Knišíl komentáře u knih

Velmi zajímavé uzavření trilogie se znaky autobiografické fikce. Co je na tom všem skutečné a co si Coetzee už domyslel, podle mě není podstatné pro celkové vyznění tohoto příběhu. Právě tento poslední díl ukazuje totiž to, že nikdo nejsme úplně odříznuti od světa ostatních, člověk vchází do interakcí s člověkem, zanechává v něm svůj otisk – často i nelichotivý – podstatné je, že jsme bytosti bytostně sociální a byl nám dán dar dávat sebe druhým, což je věc, o kterou se spíše neúspěšně snaží většina postav v tomto románě. Coetzee umí velmi dobře psát, ať už se jedná o vypravování v první osobě, v odtažité třetí osobě, v dialozích či deníkových zápiscích. Je zajímavé, jak dokáže střídat perspektivy vyprávění, a jak se různí dialogy Coetzeeho "osudových" lidí s fiktivním životopiscem podle osobnosti té které postavy. Některá vypráví suverénně, nenechá si moc skákat do řeči, druhá se se svou submisivní povahou zase spíše podvoluje více vůli životopisce a přijímá i jeho vliv na podobu vyprávěných vzpomínek.

Uvedu dva citáty:

„Ano,“ kývla jsem. „Čím jiným by kniha měla být, když ne sekerou, která prorazí zamrzlou hladinu uvnitř nás samých?“ (s. 61)

Tohle myslím, že není originální Coetzeeho myšlenka, ale jsou to slova Kafky myslím. Přesto je to právě to, co definuje Coetzeeho romány velmi trefně.

„To byste to moc zjednodušil. John se výborně hodil pro práci na vysoké škole. Jenže zároveň nebyl bůhvíjak skvělý učitel. Možná by to bylo jiné, kdyby učil sanskrt, sanskrt nebo nějaký jiný předmět, ve kterém nevadí, že jste trochu suchar, že jste rezervovaný. Jednou mi řekl, že se minul povoláním, že měl být knihovníkem. Na takovou práci by se podle mého soudu hodil ideálně.“ (s. 197)

Jako knihovník musím začít sbírat tyto citáty. Je to pro mě vždy velkým potěšením si přečíst, že je vlastně v pořádku, že jsem takový suchar.

4 04.09.2024

Zajímavá vzpomínka na potomka jednoho slavného šlechtického rodu. Deml tentokráte o něco méně bojovný než jindy, zřejmě proto, že to má býti hřejivá připomínka jeho přítele. Hold byl vzdán i baroknímu Kuksu jako takovému. Snad se tam někdy podívám. Báseň na konci publikace je pro mě bohužel jen v němčině, jazyku mě neznámému. Obávám se, že sebelepší automatický překladač již nutně zdeformuje vyznění básně a poetiku Demlovu, tak raději nechávám báseň zahalenu v tajemství neznámého mě jazyka.

„... a přijďte se dnes do Kuksu podívat, abyste viděli, kam v neděli dne 23. července 1933 uložili balsamované tělo Gustava Sweerts-Sporcka, a užasnete, co dovedly a kolik krásy na jedno místo snesly duch a ruce doby, jíž by se tak rádo říkalo temná!“

Tak jsem dokončil onu slavnou trilogii v rámci mnohem širší ságy Lidské komedie. Začal jsem Ztracenými ilusemi, abych se navracel pár let zpátky k Otci Goriotovi, a pak přeskočil opět nějaké ty roky dopředu k Lesku a bídě kurtizán, takže jsem občas byl mírně zmaten tím, kdo je kdo a jakou roli ve spletitých sociálních vztazích hraje. Balzac byl skvělým pozorovatelem života všech vrstev lidí a ve svých románech, novelách a povídkách dokazuje, že nejen, že byl schopným vypravěčem, ale dokonce géniem, který spřádal osudy postav skrze desítky románových let. To je to obdivuhodné a málokterý autor po Balzacovi dovedl takovýto uvěřitelný fikční svět vybudovat.
Je Lesk a bída kurtizán román pro současnou dobu? Myslím, že zcela určitě je. Lidská přirozenost se nemění, jen se mění háv kulis. Přesto i já, ač fanoušek románů z 19. století, musím uznat, že sáhodlouhé popisy Conciergerie (věznice v rámci Justičního paláce) byly i na mne celkem nezáživné a vůbec se nedivím, kdyby někdo v takové chvíli román odložil. Balzacovy časté odbočky z děje ve snaze obecněji se dotknout nějakého politického či sociálního tématu byly zajímavé, ale opět to platí pouze v případě, dotýká-li se něčeho konkrétní epochu překračujícího, zabředne-li ale do snahy spíše žánru soudobé politické esejistiky zaměřené na nějaký pouze historicky platný jev, je to zase ta část románu, kterou někdo strávit prostě nemusí.
Otec Goriot, Gobseck či Plukovních Chabert mě bavily více, možná právě proto, že kvůli svému omezenému rozsahu stran, dovolily Balzacovi vyprávět jenom to, co je pro vyprávění nezbytně podstatné. Přesto je Lesk a bída kurtizán dobrým románem.


