Knišíl komentáře u knih

Úvod do třech základních pilířů západní filosofie. Oceňuji, že každému ze tří filosofů se věnuje jiný odborník, což napomáhá nejen čtivosti textu, ale též je patrna i detailní znalost toho kterého filosofa. Jedná se samozřejmě o úvodní vhled do obsáhlých prací každého z filosofů, a určitě nemůžete čekat, že po sto stránkách úvodu do Platóna, pochopíte Platóna. Knihu ale určitě využijete například v situaci, kdy budete číst nějaký Platónův text a něco vám v něm nebude jasné, pak je to velmi dobré se obrátit právě na tuto knihu. Studovat filosofii pouze ze sekundárních zdrojů nelze, ale naopak to také nefunguje. Je dobré mít po ruce funkční výklad nějakého primárního filosofického textu, a to myslím, že tato publikace splňuje. Rád se k ní opět po čase vrátím, až budu potřebovat si ujasnit tu či tu pasáž u toho a toho filosofa.

2 23.12.2022

Zajímavá sbírka folkloru o sv. Jiřím a drakovi, obsahující nejen prozaické, ale i básnické texty. Babler odvedl záslužnou práci a ukázal na universální přesah příběhu boje Dobra a Zla.

3 23.12.2022

Opět vynikající ironický Puškin, sice v trochu odlišné póze než v epickém Oněginovi či lyrických básních, přesto se pořád jedná o klenot literárního písemnictví, který zůstává aktuální svými metafikčními postupy, kterými Puškin působil již v romanticko-realistickém období značně postmoderně.
Je to nadhled, vtip, ironické pomrkávání na čtenáře, které povyšuje tuto sbírku povídek nad "pouhý" význačný milník etapy ruského písemnictví a zachycení pozdně romantické a raně realistické tvorby.
Každá z povídek je ukázkou toho, jak se mají povídky psát, jak si získat čtenáře, nepustit ho, a nechat ho nespokojeného (v dobrém slova smyslu) i po posledním dočteném řádku povídky.

5 16.12.2022

Jedna z méně povedených DeLillových knih, třetí hvězdičku dávám především za pěkné vydání od Arga a doslov od Aleny Dvořákové, který mi bohužel, nebo bohudík, přišel vlastně zajímavější než samotná DeLillova próza. Nejedná se o propadák, ale pokud nejste skalním fanouškem a obdivovatelem DeLilla, a nechcete tak minout nic, co mu vyšlo, tak si myslím, že na současném českém knižním trhu naleznete lepší alternativy, který si zaslouží váš drahocenný čtenářský čas. V tomto případě je zatím hodnocení zde na Databázi knih (v době psaní tohoto komentáře 45 %), vlastně celkem adekvátní, osobně bych tam přidal ještě těch 10 % za doslov a nakladatelské zpracování. Výhodou této knížky je, že je to celkem uzoučká novela, která moc času nezabere, a tak nakonec nechám zcela na uvážení každého, jestli je ochoten risknout tento DeLillův umělecký počin, a věnuje mu to jedno odpoledne, či nikoliv. Já to alespoň zkusil, nelituji toho, ale upozorňuji a varuji, bude se to líbit jen malinké skupině čtenářů.

5 12.12.2022

Jedna z nejlepších knih, které jsem tento rok četl. Liviu Rebreanu byl jedním z nejvýznamnějších rumunských modernistů a Tanec lásky a smrti svými tóny připomíná vzdáleně delší, komplexnější a rozvinutější Dostojevského Zločin a trest. Rebreanova novela je plně rozvinutou psychologickou prózou směřující především ke kritice sociálních podmínek v Rumunsku. Přesto se nejedná o černobílé vidění bojarů a sedláků, spíše to ukazuje na rozdílnost těchto světů a na jejich velmi těžké až nemožné spojení. Upřímně nechápu akorát český překlad knihy, proč nepoužili Čuleandra/Šuleandra/Ciuleandra, a namísto toho použili možná lákavější název – až bych řekl – marketingově orientovaný. Jednoslovný název, který jsem navrhl výše (ostatně, tak je kniha známa například i v anglickém jazykovém vydání), by mi přišel vzhledem k tématu knihy výstižnější, ale chápu, že se zde muselo vyhovět širší čtenářské obci, kterou bylo třeba nalákat, protože tentokráte bych řekl, že jméno Rebreanu nikdo příliš nezná. Je to ukázka méně známé literární tvorby rumunské, která si ale co do kvality dá srovnávat s nejlepšími psychologickými romány velkých literatur Španělska, Ruska, Anglie či USA.

