Knišíl komentáře u knih

Velká Jižanská podivnost s prapodivnou příměsí pár olejnatých skvrn ze světa Šíleného Maxe. Postavy románu by možná dobře zapadly do tohoto amerického mýtu o rychlých autech, brutalitě, buranství a překvapivě i o touze nalézt v hektickém světě ten svůj kousek klidné půdy. Pokud si vyhledáte fotografii autora Harryho Crewse možná vás překvapí zjev, do jehož nositele byste neřekli, že se v něm skrývá velká umělecká duše. Crews musel být citlivý pozorovatel života, který uměl i skvěle psát. Aspoň jak mohu soudit podlé této krátké novely. Píše tak dobře, že svým dílem vlastně založil literární žánr nazývaný Grit Lit. Opět, jak už jsem zvyklý u knih z AAA – Edice angloamerických autorů, novela obsahuje výtečný doslov z pera Marcela Arbeita.

„Všecko, co se v týhle debilní zemi za posledních padesát let semlelo, se stalo v autě, na autě, u auta, s autem nebo poblíž auta,“ prohlásil a usmál se tím svým zasněným úsměvem. „A všichni se chtěj vrátit na místo činu.“ (s. 16)

„Jedno vím jistě: nechci, aby můj život poměřovaly auťáky!“ vykřikl Herman a dusil se strašnou pravdou, kterou nedokázal vyslovit. „Ty zasraný auťáky jsou měřítkem celýho mýho života! Mýho vlastního života! Copak nechápeš, že to tak nemá bejt?“ (s. 43)

1 15.01.2025

První dočtená kniha v roce 2025 a myslím, že o mnoho lépe nešlo začít tento čtenářský rok než touto Weinerovou sbírkou povídek. Pro současné čtenáře možná méně známý souputník Kafkův, jehož povídky však patří ke zlatému fondu nejen české, ale i světové expresionistické literatury. Prázdná židle, Hlas v telefonu či Smazaný obličej jsou ukázkou toho, jak se dají napsat tajemné příběhy, které nejsou ale zasaženy nešvarem prvoplánových strašení, ale naopak vynikají uměleckou stylovou vyzrálostí a obsahu povídek budete ještě nějakou dobu po samotném přečtení muset přemýšlet. Leckterý literární exegetik musí vzít Weinerovy texty za vděčná pracovní témata, protože jsou svou symbolikou a syžetovou komplexností přímo vybízí k pomalému (rozuměj kriticky rozvážnému) a opakovanému čtení. Za mě jedna z nejlepších povídkových sbírek, kterou jsem měl kdy možnost číst.

3 12.01.2025

Prózy Williama Faulknera či Flannery O'Connorové patří mezí mé nejoblíbenější literární zkušenosti, proto není překvapením, že jsem byl velmi zvědavný na Harrisův román, který se též aspoň podle kritiků řadí mezi jižanskou literaturu. Spousta kladné kritiky před mým vlastním čtením ještě navýšila má očekávání. Ty byly bohužel zklamány a román jsem někde zhruba v třetině přestal číst. Je to autorský debut, proto bych nechtěl působit jako příliš přísný kritik, jenže vzhledem k tomu, jaké recenze, ohlasy a nadšení provází tento román, budu muset i já být adekvátně přehnaně negativní. Harris určitě nepíše špatně, ale někdy je to takové to psaní, která se snaží sebe samo obhájit v očích čtenáře tím, že mu říká a teď tahle pasáž, vidíš, jak je geniální? Jak je dobře napsaná? Bylo více takových pasáží, které na mě působily tak, že se zde příliš tlačí na pilu, tj. sebestředně se zaměřuje na literárně-konstruktivní stránku vyprávění, že jsem se už nedokázal soustředit na to, co má vlastně daná popisová scéna zachycovat. Narativní stránka trpí nejen těmito stylovými poklesky u debutanta nakonec i pochopitelnými, ale v návaznosti na to též i postavy mi přišly příliš ploché, nedokázal jsem se do nich vcítit, psychologie postav je tu prostě ubita až přílišnou snahou napsat "velký a vlivný americký román". Velký spisovatel či spisovatelka dokáže čtenáře vnést do mysli i té postavy, která by čtenáři byla v běžném životě vlastně téměř nedostupná, proto možná také čteme, že ve vyprávění odkrýváme pro nás do té doby tajemné kouty lidské duše. Tento román našel své čtenáře v USA a najde je určitě i u nás. Já se však raději pustím znovu do nějakého Faulknerova románu nebo si přečtu konečně nedávno do češtiny přeložené eseje O'Connorové. Na případné výtky, že jsem ukončil román zrovna před tím místem, které odstartuje vlastní "akčnější" děj knihy, mohu reagovat následovně: 1. Četl jsem mimochodem moc velmi pěkný doslov Marcela Arbeita, pro mě zajímavější text než text samotného románu, takže vím, co následuje a jsem srozuměn s tím, o co přicházím odložením románu. 2. Myslím, že nekritizuji pomalost děje, nebo že by se tam nic neodehrávalo, ale styl, jakým je román napsán, a na to nepotřebuji znát celou fabuli, ale že mi nesedlo to, jak je to napsané, to snad dokážu vhodně ohodnotit i po těch zhruba 120 stranách. Dobře napsaný román mě totiž dokáže zaujmout i třeba na prvních pěti stranách, i když by se tam popisovalo, kde se příběh odehrává, tj. jak vypadá ulice, kde bydlí hlavní hrdinka, jaká omítka zdobí okolní domy či jaké květiny zdobí domácí stůl, viz např. Balzacova Evženie Grandetová.

Jedná se o dílo, které je zástupcem červené knihovny? Jak zde již v komentářích zaznělo, jedná se o typickou prvorepublikovou červenou knihovnu? K tomu se potřebuji vyjádřit především. Myslím, že Durych zrovna zde se možná na oko, na té prvoplánové rovině vyprávění, přibližuje tématům červené knihovny, ale zpracovává je slohem, který do červené knihovny určitě nepatří. Myšlenkově povídky vynikají spirituální rovinou, kterou sotva můžou mít příběhově šablonovité, černobíle vykreslené postavy a stylově chudé romány červené knihovny. Ale pozor! I taková literatura má své místo v literárním prostoru. Jen mám ten názor, že tam tento soubor povídek nepatří. Krásný komentář má Hobo, je to síla slov, která především liší tyto povídky od brakové literatury, ačkoliv fabule není až tak odlišná.

