Knišíl komentáře u knih

Nemohu, než si vzpomenout, na román Endoův – Mlčení. Ten vznikl až později, ale zachycuje obdobné téma, akorát v jiném čase a prostoru. Každopádně onen topos zrady, topos Ježíše a Jidáše, je v obou dílech pohaněčem a průvodcem děje.
Moc a sláva patří určitě k tomu nejpřednějšímu, co Greene napsal, každopádně sám musím přiznat, že u mě Greenovy knihy jsou vždy čtenářským svátkem, vím, že když se ke Greenovi vrátím, nezklame mne. Moc a sláva je román realistický, zachycující události, které se ve 30. letech v Mexiku uskutečnily, ale také je románem symbolickým, ve své druhé alegorické rovině tak nelze nevidět souvislost s biblickými událostmi a postavami.
Moc a sláva i přes všechno utrpení, které je v něm plno, je pozitivní zprávou o tom, že člověk je přeci jenom bytost bytostně metafyzická, ne kupa sebestředných atomů.
V knize mne oslovila spousta pasáží. Pro tento komentář jich část dokládám zvídavému čtenáři:
"V dětství vždycky nadejde chvíle, kdy se dveře otevřou a vstoupí budoucnost. Dusný vlhký říční přístav a supové leželi tenkrát v koši na papír a on si je vytáhl. Měli bychom výt vděčni, že nedokážeme spatři hrůzu a ponížení obkličující naše dětství ve skříních a v přihrádkách na knihy, všude." (s. 13)
"Nemůžete ovládat, co milujete – jenom přihlížíte, jak se to bezstarostně vzdaluje k zborcenému mostu, ke slepé cestě, k hrůze sedmdesáti let před sebou." (s. 35)
"Jednou z nejpodivnějších věcí, kterou člověk během života objeví, je skutečnost, že ať ten život vypadá jakkoli, vyskytují se v něm veselé chvíle; všechno se dá vždycky přirovnat k časům ještě horším; i v nebezpečí a nedostatku se kyvadlo kývá." (s. 55)
"A pro tenhle svět Kristus umřel; čím víc zla jste viděli a slyšeli kolem sebe, tím větší sláva obestírala onu smrt; je tak snadné obětovat život pro něco, co je dobré a krásné – domov, děti nebo civilizaci – ale jen Bůh mohl zemřít pro lhostejné a zkažené lidi." (s. 87)
"Nejpodivnější věcí v tom současném světě bylo, že zmizely hodiny – člověk mohl putovat celý rok a neuslyšet ani jednou, jak odbíjejí. Vzaly za své zároveň s kostely a člověk zbyl sám se šedými pomalými úsvity a rychle se snášejícími nocemi, které jedině odměřovaly čas." (s. 89)
"Bylo to zvláštní – ta posedlost ničit, protože samozřejmě nikdy se toho nedalo zničit dost. Kdyby se Bůh podobal ropuše, bylo by možné zbavit zeměkouli ropuch, ale jestliže se podobá nám samým, není nic platné rozbíjet kamenné sochy – museli bychom se nejdříve sami zabít mezi hroby." (s. 91)
"Neviděl jí ve tmě do tváře, ale z minulosti znal mnoho obličejů, které se dobře hodily k jejímu hlasu. Jakmile se člověk zadívá pozorně na nějakého muže nebo ženu, je už mnohem snazší soucítit s nimi – to je vlastnost neoddělitelná od božího obrazu – ... když si člověk všimne vrásek v koutku očí, tvaru úst, nasazení vlasů, je nemožné nenávidět. Nenávist byl jen nedostatek fantazie." (s. 116)
"Život vyprchá ve zlomku vteřiny (tak se tomu říká), ale celou noc si právě uvědomoval, že čas závisí na hodinách a změnách osvětlení. Ale žádné hodiny nebudou a světlo se nezmění. Nikdo ve skutečnosti nemůže říci, jak dlouho trvá vteřina bolesti. Snad může trvat celý očistec – snad navždy." (s. 118)

12 10.07.2022

Česká filosofická persona, jakou byl Jan Sokol, kdysi o Augustinovi napsal (kniha Čas a rytmus), že je posledním filosofem, který ještě krásně píše. Nemohu nesouhlasit s tímto tvrzením. Augustin byl vynikajícím spisovatelem, ale také samozřejmě teologem a filosofem. A možná právě proto, a také pro jeho osobní niterní styl, mi Augustinovy texty přirůstají k srdci, nejinak je tomu s De doctrina christiana. Jedná se o spis, který na jednu stranu může působit arogantně tím, že jaksi přejímá část pohanského písemnictví a přivlastňuje si ho ke svým účelům (viz komentář níže), jenže ono se žádné filosofování neděje v úplném vakuu, a tak "navazování "na antické autory beru spíše jako důkaz určité pokory a uznání toho, že i lidé před příchodem Páně na zem, mohli mít v lecčems pravdu, a tedy nemáme vše minulé potírat jak avantgardní šosáci.
Že neexistovala křesťanská vzdělanost? Celá univerzitní Evropa vyrostla v návaznosti na požadavky křesťanské společnosti. Bohužel onen mýtus, že věda se s vírou bije, že když člověk věří, nemůže dělat vědu, je naprostá hloupost. Naopak víra v inteligentního stvořitele vedla k zájmu o zákony, že v přírodě je cosi předem napsané, co čeká na objevení. Pokrok v přírodních vědách tak do určité míry jde ruku v ruce s vírou v Boha. Za všechny jmenuji alespoň Pascala.

Ve spisu zaujalo mě více míst, ale protože tento komentář není určen pro delší texty uvedu alespoň dva příklady.

