Knišíl komentáře u knih

Rozsáhlý Styronův román je vybudován na odkazu faulknerovské prózy, sáhodlouhé souvětí, často se linoucí přes půl stránky však nejsou na obtíž čtení. Děj, ač pro někoho možná až příliš rozvleklý, pracuje s bergsonovsky laděným prolínám minulosti a přítomnosti, kdy rány minulosti nejsou nějaký odosobněním fyzikálním pojmem, ale citelným zářezem do duší, a některé se přes to už nikdy nedokážou přenést. V závěru románu Styron přesně vystihuje fenomén čirého zla, jakým byly koncentrační tábory, abych to volně parafrázoval, na otázku:
Kde byl v Osvětimi Bůh?
Lze odpověď: A kde byl člověk?
Styron koncentrační tábor nezažil, ale přesto se mu velmi dobře ústy Sophie podařilo vylíčit absurditu a absolutní degradaci lidskosti, která bezpochyby utrpěla velikou ránu. Dějiny jsou plné krutostí a válek, a člověk se může pořád ptát, kolik dalších takových románů musí ještě být napsáno, aby se to znovu a znovu neopakovalo.
U Styrona oceňuji, že se až tolik nenimral s dějem odehrávajícím se v koncentračním táboře, jelikož to sám nezažil, neznamená to, že o tom nemůže psát, každopádně určitý respekt k lidem, který to zažili na "vlastní kůži" je u Styrona znát, a tak nás v určité části knihy spíše odkazuje na jiné knihy, které bezprostředněji a autentičtěji zachycují události, na které je sice těžké vzpomínat, ale na které by se rozhodně zapomenout nemělo.

20 13.03.2022

Přehledná publikace, která je vhodná i pro laika v teologických otázkách. Nejedná se však o popularizační či esejistický text, nýbrž o text odborný, pracující hodně s pojmovou základnou, a také poplatný přehledovému charakteru díla, které v mnohém poučí, a v mnohém "pouze" uvádí do problematiky, což ale není negativní stránkou této publikace. Jedná se o syntézu, nikoli analýzu jednotlivých konceptů, které by, pokud by se mělo jít do analytických hlubin teologie, zabraly samy mnoho stovek stran.
Jako úvodní text pro zájemce o hlubší porozumění tomu, čemu katolíci věří, je publikace vhodná. Její systematičnost (oproti mnohdy chaotickým esejům) a stručnost je spíše kladem.
Nebudu zastírat, že i já jsem laik a mnohé jsem četl poprvé, především je zajímavé, jak na rozdíl od protestantské "subjektivní" víry, je katolická víra charakterizována "objektivností" a snahou se dopátrat rozumem a a posteriori důkazem Boží existence. Také mě zaujala zmínka o odpustcích, a to, jak jsou vlastně středověké odpustky dodnes mylně vykládány jako koupení si zpovědi, přičemž odpustky se kupovalo vykoupení z časných trestů, nikoliv ze zpovědi jako takové. Zajímavá a pro mě pořád z části neproniknutelná je nauka o trojjedinosti Boha, co vím je, že když se ptáme Co jsi? Dostaneme odpověď: Bůh. Když se ptáme, Kdo jsi? Dostaneme odpověď: Otec, syn a duch svatý. Interesantní je také pojem perichoréze a spor o filique.
Oceňuji také přehled sedmi svátostí katolické církve (křest, biřmování, eucharistie, svátost smíření, svátost nemocných, kněžství, manželství).
Jak jinak než eschatologií kniha končí.
Určitě se jedná o text, ke kterému se časem snad už s větším pochopením vrátím. Stojí totiž za to.

Délka Války slov je asi dvojnásobná oproti předchozím dílům a také obsahuje další posuny ve vysvětlování vcelku zapeklité zápletky. Tommy Taylor mě baví, a ač je to pro mě spíše guilty pleasure, rád se nechám dále unášet do oceánu slov a příběhů, odkazů a pastišů, a budu doufat, že z toho všeho nevznikne galimatyáš.

3 06.02.2022

Tak jsem se po dlouhé době odhodlal přečíst něco z novověké filosofie. A kde jinde začít než u Descartese? Vskutku je to právě on, kdo zavádí ten novověký filosofický sklon vše předchozí odvrhnout, zpochybnit a filosofii založit na nových, někdy možná až absurdních a bombastických, základech. Jen si vzpomeňme na Nietzscheho filosofujícího kladivem, Wittgensteina a jeho tvrzení, že o čem nelze myslet, o tom se nemá mluvit, či Kantovu transcendentální estetiku, tj. věc samu o sobě a pro nás.
U Descartese je to ono cogito, ergo sum. Problém u Descartese je tzv. karteziánský kruh. Ten se dá uvést nějak takto:
Východisko: pokud je něco jasné a zřetelné, pak je to pravdivé.

Teze:

1. Jsem schopen jasných a zřetelných idejí (tedy schopen poznávat pravdu), protože existuje dobrotivý Bůh, který mě nemůže klamat, a proto mě vybavil schopností poznávat pravdu (vlil do mě schopnost řádně poznávat).
Premisa: existuje dobrotivý Bůh
Závěr: jsem schopen poznávat pravdivě (jsem schopen jasných a zřetelných idejí)

2. Bůh existuje, protože mám jasnou a zřetelnou ideu Boha, takovou idejí je Bůh, proto Bůh existuje.
Premisa: jsem schopen jasných a zřetelných idejí, takovou idejí je Bůh.
Závěr: proto Bůh existuje.