Mě se nejvíce líbily povídky Almužna a Tři troníčky, z nichž pocházejí i ukázky níže:

„Ranní zástupy jsou jiné než večerní; ráno velký svět spí, nebo, probouzí-li se, myslí na své zisky a na strojovou práci; večer pak myslí na noc, na nebezpečí smrti a na věci upíří.“ (s. 51)

„Ale tváře lidí byly mnohem prázdnější a vyloupenější než tento pokoj, a zdálo se, že jediným nábytkem v srdcích jejich jest laciná, hadrovitá škodolibost.“ (s. 64)

4 30.12.2024

Nedokončený román z ranější tvorby Dostojevského. V podobě, která nám zůstala, se tak dá mluvit spíše o delší novele, ať tak či onak, jedná se i v této rozpracované verzi o důkaz, že Dostojevský byl skutečným literárním géniem. Ač Nětočka postrádá výraznější střet idejí, který je typický pro Dostojevského po sibiřské období (Zločin a trest, Běsi, Bratři Karamazovovi atd.), pořád se jedná o vynikající psychologické drama jednoho neobyčejně zajímavého osudu. Obrovskou škodou je, že se Dostojevský nikdy k dílu nevrátil a nedopracoval ho. Nětočka je totiž snad jediný jeho román, který je vyprávěn v ich-formě ženskou hrdinkou. Nenásilně je nám tu ukázán skutečně silný a sympatie vzbuzující ženský charakter. Dostojevský ukázal, jak se píší skutečně živé a uvěřitelné ženské postavy, takže snad se dá zde mluvit i o skutečném ženském emancipačním románu. Spousta příběhových linek zůstává sice otevřeno, ale i tak stojí za to se s životní poutí Nětočky Nězvanovové seznámit. Čtenář nebude litovat času stráveného nad stránky této útlé, ale emočně silné, literárně zručné a psychologicky propracované novely.

„Skutečně každá stránka, kterou jsem přečtla, mi připadala jaksi známou, jako bych ji již dávno prožila, jakoby všecky vášně, veškerý život, který stál přede mnou v tak nejistých obrysech, v tak kouzelných obrazech, jsem už prožila. A jak jsem se neměla dát unésti až do zapomenutí přítomnosti, odcizení skutečnosti, když v každé knize, kterou jsem četla, byly uskutečněny zákony téhož osudu, a projevoval se tam týž duch událostí, který vedl život člověkův a tryskal z jakéhosi hlavního zákona lidského života, který byl podmínkou spásy, neporušenosti a štěstí.“ (s. 156)

5 26.12.2024

Drobný spisek, který v sobě však má spoustu myšlenkového bohatství. Těch zhruba 70 let od vydání publikace spíše zintenzivnily pravdivost pocitů, jež prožíval tehdejší člověk, a jímž je vystavován i dnes. Guardini se věnuje prvně myšlení a prožívání antického světa, aby následně pokračoval přes středověk k novověku až dnešní situaci. Myslím, že ani na jednu epochu nekouká romantizujícím pohledem, ani žádnou z nich neočerňuje, jak se ostatně často děje v laickém myšlení ohledně např. středověku. Z mnoha podnětných myšlenek a úryvků vyberu jako první tento:

„V této druhé divočině se znovu rozevřely všechny propasti pravěku. Všechno to rozbujelé a rdousivé rostlinstvo pralesů se tu opět objevuje, vynořují se zde zase všechny nestvůry pustin a přízraky temnot. Před člověkem se znovu otvírá chaos – o to strašlivější, že většina jej vůbec nevidí, protože všude hovoří vědecky vzdělaní lidé, pracují stroje a fungují instituce.“ (s. 73)

Kulturou jsme se snažili ovládnout, přizpůsobit, kontrolovat divočinu přírody, aby se následně ze samé kultury stala druhá, a to o dost možná nebezpečnější divočina.

Samozřejmě v knize je mnohé další, např.

1) Ztráta svědomí v politické činnosti:
„Politická činnost se nyní čím dál tím více projevuje jako něco, co má své normy jen samo v sobě. Řídí se – a to nejen v praxi, ale také ve svých zásadách – výlučně cíli získání, udržení a spravování moci. Bezpráví, ke kterému dochází v jejích službách, se děje nejen s klidným svědomím, nýbrž se zvláštním pocitem „povinnosti.““ (s. 29)

2) Zdegradované vnímání autority, která je následně nahrazena její zpotvořeninou, tj. násilím:
„A jelikož je autorita elementární složkou každého lidského života, a to nejen nedospělého, nýbrž i toho nejzralejšího, jelikož není jen oporou slabých, nýbrž bytostným ztělesněním vznešenosti, musí boření autority produkovat její znetvořeninu, a tou je násilí. Dokud životní pocit středověkého člověka zůstává jednotný, nepociťuje autoritu jako pouto, nýbrž jako vazbu k absolutnu a jako pevné místo v tomto světě. Umožňuje mu vytvořit celek takové velkoleposti stylu, intenzity formy a bohatství živých řádů, že by se mu ve srovnání s ním jevil náš způsob života pravděpodobně jako krajně primitivní.“ (s. 25-26)

3) Otázka moci, která není pojímána naivně v rovině absolutního vyloučení její působnosti ve společnosti, nýbrž snahou u její správné nasměrování a užití:
„Člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc; vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova, jak se projevuje v nové podobě světa.“ (s. 47)

„Při zevrubnějším zkoumání se však ukazuje, že během novověku sice moc člověka nad světem, nad věcmi i lidmi, stále neuvěřitelněji vzrůstá, že však s tímto prudkým vzrůstem vůbec nedrží krok vědomí odpovědnosti, pronikavost svědomí ani síla charakteru.“ (s. 66)

„Ústředním problémem, jenž bude v budoucnu stát v centru kulturní práce a na jehož vyřešení bude záležet vše – nejen blahobyt či nouze, nýbrž život či zkáza lidstva – je moc. Nepůjde již o její stupňování – to probíhá samočinně – nýbrž o její ovládnutí, o její správné užití.“ (s. 72)