1. Důležitost podobenství a formulovaná hermeneutická zásada

"Ale těžko říci (a taky je to už jiná otázka), proč to takhle vnímám s větší libostí, než kdyby Písmo svaté žádné takové podobenství neposkytovalo; jde přece o tutéž věc a o totéž poznání. Beze vší pochyby je jisté, že všechno poznáváme raději za pomocí podobenství, a že to, čeho se dobereme s nějakou nesnází, je nám nakonec mnohem milejší. Ti, kdo to, co hledají, vůbec nenajdou, trpí hladem; ti, kdo nehledají, protože mají věc po ruce, zase většinou hynou na přesycenost. V obojím případě je třeba dát si pozor na letargii. Duch svatý proto uzpůsobil svatá Písma velkolepě a spasitelně: srozumitelnějšími místy zamezuje hladu, temnějšími zabraňuje přesycení. Skoro všechny tyto nejasnosti, se totiž na jiných místech najdou v naprosto srozumitelné podobě." (s. 81-82)

2. Trefné vyjádření k relativismu

"Když na takové skutečnosti narazí při četbě lidé nepoučení o odlišných zvyklostech, myslí si – nedrží-li je zpět respekt k Písmu –, že jde o neřesti, a nejsou s to pochopit, že veškeré jejich chování se zvyklostmi v manželském životě, při hostinách nebo v odívání a v celém dalším způsobu života a kultury připadá jako neřest zase jiným národům a lidem jiné doby. Tato pestrá odlišnost nesčetných životních způsobů přivedla některé podřimující lidi (mám na mysli ty, kteří nespí hlubokým spánkem hlouposti, nejsou ale schopni probudit se do světla moudrosti) k názoru, že správné jednání samo o sobě neexistuje, a že se každému národu jeví jako správný právě jeho životní způsob; a protože tento způsob života je u každého národa jiný, přičemž norma správného jednání by měla zůstat neměnná, soudí tito lidé, že žádná norma vůbec neexistuje. A nedošlo jim, že na příkazu “co sám nechceš, nečiň druhému” (dalších příkladů mohu čtenáře ušetřit) nemůže žádná národnostní rozrůzněnost pranic změnit. Jestliže se tato zásada aplikuje na lásku k Bohu, berou za své všechny neřesti, aplikuje-li se na lásku k bližnímu, berou za své všechny zločiny. Nikdo přece nechce zkazit své vlastní obydlí – nemá tedy kazit ani obydlí Boží, to jest sám sebe. A nikdo si nechce dát od jiného škodit – neměl by tedy nikomu škodit ani on. (s. 145-146)"

4 06.07.2022

Vlastně nevím, co si o této hře myslet. Chápu, že přední je téma času, a je to čas, co nás žene k zločinu, hromadění, jakémusi šílenému shonu (ostatně o tom také píše jednu ze svých esejí literát a filosof Ladislav Klíma), a se zločinem souvisí hlavní zápletka hry, totiž pokus zfixlovat veřejnou soutěž o stavbu vodovodu.

Kabrnos je postavou zvláštní a tajemnou, hodinář, který chce lidstvo právě od neúprosného času-satana osvobodit:

"v smrti by nezřeli jste pohaněče,
jenž od hodiny k hodně svou holí
žene vás nebo za sebou vás vleče,
svou práci nekonali byste pro úspěch,
pro slávu nebo pro zisk chamtivý,
a největší vrah vašich duší, spěch,
by přestal vrhat stín na život pachtivý."

"Já pouze silněji jsem uštknut hadem,
jenž hodin podobu vzal na sebe."

A pak jeho syn Řehoř, jenž mi však v určitých chvílích přišel až příliš naivní:

"Mně, tobě, každému, ne náhodě,
je svěřen svět, jejž v ráj je změnit třeba."

Kam vede člověka touha změnit svět v ráj jsme byli během minulého století několikrát svědky. S tím tvrzením, že účel světí prostředky, s tím já souhlasit nemohu. Myslel to tak i Kopta? Těžko říct, jako bývalý legionář a přispěvovatel do textů Proč nejsem komunistou, myslím, že spíše ne.

Řehoř mi vlastně připomíná onoho idealistického mladého komunistického revolucionáře, ale jako vyvážení tohoto "hloupého" progresivního mládí stojí starý Kabrnos, který ví své, a tak nakonec lze vidět ve hře i onu nezničitelnou metafyzickou rovinu, ostatně paní Kabrnosová se kaje ze svých hříchů a lze ji vnímat právě jako představitelku náboženského svědomí, svědomí, které chtěl komunismus potlačit a zničit s výhledem na "lepší zítřky." Jenže on člověk je bytostí bytostně hřešící, a žádný ideál totální společenské rovnosti nelze naplnit, leda, že bychom z lidí učinili stroje, mechanicky fungují, bez své vlastní svobodné vůle. Společnost totálně rovná, bude také totálně nesvobodná.

Jak píše pravdivě Kopta ve své stati Proč nejsem komunistou:
"Měl bych ještě plno jiných otázek a z nich jednu velmi závažnou: jak míní pozitivistická doktrína vyřizovati věci metafyzické, které nelze z člověka odstranit a s nimiž se sráží právě v Rusku na každém kroku?" (HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.)

2 06.07.2022

První a titulní povídka sbírky mě tak praštila přes můj rypák, že asi nic stejně esteticky vybroušenějšího jsem dlouho nečetl. Jestli mám určitý předsudek vůči ženám spisovatelkám, a že jich tedy proto moc nečtu, tak musím napsat, že Flannery moje očekávání zbořila jak dělová koule. Nejen titulní povídka, ale i jiné povídky, např. Řádní venkované, Chromí vejdou jako první nebo Vyhlídka na lesy, jsou grál povídkové tvorby. Přesně a realisticky vykreslené situace, postavy a jejich chování, nekýčovitá pointa podtrhuje mistrovství pro mě osobně snad nejlepší ženské autorky, která se naprosto rovnocenně může zařadit po bok Bradburyho, Poea, Borgese, Hawthorna, Čepa a jiných vynikajících povídkářů. Jen kdyby se dožila více let, strašně by mě zajímalo, co dalšího by napsala. Ale je to možná úděl géniů, že tu s námi jsou jen na krátko, jak v jedné své eseji píše Šalda. V tomto kontextu mě napadá Kafkovo jméno. Flannery, ať jsi kdekoliv, díky za to, že jsi dokázala, že umět dělat umění, je výsadou člověka, ne jenom muže nebo jenom ženy, ale právě člověka – lidské bytosti.