"Velké tragédie i velké radosti prožívá člověk pokaždé ve své samotě, docela opuštěn pak je, když jeho duše strádá nejkrutěji." (s. 77)

5 11.12.2022

Po dočtení mi zůstalo spoustu dojmů a chci sakra ochutnat, jak chutnají plody moruše, protože jsem je nikdy neměl. Ale teď vážně... Tohle je prvotina? Nevím, jak moc to je fikce, jak moc zobrazení reality autorova života, ale v posledku na tom nesejde, Hořava i na velmi osobním prostoru líčí život taký jaký skutečně je. Kdo někdy měl starého psa nad smrtí, tomu se při čtení pasáže z Hořavovy knihy o psu, který čumí do řeky, chtě nechtě musí vybavit, že ono to tak je, a je to smutné, ale je to pravdivé. Ač kniha nemá děj v pravém slova smyslu, je to spíše souhrn fragmentů, stejně se tam dají najít klíčová témata, pro mě jím byla určitě paměť a vzpomínky. To, jak splývá Banát, Brno, Bavorsko, a jak splývá stařičká matka a stařičká dcera v hospice, to jak jeden noční vichr, připomene jiný, to je zázrak lidské asociativní paměti. Nakonec právě jen to zbývá, splývá a plyne, bolí to a hřeje. Hořavova próza mi skutečně připomíná Čepovu tvorbu, jak pracuje s jazykem je jedna stránka, ta formální, a to není začátečnická forma a to potěší – umělecké hraní si s jazykem, ale mě kniha také zasáhla osobně, svými obrazy, svým obsahem. Venkov, zima, štípání dříví, zběhlí psi, pálenka, dující vichr, ticho a klid, ticho a smrt. Máloco si vyčítám více, než že jsem se současnou českou prózou začal tak pozdě, že jsem ji tak dlouho nechával na pozadí, upozaděnou, a přitom je to próza světová, minimálně ta Hořavova ano.

13 04.12.2022

Komiks pobavil, přesto se jedná skutečně spíše o takovou jednohubku, která potěší, někde se pousmějete, ale ke komiksovému grálu to má hodně daleko. Přesto určitě doporučuji všem běžcům a běžkyním. Myslím, že rady, které autor do komiksu vložil, nejsou k zahození, a i přesto, že některé jsou triviální, ne všechno triviální si vždy plně dokážeme uvědomit, dokud nám to neřekne někdo jiný.

4 03.12.2022

Co říci na obhajobu literáta, který obhajobu nepotřebuje, jeho dílo mluví samo za sebe. Opravdu velká škoda tohoto spisovatele, který umřel vlastně ještě celkem mladý. Co dalšího by napsal, to už nezjistíme, ale můžeme se vracet k tomu, co stihl sepsat, a díky Hostu, že to udělal takto přehledně.
Osobně mě zasáhla nejvíce povídka Světlana ze sbírky Jsme tady, ukazuje a možná i odpovídá na otázku utrpení a nepochopitelné těžkosti života. Více o ní nepovím, protože její estetický účinek se o to více projeví, čím méně o ní budete vědět dopředu. Je to brilantní ukázka toho, jak pracovat s vypointováním, které nepůsobí lacině okatě.
Jelikož jsem astmatik zaujala mě též povídka Viadačka ze stejnojmenné sbírky. Obecně se mi přece jenom líbily ty delší povídky z poslední sbírky, a tak se samozřejmě těším i na další svazek Balabánova díla, jeho Romány a novely.
Balabán slova sází drsně, ale přesto poeticky, někdy jsou povídky až surrealistické (hlavně povídky prvotiny Středověk, kde sny hrají zásadní roli, např. Mezi výkaly a močí), někdy možná tragikomické (Uršula). Stojí za to číst Balabána, i když 69 povídek je velké rozpětí, ne všechny mě zaujaly, ale většina ano, některé mě přímo zasáhly tam někde v duši, a je to právě ona rovina duševní, která z Balabánova díla dělá něco víc, než jen stýskavé paměti zklamaného muže. Je to přece jenom jiskra naděje, co činí tuto sbírku nadprůměrnou a v současné české literární povídkové konkurenci bezprecedentní výchozí bod, kámen stavební, kámen s trvalou hodnotou.