„Štěstí není vhodný námět pro vyprávění a povídkáři všech zemí to pochopili tak dobře, že větou byli šťastni všechny své milostné příběhy končí.“ (s. 63-64)

„Znalost mužovy tváře je milující ženě tím, čím je námořníkovi znalost širého moře.“ (s. 206)

„Moc si sama sobě dokazuje svou sílu jen podivným svým zneužitím, že totiž ověnčí palmou úspěchu nějaký nesmysl, aby potupila génia, jedinou sílu, na kterou je absolutní moc krátká. Povýšení Caligulova koně, císařská ta fraška, měla a stále ještě bude mít velký počet repris.“ (s. 425)

3 17.08.2024

Je těžké tuto krátkou esejistickou knížku hodnotit, protože může dostat velmi pěkné hodnocení, ale adekvátní hodnocení je i to negativní. Vše záleží na tom, jaký čtenář k této knize přistupuje, a jaké má očekávání. Jedná se totiž spíše o úvod do problematiky, což ostatně napovídá i pouze zhruba 100 stran čistého textu, a tak, kdo hledá hloubkové pojednání o čtenářství a čtení, tak ten zde spíše narazí na určitou formu povrchnosti. Sám se o čtení a čtenářství zajímám dlouhodobě, a jsem rád, když sem tam vyjde něco i v češtině (nepočítám statistické přehledy čtenářství, to moc čtivé opravdu není). Manguel je známé autorské jméno a jeho Dějiny čtení jsou vhodné čtivo pro každého čtenáře. Čtení o čtení nám pomáhá (myslím tím vášnivým čtenářům) pochopit, co to vlastně děláme v podstatné části našich životů. V Metaforách je bohužel (pro čtenáře hledajícího exaktnější a hlubší průzkum této činnosti) pouze naznačen směr, kterým se dá o různých metaforách čtenáře uvažovat. Sem tam se snaží Manguel i o jakýsi originální rozbor čtenáře v díle Danteho (Božská komedie) či Shakespeara (Hamlet), ale to zřejmě nestačí. Přesto by nebylo správné tuto knihu hodnotit jako neužitečnou, jenom špatnou apod. Kdo zatím o čtení nečetl, pro něho může být knížka skvělým odrazovým můstkem k dalším knihám od Manguela či jiných autorů. Překlad špatný nebyl, ale pokud bych srovnával s perfektním stylem např. Čepových esejů o literatuře, tak Čep jako rodilý mluvčí vyhrává, ale vyhrává i na úrovni propracovanosti myšlenek v esejích. Nakladatelské zpracování knihy je nadstandardní, doprovodné ilustrace a fotografie krásně doplňují Manguelům text a celkově se jedná spíše za mě o pozitivní zážitek, i když jsem také čekal něco hlubšího. Každá z metafor (čtenář jako cestovatel, čtenář ve slonovinové věži a čtenář jako červ) byla vždy spíše uvedena formou kompilace, než nějaké erudovanější analýzy či syntézy, ale jak jsem řekl, co čekat na tak krátkém rozsahu, když jen každá z metafor by mohla zabrat celou 500stránkovou publikaci.

Citace:

„Kniha je svět, jímž můžeme cestovat, protože svět je kniha, kterou můžeme číst.“ (s. 39)
To by mě zajímalo, kdyby se Manguel setkal s panem Doleželem (bohužel již nežijícím) nebo Ecem (nápodobně) a pobavil se s nimi o teorii fikčních světů. Z toho by mohlo být něco náramného. Nepochybuji však, že alespoň Eca Manguel zná velmi dobře.

„Vytváříme si tak iluzi stálé přítomnosti, symbolizovanou blikajícím monitorem, neustále otevřeným před očima, čímž se nám podsouvá přesvědčení, že když jsme svěřili svou paměť stroji, můžeme zavrhnout minulost ve všech jejích projevech (knihovny, archivy, vzpomínky předků, svou vlastní schopnost vzpomínat), a tak se zbavit následků svých činů.“ (s. 49)
S tímto nemohu úplně souhlasit, protože tu máme přece digitální knihovny, ke kterým právě přes ten blikající monitor přistupujeme. Počítač je v knihovně jen takový šikovnější katalog, je to jen jiné rozhraní, ale smysl bude zřejmě podobný – dodat čtenáři jeho knihu. Na druhou stranu souhlasím s tím, že všemožné to-do aplikace atd. mi skutečně dávají pocit toho, že co si tam nenapíšu, jako by neexistovalo.

„Augustin považoval čtení a psaní za božské dary či závazky uvalené na Adama a Evu v důsledku jejich prvotní neposlušnosti. Před vyhnáním z ráje spolu komunikovali bez jazyka, duše s duší, a po posledním zatroubení polnice, až jazyk opět nebude zapotřebí, se čtení i psaní z povrchu zemského vytratí.“ (s. 78)
Augustina čtu, každopádně na tuto pasáž v jeho díle jsem ještě nenarazil. Pro mě asi nejzajímavější pasáž z této esejistické knihy. Nad tímto jsem tedy vskutku ještě neuvažoval a je to vlastně velmi zvláštní myšlenka, která by si zasluhovala již tak v mém komentáři výše zmiňované hlubší pojednání.

