Knišíl komentáře u knih

"Člověk je tvor, který zvykne všemu – tohle je tuším jeho nejlepší definice." (s. 15)
Zápisky z Mrtvého domu jsou asi nejvíce autobiografickým počinem Dostojevského. Jeho potrestání jako člena Petraševského spolku a následné prohlédnutí, že ten módní socialismus asi napáchá více zla než carský režim, a že tedy to jeho uvěznění asi mělo smysl, protože z něho vyšel jako uvědomělejší, to je myslím, hlavní, co si ze Zápisků odnést, ještě kromě toho, že i zlí lidé jsou někdy dobří, a že ne všichni trestanci jsou zrůdy.
Jelikož jsem četl vydání z padesátých let, nechybí asi nutné proleninovský doslov, který zdůrazňoval Dostojevského "socialistické cítění", a umenšoval klíčový Dostojevského duševní přerod. No beru to jako nutné zlo, a myslím, že román Běsi skutečně ukázal, že Dostojevský moc dobře věděl, kam povede manipulace prostého sedláka, ale pochopitelně o tom v doslovu není ani čárka.
Samotnému románu není co vytknout, je autentickou výpovědí o životě v káznici, ale nadto také se vyznačuje hlubokým pochopením lidské duše, a málokterý autor viděl tak hluboko a pravdivě do duše jako Dostojevský.

18 10.01.2021

"Z řečeného je patrno i to, že úkolem básníka není podávat, co se skutečně stalo, nýbrž to, co by se stát mohlo a co je možné podle pravděpodobnosti nebo nutnosti. Dějepisec a básník se totiž neliší tím, že píše veršem nebo prózou; vždyť i dílo Hérodotovo by se dalo převést do veršů a v té veršované formě by zůstalo jakýmisi dějinami stejně dobře jako bez veršů. Oba se však liší tím, že jeden vypráví, co se stalo, kdežto druhý, jaké věci by se stát mohly. Proto je poezie věc filosofičtější a vážnější než historie; báseň totiž liší spíše věci obecně platné, kdežto dějepisectví jednotlivosti. Obecně platné je to, co asi člověk za určitých vlastností pravděpodobně nebo nutně hovoří či dělá; na to se zaměřuje poezie a dává postavám jména. Jednotlivosti myslím, co činil např. Alkibiades nebo co se mu stalo." (s. 44-45)
Aristotelés podává zhuštěně pravidla umělecké tvorby, která jsou platná dodnes. Koncept mimésis nemáme chápat jako jakési pasivní napodobování života (tak spíše u Platóna), u Aristotela je mimésis tvůrčí aktivitou básníka, který nemá zobrazovat reflexivně, dokonce je dovoleno se odpoutat od skutečnosti, pokud je tím lépe dosaženo básnického cíle, totiž představení určitých věcí, které mají způsobit soucit či strach, a konečně vyvolat očištění, totiž katarzi.
Aristotelovu mimésis osobně považuji za kritickou mimésis, která kouká na to, jak je skutečnost reprezentována, básník pak není plně vázán na věci skutečné, věci jak se staly, nýbrž může zobrazovat věci, jak by se stát mohly, a ukazovat to tak, aby dodržoval vnitřní logiku díla, tedy podle nutnosti či pravděpodobnosti. Avšak i logika někdy může být porušena, protože je pravděpodobné, že se někdy věci dějí jinak i na úkor pravděpodobnosti.
Poetika je sice kratší Aristotelův spisek, ale o to je bohatší. Je však potřeba kritického pohledu a neodmítnout mimésis jako zastaralý literární koncept, ona totiž teorie fikčních světů má více společného právě s Aristotelovou literární teorií, než s postmoderním dekonstruktivismem. Stejně jako v teorii fikčních světů je vymezena jasně oblast mezi fikčním a nefikčním, stejně tak odděluje Aristoteles diskurz vědecký a básnický viz ukázka výše.
Základ pro kohokoliv, kdo se hlouběji zajímá o teorii literatury, povinnost pro literární vědce.

