Knišíl komentáře u knih

Inteligentní humoristická výprava, která přeci jenom není jenom šílenstvím. Závěr se mi hluboce vryl pod kůži, řekl bych až ke srdci. Ale není to vidět, to je právě ta síla silných knih, že se zaryjí hluboko, ale nezraňují, nýbrž pohladí, a vy víte, že jste opět mohli být svědky toho, že umění je více než pouhá zábava.

15 03.04.2021

Pod zahradou je velmi dobrá novela, kde Greene ukazuje svoji docela odlišnou tvůrčí tvář. Druhá povídka o pochybujícím katolíkovi je již typická Greenova próza. Poslední povídka, za mě asi celkově nejslabší, je zase výlet do zvláštní oblasti post-apokalyptické sci-fi. Kniha také obsahuje skvělý doslov pana Škvoreckého. Škoda, že jedna povídka z původní anglické verze, musela být cenzurou režimu odstraněna. Jiný, ale stále vynikající Graham Greene.

11 01.04.2021

Skutečně první americký román, jenž snese srovnání s tím nejlepším, co nám dala evropská literatura 19. století. Velmi zjednodušeně je román o tom, že se má mluvit a jednat pravdivě, a tím je nesmrtelný. Obdivuji Melvilla a Melville obdivoval Hawthorneho, proto není překvapením, že i já nakonec obdivuji Hawthorneho. Dříve jsem četl a do paměti se mi nezapomenutelně vryla sbírka povídek Mateřské znaménko, a nejinak tomu bude i se Šarlatovým písmenem. Jedná se o velmi dobrý historický a o vynikající eticko-psychologický román, který je stylisticky vybroušený, a Hawthorne je po právu řazen mezi takové autory jako byli Poe, Melville či Irving.

16 29.03.2021

Prozatím si nechám jednu hvězdičku v záloze pro další díly, každopádně se jedná o zajímavý počin, a pro mě, literárního šílence, zvlášť parádní četbu-prohlížení. Chystám se i na další díly a uvidím, kam mě osudy Tommyho Taylora zavedou. Již teď však má tato sérii velmi dobře našlápnuto a pomalejší rozjezd prvního dílu rozhodně není slabinou.

8 21.03.2021

Další z vynikajících děl zlatého věku ruské literatury. Od Gogola jsem četl také Vij a musím se přiznat, že to teda byl mistr spisovatel, a vůbec se nedivím, že Dostojevský se od něho učil. Nechci být přílišný nostalgik a sentimentalista, ale myslím, že se najde opravdu málo současných autorů, který se Gogoli vůbec jen přiblíží, nemluvě o tom, že na rozdíl od nich je Gogol dnes považován snad za přežitek a nudnou povinnou četbu, která se asi ani již nečte, ale spíše se nazpaměť učí z výtahů na internetu. Škoda, a to prosím nejsem nijak moc stár, nejsem žádný stařeček, který by nadával na mládež, jen myslím, že by bylo dobré více číst Gogola, než třeba rádoby literaturu, ale najdou se dnes i tací autoři, kteří jsou kvalitní, ale o to méně známí než autoři "severských detektivek" a "šokujících vražd", tak např. Marías, Auster či Saramago, ale kolik lidí tady je opravdu četlo a zná?

18 20.03.2021

Jedná se o krásné zpracování jednoho z mých neoblíbenějších románů. Bílá velryba je monumentální dílo americké literatury a tento komiks se hrdě může vypínat vedle tohoto románu. Chaboutému se podařilo vystihnout duši románu a v tomto černobílém visuálním provedení uvést fatalistickou cestu za pomstou do nového kabátku. Ano, i když je román lepší, protože přeci jenom je Bílá velryba filosoficko-náboženské rozjímání atd., a tak je do komiksu těžko převoditelné, Chaboutého adaptace se nemá za co stydět. Bílá velryba je pro mě románem, ke kterému se budu vracet a i tento komiks mi zůstane v mé osobní knihovně k dalším nahlédnutím.

