knedlik komentáře u knih

Ironií skrz naskrz prosáklé minidílo nemilosrdně kritizující slepou oddanost náboženství a církvi. Twain s vtipem sobě vlastním dokládá na několika příkladech, jak si sám Všemohoucí čili Zdroj Veškeré Etikety protiřečí v samém základu svého "učení" a jak je i přesto slepě a nesmyslně opěvován.
U této knihy se pobavíte a pousmějete, ale natrefíte možná i na vcelku zajímavé postřehy.

7 07.02.2014

Výborná, výborná, výborná. Zezačátku snad chaotická a člověk by si i položil otázku : "tak tohle je ono?", ale vzápětí vás Hlava XXII přesvědčí, že si pět hvězdiček zaslouží.
Příběh Hlavy XXII je mrazivý a působivý. Velmi se mi líbilo vykreslení postav, sdílela jsem s Yossarianem mnohé pocity, co se vztahů s nimi týče. A je velmi smutné, když si člověk uvědomí, že někde opravdu žijí lidé s vedoucí funkcí, kteří neváhají riskovat ztráty na životech jen kvůli tomu, aby se dostali do výtisku novin.
Dalšího komentáře snad neřeba. Ostatně, sám fakt, že Yossariana, jediného člověka zachovávajícího si zdravý rozum, všichni považují za blázna, mluví za vše. A kdo by se taky nezbláznil...
Velmi jsem se bavila a tím víc jsem byla vyděšena, když se kniha chýlila ke konci. Ještěže to Orr tak hezky vymyslel.

Jako velmi dobrý komentář bych označila komentář uživatele valda.

7 10.10.2011

Babičky jsou hořce vtipným vyprávěním o těžké době a vyrovnávání se s ní. Příběhem obyčejných lidí s obyčejnými starostmi a obyčejnými tužbami, kterým nás provází dospívající Matěj. Jeho osobnost je utvářena naprostými politickými protipóly v podobě komunisticky smýšlející babičky Marie a kapitalisticky orientované babičky Ireny.
Místy je kniha opravdu vtipná (za mě vedou dopisy babičkám z Londýna), místy čtenáře zachvátí spíše smutek. Nicméně Šabach je skvělým vypravěčem a i nehezké věci popisuje s citem a pochopením, smířlivě. Jistě stojí za přečtení.

6 11.01.2020

Zajímavá sonda do jaksi "jiného světa" známých míst. Do světa, o kterém se zdaleka nemluví tak, jak by se mělo. Márquezovi jsem vděčná nejen za jeho postřehy místní i lidské, za kritický a barvitý pohled na jednotlivé státy, vycházející mnohdy z detailů. Ale i za jeho střízlivé vystihnutí mentalit Evropanů, byť mu mnohdy nebylo poskytnuto většího prostoru pro širší kontext. A taky za odbourání části mých předsudků (a potvrzení těch dalších).

Poznámka pod čarou:
Ve vztahu k Česku mě pak obzvlášť zaujal jeden Márquezův komentář: "Nepotkal jsem žádného Čecha, který by nebyl víceméně spokojený se svým údělem. Studenti si sotva postěžují na zbytečné omezování zahraniční literatury a tisku a na obtíže spojené se zahraničními cestami."
Docela by mě zajímalo, kde se to v nás bere a z čeho tento postoj vyplývá - dnes i tehdy....

6 09.03.2019

Kniha plná bolesti, ulit, komplexů, falešných nadějí i beznaděje. Kniha plná temnoty. Kniha tnoucí do živého. Kniha o tom, jaký dopad má nefunkční rodina na jednotlivce, jejich vztahy, vnímání sama sebe i druhých. Kniha o bezbřehém zoufalství. Spíš mentální než sentimentální román.

Bianca Bellová odvedla skvělou práci, co se rozpracování jednotlivých charakterů, jejich pocitů a jejich pohnutek týče. Tak dobrou, až mi z toho místy bylo zle. V celkovém dojmu se nemůžu zbavit dojmu podobnosti s Janem Balabánem, minimálně její slova na mě dopadala s podobným efektem. Dost možná je to ale pouze tím pochmurným laděním.