4 01.08.2024

Vyvolený je buď jeden z největších křesťanských románů, kde Mann přesně zachytil podstatu tohoto náboženství, nebo je to ten nejzvrhlejší ironický výsměch věřícím v Kristu. Já se při interpretaci tohoto Mannova textu spíše přikláním k první možnosti, protože ač je Mann někdy ironizující, nepřekračuje únosnou mez ironie tak, aby celé vyznění příběhu nesmyslně nezdeformoval do parodické roviny. Mannovo pečlivé studium pramenů, na prvém místě studium původní – nakolik může text založen na oidipovském motivu být originální – básnické skladby Hartmanna von Auea, snad svědčí ve prospěch Mannova upřímného vzdání holdu křesťanskému pohledu – mimo jiné na hříchy a tresty – ale především na lítost a milost.

K citaci níže: použil jsem značku [...] proto, abych záměrně vynechal pasáže v citaci, které by mohly zbytečně novému čtenáři vyzradit část příběhu.

„Paní,“ řekl, „nemluvte takto a neoddávejte se zoufalství – je to proti Božímu přikázání. Pokud jde o nás, smíme si zoufat, ale není dovoleno zoufat člověku, pokud jde o Boha a míru jeho odpuštění. Vězíme oba v bahně hříchu až po krk. A domníváte-li se, že vy v něm vězíte hlouběji, je to domýšlivost. Nepřidávejte tento hřích ke hříchům ostatním, nebo vám bahno vystoupí až nad ústa a k očím. [...] Poučil jsem se, že Bůh bere upřímnou lítost jako pokání za všechny hříchy. Ať je vaše duše nevím jak chorá, jestliže vaše oko zvlhne byť jen na vteřinu upřímnou lítostí, pak [...] budete spasena.“ (s. 174)

5 28.07.2024

Jelikož je kniha plna zajímavých myšlenek, nebudu zde chrlit svá moudra, ale raději přenechám slovo Chestertonovi:

„Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu.“ (s. 14, Ohromné maličkosti)
„Jedna z několika málo vzdorných základních pravd dobré náboženské morálky a skutečného křesťanství je například právě tohle: že bílá je barva. Ctnost není pouhým nedostatkem neřesti neznamená jen vyhýbat se mravnímu nebezpečí; ctnost je něco živého a konkrétního jako bolest nebo určitá vůně. Milosrdenství neznamená nebýt krutý nebo nemstít se a netrestat; znamená něco zřejmého a úplně konkrétního jak slunce, které je buď vidět nebo vidět není.“ (s. 18, Kus křídy)
„Brzy ráno vstávají lakomci; a zloději prý vstávají už večer. Velkým nebezpečím pro naši společnost je to, že všechny mechanismy jdou čím dál tím víc ztuha, kdežto její duch je čím dál tím labilnější. Naše každodenní práce a plány by měly být svobodné, pružné a tvůrčí; neměnné by měly být naše zásady a ideály. Bohužel je to opačně; názory měníme neustále, kdežto oběd se nám nemění. Proto bych vítal, kdyby lidé měli silné a zakořeněné zásady, a co se jídla týče, ať obědvají někdy na zahradě, jindy v posteli nebo na střeše nebo na stromě. (s. 27, O ležení v posteli)
„Větší znalosti a zjemnělost zdaleka ještě neznamenají, že se člověk spontánně vzdaluje mučení. Možná že se mu přibližujeme. (s. 45, Jízda na státní útraty)
„Literatura a fikce jsou dvě odlišné věci. Literatura je luxus; fikce je nutnost.“ (s. 76, Obrana krejcarových krváků)
„Je příznačné, že v Knize Job, největší náboženské básni vůbec, důkazem, který přesvědčuje nevěřícího, není obraz dobrotivého řádu a účelnosti světa (jak si představovala rozumová religiozita osmnáctého století), nýbrž právě naopak představa obrovského a nerozluštitelného nerozumu. „Kdo poskytl déšť poušti, v níž člověka není?“ Tento prostý pocit údivu nad utvářením věcí a nad jejich překypující nezávislostí na našich intelektuálních měřítkách a školáckých definicích je základem spirituality a zároveň i základem nonsensu.“ (s. 103–104, Obrana nonsensu)
„Jsme děti světla a sedíme v tmách. A budeme-li souzeni, nebude to pro pouhý myšlenkový přečin, že jsme nedokázali porozumět jiným národům, nýbrž pro velkou duchovní vinu, že jsme nedovedli pochopit sami sebe.“ (s. 157, Obrana vlastenectví)

4 21.07.2024

Tento komentář píšu s větším odstupem od přečtení knihy, než je u mě běžně obvyklé. Faulkner vyžaduje trpělivého čtenáře, nejen na začátku čtení, ale i po dočtení díla. Podobně jako jiný román Faulknera, Divoké palmy, jsem to na první pokus nedal, a po třech stranách odložil na neurčito, ale stejně tak jsem se ke knize opět vrátil, a o to více si užil skutečně nevšední literární zážitek. Faulknerův náročný styl není samoúčelným od obsahu odtrženým experimentem, ale s dějem, tj. tím, co je vyprávěno, spjatý celek. A pokud platí o uměleckých dílech, že chápat je musíme v jejich celku, tak Hluk a vřava je toho exemplárním případem. Čtyři vypravěčské perspektivy se skládají do celku, který je pochopitelný právě jen jejich vzájemnou juxtapozicí. Jestliže první tři sourozenecké části (smyslový Benjy, abstraktní Quentin a striktně pragmatický Jason) jsou subjektivními světy samy o sobě, poslední objektivně orientovaná část díla je spojujícím lepidlem nejen několika dekád historie rodiny Compsonů, ale také především etickým ideálem, který je ale reálně uskutečňován černošskou služkou Dilsey, která jediná umí se obětovat, vystoupit ze své omezené subjektivity, nelamentovat v nečinnosti, ale konat s láskou.