4) Co je to osoba a jak proměňuje vnímání osoby technika proměňující svět lidské činnosti. Toto je zvlášť aktuální například v kontextu umělé inteligence:
„Problémem masové civilizace je, zda nivelizace, která je podmíněna velkým počtem, povede jen ke ztrátě osobnosti, či také ke ztrátě osoby samé. K prvnímu smí dojít; k druhému nikdy.“ (s. 53)

„Vždyť člověk je přece tím, co prožívá – čím však se stane, jestliže své jednání již nebude moci plně prožít? Odpovědnost přece znamená, že člověk stojí za tím, co dělá; že si příslušnou věcnou činnost eticky osvojuje – čím však bude jeho odpovědnost, když tato činnost již nemá konkrétní podobou a probíhá ve vzorcích a aparaturách?“ (s. 56)

5) Závěr publikace je však spíše pozitivní, ne ve smyslu odstranění ohrožení v lidském životě, ale v prostoru pro prokázání charakteru pevného ve víře, naději a lásce:

„Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24, 12). Lidé ji nebudou chápat, ani ji nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč.““ (s. 88)

5 21.12.2024

Skutečný morální román v dobrém slova smyslu. Balzac byl spisovatel par excellence a jeho prózy – čteny pozorně – promlouvají i k dnešnímu čtenáři. Občas mám problém pochopit popisy některých finančních machinací, které provádějí postavy Balzacových románů. Ať již je to způsobené mou nízkou ekonomickou gramotností, nebo specifičností v technickém provádění peněžních podvodů v 19. století, nakonec to pro hlavní myšlenky Balzacových románu není až tak podstatné. Evženie Grandetová je příkladem románu, kde se vyskytuje spoustu parádních pasáží, které patří k tomu nejlepšímu, co nabízí evropská literatura.

„Grandetova postava, kořistící z falešného přátelství obou rodin, získávající ohromné výtěžky, ovládala toto drama a osvětlovala je. Nebyl touto jedinou tváří vyjádřen jediný moderní bůh, v něhož se věří, Mamon v své všemohoucnosti?“ (s. 39)

„Když děti začínají viděti, usmívají se; když mladá dívka poznává cit v přírodě, usmívá se jako dítě. Je-li světlo první láskou v životě, není láska světlem srdce?“ (s. 63)

Kdysi jsem někde četl kritiku Balzaca psanou z marxisticko-leninské perspektivy, kde byl Balzac nazván pionýrem socialismu, což je pěkná blbost, páč Balzac nekritizoval ani tak vlastnění peněz jako čirý materialismus. Zkázu viděl v lidstvu bez Boha, ono Dostojevského, že pokud Bůh je mrtev, vše je dovoleno. Není-li Bůh, Věčnost a Soud, vše se dá koupit, nakonec i lidské svědomí.

„Lakomci nevěří v příští život, přítomnost je pro ně vším. Tato pravda vrhá hrozné světlo na dnešní dobu, kdy více než kdy jindy peníze ovládají zákony, politiku a mravy. Školy, knihy, lidé a nauky, všechno se spiklo, aby podrylo víru v budoucí život, o nějž se opírá společenská budova již osmnáct století. Dnes je rakev pro lidi branou, které se mnoho neobávají. Budoucnost, která nás očekávala za Requiem, byla přenesena do přítomnosti. Dojít per fas et nefas do pozemského ráje přepychu a marnivých požitků, proměnit své srdce ve skálu a trýznit si tělo pro pomíjející výboje, tak jako dříve snášeli lidé muka pro statky věčné, to je všeobecným pravidlem. To je ostatně pravidlo, napsané všude, i v zákonech, které se ptají zákonodárce: „Co platíš?“ místo aby mu řekly: „Co myslíš?“ Až tento názor přejde z buržoazie do lidu, co se stane s vlastí?“ (s. 99)

A pak je tam také skvělá scénka s kávou. To je scéna platná tehdy stejně jako dnes. Na jedné straně hipsterský floutek s nejnovější vychytávkou pro přípravu kávy, na straně druhé ten celoživotní piják Jihlavanky, který ohřeje vodu, zalije a spokojeně vypije ten hořký mok ignorujíce nejnovější kávové trendy.

„A co je tohleto?“ dal se do smíchu Karel.
Ukázal na podlouhlý hrnce z hnědé hlíny, polévaný a zakončený šedivým pruhem. K jeho dnu padala rozemletá káva a zase se vracela na povrch vařící se tekutiny.
„To je kafé,“ řekla Nanon.
„Zanechám tu po sobě aspoň jednu pěknou památku, drahá tetičko! Jste opravdu velmi pozadu. Naučím vás, jak se vaří dobrá káva v kávové konvici Chaptalově.“
A snažil se jim vysvětlit, v čem záleží ta kávová konvice.
„Ale to dá moc práce?“ namítala Nanon. „To bych u toho musela stát pořád? Nebudu takhle kávu vařit. Kdopak by nosil krávě trávu, když bych musila tu kávu dělat!“ (s. 82-83)

4 19.12.2024

Skutečně jsou to pohádky pro dospělého čtenáře. Pivař jsem, ale ne notorický. Těch je v této knížce ale celkem dost. Kdybych měl vypít tolik škopků piva, kolik jich proteklo v řádcích těchto pohádek, asi bych se jedním také stal.

1 19.12.2024

Pokud by chtěl někdo začít číst Augustina, doporučím mu buď právě tuto kompilaci čtyř Augustinových textů nebo jeho Vyznání. Katechetické spisy obsahují čtyři texty, které se v podstatě týkají vyučování katechumena v růstu víry, naděje a lásky k Bohu. Kniha obsahuje pěkné úvodní slovo vydavatele, kde je čtenář uveden do geneze a účelu následujících textů.