6 07.10.2018

Znepokojivý psychologický horor s apokalyptickým koncem. Tolik ve zkratce.
Tenhle žánr příliš nečtu (a teď jsem si opět připomněla proč,) takže nejsem nejobjektivnější hodnotitel na daném poli.
Kniha začala zajímavě, odehrávala se v lehkém duchu - atmosféra maloměsta se vší parádou a náležitým zpátečnictvím okořeněná nadpřirozeně skutečnou postavou jakési čarodějnice z dávných dob; s přibývajícími stranami ale narůstala má vnitřní tíseň a z konce mi bylo vyloženě nevolno. A pořád je - i pár dnů po dočtení, než jsem se dostala k psaní komentáře.
Netvrdím, že kniha není lehce překombinovaná a že některé motivy už se mohly někde vyskytnout. Mně se na ní ale líbilo nejvíc to, že vlastně nevím, jak se postavit k hlavním postavám - byly zlé? Byly hodné? Kdo je viníkem, kdo mučedníkem? Lze nenávidět někoho pro to, čeho se na něm dopustili jiní? Lze jim z toho důvodu odpustit i páchání zla? Jak moc odsouzeníhodné je osobní selhání v nejvypjatější situaci?
Další věc, které si na Hexu vcelku cením, je nevyzpytatelnost příběhu a jakási, říkám jí Martinovská, krutost ničit dobrotu dobrých postav, eventuálně je rovnou hubit.
Velmi dobře a důmyslně je zpracováno budování klidné rodinné atmosféry a hloubky vztahů rodiny Grantových s jejich následnou totální destrukcí, kdy vás od tepla a lásky rodinného krbu vrhne autor rovnou do nejhoršího očistce.
A na posledních stranách knížky jsem měla vlastně stejný pocit smutku nad celým lidstvem jako Katherine. A ne, že bych si úlevně neoddechla po zaklapnutí vazby.

6 08.03.2018

Ano, ano, ano! Takhle má dle mého vypadat parodie - strefovat se do všech těch bolavých míst originálu a dohnat je ad absurdum. A to v Padesáti odstínech ostudy, dámy a pánové, všechno je! Banálnost a béčkovost děje, hlavní postavy s ještě stupidnějšími vnitřními monology než které ze sebe vyblila E.L. (a přiznávám, první výbuch smíchu se u mě dostavil už při přečtení jména hlavního hrdiny), i ten styl psaní. Kniha velmi rychle ubíhá - stejně jako originál, ačkoliv zde přesně v té zkrácené podobě, v jaké originál měl být psán; utahuje si nejen ze samotných Odstínů, ale i z podobných blbin (fanoušci prominou) jako je Stmívání. Je skvělá, její četba vám zabere jeden dva večery a vnese do vašeho života, když už nic nového, tak alespoň jakýsi pocit literárního zadostiučinění.
Nemůžu hodnotit jinak než pěti hvězdami :-)

PS: Chtěla jsem vám zaspoilerovat, co mě rozsekalo nejvíc, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nikomu nepokazím, protože toto nevymyslíš. Užijte si!

6 24.02.2018

"Live life today like there is no coffee tomorrow!"