10 31.12.2020

Coetzeeho mám velmi rád, většinu jeho knih jsem četl a líbili se mi. Čekání na barbary, i když zřejmě patří mezi jeho nejznámější díla, mě bohužel úplně nezaujalo. Myslím, že se dalo lépe pracovat s dějem a postavami, plukovník Joll byl jenom míhající se figurka, jejíž charakter byl spíše plošší (i když možná to bylo autorským záměrem). Vyprávění mi přišlo někdy dosti monotónní (opět asi šlo o záměr), každopádně celá fabule tak nějak vyšumí do ztracena. Ač se rozhodně nejedná o špatný text, přijde mi, že Coetzee mě již v jiných svých dílech okouzlil mnohem více.

11 19.12.2020

"Teorie fikce tudíž stojí před třemi úzce provázanými oblastmi zkoumání: aspekty sémantickými, které vedle metafyzických otázek zahrnují demarkační problémy typu hranic fikce, vzdálenosti mezi fikčními a nonfikčními univerzy, velikosti a struktury fikčního univerza; pragmatikou fikce, od níž lze očekávat zkoumání fikce coby instituce a jejího místa v kultuře; a stylistickými a textovými omezeními týkajícími se fikčních žánrů a konvencí." (s. 104)
Pavel ve svém úhlavním díle věnujícím se fikčním světům literatury nastavuje výzkumnou agendu, která trvá dodnes. Zajímavé dílo, které přebírá koncept možných světů z oblasti modální logiky, a snaží se jako jedno z mála prvních děl nastavit autonomní zkoumání literárních světů. Podnětné čtení.

Krásná a poučná četba. Ezopovy bajky jsou zářným příkladem morálního nikoliv moralistního umění. Nejsem si toliko jist, na kolik jsou tyto bajky v tomto provedení vhodné pro opatrností zhýčkaného dětského čtenáře, když hlupáka jelena sežere lev, avšak spočítá si orgány, mozek jelena chybí, ten sežrala liška, jež jelena lvovi do pasti nadvakrát nahnala, a mozek jeho pak sama sežrala. Lvovi liška odpoví, že jelen mozek neměl, ať ho nehledá, vždyť hlupák to byl, když nadvakráte do pasti lvové skočil. Nekorektní a surové, přesně tak, jak by to mělo být, a dítě se aspoň naučí, že je lepší nebýt hlupákem, jenom se nebát svazujících konvencí dnešní rádoby ochranářské společnosti té naší Cancel kultury, páč pak by hlupák nebyl potrestán, přece za to nemůže, že je hloupý, a vyhřezlé vnitřnosti v dětské knize? To už vůbec ne.

17 13.12.2020

"Je strašně podivné zjistit a uvěřit, že vás někdo miluje, když víte, že na vás není nic, co by se komukoli, kromě rodičů nebo Boha, mohlo zdát hodno lásky." (s. 105)
Graham je pro mě Dostojevský 20. století, nelze asi jinak o něm smýšlet. I on staví své dílo na polyfoničnosti, tedy dialogu různých přesvědčení, přesto všechno nakonec stejně brání víru, ale není to samozřejmě jednoznačný vztah, vztah neproblematický, ale vysoce kritické uvažování, které je komplexní a je radost takové vyznání v próze číst. Někdy je dobré si poslechnout i extrémní názory ateistů s jahodou na bradě, protože nakonec právě a priori daná uzavřenost před jakýmkoliv jiným pohledem, než svým vlastním, brání člověku uvěřit.

15 12.12.2020

Jak jinak u Dostojevského než za pět hvězd. Fjodor byl geniální myslitel, o věcech musel hodně přemýšlet a pak je teprve vrhnout na papír. Je mi jasné, že si toho hodně vytrpěl, a je to znát na jeho textech, ač nejsou stoprocentně stylisticky perfektní, opravdovost z nich sálá. Umělecká autenticita je Dostojevského největší zbraní. Byli tu lepší stylisti, ale málokdo mě dokáže tak připoutat k textu, vybičovat moji imaginaci a zapojit myšlení jako právě texty tohoto ruského velikána. Jen nevím či se mi snad jen zdá, že dnes ho zase tolik lidí nečte. Nemám pro to data, ale adorace slyšíš spíše na škrábaly laciných zápletek rádoby psychothrillerů, které ve skutečnosti nesahají takovému Zločinu a trestu ani po paty.

