevím, jestli jsem měla špatné vydání, špatný překlad (v knize nebylo uvedené ani jedno) nebo jsem jen od Kiplinga čekala něco mnohem lepšího...
První kapitola mě nadchla, říkala jsem si, jak je to super námět a těšila se na další čtení. Další kapitoly mě bohužel už tak nezaujaly. Naštěstí byla ještě jedna velmi povedená ke konci.
Zkusím od Kiplinga ještě něco jiného a uvidím, kde je chyba...
Kniha mě přibližně od čtvrtiny začala odpuzovat.
SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER
Viděla jsem zde velkou podobnost s Harrym Potterem. Na internetu jsem našla článek typu: Podzemí se nevyrovná Potterovi. Říkám si, že se o to autoři pokusili v tomto díle. Myslíš si, že je to ty-víš- kdo, pak se v ději objeví Hermiona a následně Harry, když je tolik jmen?! Nelíbila se mi styxká přeměna, to už mi přišlo přehnané a hodně překombinované, ale možná to bylo jen prvotním znechucením a podobností s HP.
KONEC SPOILERU KONEC SPOILERU KONEC SPOILERU
Přemýšlela jsem, zda se vůbec pustím do posledního dílu. Nyní říkám ano a ráda, poslední část knihy mě uchvátila, byla stejně povedená jako díly předchozí.
Podle mě zapůsobí tato kniha v oblasti šikany stejně jako kniha My děti ze stanice Zoo v drogové tématice.
Pro mě jsou knihy psané tímto způsobem hodně emotivní a dlouho nad nimi přemýšlím. Čtenář zjistí, jaké pocity má nejen samotný aktér, ale i jeho rodina a nejbližší.
Víc podobně psaných knih na různá témata a hodně je distribuovat mezi lidi a hlavně mládež.
Čtení jsem prodlužovala, protože jsem věděla, že je to (na dlouhou dobu) poslední setkání s Geraltem. Když už jsem se ke čtení dostala, nemohla jsem se odtrhnout a raději prokládala jinými knihami, aby mi Bouřková sezóna vydržela co nejdéle.
Trochu mi vadily latinské vsuvky a názvy v textu, některé obraty a věty které mi k autorovi neseděly. Něco málo tomu chybělo, ale jiné dějové linie to přebily. Bylo to příjemné setkání s oblíbenými postavami.
Kniha je napsána poutavě. U některých pasáží jsem si říkala, že nemohou být ze skutečného života autora, že se v nich snoubí moc náhod najednou, ale dřív to tak asi bylo a knize tyto pasáže dodávají své kouzlo. Je to taková jiná foglarovka, přišlo mi, že měla trochu jiný nádech, než knihy od Foglara, ale nesla stejné poselství.
Oddechovka, která splnila svůj účel. Klasické komiksy nemám ráda, ale Homerova kniha se do škatulky klasických komiksů neřadí. Jelikož nemám seriál tolik nakoukaný, tak jsem se dozvěděla nové informace. Milovníci Simpsonů knihu určitě ocení.
Celá sága zůstane v mé mysli, nemusím mít strach napsat dokonce v mém srdci. Obdivuji bohatost jazyka, obratů a přirovnání. Dějová linie u všech knih bohatá, plná zvratů a pro mě častých překvapení. Hodně mě mrzí, že už sága končí, autor by dokázal určitě říci ještě mnoho.
Vadil mi styl psaní, přeskakování z místa na místo a přeskakování časových linií. Zároveň jsem měla pocit, že se jedná o popis všeho, co bylo v tehdejším Československu kvůli režimu nemožné a jak se autorovi přesto všechno dařilo cestovat. Popisuje hojně mentalitu tehdejší doby, ale na našem území. Něco tomu chybělo.
Nádherné čtení okolo adventu, Vánoc a Tří králů. Povídky jsou napsány tak, že člověk s trochou nadsázky věří, že se to opravdu stalo nebo mohlo stát. Kouzlo povídkám přidává kraj, kde se odehrávají, pokud čtenář okolí Jizerských hor zná, určitě ho povídky očarují ještě více.
Kniha je jedinečná. Jedinečná obsahem, tím, že se do ní vešlo celé skautské století a čtenář nemusí sahat po několika knihách, stačí mu jen tato. Jedinečná kvůli své přehlednosti a srozumitelnosti. Jedinečná díky fotografiím a obrázkům, ke kterým by se většina z nás nikdy nedostala. Jedinečná, protože obsahuje povídky, které většina z nás nezná a bez Století by na ně nenarazila. Jedinečná v tom, že jmenuje osoby, které za skauting bojovali. Jedinečná, protože nám připomíná, proč máme být na skautig hrdí. Jedinečná v tom, že na ní spolupracovalo přes 200 skautů a skautek, kteří společně vytvořili toto úžasné dílo.
Deník je napsaný poutavě. V posledních dnech tábora jsem si připadala, jako bych četla dobrodružnou smyšlenku. Proč se k sobě dnes lidi nemohou chovat jako dřív? Na jednu stanu mi to přijde fascinující a na druhou velmi smutné, že to, co před sto lety bylo běžné, mi dnes přijde jako vymyšlený příběh...
Kniha s typickými zvraty Renčína. Nedávno jsem psala u Jména korábu, že je to pro mě zatím nejlepší kniha od autora, po přečtení Nepohádky si tímto tvrzením už nejsem jistá. Propracovaný děj, pozoruhodné postavy, napětí - nic z toho knize nechybí. Navíc Nepohádka je pro mě první kniha od Renčína, kde byl hezky dořešen konec, nebyl useknutý ani málo vysvětlený, nezklamal mě.