Celá knížka je vlastně jedno takové malé hygge - milý text, hřejivé světlé barvy, sympaticky malý formát, krásné ilustrace a ilustrativní fotografie, při kterých se vám sbíhají sliny, cítíte kakao a zasteskne se vám po podzimu, protože byste si stejně huňatý svetr už zase rádi oblékli... Ta moje navíc krásně voní, protože jsem ji kupovala v obchodě s vonnými svíčkami, ručně dělanou keramikou a tradičními irskými svetry. Číst ji bylo jako zachumlat se do heboučké deky a opříst se úsměvy a pohodovou atmosférou.
Nepředpokládám, že by si dávala za cíl dělat lidi šťastnějšími a tvářila se jako univerzální návod, který třeba následovat. Spíše mi přijde, že má snahu poukázat na to, co k lidskému štěstí výrazně přispívá. Jak moc velkou důležitost hrají některé věci a faktory denního života a jak moc jsou přehlíženy, respektive nedoceněny. Navíc ospravedlňuje malé prohřešky, kafíčka a dortíčky, takže vůbec nechápu, že ji všichni hodnotíte tak špatně :-))
Já si díky ní spoustu věcí uvědomila - a díky za to. Na druhou stranu je v ní samozřejmě spousta věcí, které se běžně ví a někomu tak mohou připadat zbytečné - svíčky a společenské hry? Vždyť to všichni víme... Ale kdy jste ji naposledy měli doma zapálenou a užili si takové hyggeligt odpoledne s přáteli, kdy se neřešila žádná zásadní témata a práce?

Nakonec snad jen drobnou poznámku k názvu. "Hygge - prostě šťastný způsob života." - nemyslím, že se jedná o dobrý překlad názvu knihy, osobně mi přijde dost zavádějící a nevysvětluje ty ódy na Dánsko prostupující celou knihou. Já ji četla v originále a tam nese podtitulek: "The Danish Way to Live Well", který je daleko výstižnější a více odpovídá obsahu knihy. Snad to utiší ty rozhořčené hlasy... :-)

6 08.08.2017

Když honíte zločince po střeše Neviditelné univerzity v bouři, a to ne jen tak ledajaké bouři, ale nevyzpytatelné magické bouři, může se vám občas přihodit nějaká ta nepříjemnost, jako že se zčistajasna objevíte kdesi jinde v čase. Sir Elánius se takto dostává do doby, kdy městu vládl šílený a paranoidní lord Sebevražda, ve městě panovaly revoluční nálady a o Hlídce jako takové se sice mluvit dalo, ale zdaleka nebyla tou, na kterou jsme zvyklí. Vlastně by se některé metody daly nazvat doslova středověkými. Boj o přežití a lepší budoucnost může začít.

Návrat do Ankh Morporku kdysi byl velmi zajímavý, včetně setkání s mladým Samem (a deziluze z toho, že vlastně všichni jsme byli v mládí tak nějak přitroublí,) ostatní členy "původní" Hlídky nevyjímaje. Jako velmi osvěžující shledávám postavu doktora Mechorosta a to tolik typické zděšení, jak vlastně takovýto člověk pracuje a k čemu všemu sakra jsou všechny ty háky! Co mě na knize ale mrzelo, tak že nedostal více prostoru můj oblíbenec Vetinari, u nějž by mě zajímalo z jeho mládí opravdu výrazně víc než jsem se dozvěděla. Stejně tak Reginaldova story je velmi zajímavá, ale podle tak nadšených komentářů jsem čekala větší senzaci. Literárních a jiných odkazů opět sdostatek, příběhu nechybělo co do napětí nic, vtípky trochu absentovaly. Suma sumárum dávám tak čtyři a půl hvězdy.

"Ti, kdo stáli na straně Lidu, byli nakonec vždycky rozčarováni. Zjistili totiž, že Lid má sklony být velmi nevděčný, neumí ocenit, co se pro něj udělalo, a nechce ani poslouchat, ani myslet dopředu. Lid měl naopak tendenci být omezený, zpátečnický a nepříliš chytrý, ano k chytrosti se dokonce stavěl velmi nedůvěřivě a moudré neměl rád. A tak dítka revoluce stála tváří v tvář prastarému problému: Nebylo to v tom, jak se zdálo, že byste měli špatný druh vlády, ale měli jste špatný druh Lidu.
V okamžiku, kdy začnete lidi považovat za něco, co se dá měřit a odhadovat, zjistíte, že jsou naprosto nevyzpytatelní. To, co už brzo vyrazí do ulic, nebude dav, revoluce ani lůza. Budou to lidé, kteří jsou vyděšení a propadli panice. To se stávalo pokaždé, kdy selhala mechanika života velkých měst, kdy se kolečka zastavila a přestala platit všechna ta malá pravidla. Když se stalo tohle, začali být lidé horší než ovce.
Ovce jen utíkají. Nepokoušejí se pokousat ty ovce, které běží vedle nich."