9 02.07.2022

Bernanos věděl o čem píše, zcela jistě, a jako spousta jiných autorů, a mimo jiné i jeho současníků, se snaží vyrovnat s fenoménem, který je velkou záhadou. A tak ani já neprozradím příliš z této útlé knížky. Novela je jako neodolatelný hladový pes, který vám kňučí u stolu, že chce další a další sousto, a vy mu nemůžete odolat, až zjistíte, že už vám nic nezbylo. Stejně tak si novela vyžaduje vaši neustálou pozornost, nedokáže se na nic moc jiného soustředit než na Muščin osud, dokud pod vámi neproběhnout poslední řádky příběhu. Uběhne to rychle, citově to vámi pohne a z hlavy Mušku jen tak nevymažete. Silné kafe. Bernanosova próza odhaluje či se aspoň snaží naznačit či přinést odpověď na otázku Proč? Proč se tyto věci stávají? Jak se mu to povedlo, posuďte sami. Já jen dodám, že autor zůstává věrný životu, který ale opravdu někdy dokáže být velmi krutý, ale proto neuhýbá do vod sentimentality či patosu, realismus vítězí. Zajímá mě i slavné filmové zpracování. Snad se na snímek v blízké době podívám.

"Kdyby dovedl nešťastný člověk dát představám o svém neštěstí spojitost, brzy by mu podlehl docela. On však vidí ve svých pohromách jen jedinou, nekonečnou bědnost, nepřetržité plynutí neblahých náhod. Každý takový člověk se podobá slepci, který rozechvělými prsty odpočítává mince, jejichž ražení nepoznal. Nešťastným stačí jen obecná představa o neštěstí. Jejich neštěstí nemá tvář."

"Všecko musí dočkat svého času. Řekni sama: bylo by k něčemu dobré chtít zkrotit koně, dokud kouše a vyhazuje? Teprve když se unaví a utrmácí, teprv pak nastala chvíle zklidnit ho vlídným slovem a dát mu uzdu. A člověk, tak jako zvíře, neodolá dobrému slovu, slovu, jež přišlo v pravý čas. Jenomže lidé bohužel mluví příliš mnoho. Mnoho, tak mnoho mluví, že jejich slova jednoho dne pozbydou všecku sílu a jsou pak jen jako prach na mlatě, když se mlátí obilí."

5 28.06.2022

Dům se sedmi štíty je dílo velkého amerického básnického ducha, který je považován za otce amerického psychologického románu (na rozdíl od Poea, který byl romanopiscem minimálním, s jedním románem na svém účtu, ale zato obsáhlou povídkovou tvorbou). Dům se sedmi štíty je skvěle napsaný, co se týče psychologické a jazykové úrovně, sotva lze Hawthornovi vyčítat, že se zaobírá popisem kdes čeho, když ten popis je tak stylisticky nádherný a malebný. Kde ale podle mě Dům se sedmi štíty pokulhává, tak to je v gradaci děje, tam kde Šarlatové písmeno jasně boduje v konečné katarzi, je Dům... bohužel ukončen prapodivně zkratkovitě. Důsledky prozatím neznám, ale přišlo mi to jako škoda. Román neokouzlí dnešního masového čtenáře, protože není moc dějový, a pokud se tam něco odehrává, tak často je to schováno v nitru postav, román romantický, ve kterém však již bují realistické prvky, mohu doporučit všem, kteří mají rádi okruh autorům jako byli Washington Irving, E. A. Poe, Hermann Melville či z novější generace Faulkner nebo O'Connorová.

"To, čemu se říká básnické jasnozření, bývá jen schopnost rozeznat v říši podivně zmatených prvků krásu a ušlechtilost, jež byly nuceny odít se do nehezkého hávu."

"Lidé, kteří jsou příliš plaší nebo neobratní, aby se činně účastnili světského ruchu, pohlížejí na skutečné herce vzrušujících životních výjevů s nelíčeným obdivem; aby pak tento obdiv omluvili před svou ješitností, prohlašují zpravidla všechny činorodé a průbojné vlastnosti za neslučitelné s jinými, vyššími schopnostmi."

"Klučina byl opravdu pozoruhodným obrazem děda Času: nejenže dovedl nemilosrdně hltat lidi i věci, ale když pozřel tolik tvorstva, zůstával sám nezměněn jako na počátku."

"Odtud je už jen krůček k vysvětlení jedné častokrát nadhozené záhady: proč si básníci tak rádi volí za družky nikoli příbuzné básnické duše, ale prosté ženy, které dovedou učinit šťastným právě tak nevzdělaného dělníka rukou jako nejvznešenějšího dělníka ducha? Patrně proto, že básník při svém nejvyšším vzletu nepotřebuje nikoho; ale když sestoupí, bojí se být osamělým cizincem." (s. 107)

"Jenom si říkám, jak je tenhle svět podivný a nepochopitelný! Čím víc jej pozoruji, tím víc mě mate, takže se už málem obávám, že zmatek je měřítkem naší moudrosti."

"Mrtví sedí na našich soudcovských stolicích – živí soudce jenom vyhledává a opakuje jejich rozsudky. Čteme knihy mrtvých spisovatelů. Smějeme se žertům mrtvých šprýmařů a pláčeme nad citovými výlevy mrtvých hrdinů. Stůněme na těle i duchu nemocemi mrtvých lidí a umíráme po týchž lécích, kterými mrtví lékaři kdysi zabíjeli své pacienty. Uctíváme živoucí božstvo obřady a vyznáními, jež ustanovili mrtví lidé. Ať chceme udělat cokoli z vlastního popudu, ledová ruka mrtvého nás zarazí! Kamkoliv se podíváme, všude před námi vyvstane sinalá, neúprosná tvář mrtvého, až nás v hloubi srdce zamrazí! Vždyť my také musíme napřed zemřít a teprve pak začneme doopravdy působit na tento svět, který už ovšem nebudu světem naším, ale světem dalšího pokolení, a my nebudeme mít špetku práva se do něho plést! Abych nezapomněl – bydlíme i v domech mrtvých lidí, například zde v domě se sedmi štíty." (s. 138)