14 19.03.2021

Marías snad získá v dohledné době Nobelovku za literaturu, myslím, že to ani jinak u tohoto graciézního spisovatele nejde. Jeho styl je ladný, sklouzává po jazyku a ukazuje, že dnešní většinová produkce pro masové čtenářstvo je kvalitativně o hodně níže. Možná se jedná až o příliš literárně akademický styl, ale Marías má toho hodně co říci o čase, smrti a paměti. Bohužel asi není dostupný všem čtenářům, a právě ta intelektuální náročnost jeho próz mu asi brání, aby se dostal do širšího povědomí. Každopádně to nemá býti výtkou, protože jeho romány i tak jsou čtivé, plné tajemství, napětí a odkrývání pravd. Doporučuji pro všechny čtenáře, a zvlášť pro ty, kteří kromě zábavy a zkrácení času chtějí též skutečné umění.

10 18.03.2021

"Je dána hranice toho, co dítě může přijmout, strávit; ne toho, co může uvěřit, neboť dítě může uvěřit všemu, dá-li se mu čas, ale toho, co může přijmout; ta hranice je v čase, právě v onom čase, který živí víru v neuvěřitelné." (s. 46)
"Ženy totiž, jak říkával otec, se zřejmě nikdy ničemu nepodrobí: ať je to vítězství nebo dokonce i porážka." (s. 136)
"… tehdy jsem pomyslel na ženu v třicíti jako na symbol odvěkého, věčného Hada, a pomyslel na muže, kteří o ní psali, a tenkrát jsem si uvědomil nesklenutelnou propast mezi veškerým životem a vším, co bylo napsáno – pochopil jsem, že ti, co mohou, žijí, ti, co nemohou a dost se natrpí proto, že nemohou, o tom píší." (s. 150)

Když jsem před pár lety odložil Divoké palmy po pár stranách s tím, že se to fakt nedá číst, nepomyslel jsem si tehdy, že za pár let bude Faulkner jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů, ke kterému se asi budu opakovaně vracet již po zbytek svého života. Nepřemožení jsou příběhem o silné jižanské babičce, která teda ale měla kule, a také o tom, že hříchy otců můžeme odmítnout a začít od sebe jinak. Ten závěr je famózní, a kdo četl Bibli určitě v něm uvidí paralelu s Kristovou nastavenou druhou tváří. Co definuje civilizovaného člověka? Možná je to přece jenom schopnost nést pečeť oběti za druhé.

12 08.03.2021

Vím, že jde o deník knihkupce (či spíše antikváře), a tak člověk nemá očekávat nějaký komplexnější příběh, ale myslím, že právě příběh je to, co odlišuje dobré memoáry od těch špatných. Příběh lze najít v každodenních aktivitách a monotónost má být narušena uměleckým pohledem na všednost. Tohle totiž není ani odborná publikace ani popularizační, ale spíše opravdu prosté záznamy, bohužel zde chybí hloubavé myšlenky nad tím, co je to být čtenářem, co je kniha jako umělecký artefakt a co jako zboží, proč vlastně číst atd. Jedná se o suchopárný popis, kterého je schopen skoro každý, kdo někdy napsal alespoň nějakou slohovku z češtiny. Pro mě bohužel velké zklamání a někde před 200 stranou jsem musel knihu odložit. Můj čas je asi příliš drahocenný na čtení spíše průměrné knihy. Vadilo mi zde spoustu věcí, a to např. repetetivnost, ta přece není nutná, slabá stylistika, neustálé stížnosti na Amazon (ano jsem zastánce tištěné knihy, ale zároveň vím, že doba je neúprosná, a tak se člověk musí být schopen adaptovat). I když se jedná o deníkovou formu a o popis všedních dní v knihkupectví, myslím, že uměním je schopnost to podat tak, že vám to aktualizuje vaše vnímání světa a prožívaných situací, tohle však byla pouhá deskripce bez snahy o zachycení toho podstatného, a bez toho se obejdu. Radši si něco znovu přečtu od Alberta Manguela, případně Schopenhauerovy či Sabatovy eseje o literatuře.