Všimněte si, že v tezi 2 závěr: Existenci Boha, předpokládám už v premise viz teze 1. Lze to také lépe znázornit následujícím dialogem:

Jak mohu pravdivě poznávat?
Protože jsem schopen jasných a zřetelných idejí?
A ty se vzaly kde?
Vložil je do mě Bůh, který by mě neklamal.
A kde se vzal Bůh?
Mám o něm jasnou a zřetelnou ideji, proto existuje.
A kdo určuje, že jsi schopen jasných a zřetelných idejí?
Bůh, který by mě neklamal.
A kde se vzal Bůh?
...
atd.

Dodneška však existují určití obránci Descartesova myšlení, kteří argumentují různými důvody, aby Descartese vysvobodili z tohoto kruhu, např. odlišují jasné a zřetelné ideje v důkazu Boha, kdy nejsou tyto ideje na Bohu závislé, a z Boha činí garanta pouze toho, že nás naše paměť neklame (teze 1 je o paměti, teze 2 není závisla na garanci Boha).

Každopádně to by bylo pro uvedení někam jinam, než do tohoto komentáře. I kvůli těmto výtkám se vyhnu hvězdičkového hodnocení. Po literární stránce se však jedná o velmi čtivý barokně košatý a esteticky lákavý text, který by žádný student filosofie neměl minout. I po stránce biografické a historické je dílo cenné, jeho čtením se člověk doví spoustu o barokní době a různých konceptech vědy a filosofie i o osobnosti samotného Descartese. Patří to k základům filosofického myšlení se s Descartesem vypořádat, nebo se o to alespoň pokusit.

Pasáže, které mě zaujaly:
"... schopnost, kterou nazýváme zdravým smyslem neboli rozumem, je od přirozenosti u všech lidí rovná;"

"Neboť nestačí mít zdravý smysl, nýbrž hlavní je správně ho užívat."

"A tu především mne napadlo uvážit, že často není tolik dokonalosti v dílech, složených z několika částí a vytvořených rukou rozličných mistrů, jako v dílech, na nichž pracoval jen jediný. Tak například stavby, jež podnikl a dokončil jeden stavitel, jsou obyčejně krásnější a lépe uspořádané než ony, jež se snažilo opravit několik lidí, kteří použili starých zdí, vystavěných k jiným účelům."

Pak samozřejmě metodické zásady, které platí podnes a které jsou pro mě tím nejpřínosnějším od Descartese pro dnešní vědu:

"První bylo, nepřijímat nikdy žádnou věc za pravdivou, již bych s evidencí jako pravdivou nebyl poznal..."

"Druhé, rozdělit každou z otázek, jež bych prozkoumával, na tolik částí, jak je jen možno a žádoucno, aby byly lépe rozřešeny."

"Třetí, vyvozovat v náležitém pořadí své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými, ..."

"A poslední, činit všude tak úplné výčty a tak obecné přehledy, abych byl bezpečen, že jsem nic neopominul."

Pak asi nejznámější pasáž:

"Avšak ihned potom jsem si uvědomil, že i když jsem chtěl myslit, že vše je klamné, je nezbytně nutno, abych já, který tak myslím, existoval; a pozoruje, že tato pravda: myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že ani nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřást, soudil jsem, že ji mohu přijmout bez obavy za první zásadu filozofie, již jsem hledal."

A k dnešnímu trendu umělé inteligence jasné skeptické poselství přednesl Descartes už dávno:

"A druhý důvod je, že i kdyby vykonávaly určité věci stejně dobře nebo snad i lépe než kdokoli z nás, selhaly by nevyhnutelně v jiných, při nichž by vyšlo najevo, že nejednaly s vědomím, nýbrž toliko podle sestavení svých orgánů;"

"... takže to, co činí lépe než my, ještě nedokazuje, že mají ducha; neboť podle toho by ho měla více než kdokoli z nás a jednala by lépe ve všem; spíše to však dokazuje, že ho nemají vůbec, a že to příroda v nich působí sestavením orgánů: právě jako hodiny, složené jen z koleček a per, mohou počítat hodiny a měřit čas přesněji než my s veškerou svou rozumovostí."

Přemýšlel jsem dlouho, jak nakonec tuto knihu budu hodnotit, ale poslední část Gramatická fikce rozhodla, že tato kniha si zaslouží plný počet hvězdiček. A právě pojem gramatická fikce je klíčovým pro pochopení bolševické revoluce a následných Stalinových čistek. Tma o polednách dokazuje, že někdy fiktivní literatura dokáže být pravdivější a autentičtější než leckteré dobové zprávy apod. V totalitních systémech to platí asi dvojnásobě více.
Jedinec není, a pokud se o něm mluví, tak vždy jen jako o dělení masy masou, jedinec je milion dělený miliónem soudruhů. Svoboda individuálního myšlení se nenosí, logika je dováděna do absurdit a účel světí prostředky. Cokoliv je dovoleno v zájmu masy. I tisíce mrtvol.
Zaujala mě krátká zmínka Dostojevského a skutečně, Koestler se dle mě hlásí k jeho odkazu, jmenovitě mohu uvést Běsi (někde také Démoni). To, co Dostojevský viděl v druhé polovině 19. století, že se stane na počátku nového věku, popisuje Koestler už jako přímý účastník. Rusko ztratilo to velké mystické a náboženské cítění, tu hloubku oceánu a patření na Věčnost, a ztratilo se v materialistickém a vyprázdněném světě, kde lidský život nemá žádnou nebo jen minimální cenu. Koestlerův román, až nepovažuji ho za nejlepší literární dílo, které jsme kdy četl, tak pro svou hloubku a přesnost analýzy důsledků Říjnové revoluce si zaslouží čestné místo v mé knihovně.
Koestlera jako člověka nebudu hodnotit, je kolem něj spoustu kontroverzí, proto raději zůstanu ve svém postřehu "pouze" na úrovni jeho uměleckého díla.