"Pak tu máme elektřinu – démona, anděla, mocnou fyzickou sílu, všudypřítomnou inteligenci!" volal Clifford. "Ta je rovněž jen podvod? Řekněte, je to skutečnost, nebo jsem si to jen vymyslil, že se pomocí elektřiny stal hmotný svět jediným velikým nervem, chvějícím se na tisíc mil v kratičkém zlomku vteřiny? Chápete, že se zeměkoule proměnila v obrovskou hlavu, mozek nadaný rozumem? Nebo řekněme lépe že se stala přímo myšlenkou, ničím než myšlenkou, a není již hmotou, za kterou jsme ji považovali?" (s. 197-198)

3 26.06.2022

Jak píše pavča, tahle kniha si 20 % nezaslouží, i když na druhou stranu se odbornou literaturu vždy zdráhám vůbec hodnotit, zvlášť pokud nejsem na dané téma dlouholetým expertem. Přesto však myslím, že se jedná o odvážný pokus v rámci literární teorie, respektive teorie fikčních světů, přinést do teorie nejen málo prozkoumanou oblast lyrické tvorby, ale též i přinést přesvědčivé důkazy o tom, že smrt autora, ono heslo senzacechtivých postmoderních hejkalů, není plodné, pokud o literatuře uvažujeme jako o specifické komunikaci, kde zpráva má vždy nejen svého příjemce, ale i odesílatele. Subjekt ve všech možných stupních či realizacích je hlavním předmětem bádání, subjekt jako empirický autor (aktuální svět), subjekt díla (hranice aktuálního/fikčního světa, vnitrotextový), lyrický subjekt (vnitrotextový obyvatel a zprostředkovatel fikčního světa, význačný svou cirkularitou, jelikož teprve čtením rekonstruujeme fikční svět lyrického subjektu, ale zároveň i ono konstruované, tj. fikční svět, právě on ustanovuje, předpokládáme ho proto před světem samým, i když teprve jeho, fikčního světa, čtením se nám vyjevuje) a případný další subjekt v rámci fikčního světa. Na straně čtenáře je to pak subjekt empirického čtenáře, implikovaného čtenáře, adresáta lyrického subjektu. Ano, text je někdy složitý na pochopení, rozhodněte se nedá srovnávat s Fořtovým Úvodem do sémantiky fikčních světů, s jejich znalostí je už do značné míry počítáno, ale proto nelze knihu hodnotit špatně, jen proto, že je psána pro užší okruh čtenářů. Za mě si kniha zaslouží opakované čtení, ne všemu jsem rozuměl, každopádně kvituji originální, odvážný a erudovaný vstup a zanesení lyriky do hájemství fikčních světů, neboť fikční svět lyriky je světem mysli lyrického subjektu. V tomto pojetí je lyrika komunikace především dvou světů, vnitřního světa lyrického subjektu s naší vlastní niterností, proto se občas poezie dokáže nás dotýkat jakoby zevnitř. Je intimní zprávou o světě.

2 25.06.2022

Sologub vystihl v knize jeden z typických charakterů ruské literatury, charakterů, který nám umožní chápat široké souvislosti ruské nátury, aktuální tehdy i dnes. Peredonov je jakýmsi přirozeným pokračovatelem Raskolnikova, Verchovenského či Stavrogina. Je jedním z dalších běsů. Stihoman je choroba a Peredonova mi bylo místy líto, ale jsou věci, které nelze omlouvat ani nemocí, a které možná ani nelze odpustit.

3 06.06.2022

Leskov, autor ve stínu Dostojevského, Tolstoje či Čechova, možná tak nějak by se dal charakterizovat tento ruský spisovatel 19. století. Ve skutečnosti se jedná o jednoho z vynikajících spisovatelů kritického realismu, kteří se holt narodili do doby, kdy současně psali možná ti nejlepší romanopisci v dějinách. Soumrak knížecího rodu je román spíše o postavách než ději samotném. Leskov popisuje úpadek rodu Protozanovových, přičemž se soustředí na osoby, které se vyskytly v té či oné době v okolí vypravěččiny babičky Varvary. Knížka se nese často i v mírně humorných kolejích, např. osudy Hrajvrány či Rogožina. Jindy v milostně smutných, např. nenaplněná láska Olgy Fedotovny. Nakonec je kniha spíše panoptikem různých "postaviček", a nestojí na nějakém vyvrcholení či dějovém napětí, což v mých očích dělá tuhle knížku méně čtivou než jinou Leskovovu prózu, a totiž Lady Macbeth mcenského újezdu, kterou osobně považuji za mnohem povedenější. Zda je Leskov opomíjen neprávem, toť nechám posoudit kompetentnější literární vědce, za sebe mohu ale dodat, že Leskov stojí za čtenářskou pozornost a určitě zůstává v mém čtenářském povědomí, ačkoli právě Soumrak nezanechal ve mně takové literární dojmy, že bych ho měl potřebu číst někdy znovu.

4 07.05.2022

Dostojevský byl skvělým pozorovatelem hlubin člověka, a vždy dokáže jeho próza ve mně otevřít určitá skrytá dvířka, rozhrnout pavučiny zapomnění a osvítit ty skryté poklady lidské duše.
Tento reprezentativní výbor patří částečně k rané tvorbě Dostojevského, ale jsou tu i prózy z jeho pozdější tvorby. Zajímavé jsou obé. Krokodýla a některé jiné povídky jsem měl možnost číst už dříve.
Nejvíce mě zaujala novela Zápisky z podzemí, ze které zde uvádím některé citované pasáže, které jenom částečně ukazují, čeho všeho se dotýká Dostojevský svými prsty, a že člověk je člověk, a nikoliv pianová klávesa.

O příliš analytické mysli. Kdo někdy zažil úzkost, ví, o čem Dostojevský píše.

