Knišíl komentáře u knih

Komiks pojatý spíše populárně naučným způsobem, jenž sumarizuje různé epizody ze života zajímavé osobnosti moravského misionářství v Severní Americe v druhé polovině 18. století. I přes pěknou kresbu se jedná spíše o heslovitý výtah rozsáhlejšího příběhu, ale jako první seznámení s tématem českého misionářství u indiánů určitě publikace najde své čtenáře. Zeisbergerovo více jak půlstoleté působení by si vyžadovalo komiks o minimálně desetinásobném počtu stran.

2 10.09.2023

Tento svazek jsem si pořizoval kvůli dílu Amarú, syn Hadí a druhé obsažené dílo bylo jakési břemeno navíc, přídavek, který jsem původně ani číst nezatoužil, jenže... Pokud Amarú mě upoutal svou exotikou a tématem misionářství, tak Každý své břímě mi ukázalo jeden z nejlepších poválečných románů reflektujících události války, který u nás snad vznikl. Kde byl Křelina v Amarú možná skladebně nevyvážený, je v "Břemenu" téměř dokonalý. Příběh, který je aspoň v končinách českých dobře znám i např. z filmového podání, dokázal Křelina na sklonku 60. let podat takovým způsobem, že nejen že přesně reprezentuje jednu z největších tragédií Druhé světové války na území Československa (Protektorátu Čechy a Morava), ale ukazuje také věčný boj dobra a zla v každém z nás. Zpronevěříme se svému přesvědčení tváří v tvář bolesti, utrpení, strachu? Nebo dokážeme vzít své břímě na svá ramena? Zásadní otázka románu. Každý své břímě se čte přes těžké téma velmi dobře, děj se odehrává v rozmezí snad půldne, a přestože vše spěje k svému nevyhnutelnému konci, dokáže příběh svou dynamikou vykřesat touhu po naději i ve čtenáři, který je dobře obeznámen s tím, jak to všechno bylo. Křelinovi se totiž povedlo to, co se mnohdy nemusí povést faktograficky přesnému dokumentu, totiž to, že čtenář je tam ve středu událostí a doufá, že se přeci jenom aspoň někdo z odsouzených bez soudu zachrání. Velký román, nikoliv však počtem stran.

5 04.09.2023

"maska je vždycky něčím přitažlivá;
když mlčí, vzrušuje nás tajemstvím,
když promluví, je milá zase tím,
že si k ní domyslíme vše co zbývá
úsměvy, pohledy... a co já vím!" (s. 23)

Je to právě domýšlivost rozvášněná a bezbřehá fantazie která vede toto drama ke svému nevyhnutelnému konci. Kdo si jednou rozmyslí, že nepotřebuje důkazy, a že presumpce neviny neexistuje, tomu není možno pomoci. Do lidské podstaty pronikavá hra ruského básníka se velmi dobře čte, rýmy ladí, a v letním počasí určitě potěší i zmínka o zmrzlině.

3 30.08.2023

První knihou, kterou jsem od Maríase četl, byla Černá záda času, jenž byla do určité míry právě reakcí na román Všechny duše a Všechny duše jsou zároveň posledním románem momentálně existujícím v češtině od Maríase, který mi chyběl přečíst, abych měl tzv. celého do češtiny přeloženého Maríase přečteného.
Důvodem možná bylo to, že jsem cítil, že jaksi spoustu bylo o tomto románu řečeno v Černých zádech času, a ani se mi nechtělo vstupovat do milostného románku z prostředí univerzitního Oxfordu. Jenže u Maríase není ani ten nevšednější detail fádní a milostný románek není červená knihovna. Všechny duše jsou románem tajemství, celé dílo Maríase by se dalo charakterizovat jako romány tajemství. Vliv postmoderny na Maríasovu prózu je nezpochybnitelný, přesto všechno mají jeho příběhy tradiční směr, mají odkud a kam téct, nejsou to jenom útržkovitě poskládané epizody, ale vždy mají jakousi pevnou, i když zpočátku téměř neviditelnou linku, která čtenáře nakonec dovede k vyústění a odkrytí toho, co bylo utajeno. Nejinak je tomu i u Všech duší. Román z 80. let, kde vystupuje spoustu oxfordských dons, kde nám Marías ukazuje univerzitní půdu Oxfordu, ale také diskotékovou scénu a zaprášené antikvariáty, je ukázkou toho, že i postmoderní literatura může mít děj.
A pokud se něčeho na postmoderní literatuře vážím, je to její zájem a obrat k literatuře samé. Snaží se reflektovat vlastní tvorbu, tak také lásku ke čtení a knihám. U Maríase, možná více než u jiných postmoderních autorů, je toto myslím věc, která mě nepřestává fascinovat. S jakou láskou mluví o svých loveckých výpravách do antikvariátů a knihkupectví, s jakou láskou dokáže psát o jiných, třeba i zapomenutých autorech.
Myslel jsem si, že na závěr zmíním, že Marías je asi nejlepší současný hispánský žijící spisovatel, bohužel, když jsem pogooglil, zjistil jsem, že to bylo minulý rok, co tento velikán španělské prózy odešel z tohoto světa. Tedy mohu jen doufat, že získal patřičný klid, i když nebyl věřící, a byl kritik katolické církve, kdo jsme my lidi, abychom ho soudili. Milovat i lidi, se kterými nesdílíme stejné názory, uznat jejich intelektuální rozhled a umělecké nadání, není zpronevěřením se, ale potvrzením kodexu lásky.


