Knišíl komentáře u knih

Novelu jsem začal číst ve vlaku při cestě domů na Vysočinu, a než jsem dojel do malebného zasněženého maloměstečka, bylo dočteno. A i tento komentář ještě píšu ve vlaku, musím si pospíšit brzy bude konečná stanice, a jelikož se nejedná o rozsáhlé dílo, které zde chci ohodnotit, snad to stihnu. Někde v polovině novely, když se tam objevil obří pyj, který vypustil semeno a zatopil celou zemi se všemi lidmi na ní, jsem si říkal, že tohle je již přeci jenom příliš. Ale tento sen hlavního vypravěče není takovou fantasmagorií, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vše tam má své místo a závěrečné strany neřeší nic menšího, než zda je duše či ne. A není-li, a není ani Boha, zda je vše dovoleno. Myslím, že kdyby se tohoto díla dožil ruský bard Dostojevskij, tak by dílo cenil jako skvost toho dobrého, co literatura dnes zatracovaného Ruska zplodila. Nedělám si iluze, že Loseva čeští čtenáři znají, však od něho u nás téměř nic nevyšlo, ale musíme být rádi i za takovéto perly, byť kratičké, myšlenkově překvapivě bohaté. Jsme-li jen nahodilý proud života, pak co je celé umění, celá láska. Není-li duše a Božího trestu, pak nic není svaté a není ani zla, není individua je jen stáda. Géniové jsou posíláni do gulagů, a cení se více tuposti než prozíravého ducha.

7 10.12.2021

Jak mám rád knižního Moby Dicka, tak jsem si také užil tuto výpravu do Nantucketu a dál na širé moře. Potěšení nejen pro fanoušky Melvillova díla, ale také pro všechny, kteří se alespoň trochu pohybují v oblasti literární vědy. Příběh se rozvíjí zajímavým směrem a těším se na další díly.

3 05.12.2021

Jak zde píšou již mnozí, gamebook o původu Lizzie byl zajímavým zpestřením vyprávěcí formy. Mezi řádky jsou postmoderním příběhem, a postmodernita, ač se to zdá paradoxní, sice tvrdí, že velký narativy neexistují a že jsou jen malé mikropříběhy, přitom ale zapomíná, že právě toto je její velký narativ, narativ, který z roztroušených příběhů, které se lepí dohromady, vytváří nový velký narativ, a ono to v případě Mezi řádky dává i smysl. Zajímavý počin a rozhodně zůstávám na drátě. Je to komiks pro čtenáře, a proto mu mnohé možná odpustím. Není to O'Barrova Vrána ani Burnsova Black hole, které samotné vynikají uzavřeností příběhu a jasnou uměleckou jednotou, ale to přece nevadí, Mezi řádky je celkem dlouhý seriál, a já si na finální hodnocení počkám až na závěrečný díl. Zatím mě nehledejte. Jedu do Nantucketu.

2 29.11.2021

Nejsem zrovna přívrženec komiksové tvorby, ale uznávám ji jako umění sui generis, které rozhodně nemá být vnímáno jako něco podřadného velkým klasickým románům. Mezi řádky je mi navíc tematicky velmi blízké, fikční světy byly předmětem mé vlastní diplomové práce a sám jsem zastánce toho, že příběhy jsou klíčové pro chápání našeho světa. Druhý díl v sérii rozproudí příběh zase o něco více, a tak se pomalu dostávám do vlastního fikčního světa Tommyho Taylora, i když je to svět pozaplátovaný jinými fikčními světy, zatím to celkem dobře funguje, až překvapivě, řekl bych. Závěrečná epizodka s králíkem byla vynikající a celkově to nabírá velmi slušný směr. Uvidím však, jak se příběh bude dále vyvíjet. To, že chci číst další díly, už něco znamená. Hvězdičku si nechám do zálohy.

3 28.11.2021

Kniha jež je prošpikována aluzemi na biblické příběhy, samozřejmě nepřekvapivě na Joba, ale osobně jsem tam spatřoval též příběhy judského exodu a Josefův příběh z Genese. Roth je autor, který, myslím, není tolik znán, což je možná škoda. Jeho styl s jakým vykresluje psychologické procesy v člověku a mezilidské vztahy je nadmíru hoden nobelisty. Citlivá ukázka toho, že ačkoli jsme leckdy těžce zkoušeni, musíme vytrvat v naději. Život je přeci jenom krásná věc.