7 06.03.2021

Tato Blakeova sbírka básní obsahuje jeho báseň nejznámější, totiž Tygra:

Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo kdy smrti vezme moc
a dá ti strašnou souměrnost?

Krásná báseň, kde se Blake zamýšlí nad tím, jak je možné, že Bůh vedle beránka také stvořil nebezpečného tygra. Jenže jak se píše v knize Jobově:
To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? (Jób, 2:10)

Tygr je pak symbolem lidí dravců (nejde tady o to zvíře jako takové, to zlé určitě není), lidí, kteří baží po krvi nevinných. Jób je myslím odpovědí na Blakeova Tygra. Utrpení je téměř nevyhnutelné, protože lidé mají svobodnou volbu zda budou tygrem či beránkem.
Další báseň, která mě zaujala je Nikdy lásku nechtěj říct:

Nikdy lásku nechtěj říct,
nelze ji říct úplně,
neboť vánek vane vždy
tiše, neviditelně.

Myslím, že ono je skutečně někdy velmi obtížné slovy popsat to, co se nazývá láska. Ta se skutečně musí žít, a jedině tak se realizuje, milostné dopisy jsou vždy jen doprovodem konání lásky.

20 03.03.2021

Reminiscence na Greenovy romány, tak by se dal podat můj první dojem po dočtení i v souladu s Matouškovým doslovem mě skutečně McEwanovo vylíčení člověka pod tlakem okolností připomnělo Greenovy hrdiny. Jedná se o můj druhý román od McEwana (prvním byla Sobota), a musím říci, že z prvního čtení díla tohoto autora, které se uskutečnilo již před dlouhými 9 lety, si toho moc nepamatuji. Vím však, že mě tenkrát ještě McEwanova tvorba asi moc nezaujala, proto asi ta dlouhá čtenářská pauza jeho románů. Myslím, že tato čtenářská propast byla způsobena jednoduše tím, že jako čtenář jsem tenkrát byl ještě malý batole, které se teprve učilo chodit těmi správnými směry a nenarážet na podružnou četbu, ale naopak se zachycovat za nohavice velikánů, kam McEwan rozhodně patří. Někdy je dobré dozrát na danou literaturu. Faulknera jsem zprvu také odmítl a přečetl až na podruhé s nějakým časovým odstupem. McEwanův výlet do Berlína 50. let je pozoruhodnou směsí romantiky, špionáže a zatraceně pochmurného čtení, které však nepostrádá na universální výpovědi o lidském jednání, které se příliš nemění. Solingen, Solingen, tohle slovo mi jen tak z hlavy nevymizí.

17 01.03.2021

Hluboké náboženské dílo, které zpracovává jedno z úhlavních témat kritiky křesťanské víry, totiž to, jestli Bůh ke zlu mlčí. Mlčení je také výborný historický román a pro mě se jedná asi o nejlepší dílo japonské literatury, které jsem zatím měl tu možnost přečíst. Určitě se ještě k Endóově próze vrátím.

22 21.02.2021

Dostojevský je mistr myšlenek i slova, i když právě stylistika je mu někdy vytýkána, myslím, že psal lépe než 99 % dnešní literární produkce. Krokodýl je kratičká satirická novelka či delší povídka, ze které se patrně mohlo vytěžit více, přeci jenom se však ve výsledku jedná o črtu, i když črtu mistrovskou. Hodnotím v porovnání s delšími romány od Fjodora, a tak nutně jednu hvězdičku ubrat musím, v rámci konkurence to však má Michajlovič rozhodně za plné. Pochválit musím též nakladatele, že vydal toto méně známé Dostojevského dílo a to v krásném doprovodu Kulhánkových ilustrací. Ve výsledku se tak jedná o nádherný kousek v mé knihovně a posun k cíli, a to přečíst komplet v češtině vše od Dostojevského.