"Nikdo s jistotou nic neví; může se pouze odvolávat k posměvačnému orákulu, zvanému DĚJINY, jež vnáší svůj výrok teprve tehdy, když se čelisti tazatele dávno rozpadly v prach." (s. 19)

"Životní úroveň obyvatelstva je nižší než před revolucí, pracovní podmínky jsou tvrdší, kázeň je nelidštější, normovaná práce je horší dřina než u domorodých kuliů v koloniích. Snížili jsme věk delikventů, kteří mohou být potrestáni nejvyšším trestem, na dvanáct let, naše sexuální zákony jsou úzkoprsejší než v puritánské Anglii, naši vůdcové jsou uctíváni byzantštěji než v reakčních diktaturách. Náš tisk a školy pěstují šovinismus, militarismus, dogmatismus, konformismus a nevědomost. Vůle vládnoucí kliky je tak neomezená, že to v dějinách nemá obdoby. Svobodu tisku, veřejného mínění a pohybu jsme vyhladili důkladně, jako by nikdy nebyla proklamována lidská práva. Vybudovali jsme nejgigantičtější policejní aparát na světě, z konfindentů je národní instituce a zdokonalili jsme fyzické a duševní mučení v rafinovaný vědecký systém. Poháníme knutou zdeptané kupředu k teoretickému budoucímu blahobytu, který před sebou vidíme jen my." (s. 121-122)

"Strana ho jako všechny své členy naučila neznat se k první osobě jednotného čísla, a proto ji nazval "gramatickou fikcí." (s. 188)

6 05.02.2022

Krásné vydání (Teissigovy ilustrace) dvou Dostojevského novel ukazuje autora ve dvou svých dosti odlišných tvůrčích etapách. Chudí lidé je prvotina, dílo napsáno předtím, než Dostojevskij čelil černé díře hlavně a rozsudku smrti. Přesto vše to nic neubírá na autenticitě a poctivosti textu, Dostojevskij nezjednodušuje sociální problematiku a neutíká ke klišé závěrům viz bohatý člověk špatný člověk, chudý člověk dobrý člověk. Nikoliv, ukazuje, že chudý člověk může být také špatným člověkem a chudost nespočívá jen na stavu konta, ale především na vnitřních (ne)hodnotách, kdy více než o rodinu jde člověku o svou egoistickou čest (viz postava Gorškova). Na druhou stranu i bohatí lidé dokážou být velkorysí a vidět za pozlátko svého kapitálu. To, jestli je člověk špatný nebo dobrý, prostě neurčuje jenom jeho sociální situace, ale především jeho osobní integrita a hodnotový žebříček. Nenávist ke kapitalistům není vždy oprávněná, protože i "obyčejný člověk" může být pěkná sviňa, to je dle mě hlavní myšlenka díla a určitá opozice vůči Marxovi.

Hráč je novela, která je z pozdějších let Dostojevského života, je psána pod velkým tlakem, přesněji Dostojevským diktována jeho druhé budoucí ženě. Pokud člověk ví, že sám Fjodor byl vášnivý hráč, není divu, že dílo je dodnes pro svou pravdivost zachycení této závislosti studováno nejen, co literární diamant, ale též i z hlediska psychologie a psychiatrie patologického hráčství. Vezmeme-li v potaz, jak Hráč vznikal, nelze než jenom smeknout klobouk a přiznat, že autor formátu Dostojevského tu od té doby snad už ani nebyl. A sice se může kdejaký dnešní literární kritik rozohňovat nad Dostojevským (jak se ostatně nedávno stalo v českém kontextu) a jeho nemorálností, ale přijde mi, že dochází k dezinterpretaci jeho díla. Dostojevský nebyl antisemita, podívejme se např. na roli židů právě v této novele. Vždyť tam vystupují docela v kladné roli. Jsou to právě židé, kteří velmi trefně varují hlavního vypravěče před jeho osudem. A že byl Dostojevský xenofob? Ano, Francouzové nevychází z Dostojevského Hráče zrovna vítězně, ale na druhou stranu komunismus do Ruska přišel ze Západu, a v Běsech to Dostojevský velmi "pěkně" předpověděl. A ne všechny Francouze házel Dostojevský do jednoho pytle, minimálně Balzaca si cenil, když ho překládal, ač jeho překlady nejsou zrovna považovány za nejkvalitnější.
Dostojevský byl komplikovaná osobnost, ale o to více je třeba v interpretaci jeho díla nezjednodušovat a nedívat se pouze perspektivou dnešních dní, ale chápat jeho dílo, znamená také vzít v potaz celou složitou a rozporuplnou ruskou historii. A to není malý úkol.