O náboženském vyučování

V tomto spise Augustin prvně uvádí čtenáře do pedagogiky katecheze. Tato část se obecně hodí komukoliv, kdo chce někoho něčemu učit. Samozřejmě, že text je nejvíce určen katechetovi, tj. vyučujícímu náboženství, ale určité psychologické prvky, které zde Augustin zmiňuje, jsou aplikovatelné v téměř každé učitelské profesi, např. přizpůsobený styl výkladu pro již v jiné oblasti vzdělané lidi, nebo pro lidi s různými pohnutky k víře, jak se má katecheta vyrovnat s obavami či s omyly ve vlastním výkladu apod. Velmi zajímává část spisu, která ukazuje, že Augustin byl skvělý učitel a měl velmi dobré pochopení pro své žáky. Následují poté dva způsoby výkladu, jeden delší a druhý kratší, oba shrnující celé dějiny a smysl křesťanství v jeho názornosti, historičnosti a ucelenosti (slova z úvodu knihy). Je to poutavé čtení, které osvětluje mnohé na pár stranách.

„A jestli máme milovat i ty, kteří ještě spravedliví nejsou, aby jimi byli, oč vřeleji máme milovat ty, kteří spravedlivými již jsou. Ale něco jiného je člověka milovat a něco jiného vkládat do člověka naději; rozdíl v tom je tak veliký, že Bůh jedno přikazuje a druhé zakazuje.“ (s. 57-58, O náboženském vyučování katechumenů, 49)


Kázání ke katechumenům o vyznání víry

Tento text je kratším kázáním o Symbolu, tj. Vyznání víry (latinsky Symbolum Apostolicum – Apoštolský symbol). Je to v podstatě malý katechismus na cca 20 stranách. Stručnost ale i přesto jasnost výkladu je hlavní devizou tohoto spisku. Trochu více se Augustin pozastavuje nad otázkou zla a utrpení především nad příběhem Joba a vrcholícím v trpělivosti Páně v jeho utrpení na kříži. Známe totiž Jobovu trpělivost a známe též konec Páně. Slovy Augustina: „Bůh ho jakoby opouští, pokud jde o přítomné štěstí, neopouští ho však vzhledem k věčné nesmrtelnosti.“ (s. 73, Kázání, 10) Ať již v případě Joba či Krista, je to trpělivost, která se v utrpení od Boha neodvrací, ale naopak tím více přimyká k Lásce, která všechno vydrží, která osvobodí ne pro žádostivost, ale pro lásku, ne pro toužení po odměně, ale pro trpělivost v utrpení. Více k této otázce nechám na čtenáři, ale jen bláhovec by si mohl myslet, že zlo je důvodem si myslet, že Bůh neexistuje.


Vavřincova příručka o víře, naději a lásce

Vavřincova příručka je asi nejkomplikovanější text z této knihy. Nejvíce se mi zapsaly do mysli soteriologické pasáže o hříchu, vykoupení a spáse člověka Kristem Bohem. Z lidské perspektivy není jednoduché přijmout existenci soudu, který zcela jistě přijde. Pasáže textu o konečném soudu nebo očistci není jednoduché číst, ale je tu nakonec víra, naděje a láska v Boha milujícího a odpouštějícího, nakonec se tak jmenuje i celý spis:

„... větu z Písma: Chce, aby všichni lidé došli spásy, musíme chápat tak, jako by se říkalo, že žádný člověk nebude spasen, aniž by jeho spásu chtěl Bůh; nikoli že mezi lidmi jsou jen ti, které chce spasit, nýbrž že nebude spasen nikdo, u koho to nechce; a proto je třeba jej prosit, aby chtěl, protože se to bude muset stát, pokud on bude chtít.“ (s. 140, Vavřincova příručka, 103)


O křesťanském boji

Poslední spisek knihy je vlastně exkurzí do různých heretických a rozkolnických směrů. Zde se Augustin, jak by se také dalo napsat, věnuje odřezávání neplodných ratolestí z vinného kmenu Církve. Jsou zde uvedeny bludné učení manichejců, modalistů, triteistů, ariánů, apolinaristů, montanistů, donatistů, luciferiánů, novaciánů či gnostiků. Zajímavé čtení, o spoustě daných směrů jsem neměl ani tušení, někdy jsou to jen "zdánlivé drobnosti", které odlišují danou herezi od Církve, jejichž přijetí ale by mělo zničující dopady na katolické myšlení.

2 14.12.2024

Toto je opravdu dílo hodné přízviska světové. Kdo nezná Dona Quijota a jeho boj s větrnými mlýny? I přesto, že se jedná zhruba o pouhé 2 strany z celé knihy, respektive dvou dílů o celkovém počtu přibližně 900 stran (aspoň ve vydání od Vyšehradu). Je údělem největších děl, že nějak jsou známy všem, ale vlastně jejich celý obsah minimu. Myšleno v kontextu celého kulturního povědomí tj. v kontrastu těch, kdo znají jen jméno Dona Quijota, a kdo i četli jeho nezkrácená dobrodružství. Podobný osud má myslím i Swiftův Gulliver.
Quijotovy dvě výpravy obsažené v prvním dílu jsou plny různých eskapád, humorných situací i akčních scén, ale nemyslím si, že by se to dalo zabalit pouze pod žánr laciné komedie, ale Quijotovy příhody nás možná mají vést k uvědomění něčeho hlubšího, kupříkladu, že se rádi smějeme tragédiím jiných, často sobě i ostatním máme tendenci upírat fantazii a celkově znehodnocovat dobré bláznovství, a v tom vlastně spočívá ten hlavní oříšek interpretace, zaslouží si Don Quijote chválu či výsměch? Existuje něco jako dobré, spravedlivé a úctyhodné bláznovství?
Nejsem hispanista s orientací na Cervantese, abych směl zde nějak erudovaněji vykládat toto dílo. Za mě je postava Quijota hádanka. Skvělou ukázkou ambivalentnosti je, jak se Quijotova pomatenost rytířskými romány střídá s velmi dobrým racionálním uvažováním. Je to prostě hádanka, ke které se rád vrátím znovu. Cervantesův román bude mít vždy své místo na mé poličce knih, tak aby mohl být kdykoliv sebrán do rukou, otevřen a čten.

6 06.12.2024

Zajímavá novela od méně známého či pozapomenutého ruského klasika Leskova, která vyniká svou atmosférou vánic a metelic vánočních dní. Dílko je ukončeno krásným evangelijním poselstvím. Vskutku vánoční čtení.