Kdo umí číst v angličtině, doporučuji vynikající studii, která mnohé osvětlí: https://www.jstor.org/stable/459766

Jako knihovníka mě zaujala tahle stereotypní, přesto ne vždy a úplně nepravdivá deskripce knihovnického prostředí (ono na těch stereotypech je vždy něco pravdivého):

"Paní vypadala jako knihovnice. Jako něco, co už jen pokojně usychá mezi zaprášenými regály s uspořádanými přesvědčeními, jež už se dávno rozešla s realitou, jako dech atmosféry, jež byla svědkem napáchaného bezpráví" (s. 94)

Časové roviny jsou významově míchány a s časem je krásně v díle pracováno, není divu, že jím jsou téměř posedlé i některé z postav příběhu:

"Nedávám ti je proto, abys pamatoval na čas, nýbrž abys na něj mohl tu a tam zapomenout a neplýtval zbytečně dechem ve snaze nad ním zvítězit. Protože tu bitvu nelze vyhrát, řekl. K těmhle bitvám dokonce ani nedochází. Kolbiště člověku jenom odhalí jeho pošetilost a beznaděj, a vítězství je iluze filosofů a pošetilců." (s. 59)

5 15.07.2024

Uživatelka Pink Martini napsala skvělý komentář, který Remizovovu prózu popisuje dostatečně výstižně, a klidně bych se pod tento komentář podespal, proto připojím jen v krátkosti pár slov. Hodiny je novela o utrpení s notnou dávkou nihilismu, který doprovází existenciální tikání času, který směřuje odnikud nikam na přelomu století ve společnosti, která ztrácí naději a směřuje ke dvěma ohromným krveprolitím.
Nezkrotný buben je povídka o typickém zbytečném ruském mužíčkovi, něco co se možná dalo shrnout do méně stran. Zbytek knihy tvoří čtyři krátké povídky, které často spadají do kafkovského módu.

4 02.07.2024

Čepova próza plyne jen zdánlivě velmi poklidně, pod povrchem krátké knižní anotace se však skrývá román, který jde hlouběji. Prokop Randa hledá podstatu svého bytí, jak silné je toto téma v životě každého ještě neotupeného člověka. Čep je těžko zařaditelný spisovatel, ač by ho někteří možná rádi řadili do proudu ruralistů, existencionalistů či ke katolické duchovní literatuře. Je od všeho trochu, ale ze všeho nejvíc vyznívá jeho katolické zařazení, chápeme-li správně katolictví jako všeobecenství, tj. jako spisovatel je tu pro všechny čtenáře, tápající, hledající i věřící. Rozevírá náruč svého umění, vydává ho všanc každému čtenáři, někteří ho minou bez povšimnutí, jiní zaznamenají a odvrhnou tvář a zase jiní se k Čepovým textům budou vracet jako k něčemu, co tu bylo jenom jednou a jedinečně.

„Teprve octnou-li se lidské vztahy v jisté oblasti, v oblasti zájmu zcela nezištného, není už rozloučení.“ (s. 55)
„Páter Martin zůstvával kliden. Kolikrát už tohle slyšel! A on sám, jeho vlastní život... Člověk by se ztratil sám sobě, kdyby neudělal přítrž těmto malicherným pochybnostem. Někdy nezbývá než vrhnout se k zemi jako kus hadru a vydat se Mu beze slova na milost a nemilost. Lidé si dovedou zbryndat svůj život, že by sami od sebe nejraději utekli.“ (s. 86)
„Jeho duchovní osud se může naplnit tu jako tam, a jsme-li v podstatě povoláni k hrdinství, je k němu všude příležitost.“ (s. 144)

6 24.06.2024

Brown, Jones a Smith, podivná skvadra osobností se protne na jednou malém, ale tragickém místě v krušných časech kruté totality. Greene mě vždy dokáže přenést do daného místa, jako bych tam sám někdy byl, velmi plasticky ale také umí vykreslit různé lidské povahy. Jeho mistrovské psychologické pozorování postav se potkává nutně s politickými názory, které různé postavy zaujímají. Hledat v nich přímo Greena by bylo příliš naivní. Brown je sice katolík, který dle svých slov ztratil víru, ale lhostejným nezůstává, jedna věc jsou jeho slova, druhá jeho činy, které lze sotva prohlásit za lhostejné k osudům svých bližních, slovy jednoho haitského kněze ze závěru knihy:

„Církev odsuzuje násilí, ale ještě ostřeji odsuzuje lhostejnost. Násilí může být výrazem lásky, ale lhostejnost nikdy. Násilí znamená nedokonalou křesťanskou lásku, lhostejnost dokonalé sobectví.“ (s. 292)

A tak se zase nechá tato greenovská postava zatáhnout do soukolí děje, který je napínavý a překvapující. Postava majora Jonese je od počátku taková, že ji nelze přehlížet a nepřemýšlet nad tím, kdo to Jones vlastně je. Jak komentuje právě Brown na počátku příběhu, kdy se teprve lodí blíží k pobřeží Haiti, můžeme si vše spočítat dopředu, ale lidské jednání nás vždy může nějak překvapit, protože člověk není pianová klávesa, jak poznamenal Dostojevský slovy jedné své „podzemní“ postavy.