"Vždyť přirozeným, zákonitým plodem hlubokého chápání je nečinnost, totiž úmyslné sezení se založenýma rukama. Zmínil jsem se už o tom. Opakuji a podtrhuji: bezprostřední, činorodí lidé jsou proto činorodí, že jsou tupí a omezení." (227)

Co ještě může být dnes více aktuální, než právě tato pasáž Rusa, který moc dobře věděl, jaká pohroma čeká nejen jeho vlastí zemi, ale pak i celou Evropu, vždyť jaká země byla na přelomu19. a 20. století civilizovanější než Německo, a přece jaké zlo se tam zrodilo, stejně tak v Rusku během bolševické revoluce?

"V čem nás civilizace zjemňuje? Civilizace přináší člověku jen větší rafinovanost vnímání, rozhodně nic víc. A jak se tato rafinovanost bude rozvíjet, dojde možná člověk tak daleko, že najde v krvi prožitek. Byly už takové případy. Nevšimli jste si, že nejrafinovanější krvežíznivci byli téměř napořád lidé vysoce civilizovaní, kterým všichni ti Attilové a Stěnkové Razinové nesahali ani po kotníky?" (232)

Aneb, proč nikdy žádná cenzura fungovat nebude.

"Ale opakuji vám už posté: existuje jedna věc, pouze jediná, pro kterou si člověk může úmyslně a vědomě přát třebas i něco škodlivého, hloupého, dokonce hrozně hloupého, a ta věc je: aby měl právo přát si třebas hroznou hloupost a nebyl nucen mít vždycky jen rozumná přání. Ta hrozná hloupost mu v tom případě reprezentuje prostě vlastní svobodnou vůli..." (236)

Na tom také snad něco bude. Život jenom šťastný, to není žádný život. A láska bez občasné bouře, co je to za lásku?

"... dospěl jsem tak daleko, že si někdy myslím, že láska je v podstatě právo tyranizovat člověka, které milovaný člověk dobrovolně dává." (310)

7 30.04.2022

Jediná Faulknerova knížka pro děti a ještě s tak zajímavým pozadím vzniku a publikování. Jako obdivovatel tohoto geniálního jižanského autora jsem nemohl odolat a knihu jsem si musel přečíst. Navíc jsem nedávno objevil chuť znovu začít číst dětské knihy, snad to není sentimentalita blížícího se stáří. Strom přání není ale tak docela plně knížka pro děti, přesněji řečeno, nachází se na té mlhovinové hranici, kam třeba patří mnohem slavnější, i když dle mého názoru nikoliv lepší, Malý princ. Strom přání je stylisticky náročné dílo, tematicky je však pochopitelné i pro děti. Novotvary jako melomax či žábrokočka potěší, proto je třeba zdůraznit i perfektní překlad Hany Zahradníkové. Budu se muset ještě poohlédnout, kdo další ze slavných spisovatelů pro dospělé, napsal dětskou knihu. Možná, že kdesi čekají další zapomenuté poklady, které nejsou známy, ale známy by být měli.
– ... když je člověk laskavý k bezbranným tvorečkům, pak nepotřebuje strom přání na to, aby se mu vyplnila. (s. 52) –
– „Kdo vyhrál tu válku, ve které jste byl?“ zeptala se Dulcie.
„To já nevím, madam," odpověděl stařík. „Já ne.“(s. 32) –

5 23.04.2022

DeLilla mám rád, předchozí dvě knihy od něho pro mě byly velkým myšlenkovým i estetickým zážitkem (Cosmopolis, Bod Omega), jenže právě zmiňované knihy dělí od Prašivého psa téměř čtvrt století. Prašivý pes vznikl na sklonku 70. let během čtyř měsíců, a pokud bylo DeLillovým cílem napsat paranoidní thriller, který ve čtenáři vyvolá pocity dezorientace, nepochopení a postmoderní útržkovitosti, tak to se mu povedlo, ale číst se to vskutku moc nedá. Postavy ploché, dialogy pořád ve stejném schématu, děj natolik rozčleněn do krátkých dialogových epizod, že o nějaké dějové výstavbě sotva lze mluvit, ironický podtón v dialozích používán pořád dokola, až to působilo vyloženě otravně a nevtipně. Musím říct, že jsem k tomuto DeLillově románu takto krutý právě proto, že vím, jaké romány je schopný napsat, a proto jsem k Prašivému psu silně kritický. Tento román působí jako stylistické cvičení začínajícího autora, což možná nakonec bylo, nebo jako plán na šílený béčkový hollywoodský snímek, ale se skutečnou literaturou to má společného asi tolik jako české rizoto k tomu italskému.
Anebo si možná moji recenzi přeberte tak, že jsem četl knihu ve špatný čas, a možná by mi jindy sedla více. Možná jsem jenom nepochopil, o čem tak kniha vlastně byla. Možná mi jenom nedošla DeLillova intence, umělecký záměr. Ale něco vím určitě, že u dobré knihy se bavím, ať ji čtu kdykoliv a za jakékoliv situace. Dobrá kniha mě i tak dokáže upoutat, zaujmout a mám z jejího čtení nefalšované "snobské" estetické a literární potěšení. Prašivý pes tohle ale nedokázal.

2 19.04.2022

Výtečná novela pozdní tvorby Grahama Greena, i když dle doslovu se novela rodila minimálně od konce 30. let. Musím říct, že jsem čekal, že ve vězení se bude odehrávat celá knížka a přitom to byla zhruba 1/4, což ale ve výsledku nevadí. Kniha je o tom, zda se člověk může změnit. Je-li možné se napravit, litovat a smířit se sám se sebou a se světem. Odejít s vyrovnaným účtem.
Jazykově úsporná novela je svým obsahem daleko důležitější, než by se tomu dalo říct podle celkem nenápadné obálky a tloušťky knihy, ona je pravdivá poučka – nesuď knihu podle obalu, a ať jde sice proti trendům knižního velkoprůmyslu, tak, kdo se chce seznámit se skutečnou literaturu, u Greena se s ní určitě potká.