2 06.12.2024

„Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Matouš, 25:40)

Lze srovnávat Idiota Dostojevského a Beránka Mauriacova? Určitě ne v rozsáhlosti díla či jeho formálních záležitostech, ale v hlavní ideji? Jak moc je podoben Xavier Myškinovi? Jak to celé uchopit, je už otázkou mnohem hlubší, komplexní odpověď na ni není možné zahrnout do tohoto komentáře. Mauriac je mistr slova, zasloužený nobelista, jeho próza dokáže na malém prostoru zachytit to podstatné ze života, který je – ať chceme či ne – obestřen mystérii, tj. něčím, co velmi chybí v současnosti, ne že by tajemství již neexistovala, ale jsou vědomě či nevědomě ignorována, ale člověk nakonec něco potřebuje, tak se je snaží sám nahradit jako by to mohlo cokoliv lidského kdy nahradit.

2 23.11.2024

Prvotina nositelky Nobelovy ceny ukazuje na již slušnou formální vyspělost autorky. Román je po stylové stránce něco, co lze jen těžko kritizovat. Místy jsem si vzpomněl na některé romány Faulknera, Styrona (příznačně Doznání Nata Turnera, hlavní postavou románu Doris Lessingové je Mary Turnerová, pak májí obě knihy i další společné prvky, mimo jiné např. vraždícího otroka, ale také že v určitých částech románů se děj vleče a je možná až příliš repetitivní) nebo geograficky a politicky nejbližší romány J. M. Coetzeeho. Životopis Lessingové je takovou typickou ukázkou západní intelektuálky druhé poloviny 20. století. Prvně levicově smýšlející Lessingová se později odvrací od ideje komunismu, aby pak stála na straně feminismu, který určité prvky s marxismem nezapře, následně vyplní nenaplněnost marxismu-feminismu přitažlivými tradičními východními učeními. Není mi toto právě blízké, ale nejsem tu od toho, abych soudil člověka Lessingovou, ale její literární dílo. Tráva zpívá je psána v levicovém období Lessingové, ale rozhodně to není žádný tendenční budovatelský román, to vůbec ne. Postavy románu jsou vykresleny pomocí pokročilé psychologické sondy, lyrické popisy krutých přírodních podmínek jsou prolínány s popisem jednoho nepodařeného manželství, ale kdo tím je vinen? Na to nedokážu odpověď.

4 09.11.2024

Pouze zdánlivě obyčejné deníkové vypravování jednoho venkovského faráře o lidech ve své farnosti, o kolezích knězích i těch nadřízených, se v rukou Bernanose mění v drama o boji s nemocí i se svými slabostmi, drama, které ukazuje vznešenost i zkaženost našeho pokolení. Nejedná se o jednoduché čtení, ale ne proto, že by to byl nějaký komplikovaný estetický experiment, těžké je to v autenticitě, která jde na dřeň lidské zkušenosti. Drásá to a bolí, přesto přese všechno se knihou nese nádech naděje, smíření a klidu.

„Ale k čemu by vám bylo vyrábět sám život, jestli jste ztratili smysl života? Nezbývalo by vám, leč si vpálit před vašimi křivulemi kouli do mozku. Vyrábějte si života, kolik chcete! Obraz, který podáváte o smrti, otravuje pomalu mysl ubožáků, zachmuřuje a odbarvuje pozvolna jejich poslední radosti. Půjde to ještě, dokud vám váš průmysl a vaše kapitály dovolí dělat ze světa veletrh – s mechanismy, které se točí závratnou rychlostí, za hřmotu plechů a sršení ohňostrojů. Ale počkejte jenom, počkejte na první čtvrthodinu ticha! V té chvíli je uslyší, ono slovo – ne to, které odmítli a které říkalo klidně: Já jsem Cesta, Pravda a Život – ale to, které stoupá z propasti: já jsem brána navždy zavřená, cesta bez východu, lež a záhuba.“ (s. 22, řeč kněze z Torcy)

„Malé věci vypadají jako nic, ale přinášejí pokoj. Jsou jako polní kvítí, rozumíš. Zdá se nám, že nemají vůně, a všecky dohromady vonějí. Modlitba malých věcí je nevinná. V každé malé věci je anděl.“ (s. 161)

„Pochybování o sobě není pokora, myslím dokonce, že je někdy nejvypjatější a takřka šílenou formou pýchy, jakousi žárlivou zuřivostí, která nutí nešťastníka, aby se obrátil sám proti sobě a pozřel se. Tajemství pekla je bezpochyby v tom.“ (s. 189)

„Kdyby to nebylo příliš smělé, řekl bych, že nejkrásnější básně nestojí člověku opravdu zamilovanému za koktavé vyznání lásky.“ (s. 223)