„Psychologie vždycky porazí pouhou matematiku,“ řekl mi jednou a rozhodně mě téměř pokaždé porazil. (řekl Jones, s. 31)

Smith, který doplňuje tuto románovou trojici, je bývalý prezidentský kandidát, vegetarián, který věří, že kyselost působící v lidech na základě jejich masožravectví, způsobuje jejich vášnivé jednání, mimo jiné také násilí. Možná na první pohled pomatený idealista se v průběhu děje také ukazuje jako člověk, který má své vlastní vášně, a dokáže se postavit za druhého, pokud je to třeba.

V románu jsou i další postavy, které by zasloužili pozornost, je to určitě Brownova milenka a manželka velvyslance Marta, nebo doktor Magiot, který působí inteligentním a velmi lidských dojmem, ale také čte Marxe a hlásí se ke komunismu, což v ostře pravicové totalitě není ze strany disentu zase takovým překvapením, že se utíká k něčemu, s čím nemá vlastní reálnou zkušenost, a proto neví, že se jedná o stejně nebezpečnou ideologii. Kde v těchto různých pozicích stojí Brown? Kde Greene? Je to vůbec podstatné pro pochopení románu? Zůstaňme na rovině vyprávění a uzavřeme tento komentář jedním citátem, který nechám k zamyšlení každému čtenáři Greenových románů. Někdo se totiž vyznává na smrtelné posteli, někdo mezi řádky románu slovy postav.

„Zoufalství a pravda jsou těsně spřízněny – zoufalému vyznání se obyčejně dá věřit, a jako není každému dopřáno učinit vyznání na smrtelné posteli, právě tak se jenom málokomu dostane schopnosti zoufalství, a já mezi ně nepatřím.“ (s. 89)

5 16.06.2024

Vydání obsahuje dvě novely Plukovník Chabert a Dívka se zlatýma očima. Začnu chronologicky, tedy u starého dobráka Chaberta:

„Duše některých lidí je tak silná a vysoká, že jsou schopni obětí, jejichž odměnou je vědomí, že milované osobě zajistili štěstí.“ (s. 84)
„Neštěstí jest jakýsi elixír, který utvrzuje základní ráz naší povahy; u některých lidí zvyšuje nedůvaru a zlomyslnost, u jiných, kteří mají od přírody dobré srdce, dobrotu mnohonásobně stupňuje. Plukovník byl dobrý člověk, rád pomáhal jiným; neštěstí v něm tyto vlastnosti ještě posílilo; mohl se tedy vmyslit v ženská hoře, většině mužů neznámá.“ (s. 85)

Tyto uvedené citáty postačí myslím k tomu, aby byla vykreslana ústřední postava novely. Setkáváme se zde také s mladičkým právníkem Dervillem, který se snaží Chabertovi pomoci vyhřát při se svou právoplatnou manželkou. Jak to dopadne, neprozradím. Balzac zde promítnul jakýsi ideál, který naráží na ostré lokty reality, a právě proto není romantikem, ale kritickým realistou. Plukovník Chabert je zajímavá novela, stylisticky zvládnutná a děj, ačkoliv není nějak extra na vnějšek dynamický, ukazuje více než některé 600 stránkové romány, dynamiku lidského srdce.

Druhá novela Dívka se zlatýma očima počíná se 20 stránkovým popisem Paříze, jakéhosi zhuštěnéno panoptika lidského společenství, a ten popis patří a sedí i na dnešní společnost. Tato novela je pro mě již více expresionistická, zachycuje zajímavě okolí a celkově erotickou atmosféru. Balzac ukazuje, že o erotice se dá psát i na vysoké literární úrovni, bez přílišné jazykové vulgárnosti a míření na nejjednoduší zkratky k lidské touze pomocí velmi přímého a prostého slovníku, který nemá s literárností nic moc společného. Nic více o novele snad prozradit nemohu, ale ukazuje se tu typický motiv pro Balzaca, tj. mladý, nabubřelý a až chorobně ambiciózní mladík, a typický motiv pro literaturu 19. století, ale ten ponechám, ať odkryje ho sám čtenář.

„Vykládá se nám o nemravnosti v takových Nebezpečných známostech a té knihy – nevím už, jaký má název, ale je to jméno nějaké pokojské; a zatím existuje kniha, strašná, nestoudná, hrozná, nemravná, ustavičně otevřená, kterou nikdy nikdo neuzavře, veliká kniha lidské společnosti, ani nemluvě o jiné, tisíckráte nebezpečnější knize, kterou tvoří všechno to, co si večer na plese šeptají muži do ouška či ženy pod vějířem.“ (s. 184)

2 08.06.2024

Povídka vydána ve formátu kolibříka či liliputa (je-li někdo fanouškem Swiftonovým) v sobě ukrývá mnoho a více času nakonec strávíte přemýšlením o ní než pouhým jejím čtením. Čechov je brilantní vypravěč, který si umí pohrát s čtenářovou myslí i na velmi malém prostoru. Kovrinův příběh se sice může číst jako fantastické dobrodružství, ale také jako psychologická črta jednoho zoufalého života.