"Nojo, ale voni po nás hážou kamení, seržante." upozornil ho Tračník.
"Ano? Tak se postavte na místo, kam nedohodí. Oni se unaví dříve než my."

"A celá ta teorie měla opravdu jistou strašidelnou logiku, pokud jste při uvažování vypustili takové věci jako ´praktický život´nebo ´zdravý rozum´."

6 18.07.2017

Pýcha, hlad po dalším a dalším majetku, nafoukanost, xenofobie - ať už je prapůvodní touha po válce jakéhokoli původu, tohle všechno ji jen přiživuje. A z toho všeho si Terry, jak jinak, opět utahuje a poukazuje na jejich nesmyslnost a nemístnost.

Kdesi uprostřed moře se vynořil kus půdy a samozřejmě nastává ihned spor o to, komu připadne. Ideální záminka ke konfliktu a když se tomu trochu pomůže, tak i k válce. Ankh-Morpork se nehodlá vzdát a se slovy "štěstí přeje odvážným" se hrdě vydává do Klače, mající přesilu 6:1 a ohánějící se daleko ostřejšími zbraněmi ve zkušenějších rukou, než by si jakýkoli Ankh-morporčan byť jen pomyslel... Mezitím velitel Elánius, věrný Vetinariho teriér, vede v poušti své menší bitvy ( "Och, bohové, zabásnul jsem celé bojiště, pomyslel si Elánius. A něco takového se snad ani udělat nedá."), Noby proniká ke své něžné podstatě a úžasný Leonardo da Quirm tvoří a tvoří... a ničí, protože lidé by byli schopni zneužít k bojovým účelům cokoliv.

Terry v Hrrr na ně! dosti důrazně poukazuje na omezenost a namyšlenost "bílých lidí", v mnoha ohledech technických dinosaurů, žijících si ve své bublině odporu proti všemu cizímu. Tedy zdánlivé, že ano.. Snědým, inteligentním Klačanům nezbývá, než si z Ankhmorporčanů prachsprostě utahovat a dávat jim pojídat ovčí oči. Ale i zde se dá najít kompromis.

A protože máme rádi dobré konce a osly sundané z minaretů, bylo i pacifismu učiněno za dost.
"Veni, vici, Vetinari."

6 12.03.2017

Morrie věřil na vrozené dobro. Avšak zároveň viděl, co se z lidí může stát.
"Lidé jsou zlí jen pod nátlakem hrozby," řekl později toho dne. "A hrozbu plodí naše kultura. Ekonomické poměry. Dokonce i lidé, kteří mají práci, jsou vystaveni hrozbě, protože se bojí, že o práci přijdou. A jakmile žiješ v neustálé hrozbě, začneš se starat jen sám o sebe. Z peněz si vytvoříš Boha. To je součástí téhle kultury."

Úterky s Morriem, s Koučem smysluplného života, který se pokouší vám vštípit, že na nic není nikdy pozdě, dokonce ani na smrtelné posteli. Uvězněn ve vlastním těle stiženém amyotrofickou laterální sklerózou má Morrie daleko více času na to povznášet svého ducha a věnovat se záležitostem, které opravdu mají smysl. A protože sám lituje, že tohle všechno nevěděl už dávno, rozhodl se, byvše celý život profesorem, dávat o tom přednášky bývalému studentovi a příteli, jenž ho přijel po letech navštívit. Příteli, který zapomněl, že honit se za penězi a majetkem zdaleka není to, co by ho mělo naplňovat...

Úterky s Morriem jsou citlivou knihou plnou zajímavých a moudrých postřehů, stejně tak ale i hořce vtipných aforismů. Doporučit ji mohu všem.

"Vedl jste si dobře," řekl Koppel.
Morrie se slabě usmál.
"Dal jsem vám všechno, co jsem měl," zašeptal.