"Nerozumí ničemu, vůbec nevědí, co se tady děje, a tak si vymýšlí nesmysly."
"S tím souhlasím," řekl Velký a po nahození si sedl.
"Prostě nám lžou?"
"Ale oni nám lžou blbě."
"To ty musíš vědě, tys byl zpravodaj, ty se v tom lhaní vyznáš, ne?" rýpnul si Malý.
"Jo, hoši, lže se, lže se, jako když se tiskne. Ale ví se, co se lže. Rozumíte, ví se, co se má zatajit a co se má říct jinak a proč. To je normální."
"No," přitakali oba.
"Ale teď nám lžou jinak." (s. 493)

A teď si vzpomeň na ten pot prasečího strachu, kdy noci byly smradlavým chlívkem obav. Vzpomeň si na sebe a na tu, která rozhodně není pokreslena morovými písmeny. Taky to víš, že místnost v suterénu pavilonu gynekologie, kde zasedá komise, že je to taky kryt, do kterého táhnete jeden druhého za ruku, ale vaše oči se nesetkají. Tuhle chvíli chcete zalít betonem nepaměti. Vám svatá peruť nad hlavou nezavlaje. A ten malý vojáček ve válce, kterou nevyhlásil, bude před nástupem zastřelen. (s. 490)

7 29.11.2022

Logičnost, přehlednost a systematičnost jsou jenom jedny z mnoha kladů této publikace. Pro mě, jakožto teologického laika, se jednalo o velmi přívětivý úvodní (přesto vůbec ne triviální) text, který čtenáře uvádí do problematiky fundamentální teologie.
Proto oceňuji také úvodní kapitoly, kde je jasně vymezen předmět a metody této teologické disciplíny. Užitečný se mi jeví také historický přehled různým koncepcí a myšlenkových proudů, které Boha, Ježíše zpochybňují, snaží se vyvrátit, a snaží se vyvrátit i následnou křesťanskou etiku.
Zásadní část práce tvoří pozitivní hodnocení nadpřirozeného zjevení v osobě Ježíše Krista, přičemž se věnuje jeho osobnosti a zázrakům, které konal. Klíčový se jeví fakt zmrtvýchvstání, který je zásadním bodem a vyvrcholením této publikace, jak ostatně naznačuje název knihy.

Zaujalo mě více pasáží, ale protože je možnost délky komentáře zde omezen, vyberu jen některé pasáže:

"Negace a kritika mohou jen trhat, ale nebudují. Sarkasmem a ironií lze nepřátele zranit a vyřídit, ale nikdy ne přesvědčit a získat. V náboženských otázkách jde o vážně a svaté otázky svědomí. Tu je na místě tichá úcta, úcta i před názorem mýlícího se, ale čestně za tu pravdu bojujícího protivníka: Tento postoj nevede k slabošskému indiferentismu, protože nekompromisní vystoupení za pravdu není ohroženo, prokazujeme-li bloudícím laskavé pochopení." (s. 28)

"Nadpřirozené zjevení je bezprostřední (revelatio immediata), tzn. uskutečňuje se v přímém, osobním kontaktu bez meziobjektu – prostředníka. Ze strany Boží (revelatio activa) je to zvláštní přízeň, ne pouze zprostředkování objektivního obsahu, ale i osobní setkání subjektu se subjektem. Já a Ty, rozhovor v plném slova smyslu. K mluvení patří oslovení a naslouchání, odpovídání, důvěryplné otevření se a vděčné, vzájemné přijímání. Rozhovor je pulsující pohyb života mezi osobami, při němž dávání a přijímání se podmiňují jako vdech a výdech. Nadpřirozené zjevení je takovýto životní pohyb, v němž Bůh je ten, kdo obdarovává, který se nám dává, a člověk je ten, který vděčně a s vírou přijímá." (s. 35)

"Stav, kdy se odmítá zjevení, ale používá se z něho vzešlých sil a plodů, nemohl dlouho trvat. Odříznut od pramene, musel se vzdát i hodnot křesťanství. Oproštění se od dosavadních postojů a vazeb víry navodilo prázdnotu, kterou se snaží zaplnit náhražkami náboženství: kult moci, těla, techniky a sportu, triumf zoufalství, pověra, magie, kde se stává člověk posledním cílem, kde se odbourala bohoslužba, nastupuje fetiš a idol. Všechny tyto pokusy ukazují na nezničitelný vztah člověka k absolutnímu bytí a k absolutní hodnotě, ale zároveň beznadějnost snahy uspokojit člověka zabsolutizováním relativního." (s. 49)

"Přijetí hotových zjevení pravd – říká se dále – odporuje psychologickým zákonům naší duchovní vitality a podvazuje každou iniciativu a originalitu. Tato námitka spočívá také na nereálném pojetí zákonů lidského poznávání. Přijímání cizích poznatků není proti podstatě konečného ducha, ale je jím nutně vyžadováno. Každý život, zvlášť duševní život, potřebuje oplodnění a popud zvenčí. Ani v duševním životě není samoobsluha. Kdyby se člověk omezil jen na vlastní poznání, zašel by na duševní podvýživu. Podstatným rysem člověka je schopnost vzdělávání výchovou a výukou. Proto musí doširoka otevírat okna své duše pro každé světlo, které k němu přichází zvenčí, zvláště shora." (s. 55)