Pasáže, které mě oslovily:

Chudí lidé

"Ach byla to smutná i radostná doba – obojí zároveň. A je teď pro mne smutné i radostné vzpomínat na ni. Vzpomínky vždycky bolí, ať už jsou radostné nebo hořké. Alespoň se mnou je to tak. Ale i tato bolest je sladká. A když je těžko, bolestně, trýznivě a teskno u srdce, vzpomínky je osvěžují a živí, jako kapky rosy za vlahého večera po horkém dni osvěžují a živí ubost volitohý, povadlý kvítek, sžehnutý žárem dne." (s. 34)

"A literatura je pěkná věc, Variňko, velmi pěkná, to jsem se od nich dozvěděl předevčírem, hluboká věc! Posiluje lidská srdce, učí a ještě mnoho jiného, jak to mají všechno napsáno ve svých knížkách. A to velmi pěkně napsáno! Literatura je obraz, to jest v určitém slova smyslu obraz, ale také zrcadlo, výraz vášně, jemná kritika, pobídka k poučení a historický doklad." (s. 49)

"Řeknu Vám, má nejdražší, člověk žije a neví, že má na dosah ruky knížku, kde je celý jeho život jako na dlani. Když začne takovou knížku číst, na všechno, co předtím neuměl dobře domyslet, sám pomaloučku přijde, všechno rozváží a vyřeší." (s. 57)

"Vždyť na tom přece stojí svět, má nejdražší, že jeden druhému udáváme tón, že jeden druhému můžeme vynadat. Bez takového opatření by svět nestál a nebyl by žádný pořádek." (s. 60)

Hráč

"Ale vždyť rozkoš má vždycky cenu a krutá, bezmezná moc, třebas jen nad mouchou, je přece také svého druhu slast. Člověk je od přírody despota a rád je mučitelem." (s. 144)

"Možná že duše, když prožije tolik dojmů, se jimi nenasycuje, nýbrž se jimi jen rozdražďuje a žádá si nových, silnějších a silnějších dojmů, až do úplného vyčerpání." (s. 213)

"Máte pravdu, člověk bývá rád, když jeho nejlepší přítel je pod ním, na tom se často z velké části zakládá přátelství." (s. 234)

3 24.01.2022

Druhé setkání s Durychem a opět na mě dýchl závan barokních časů, dokonce bych řekl, že v Masopustu o to více, než v Sedmikrásce, že právě Masopust se odehrává v době Rudolfa II. a vpádu Pasovských do Prahy. Na pozadí historické události se Durych věnuje čtvero postavám, jejichž individuální prožitky odrážejí ducha doby. Ach ten závěr, pro někoho snad může být až příliš sentimentální, ale třeba číst na symbolické rovině. Durych je na jednu stranu naturalista a lyrik, na druhou stranu symbolik a trochu mystik, jeho romány se odehrávají na zemi, ale vždy pod nebesy. Krásná čeština, která však pro leckterého dnešního čtenáře může paradoxně být překážkou pro začtení se do Durychova díla, ale přesto se najdou nakladatelství (Host), které Durycha znovu vydávají (Bloudění), a to je jedině dobře. Katolická moderna byla za bolševiků obludně zdiskreditována, a myslím, že se jen tak znovu nepodaří vrátit duši do literatury. Za každý pokus musíme být vděční.

Citáty, které mě zaujaly:

"Sedm ramen má svícen židovský a každý z nich dává světlo a stín jako den a noc. Uplyne den a nastává druhý; sedm jich uplyne od soboty do soboty. uplyne týden a nastává druhý a třetí, až uplyne rok, a nastává druhý a třetí, až uplyne sedmiletí.
A ještě pan není konec časů!
Tak ukazuje Všemohoucí, že jeho dni nemají počtu. Co si však s tolika dny má počíti člověk!"

"Kéž bys mě vzal a vysušil jako červa nad plamenem, a vtiskl pak hluboko do pergamenu!"

"Viděl však záhy, že není tak snadno v roucho slov lidských obléci to, o čem by spíše měl mluviti vítr a oheň a zemětřesení."

5 22.01.2022

Jazyková jahoda, sladká a přeci místy hořká. Některé povídky měly až "greenovskou" atmosféru, a přestože se většina povídek dotýká tématu smrti (Pouť, Člověk na silnici), nejedná se o prózu nihilisty, ba řekl bych, že místy dokonce prosvítá Čepovou prózou paprsek naděje. Nakonec domov máme dvojí. Čep nebyl ruralista, jak poznamenává správně čtenářka níže. Ani nemyslím, že by byl existencionalista, pokud existencionalismem myslíme jeho sekulární podobu (Camus, Sartre). Metafyzika je součástí Čepovy prózy a na pozadí zkušenosti probleskuje Věčnost, v níž shledává Čep naději. Toť mé stanovisko k jeho nevšednímu dílu, jejž jsem si oblíbil od prvního souvětí v Děravém plášti, tehdy jsem pochopil, že tu před sebou mám něco výjimečného.

"Kdybych byl závodníkem v tenisu nebo fotbalistou, kdybych sbíral motýly, kdybych měl peníze a mohl se potloukat po světě, nezačínal bych psát tyto řádky. Kdybych se uměl zabít, neseděl bych u tohoto stolu, nehleděl bych do noci plné hvězd a žabího kvákání a neskládal bych pomalu slovo ke slovu, větu k větě." (s. 9)

Ach, jaký jsem to byl hlupák, že jsem míjel tuto část naší české literatury. Snad budu mít ještě hodně času, abych napravil svou nerozumnost a aroganci vůči českým rodákům.