25 08.12.2020

Démon
V těch dnech, kdy všechny dojmy bytí
novostí zářily mi vstříc –
slavičí zpěv i v lukách kvítí
i jiskry dívčích zřítelnic,
kdy čest a svoboda a sláva,
umění, krása, hudba, zpěv
a sladká láska přelétavá
tak silně bouřívaly krev –
začal se za mnou tajně ploužit
jakýsi temný génius
a tam, kde chtěl jsem radost prožít,
zaséval tesknotu a hnus.
Pochmurná setkání to byla –
smál se, byl divný na pohled
a jeho slova potměšilá
do duše lila chladný jed.
Pokoušel prozřetelnost samu,
rouhal se jí a pomlouval;
svoboda ničím nebyla mu
a všemu nadšení se smál.
Lásce a kráse říkal zdání,
pohrdal životem a dnem –
a odpíral své přitakání
i vesmíru i všemu v něm.

Puškin byl realistický romantik a pravděpodobně znal život ze všech jeho stránek lépe a dokázal vidět "pod pokličku" více, než kdokoliv jiný v dané době. Jak zmíněná báseň Ďábel poukazuje, zlo je v nás a musíme s ním bojovat, ježto se nejeví hned, ale pomaloučku se lísá, a říká že vždy zlo vykonat chce, dobro vykoná. Nakonec se z něho poučíme, změníme sebe a tak své okolí, jenom se nebát pohledět tygrovi do očí, a to se Puškin zřejmě nebál. Nakonec umřel jako romantik s velkým R. Škoda mohl toho napsat mnohem více, více Oněginů. Převeliká to škoda pro celou světovou literaturu.

A dlouho milovat mne bude lid, pln vděku,
jejž dobrým citům jen jsem učil zpěvem svým.
Vždyť volnost volal jsem v tom našem krutém
věku
a milost psancům ubohým.

Jak předvídavě předpověděl svoji slávu Puškin. Slávu toť oprávněnou.

16 08.12.2020

Burnsův Magnus Opus nabízí body horor s netriviální zápletkou a imaginativní silou, jež mě osobně velmi bavil, a ač komiksy nejsou zrovna moje silná čtenářská stránka, musím se přiznat, že právě Black Hole (čteno v originále) je opravdovým Masterpiece mezi komiksy, a budeme-li je řadit mezi literaturu, tak i v rámci literárních děl. Černá díra není jenom příběhem teenagerů, ale universální výpovědí o oné mlžné hranici mezi dospíváním a dospělostí, která se s člověkem táhne již po celý život. Skutečně nikdy úplně nedospějeme. Jizvy mládí přetrvávají a vplouvají do vrásek výrazů našich stařeckých kukučů.

6 07.12.2020

Arts est celare artem neboli hrubě přeloženo Skutečné umění je skrýt umění.
O'Brien je poměrně k jiným irským velikánům (Joyce či Beckett) v našich luzích a hájích málo znám. Myslím, že je to škoda, neboť jeho psaní je zábavné a ve svým premisách postmoderní záležitostí. Právě U ptáků plavavých je vlastně knihou o spisovateli jež píše knihu o spisovateli jež píše o svých postavách, které se tak trochu vzbouří a píší o svém autorovi, který se musí chtě nechtě podrobit mukám. Samozřejmě je to vše okořeněno O'Brienovým humorem, avšak docenit ho myslím může jen ten čtenář, jež si přece jenom hoví ve více intelektuální literatuře o literatuře. Připomnělo mi to též jeden Belmondův snímek, též vynikající komedie. Jednu hvězdičku ubírám, a to jen proto, že Třetí strážník se mi přece jen líbil o něco více. Nicméně to nijak neubírá na čtivosti a intelektuální hodnotě tohoto vskutku originálně neoriginálního díla.

6 01.12.2020

Filosof byl všestranným badatelem, jež dnes již je možná jen představitelné, aby se někdo věnoval tolika oborům. Mistr Filosof se zaobíral jak přírodovědou, etikou, politikou, filosofií, básnictvím, metafyzikou, logikou, tak právě i psychologií.
Jeho vhled do duše jako principu života je myslím i dnes aktuální, a přece jenom jsme více než jen hmota, a proto ty pokusy vytvořit umělého člověka pořád selhávají.
Filosof rozlišuje tři duše a to vegetativní, smyslovou a rozumovou. Nižší je vždy nutno zahrnout do vyšší. Rozdíl mezi smyslovým vnímáním a rozumovým poznáním budiž v těchto řádcích vyjádřena:
"Důvedem jest, že činnost vnímání vztahuje se na jednotliviny, vědomost na povšechniny; tyto pak jsou jaksi v duši samé." (s. 35)
Za zajímavé též považuji pasáž, kdy Filosof uvažuje nad rozdílností obrazivosti (imaginace) od prostého smyslového vnímání a naopak rozdílnosti též od rozumového chápání.
Rozhodně se jedná o vcelku čtivý spisek, který sic krátký plný vznětných podnětů k přemýšlení.