„Proslulost tě nijak neláká. Co je lichotivého, zábavného nebo poučného v tom, že tvé jméno vytešou na náhrobní kámen a čas pak setře tento nápis i se zlacením? A na štěstí je vás příliš mnoho, aby slabá lidská paměť mohla uchovat vaše jména.“
„To je pochopitelné,“ souhlasil Kovrin. „A k čemu je také uchovávat? [...] (s. 72)

4 05.06.2024

Vydání z rok 1926 u Kvasničky a Hampla v Praze obsahuje tři díla. První z nich je povídka Malý hrdina, která zaznamenává jednu z nejdůležitějších epizod v životě člověka, jeho přechod z dětského světa do dospělosti. Dostojevského technika vyprávět příběh perspektivou dospělého, který se vrací do jedné klíčové životní epizody v jeho dětství umožňuje mu vyprávět příběh částečně s dětskou naivností, a částečně také může již retrospektivě mluvit ze zkušených životních pozic dospělého vypravěče. Např.:

"Jsou ženy, které jsou jako milosrdné sestry v životě. Před nimi nemusíme nic ukrývati, co se skrývá a bolí v duši. Kdo trpí, ten ať jde k nim směle a ať se nebojí, že je bude obtěžovati, ač málokdo z nás zná, co nekonečně trpělivé lásky, soucitu a shovívavosti může se skrývati v některém ženském srdci. Celé poklady sympatie, útěchy, naděje se skrývají v těch čistých srdcích, tak často také zraněných, protože srdce, které mnoho miluje, mnoho trpí, ale kde jest rána úzkostlivě zakryta před zvědavým pohledem, poněvadž hluboké hoře nejčastěji mlčí a skrývá se. Je neudiví ani hloubka rány, ani její hnis, ani její zápach; kdo k nim přistupuje, jest již jich hoden. Ostatně už snad se rodí k vznešeným činům." (s. 15-16)

Díky této strategii je nám možno zažít nejenom in persona pocity dětského hrdiny, ale zároveň i reflexy těchto pocitů a událostí, které malému hrdinovy byly přece jenom tenkrát ještě dosti skryty, ale vypravěči, jenž se ohlíží jsou již dobře pochopitelny. Vůbec dětští hrdinové Dostojevského jsou možná až příliš přehlíženi, ale zrovna i tato povídka dokazuje, že Dostojevský byl nejen výborný pozorovatel myšlení a chování dospělých ale i dětí.

Druhé dílo je, ač nazvané povídkou, spíše novelou o jednom skandálu v maloměstečku Mordasově. Hlavní prim zde hraje touha po moci. Novela je plná intrik, zrad a vůbec plna blbečků, chytráků a vypočítavých lidí, ale také charakterů litujících a snažících se očistit od svých hříchů. Je nutno říci, že celá novela je prodchnuta humorem, který na první pohled nemusí být zřejmý, ale je tam. U autora, o kterém se často píše, jako o pozorovateli temných stránek lidské duše, by to někdo nemusel vůbec čekat. Pravdou je, že nejen tato novela, ale i jiná díla Dostojevského (např. Krokodýl, Ves Štěpančikovo) se dají číst jako díla humorná s hlavní složkou ironie a satiry.

Třetí dílo je po povídce a novele krátká báseň, nutno podotknout, napsána v roce 1854, tj. v roce propuštění Dostojevského z vězení a probíhající Krymské války. Nejsem politik ani historik, ale báseň je právě prodchnutá politickým děním a historickým vývojem vztahů mezi Ruskem, Osmanskou říší, Francií atd. Číst ji dnes bez tohoto kontextu, musel bych přiznat, že vlastně nevím, zda by neseděla nálada básně i do dnešních dnů. Báseň má silné propagandistické a nacionalistické prvky. Těžko říct, co vše se tehdy honilo hlavou Dostojevského, a těžko ho za to soudit. Abych se k tomu mohl vyjádřit kvalifikovaněji, to bych musel toho napsat o básni mnohem více, aby má slova později nemohla být tak snadno zneužita. K tomu tento komentář neslouží.

4 26.05.2024

Monumentální freska třicetileté války, která upoutá nejen svou výstavbou děje, ale také krásnou formou jazyka. Durych zvládl zachytit mozaiku politického pletichaření první poloviny 17. století, stejně tak mozaiku individuálních osudů fikčních postav Andělky, Jiřího, Kajetána i těch historicky reálných, např. Albrechta z Valdštejna. Pro mě ústřední a spojující postavou byla rozhodně Andělka, která nade všemi vyniká svou až mariánskou úlohou. Během třech dílů se čtenář dostane do různých koutů světa, jsou mu představeny jak české šibenice, tak přístavní německá města, uherské pevnosti, americká džungle či španělské kláštery. Místa doprovází mnohdy úchvatné obrazy sestavené umně autorem s detaily, které jak kaleidoskop zachycují celkovou atmosférou daných let a míst. Nepamatuji se, že bych četl srovnatelně rozsáhlý český román (možná Schulzův Kámen a bolest), který přesahuje svou hloubkou vrstvu žánru historického románu. Bloudění je zcela jistě román historický, ale nejen to, má také své úrovně psychologické, teologické a duševní. V náboženské stránce románu dominuje Durychova katolická orientace, která však není úzkoprsá. Dějiny nikdy nejsou zcela černobílé, bohužel já byl ještě svědkem výuky na základní škole, kde toto období je prezentováno jako úpadek české státnosti, tj. období temna. Nakolik se to do dnešních dnů změnilo, nevím. Durych byl však dalek toho, aby odsuzoval jedny a druhé glorifikoval. Padouši jsou nakonec všude, proto může být ve skutečnosti jen jedna Církev pro všechny.