6 02.11.2024

Svazek obsahuje dvě kapitoly z Bratrů Karamazovových – Vzpoura a Velký inkvizitor. V kapitole Vzpoura si Ivan Karamazov připravuje půdu pro svou Legendu a je tedy pochopitelné její umístění i v tomto svazku, který se zaobírá touto klíčovou částí Dostojevského díla. Legenda je reflektována v textu sedmi ruských myslitelů žijících od poloviny 19. století až po polovinu století 20. Dostojevský patří mezi mé nejoblíbenější umělce. Jeho dílo na mě mělo silný tvárný vliv a jako jeden z vícero zdrojů či inspirací mi pomáhá hledat cestu k Bohu. O to více mě vždy dráždilo u silně věřícího Dostojevského jeho otevřené antikatolictví, které nelze připisovat pouze postavě Ivana, ale již dříve bylo v jeho předchozích dílech patrné (Myškinův výlev v Idiotovi, či ne zrovna lichotivá zmínka o přechodu jednoho ruského mužika na katolictví v Běsech). Tato averze však není přítomna jenom v uměleckých dílech, ale i v jeho Denících, a myslím, že je následkem i historického kontextu ve kterém Dostojevský žil a představách a možná i špatných zkušenostech, které si během svých cestách po Západě o katolictví osvojil. Je paradoxní, že právě v západních liberálních antiklerikálech Dostojevský spatřoval největší hrozbu pro Rusko, kam zanesou socialismus, ve svém vlastním psaní však přebírá právě jejich argumenty vůči katolíkům. Legenda je takovým největším útokem, ale je skutečně útokem na katolickou víru? Je útokem vůbec na Krista jako takového? Myslím, že Dostojevský v prvním pláně mohl kritizovat Katolickou církev, ale na hlubší úrovni se jedná o útok na farizejství, které bylo a vždy bude patrné v některých individuích v každé církvi. Dostojevského finální slovo ale nemá Ivan, ani jeho zápisky v Denících, ale je to Aljoša, též člen Církve chápané obecně jako společenství lidí svobodně sloužících Bohu. A je to Aljoša, který Ivanovi odporuje, že to není celý Řím, ale inkvizitoři a snad někteří jezuité, kteří podlehli pokušení, a že představa Krista jako toho, kdo zachrání pouze "dokonalé a silné" je taky zcela zcestná. Losskij ve svém příspěvku v kontextu Velkého inkvizitora připomíná jeden Guardiniho dosud do češtiny nepřeložený text o Dostojevském. Církev totiž není jen Církví vyvolených, jak si myslí Ivan, ale i Církví obyčejných lidí. Církev se sice povznáší do výšin, ale stejně tak putuje do hlubin, v tom tkví její katolictví tj. všeobecnost. Křesťanství v Legendě není reálné, a to co Ivan říká o Kristovi není vlastně pravdou, avšak pokušení Satana jsou v něm naznačena více než přesvědčivě. Nemůžu si nevzpomenout na Augustinovu obec Boží a obec pozemskou. Někteří, kteří se prohlašují za členy Boží obce, nakonec budou v obci druhé, a naopak dnešní "nepřátelé" se obrátí a budou nakonec v obci Boží. Bylo by naivní si myslet, že kdokoliv hlásá Krista, má ho i upřímně ve svém srdci. A naopak, ten, kdo někdy mlčí, má uvnitř Krista možná o to víc. Postavě Aljoši byl údajně předlohou Solovjov, jemuž patří hned první text ve výboru. Solovjov usiloval o smíření východní a západní Církve. Neměl tak nepřátelský postoj k římskokatolické Církvi, což je patrné z jeho teologicko-filosofického díla, a to i do takové míry, že v kontextu jeho sympatizování s katolictvím se mluví i o jeho možném, ale nedokázaném, konvertování k této Církvi. Je obrovská škoda, že Dostojevský napsal "jenom" Bratry Karamazovovi, když se chystal napsat další čtyři díly. Bylo by velmi zajímavé sledovat Aljošův vývoj a možný střet se skutečnými katolíky, a jak by to vše dopadlo i vzhledem k Dostojevského přátelství se Solovjovem. Velký inkvizitor pro mě znamená zdvižený prst, protože pokušení tu vskutku stále jsou a stín Ivana Karamazova sahá až do současnosti a může uhranout kdekoho, zvláště ty, co se usilovně a opravdově hlásí ke Kristu pak Satan o to více bude chtít pokoušet a přetáhnout na svou stranu, která ale nakonec stejně bude Světlem přemožena. Poslední slovo má Aljošův polibek, to je poslední slovo Dostojevského umělce.

„Je-li pro nás slovo Boží vskutku pravdivější než všechno lidské mínění a dílo Božího království je nám dražší než všechny pozemské zájmy, pak se před námi otevírá cesta ke smíření se všemi historickými nepřáteli. A nesmíme se přitom ptát, přijmou-li mír také naši nepřátelé, jak se zachovají a co nám odpoví. Do cizího svědomí nenahlédneme a cizí záležitosti nejsou v našich rukou. Nezáleží na nás, zda se k nám ostatní dobře chovají, je však v naší moci, abychom si takové chování zasloužili. Musíme myslet nikoli na to, co řeknou ostatní, nýbrž co my řekneme světu.“ (Solovjov, s. 65)

„A pochopíme, že vnést klid do jednoho znepokojeného srdce, utišit něčí smutek znamená mnohem víc než uskutečnit ten nejskvělejší objev anebo udivit svět zbytečným činem.“ (Rozanov, s. 206)

„To je ona vůdčí myšlenka našeho století, která se vznáší všude ve vzduchu. Věří se v lidstvo, v člověka však nikoliv.“ (Leonťjev, s. 220)

„V čem tkví vlastní smysl této Legendy? Bylo by velice povrchní domnívat se, jak ostatně mnozí činili, že tu jde pouze o kritiku katolické církve. Dostojevskij vedl, jak známo, s katolictvím jednostrannou polemiku, což se také odrazilo na vnější formě Legendy. V tom však její vlastní smysl nespočívá, ba co víc, vlastního jádra problému se vůbec netýká. Legedna obsahuje daleko obecnější duchovní téma. Dotýká se například revolučního socialismu, který, jak Dostojevskij jasnozřivě postřehl, je se svobodou osobnosti neslučitelný a nutně vede k totalitní despocii a k všeobecnému zotročení (viz. Šigalelův program v Běsech). Kritika legendy míří obecně proti oné v průběhu lidských dějin nesčetněkrát formulované utopii (od Platóna až po Renana), totiž proti projektu, který chce odpovědnost za osudy společnosti předat do rukou vybrané skupiny moudrých a štěstí lidstva dosáhnout pomocí despotické vlády nad nezodpovědnou, k otrocké poslušnosti vychovanou masou.“ (Frank, s. 310)

1 27.10.2024

Mörike stvořil hravou a biedermeierovsky laděnou novelu. Příběh zachycuje krátký časový úsek dvou dní během jedné blíže nespecifikované zastávky Mozarta a jeho ženy Konstancie na cestě do Prahy roku 1787, kde má Mozart uvést svého Dona Juana. Je to prosvíceno klasicistní harmonií, ale již se ozývají ostny romantického bouření a naturalistické sklíčenosti. Detailní líčení vybavení pokoje, jež má za cíl čtenáře okouzlit nádherou a poklidem teplého domácího krbu, dokresluje někdy až příliš sentimentální atmosféru novely. Autor nás jakoby na chvíli ponechávána v ideálním prostředí starodávné Arkádie. Pastorální atmosféra opanuje velkou část novely, ale pod povrchem je něco temného, co se blíží, a jako každá cesta má svůj začátek, tak i svůj konec, stejně tak lidský život. Bez ohledu na diskutabilní historickou přesnost či autentičnost vykreslení postavy Mozarta, Mörike vytvořil čtivou novelu na jedno delší odpoledne, jenž uchvátí nejen svou formální vyvážeností, ale též odkrytím hlubiny nutné lidské tragiky.