"Jako proudy jarního vzduchu, které přinášejí chuchvalce protichůdných vůní, dotýkaly se mé paměti útržky minulých událostí: jeden večer doma na zahradě, když byly švestky v plném květu a chrousti vířili s bzukotem proti šednoucímu nebi, jeden okamžik z pochodu na vojně, když už jsme byli napolo mrtvi únavou a najednou zahořel po pravé straně okraje lesa v zapadajícím slunci, vrhaje na mne odlesk rajské blaženosti, a pak ta noc vedle mrtvé, zatím co se zvenku ozývalo zbloudilé volání kukačky. Zdálo se mi na okamžik, že cítím na tváři vanutí času a že mi cosi nenapravitelně proklouzává mezi prsty." (s. 78-79)

3 11.01.2022

Na Mezi řádcích se mi líbí, že se postupně odkrývají střípky informací a příběh a fikční svět je tak stálým tajemstvím, které krůček po krůčku čtenář poznává. Těším se na pokračování, protože tahle série mě opravdu zaujala. Její možná pomalejší tempo nepovažuji za nedostatek, ba spíše právě za opak.

3 09.01.2022

Váchal je ten typ člověka, se kterým bych strašně rád zašel na škopek, ale asi bych se s ním během večera hrozně pohádal o některých věcech.
Krvavý román je parodií plnou humorných scén viz např.:

"Tomu kuchaři ta koule utrhla obě ruce i nohy a odhodila jej přes palubu do moře. Na štěstí byl ten kuchař výborným plavcem i podařilo se mu se zachránit." (s. 157)

Graficky svérázné zpracování jenom ukazuje na Váchalovu uměleckou všestrannost. Jedná se určitě o vděčného umělce pro literární badatele (dřevorytec, spisovatel, tiskař, vazač, grafik, malíř atd.) Váchalova osobnost a dílo stojí určitě za to, aby se mu odborná veřejnost věnovala. Již jenom o Váchalově víře či nevíře, lze popsat stovky stran.
V Krvavém románě je silně cítit tón anti-klerikalismu, zároveň je však celá kniha jeden velký vtip či snad to má být skrytý Váchalův manifest? Jak moc vážně máme vlastně Váchalův text, respektive jeho názory v textu, brát vážně? Toť je otázka. Na jednu stranu Váchal přispíval kdysi do revue Meditace a přátelil se krátce s Demlem (viz např. dřevoryty k Demlově próze Hrad smrti), na straně druhé byl Váchal členem bezvěrecké Volné myšlenky a v pozdějších létech svého života už vystupoval jako jeden z kritiků katolicismu, přesto je jeho dílo plné hledání něčeho, co nás přesahuje, jak píše p. Kudláč (KUDLÁČ, K. K. Antonín. Pekelníkova víra, Josef Váchal, Volná myšlenka a něco o dřevorytcových náboženských názorech. In: Sborník textů ze sympozia v Klatovech, s. 35-43).
Asi bych Váchala osobně zařadil mezi ty velké individualistické osobnosti přelomu 19./20. a počátku 20. století, např. Ladislava Klímu či F. Nietzscheho. Osobnosti jež stojí za pozornost a kritiku, za čas, abyste se jimi zabývali, i když s jejich názory nutně sympatizovat nemusíte.
A ač se tedy jedná o velké zjednodušení komplikovaného Váchalova umění, jež jako ryze individualistické podléhá jedinečnosti Váchala samorosta, nelze nevidět, jaký vliv na jeho prozaické dílo má barokní literatura, ač už do větné skladby, tak typografie a ilustrací.
Nakonec bych ještě jednou zdůraznil, že Váchal byl především také humorista a u jeho díla jsem se náramně zasmál, i když je plné různých předsudků a zjednodušení (například postupů inkvizice a stavění komunistů a zednářů na jednu roveň s katolíky), přesto vše, pokud je to v roušce komické zabalené, lze Váchalovi odpustit.

10 08.01.2022

Krásná publikace z nakladatelství Plot nám v doprovodu Odinových ilustrací ukazuje, že pro kvalitní hororovou povídku se český čtenář nemusí uchylovat k zahraničním prózám (Poe, Lovecraft, Maupassant), ale klidně může zůstat v našem českém literárním rybníčku. Nejvíce mě zaujala vynikající povídka Lakomec od Šlejhara a krásná romantická povídka, která zabírá téměř polovinu rozsahu sbírky, od Julia Zeyera – Blaho v zahradě kvetoucích broskví. Sbírka obsahuje bohaté spektrum autorů přes romantismus, realismus, naturalismus či dekadenci. O to více stojí si tuto publikaci přečíst. Květnatá čeština byla mi spíše osvěžením a užíval jsem si to, jak se mi ta slova při čtení převalovala v ústech jak lahodné broskve. Nakolik to ocení čtenář neseznámený s dobovou češtinou, nevím, mě však v záplavě různé překladové a soudobé prózy takový exkurs do minulosti jenom prospěl.

5 01.01.2022

Krátká novela nám přestavuje pomocí vypravěčky Angely život a pochybnosti otce Manuela, který v sobě nese strašné tajemství. Otázku po jeho víře není vůbec jednoduché zodpovědět, a je velmi těžké soudit jeho niterné myšlenky, když jeho vnější slupka (jeho konání vůči lidem v jeho faře) vede k dobru pro ostatní. Velice komplikovaná novela je však napsána bravurně, a sice mi bude vždy bližší Graham Greene, přesto Unamuna ze zřetele neztratím.

