Kopta komentáře u knih
Harry Potter se vrací. Musím říct, že J. K. Rowlingová by si zasloužila Nobelovu nebo Pulitzerovu cenu! Všechny Potterovky se velmi krásně čtou, je až neuvěřitelné, že jiné knihy se prostě čtou, ale Harry Potter se čte krásně! Harry Potter je snad jediná serie knih, kterou mám a znám a dala by se nejdenou přečíst.
Ve své podstatě náročný, ale silný zážitek. I přes veškeré pasáže musím říct, že jsem si knihu nejednou perfektně užíval, což je neuvěřitelná vzácnost při takovýchto situacích. Přesto si nepamatuji, že bych se s nějakou knihou trápil až tak dlouho a úplně zbytečně. Nečekaný klenot.
Audio ČRo: Urban se rozhodl, že udělá Šifru mistra Leonarda po česku, ale vzal si z toho přesně to nejhorší, co ty knihy nabízí. Jediné dobré byl nápad. Jinak je divé, že už je to druhá kniha od Urbana, kde hlavní postava je nudný cápek, který je sexuálně frustrovaný, z čehož mu jistě dopomůže záhadná sexy ženy a to celé je nějaký komplot, který ho vyvede z jeho stereotypu života. Nemám moc motivaci si číst další jeho díla
Audio ČRo: Z počátku jsem si říkal, že tohle půjde úplně mimo. Přišlo mi to totálně ujetě, ale geniální dramaturgie tomu chtěla, že nejen, že jsem zůstal, ale zamiloval si to. Absolutní pecka. Tak to vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli, tohle jsi nám holka, dělat neměla!
Po dlouhé době silná záležitost, která mě opravdu držela. Upřímně asi nejvíce do začátku druhé knihy. Audio ČRo: Jen potvrzení skvostnosti díla.
Zajímavý kolotoč. Nicméě spíše záživný než blitku hodný. Oproti syrovému a vážnému filmu se kniha čte až podezřele svižně až jako u brakového románu. Jenže nenechal bych se zmást. Sílu tam cítíme. Cením taky věrnost u filmu. Nějaké pasáže strašně nudné až strašně zbytečné. Svižnou knihu to jen zbytečně natahuje na někdy unulý proces. I tak je to silné dílo, které má právo být mezi největšími.
Samozřejmě kde jiné než v Bible Belt. Zajímavý počin, který rozhodně má do budoucna, co nabídnout. Motivace možná trochu kolísavé, ale zatím dobré.
Hodně zvláštní kniha. Na jednu stranu plně chápu, proč to má tu cenu. Ta kniha se četla sama. Půlku jsem měl v sobě za necelý den, což v současné době v mém osobním životě je super výsledek. Až na nějaké klasické odchylky nebo divno-momenty rozchodů a podobně to byla pecka. Konec jsem hodně kontroverzní pro nejednoho člověka. Spíš divný a uspěchaný. Já ještě chápu, že on neustále bojuje se svým nitrem a nějakou mužností, což ho přivede ke konci, který udělá. Osobně mám bizár rád, ale tady mi to moc nepřijde, že by to autor chtěl. Pokud jo, tak to za mě špatně napsal a připravil mě o zážitek roku. Místo toho zde máme konec, který je divný, nečekaně nesourodý, ale zase na druhou stranu nic z čeho bych se střílel.
Kniha, na které musím převážně ocenit její jazyk. Volba slov, která hlavně asi platí i pro překlad je naprosto fascinující a humor dělá už mnohdy z této perspektivy. Mnohdy i onen humor bublá pod povrchem a pak vyjede se vším ven až se divíte. Je fakt, že je málo knih, u kterých bych se smál jako zde, ale stále vidím nekonečný problém v délce knihy, která mnohdy rozprostírá několik dějových linek bez nějakých point. Tím pádem jasně chápu, pokud to někomu nesedí. Za mě fifty, fity. Nečum, Jíťo a čti knihu v Beskydech.
Menší návrat ke standardům. Opět jako vždy se nejlépe čtou části se samotným Harrym. Problém je, že jich není tolik. Kurzívové části mě občas pili krev. K tomu ještě lze připsat to, že Harry už strašně dlouho neřešil normální případ. Když už tak to ani nestálo za zmínku. Řešit něco osobního by měla být událost s velkým U, ale zde už se to trochu hází halabala. Druhá půlka knihy už zase trochu stagnovala a i velké finále jsem musel číst nadvakrát, abych se chytil. Trochu to nechalo otazníky do dalších dílů, ale ne nijak závratné. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale Nesbø v Holem ztrácí dech. Poslední dvě knihy slibovali docela velké štace, ale bojím se nejhoršího. Levhart byl katastrofa a tohle jen snaha o to vytvořit nějakou hodnotu.
