koubin007 komentáře u knih
Hodina ticha je metafora mlčení a tichého souhlasu lidi, kteří se poddavaji většině. Krásně a výstižně vylicen závěr valky a následný převrat. Není dobré mlčky přihlížet. Jediné co mi vrtá hlavou, ze tohle soudruzi v šedesátých letech pustili cenzurou.
Skvěle jsem se pobavil a poučil. Rusko je zajímavá země. Škoda že má teď tak špatnou pověst.
Kdybych se po přečtení knihy měl vypravit do šumavských hvozdů,neznaje, jak krásný je to kraj, asi bych si raději usekl ruku a vypichnul obě oči. Mlhy jsou v románu hrůzné, sněhy na stromech s ledem spečené do neproniknutelné krusty a všudypřítomné děsivé bažiny a mokřady čekající na nebožáka, který se v těch děsivých končinách vydá nesprávným směrem.
Já jsem ale nakonec víc rozuměl chování Michlové a bylo mi jí líto. Snažila se osvobodit a pomoci dceři a to, jak s ní nakonec naložili její blízcí mě překvapilo a mrzelo zároveň. Inu býval lid bohabojný až hrůza, plný předsudků a škrobené morálky. Nebo jen autorova fantazie a trochu přikrášlení tamní nedotknutelné moralky? Ať tak či tak, zaplať pánbůh dnešnímu myšlenkovému pokroku.
Všechny Carterovky jsou pro otrlé povahy !
Rozjezd vždy vlažný, brutální a velmi detailní popis modu operandu, konec energický a strašně rychlý. Najednou je všechno hrozně rychle pryč a já si říkám, "ještě další díl" :-)
Ne, Carter je úchylák a ty jeho knihy jsou jedna jako druhá...ale krásně se to čte, je to správně brutální, ujetý a neobvyklý čtení. Robert Hunter má rád single malt whiskey, trpí insomnií a je to skvělý detektiv.
Výborně to načetl Jakub Sajc a je to k dostání jako audibook.
Jsem rád, ze můžu jako první recenzovat tenhle povídkový putykon. Jedná se o knižně vydanou sbírku krátkých, velice svérázných a těžce vypointovanych povídek, převážně na téma chlast, zábava, holky, cigara a vše co se týká mladýho studentstva západočeský Sorbony.
Charakter knížky je směs plzeňského slangu, hospodských keců z našich studijních let, které jsem ve většině případů sám zažil, ale mnohdy taky dost zajímavých postřehů, který mně,ač rodilému plzeňáákovi uniklo. Rozhodně doporučuju přečíst všem rodičům mladistvých, kteří v bláhové naději posílají svoje ratolesti za studiem do hlavního města piva, kde na náměstí , jako symbol pravdy tohoto tvrzení, stojí místo klasických kašen 4 mosazné pípy, a s nadějí doufají v jejich úspěšné vzdělávání. Stejně tak je kniha pro pamětníky, jako třeba moji generaci, kterou to zajisté rozesměje.
Suma sumárum, pobavilo mě to a ještě k tomu jsem, trochu nostalgicky, zavzpomínal na svoje studentský léta 2002-2007 v Plzni.
Jazykově originalni knížka, kde vám na stůl v hospodě postaví orosenýho bejka, nebo přijde parta místních čutálistů z Viktorky, aby si vedle vás chálnula biftekovýho tatara.