6 31.12.2021

DeLillo je řazen mezi postmoderní autory, sám se však řadí k modernismu a jejich odkazu, např. Faulknera, jinými je zase řazen mezi autory tzv. hysterického realismu (tedy realismu dohnaného do absurdna, tj. rešeršnímu postmodernismu, kdy je přítomna zápletka, která je podpořena bohatou rešerší reálných událostí). Kam ho zařadit, toť je otázka. Hysterický realismus vznikla jako pejorativní pojem, ale mě se vlastně ten smysl a tvorba takto označovaných autorů líbí. Je dobré, že se někteří autoři vrací k realismu a ač v dnešní době se nevyhnou určitým narativním postupům spojeným s postmodernismem, to hlavní, co dělá dobrou literaturu dobrou, tedy příběh, si ponechávají.
Lidé hledají smysl a struktury, a ty tu zcela určitě jsou. Zdánlivý rozpad narativu a rezignace na roli autora jako kognitivní autority mě v postmoderní tvorbě často rozněcuje. Je dobré, když tu máme autory, kteří se téhle světa vysvětlovací ambice nevzdávají.
Jinak k samotné knize. Dala by se popsat pár slovy: Lynch, Chardin, Psycho, poušť a záhada, ano, záhada s velkým Z. To je to, co mě na literatuře nepřestane bavit, pokud nás autor pozve do záhady a nechá nás přemýšlet, protože věří, že jeho čtenáři mají rozum. DeLillo je kamarádem Paula Austera, mého snad nejoblíbenějšího "postmodernisty" ještě společně s J. M. Coetzeem. Každý z nich má sem tam postmoderní úlet, ale často se také vrací k realistickým románům, protože nakonec jsou to přeci jenom autoři, kteří píšou pro život a ne pro umění samo.
Všechny tři autory spojuje respekt k minulosti (nezapomenu nikdy na Coetzeeho vyznání lásky k Tolstojovi a Dostojevskému v Deníku špatného roku či Austerův příběh o Kafkovi v Brooklynském panoptiku), tendence vyprávět příběhy, které nekončí jen jako pouhé experimenty, ale mají ambice říci něco hlubšího o lidském životě. Sem tam budu mít vždy výhrady k některým jejich dílům, ale to není důvod, proč bych je měl nečíst. Nejedná se o avantgardní umělce, kteří chtějí zrušit vše předchozí v domnění, že to jejich umění je teprve umění s velkým U. Ne, tohle jsou autoři, které mohu s čistým svědomím doporučit i čtenářům klasiků (Hugo, Dostojevský, Balzac, ...). Ne nadarmo kdysi Auster prohlásil, že ho silně ovlivnil Zločin a trest, ne nadarmo Coetzee napsal román o Dostojevském.
DeLillo se tak řadí k té malé skupince současných autorů, které dle mě má smysl číst (ještě bych neměl zapomenout na Javiera Maríase, ale to už je zase jiný příběh).

6 29.12.2021

Co více ještě dodati k této řemeslně perfektní povídce. Stojí za to číst ruskou klasiku, nestárne nejen, co do stylu, ale především obsahově je pořád aktuální. Puškinova Oněgina miluju jako málokterou knihu poezie, ale i jako prozaik je Puškin vynikající. Piková dáma nezklame, jedná se o klasický příběh vzestupu a pádu obalen do mysteriózního hávu, a to vše na poli necelých 50 stran. Mistrovské dílo zhuštěné na minimum.

13 28.12.2021

Od knihy jsem měl asi příliš velké počáteční očekávání, a to možná ve výsledku mělo vliv na mé spíše rezervované hodnocení této útlé prózy. Čekal jsem totiž něco, co bude mít hloubku a propracovanost próz Grahama Greena. Zatímco Greene jde ve svých příbězích na dřeň a jeho postavy dýchají a trpí, kde jsou krásné a komplexní dialogy mezi postavami, tam je u Cravenové spíše povrchní popis událostí bez hlubší psychologické introspekce.
Další věc, co jsem od knihy očekával je, že v ní budou rozebírány vztahy mezi náboženstvím indiánů a křesťanstvím. To zde však bylo jenom okrajově popsáno. Kniha postrádá i nějakou narativní strukturu, která by mě nutila číst dále, chybí zde to, co je např. u Greena. Napětí a starost o to, jak příběh dopadne.
Tím vším nechci říct, že se jedná o špatnou knihu, to nikoliv. Ale mé svědomí a čtenářské zkušenosti mi nedají a nemohu hodnotit lépe ve světle mnohem lepších románů, která zpracovávají "střet kultur". Kromě Greena mě ještě napadá například Mlčení od Endóa.

Přesto vše mě některé pasáže zaujaly viz

"Podle něho jsou dva druhy naivity, jak praví Schweitzer; jedna, která si problémy ani neuvědomuje, a druhá, která tluče na všechny brány vědění a ví, že člověk může pochopit málo, a je přesto ochoten jít za svým přesvědčením až za hrob."

"Po celý den proplouval nejdelší a nejhezčí ze všech zátok a připadalo mu, že se stalo něco podivného s časem. Když přišel tehdy poprvé do vesnice, byla to budoucnost, která se ztrácela v nedohlednu. Tolik toho musel naplánovat. Tolik se toho musel naučit. Pak to byla přítomnost, která se ho zmocnila – každý den bylo nutno vykonat nezbytné domácí práce a nikdy neměl tolik času, aby je zvládl. Nyní čas ztratil své obrysy. Připadlo mu, že ten čas vidí, tak jako havran nebo mořský orel, letící vysoko nad vesnicí, určitě vidí tu část řeky, která již protekla vesnicí, a tu část, která ještě do vesnice nepřitekla, ačkoliv je to stále táž řeka."