„Zato Konstancie setrvávala při své neochvějné důvěře, jako se ženy vůbec mnohem řidčeji než muži dají odvrátit od svého mínění leckterými pozdějšími pochybnostmi, kdykoli se jejich cit už jednou rázně rozhodne a je nadto ještě unášen zápalem tužby svrchované oprávněné.“ (s. 24)

2 26.10.2024

Od tohoto komiksu (grafický román by možná byl přesnější termín) jsem nic moc neočekával. Po dočtení však musím napsat, že se jedná o velmi dobře zvládnutý remix původního Flaubertova románu. Autorka se nespokojila jenom s přenosem příběhu do současných kulis, ale zapojila i své vlastní originální nápady, jak děj vést a ukončit. Zpracování komiksu je za mě méně komiksové (ve smyslu toho, že obrázky jsou to hlavní, co vypráví, a text jen doplněním), spíše bych řekl, že v tomto případě převažuje text nebo pokrývá stejný prostor na stranách jako obrázky, což ale mě vůbec nevadilo. Celý narativ má hlavu a patu, autorka si umí pohrát s očekáváním čtenáře a řádně vygradovat děj, takže vám tento grafický román uteče, i přesto že se nejedná o kdovíjak dynamický děj. Shrnuto potrženo, Gemma Boveryová je nápaditým zpracováním klasiky, která nehraje jen na notu původní knihy, ale funguje i jako samostatné dílo.

1 12.10.2024

Kdysi jsem četl jednu studii od Umberta Eca. Vím, že se tam Eco zmiňuje o donu Abbondiovi a vůbec začátku tohoto velkého výprávění. Nedivím se, že si Eco vybral právě tuto knihu, a to nejen proto, že se jedná o zásadní dílo italské literatury. Román Snoubenci je totiž bohatým zdrojem pro naratologickou analýzu. Současné literární teorie zaměřené víceméně na čtenáře mohou v této knize najít hned několik ukázkových přístupů, jak lze čtenáře vtáhnout autorským oslovováním do příběhu a jak vůbec lze pracovat s recipientem textu.
Snoubenci jsou vlastně moderním románem, je tam vypravěč (píšící z pohledu počátku 19. století), který přepisuje dobově sepsaný svazek barokního spisovatele, což vytváří rovinu metanarativního dialogu, kdy spisovatel komentuje spisovatele, do toho ještě vstupuje samotné oslovování čtenáře. Toto přináší plno humoru a bryskního komentování věčných lidských špatností. Je až s podivem, kolik humoru kniha obsahuje, když vezmeme v potaz, za jakých okolností se kniha odehrává.
Když vypravěč popisuje epidemii moru v tamějším Miláně, nemohl jsem si nevzpomenout na nedávné "covidové" období. Ačkoliv bych nerad srovnával závažnost těchto dvou epidemií (tzv. Milánský mor zabil v rozmezá 2 let až 46 % milánských obyvatel), rovina davové psychologie se až tolik nemění. Při popisu popírání nemoci, vytváření konspiračních teorií ohledně travičů, politických přehmatů atd. nešlo nevidět určité paralely se současností.
Celkově nejsou Snoubenci románem čistě romantickým, ani čistě realistickým, ani čistě moderním, ale jsou kombinací všeho možného, což vytváří krásný materiál na literární analýzu, ale já si to také užil po té čtenářské rovině. Je Renzo typickým romantickým revolucionářem? Možná ano, ale autor/vypravěč si z toho akorát udělá srandu, když jeho počáteční revolta v Miláně začne v opilosti, jen aby druhý den ráno utíkal Renzo jak spráskaný pes. Postavy nejsou černobílé, don Abbondio je skvělým příkladem. Nedá se o něm povědět nic moc pozitivního, ale stejnak jsem k němu cítil určité sympatie. Příběh Nejmenovaného by mohl vypadat možná až příliš vyumělkovaně, ale velké obraty se v lidských srdcích dějí. A co Lucie? Někdy jsme na sebe právě až příliš romanticky přísní, vše vidíme ve svých extrémních polohách, možná jen abychom zažili velkou dávku milosti.
Snoubenci patří pro mě ke špičce toho, co jsem zatím mohl číst. Jedná se o velký katolický román, kde je víra nenásilnou a podstatnou formující silou.
Nakonec je dobré dodat, že text románu je ve vydání z roku 1957 doplněn krásnými ilustracemi Viléma Kratochvíla.
Pár ukázek na konec, abych k tomu svému textu, přidal také nějaké textové důkazy:

„Matka přidala ještě jiné rady stejného druhu a ženich odešel s rozbouřeným srdcem, opakuje si pořád ta podivná slova: „Konec konců je přece na světě nějaká spravedlnost.“ Je pravda, že člověk zlomený bolestí už neví, co mluví.“ (s. 37)

[...] je jednou z předností tohoto světa, že lidé mohou nenávidět a být nenáviděni, aniž se znali.“ (s. 40)

„Ostatně nemůžeme přesně vědět, co dělal, protože byl sám; spisovatel příběhu se musí jen domýšlet. Na štěstí je na to zvyklý.“ (s. 131)

„Náš anonym se domnívá, že je vhodné o tom vytvořit přísloví: Chcete, aby vám mnoho lidí nabízelo pomoc? Snažte se, abyste jí nepotřebovali.“ (s. 249)

„Necháme však už na papíře, co bylo napsáno, abychom nepracovali nadarmo, zbytek přeskočíme a vydáme se dále na svou cestu: tím více, že ještě máme hezký kus cesty před sebou, než se sejdeme s některým z hlavních herců, o jejichž osudy se čtenář více zajímá, zajímá-li ho vůbec něco v této knize.“ (s. 269)

„Ale my lidé jsem už většinou takoví: bouříme se rozhořčeně a vztekle proti prostředním nepříjemnostem, ale mlčky ohýbáme hřbet pod svrchovanou tíží, snášíme spíše tupě než odevzdaně plnou míru toho, co jsme z počátku prohlašovali za nesnesitelné.“ (s. 275)