(SPOILER) Tak z toho úplně mrazí! Několikrát jsem musel knihu zhnusenim odlozit. Něco vydržím, ale tohle bylo na mě opravdu silné kafe. Po vstupu Marie na scénu, jsem si začal krutě uvědomovat, ze se pohybujeme na skutečných realiich sériového vraha Huberta Pilčíka, který jakožto převaděč převáděl v 50. létech ubohé lidi nejen přes hranice, ale také na onen svět. A když se zjevila scéna z hlavou v dřevěné krabici, tak mi bylo vše jasné a moje domněnka se potvrdila. Skutečný Pilčík svou oběť opravdu několik měsíců věznil s hlavou v dřevěné vypolstrované bedýnce, připoutanou k dřevěné lavici, kam ji chodil pravidelně znásilňovat. Nakonec ho dopadli a oběsil se v cele smrti a dodnes je bedna i lavice jeho oběti, jakožto děsivá kuriozi, k vidění v kriminalistickém muzeu v Praze. Až do ted to pro mě byl jen jeden z mnoha sériových vrahů, ale Renčín dokáže vykreslit psychologii vězněné dívky tak věrohodně,že se mi chce věřit, ze to opravdu přesně tak bylo. A vážně jsem si oddechl až při poslední kapitole, kdy mi došlo, ze je to také hodně velká fikce, a až pak jsem se dokázal uvolnit a knihu si opravu užít. Za mě jeden z nejlépe napsaných thrillerů své doby.
Doktor Moroe, neboli sadista a nemocný člověk, se snazi svou úchylnou potřebu ubližovat, maskovat za vědu a poznání. A co že vyzkoumal? Že se dá polidstit zvíře? To už víme, že v každém člověku je kus zvířete. Roman musel ve své době hodně šokovat, taková témata byla nejen v rozporu s virou, ale i dobrými mravy.
Pořád jsem nějak doufal, ze hrdina se zvířecími lidmi nějak souzní, pochopí je, ale vlastně se mu celou dobu hnusí a nepřipadlo mu jich vubec líto a považuje to za správné. Nazývá je "netvory". Nebyli to spíš ubohe oběti? To je vidět, jaký kus v myšlení lidstvo od těch dob ušlo. Dnes by byl postoj hlavního hrdiny docela opačný. Inu vyvíjíme se k lepšímu nebo jsme jen větší pokrytci? Možná obojí.
Z knihy jsem si vzal docela dost nových informací, i když to byla celkem nuda. Yucatán, Mayové i Diego de Landa skutečně dle pravdy. Svižný začátek prodpovidal nějaké tajemno v džungli, nemohl jsem se od knihy odtrhnout, ale v půli to ztratilo grady a závěr byl až příliš velká filosofie na téma smrti a umírání. Trochu škoda, ze to takto pohřbil. Já jsem ten konec asi ani nepochopil...
To byla tedy lahůdka. Za prvé mám rád Glukhovského, protože píše o Rusku bez obalu, (např. Povídky o vlasti), což mě fascinuje a za druhé, tohle je naprosto skvělá a originální kniha. Je tak plná psychologie hlavní postavy, něžně vulgární a upřímná, napínavá do poslední stránky, uvěřitelně skutečná a velmi čtivá. Co víc si přát, je to příběh surový a drsný, ale zároveň oslavující nejvyšší lidské cnosti, jako je láska, pochopení a smysl pro spravedlnost. Rusové prý nejvíce touží po spravedlnosti, která je jim odpírána...
Za mě zatím nejlepší Glukhovsky.
Jezisi! Tahle kniha mě tak neskutečně pobavila. Přesně tenhle typ ruske satiry na trhu úplně chybí.
Tady je popsáno na pár stranách úplně vše, co potřebuji vědět o současném Rusku a mentalitě jeho obyvatel.
Krakatit je tak naivní a neaktuální dílo, ze to současná mlada generace prostě nemůže brát vážně. Hlavní hrdina Prokop mne leckdy pripomina nervově narušeného a nevyrovnaného Raskolnikova z románu Zločin a Trest F.M. Dostojevského.
Nic syrovejsiho a dojemnejsiho jsem dlouho nečetl. Němé dítě narozené na smetišti dvěma vandrakum a budizknicemum. Nenávist k matce - prasnici a čistá
Láska k bratrickovi, který měl snad i více štěstí v životě, že záhy zemřel, mě prostě dostala. Nic pro slabší povahy. Nikdy jsem neuvažoval nad bezmoci dítěte, které má smůlu do od pocatku života -zivot je nezpochybnitelne a zcela bez vyjímky nespravedlivý !