"Tolik smutku v chtíči jako chtíče ve smutku, ..." (s. 72)
"Smrt není soukromou záležitostí: není to tak, že by se dech v těle prostě zastavil a byl konec – šepot, zacinkání, zavrzání prkna v podlaze, proud vody tekoucí do výlevky. Smrt byla jako operace prováděná ve spěchu bez pořádné asistence – nebo jako porod. Člověk čekal, že každou chvíli uslyší křik novorozence, ale nakonec slyšel pouze ticho. Kohoutek přestal téct, sklenice utichla, prkna přestala vrzat." (s. 71)
"Bylo to strašlivé zjištění, že člověk tak falešný jako on dokázal prohlédnout myšlení někoho tak čestného. Opačně to nefunguje, pomyslel si. Žít v pravdě vás nenaučí znát bližní." (s. 60)

6 16.04.2022

Velké překvapení z českých luhů a hájů. Palána znám spíše jako autora publikací zakládajících se na rozhovorech. Miss Exitus je prozaickou původní tvorbou, která je mírně experimentální tím, jak je čtenář oslovován skrze postavu, ale jinak se jedná víceméně o realistické dílo, které ve své naturalistické skromnosti vlastně vyniká. Jeden den v životě pracovnice hospicu, je zde popsán z notnou dávkou empatie a nebombastičnosti, která dnes jinak vévodí knižnímu trhu. Nevěřím tomu, že si tuhle knížku přečte stejné množství lidí jako nejnovější severskou detektivku, ale to asi nevadí, tahle kniha asi ani nemá ambice zachytit nejširší vrstvu čtenářstva, a možná je to i dobře. Kniha si určitě své čtenáře najde, tomu věřím. Téma a spisovatelské umění, jakým byl obsah uchopen, by si to zasloužil. Za mě je to další česká původní tvorba, která mě usvědčuje z mé dlouhodobé ignorance domácí tvorby, a tak doufám, že jsem zase o trochu více polepšen a určitě nebude trvat dlouho, než se opět vrátím k české literatuře, a nebude divu, když to bude opět Aleš Palán.


"Těší tě, že nemusíš tolikrát lhát – i když zalhat jednou vydá za všechny lži, tahle čísla se nesčítají, hned to první je nejvyšší karta, která přebíjí vše. (s. 198)

Reminiscence na Nietzscheho.

"Takže se v tom nekonečnu zase jednou všichni poskládáme zpátky! Rozumíte mi? Všechno se zopakuje. Když budete dost dlouho snímat karty, čtyřikrát za sebou vytáhnete eso. Stane se to. Musí se to stát!" (s. 41)

7 09.04.2022

Pobertové jsou labutí písní tohoto jižanského autora, jehož jméno snad navěky bude vytesáno do památníků literární tvorby. Ať jsou Pobertové takovou odlehčenou verzí Faulknerovy jinak stylisticky náročnější prózy, přesto si nelze nevšimnou vysokých uměleckých kvalit. Je to knížka pro děti? Určitě ne, ačkoliv dítě je ústřední postavou příběhu, ale ten vyprávěn jeho starým já, které se vrací do svého dětství a vypráví svému vnukovi, jak se stal dospělým, o té hranici mezi dětstvím a dospění, kruté a přesto sladce mlžné vzpomínání na doby, kdy auto bylo pořád něco zvláštního, a kůň nebylo jen to zvíře v zoologické či na farmě, ale přítel v každodenní realitě. Obdivuji Faulknera nejen za jeho artistické výtvory, ale především za jeho lidskost a humanitu, která nejen hluboce chápe podstatu života černošského obyvatelstva, prostitutek či nakonec i zvířat, ale obecně celá lidská životní podmínka je v díle Faulknerově shrnuta často jen do krátkých vět, přesto tak výstižných, že kdybych byl schopen někdy alespoň jedné tak kvalitní a živé věty, byl bych snad naplnil i své literární ambice.

"Protože jsou některé věci, některé tvrdé životní skutečnosti, na které člověk nezapomene, ať je kdovíjak starý."
"...pro dítě, když nějaký stařec nebo stařena onemocní, jako by už odešli ze života; smrt sama jenom tak řečeno pročišťuje vzduch, protože nemůže vzít něco, co už je pryč."
"Když dospělí lidé mluví o dětské nevinnosti, ani doopravdy nevědí, co tím myslí. Pod naléháním o krůček ustoupí a řeknou, no tak teda nevědomost. Ale dítě není ani nevinné, ani nevědomé. Neexistuje žádný zločin, o kterém by jedenáctiletý chlapec už dávno neuvažoval. Jeho jediná nevinnost spočívá v tom, že snad není ještě dost starý na to, aby toužil po plodech toho zločinu, což neznamená nevinnost, ale zálusk na něco; jeho nevědomost spočívá v tom, že neví, jak se toho zločinu dopustit, což není otázka nevědomosti, ale tělesných rozměrů."
"Rozumíš, kdyby lidé tak rychle a rozhodně neodmítali myslet na příští pondělí, ctnost by neměla takové těžké a nevděčné časy."
"Toužil jsem po mamince. Protože člověk by měl být na zkušenosti, poznání, vědomosti připravený; ne aby ho znenadání praštily potmě klackem jako nějaký lupič nebo loupežník."
"...a já jsem seděl opřen o strom, tu jezdeckou ponožku jsem si stáhl, aby mi oschl obvaz; připadalo mi to jako celé hodiny, jako věčnost, a pak v příští myšlence mi to připadalo jako okamžik, zhroucený a zhuštěný čas."
"Budeš s tím žít. Správný člověk to vždycky dokáže. Správný člověk všecko přežije. Vyrovná se se vším. Správný člověk přijímá zodpovědnost za svoje činy a nese břemeno jejich důsledků, i když je sám nevyvolal, ale jenom se s nimi smířil, neřekl Ne, ačkoli věděl, že měl."

4 02.04.2022

Spíše novela deskriptivního charakteru, která dle mě nedosahuje uměleckých kvalit jiných autorů, kteří se ke druhé světové válce artisticky vyjadřovali. Obsahově se jedná o zajímavou knihu, která může svým vyústěním působit značně kontroverzně. Ale kdo jsem já, abych soudil. Více o obsahu říct nemůžu, abych případně nevyzradil budoucím čtenářům konec příběhu italského mnicha Mattea a německého vojáka Franze.