9 19.05.2024

Leskovovy povídky jsou prodchnuty trochou naivity, pro někoho mohou být některé pasáže až příliš nábožensky didaktické, já ale v díle shledával spíše pozitivní stránky i v těch prostých místech. Pravda nebývá vždy komplikovaná, někdy je tak očividná, tak jasná a rozumu přístupná, až pravdu někteří rozumáři nedokáží právě pro tuto svou zjevnou prostotu přijmout.
Sem tam umí Leskov bodnout do bolestivého místa ruské společnosti, např.
„Zákon je jako kůň, kam je třeba, tam ho i obrať.“ (s. 11, povídka Odnodum)
Lidem, jenž by se mělo naopak naslouchat, jsou považováni za podivíny:
„Nebyl povahy poetické, ale filosofické, a tak se z něho vyklubal jen zajímavý podivín, „Odnodum“.“ (s. 7, povídka Odnodum)
Leskov přichází se rčeními – nevím nakolik jsou originálem autora, nakolik převzaté – které stojí za zmínku:
„[...] Nezáleží na šatech, ale na úsudku a na svědomí, podle šatů tě přijmou a podle rozumu vyprovodí.“ (s. 23, povídka Odnodum)
„[...] Snáze lze snésti prut na hrubém těle než rafinované utrpení na duchu. [...]“ (s. 62, povídka Strážný)

Nakonec musím vyzdvihnout poslední povídku sbírky, která ukazuje na komplikovanost misionářských snah:

„A vykládal mi starou historii z prvních dob křesťanských o dvou přátelích, křesťanu a pohanu. Křesťan mluvil pohanu často o křesťanství, a tak ho tím znudil, že pohan, který byl do té doby lhostejný, se začal rouhat a chrlil nejošklivější rouhání proti Kristu a křesťanství. Ale přitom ho kůň shodil a pohan se zabil. Křesťanský přítel v tom viděl zázrak a rmoutil se, že jeho přítel opustil svět v takové nepřátelské náladě vůči Kristu. Hořce plakal a říkal: Kdybych mu byl raději nic o Kristu nevypravoval, nebyl by býval proti němu podrážděn a nebyl by za to odpovědný. Ale k své duchovní útěše se dozvěděl, že jeho přítel byl Kristem přijat, protože, když ho nikdo dotěrností neobtěžoval, sám u sebe o Kristu přemýšlel a v posledním okamžiku jej vzýval.“ (s. 119–120, povídka Na kraji světa)
„I jdi vladyko, co se pořád tak zhurta do toho pouštíš? Boží věc jde svou cestou, bez zmatku. Což nebylo šest štoudví na hostině v Káni, a přece je, tuším, všechny najednou nenaplnili, ale štoudev po štoudvi nalévali. [...]“ (s. 122, povídka Na kraji světa)

3 04.05.2024

Román, jenž jsem měl ve svém hledáčku již dávno a po pořízení mi pak dlouho ležel na polici netknut, je příběhem složeným z různých epizod mladičké Čipery, do jejíhož vidění maloměstského světa a jeho postaviček a událostí se vciťuje již její poměrně starší vypravěčské já. Nevím, proč jsem si myslel, že je to román o soudním sporu, když soudní spor je spíše kulisou románu dospívání. Případ Toma Robinsona je sice podstatnou složkou děje, ale samotné soudní jednání tvoří jen nepatrnou část knihy. Jako zabít ptáčka je tak spíše románem o jednom malém jižanském městě v polovině 30. let 20. století. Harper Lee toho moc nenapsala, a to co napsala, bylo pod útokem různých cenzorů, přesto všechno je tento román stále řazen mezi to podstatné, co by si člověk z americké literutury 20. století měl přečíst. Ať již se stavíme k zobrazení rasismu v této knížce jakkoliv, má pořád své literární i historické kvality, které nelze zcela zahodit. Do druhé knihy Harper Leeové, která na Ptáčka navazuje, se zatím ale nechystám pustit.

„Jediná věc, která se neřídí právem většiny, je lidské svědomí.“ (s. 115)

28 21.04.2024

S tímto Augustinovým spiskem mám neblahou příhodu. Pořídil jsem vydání v nerozřezaném stavu, abych více než po roce od pořízení – konečně sebrav dílko do rukou – zjistil, že chybí v dialogu O učiteli několik posledních stran. Snad pohoršen ale s nezlomnou vůlí, vyhledal jsem tedy digitalizovanou verzi spisku, a dočetl ho u monitoru usazen. Buď pochválena digitalizace. K obsahu obou pojednání povím jen toliko: z prvého odnáším si poznání, že téměř vždy se pohoršujeme nad věcmi a událostmi, protože je vidíme z přílišné blízkosti, a tak nám v pohledu na konkrétní hranolek či odborněji řečeno tesseru uniká celek mozaiky. Z druhého, že není jiného učitele než toho, který sídlí v našem srdci.