6 27.12.2021

Masterpiece argentinského spisovatele, na kterého jsem měl to štěstí narazit poprvé v jeho esejistické sbírce Spisovatel a jeho přízraky. Ta patří mezi to nejlepší, co si můžete o literatuře jako takové přečíst, a tak mě začalo zajímat, zda také pan Sabato sám umí psát romány. Ano, umí, a to velmi dobře, i když jich napsal velmi málo (pouhé tři), škoda, ale i zde platí kvalita nad kvantitou. O hrdinech a hrobech je ukázkou typické argentinské literatury, tj. pestré míchanice originálních mýtů argentinské krajiny a evropského románového vlivu. Sabato se však nesnaží být příliš pompézní a šokující, jak trefně popsal sám Sabato styl Borgesův skrze jednu postavu v samotné knize (a setkání s touto asi nejznámější literární personou Latinské Ameriky mě potěšilo a její kritika mě vlastně dávala smysl, a to mám Borgese rád).
O hrdinech a hrobech je skutečně velký román o lásce, přátelství, smrti a paměti, historii a prolité krvi, jednu chvíli se pohybujete v podivném podzemí, kde vládnou slepci, za chvíli jste v bitevní vřavě na počátku 19. století, poté ve staré Věži v Buenos Aires atd. Kniha, která však může působit takto fragmentárně, jako celek působí kompaktně a jednotlivé části dávají smysl. O Sabatovi se říká, že je argentinský Dostojevský, a jeho román můžeme skutečně považovat za román duše, duše rozervané mezi přízemností těla a ideálem božství. Duše, která hledá klid v tomto chaotickém světě.

"Ovšem nejbližším lidem většinou porozumíme až příliš pozdě, a když konečně začínáme tohle obtížné umění žít chápat, musíme umřít, nehledě na to, že ti, na nichž bychom nejvíc měli uplatnit svou moudrost, jsou již dávno mrtvi."

"Svět tedy nezachraňují ideje, ani intelekt, ani rozum, nýbrž cosi zcela opačného: ony bláhové lidské naděje, ustavičný boj o přežití, který lidé podstupují, jejich touha dýchat co nejdéle, jejich každodenní drobné, tvrdohlavé a směšné hrdinství, s nímž čelí nepřízni osudu. A je-li úzkost výrazem prožitku Nicoty, jakýmsi jejím ontologickým důkazem, není pak naděje důkazem skrytého Smyslu existence, něčeho, zač stojí bojovat? A je-li naděje silnější než úzkost (vždycky totiž nad ní zvítězí, protože jinak bychom spáchali hromadnou sebevraždu), není to snad důkaz toho, že onen skrytý Smysl je takříkajíc mnohem pravdivější než celá ta slavná Nicota?"

"A přestože se s lety měníme (naše vědomí, city, tvrdé zkušenosti) i s tou kůží a vráskami, které se postupně stávají hmatatelným důkazem onoho plynutí, tam kdesi hluboko uvnitř, v těch nejtemnějších zákoutích našeho nitra, zůstává cosi, co se zuby nehty drží dětství a minulosti, rasy a země, tradice a snů, které jako by onomu tragickému procesu odolávaly: je to paměť nás samých, toho, co jsme teď a co jsme byli dřív. Paměť, bez níž se (hrozná představa! pomyslel si Bruno) ti, kteří ji v důsledku jakéhosi obrovského ničivého výbuchu v oněch hlubinách nitra ztratili, změní v křehké, bezvládné a nesmírně lehounké listy, smýkané zuřivým a bezcitným vichrem času."

9 26.12.2021

Pamatuji si především na fejeton Nové míry, kde se Neruda zamýšlí nad tím, jak (tu) holbu vystřídal (ten) půllitr. Aneb o tom, jak nám vzali pivo-ženu a dali nám pivo-muže. Ten Neruda byl teda ale koumák.
Špatné také nebyli fejetony Masopustní listy, kde se zase Neruda pouští do samého božství kulatého.
Ačkoliv Mladočech a někdy až příliš velký kritik náboženství, nemohu Nerudovi upřít jeho slovní um, tak jak on dokázal skládat slova za sebe, tak lahodně a příjemně, to už dneska nikdo neumí.
Ne všechny fejetony mě zaujali, více jsem asi čekal od části nazvané Literární, nakonec i ta Divadelní část už nikomu dnes asi skoro nic neřekne. Spousta jmen a dobových narážek, ale i tak se Neruda čte skutečně líbezně.

"A ona kobližka tu svou dobrotu kryje co nádivku ve vnitru svém, jako každý vpravdě dobrý člověk!" (s. 42, Kobližky, 1876)

6 22.12.2021

Zajímavá popularizační publikace, která si hned na začátku jasně vytyčí motivace a cíle. Skutečně se jedná o dílo, které je možná až příliš jednostranné, ale zase jedná se populární literaturu, která se snaží napravit určité ustálené chybné představy o katolicismu viz např. typická argumentace špatnosti skrze neblaze proslulou a mytizovanou inkvizici, přitom právě naopak člověk odsouzený ve středověku byl ještě za inkvizitora rád.

K čemu se tedy chci dostat, kritizuje-li někdo knihu kvůli tomu, že vyjmenovává spíše pozitiva, která nám katolická historie dala, asi nečetl úvodní slovo, kde jasně autor říká, že právě o tomhle kniha bude. Leckde jsem byl překvapený, například jsem nevěděl o roli katolických mnichů ve vývoji zemědělství a metalurgie, podobně například jsem nevěděl o tom, že původcem mezinárodních lidských práv jsou španělští mniši, kteří reagovali na zacházení s americkými indiány apod.

Autor se snaží svůj text stavět na pevných základech a odkazovat na odbornou literaturu. Pro ty, kterým se kniha zdála až příliš "demagogická" doporučuji si přečíst něco "těžšího", věřím, že tam bude vše lépe vysvětleno. 200 stran je jenom 200 stran a vzhledem k cílům autora se jedná o publikaci, která může laikům, kam se též počítám, napravit některé zjednodušené závěry vůči Církvi.