5 25.11.2021

Devadesát tři je románem na hraně romantismu a realismu, máme tu pohnuté osudy a lidské tragédie, máme tu 10 stránkové popisy budov a výčty jmen, máme tu postavy objevující se v pravou chvíli na pravém místě, máme tu lásku i smrt, máme tu historický román i nadčasovou sondu do lidských duší, máme tu Huga.
Váhal jsem s plným hodnocením tohoto díla, ale závěr mě utvrdil v tom, že s tímto dílem mělo by se setkat více dnešních čtenářů. Kniha šestá počítá se k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost číst. Zde střetává se pozemské s nadpozemským, po bitvě pozemské nastává bitva v nebesích mezi Bohem a Satanem. Lantenac, Gauvain, Cimourdain, matka Fléchardová, Radoub, Imanus a další postavy žijí a rozhodují, bojují a umírají a existuje zánik pozemský a zánik věčný, a nikdo neujde prvému, ale druhému může uniknout, rozhodne-li se ve správný okamžik v souladu se svým srdcem, do něhož je vepsán zákon Boží.
Hugo v románu ukazuje, co dělá z lidí revoluce ve střetu feudalismu a revolučního pokroku, pokroku v podobě guillotiny. Velmi realistické vylíčení událostí onoho roku. A každý popis a postava má svůj smysl. Když Hugo popisuje výčtem jmen střídání politiků v Konventu, má to svůj smysl. Když Hugo věnuje tolik stran popisu věže a hrádku s mostem, má to svůj smysl. Když uvede do děje nějakou postavu a pak ji zdánlivě opustí, má to svůj smysl. Jedná se o vynikající román se silným morálním poselstvím, děti jsou více než cokoliv na světě. Žena je slabá, ale matka silná. Člověk se může změnit... Ale to už nechám na Vás, abyste si sami přečetli a pochopili.

Pár zajímavých pasáží:

"Dějiny mají svou pravdu, pověst ji má také. Pravda pověstí je zcela jiná než pravda historická. Pravda pověstí je výmysl, jehož výsledkem je skutečnost. Ostatně mají i dějiny i legenda jeden a týž úkol, zobraziti totiž pod člověkem, jenž pomíjí, člověka, jenž žije věčně."

"Mlčení nabízí jakýsi útulek prostým duším, jež se propadly do truchlivých hloubek bolesti. Zdálo se, že již ani nechce chápat. Na jistém stupni zoufalý nerozumí už ani svému zoufalství."

"Dětský šepot je více i méně než řeč; nejsou to noty a je to zpěv; nejsou to slabiky a je to mluva; tento šepot má svůj původ v nebi a nebude mít konce na zemi; je z doby před narozením a trvá dále; je to pokračování. Toto žvatlání obsahuje to, co říkalo dítě, když bylo andělem , a to, co bude mluvit, až dospěje; kolébka má svůj Včerejšek jako hrob svůj Zítřek; tento Zítřek a Včerejšek mísí v tom neurčitém štěbetání své dvojí neznámo; a nic nedokazuje Boha, věčnost, odpovědnost, dvojitost osudu, jako tento strašný stín v růžové duši."

"Veliká utrpení rozpínají obrovsky duši;"

Nikdy nezapomenu na Hugův popis utrženého lodního děla v podpalubí korvety Claymore, stejně tak na markýze a oheň. Veliký román, jímž se musí čtenář prokousávat, ale čím více kouše, tím více si uvědomuje, že to, co přežvykuje, je něco neobyčejného, a tak přežvykuje dál a dál a dál ... A pak je konec a v ústech lahoda. Tohle stálo za ten čas.