"Vždycky mi připadalo přehnaně naivní myslet si, že se k nám někdo protože nás miluje, to znamená protože se sám rozhodl přechodně nás milovat a pak nám to oznámil bude chovat jinak, než jak se před našima očima chová k druhým, jako by právě nám nebylo souzeno stát se těmi druhými ihned poté, co nám dotyčný své soukromé rozhodnutí sdělil, jako bychom ve skutečnosti vždycky nebyli také ti druzí vedle toho, že jsme to my." (s. 27)

"Čím víc člověk ví a vykládá o druhých, tím větší má dispens, aby nemusel nic vykládat o sobě." (s. 31)

"Ale i tak s ní nemohu počítat, aby mi tomhle městě ztělesnila otcovskou, ba ani mateřskou postavu, ty postavy, které všichni potřebujme, kdykoli a kdekoli, bez ohledu na to, kolik je nám let a jakého jsme dosáhli postavení. I ti nejstarší a nejmocnější je potřebují až do konce svých dnů, a pokud je nedokážou do někoho vtělit, neznamená to, že je nepotřebují, že o nich nesní, že jim citelně nechybějí: nevyvrací to jejich potřebu, očekávání a představu." (s. 59)

"Víc si sama sebe uvědomuje, což je právě to, co na lidech přitahuje, co je zhodnocuje: že své kroky dokážou řídit, že své jednání mohou připravovat a vést." (s. 69)

"Roli otcovské nebo mateřské postavy nám přisuzuje čas, čas nám ji ukládá jako povinnost. Vyžaduje to přizpůsobivost, soustředění, je to něco, co nadchází. Ještě nechápu, že tady to dítě je a že tu stále bude, že ohlašuje své neuvěřitelné trvání, jenž nás přesáhne, nechápu, že jsem jeho otec." (s. 90)

2 27.08.2023

Zatím jsem přečetl pouze první dílo v tomto svazku. Proto následující komentář se týká rannějšího Křelinova románu Amarú, syn Hadí. Jakmile přečtu i Každý své břímě, komentář obohatím o další text.

Umělecká literatura o misionářích-mučednících mě zajímá dlouhodobě. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se dostanu i k tomuto Křelinovu románu. Románu, který mohu bez problému zařadit po bok možná celosvětově slavnějším dílům: Endóovu Mlčení nebo Greenově Moci a slávě.
Minulý rok byla do češtině přeložena tematicky velmi blízká Křelinovu románu próza Briana Mooreho s názvem Černé roucho. Musím říci, že Křelinův román je mnohem lépe napsaný a jeho děj lépe komponovaný. Nevím, zda chybou u Černého roucha je český překlad, ale Křelinův příběh byl pro mě mnohem poutavější, umělecky zvládnutější, myšlenkově bohatší.
Příběh z konce 17. století v pralesích Peruánských nás zavádí do posledních dnů Jindřicha Václava Richtera, moravského jezuity, který strávil více než desítku let mezi peruánskými indiány, a jež je středobodem kolem něhož se odehrává příběh indiána Jindřicha/Amarú, indiánské "princezny" Akiji a španělského vojáka Salvadora. Román je kompozičně složitý, děj není úplně jednoduché vždy sledovat, modernistický styl ale tomutu dílu sedne, ve spojení s barokními meditativními až modlitebními pasážemi se jedná o kombinaci jazykově-stylistických prostředků, které nemají v české próze na toto téma, a snad ani ve světě, sobě rovné. Křelina bohužel doplatil na to, na co doplatilo spoustu jiných katolických spisovatelů a myslitelů po únoru 48. Téma mučednictví je pak možná o to více pochopitelné, vychází nejen z dlouhé historie katolické církve a svatých, ale též z osobních prožitků z období 2. světové války a z lágrů komunistického Československa.