Citát, který mě zaujal a mluví za vše:

"Právě proto katoličtí duchovní vůdci nabádají své penitenty, aby až budou mít příště chuť na koláč, snědli mrkev; ne proto, že jíst koláč by bylo špatné, ale proto, že zvykneme-li si zkáznit svou vůli v případech, kdy o morálku nejde, jsme lépe připraveni pro chvíle pokušení, kdy se skutečně musíme rozhodnout mezi dobrem a zlem." (s. 169)

11 22.12.2021

Autor se snaží na přelomu 19./20. století bránit posvátnost manželství, které je ohroženo světským vměšováním do této posvátné smlouvy. Z dnešního pohledu, kdy se velká část populace bere mimo kostel a kdy je naprosto normální, že lidé z manželství dobrovolně odcházejí, tj. se rozvádějí, může tento krátký spis působit úsměšně.
Kromě toho, že kdekoho tento spis dnes může pobouřit, také by tento spis v mnohém mohl napomoci současným debatám často až příliš vyostřených, ale buďto chceme manželství jako posvátný akt svobodné vůle dvou lidí opačného pohlaví, jak to zamýšlí přirozený zákon, anebo se definitivně odlučme od tohoto pojetí svátosti manželství a neodkazujme na něj vůbec. Někteří lidé by chtěli měnit význam slov, která byla lidstvu dána Bohem skrze Písmo a Tradici, tak ať se od nich radši distancují a nesnaží se měnit jejich význam. Snaží se převzít křesťanské pojetí manželství, ale přitom si rozporují s jeho významem a smyslem.
Dle katolické nauky a skrze tento spis:

"Manželství jest smlouvou uzavřený svazek muže a ženy za účelem úplného společenství života."

"Účel manželství jest trojí a sice: zachování a rozmnožení pokolení lidského, jakož i výchova ctitelů pravého Boha; potom uvarování smilstva a posléze vzájemná pomoc."

"Jednota manželství záleží v tom, že muž jen s jednou ženou a žena jen s jedním mužem smí ve svazku manželském trvati."

Manželství je také až na některé extrémní případy svazkem nerozlučným.

K plození dětí:

"Rozmnožení pokolení lidského přivedením dítek na svět nemusí při užívání manželství nutně zamýšleno býti, ale nesmí také býti vyloučeno."

Závěr:

"A dle těchto nám vrozených pravd, dle tohoto přirozeného zákona jest manželství smlouvou, kterou se manžel manželu k úplnému společenství života věnuje, t. j. smlouvou manželů jednotnou a nerozlučitelnou a můžeme též dodali nezměnitelnou; nebo co nám praví a hlásá přirozený zákon, tím všickni se říditi musíme a toho nikdo poměniti nesmí, to nezávisí na libovůli nikoho, a proto nemůže nikdo ani toho pojmu manželství, jejž nám vymezuje a podává sám přirozený zákon, nikdo poměniti a nesmí něco jiného manželstvím nazvati."

Graham Greene patří k velkým literárním realistům 20. století, a to se moc tenkrát nenosilo, jak poznamenává v přidaném doslovu David Lodge. Jeho knihy jsou vždy jiné a přeci sdílí to samé, otázku po víře. Greenovy romány jsem se naučil postupně milovat a dnes si už neumím představit, že bych Greena nikdy nečetl. Jednou však dočtu i to poslední, co napsal, a pak mi nezbude, než se opět vrátit na začátek a začít číst znovu. Je jen málo knih, které si zasluhují, aby se k nim vracelo. Ty Greenovy jistě mezi ně patří.

Ve Vyhaslém případě se dostává do tropické Afriky, kde je opět vidět, že Greene své romány nejen psal, ale měl i dost zažito, a tak je jeho popis tamějšího světa velmi přesvědčivý, a ač Greene v předmluvě tvrdí, že místa a postavy jsou čiré fikce, tak mu to moc nemůžu věřit. Realistické romány mám rád, a Greene ukazuje, že dobrou realistickou literaturu lze psát i v moderní literatuře. Greenovy dialogy mezi postavy patří k nejlepším částem jeho románů, jelikož jsou tak opravdové, že mě to až někdy zaráží. Někdy je třeba si přečíst dialog dvakrát a vícekrát, než člověk prokoukne, co tím daná postava vlastně chtěla říct. A kde jinde bychom se měli pozastavovat nad tím, co říkají jiní lidé, než právě v románech, tam lze zastavit čas, zaklapnout knihu a chvíli přemýšlet, v životě to tak snadné není. Možná proto nám literatura dává poznat to, čeho často v plynoucí realitě nejsme schopni si uvědomit.

Greene, ač někdy označován za autora detektivních, špionážních či napínavých románů, se všem těmto laciným nálepkám vymyká. Patří mezi tu hrstku skutečně výtečných autorů, kteří jsou nezařaditelní.

"Sebevyjádření je tvrdá a sobecká záležitost. Pohltí v člověku úplně všecko, i člověka samého. Nakonec zjistí, že už nemá ani sebe samého, a že už tedy nemá co vyjadřovat." (s. 52)

"Někdy si říkám, že pátrat po utrpení a pamatovat si utrpení je jediný způsob, jakým se člověk může spojit s podstatou veškeré lidské existence. Utrpením se stáváme součástí křesťanského mýtu." (s. 135)

7 11.12.2021