Poprvé Kotleta. A není špatný. Mám jen rád více propečené. Jasně, vidím v tom tu myšlenku, je to založeno ovšem na klasickém klišé, které je hlavně okořeněno o ten humor a narážky. V příběhu jsem se i přesto dost ztrácel a spíše pochytával fragmenty a finální rozuzlení. Přečteno rychle a samo, ale celkový výsledek šel mimo mě. Další ze série asi nedám, ale minimálně vím, že Kotleta mi dává smysl.
Podruhé sahám po Gaimanovi a podruhé jsem zklamán. Nevím prostě proč, ale i přes prvotní zájem a nadšení jsem se dostal do toho, co jsem zažil už u Amerických bohů. Kniha je strašně nezáživná a napsaná pro mě jazykem, který mi nesedí a není pro mě nijak zajímavý. Postavy jsou pro mě ploché a čtu o nich bez zájmu. Je to zklamání hlavně pro mě, protože Gaiman je velikán a velká osobnost, ale jeho tvorba, přesně ta se kterou se proslavil mě obloukově obchází.
Nadčasové dílo říkali. No jako asi jak v čem teda. Jednoznačně se musí uznat, že kniha se čte sama. Necelých 400 stránek do sebe nasázíte výsostně rychle, ale to mnohdy nepotvrzuje kvalitu. Zde určitě ne. Kniha má jako hlavní postavu novinářku, což by nebylo nijak na prd, jenže když její život je upřednosťnovaný před případem a spousta sletů událostí nejsou o ničem moc vypovídající, je to vykřičník. Kastíjó obecně dělá věci, kterých se nedopouští kdokoliv, kdo trochu se zajímá o tvůrčí psaní a to třeba to, že nějaké zjevné věci opakuje asi třikrát a navíc ke všemu dost stylem pro debily, popisuje naprosto zbytečné věci, která vám k ničemu nejsou (viz jedna celá stránka o bytné, o které uslyšíme od té doby snad jen jednou v nějaké minizmínce) a dalo by se pokračovat. Kupodivu skoky v ději mi vadí nejméně. Když člověk sleduje roky, tak je v pohodě, problém jsem spíše viděl v zbytečné roztříštěnosti, když skoky v lince jsou sice přehledné, ale zcela zbytečné. Spousta těch segmentů nás nikam stejně neposunula a jen v tom dělala guláš. K tomu pasáže, kdy se to utne v nejlepším a naváže až o sto stránek později, kdy vám je to jedno a nebo hůř nenaváže vůbec. Něco s rozbuškou a odstřelování, co se nikdy nevysvětlilo. Na konci dne to bylo rychlé a zajímavé čtení, ale těch restů a divností bylo až moc na to, aby to šlo ignorovat a nebo si knihu užít pořádně. Závěr navíc uspěchaný a strašně béčkově clifhangerový.
Prazáklad nějakého sociálního dramatu, které by dokázalo hrát i na nějakou tu atmosféru, která se z dnešního pohledu pro mainstream ztrácí ve verších a komplikovanosti, ale to už je takový úděl. Dílo v základu skvělé.
Po dlouhé době jsem sáhl po novince a stěžovat si nemůžu. Haig má za sebou především nějakou exoteriku a na jeho díle je to cítit. Stejně tak jako, že je to asi jeho prvotina mezi beletriemi, jelikož se snadno sám opakuje a děj dost zbytečně protahuje (viz A5 plná toho, co Nora byla aniž by to bylo nějak podmětné). Kniha nicméně pracuje s menším klišé, které je ozvláštněné v novém a bibliofilním kabátě, který sedí. Kniha se navíc hezky čte. Těch tři sta stránek padne jak flaška na schůzce anonymních alkoholiků.