3 01.04.2022

Je to jeden ze známějších Platónových dialogů, je čtivý a celkem i stručný, takže se dá přečíst na pár posazení. Holt filosofie se tehdy ještě psala napůl metaforických, bájeslovným stylem, který napomáhal ke čtení, což v novověké filosofii je už spíše výjimkou. Kdo se chce Platónem zaobírat více do hloubky, neměl by tento dialog minout, kdo chce jenom nahlédnout do antické filosofie, je Faidros vynikající volbou, nejen je celkem srozumitelný, ale je též i o takových věcech, které dobře známe, nebo lépe zažíváme, prožíváme, zakoušíme, a to láska a krása.

Faidros je dialogem mezi Sokratem a Faidrem. Faidros nejdříve přednese Platónovi Lysiovu řeč o lásce. Lysios jako správný sofista nemůže nechat Platóna chladným, a tak ten pokusí vyvrátit Lysiovu řeč, která stojí na tezi, že je lepší vyhýbat se společnosti zamilovaného, a lépe je se obklopovat nezamilovanými (přáteli). Láskou oplývající osoba je nebezpečná a nevýhodná pro nás samé. Všimněme si typického sofistického důrazu na osobní růst a snahu o to, aby jejich daná řeč byla posluchači k užitku, k výhodě. (Připomíná mi to všechny ty dnešní rádoby rady jako investovat do kryptoměn apod.).
Sokrates (tedy Platón) prvně shrne znovu řeč Lysiovu, a poté se pustí do svého vymezení pojmu lásky. Ta láska, která jde od Boha nemůže být špatná. Je sice formou šílenství, ale šílenství božského, stejně jako šílenství věštecké (prorocké), básnické (múzické) a bohoslužebné. Láska je božím darem člověku. Jak ale pak vyvrátit dále řeč Lysiovu?

Dokázat toho, že i tento dar dá se zneužít. Lidská duše je jak vozataj se dvěma koňmi, jedním rozvážným a poslušným, směřujícím k nebesům, a druhý protivným, vzpouzejícím se a směřujícím k přízemnosti. Platón vykresluje různé duše a jejich putování do těla, a následné snahy o znovu rozpomínání na pravé podstaty (Platónovy ideje). (Zajímavé je, že Platón v této části mluví vlastně o cyklickém návratu duše do těla, tedy na zem, a jenom vynikající duše vracejí se natrvalo do nebes i dříve jak za 10 000 let).
Tělo je pro Platóna škeble, kde je duše vězněna, a při lásce, té božské, v druhém spatřuje něco více než jen smyslnost těla, a tu je ta láska ve své pozitivní podobě, božského zření na skutečnou podstatu života, zření za iluzivní stíny rádoby skutečnosti. Při patření na tuto krásu se duše opeřuje a vzlétá do věčných nadnebes (zde je dobré připomenout takové ty zmínky o tom, že když se člověk zamiluje, že má v břiše jakoby motýlky, tak představte si, že se vám srdce opeří, pak by to asi taky lechtalo, Platón mluví o tzv. pudu brkorodném).

A je to právě v této chvíli, kdy dokážeme jako vozatajové zkrotit toho neposlušného koně rozvážností, a tehdy máte tu lásky božskou, kdy v druhém spatřujeme souspolečenství s bohy, s věčností. Osvobodíme ctnost a naše lepší pudy, žijeme spořádaný život a společně spolu pak vzlétáme do nebes. V tomto je lásky tím nejlepším šílenstvím ze všech.
Vedle toho je však láska šíleně zvrácená, a to, když naše spřežení ovládne ten špatný kůň, jenž nás pak řídí k náruživost a žádostivosti, namísto rozvážnosti. To je ta podoba lásky, kterou lze kritizovat a odsuzovat. Nikoliv však lásku jako boží dar projevující se šílenstvím, které jste schopni zkrotit a v ctnosti žít.
To by bylo k první části tohoto dialogu. V druhé části Platón píše o rétorice. Rétorika jest umění, které pomocí řečí řídí lidské duše, a to nejen v soudních síních a lidových shromážděních, ale i v soukromých kroužcích atd. píše Platón. Toto umění má vycházet však z postižení pravdivosti, rétorika je tak u Platóna přesvědčování, které se zakládá na vystižení skutečného stavu věcí. Sofisty však byla rétorika považována jako přesvědčování vedené zálibou lidu, či zálibou v krásnosti řeči, bez ohledu na její podstatu, zdali předmět řeči odpovídá pravdě, na té vskutku sofistům nezáleželo.

Platón to shrnuje následovně:

"Dokud kdo nezná pravé podstaty věcí, o kterých mluví a píše a nedovede o všem výměr dáti a podaje výměr, zase zpět po rodech pojem rozebrati až k jedincům, a co povahy duše se tkne, dokud rovněž znalecky tak svou řeč nedovede založiti a uspořádati, aby vyhledávaje každé povaze jí svědčící formu, podával všestrannější duši řeč pestrou, ale ve všem ujednocenou a duši prosté prostou – dříve není možno, aby řeči, jak daleko rozsah jich sahá, byly pěstěny nějak podle pravidel umění, ať již mají poskytnouti poučení nebo přemluviti posluchače." (s. 93)
Poslední a nejkratší část zabírá výklad o původu a užitečnosti písma pro paměť. Zde Platón dochází k přesvědčení, že písmo paměť neposiluje, nýbrž je důvodem k ještě větší zapomětlivosti. Text stejně jako obraz se snaží tvářit živě, ale když se ho na něco zeptáš, mlčí. Pasivně jde z ruky do ruky světem. (Tady mě však napadá, co interaktivní vypravování, různé interpretační aktivity apod.? Text pak není pouze pasivním zdrojem, ale je oživován ve čtenářích.) Zde to však souvisí obecně s Platónovým výkladem o pouhém obraznosti věcí vezdejších, a písmo, ježto je až produktem, obrazem našeho vlastního myšlení, pak je vlastně ještě zase o krok dále od idejí. Psát pak se má ve stáří pro zábavu a taky proto, že člověku už tolik neslouží paměť.
S tímto bych asi úplně nesouhlasil, nakonec Platónův text mohu číst jedině proto, že ho napsal, každopádně má v něčem pravdu, že je důležité často prvně hodně myslet a pak teprve psát, prvně si vše řádně utřídit své myšlenky, než je v rychlosti hrnout na čtenáře.
Myslím, že i v tom bych s Platónem souhlasil, že je často mnohem lepší živý učitel než pouhá učebnice. Rozhovor s člověkem než s jeho statusem na Facebooku, mnohem lepší je vyznat lásku vlastními slovy, než poslat SMS atd.
Pak jsou tady všemožný pisálkové, kteří chrlí desítky textů, ale z nichž jen málo stojí za to opravdu číst. A stejně tak je třeba umět se některým věcem učit zpaměti, a ne se furt spoléhat na Google.