10 10.02.2021

Přemýšlel jsem poměrně dlouho, jak toto kraličí dobrodružství vlastně hodnotit. Pamatuji si totiž na to, že jsem jako dítě viděl filmovou adaptaci z roku 1978, a tenkrát to pro mě byl nevšední zážitek a asi navždy mi zůstanou určité záblesky z tohoto filmu v paměti. Moc jsem si však nepamatoval, jak to vše skončí a o čem přesně to vlastně bylo, než jsem začal číst knihu, tak jsem akorát věděl, že to bude o cestování, králících a že to možná ani není dětská kniha. Všechny tři věci se mi potvrdily. Skutečně jde o jakéhosi hybrida, který se chvíli tváří jako kniha pro děti, jindy jako kniha pro dospělé. I když Adams tvrdil, že psal pro své dcery a že se za jeho příběhem nemají hledat paralely s naším světem, tomu skutečně věřit nelze. Myslím, že knihu ale děti číst mohou také, možná však některé alegorie úplně nemusí pochopit, na druhou stranu, možná je ono čisté dětské čtení, které může být mile naivní, možná vůbec nejlepším způsobem, jak si tuto knihu užít. Osobně jsem na text příliš mnoho koukal jako na alegorickou cestu, kdy mě často napadalo, že Pětík je prorok a Lískáč Ježíš a jejich cesta je exodem z Egypta, Čistec je římský utlačitel nebo komunistický tyran atd. Bohužel největší problém jsem měl se stylistickou stránkou díla, obsahově ji nelze nic moc vytknout, kniha je nabita událostmi a příběhy a to rovnou na dvou rovinách (aktuální příběhy Lískáče a spol. a mytologické El-Hreránovy příběhy), popis kraličího života není až tolik z antropomorfizován a Adams se ani nebojí být někdy dosti krutý, páč ona příroda také nic neodpouští. Avšak stylistická rovina textu mi úplně nesedla, zdali to bylo způsobeno překladem nevím, ale některé věty mi přišli krkolomné či úplně zbytečné, když bylo popisováno zřejmé a vyplývající z předchozího textu. Možná Adams chtěl ulehčit začínajícím čtenářům čtení či co, ale podle mě by text prostě mohl být zkrácen o některé zbytečné pasáže. Bohužel mi přišly i některé dialogy uměle roubované a nesmyslné, ale jak píšu, možná je to vše pouze snaha ulehčit čtení dítěti, protože jinak je Daleká cesta celkem dějově komplexní a má vícero vrstev vyprávění. Každopádně nejsem si zcela jist, zda Adams věděl pro koho píše, a možná právě z toho plyne mé rozhořčení, pro děti se píše nějakým způsobem a pro dospělé zase maličkou jiným. Zde se to celkem střídá a já vlastně nevím jako čtenář, jak mám k textu přistupovat, což je zřejmě asi jen můj osobní dojem, ovšem stojím si za tím, že kniha je to dobrá, ale nakonec přece jenom mi zůstane v paměti spíše její filmové zpracování. Možná kdybych knihu četl jako dítě před filmem, bylo by tomu naopak.

11 09.02.2021

Burns má specifickou kresbu, která mě nepřestává fascinovat. Tematicky je mi jeho tvorba též blízká. U Burnse nenajdete antická těla superhrdinů, leda obtloustlého wrestlera, který si v každém druhém políčku zapálí cígo a někoho pošle do prdele. Ještě bych rád podotkl, že Burns je puntičkář, a tím je mi také blízký. Když je El Borbah v druhé povídce postřelen do levého ramene, je jizva z tohoto zranění patrná i v dalších dílech, která vznikaly v dalších létech, a nikde Burns neopomněl zakreslit jizvu, dokonce se díl od dílu více a více zaceluje.
I když El Borbah není rozsahově ani tematicky tolik bohatý jako Burnsovo Magnus Opus Černá díra, je i tak příjemným zpestřením jindy náročného čtení. El Borbah je pro mě prostě komiksové vysoce kvalitní guilty pleasure, což si trochu odporuje, že? Černobílá navíc sluší noiru, vlastně je s ním zatraceně spjata. Do kategorie detektivního noiru El Borbah do určité míry rozhodně patří, i když dokáže ironizovat dokonce i již tak ironický žánr.