6 19.01.2017

"Jsou myšlenky, které člověka drtí, jsou zoufalství těžká jak kameny egyptských pyramid."

Přečtena jedním dechem, nejen pro svoji neuvěřitelnou poutavost, ale i proto, že při ní dýchat moc nešlo a svým tématem a atmosférou spíše dusila. Naprosto mě pohltilo její/ Mundstockovo úvodní zoufalství, obestřené závojem temna, tajemna, nejistoty a deprese. Jakoby Mon vyrostl a zakrýval veškeré světlo, které by v takových chvílích mohlo a chtělo do lidského života proniknout. V jednu chvíli se mi až chtělo plakat nad tou bezmocí, beznadějí a ztrátou... Nicméně pak přijde onen osudný pátek, kdy se vše obrátí a naděje a odhodlání tryská z jednotlivých stránek. Toto pozitivní naladění člověka těší až do chvíle, kdy začne nabírat na grotesknosti a zároveň začne Mundstockovo odhodlání být děsivým, nebezpečným, fanatickým. Pořád však neklesá na mysli a rozhodne se být užitečným i pro ostatní. Vlastně to chápe jako své poslání, ač v konečném důsledku fatálně selže.
Co pro mě zůstává obestřeno tajemstvím, je postava Šimona/ Mona a do jaké míry se prolínají. Zda Mon symbolizuje výčitku, špatné svědomí vůči Šimonovi? Vidím v něm stín sebe samého? Své poslání? Spásu?

6 05.09.2016

Dokonalá kniha! Strašně dlouho mě nic tak moc nepobavilo. Kombinace vědeckých a pseudovědeckých dotazů obyčejných lidí, vtipně uchopených vědeckých odpovědí Randalla a do toho jeho vsuvky, průpovídky, přirovnání, malůvky a hypotetické scénáře prostě nemohou zklamat. Divné a znepokojivé dotazy z doručené pošty jsou kapitolou samy o sobě. Kapitolou, u které jsem prskala smíchy.

"Co kdyby všichni obyvatelé Velké Británie došli na pobřeží a začali pádlovat? Dokázali by ostrovem aspoň trochu pohnout? "
" NE."
(počkat, možná musíme napřed odpojit tunel...)

6 07.05.2016

Nedostala jsem se k napsání komentáře hned po dočtení knihy, neb mi studijní povinnosti bránily; a možná je to tak dobře. Zprostředkuji tedy čistě jen dojmy, které přetrvaly, které se zaryly hlouběji...

Pod zahradou je vcelku zvláštní povídka (slovo "zvláštní" budu asi v souvislosti s touto knížečkou používat často). Zvláštní svým obsahem i tím, jak ji lze uchopit. Inu, jak trefně poznamenal HTO, nejspíš nepřijdete na to, co tím autor vlastně chtěl říct. Šlo tam o filosofické úvahy o kráse, o žití? O to, jestli naše vnímání okolního světa je stejně skutečné v dětství jako v dospělosti? Co je vlastně skutečností a co snem? A je díky tomu snová skutečnost méně skutečná? Nebo za vším byla jen Wilditchova nemoc a blouznil? Jinak ale krásná, dobrodružná podzemní fantazie v doprovodu kvákání stařeny a starce trůnícího na nočníku.

Návštěva u Morina mě z těchto tří povídek zaujala nejméně, snad pro moji pramalou angažovanost v náboženských otázkách a svým způsobem i proto, že mi v ní sdělené názory nepřišly nijak nové, neotřelé, k zamyšlení... líbila se mi spíš jen forma, jakou to bylo pojato.

Třetí povídka, Objev v lese, ve mně zanechala největší dojem. Vyklidněná postkatastrofická atmosféra "zmrzačených" lidí, jejichž svět a poznání nesahá dál než do vedlejší vesnice a vzpomínek nejstaršího obyvatele Dna. Nikde mi příznačnost názvu knihy nepřišla tak markantní, tak dokonale vhodná a trefná, jako tady a těžko by se mi vysvětlovalo proč. Sluncem zalité stráně, ostružiny a povzdech a pláč nad krásnýma dlouhýma rovnýma bílýma nohama kostlivce, jakési ozvěny z pradávných dob obrů...