6 27.03.2022

Typický romantismus, kdo ho má rád, ať si ještě jednu hvězdu k mému hodnocení přidá. Nutno říci, že Hálkovy básně nebyly ve své době odbornou kritikou kdovíjak nadšeně přijaty, ale místo v srdcích mnoha čtenářů si pro svou jednoduchost, ba až skladebnou naivitu, našly.
Vedle Máchy či Nerudy se jedná spíše o básně jednodušší, co do své stylizace, ale na druhou stranu, kdo chce mít představu o romantismu, pak tyto básně doporučuji, je tam vše: měsíční svit, rozervané srdce, stížnost Bohu, popisy přírody, osamění a žalu atd.

Že by první česká báseň o mimozemšťanech?

XXI.
Ty hvězdičky tam na nebi –
to veliké jsou světy;
a já bych jenom věděl rád,
jaké tam tvory vsety.

Zda také někdo odtamtud
se k nám sem dolů dívá,
a jestli tam, jako zde já,
o lásce písně zpívá.

U Hálka je snad i Láska nad Pravdu. Hřejivá iluze nad tvrdou realitu. Klasické romantické heslo, až realismus o pár let později toto pořadí prohodí. Nutno však podotknout, že už i v romantismu jsme svědky destrukce snu a vpádu reality do života snílků.

A kdyby pravda bylo vše
a láska jenom snění –
já bych se k spánku položil
a nechtěl probuzení.

Jak kdyby noc skrývala detaily běžného (reálného života), zakrývala je rouškou snivosti:

S dnem noc se navždy rozešla.
Den jako Jidáš zrádný,
a večer plný krásy jest
a neodolá žádný.

Život je snem a sen skutečností, romantická představa, kterou převezme surrealismus a avantgarda (k tomuto motivu doporučuji filmy amerického režiséra Davida Lynche):

Až v hrobě nám se zasteskne,
já zpěvem k nim se vmísím,
a já jim píseň zazpívám,
že k životu je vzkřísím.

Však pakli vy zde život snem
neustane trudit:
pak mrtvé na vás probudím,
a ti vás přijdou zbudit.

Pak také samozřejmě svoboda tvořit a prosadit sebe sama. Individuální svoboda nad kolektivní smlouvu, nad cenzurními snahami (běžnými v době RU):

Kdybys mně vzít měl zpěvu dar –
pak nechci déle žíti,
a za zpěv chtěl's mi štěstí dát –
já nechci šťasten býti.

A také samozřejmě dobový nacionalismus (prosím tady mluvím spíše o pozitivním smyslu slova) příznačný pro nadcházející dobu obrození:

Hrozné, když Bůh neúrodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.

Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozena
a ve smrt život vlívá.

11 26.03.2022

Zábavná hříčka, která ve svém žánru (komiksový strip) patří asi k tomu lepšímu, a pokud jste stejní knižní šílenci jako já, pak vám mohu knížku pouze doporučit, protože se jedná o knížku pro čtenáře, knihomily a čtenářky, knihomilky. Některé vtipy byly slabší, některé průměrné a některé vynikající, což vzhledem k délce knížky asi není překvapující. Já jsem se pobavil výtečně a knížku si nechám někde "po ruce", abych si případně mohl trochu zlepšit den, když to bude potřeba.

5 21.03.2022

Má druhá próza od Jakuba Demla, a opět jsem s ní musel zápasit. Demlův lyrizující jazyk a mnohdy složitý styl však spíše je ku prospěchu a kráse díla, jež si zasluhuje vícero čtení, aby bylo lépe pochopeno (asi podobně je to s prózami Williama Faulknera, který též vyžaduje čtenáře trpělivého a ochotného se k textu ještě někdy vrátit). Demlův Hrad smrti mi však hned na začátku připomněl, co se mi kdysi stalo. Stejně jako hlavní vypravěč "předmluvy" k Hradu zažívá hrůzostrašný sen, podobně i já jsem kdysi zažil sen víceméně totožný. Člověk se probudí v jakési snové atmosféře, hýbat se nemůže a tajemná postava se k němu blíží a chce ho udusit. Dnes se tomu, myslím, říká odborně spánková paralýza. A i proto jsem byl do textu hned osobně vržen a jaké jiné téma než téma smrti je univerzálnější v lidské společnosti, ale nejenom v lidské, ale v celé živé přírodě. Je to něco, s čím se dříve či později každý osobně sejdeme a Deml to věděl, a jeho Smrt vlastně pak není ani takovou hrůzou, jakou by mohla až "poevsky" laděná zápletka na jednu stranu evokovat. Ač se jedná o tzv. "temnou" stránku Demlova díla, ve výsledku je to čtení smiřovací.
Ocenit musím také Váchalovy kresby, které dílo pozvedávají, a to i na úkor Váchalových obav, které jsou zaznamenány v dopisech Demlovi na konci vydání z roku 1992. Barva černá a žlutá velmi dobře evokuje tematiku smrti. Váchalův vztah ke katolictví byl zvláštní a jsou o tom různé studie, zde bych jenom podotkl, že Hrad smrti bez Váchala byl nebyl Hradem smrti, který jsem měl možnost si přečíst. Je to ukázka toho, jak se někdy dvě média mohou spojit a v symbióze předávat to, čemu se říká skutečné umění.

4 20.03.2022