"Kéž vy byste byli pohané, vy rouhači, vyznavači vlastní nicoty a elektrického světla. Vy bázliví chvástalové, kteří se bojíte pomyslit na svou smrt. Pohan je pohan i toho může dostihnout paprsek v poslední hodině. Vy však už nikdy nevstoupíte ve stav pouhého nevědomství, nikdy už nemůžete servat slova ze svých úst a slova nemůžete vyrvat ze svého slyšení. Vy nevěřte v ďábla, vy ani jemu nestojíte za pohledění, vy jste už celí v jeho moci, marně se bráníte červům, již teď vás ožehuje plamen, to plamen věčný a skřípění zubů a pláč." (s. 137)

"Konečně uslyšel pokřik. Ačkoliv se tolik děje bez jeho vůle, neztratil ani v nejmenším své schopnosti nebo své vědění, které získal; právě naopak, jeho rozum mu slouží (tento mezek slouží všemu se stejnou důkladností, dobrému jako zlému)..." (s. 144)

"... neboť se nikdo nemůže vrátit k nevědomosti, komu Bůh dal poznání." (s. 187)

"... co všechno najednou může obsáhnout lidská duše, kolik protikladů, kolik citů, jež by ústa nevyslovila!" (s. 226)


Velmi mě zaujalo až augustiánské zamyšlení nad povahou času.

"Zjevíš mi, Bože, tajemství lidského času, když můj čas již pomíjí? Byl můj čas jen rozkoš (a bolest, ó jaká bolest) mých smyslů? Jen zdání, které hmatám za skutečnost, abych skrze její závoj prohlédl k ohniskům času věčného? Každý všechno neseme v sobě. Všechno jsme dostali, svou podobu, své jméno i svůj čas. A kdo nedožije, uzří všechno v jediném odlesku? Můj čas je teď současné i uplynulé, muka i sláva, síla i slabost. Víra je víc než život; ale jen skrze život se stane. A v hodince smrti je obsaženo všechno lidské žití, jako v hodině stvoření bylo již obsaženo všechno trvání, jež zdánlivě skončí v čase." (s. 259)

4 27.08.2023

Tomáš Špidlík začíná tuto svou krátkou, ale hutnou knížku stručným pojednáním o povaze zla, které pochází ze člověka a z jeho možnosti svobodně přitakat hříchu. Důvodem tedy není ani kosmický dualismus (boj mezi věčným dobrem a věčným a na stejné rovině existujícím zlem), ani antropologický dualismus (rozepře dobrého ducha a zlého těla), ani mravního dualismu (dobrému rozumu a špatné vášně). Vysvětlení povahy vášně považuji za nejdůležitější část tohoto úvodu.

Následně se Špidlík věnuje tomu, jak se rozhodujeme ke zlému či dobrému. Ke hříchu vedou kroky navádění, rozhovoru, boje, souhlasu a vášně, přičemž hříšného se dopouštíme až v našem souhlasu s hříchem ve čtvrtém kroku.

Abychom byli schopni nevkročit do hříchu máme být bdělí a schopní rozlišovat odkud jdou myšlenky, kde platí jednoduchý axiom:

"Co znepokojuje, pochází od ďábla, zatímco Bůh dává pokoj srdci." (s. 37)

Všechny špatné myšlenky se pak dají zahrnout pod jednu z těchto tříd: obžerství (mlsnost), smilstvo, lakomství, smutek (závist), hněv, omrzelost (lenost), pýcha.

V předposlední části knížky se Špidlík zabývá psycho-fyzickou metodou hesychastů, tj. křesťanskou jógou. Této části je věnován velký prostor, kde je toto duchovní a zároveň tělesné cvičení představeno. Tento text mě motivuje si o této metodě ještě něco najít. K východní (buddhistické) józe jsem nikdy nepřilnul, tak možná ke křesťanské (a jak je u Špidlíka zvykem, křesťanství nerovná se pouze Západ, ale u Špidlíka je křesťanství symbiózou východního a západního křesťanství, což je patrné i na různosti citování autorů např. z ruského pravoslaví, pouštních otců, tak i typicky západního křesťanství v osobě sv. Ignáce z Loyoly).