13 17.11.2021

Ruská moderna. Lyrické pasáže popisující krásy přírody se střídají s pasážemi dramatickými končícími sebevraždou a smrtí. S postav byl mi nejsympatičtější Jurij, zatímco Sanin jako zastánce Nietzscheánství byl pro mě téměř nesnesitelný. Amorálnost dle mě děla z lidí zvířata, ale na rozdíl od zvířat, my máme rozum, že lev sežeru zebru je jedna věc, že člověk svévolně druhého člověka poníží, je věc druhá. Máme rozum a svědomí a empatii, zvířata nemohou konat zle, lidi ano. Zlo a dobro jsou reálné věci, nikoliv jen zrušitelné koncepty. Jedná se o výborný psychologický a filosofický román, který příliš nezaostává za literaturou Zlatého věku (Dostojevský, Tolstoj, Gorbačov a další). Obsahuje typická témata ruských románů: sebevraždu, Boha, nihilismus, ateismus, osamělost, zbytečnost, výzvy na souboje atd. Nevím, nakolik byl Arcybašev ve svém vlastním filosofickém názoru na svět ovlivněn Nietzschem. Z tohoto románu to vlastně nelze úplně vyčíst. Trochu mi to připomínalo Dostojevského prózu, kdy proti sobě staví postavy, které zastávají opačné názory na svět, postavy jsou jakýmisi ideovými typy, a vy jako čtenáři si teprve musíte ujasnit, za kterou postavu se postavíte. Za mě je to Jurij, ale to, jak se vypořádal se Saninovými názory, bylo dle mě nešťastné řešení. Pokud se román jmenuje Svůdce, není to vlastně myšleno jako svůdce žen, ale spíše jako svůdce ideový. Román Sanin ukazuje, jak nebezpečná jsou slova, a kam takové "nasazení brouka do hlavy" může až vést viz osud Solovejčika. Pokud tohle bylo cílem překladu názvu, pak si myslím, že je název trefný, ale pro čtenáře neobeznámeného s dějem, může název být zavádějící. Erotika tu sice je, ale mnohem důležitější je dle mě to svůdcovství filosofické.

5 31.10.2021

Zajímavá drobná knížka fejetonů o čtení a čtenářích. Například se dozvíte, proč čtou nejvíce lékaři, jak se čtení zrychluje a proč tomu tak je, kdy kterou knížku čteme a kde u toho jak sedíme, ležíme či stojíme, že čtenář s chřipkou nejspíše sáhne po Dickensovi a že ženy kazí detektivky (to by dnes Čapkovi asi už neprošlo). Také se dozvíte, že knihy se neztrácejí úplně, ale pořád někde jsou. Zaujala mě i krátká Čapkova exkurze do oblasti knihovnictví, a myslím, že ji vystihnul celkem dobře.

8 25.10.2021

Zajímavá krátká knížka o literatuře od člověka, který nebyl literárním vědcem. Souhlasím s Rádlem, že je to především obsah, co dává dílu smysl. Forma je prostředkem, sice důležitým, ale bez obsahu je kniha jen prázdným tlachem, nicneříkající akrobacií slov. Rádl kritizuje Bergsona a všechny literární ismy, které se vyrojily po první světové válce a chtěly radikálně změnit literární pole, ale jak již víme, většina těch ismů dlouho nepřežila. Umění potřebuje především obsah, tedy myšlenku, bez ní je celkem k ničemu.

6 24.10.2021

Další monumentální dílo české literatury, které možná někdo opomene, protože existují tu zahraniční Sienkiewiczové, Scottové, Hugové apod. Přitom všem však právě Schulzova próza se nejen těmto jménům vyrovná, ale v lecčems je i překoná. Barokní košatá souvětí a až existencionální zápas Michelangela se světem a sebou samým staví tuto knihu na piedestal historické literatury, která kromě faktografických zajímavostí přináší i universální témata, která platná jsou po všechny věky viz, např. umělec a jeho dílo.

"Jen rány dávají tvar věcem. I životu."

Hloubku této věty pozná snad jen člověk, jenž si už něco zažil. Pravdivá toť slova. Jenom se dají podtrhnout citátem z Nezvalova Edisona:

„Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek, stesk a úzkost z života i smrti“

"Také papež Julius, stařec v krunýři, pro něhož není oddechu ani spánku, slyší dunět ohlušující rachot řítícího se kamení hodin, lavinu času a jeho ruce se napínají ke kříži, aby se opět vracely. A někdy čas se plíží jako had ze skal, pomalu, v oblouku, záludně, a tu papež kopím a ostruhou je připraven protknout mu úzkou odpornou hlavu, přečkáme z vůle boží i věky, dokud nebude dostavěno, uvidíš, že zvítězíme i nad časem, ještě nezemřeme, ne, ještě ne, zvítězíme---"

Metafora času jako plížícího se hada je naprosto úžasná a trefná. Nad časem nikdo nezvítězí, ani Schulzovi nebylo dáno dopsat další dva díly svého díla, ale přece jenom v něčem čas přepral. Jeho kniha se čte dodnes, ona zůstává nenalomena zubem času a žije dál pro další generace čtenářů.