Dlouho si nepamatuji takto záživné čtení, ještě ze zcela nového prostředí. Cokoliv spojeného s fantazií jsem tu dlouho neměl, navíc s příslibem záruky nějaké kvality. A to Duna určitě je. Přes všechny předsudky se kniha čte v podstatě sama od sebe a příběh je srozumitelný. Asi jediné, co postupem času se děj začne trochu rozplývat, což se hereticky odvažuji říci, že ani není tolik viděním filmu a nepokračováním dál. Přeci jen, kniha se asi 200 stránek táhne v takových náznacích a zevlování postav a vyvrcholení je na posledních padesáti stránkách a působí dost uspěchaně. To bohužel dost ovlivnilo finální verdikt. Ale i ten je stále pozitivní.
Dlouho odkládaný kus, na který muselo dojít. A vlastně dílo dost nečekaně klame. Čapek v díle jasně dokazuje, že to byl muž silně vnímaný a vzdělaný v mnoha ohledech. V knize nalezneme snad vše od nějakého vyprávění, po fikce, faktografickou kroniku i vlastně rozmluvu samu se sebou. Která možná trochu paradoxně zavírá celou knihu ve velkém otazníku a asi i trochu s divným podtextem. Docela to trvá totiž než si na styl knihy zvykneme. Do toho ještě tedy fakt, že samotná "válka" je materiál asi na čtvrtinu knihy. I tak kniha dokazuje mnoho věcí a co si budeme, je hlavně spíše inspirativní. Za to asi nechám ty bonusové body i v hodnocení. Ale je fakt, že občas je to trochu plaváček.
Moje určitá čtenářská kocovina pokračuje. Kaštan funguje jako další nordci noir záležitost, která vlastně potěšení i svou délkou, ale neomámí svou genialitou a extra plynulou čteností. Nevím jestli to teda byla záležitost autora nebo překladatele, ale mnohdy jsme se setkali s divnou kombinací časů v rámci gramatiky i nějaké stylistických záležitosti. Pro mě je to zvláštní s tím, že jsem knihu četl v Benátkách, Římě a na mnoha místech v Česku za dobu mých cest. Ale to bylo docela dlouho. Proto se na to dívá trochu těžce.
Po dlouhé době návrat ke komiksům a k DC universu konkrétně. Za mě fungující děj, který občas trochu chaoticky skočí do překombinovanosti a možná spousty věcí úspěchá, takže se člověk i bojí, zda se vše dokáže vysvětlit a nebyl by zapotřebí i třetí díl. Možná, že ano, ale i přesto tato soustava fungovala. Je zajímavé, že příběh dokáže být dost drastický a brutální i na DC poměry, ale i tak nedochází k přímé explicitnosti. Už jenom z tohoto důvodu bych doufal, že DC někdy vytvoří normální filmový svět, protože toto by vypadalo v zjednodušené verzi velice dobře. Alespoň námět je skvělý.
Nesbø píše tragédii na několik dějství. Říz MacBeth a Romea a Julie. Až nečekaně moc. Děj sám o sobě je jízda sama. Autor opět ukazuje svůj um a neustále nám předkládá neustále nějaký děj a případnou akci. Občas člověk trochu znejistí, zda náhodou trochu neztrácí nit a jeho kapitoly nejsou tak trochu zcestné. Nakonec se ukáže, že mnohdy tomu tak není a nebo alespoň je to mistrovsky zamaskováno, že se to ani nezdá. Celá kniha má v sobě určitý stockholmský syndrom, kdy se vše čte jedna báseň a příběh hezky plyne. Vztah k postavám naleznete také lehce. To, co je trochu složitější je občas logika děje a určitá zanedbanost. Roy si jen tak odjede na druhý konec Norska jen protože je zaláskovaný a nikoho moc nezajímá jak a proč. Je to samozřejmost, i když to nedává moc smysl v rámci nějaké logiky i celkového života. Zároveň je to tak trochu telenovela. Občas nějaká vražda, občas nějaké milostné pletky, které se někomu nelíbí. Chybí už jenom Armando. Mnohdy se zamýšlím nad tím, jak by kniha mohla vypadat jako film. Zde by to bylo dost zvláštní. Děj by mnohdy spadl až k vágnosti, nereálnosti a něčemu až bláznivému. Asi by to moc nefungovalo. Království tak funguje skvěle jako kniha. Jednoduché plynutí děje, které nepotřebuje nějaký konstrukt. Tím to asi končí. V rámci celé té logičnosti a podobných věcí se skoro zdá, že Království je asi nejslabší kina jakou jsem od Nesba kdy četl. I přesto jde stále o jednu z nejlepších knížek, kterou jsem četl tento rok.