"Člověk klepe svou touhou po poznání na všechny zavřené dveře. Stoupá stále výš – až k pramenům – a to nejen k příčinám, ale až k základu všeho. Tak se dere přes nahodilé věci až k transcendentnímu, nutnému. Pro tuto vlastnost našeho ducha končí naše hledání pravdy až u zdroje vší pravdy, u poznání absolutna: otázka po pravdě je v zásadě otázkou po Bohu." (s. 87)

"Není-li Ježíš z Nazareta Mesiášem, Synem člověka, milovaným Synem nebeského otce, pak je politováníhodný psychopat nebo nejsprostší lhář v dějinách." (s. 107)

3 27.11.2022

Krátké, výstižné, aktuální.
Krásné, moudré a kruciální.
Bez obav to tam sází,
jak sázkař, který ví.

Přesná diagnóza dnešní situace?

"Café Vendetta

Kdo se narodí černý,
ať se mstí všem bílým,
kdo se narodí chudý,
ať se mstí všem bohatým,
kdo se narodí hloupý,
ať se mstí všem chytrým,
kdo se narodí škaredý,
ať se mstí všem krásným,
neboť msta je náš jediný program,
neboť msta je naše jediná vášeň,
neboť msta je naše jediná radost,
amen."


A že by ti nejvíc ukecaní, byli ti nejméně hodni slova?

"Kavárna Na kus řeči

Zde se schází na kus řeči
kavárenští povaleči.
Dobře vědí: Čím míň slov,
tím větší jsi filozof.
Moudří muži zas a znova
mlčí spolu beze slova."


Ztratili jsme už navždy trpělivost?

"Café automat
v Thomayerově nemocnici

Tolik polámaných těl,
tolik rozervaných duší,
tolik zmařených životů –
a ty se vztekáš,
že ztratíš půl dne čekáním,
než se zas vrátíš
zdravý k zdravým."

6 27.11.2022

Pěkně zpracovaná dětská knížka, kterou jsem si užil i coby dospělý čtenář a knihovník, takže pro mě to bylo i tematicky zajímavé. Jedná se o dětskou knihu určenou spíše prvočtenářům či k předčítání menším nečtenářům. Textu není příliš, ale tahle publikace je spíše o úžasných ilustracích, které malého čtenáře určitě přitáhnou, a které vypraví příběh vizuálně. Rád si přečtu i navazující druhý díl o Franklinovi a Luně, tentokráte poletí na měsíc.

4 27.11.2022

Musíme si cenit této krátké knížky, stačilo méně štěstěny, a toto krátké, leč obdivuhodné dílko, by nespatřilo světlo světa. Z údivem jsem překvapen, jak takto krásné dílo, mohlo vzniknout v tak otřesných podmínkách koncentračního tábora v Dachau, a že se nakonec dostalo až ke mě a jiným čtenářům.
Šimsovo dílo je především prodchnuto láskou ke knihám a dětem, vyznačuje se starostlivostí a péčí o dětskou duši, protože si je Šimsa vědom, jak zásadní je číst, a jak nás čtené může ovlivnit na celý život.
Pro mě osobně je paradoxně cennější úvod a závěr než samotný seznam doporučené knihy, ze kterého si tu a tam něco vyzobnu, ale pravá hodnota knihy pro dnešního čtenáře podle mě neleží v bibliografii, ale v obecném zamyšlení nad tím, co je čtení, jak nás ovlivňuje, jací jako čtenáři jsme a jaké stupně čtenářství existují
(1. Čtenář ve čtenářské horečce, úvodní fáze, vyznačující se ležením v knihách, čtenář "žije" příběhem, ale příběh sám nereflektuje. 2. Čtenář okouzlený, hlavní je krása slov a umění pro umění, čtenář se ztrácí zase ve formě. 3. Čtenář kritický, finální reflektivní fáze čtenářství, nejsme v moci knih, ale dokážeme v oceánu knih plout, navigovat a narážet na ty ostrovy knih, které jsme schopni sami svou zkušeností objevovat/vybírat.).
Pokračuje tím, jak nám knihy osvětlují cesty, a která z knih je Knihou nad knihy, mírou pro knihy ostatní, jak je třeba také živého rádce a především žít, nejen číst nebo v horším případě jen knihy sbírat ("Byl jeden mnich, měl mnoho knih, nevěděl, co je v nich." (s. 23-24)).
Jak si máme knihy vybírat, a že nemáme zapomínat vedle beletrie také na literaturu naučnou/poučnou, v neposlední řadě se též zabývá v podstatě dodnes důležitým tématem emancipace literatury pro ženy, nebo například důležitostí nakladatelského jména té či oné knihy, kde nakladatel může působit jako autorita pro kvalitu knihy.
Za geniální považuji Šimsův doslov, kde kreslí analogii mezi hvězdami a knihami. Jedno z nejlepších vyjádření toho, k čemu jsou vlastně knihy, proč máme číst. Doporučuji každému zvídavému čtenáři, nebo těm, kteří tápou a potřebují se ujistit, že čtením čas nezahazují. Knihy jsou darem, který je nám nabízen, darem od těch moudrých, přemýšlivých géniů, kteří řešili a někdy i vyřešili otázky, které nás třeba mohou dnes či zítra trápit, ukazují nám směr, dávají naději, orientují k tomu, abychom vyšli z lesů tempa, a opět jako Dante na konci Pekla uviděli hvězdnou oblohu.