"Nejde o to zvládnout hory, nejprve musíš zvládnout propasti, nebo jinak se ti vše zřítí a propast pohltí horu i tvé dílo. Bojíš se hlubin? Zvykej na ně, abys nedostal závrať."

Propasti jsou elementární součástí našich životů, dříve či později do nich každý nahlédne, jde jenom o to, jak se s tím poprat. Život je, myslím, veskrze pozitivní věc, jenom v něm nemůžeme hledat jenom to, co nás těší, nakonec je to právě jistota propastí, která nás nakonec uklidňuje, jistota toho, že v tom nejsme sami.

31 24.10.2021

Zajímavá Nerudova jednohubka, ač dá se přečíst u jedné odpolední kávy, přesto podněcuje k dalšímu myšlení.
Asi nejsnadnější a nejschůdnější cesta k interpretaci vede k prostému konstatování, že Neruda řešil environmentální otázku, kam s odpadem, kam s nepotřebnými věcmi. Pak tedy jedná se o fejeton environmentální a přízemní, ježto neobrací se k ničemu jinému než hmotě a jejímu uskladnění.
Ale můžeme jít daleko za tuto interpretační cestu. Nepodobá se totiž náš vlastní život tomu starému slamníku? Kolikrát také nevíme, kam s ním. Rádi bychom se ho zbavili, toho starého, proleženého a propoceného života, a začali nanovo, ale život tak jednoduché řešení nenabízí. Naše minulost, náš dosavadní život, se nám neustále vrací a nechat jej jen tak někde ležet, nemůžeme. To je, prosím, interpretace existencionalistická.
Mlynářka pak není nikým jiným, než samotným bohem, v jehož náručí nakonec náš život spočine a skončí, stejně jako skončil Nerudův fejeton. To je pak interpretace duchovního existencionalismu.

13 10.10.2021

Irvingova Legenda o Spícím luhu je mistrovskou povídkou, kterou si ještě rád někdy přečtu a snad se i podívám na filmové zpracování, které mě prozatím tajemným způsobem míjelo. Další povídka Rip van Winkle je též velice zajímá a nakonec i humorná povídka Tlustý gentleman se dle mě řadí k tomu lepšímu z této sbírky. Druhá polovice povídek (nazvaná Hledači pokladů) mě však již tolik nezaujala, čím to nevím, možná na mě cyklus povídek působil mírně repetitivně. Jak název napovídá, jedná se o povídky, které na sebe lehce navazují tématem hledání pokladů a také některými postavami případně vypravěčem. Rozmanitost první poloviny sbírky zde byla smrštěna na jedno téma, což je dle mě ten důvod, proč hodnotím tak, jak hodnotím.

4 14.09.2021

Myslím, že kdo v této útlé knížce nenalezl literární poklad, ten ho stěží najde někde jinde. Durychova próza se vyznačuje mírou poetičnosti až snovosti, tu mírou realistického vylíčení života. Po jazykové stránce knize nelze ničeho vytknouti. A obsah? Obsahová stránka je naplněná krásou i smutkem života.
Možná však na Durycha musí člověk čtenářsky dozrát, někdo však nedozraje nikdy do tohoto bodu, kdy bude moci upřímně ocenit Durychovu prózu. Ale každý také nedozraje k oceňování klasických hudebních skladeb, třeba já bych nepoznal, kdy někdo Mozarta hraje opravdově a kdy ho někdo jen falšuje. Takže není ostudou tuto knížku odhodit jako balast, mě však svědomí nedovolí dát jinak než plný počet.
"Ale obloha jest nejen nad námi, ale i kolem nás. Každý chodí po obloze, třebas nemůže dovnitř. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani dívčí krásy ani touhy v lidském srdci. Lidská krása jest v tom, že si každý člověk nese kolem sebe kus nebe, třebas má v srdci peklo." (s. 102)

9 27.08.2021

Byl to boj, který stál za to. Foucaultovo kyvadlo je skutečně dosti jiný román než Jméno růže. Příběh by se dal převyprávět v pár větách, ale na popis Plánu by mi nestačila ani kupa knih a desítky let studia. Přemýšlím, jestli bych si Kyvadlo přečetl za pár let znovu, a přiznám se, že prozatímní mé pocity jsou, že nikoliv. Možná proto, že na knihu, jakmile ji jednou zdoláte, jen tak nezapomenete.