Závěr je věnován podstatné myšlence, totiž tomu, že se máme modlit celým svým srdcem, tedy:
Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. (Mt 22,37)

Další zajímavé úryvky:

"Všichni říkají: Je nutno reagovat, člověk se nesmí dát vláčet svou rozháraností. Ale jak a kde začít? Prvním krokem je získat důvěru ve vlastní svobodu. Špatná nálada nám podsouvá celou řadu pochybných plánů. A je to logické. Když jsou váhy pokažené, pak neváží správně. Kvůli tomu musíme zůstat pevní a neměnit předešla rozhodnutí, když se necítíme dobře. Když to člověk udělá, zažije něco pěkného, odhalí, že je silný a schopný udělat opak toho, k čemu jej ponouká nynější špatná nálada." (s. 39)

"Nicméně každý křesťan potřebuje být nějakým způsobem tříben neútěchami. Jen tak si totiž dobře uvědomí, že se opravdová zbožnost nemůže měřit pouze sílou krásných citů, které zakouší. Není všechno v pořádku, když se cítíme dobře." (s. 40)

4 14.08.2023

Zadnička, lýtko, držka, ksicht, čeledín, gymnazistka, analytik a syntetik, tetičky, a především forma, forma jež vládne všemu. Gombrowicz ve své prvotině rozhodně nenechává čtenáře chladným, vede ho po stezkách bizarnosti, jazykové vytříbenosti i humoru. Vede od jedné scény ke druhé, sem a tam proležené reflexí samotného psaní, totiž co je to ten styl, a jak ten styl, tj. forma, je všudypřítomný, dokonce i popřením formy se dostává do určité formy. Formy, jež se snaží popřít všechny ostatní formy, jež se snaží popřít, zakázat, prostě útect od sebe sama, což vlastně nejde. Forma se stává celoživotním tématem Gombrowiczova psaní, Ferdydurke ukazuje mladého nadaného autora, jež svým způsobem umí rozvířit vody literárního moře. A že to jsou někdy skutečně strhující vlny, spláchnou vás, vyplivnou a vy pak ani nevíte, kde jste to předtím stáli, co se vlastně vše událo, ale víte, že vám někdo dal řádně přes držku.


"Vzpomínky! Prokletím lidstva je, že naše existence na tomto světě nesnáší žádnou určitou a stálou hierarchii, nýbrž že všechno ustavičně plyne, teče, pohybuje se, každý musí být vnímán a ohodnocen každým. Představa, že jsme zaostalí, omezení a tupí, je stejně důležitá jako představa, že jsme bystří, osvícení a jemní. Neboť člověk je hluboce závislý na svém odrazu v duši druhého člověka, i kdyby to byla duše kreténa." (s. 11)

"Je nádherné, že jen lidé, které krása do rozpaků nepřivádí, mají přístup k určitému psychickému obsahu lidstva." (s. 159)

"Byl zlostný tou zlostí, v níž se krčí starost o osud, zlostí nejintimnějších lidských věcí." (s. 223)

2 12.08.2023

Exupéryho dopis příteli v povídkové formě je stručnou, ale jasnou zprávou reagující na soudobou situaci ve světě. Potřeba skutečného mezilidského respektu, k němuž cestu dláždí například úsměv, základní fyziologický projev tohoto respektu, jenž je hlavním předmětem Exupéryho dopisu, je stále aktuální dnes stejně jako v Exupéryho době.

"Na Sahaře je víc života než v hlavním městě. A město, kde se to hemží lidmi, je najednou pusté, jestliže stěžejní póly pozbyly svůj magnetismus." (s. 33)

"Péče poskytnutá nemocnému, přístřeší nabídnuté vyhnanci i odpuštění mají cenu jen díky úsměvu, který převyšuje jazyky, kasty i strany. Ten či onen se svými zvyky, stejně jako já se svými, jsme věřící téže církve." (s. 49)

5 09.08.2023

Zajímavý náhled populárního (v konzervativnějších kruzích nikoliv nekontroverzního) nizozemského katolického kněze do křesťanské psychologie, jejímž ústředním tématem je pro Nouwena vyrovnávání se s bolestí a rány, které často uštědřuje svět. Psáno pro lidi, kteří chtějí sloužit v dobrém ostatním lidem, kteří trpí, službou, jež lečí sdílením univerzálnosti bolesti v lidské existenci. Čteno v angličtině.

"There they discover that what is most personal is most universal." (s, 20)
"Jesus was a revolutionary who did not become an extremist, since he did not offer an ideology, but himself. he was also a mystic, who didi not use his intimate relationship with God to avoid the social evils of his time, but shocked his milieu to the point of being executed as a rebel. In this sense he also remains for modern humanity the way to liberation and freedom." (s. 25)
"Instead of the father, the peer becomes the standard." (s. 36)
"But the tyranny of fathers is not the same as the tyranny of one's peers. Rejecting the first means disobedience; rejecting the second, non-conformity. Rejecting the first creates feelings of guilt; rejecting the second, feelings of shame. In this respect there is an obvious shift from a guilty-based culture to a shame-based culture." (s. 37)
"Not only does love last forever, it needs only a second to be born." (s. 72)
"Perhpas the main task of the minister is to prevent people from suffering for the wrong reasons. Many people suffer becuse of the false supposition on which they have based their lives. That supposition is that there should be no fear or loneliness, no confusion or doubt. But these sufferings can only be dealt with creatively when they are understand as wounds integral to our human condition." (s. 99)

2 07.08.2023

Vynikající povídky současníka a zároveň i následovníka Poea či Baudelairea, zajímavý muž s hlubokou zkušeností toho, o čem sám psal. Stylista, kritik, katolík d'Aurevilly ukazuje, co byla Francie 19. století, ale zároveň, co je člověk ve všech svých dějinných etapách tvor hřešící, kdy se tu a tam zaleskne diamant jeho potenciálu k rovnému srdci. V těchto povídkách je však o to méně tohoto lesku, a možná o to více morálního poučení, když se v líhni hříchu zjeví úctyhodný čin.