Suma sumárum - Greenovo skutečné neskutečno a jeho uvědomnění je pro mě těžko uchopitelným dílem. Nicméně dílem, které tak nějak utkví a nad kterým, ani nevíte jak, se čas od času v myšlenkách opětovně pozastavíte, popřemýšlíte... k žádnému uspokojivému závěru a výkladu nedojdete, tak to necháte odplynout a ono se to zase vrátí...
Nechce se mi číst znova a přesto k tomu nejspíš dojde. Prostě zvláštní.

6 02.06.2015

"Muž, který zná svá práva jako ty, by to mohl dotáhnout daleko,“ pokývala hlavou Bábi.
„Ale v téhle chvíli by měl táhnout domů.“

Zeměplošské čarodějky se do běžného běhu věcí nemíchají. Nikdy. Za žádných okolností. Leda že by... no, on se důvod už najde a jednou z nejvýraznějších vlastností čarodějek je jejich schopnost a um si všechno náležitě zdůvodnit, jak se jim zrovna hodí. A tak se jednou připletou do krvavých bojů o trůn novým vládcem pobouřeného království Lancre. A k jejich velkému údivu zjišťují, že i slova a divadelní hry jsou mocnou zbraní... Kromě tří čarodějnic nechybí samozřejmě Duch, nějaký ten panovník, co je jen uzlíčkem nervů ovládaným svojí krve a mocichtivou zvrácenou chotí, a zamilovaný šašek nesnášející své povolání.
No, není potřeba dále se zaobírat dějem, ale je potřeba zmínit, že ať už si Terry bere na paškál náboženství, Vánoce a nebo Shakespeara, činí tak vždy s bravurou sobě vlastní. A to od zparodování obsahu po drobnůstky a detaily, pojmenování postav nevyjímaje (bohém Žéňa Vínozpěv mě dostal :-))

Extra cenu za sympaťáka knihy vyhrává zlomyslný mnohonásobný násilný smilník Silver, jehož neskolí nic než snad zásah většího meteoritu :-)

6 29.04.2015

Cit pro povinnost, věrnost - ať už své profesi, víře, manželce nebo svým předsevzetím a slibům - to je to, co charakterizuje Scobieho, majora, který nechce nic než mít klid. Klidný klid bez výčitek a obav, jestli jeho žena není nešťastná. Majora, který špatně snáší pomyšlení, že by působil někomu bolest. Je otázkou, do jaké míry pociťuje lásku a do jaké míry je jeho láska jen soucitem nebo snad sílou zvyku. Nicméně, přes všechna svá přesvědčení, se Scobie vzpříčí svým zásadám a zradí svou ženu, sám sebe i svého Boha. Nic tak neodpustitelného pro lidi, kteří svou víru neprociťují tak hluboce, jako právě major. A tato zrada pro něj je natolik neakceptovatelná, že nevidí jiné východisko, než sám sebe zatratit a spáchat sebevraždu. Stejně jako jindy však s pomyšlením na blaho a pokoj ostatních..

Greene v Jádru věci odhaluje spoustu zajímavých a neobvyklých pohledů na mezilidské vztahy. A nejen na vztahy, nýbrž i na žebříčky hodnot, morálku, vlastně i tu víru v Boha. A dokáže být natolik přesvědčivý, že mnoho z těch věcí budu muset ještě nějakou tu chvilku promýšlet...