"Dobrá kniha nad zlato.
Milí přátelé, Míťo a Milánku, Vy oba už jistě víte, že knihy jsou z nejpodivuhodnějších věcí na světě: patří k Dobrým Životním Mocnostem, jako je maminčina pohádka, písnička, pohlazení nebo otcův hlas, pohled, úsměv, jako hudba, jako láska, jako přítel. Pravý spisovatel píše je krví svého srdce a vkládá do nich kus svého života; proto také nejsou nám knihy neživé věci, milujeme je nebo je nenávidíme, chválíme je nebo je odsuzujeme jako živé lidi. Jsou ovšem lidé, kteří z knížek mají nejraději knížky spořitelní; nu, jsou zase jiní, jímž jsou knihy "poklady královské" a cennější než zlato, stříbro a drahé kamení, a na nás je, ke kterým z nich se přidáme. Velké umění tak jako vůbec velké věci v životě dostáváme jako dar – běda nevděčným!" (s. 12-13)

"Opravdu z knih jde světlo, knihy nám svítí na cestu, za velkým spisovatelem pochodujeme, zapalujíce svou pochodeň od pochodně jeho... " (s. 14)

"Proti nadutosti a namyšlenosti, vyrůstající z čtení knih, radívá se: cestovat! Opravdu, styk s lidmi, nutnost být praktický, chuť seznamovat se s živými, chytrými lidmi, se cestováním, zejména společným putovním tábořením velmi rozvine a velmi každému prospěje." (s. 24)

"Knihy mají na nás veliký vliv: jsou jako články baterií, napájející oživujícím proudem naše srdce a rozhodující o směru naší plavby, řekl španělský filosof." (s. 27)

"O našem charakteru konec konců nejvíce rozhoduje to, co rádi děláme, to, co máme rádi, a to, več věříme: o naší volbě práce, o naší lásce, o naší víře rozhoduje silně četba, četba, která se dotýká našeho svědomí a srdce, nejen naší fantasie." (s. 28)

"... v tom je síla a hloubka toho věčného umění, že nám jednoznačně ukazuje k cíli všeho lidského snažení, že zdvíhá naše oči při pochodu od prachu silnice k hvězdám, k nebi – a tím formuje mladého člověka." (s. 28-29)

"Bez pořádného čtení není pořádného myšlení, bez pořádného myšlení vládne nám místo pravdy lež." (s. 35)

"Ale snad jsou někdy ženy, které v životě trpí, a hledají v knihách posilu a povzbuzení, útěchu, zapomenutí a vzpomínka na šťastné dny dětství je jim pak milá. Je to však důvod, aby se jim sepisovaly takové limonádové, slabomyslné příběhy, v nichž hrdinka jest docela pasivní tvor, s kterým si "osud" pohrává jako s peříčkem vítr?" (s. 37)

"Tento trojí dar hvězd je velmi obdobný trojímu obdarování z knih: i ony jakoby rozhrnovaly skulinu v oponě, jíž prohlédneme do věčnosti a i ony pomáhají nám k správné životní orientaci." (s. 75)

1 20.11.2022

Nejsem velký obdivovatel komiksové scény, ale přesto jsou komiksy, které kdysi mnou zahlédnuty, zůstaly v mém pomyslném literární kompasu, a proto, že často jsem je viděl, často slyšel zmínit, tak jsem si je nakonec sám nevyhnutelně musel pořídit. Jedním z těchto komiksů je i Maus. A tak nastal čas, kdy jsem se odhodlal přečíst tento komiks a opět si potvrdil, že jsou také komiksy, které mají mnohem blíže k realitě, možná až tak blízko, že ty historické hrůzy nelze zobrazit jinak, než to zarámovat do kreslených rámečků a myších protagonistů, je to možná způsob, jak udělat tuto část reality, kterou není nikdo schopen pořádně pochopit, vstřebat a skutečně uvidět, protože je to taková hrůza, která až oslepuje, která až potlačuje schopnost vůbec si to představit, že každé umělecké ztvárnění bude jenom pouhou aproximací, je to způsob, jak udělat tuto realitu aspoň trochu přístupnou. Maus je však aproximací záměrně oddálenou, proto zvířata, proto prolínání se současným životem Artieho, protože vše vidět a nemít odstup, či místo oddechu, člověk by musel zešílet.