8 29.11.2020

"Je pak bytost, ať v příkladu dím, jako: člověk, kůň; a koliké, jako: dvouloketný, tříloketný; a jakové, jako: bílé, mluvovědné; a vztažné, jako: dvojnásobné, polovice, větší; a kde, jako: na trhu, v Lykeii; a kdy, jako: včera, vloni; a ležeti, jako: leží, sedí; a míti, jako: je obut, je ozbrojen; a činiti: řeže, pálí; a trpěti, jako: řeže se, pálí se."
Znovu Filosof ukázal, že filosofické spisy mohou být krátké a přesto výstižné a vysvětlující.
A těm, kdo relativizují pravdu, prosím přečtěte si něco od Aristotela, neboť:
"A pravdivá řeč ta není ovšem nijak příčinou, že věc v skutku je, věc ale jeví se arci jaksi příčinou býti, že řeč je pravdiva. Neboť že věc je neb není, tím řeč pravdiva nebo křivá slove." (s. 39-40)

6 25.11.2020

Krásné verše velkého francouzského romantického básníka a romanopisce Victora Huga, troufám si říci, známějšího právě jako autora románů, než veršů, jsou dokladem, že velký spisovatel musí býti i velkým básníkem, a že románová tvorba je často tvorbou prozaické básně.
Už když jsem začal číst první báseň sbírky Neronův slavnostní zpěv, věděl jsem, že mi Hugovy verše k srdci přirostou, nutno říci, že je to mé první seznámení s tímto velkým básníkem. Další úžasná báseň je Mazeppa, kde Hugo zpracovává podobně jako dříve Byron, příběh ukrajinského revolucionáře připoutaného ke koni.
Báseň Kde konec všeho je...? zase pokládá důležitou otázku svobody lidského jednání. Báseň Protože se mé rty... je o lásce a jejím trvání, protože "Láska je mocnější než zapomenutí! – "
Huga mohu jedině doporučit, jeho básně jsou krásné a co se témat týká i variabilní, některé obsahují nějakou formu přemítání v naraci Olympiův smutek, jiné jsou spíše kratičkou scénou, obrazem jako např. Za jednou z barikád...
Romantismus je směr mi blízký, ale stejně jako realismus má své pro a proti, a buď je akceptujeme a přijmeme, že vše není dokonalé, nebo zanevřeme na celou literaturu. U romantismu to může být někdy až hraničící sentimentalita, u realismus zase přílišná popisnost, ale stejně mám oba tyto literární směry rád.

9 21.11.2020

Jedná se o základní publikaci zpracovávající teorii fikčních světů, a jako Češi můžeme být pyšní, že právě tato teorie je z velké části českým objevem. Její počátky se však dají datovat až k možným světům Leibnizovy teorie nejlepšího z možných světů a dalším rozvinutí možných světů bylo a je součástí praxe logiků. Teorie fikčních světů se však od možných světů liší, že pojímá možné světy v rámci omezené textury, což s sebou nese určité změny, co do úplnosti/neúplnosti světa atd. Doležal podává hutný text, jež ze své podstaty nemůže být vyčerpávající, avšak myslím, že Doležal řekl vše co mohl v dané chvíli, a je také na jeho pokračovatelích, rozvíjet nadále tuto slibnou teorii. Sám se přidávám k podpůrcům této teorie a to z několika důvodů. Za prvé, teorie fikčních světů vyděluje fikci od aktuálního světa, což umožňuje literární fikci určitý stupeň autonomie (neznamená to, že by fikční literatura nebyla v kontaktu s realitou, souhlasím s Ecem, že literární fikční svět je nutně parazitem aktuálního/reálného světa, ale vztah mezi těmito světy není 1:1, což by mohli tvrdit někteří naivní mimetikové, kritická mimese je již však jiná story). Za druhé, teorie fikčních světů je dílocentrická, přičemž ponechává aktivní roli čtenáře při rekonstrukci fikčního světa, čtenář však dílo/fikční svět netvoří. Za třetí, teorie fikčního světa je sémantikou dvou úrovní, extensionálního (makrostruktury světa) a intensionálního významu (významy přenášené samotnou texturou), oba významy jsou nezbytné a jejich zkoumání je přínosné.
Publikaci určitě doporučuji všem, kdo si chtějí počíst o tom, jak vlastně číst literaturu. Vnímám, že teorie možných světů v literatuře tedy teorie fikčních světů, může leckomu otevřít nová zákoutí mysli, a přemýšlet o literární fikci úplně jinak než doposud.