Pár zajímavých pasáží:

Lékař je zpovědníkem moderní doby, prohlásil Torty tónem slavnostně výsměšným. Zaujal, pane, místo po knězi a je povinen zachovat stejně jako on zpovědní tajemství... (s. 113)

Je to, milý příteli, příběh, pro který nutno sáhnout hodně hluboko asi jako po náboji zarostlém ve svalstvu; neboť zapomenutí je jako maso žijících tvorů, jež narůstá nad událostmi, takže po čase z nich nic neuvidíme, vymizí nám zvolna z paměti a nakonec se zapomene i na místo. (s. 113)

A mluvit o románu je totéž, jako kdyby se hovořilo o vlastním životě. Není snad třeba podotýkat, že se tato společnost mužů a žen velkého světa nevyznačovala puntičkářstvím, přetřásajícím literární hodnotu. Je zajímala především podstata věci, a nikoli forma. Každý z těchto povýšených moralistů, z těchto praktiků, protřelých různými stupni životních vášní, kteří utajovali závažné zkušenosti pod nedbalými výroky a nenuceným chováním, spatřoval v románu toliko otázku lidské povahy, mravů a dějin. Víc však nic! Ale není to vlastně vše?... (s. 161-162)

Co neznáme, zestonásobuje účinek toho, co známe. (s. 163)

Každá převaha, ať už jakákoliv, je neodolatelným svodem, jenž vás unese, uchvátí a zavleče do své sféry. (s. 175)

Co jste řekl, je velmi pravdivé. Zpola napověděné zapůsobí hlubším dojmem, [...] (s. 238)

Naštěstí bývají prostředí úplným osudem toliko všedním duchům a povahám. V lidech opravdu silných je cosi, byť to byl jen pouhý atom, co se vymyká prostředí a vzdoruje jeho všemohoucímu vlivu. (s. 238)

[...] neboť Román je vlastně historií mravů, převedenou v povídku nebo v drama, jako bývá velmi často sám Dějepis. A mezi nimi je pouze ten rozdíl, že jeden z nich (tj. Román) líčí mravy pod rouškou smyšlených osob, kdežto druhý (Dějepis) uvádí pravá jména i s přesnou adresou. Jenže Román zabírá mnohem hlouběji než Dějepis. Má ideál, který Dějiny nemají; jsou ohraničeny skutečností. Román ovládá také mnohem déle jeviště. (s. 273)

2 07.08.2023

Návrat krále je završení nezapomenutelného příběhu, který se ze světa fantazie nezadržitelně prodral do světa našeho, protože konat dobro a čelit zlu, to určitě není ryze fantaskní věc. Blízkost osudů Froda a Sama, Aragorna a Arwen, Legolase a Gimliho, Pipina a Denethora, Smíška a Théodena, Gandalfa a Sarumana a dalších, osudům našim, je něco, co dělá tyto příběhy ze Středozemě nesmrtelné. Co je to skutečná láska, přátelství, oddanost, obětavost, co jsou to životní paradoxy, kdy se nepravděpodobné události sejdou, a najednou víte, že vše má přeci jenom svůj účel a plán, i přes zdánlivé tajemství. Život, to je tajemství, jež dobré knihy aspoň částečně dokážou rozluštit. Takové knihy dokáží nakrátko protknout špičkou jehly látku, jenž zahaluje a svádí, zakrývá a vyzývá k poodhalení naše každodenní skutečnosti. Co náš učí Tolkien skrze své hobity je, že i ten nejmenší se nemá bát, vyrazit na dobrodružství zvané život. Jako každé dobrodružství nás čekají skřeti, draci a Temní páni, ale také setkání s elfy, krásnými koňmi a skutečnými přáteli. Dobrodružství, na jehož počátku se možná děsíme toho, co přijde, co nás čeká, a jak daleká, předaleká je cesta k cíli, ale na jehož konci se můžeme obejmout a říci si, že jsme to zvládli, že přes všechno úskalí, utrpení a ztráty, to byla cesta, která stála za to vykonat. Odplouvat z Šedých přístavů pak můžeme s úsměvem na srdci, i přes to, že v očích budeme mít slzy, ale...