13 19.11.2022

Pro mě osobně zatím nejsložitější básnická sbírka od Zahradníčka. Nebudu si vymýšlet, ne všechny básně jsem hned pochopil, ale tak to snad i má být, průhledný a zcela jasný je vlastně pouze kýč, a kýč je na hony vzdálen Zahradníčkově poezii. Opět jsem však našel básně a sloky, které se vpily do mého nitra a oslovily snad to uvnitř, co tam je, a srdce tím nemyslím.

Když s věží babylonskou se lopotí všichni,
křížem stébla ty nepřeložíš, ty nedbáš
lomozu ustavičného kol, kladiv a pístů,
ani se důmyslnosti omráčit nedáš.

Spíš vločka, jež padá, spíš kapka, jež s kapkou
se na slunci líbá, tvé účasti zasluhuje si.
Když pahorky vrávorají, ty zlehounka držíš
v poledním vánku svém každý list.
(z básně Lásko, ó lásko)


Vždyť v jejich vzlyku věřit nelze mi,
že dočasná jen tvář ta přelíbezná
jak křídel stín se mihne po zemi,
jak říše zřítí se, co Boha nezná.
Vždyť to, co ztrácí se, to nejsme my,
my skvoucí prach, vířící v slibu daném,
že umírajíce my z mrtvých vstanem.
(z básně Blíž, blízko jsi)

Já vím a nevím pře, jak pozdraviti
tvůj úsměv radostný,
zřím na čele, kol spánků žílobití
dost místa pro ostny.
(z básně Dost nebes v očích tvých)

7 19.11.2022

Tato exkurze do života Dostojevského a jedné ruské literární éry, prolínající se životem samotného autora a jeho období, kde jsou zase jiné literární persony (Solženycin), je exkurzí podobající se jízdě na divoké řece, kde není žádná zákruta odpočinku, nýbrž proud slov vás unáší stále dál, bez přestávky, bez oddechnutí, tak, abyste si spolu s vypravěčem uvědomili, že literatura čas a místo ignoruje, vše v ní může splývat a téct pospolu, člověk se najednou může ztotožnit, či v klouznout za dveře, s vyprávěným, a Cypkin v této skutečně stylové jízdě poukazuje, že po právu by měl patřit k té hrstce autorů, kteří byť napíšou jednu dvě knihy, o to více jsou ty knihy geniální. Žid a přesto milovník Dostojevského, Cypkin projevuje neskonalou míru pochopení a empatie pro tohoto literárního velikána, který nebyl dokonalým člověkem, což sám o sobě ostatně věděl, ale byl dokonalým umělcem. Toto bych nazval milostným dopisem literatuře, od autora, který se za svého života radoval pouze 7 dní z toho, že je oficiálním autorem, a pak umřel. Cypkin vzděláním patolog, většinu života vědecký pracovník, napsal jeden z nejlepších ruských románů 20. století, s tímto bez debat souhlasím s americkou literární kritičkou Susan Sontagovou (více viz její eseje At the same time, kapitola Loving Dostoevsky), která pro západní svět znovuobjevila Leonida Cypkina. Znalci Dostojevského si knihu asi užijí více, protože je v ní spousta náznaků a aluzí na jiné životní epizody Dostojevského či na jeho romány. Nechybí ani krátké epizody se vzájemné interakce mezi Dostojevským a Turgeněvem, nebo Gončarovem. Druhou a vlastně stejně důležitou postavou románu je Dostojevského druhá žena Anna Grigorijevna (roz. Snitkinová), která je pro mě ještě důležitější osobou, protože bez ní by Dostojevský nebyl asi takovým Dostojevským, jakého ho známe. Ona byla ta skála, o kterou se vždy mohl opřít, která ho milovala, i přes všechny jeho emocionální výbuchy a hráčské závislosti, stála u zrodu novely Hráč, stála u něho při prohrách v Baden-Badenu, stála u jeho smrtelného lože. Tohle byla žena, o které by historie měla vědět více. Pro mě skutečná hrdinka románu, tedy i života Dostojevského.