4 15.11.2020

Jsem asi jeden z mála, který četl Osamělost prvočísel až po knihách Čerň a Stříbro a Tělo. Právě druhý jmenovaný román z vojenského prostředí pro mě prozatím zůstává nepřekonán, a to i tímto bestsellerem. A je to vlastně dobře, že se Paolo posouvá a jeho psaní zraje. Osamělost prvočísel je román zkoumající důvody samoty, každá z postav je svým způsobem sama, a tak na rozdíl od románu Tělo, kde je individualita a samota částečně zrušena kolektivem vojáků, je v Osamělosti přítomna značná skepse jeho postav týkající se schopnosti navázat blízký kontakt s jinou osobou. Úspěch Prvočísel chápu, protože málokterý současný román lépe zobrazuje osamělost, i když máme nespočetné způsoby, jak navzájem komunikovat, které tu před 50 lety vůbec nebyly. Ono toto téma je přítomno i v Tělu, určitá pesimistická nálada, jenže on Paolo je autor navýsost realistický, a snaží se ukázat, jak to na světě chodí, přičemž nedbá na konvence romantický románů, ale ukazuje své postavy v jejich holé přirozenosti. Za tuto odvahu mu patří velké díky a těším se na Dobývání nebe.

23 09.11.2020

Málokterý autor dokáže tak dobře psát o psaní a literatuře samotné. Ecovy zamyšlení jsou četbou nejen poutavou, ale též obohacující. Kdo z nás někdy nepřistupoval k četbě jako jenom empirický čtenář, a nevysvětloval si děj dle své vlastní zkušenosti? Interpretace si však žádá, aby jste se stali čtenáři modelovými, a své zkušenosti ne popřeli, ale odpovídajícím alespoň odpovídajícím způsobem zkrotili.
"Je tu však ještě další důvod, proč se ve fikci cítíme z metafyzického hlediska lépe než v realitě. Existuje zlaté pravidlo, na něž spoléhají dekódovači a dešifrátoři – a to, že každou tajnou zprávu lze rozšifrovat za podmínky, že víme, že se jedná o zprávu. Problém s reálným světem tkví v tom, že se lidstvo od nepaměti ptá, je-li tu nějaké poselství, pokud ano, má-li smysl. Pokud jde o literární světy, nepochybujeme o tom, že je v nich poselství skryto a že autor jako stvořitel stojí za nimi a v nich jako množina instrukcí pro čtenáře." (s. 154)

7 03.11.2020

"Co bůh? Člověk?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest:
Tys sláva, čest.
Já hnis, vřed, puch:
Tys čistý duch"

Tuhle báseň nelze chápat dnešním "pohledem na svět". Bohužel si někteří čtenáři neuvědomují, že báseň byla psána v 17. století, kdy mor a války odhalovaly hnus a hnilobu lidství. Konečnost těla. Taková báseň je pak hledáním naděje ve vztahu k Bohu, je plna pokory, a naprosto chápu, že toto:

"Tak, tak, jak nejvíc mohu,
červíček na zemi vzdychám
o všeckomocném Bohu,
k němužto rychle pospíchám.
Já ten nejmenší cvrček
k nohám trůnu jeho padám,
zeměplazí červíček
cosi v temnostech předkládám!"