"Neříkám neplačte, protože ne všechny slzy jsou ke škodě." (Gandalf, s. 339)


"Kde vůle neschází, cesta se nachází, říká se u nás, ..." (Éowyn, s. 79)

"Pamatujte, že zrádce může někdy zradit i sebe samého a vykonat dobro, které nezamýšlel. Občas se to stát může. Dobrou noc!" (Gandalf, s. 92)

"Nemůžu nést Prsten za vás, ale můžu ho nést i s váma." (Samvěd, s. 235)

18 31.07.2023

V publikaci se papež Jan Pavel II. na základě otázek editora svazku Messoriho věnuje tomu, co to je křesťanství, kdo je to papež, proč je třeba víry, a proč právě katolické, co je spása, a jak se odlišují jiné náboženství od křesťanství, respektive katolictví. Zaměřuje se také na téma mládí, ekumenismu, eschatologie či lidské důstojnosti.
Co my z toho všeho zůstává a vystupuje nejvíce? Především to, abychom se nebáli, ale měli bázeň před Bohem.

"Buddhismus je do značné míry "ateistický" systém. Od zla se neosvobozujeme dobrém pocházejícím od Boha, ale pouze odloučením od světa, který je zlý. Plností tohoto odloučení není spojení s Bohem, ale takzvaná nirvána neboli stav dokonalé lhostejnosti vůči světu. Spasit se znamená v první řadě osvobodit se od zla tím, že se člověk stane lhostejný vůči světu, který je zdrojem zla. Tím duchovní proces vrcholí." (s. 90)

"Evangelium obsahuje základní paradox: aby člověk nalezl život, musí ho ztratit; aby se narodil, musí zemřít; aby se zachránil, musí přijmout kříž. To je bytostná pravda evangelia, která bude neustále a všude narážet na lidské protesty." (s. 104)

"Člověk dosahuje nejplnějšího sebepotvrzení tím, že se daruje." (s. 175)

5 21.07.2023

Obohacující a zajímavá výprava do země spisovatelů a jejich děl. Tak nějak by mohla také znít stručná anotace této knihy španělského autora. Dost příběhů ohledně osudu autorů a jejich knih jsem znal, ale některé byly pro mě také nové. Ať už však něco víte o Cervantesovi, Dickensovi, Dostojevskéh či Austenové, pořád není důvod, proč si tuto knihu přece jenom nepřečíst. Oproti odborné literatuře je tato knížka čtivým stylem přitažlivá i pro lidi, kteří neradi čtou produkci literární vědy, ale přesto by se chtěli dozvědět něco o světě literatury. Jedná se o výborné popularizační dílo, které zaujme Posteguillovou schopností vyprávět a v krátkém útvaru kondenzovat to podstatné.

3 11.07.2023

Nedostižný, těžko uchopitelný a geniální Deml, který mě nepřestane fascinovat a jehož texty musím opatrně kouskovat, slova pomalu louskat, a snažit se pochopit tohoto neprávem opomíjeného a přesto bolestivě pravdivého umělce, jenž psal o věčnosti pro minulý, nynější i budoucí čas.

"Kdo stačí sám sobě? Kdo se ve své duši může spokojit s tímto životem a časem?" (s. 30)

2 07.07.2023

Novely upozorňují na problémy soudobého Japonska 60. let, které bylo na hraně extrémismu, ať levicového nebo pravicového, navýsost typické téma osamění uprostřed davu je také charakteristické pro Japonskou literaturu nejen 60. let. Odkaz na Kafkovo dílo skrze jednoslovné pojmenování postav nelze přehlížet. On i ten exhibicionista je jakýsi odpudivý brouk, nechtěný a nepochopený, doslova a do písmene obtěžující hmyz. Jenže zde ve výsledku nejde o způsob projevu nespokojenosti se životem, ať už se jedná o nadměrnou masturbaci, politické extrémistické smýšlení, promiskuitní sexuální chování, nebo exhibicionistické otírání o cizí lidi. Důležité je odpovědět na příčiny takového chováním, tj. kde je jim počátek. To se autorovi snad částečně daří. Úsporný jazykový projev, až bych řekl v popisu sexu brutální a nevybíravý styl, dokáže lépe vystihnout duševní vyprahlost této generace, která si myslela, že lze duši nahradit pouhým a jediným tělesnem rozšířeným o nabytý samoúčelný kapitál. Stejně jako s kapitálem, i s tělem je třeba smysluplně hospodařit. K tomu je potřeba duševno jako onen pomyslný Platonův vozataj.