8 08.02.2021

"Neměj obavy: až přijde rozkaz jít –
a bez odkladu – tam, kam musí každý v krátku ,
kus mého života bude dál tady žít
v těch řádcích, které ti ponechám na památku.
Až si v nich budeš číst, potom tvé oči spatří,
že jejich větší část jsem tobě zasvětil:
země, ta dostane ze mne prach, jenž jí patří,
a tobě připadne můj duch, ten lepší díl.
Tak ztratíš jenom to, co červům náleželo,
bědný lup, který si srp smrti na mně vzal,
rmut a kal, který tu nechá mé mrtvé tělo,
přespříliš ohavný, abys naň vzpomínal.
Cenu má jenom to, co bylo uvnitř v těle,
a to ti zůstane na věky věků celé."
(Sonet 74)
Shakespeare nám tu zanechal nezapomenutelnou sbírku sonetů, které ukazují, že láska asi skutečně nezná konvencí. Ať Sonety obklopuje aura dohadů, kdo byl kdo, a zdali byl Skakespeare homosexuál či ne, pro mě zůstává nejdůležitější jedno poselství, že pravá láska má za přední duši a teprve pak tělo. Exupéry by řekl, že důležité je to, co oči nevidí, a že máme koukat srdcem.
A pokud neznáte Gilmourovo zhudebněné zpracování sonetu 18, tak si ho rychle zkoukněte viz https://www.youtube.com/watch?v=S8Osse7w9fs&ab_channel=scoobydino

20 07.02.2021

První polovina sbírka mi úplně neseděla, přeci jenom je pro mě avantgardní poetismus asi až příliš vzdálen. Mám snad nejraději romantické básně Huga, Poea či Puškina. Ale od Edisona dál už si mě Nezval získal. No alespoň se jedná o předválečnou Nezvalovu tvorbu, jeho poválečnou tvorbu silně ovlivněnou politikou už nemusím (hymnus na masového vraha Stalina snad nemusím připomínat). Na celé sbírce si tedy nejvíce cením Edisona, báseň krásná, oslavující individualitu a kreativitu, která má i jakýs takýs děj a především pravidelný rytmus.
"Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule
a jen Newton doved těžit ze své boule
tisíc lidí mělo epilepsii
a jen svatý Pavel uzřel hostii
tisíc hluchých lidí bloudí beze jména
a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena
tisíc šílenců již táhlou zámořím
a jen Nero doved zapáliti Řím
tisíc vynálezců jde k nám za sezónu
jenom jeden z nich však byl ten Edisonův"

Silvestrovská noc mi zase připomněla Poeova Havrana, snad ona mramorová ručka těžítka mi evokovala chladnou Lenoru, no celkově jsou ty básně celkem smutné, ale krásně smutné.