Spousta lidí to dnes nedokáže pochopit, protože žijeme pohodlný život, smrt je tabuizována a mluvit o konečnosti a nízkosti člověka oproti dokonalému Bohu (koule tříhranná), je kontraproduktivní pro dnešní nietzscheánskou společnost, pro níž pokora k větší a mocnější skutečnosti je zbytečným snižováním nadčlověka, ale myslím, že ono na té pokoře k něčemu vyššímu, člověka přesahujícímu, přece jenom něco je.
Odsoudit tuto báseň jako dílo opiátů je spíše znakem ignorantství, je důkazem nepochopení myšlenek, jež bez schopnosti se vžít do doby vzniku básně, je téměř nemožné docenit a pochopit. Navíc, co se týče jazykové stránky, je to opravdu to nejlepší z českého básnictví.

16 31.10.2020

Komiks jsem dostal jako dárek, sám bych si ho asi nekoupil, přesto musím ocenit nádherné Crepaxovy kresby, protože ty na rozdíl od příběhu za něco stojí. Času stráveného s tímto komiksem nelituji, ale jedná se pro mě spíše o takovou kratochvíli, než že bych si jí cenil více pro její myšlenky, ale na to tu jsou asi jiné knihy nebo komiksy.

7 28.10.2020

„Poezie ani beletrie prý nevysvětlily ani jediný jev! Ale copak blesk tím, že blýská, něco vysvětluje? On přece nemusí nic vysvětlovat, to my si musíme vysvětlovat jeho.“
Považuje-li někdo uměleckou literaturu jen za zábavu, je to spíše znakem jeho nízkosti a neschopnosti investovat čas do přemýšlení. Mluvím-li o umělecké literatuře jako zdroji poznání, ano vskutku souhlasím s Čechovem, že poznání je na straně čtenáře, ale informace o světě na straně knihy. Jen je potřeba chtít ty informace získat, vydolovat a přeměnit na znalosti. To je neodbytně spjato s určitým stupněm nepohody. Literatura je hierarchizovaná, na spodku jsou balasty, skutečně nic neříkající díla, nevypovídající o životě, zpracovávající banálně banality. Ale čtete-li Čechova, Dostojevského, Faulknera či Eca, musíte dojít buď k tomu, že je zahodíte, protože nemáte čas si lámat hlavu s jejich texty, problémů už tak máte dost sami, abyste se zaobírali cizími problémy, protože velká literatura nutně vychází z otázky Proč? A odpovědi nebývají rychlé a jednoduché. Nebo se do takové literatury zamilujete, a pak vám nutně vezme část života. Rozhodnutí, stojí-li vám to za to, je už na vás. Není nic špatného číst jen pro zábavu. Já se taky občas koukám na blbé seriály, a rozhodně bych si popel na hlavu nesypal.

11 25.10.2020

Autor Jiří Stodola se kouká na informační vědu z hlediska kritického realismu. Toto východisko není převládající u dnešních vědců vycházejících spíše ze sociálního konstruktivismu, a myslím, že je to škoda. Kniha je určena spíše studentům a odborné komunitě informačních vědců a knihovníků, avšak myslím, že je dobře čitelná a může zaujmout laika. Je pak však potřeba, alespoň základního filosofického minima. Autor vychází z pozice aristotelsko-tomistické filosofie, která dbá na korespondenční teorii pravdy. Takováto pozice má nesmírně důležitý dopad na to, jak je vnímána informace, a požadavek pravdivosti zakládá imperativ o němž lze říci, že povede k autentičtější společnosti, protože trvání na pravdivém poznání je odpovědí na postmoderní přístupy, jež bohužel dle i mého názoru postrádají opodstatnění pro skutečný život. Autor se tedy ze své pozice, jež je možná i celosvětově dosti originální v této vědní oblasti, věnuje pojmu informace, klasifikaci informace a její hodnotě. Poté rozebírá komunikaci a informační systém, zde se zabývá komunikací, jak ji představuje Roman Jakobson a informačním systémem Jiřího Cejpka. V závěrečné části se pouští do kritiky mcluhanismu, a zcela jasně se vymezuje proti tvrzení, že médium je sdělení viz. "Médium je zkrátka médium a poselství je poselství" (s. 112). Celá kniha je uzavřena vynikající interpretací Orwellova románu 1984 s poukazem, jak může postmoderní filosofie být nebezpečná, protože není-li pravdy, kterou je možné poznat, každý si může určovat svůj svět, je-li však svět nezávislý na subjektech, tak i pravda je nezávislá a nezmanipulovatelná.

2 25.10.2020