kofee komentáře u knih
Pohled na stromy se touto knihou mění. Tolik světů v sadech a lesích. Který je ten Tobiášův? Kdo žije na ostatních? Opatrujme stromy, je v nich víc, než jsme tušili.
Tolik nádherné fantazie, tolik puzzle příběhů. Geniálně napsané, s citem a láskou.
Byla jsem na farmě v Africe na úpatí Ngogského pohoří. Byla jsem na farmě v Africe... s Karen..
Překrásně vykreslené dojmy a nálady, cítíte žár planin a chlad afrických nocí, slyšíte zpěv domorodců, vidíte stín mraků přecházející po trávou rozvířených pastvinách, radujete se z přicházejícího deště, cítíte samotu i lásku. A ve všem je divoká svoboda, hluboký respekt a nakonec odevzdání.
Na začátek bizarní kousek, který má šokovat, a pak nekonečná rozebírání sadistických choutek možných vrahů. Fuj, nedočteno.
Konec dějové linky se dostane úplně jinam, než čekáte. Velmi pomalu se rozplétá zašmodrchané klubko vztahů a veřejně známá rodinná tajemství po letech ožívají. Nic není černo-bílé a láska má nezvyklé podoby zvrácenosti a zášti.
Fajn oddechovka pro dny, kdy hloubání může jen uškodit. Taková ta slepičí polévka pro duši.
Příběh tady a teď, pomalu plynoucí čas vychutnávaný přítomným okamžikem předkládaném na stříbrném podnose z několika úhlů pohledu. Možná tak lze pochopit pohnutky jiného člověka (třeba i "nehrdiny"), možná ne. Záleží jen na našem milosrdenství a schopnosti odpouštět.
Osudová láska na pozadí politických proměn Nepálu 20.století. Sárí, čapátí, božstva, prašný vzduch velkoměsta pod Himalájí. Parádně vykreslená atmosféra moderního Orientu.
Vzpomínky na Afriku se nekonají, Keňa jako proměněná od dob Isaak Dinesen. Drsná tvář Afriky podaná jak jinak než s černým humorem.
Pohádka o tom, jak francouzský Honza šel do světa, aby našel smysl života doma v Provence. Na jeho cestě nechybí mamon, kterému podlehne, ale jak to v pohádkách chodí, nakonec všechno dobře dopadne.
Láska s vůní kardamomu. Pálivá a sladká zároveň. Neotřelý příběh s kouzelnými indickými barvami a vůněmi.
Atmosféra dětství ve starém kamenném domě, zaprášené vzpomínky vystupující na mysl stejně jako se tahají odložené plesové šaty z truhly na půdě.
Motivy vzpomínání a zapomnění, lásky a nenávisti bez příkras, přesto neobyčejně jímavé, krásné a živoucí.
Nad vším se vznáší sladká vůně jablíček... s lehkou pachutí hořkých jadýrek, jako jejich neoddělitelnou součástí.
Krása jablečná.
"...při každém trápení zbývá jestě něco krásného. Když to pozoruješ, objevuješ stále více radosti a nacházíš bývalou vyrovnanost. A kdo je šťastný, učiní šťastnými i ostatní. Kdo má odvahu a důvěru, nikdy nezahyne v neštěstí." Kéž!
Pagford by mohlo být městečko roku, ALE... je tady jeden malý kaz na kráse - špinavé sídliště. Je třeba se ho zbavit, za KAŽDOU cenu, třeba i tu nejvyšší.
A tak svléká malebné městečko svůj neposkvrněný šat, obnažuje prohnilé tělo a zkaženou duši.
Nakonec je vše naopak, prostě "sovy nejsou, čím se zdají být".
Zaseknutý bezhlavě se řítící výtah, který jede ze strašidelného podzemí úzkosti, samoty a lepkavé bolesti, lze otevřít v momentě, kdy je úzkost uvědomělá, vystoupit lze, když přijde odhodlání a statečnost. Pak jíte, meditujete a nakonec zase milujete nebo jste milováni, to je zde to samé,ne? Zcela vědomě se necháváte kolébat štěstím, protože opravdu chcete. Průvodce, psychoterapie, mystika a život sám - all in one. Smějící se Buddha ve formě smailíka, prosím.
Kniha jako cesta..do prvorepublikové elegance vrchních vrstev "onyxové" společnosti..do myslí průhledných jako sklo..do duší křehkých, ale nezdolných jako skelet vily Tugendhat. Pro mě cesta na jih, do Brna, za přízračnou krásou nadčasové architektury, která teď dýchá živoucím, i když malinko limonádovým příběhem, jež se od reality odklání. Ale díky za fikci. Tedy prosím jen v knihách :)
Túúúú, túúúúúúúúúút.. vůně nové pragovky, odraz slunce na kapotě a prach prvorepublikových cest. Svět melancholického řádu, poctivá práce a láska k ní, ale taky mejdany do vany, které ve filmech pro pamětníky nehledej. Tady ano, bez smyslnosti by to nebyl Urban. Nejde ale o smyslnost hravě jiskřící. Je nedotknutelná. A pokud se ji dotkneš, je bolestivá, trpící, trýznivá. Starý svět skončil, odešel..Škoda.
Mrazivá sága o tom, jaké to je, když jsou lidé nemilovaní a neumí dál milovat. Sebe, svůj svět a lidi v něm. Bolestivá struna drkající na dřeň kosti. Svištící jazyk, zběsilá slova, pocit existenciální úzkosti v linii nevydržitelně trpících žen.
Před kým může člověk obnažit duši, aniž by byl zraněn?
Pravda je v této knize krásná. Smrt jako bílá kamélie, život jako potřeba mít kůži ježka. Příběh vystavený na vnějškovitých kontrastech: život x smrt, mládí a zralost, předsudky a pravdy.. ale ve skutečnosti jsou protiklady stírány, objevuje se obnažená skutečnost, pravda bez pokrytecky zajetých společenských rolí. Mládí může být zkušeně moudré, domovnice v duši elegantní a inteligentní. Neboli pravdu v ochranné kůži ježka svléká až jemnocitné japonské kouzlo, když vyjde na jevo je krásná.
Mám dojem, že celá kniha by mohla být o polovinu kratší, pokud by se stále dokola nerekapitulovalo, co je došetřeno kterou detektivní skupinou. Mě to přišlo dost nudné a ten závěr alá scéna z Kill Billa to už bylo moc. Co v Tarantinovi vyznívá znamenitě a zapadá do celého schématu, tak tady to trapně nezapadá.
Fascinuje mě životní síla Karen Blixen, schopnost postavit se životu rovně a s hrdým čelem, riskovat a milovat, stát si za svým proti všem. Kniha plná afrických vůní a zpěvů neporušené nespoutané svobody - přírody. Jako příběh vede film, který je mistrovským kouskem po všech stránkách. Ale kde by byl film bez Karen?