11 01.02.2021

Chtěl-li bych někoho, kdo nezná Philipa, odradit od čtení jeho knih, strčil bych mu do ruky Valis. Valis je hodně nevšední literární zážitek na hraně mezi autobiografií a náboženskou sci-fi. Četl jsem po dočtení i nějaké studie od Dickovi a jeho tvorbě, a je to v současnosti možná jeden z největších oříšků pro literární vědu, jak vůbec k Dickovi přistupovat. Jak ukazuje jeden z citátů níže, je hranice mezi příčetností a šílenstvím velmi kluzká, a u Valise jsem měl chvíli pocit, že byl Dick pomatený blázen, chvíli pocit, že možná byl prorok, ale pak bych se asi s velkou pravděpodobností dopouštěl hereze. Valis je protknut gnosticismem, ale zároveň ho lze číst jako příběh o šílenství. Je to skutečný oříšek, jehož rozlousknutí není vůbec jednoduché. Samotnému se mi nechce pročítat 8000 stran Dickovy exegeze, kde myšlenky nakousnuté ve Valisu i v jiných svých knihách rozváděl. Jsou to zápisky šílence? To opravdu nevím, velká část v pasáží ukazuje, že Dick si byl vědom svého šílenství. Je si blázen vědom toho, že blázní? Dick po svém zážitku "2-3-74", byl asi už někdo trochu jiný, každopádně ona ontologická nestabilita, podvrácené světy a falešní bohové byli Dickovým tématem vždy. Valis lze chápat různě, ale nelze se vyhnout tvrzení, že je jakýmsi vyznáním Dicka k tomu, co se mu stalo v březnu 1974. Přes všechny nejasnosti a i přesto, že po dočtení vlastně spoustu věcí nechápu, musím říci, že Dick umí psát, měl talent jako hrom, přesto však myslím, že Valis by neměla být pro případné zájemce první Dickovinou, protože přece jenom je dosti náročný i pro ostřílené veterány Dickových próz.
Níže uvádím citáty, které mě při čtení nejvíce zaujaly:
"Hranice mezi příčetností a šílenstvím je tenčí než žiletka, ostřejší než psí tesák, a kličkuje rychleji než zajíc. Je nezachytitelná jako přelud. A snad ani neexistuje, snad je přelud." (s. 55)
"Lidé vědí sami od sebe, jak najít smrtonosná slova, ale na ta hojivá musíte mít školy." (s. 68)
"Realita je to, co nezmizí, když tomu přestanete věřit." (s. 78)

PS: Nechybí ani Dickův typický cynický/černý humor viz případ Kevinovy kočky jakožto symbolu nesmyslnosti lidského utrpení. Představa mrtvé ztuhlé kočky, kterou Kevin vytáhne před Bohem a drží ji jako pochodeň za ocas, aby mu vrazil do očí pozemské utrpení, je – promiňte – prostě komická.

14 28.01.2021

Bible je nesmírně bohatý informační zdroj, který každého, opakuji – naprosto každého, může obohatit. Jako každé velké dílo plné bohatých myšlenek, je i Bible zneužitelná různými lžiproroky atd. O tom však psát nechci. Co říct ke knize, jež stojí pevně (i když by ji někteří rádi viděli stát na vratkých nohách) v základu naší evropské společnosti? Nemusíte být věřící, abyste znali alespoň část příběhů, což dokazuje, že biblické příběhy jsou kulturní determinací naší společnosti. Judeo-křesťanská tradice je naší kulturou a chápáním světa vůbec prostoupena. Hodnota lásky k bližnímu svému a z toho vyplývající svoboda je něco, co si musíme zachovat. Pokud bych měl vybrat jedinou jednu knihu, která je nezpochybnitelnou součástí evropského literárního kánonu, je jím právě Bible. Kniha psána skrze stovky let, desítkami autorů spojených jediným Jedním mocným autorem, je také knihou, kterou bych si vzal já osobně na pustý ostrov, protože vím, že i když jsem ji včera dočetl, otevírat a číst ji budu po zbytek svého života.
1 K 10, 13
"Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát."

Kytici jsem kdysi čet k maturitě
bude to již dlouhých osm let
tenkráte byl to pro mě nový chmurný svět
kdy balady jsem čet, když šel jsem na kutě

Dnes vrátil jsem se k nim rád
v komiksové podobě, v nově ušitém kabátku
já přirovnal bych ono čtení ke svátku
znovu jsem si připomněl, že hřích následuje pád

Zločin je následován vinou a pak trestem
jedinou záchranou je vážné pokání
když z okna koukám na lednové tání
vím, že znovu čtením prošel jsem opět testem

Jehož výsledek radostně oznamuje
že Erben je stejně dobrý básník jak světový Poe
a kdo říká opak, tomu řeknu vole
běž si přečíst Kytici, to je četba moje

25 21.01.2021