„A přece by zde byla jedna zásada, jak se z velké části vyvarovat ve věcech malých i velkých této tak dlouhé a tak křivolaké cesty. A ta zásada, která se nám tak dlouho nabízí, zní, abychom napřed pozorovali, naslouchali, srovnávali a myslili a potom teprve mluvili. Ale mluvit je samo o sobě o tolik snadnější než všecko ostatní dohromady, že také my, myslím lidé obecně, jsme trochu k politování.“ (s. 308-309)

[...] když totiž nějaká domněnka vládne dlouho a ve velké části světa, tu se nakonec projevuje všemi způsoby, pokouší se o všecky možnosti a proniká do všech stupňů lidského přesvědčení; a když dlouho všichni lidé nebo aspoň většina z nich věří, že se nějaké podivné věci provádějí, tu se nakonec najde velmi snadno člověk, který je přesvědčen, že je provádí on.“ (s. 316-317)

3 07.10.2024

Krátký Guardiniho svazek se zabývá otázkou dobra, svědomí a praktickému cvičení, jak pracovat s tímto "orgánem", abychom ho správně nasměřovali k Dobru. Spisek se skládá ze třech přednášek, které na sebe navazují, a to i způsobem zpřesňování pojmů. Hned v první přednášce se autor věnuje tomu, co je dobro, a pro mě to bylo na určitých místech až příliš abstraktní.

„Dobro je ono poslední, o němž už nelze diskutovat, to, k čemu se pojí i moje poslední, to, kde přestává všechna řeč.“ (s. 17)

Každopádně to vše směřovalo k tomu, co je hned v začátku druhé přednášky nazvané Srozumění s Bohem.

„Co je vlastně tím „dobrem“, o němž jsme hovořili?
Není jím ani nějaký „zákon“, který někde ční, ani pouhá idea, ani v prázdném prostoru se vznášející smysl. Je to něco živého. A řekněme rovnou: Je to hodnota, která se ve své plnosti a síle projevuje v samotném živém Bohu. Svatost živého Boha – to je dobro!“ (s. 33)

Tímto ujasněním pak nastává i obrat v tom, co čtenář četl na předchozích stranách. Křesťanské svědomí se totiž nemůže spokojit s jakýmsi mlhavým dobrem, takovým dobrem, které je aktuálně patrné v morálním uvažování rádoby humanistické Evropy bez Krista, což je ale ostatně následek změn v etickém uvažování již minimálně od novověku, kdy se zavrhlo vše nadpřirozené ve velkém omylu vědeckého pozitivismu.

„Vědět, co je dobro, tedy vposledku znamená: vědět, co je Bůh. A vnímat, co dobro od nás vyžaduje, vposledku znamená: rozumět, co od nás žádá Bůh.“ (s. 34)

Přijde mi, že i tato vyprázdněná morálka se nakonec promění v něco, co už bude absolutně svévolným a pouze na sebe soustředěným něčím, snad bych už ani nepoužil výraz svědomí, kdy člověk bude sám sobě měřítkem všeho.

„Dbáme na hygienu jídla, ale vůbec nám nepřijde na mysl, že existuje také hygiena toho, co vidíme, slyšíme, co čteme. Je opravdu nutné, abychom do sebe vpouštěli cokoli?“ (s. 52)

Ve společnosti, kde je hlavní být viděn, být slyšen, být konzumován, tj. kde cíl je přilnout pozornost ostatních sám na sebe, se jen těžko člověk bude obracet na své vlastní svědomí, kde jedině lze vposledku nalézt živý vztah k Bohu, tj. i ke své skutečné identitě člověka vykoupeného skutkem na Kříži.

3 06.10.2024

Na Guardiniho psaní se mi líbí především dvě věci, čtivý sloh a v rozumné míře odkrývání složitosti věcí. Skutečně platí slova autora, když mluví o duchovním rozvoji, že někdy je kontraproduktivní příliš tlačit na pilu.

„Horlivost v duchovních věcech je jistě důležitá; stejně důležitá je však i rozvážnost, která umí počkat, až nadejde vhodná doba.“ (s. 204)

Kniha je strukturována do kratších kapitol a na sebe logicky navazujících celků, které jdou od přípravy na modlitbu, k jejím základním aktům, k jednotlivým druhům modliteb až k popisu vnitřních krizí víry a modlitby, a jak se nimi potýkat. Co bych také vyzdvihl je autorova schopnost proniknout do myšlení začátečníka v oblasti modlitby, a proto se často soustředí na vyjasnění toho, co to vlastně modlitba skutečně je, tak aby čtenář nebyl v zajetí prapodivných představ a omylů.

„Neboť víra není pocit nebo prožitek, který by měl smysl sám o sobě, nýbrž je sepětím osoby se zjevujícím se Bohem, které trvá, i když se pocity změní nebo zmizí. Ve své podstatě je dokonce víra na vytrvalosti přímo založena, neboť nespočívá v citu, nýbrž v charakteru, ne v prožitku, nýbrž ve věrnosti, ne v proměnlivé, nýbrž ve stálé a přemáhající složce života.“ (s. 239)

Knihu doprovází pokora, pochopení a také opravdová snaha ukázat, že modlitba je skutečný a živý vztah, který nemůže fungovat pouze na ustrnulých formulí, ale vyžaduje aktivní zapojení svědomí člověka.

„Tímto způsobem uvažování opět zesílí leckdy již ochablé křesťanské svědomí. Většinou jím rozumíme jenom vědomí závaznosti mravních přikázání a schopnost úsudku o tom, jak je máme v jednotlivých případech aplikovat. Přitom ale unikla naší pozornosti celá polovina skutečnosti: smysl pro požadavky dosud neprozkoumaných oblastí; schopnost postihnout, čeho si žádá budoucnost; odvaha k uskutečnění něčeho, pro co ještě není vzoru. I to je svědomí.“ (s. 196)

Dalo by se tady pokračovat uváděním dalších mnohých útržků z Guardiniho čtivého díla, ale myslím, že nejrozumnější bude, když komentář ukončím tím, že knihu jednoduše doporučím i těm čtenářům, kteří se s vírou u sebe ještě nesetkali nebo kolem ní jen krouží. Může být opravdu vhodným úvodem do toho, co často může lidem z dálky připadat jako zbytečné a podivínské chování, zblízka se však jedná o velmi přirozenou a klíčovou věc pro Život.

6 06.10.2024