3 05.07.2023

Třetí knihou navazují Dvě věže na předchozí svazek Společenstvo prstenů. Příběh pokračuje, jako by ani neměl být přerušen, což ostatně v původním Tolkienově plánu ani být neměl, ale nedostatek papíru a možná i nakladatelská strategie tenkrát udělala své.
Sledujeme putování odtržených skupin Společenstva, objevují se nové tváře, pro mě rozhodně nejzajímavější postavou je v tomto díle Boromirův bratr Faramir, a objevují se i tváře dobře známé.
K formě vyprávění jsem se vypsal už u příspěvku k prvnímu svazku, zde bych jenom napsal, že to, co jsem si myslel, stále platí, kde je dobrý celkový příběh a myšlenka, jsou aktéři nakonec dobře pochopitelní a mají psychologickou hloubku, aniž by autor musel popisovat nutně všechny psychické stavy svých postav. Nejblíže je to patrné na Samově vývoji.

"Jestliže opravdu nemůžeme udělat víc, musíme udělat právě to." (Aragorn, s. 101)
"Ten, kdo nedokáže v nouzi zahodit poklad, je spoután." (Aragorn, s. 179)
"... chvála od chvályhodných je nade všechny odměny." (Faramir, s. 315)
"Zdá se mi totiž méně zlé radit jinému, aby zrušil slib, než udělat to sám, zejména když vidíš přítele, který se v dobré víře zavázal k vlastní škodě." (Faramir, s. 327)
"Ale v příbězích, na nichž doopravdy záleží, které si jeden pamatuje, v těch to tak vůbec není. Do těch lidi obyčejně prostě spadnou vede tudy jejich cesta, jak jste povídal. A řekl bych, že měli spoustu možností, jako my, obrátit se zpátky jenomže to neudělali. Slýcháme jen o těch, kdo šli pořád dál a ne vždycky k dobrému konci, to ne; aspoň ne k takovému, jakému by řekli dobrý ti, kdo jsou uvnitř v příběhu a ne vně." (Sam Křepelka, s. 348)

13 05.07.2023

Toto dílko z edice Lusobrazilské knihovny paradoxně nenapsané ani Portugalcem ani Brazilcem, ale angolským autorem, jemuž rozhodně koluje krev obou dříve zmíněných kultur, rázně navazuje na literární hravost J. L. Borgese. Agualusa představuje postmoderní novelu, jež však ponechává to důležité, zápletku, příběh, vývoj a zvrat událostí, prostě to, co od literatury čtenář očekává. Mezi tím vším si však také autor hraje, zkouší, experimentuje s perspektivou vyprávění, dotýká se zajímavých metanarativních témat, např. k čemu je vlastně vypravování, ale i obecnějšího a minimálně od sv. Augustina tradičního tématu souvisejících s rolí paměti, vzpomínání a zapománíní v našich životech.
Co musím této edici nakladatelství Triáda především pochválit, jsou erudované doslovy, které velmi dobře dotvářejí a vysvětlují literární tvorbu autorů.

Pár ukázek z díla:

Jsem lhář z povolání, vykřikl. Lhaní mi působí radost. Literatura dává opravdovému lháři možnost, jak dosáhnout společenského uznání. (s. 51)

Šťastní, opravdu šťastní jsme jenom, když je to navěky, jenže v čase, kde všechno trvá navěky, přebývají jenom děti. (s. 65)

Vždycky, když se nějaké dvě události protnou a my nevíme proč, označujeme to za shodu okolností nebo náhodu. Ale to, čemu říkáme náhoda, bychom měli spíš nazývat nevědomostí. (s. 89)

Paměť je krajina, kterou sledujeme z jedoucího vlaku. Vidíme, jak se mezi akáciemi šíří jitřní světlo, jak ptáci ozobávají ráno jako nějaký plod. V dálce vidíme klidnou řeku, objímanou stromovím. Vidíme líně se pasoucí stádo, muže a ženu, jak běží ruku v ruce, vidíme malé kluky tančit kopanou a míč, který se leskne na slunci (jiném slunci). Vidíme hladká jezera, po kterých plují kachny, ztěžklé vody řek, v nichž sloni hasí žízeň. Všechno se to odehrává přímo před našima očima, víme, že je to skutečné, ale přitom vzdálené a že se toho nemůžeme dotknout. Něco už zůstalo v takové dáli a vlak uhání takovou rychlostí, že si nejsme jistí, zda se to skutečně stalo. Možná se nám to jen zdálo. Vynechává mi paměť, říkáme, ale to se jen zešeřilo. (s. 100)

Z doslovu knihy:

Beletrie rekonstruuje minulost, když převádí do příběhů to, co Eco nazývá kolektivní pamětí, a umožňuje čtenáři iluzi, že existuje ve více časech současně, že svým způsobem ovládl čas. (s. 161)