„Pravda, pomyslil si, nikdy nemá pro žádnou lidskou bytost skutečnou cenu - je to symbol, po kterém se pídí matematici a filosofové. V lidských vztazích mají lži a laskavost cenu tisíce pravd.“

„Kdybychom znali všechna fakta, odpouštěli bychom téměř všechno.“

6 13.03.2015

Ironií prosáklých 262 stránek s povídkami vážně vtipnými, ale i naprosto vtipně vážnými. A všechny jsou důmyslně propojeny, ať už jen narážkou nebo rovnou celým motivem. Historie světa v 10 1/2 kapitolách je kniha, nad kterou mnohdy musíte uznale zamručet a nebo se pousmát nad enormně výstižným přirovnáním. A ve všem se zrcadlí ta obrovská ironie, ten paradox, ignorance lidí, jejich naivita zaobalená v ideálech.. Hodnotím pěti - za to mrazení v zádech při čtení o sobech s modrými pruhy, stejně tak ale i za celkově úsměvný náboženský spor s bestioles, a za tu inteligentní cyklickou provázanost.

"A co pak? Všichni zmoudřeli? Lidi přestali stavět nová ghetta, ve kterých se praktikují staré perzekuce? Přestali dělat staré chyby nebo nové verze starých chyb? (A opakují se dějiny, poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška? Ne, to je příliš velkolepé, příliš chápané jako proces. Dějiny jen prdí a my znovu ochutnáváme ten chleba se syrovou cibulí, který spolkly před mnoha staletími.)"

6 21.02.2015

Bavila mě. Alespoň zezačátku tedy. Nemohla jsem se neusmívat nad některými slovními spojeními a vůbec i mnohými dialogy. Nicméně jakmile se všechno začalo už jen opakovat, nového bylo pramálo, všude jen samá bezová metla... tak nadšení opadlo. Ale naštěstí se jedná o krátké čtení a na zpestření večera je to příjemná a odlehčující záležitost. :-)

6 01.10.2014

Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké bude tuhle knihu okomentovat...
Příběh, jako je tenhle, snad nemůže být jiný než silný. Perla Sch. je sedmnáctiletá dívka, která přijímá věci tak, jak jsou. Nedělá si falešné naděje, neutápí se v zoufalství, víceméně vyrovnaně čeká na transport, který dříve nebo později potká všechny terezínské obyvatele. Pomocí svého těla se snaží z daných okolností vytlouct, co se dá. Nestydí se za to, nemá výčitky. Dá se říct, že si snaží života užívat, ač se schopnost a možnost těchto prožitků utápí ve všudypřítomné atmosféře strachu.
A to vše umocněno Lustigovým stylem psaní, barvitými a trefnými přirovnáními k obyčejným věcem, podtrhující celou tu obrovskou bezútěšnost...

6 08.03.2014

Achjo. Tak by se dal shrnout můj první dojem po přečtení posledního dílu 1Q84. Ano, je to skvěle vystavěný text. Ano, je to čtivé. Ale...
Na to, jak to Murakami v prvních dvou dílech nakonec pěkně rozehrál a opravdu mě navnadil na pokračování, tak to tím třetím úplně zazdil. Místy příliš rozvláčné pasáže, nikam se neubírající děj a vcelku fádní konec. Ne, že bych měla něco proti happy endům, ale musím jim uvěřit.
Všechny tři díly mi přišly chudé na věci k zamyšlení. A navíc jim chyběla taková ta "murakamiovská" hloubka, kdy jedinou větou dokáže probudit pocity, které se skrývají někde na dně vaší duše. Nevím, jak jinak to nazvat; nicméně mi 1Q84 v konečném důsledku přišlo jako vcelku plytké dílo přes veškerý potenciál, který mělo. Samozřejmě velice solidně a místy bravurně napsané plytké dílo.

Ještě bych zmínila poznámku Tomáše Jurkoviče, který psal doslov, kde vcelku výstižně upozornil na fakt, jak Murakami ve svém díle naznačil, jakou sílu má psané slovo: (...) "Jak tato Murakamiho metafora naznačuje, je moc asaharovských příběhů lámána právě tím, že jsou pravdivě popsány a zveřejněny tak, aby si je každý mohl přečíst. Už jen to stačí, aby jejich síla byla narušena a aby k vypravěčským manipulátorům přestaly promlouvat inspirující hlasy." (...)

6 15.02.2014