2 13.11.2022

Na vydání této knížky oceňuji především vynikající doslov snad v Česku největšího odborníka na jižanskou literaturu Marcela Arbeita (mimochodem též překladatele knihy), která zasazuje dílo do kontextu tvorby O'Connorové, zmiňuje různé kritiky a interpretace. Osobně se musím přiznat, že povídková tvorba O'Connorové mi přece jenom je bližší a přijde mi umělecky povedenější. Moudrá krev rozhodně je kniha, která stojí za váš čas, ale pořád se jedná o prvotinu, která má určité nedostatky (pro mě mimochodem dost nevyrovnané tempo vyprávění, kde mi v určité chvíli připadalo, že ztrácím narativní nit, což je ale možná jen můj vědomostní a kompetenční nedostatek, kdy jsem svými schopnostmi nebyl schopen dostatečně následovat vývoj narativu). Autorčiny povídky mi přijdou jako vysekané diamanty bez chybičky, kde je vše na svém místě, vše přichází v pravý čas tak, aby povídky působily na čtenáře. U Moudré krve však o tomto přesvědčen nejsem, pořád se však jedná o nadprůměrnou literaturu, která by zvlášť čtenářům zajímajícím se o jižanskou literaturu neměla uniknout. Ostatně jako i jiné knihy z edice Jiný Jih.
"Když oči nemají dno, víc toho pojmou." (s. 143)

7 08.11.2022

Zásadní báseň nejen o hrůzách komunismu, je to universálnější výpověď o lidskosti neústupně spjaté se svobodnou vůlí, ale proto snad také se zlem. Zahradníček byl básník génius a jako spousta géniů, měl dosti tragický život, a z tragédie života vymačkaná lisem se k nám dostává výpověď neocenitelné důležitosti a hloubky – Znamení moci. Četl jsem vícekrát a číst budu znovu. Kdysi na střední škole jsme Zahradníčka přešli dvěma odstavci a výpisem děl, tenkrát jsem ještě nečetl tolik a nečetl jsem hlavně básně, dnes to vše doháním, a vím, že nemám šanci dohnat vše. Proto se snažím o pečlivý výběr, když čtu Zahradníčkovu poezii, vím, že vybírám tak, že mě nemrzí opomenutí jiných básníků. Nelze přečíst vše, ale někdy je v jedné básni, v jedné sloce, v jednom verši vše, a pak více už není třeba číst.

6 08.11.2022

Zahradníček mě přivedl k přesvědčení, že nečíst poezii, je jako nepít vodu na poušti, když člověk dorazí k oáze s vyprahlými ústy, odmítnout krásu veršů a jejich niternost, pravdivost, když člověk může pít z tohoto básnického kalichu, kde se hořkost střídá se sladkostí, je možná hloupost, nevidět a neslyšet, když je toho tolik, co se dá vidět, co se dá slyšet.

Ó každý na svůj vrub, ó každý na svou pěst
teď svoji hlavou prorazit se chystá,
však cosi těžší je než tíha hvězd,
ó srdce zákeřná, ó srdce čistá
(z básně Ó každý na svůj vrub)

Však, melancholie, ten jas,
když z pouště dní, jež nic jen mají,
oázy náhle rozkvétají,
přesívat na řešetě prázdna
bohatství svoje začnem zase,
ó melancholie, ten jas.
(z básně Prázdné pokoje)

Ne že bych růži chtěl křivdit a nedůvěrou
byl k jasmínu schvácen dnes,
přece však květenství jiná na rty se derou,
kopřiva, lopuch a bez.
(z básně Černý bez)

Však co je bez konce, co vyčerpati nelze,
utišit může drsnou žízeň mou.
Ač soustolovníci už ztrácejí se v mlze,
v hospodě smrti snad mne naleznou.
Jsme tady pouze svatebčany v Káni,
na štoudve naše shlédlo požehnání.
(z básně Žížně)

Také já stanul obnažen až do kořání –
mé srdce klasům statečným se klaní.
I pro ně v trýzni teprve se zjeví rosy cena,
tisícerými ústy žízeň znásobena,
švihání bílých bičů světla zní
padajíc na zdrcené osení.
(z básně Psí dni)

Bez vás by padly bašty měst,
bez vás by osiřely jehly,
bez vás by více nocí k dním
večery měkce nepřilehly.
Hvězdami hořce otřásáte,
vy ruce, které sílu máte
větší než nozdry vichřice.
Z vás vlahost bere mrak a lícha,
laskáte, jak když mramor dýchá,
ráj střežíte, vy meče jasné ––
Dopsána báseň, lampa hasne,
v sen sestupuješ po hvězdách.
(z básně Ruce Mariiny)