17 21.08.2021

Jsem rád, že jsem se konečně po více než roku dokopal k tomu, abych si přečetl tuto sbírku povídek, jen mě mrzí, že jsem si knihu nekoupil v době, kdy byla dražší. Cena, za kterou se dá momentálně tato knížka sehnat, je až nedůstojně malá. Každopádně to jenom ukazuje, že tohle není dílo protěžované reklamou a komerčním zájmem, i když by se tak na první pohled mohlo zdát. Nikoliv. Jedná se o umně sestavenou antologii, kterou dle mého názoru táhnou především příspěvky od Austera, Urbana, Dostálové, Stančíka a Vrby. Díky této sbírce jsem se opět mohl setkat s tvorbou amerického autora, jehož dílo není k mé nespokojenosti cele přeloženo do češtiny. Snad se dočkám jeho nejčerstvějšího románu 4 3 2 1, anebo snad začnu i beletrii číst v originále. Vrba mi opět potvrdil, že patří k obrovským talentům české literární scény. Stančíka znám jen zprostředkovaně, ale jeho povídka mě bavila, byla atmosférická a i vtipná, stejně tak Urbanova ironická jednohubka. Povídka od Dostálové mě dostala svým ukončením, které přesně vystihuje to, čemu bych říkal lidství.

7 19.08.2021

Po Kreutzerově sonátě můj druhý pokus se seznámit s tímto ruským literárním velikánem, a opět mě toto kratičké nahlédnutí do jeho tvorby zaujalo, takže napříště se snad ponořím do jednoho z jeho opusů. K této novela lze snad poznamenat, že její hlavní myšlenku lze zkoncentrovat do následujících slov: Není šťastnější život než žít životem pro druhé, a toto štěstí se násobí tím, jak se z manžela/ky stává otec/matka a jak před očima rostou ty naše malé ratolesti. Tradiční a možná pro někoho v dnešní době příliš konzervativní názor, ale já s ním plně souhlasím. Rodina je základ životního štěstí, pokud možno rodina úplná a milující.

7 03.08.2021

"Ano, jsme-li nešťastní, cítíme neštěstí druhých silněji; cit se netříští, ale soustřeďuje." (s. 66)
Tato Dostojevského přiznaná romantická novela okouzluje nejen citem, ale i vytříbeným slohem. Po Něžné, Krokodýlovi či Věčném manželovi se jedná o další parádní Dostojevského kratší prózu. A musím zdůraznit, že Dostojevský povídkář-novelista není o nic méně zajímavější než Dostojevský romanopisec.
Nutno podotknout, že se jedná o jednu z ranných Dostojevského próz, ještě před okamžikem, kdy čelil ústí pušek popravčí čety, tedy před okamžikem, který Dostojevského radikálně změní. Ale přesto již zde je vidět Dostojevského pravdivé vidění světa.

13 01.08.2021

***Byla to nevydařená noc, a navíc se strašně pohádal s autem, když chtěl jet domů.
„Pane Gardene, v tomto stavu nejste schopen řídit. Použijte prosím automatického řidiče a usaďte se na zadní sedadlo“
Pete Garden seděl za řídicí pákou a odpověděl, jak nejzřetelněji dokázal: „Hele, já řídit můžu. Jeden nebo dva panáky člověka spíše proberou. Tak přestaň blbnout.“ Zmáčkl startovací knoflík, ale nic se nestalo. „Ksakru, nastartuj!“
Auto se ozvalo: „Nezasunul jste klíč.“*** (s. 5)

Hned po úvodních pár odstavcích jsem věděl, že ve světě PKD jsem opět doma. Hráči z Titanu mají vše, co je pro Dickovy prózy typické: psioniky, drogy, mimozemské bytosti, humor a ve výsledku opět psychologickou drobnokresbu jednotlivých postav, které dýchají, nejsou "papírové", ale skutečné, a v tomto se o žádné sci-fi nejedná. Dick psal o nás pod rouškou scifárny, ale nakonec, není každá dobrá sci-fi popřením sci-fi? Je-li o nás, není pouze vědeckou fikcí, ale reálným zobrazením. Proto každý dobrý sci-fi román, je románem též realistickým. Tento paradox, alespoň v Dickově případě, rozhodně platí.