3 05.07.2023

Short short story je žánr sám o sobě velmi zajímavý, stojí v jakési pomyslné opozici proti komplexním mnohaset stránkových románovým freskám či rovnou ságám. Povídky tohoto žánru je velmi těžké hodnotit perspektivou běžného románového čtení, už jen proto, že literatura na tak malém prostoru funguje docela jinak. Je minimum času se věnovat popisům prostředí, postav či děje. Vše musí hrát na strunu závěrečné pointy, která sama ale potřebuje řádně pro svůj efekt, aby byl dostatečně čtenář připraven, jinak nemůže zafungovat. Hoši však ukazuje, že i na tak malém prostoru je možné vytvořit zajímavý příběh, kondenzovat naraci do minima. Spící zajíc a Klíče lásky se zařadily mezi mé oblíbené povídky. První proto, že mám rád onu známou filosofickou průpovídku, která zde dostává aktualizovaný rozměr, druhou proto, že nesentimentální romantické příběhy nikdy nesmí vymřít. Četl jsem dlouho, po kousíčkách, uždiboval z Hošiho narativního koláče, a tak by se to mělo číst, ne koláč zhltnou najednou, ale vychutnávat každý den ždibíček.

3 26.06.2023

Již prvotina Pálenka mě nesmírně upoutala, zůstala do mě vryta vůně moruší a nejedna scéna z rumunského Banátu. Hořava je silný v popisných pasáží míst až tak, že čtenář cítí vůně, slyší zvuky, vidí a ohmatává předměty, které vypravěč popisuje, velmi živě a plasticky. Ale není to jen dobře napsaný cestopis, to vůbec ne, zde je o více než o předměty viděné, slyšené, hmatané a cítěné. Jeho krátké úryvkovité prózy přesto zvláštním způsobem v celku jednotné mi připomínají Čepovy povídky. Jsou podobně existencionální, ale přes všechny životní těžkosti přece jen nadějeplné. Přemýšlel jsem o názvu, čím je myšleno ono mezipřistání? Propojím-li to s konceptem dvojího domova Jana Čepa, možná že my všichni tady na zemi prožíváme mezipřistání na tajuplné cestě Domů.

6 24.06.2023

Ukázka exilové literatury konvertity, jež se obrátil téměř z opačného pólu komunistického myšlení ke katolictví. O to je toto augustinovské vyznání cennější, ukazuje naději na obrácení, a pak je i slušným zápisem dějin Československa po Druhé světové válce do poloviny 70. let. Bez ohledu na svou laickou apologetickou linku, má kniha i roli dějepisnou, a to z pohledu ne historika, ale svědka, a nejen svědka, ale přímého aktéra pohnutých dějin naší země. Pachmana jsem neznal, šachy ani jejich historie mě nikdy nebrala. Ale jeho jméno po přečtení této knížky si už zapamatuji.

Rád bych vytáhl dva úryvky, jeden ukazuje onu historickou linku, která se až nebezpečně blízko stala naší současností, protože dějiny nejsou nikdy mrtvou, tj. odbytou, záležitostí.

"Od roku 1964 má sovětská politika při zachování svých cílů jinou strategickou linii, zdánlivě mírnější, ve skutečnosti však pro západní svět nebezpečnější. Sovětský svaz chce zachovat rovnováhu v nukleární výzbroji a zajistit si značnou převahu v konvenční výzbroji, která by umožnila eventuální úspěšné lokální konflikty (spravedlivé osvobozovací války) a kromě toho působila především na západní Evropu jako prostředek zastrašení, psychologického nátlaku. Hospodářská kooperace se Západem má sovětské hospodářství dostat z jeho dlouhodobých potíží a údajnými hospodářskými úspěchy učinit východoevropský socialismus přitažlivější a tím zvýšit jeho šance v onom rozhodujícím ideologickém boji." (s. 79)

Hlavní apologetickou (myslím laickou apologetiku, o apologetiku jako disciplínu křesťanské teologie se v pravém slova smyslu nejedná, na to neužívá patřičné teologické metody) myšlenkou je už samotný název knížky, který je také ostatně posledním odstavec knížky. Myšlenka, která dílo otevírá hned na obálce/titulním listu, je také uzavírá.

"Pokus o vyhnání Boha z našeho života končí vždy tragédií osobní i celých národů. Naštěstí je to pokus beznadějný, poněvadž nelze natrvalo vyhnat to, co je příčinou a vnitřní podstatou života, co život naplňuje a dává mu smysl. Zažil jsem sám, že Bůh je tak milosrdný, že se ani vyhnat nedá. Zažívají to i jiní lidé a prožije to i celé lidstvo v naplnění svých dějin." (s. 81)

2 18.06.2023