5 05.11.2022

Myslím, že již je tu dosti komentářů popisujících, že deprese je nemoc, a kromě toho, že člověk je nemocný, pokud má depresi, tak další rána je mu zasazena, když je mu oficiálně diagnostikována, a začnou ho doprovázet myšlenky, co řekne ten či ta o něm, co si lidé pomyslí. Styronova knížka nemá sloužit k normalizaci deprese, není normální mít depresi, jako není normální mít zlomené všechny končetiny v těle, ale rozdíl mezi těmito nemocemi je, že když máte zlomené nohy, tak nezůstanete doma, vlastně pokud se vám něco takového stane, vyhledáte pomoc, a to co nejdříve. Bohužel s psychickým onemocněním je to jiné, pokud jsem psal, že je to rána, zjistit, že mám depresi, pak je to pořád ještě lepší varianta, než se snažit léčit sám a vlastně se neodhodlat vnést na svá břemena druhou ránu, kromě nemoci, také její diagnózu, připustit si, sakra, vždyť já to skutečně mám, mám depresi. Když si to člověk nepřipustí a snaží se to neřešit, nemusí to dopadnou dobře, alespoň pokud se jedná o těžké deprese. Bohužel ona i deprese se stupňuje, a i když zpočátku se může zdát, že jde o lehkou formu, nikdo si nemůže být jistý, že se to nebude prohlubovat. A proto, pokud Styron přizná, že mu nemocnice pomohla, možná, že toto přiznání zachrání pár životů, které se rozhodnou včas vyhledat pomoc, a proto považuji knížku nejen za dobrou literární a myšlenkovou konstrukci popisující jednu z nemocí, která (bohužel) bude asi nemocí 21. století, a která se jen těžko popisuje, ale také za skutečnou self-help knihu, která všechny ty knížky ala žij šťastně, naplněně apod. strká do kapsy. Toto je skutečně terapie četbou, která může mít dopad. Nemyslím si, že by ale hodně lidí o této knížce vědělo, a když už by o ní věděli, tak by se možná mohli bát, že to jejich problémy prohloubí, protože, kdo chce číst takové těžké čtení. Jenže ona je v ní naděje, víra v uzdravení, a to je ten klíčový důvod, proč to číst. Styron měl velkou duši, která obsáhla mnohé a mnohé dokázala přesně vylíčit.

"Znovu narážím na to, jak těžko lze vystihnout pravou podstatu těchto potíží. Slovo 'nepopsatelně' jsem užil záměrně, neboť je třeba zdůraznit, že kdyby tahle bolest byla popsatelná, většina nesčetných pacientů, trpících touto prastarou chorobou, by dokázala zasvěceně vylíčit svým přátelům a blízkým (a samozřejmě ošetřujícím lékařům) alespoň náznak skutečné míry svého utrpení, a tak by se možná pro sebe dosáhla pochopení, které zpravidla pro tyto pacienty chybí; nepochopení nespočívá v tom, že okolí s postiženým nesoucítí, nýbrž v elementární neschopnosti zdravých lidí vůbec si představit formu utrpení, které je tak vzdálené běžným zkušenostem. Pokud se mě týče, tato bolest se dá nejspíš spojit s tonutím nebo s dušením – ale i tyto představy míří vedle. William James, který bojoval proti depresi řadu let, nakonec své úsilí o adekvátní vylíčení této choroby vzdal. Jak nemožné je toto onemocnění popsat, naznačil v díle Proměny náboženské zkušenosti: 'Deprese, to jsou skutečná a aktivní muka, jistý druh duševních bolestí naprosto neznámých v normálním životě.'" (s. 16)

"Kdyby deprese neměla konce, pak by sebevražda skutečně byla jediným lékem. Deprese však lidského ducha nerozdrtí, to je pravda bez příměsi falše nebo klamné naděje. Všichni muži i ženy, kteří se z téhle choroby dostali – a je jich bezpočet –, mohou dosvědčit patrně jedinou spásonosnou přednost deprese: je přemožitelná." (s. 63)

11 05.11.2022

Základ poezie ruského romantismu. Četl jsem krásné vydání s Maškovými ilustracemi, škoda jen Dolanského doslovu, který podobně jako u Gogolova Tarase Bulby, je pln marxisticko-leninské doktríny, zdůrazňující možná po právu přehnanou romantickou individualitu, ale zcela mylně opouštějící metafyzickou hloubku a věčné téma souboje zla a dobrá o lidskou duši. Zcela dle doktríny výše se Dolinský pohybujeme ve své interpretaci pouze na úrovni historicko-materialistické, a tím ochuzuje univerzální oslovování čtenáře Lermontovem. Démon je báseň s potenciálem zasáhnout každého, kdo někdy miloval, miluje nebo bude milovat, tak snad každého člověka, ne jen ruského nevolníka. Nakonec nesmrtelnost této básně ukazuje, že se vymyká jednomu konkrétnímu socio-historickému kontextu. Není odrazem Lermontova sociálního kontextu, ale kontextu celého vesmíru s jeho věčným zápasem o pozornost, o úsměv, slzu v oku, o to, nebýt sám v temném kosmu.

10 30.10.2022