„Znám Peta, nikdy u sebe peníze nenosí. Žádnej vlastník, ti myslí v nemovitostech, ne v hotovosti. Prachy jsou pro nás, co nic nemáme.“ (s. 145)

6 26.07.2021

Možná bych měl dát této sbírce více než tři hvězdičky a možná ne. Takže dám tři hvězdičky, anebo jsem měl dát čtyři? Kdo ví? Třeba když teď přestanu, objeví se zde čtyři hvězdičky, ale já dal pouze tři, takže je to špatná kniha? Nebo jsem jen nedůvěryhodný kritik?
Ano, takto nějak jsou poskládány příběhy v této povídkové sbírce. Vyznačují se nedořečeností a relativizujícími vypravěči. Jenže ono je něco jiného umělecká nedourčenost textu a prostá neschopnost dovést příběh do uspokojujícího závěru. Každý neumí tak skvěle používat mezery v textu jako Kafka.
Ačkoli Evenson úplně nezklamal, zůstává pro mě pořád lepší jiný autor vydaný nakladatelstvím Gnóm, a tím je Fracassi. Avšak i v Evensonově sbírce jsem nalezl velmi dobré povídky, nejvíce se mi líbila povídka Jakoukoliv mrtvolu, Cvak a spíše novela Doupě. Neupírám, že Evenson se v rámci žánru New Weird pohybuje velmi dobře, pro mě však některé povídky byly až hodně divné. Jsem zastáncem Aristotelova pravidla, že logiku básník porušit může, ale pouze za účelem uměleckým. U Evensona jsem však měl často pocit, že chtěl něco napsat, ale vlastně nevěděl, co z toho nakonec vypadne. Čtivost sbírce neupírám, ale v porovnání s jinými povídkáři, se má Evenson ještě co učit. Takový William Wilson od E. A. Poea je pro mě top povídkou v rámci nedořečenosti. K tomu má však Evenson dosti daleko. Bohužel.

5 24.07.2021

Pomalý muž je na jedné úrovni realistickým románem, který popisuje vyrovnávání se jednoho starého Australana-Francouze se ztrátou nohy, ke které dojde po srážce s automobilem. Ztrátu fyzické části svého těla se snaží stárnoucí Paul Rayment nahradit novou láskou ke své chorvatské ošetřovatelce Marijaně Jokićové.
Na straně druhé se jedná o literární dílo postmoderny, a tak můžeme příběh také číst jako příběh vztahu mezi spisovatelkou (Elizabeth Costellovou) a její literární postavou Paulem. Metanarativní rovina, jak typické pro postmoderní literaturu, mě však též zaujala.
Ve výsledku se jedná o velmi kvalitní, stylisticky bravurně zvládnutý román, a Nobelovce se v tomto případě vůbec nedivím. Myslím, že je ve správných rukou. Coetzee je pro mě autor na hraně realismu a postmoderny. Více se mi sice líbí jeho realističtější romány (např. Hanebnost, Doba železná), ale prvky postmoderny v jeho experimentálnějších prózách si také ve finále užívám (např. Ďabiel DeFoe, Deník špatného roku).

„Jeho prarodiče měli šest dětí. Jeho rodiče měli dvě. Šest, dvě, jedno nebo žádné: všude kolem sebe neustále vidí tu bídnou posloupnost. Kdysi si myslel, že to v tomto přelidněném světě dává smysl. Bezdětnost chápal jako ctnost, stejně jako mírumilovnost, jako snášenlivost. Nyní naopak se mu bezdětnost jeví jako šílenství, davové šílenství, přímo hřích. Jaké větší dobro může být než další životy, další duše? Jak bude nebe naplněno, když země přestane posílat své zboží?“ (s. 34)

„Je to možná nepředstavitelné, ale nepředstavitelné věci jsou tu od toho, aby si je člověk představoval.“ (s. 44)

5 14.07.2021