„K učení jsme vedeni nezbytně opět dvojím způsobem: autoritou a rozumem. S hlediska času je přednější autorita, s hlediska věci však rozum. Neboť něco jiného je, čemu dáváme přednost při jednání, a něco jiného je to, co stavíme výše ve své touze. Autorita dobrých lidí se zdá být prospěšnější pro nevzdělaný zástup, rozum pak vhodnější pro vzdělance, ale poněvadž se žádný člověk nestává vzdělaným jinak než z nevzdělaného a žádný nevzdělaný neví, v jakém stavu se má svěřiti učitelům a při jakém životě může býti učenlivý, proto všem lidem, toužícím se naučiti velikému a skrytému dobru, otvírá bránu jenom autorita. Kdo vstoupí do této brány, přidržuje se bez jakéhokoli váhání předpisů pro nejlepší život, a teprve když se jimi stane učenlivým, pozná, i jak je rozumné to, čeho následoval před rozumem, i co je sám rozum, jehož následuje a jejž chápe, opustiv kolébku autority a jsa již upevněn i připraven, i co je duch, v němž je všechno obsaženo – nebo spíše on je vším – i co je počátek všechno, ležící mimo všechno. K tomuto poznání mohou dojíti v tomto životě jen málokteří, za toto poznání však nikdo ani po tomto životě. Kdo se spokojují pouhou autoritou a přičiňují se ustavičně jenom o dobré mravy a o správné prosby, buď že pohrdají vzděláváním v svobodných a výtečných naukách, nebo že na ně nestačí, ty bych nemohl nazvati blaženými, pokud žijí mezi lidmi. Přesto o nich pevně věřím, že, až opustí toto tělo, budou snadněji nebo nesnadněji osvobozeni podle toho, zda více nebo méně správně žili.“ (O učiteli, odst. 26, s. 62)

5 20.04.2024

Schillerova dramatická prvotina je psána stylem zkušeného spisovatele, a i přes některé očividné dějové zkratky, se jedná o silné romantické dílo s neromantickým vyústěním. Ivanovsky Karamazovská postava France Moora, či snad bychom měli chronologicky správněji říci, Ivanův předchůdce Franc, je nejzajímavější postavou tohoto dramatu, na této postavě je skvěle zachyceno lidské nelidství, a věčná touha nabourávat nenabouratelné.

Škoda jen marxistického doslovu (vydání z roku 1955), který se opět snaží odstranit či přesněji pokroutit to podstatné ze Schillerova dramatu, tj. dialog mezi řádem utvářeným a libovolně řízeným člověkem a řádem Božím, tento konfliktní dialog se marxistická kritika snažila přetvořit na boj mezi třídami dělníků a buržoazie, tedy na boj jen uvnitř řádu lidského.

„Člověk se snadno klame. Věř mi, pokládáme někdy za sílu ducha to, co konec konců není než zoufalství.“ (s. 93, Karel Moor)

„Z bláta člověk povstává, nějakou dobu se blátem brodí a bláto děla a opět se v bláto rozpadá, až se nakonec sám přilepí na podpatky svého pravnuka. To je konec písničky, to je blátivý kruh lidského určení, a tak, šťastnou cestu, pane bratře! Svědomí, ten cholerický mravokárce, stižený pakostnicí, ať si vyhání vrásčité ženské z hampejzů a ať mučí staré lichváře na smrtelném loži, u mne se audience nikdy nedočká.“ (s. 107, Franc Moor)

5 20.04.2024

Podobně jako u Zahradníčkovy poezie, mám nejraději u Renče jeho texty z vězení, které jsou psány jednoduchým stylem ale přece tak krásně. Za jakých podmínek vznikala zrovna Popelka se můžete více dozvědět v krátké reportáži na Radiožurnálu https://radiozurnal.rozhlas.cz/popelka-nazaretska-8004549
Naprosto se ztotožňuji s komentářem od mirektrubak, občas se to dělí na cestu rozumu (věda teologie) a cestu citu (umění), poznávání a cítění, obé cesty jsou klíčové a obé mohou vést k pravdě za vzájemného proplétání.

8 10.04.2024

Jakožto rodilému vesničanovi, který byl zvyklý na klid a ticho venkova, až na tu sousedovu občasnou sekačku či pilu či bučení krav z nedalekého kravína, který ale také již nějakou dobu žije ve městě, je tematicky dílo velmi ale velmi blízké. Benedettovo zpracování látky mě ale již tolik neuchvátilo. To silné, co se v něm nachází, se až příliš skrývá pod jazykovou vrstvou, která se snaží být nekomplikovaná, jednoduchá, strohá a stručná, ale někdy mi přijde, že už je to na úkor budování uvěřitelného děje. Postavy jsou spíše papírové náčrty a děj se tak nestává uvěřitelným, emočně dílo neupoutá, a tak zklamává v tom hlavním – v niterné psychologii postav, která je ale právě tím, co by mělo být zrovna v tomto existencionálním tématu to klíčové. Avšak to už jsou plody přehnané postmoderny.

4 02.04.2024