Začátek hezký, atmosféra předpovídala něco světového ... Ale...vlastně nic moc no. Ten konec je zase zoufale nudnej a šeredně natahovanej. Musel jsem přeskakovat s točilo mě, že na 100 stranách je fakt deje, co by se za nehet vešlo. Rozebírá jak vedlejší postava chodila s tátou na baseball, úplně o ničem prostě. A těch postav jak na orloji, snad 50, všechny se mi pletly.
Takova mila knizka o putovani Ruskem s partou trampů a byvalych sportovcu. Vypravecuv styl me nejdriv trochu iritoval svymy radoby vtipnymi poznamkami, ale pak jsem si nejak zvyknul. Pujcil jsem si ji protoze jsem si od ni sliboval nahlidnout do mysleni Rusu a trochu poznat tuhle nepochopitelnou risi. Presne splnila ma ocekavani, doporucuji jako zajimavy exkurz na divoky vychod.
Moc pěkně udělaná knížka. Srozumitelná a plná zajímavých kreseb, maleb a dobových portrétů.
Pro toho, kdo si chce rozšířit obzory o tomto významném roce více, než jen z Wikipedie.
já po tomto díle sáhl po dočtění Remarqova "Na západní frontě klid" a musím to odložit, tohle mi stylově ani obsahově vůbec nezaujalo a je mnohem víc lepších knih, tak nač ztrácet čas.
Na knize mě spíše než motiv záhadných sadistických vražd mladých chlapců a hledání pravdy bavil psychologický profil a osobní život tří žen příběhu (psycholožky, oběti a policistky). Jinak hlavní nosná linka příběhu i zpracování mi připadala jako 100x ohrané téma v detektivních seriálech ze "Severu", např. Most...
Nevím proč ti spisovatelé "nahoře" se pořád točí kolem toho stejného. Larsson, Nesbo atd. Taky jsem si velmi silně uvědomil, jak Švédsko zasáhla a poškodila migrační vlna. Je mi líto, že tak krásná země se stala obětí africké migrace, se kterou nemá pranic společného.
Můj názor je, že ústředním motivem knihy je sdělení, že v povědomí prostých venkovských lidí, počátku 20. stolení, byla stále velmi silně zakořeněna křesťanská morálka a její mravní hodnoty. Něco jako cizoložství bylo odsuzováno více než loupežná vražda. O tom, jak na venkově nejde utajit mimomanželský poměr, čeho všeho si sousedé všímají a jak silně to dokáží odsuzovat. To, co dnešnímu člověku je zcela lhostejno bylo před 100 lety považováno za nevídaný hřích nutný odsouzení k smrti.
Čapek měl mimořádný vypravěčský talent, ale kniha je opravdu psána velmi zvláštním až archaickým způsobem, kde převládají vlastní myšlenky a úvahy nad přímou řečí. Hordubal byl, podle mně, představitel starých pořádků a naivního myšlení již dávno minulého světa, zatímco Manya a jeho přímost a zápal pro podnikání a své zájmy byl zase moderně smýšlejícím člověkem, který převzal žezlo v novodobém kapitalismu. Hordubalova žena Polana si vlastně jen nárokuje svoje právo na normální život, lásku a nikdo se nemůže divit tomu, že si ji hledá v pohledném čeledínovi, když její muž o sobě několik let nedá zprávu. V reálném životě, nikoliv Čapkově zidealizovaném příběhu, by Hordubal v Americe určitě věrný své ženě nezůstal, užíval by si života plnými doušky tamní svobody, a proto jsem spíše soucítil s opačnou stranou příběhu a nakonec mi bylo líto, jak to vše dopadlo.
Tato kniha neni zadne zasadni dilo, ac presto je to poutave a dramaticke cteni. Velmi rozsahla je kniha zejmena co do poctu postav, ktere se na chvili objevi na scene, aby v zapeti zmizeli a nebo jine, ktere se prolinaji celym dejem a obcas vyplavou na povrch, aby zasahli do deje. Je to vlastne takovy slozity rodinny propletenec vypraveny z pohledu vnucky Anezky, ktera lici zivoty sve babicky Anny, jejiho manzela Antonina, pak prejde na svou neustupnou matku Alzbetu a jeji protektorátní zivotni patalie, ABS nakonec prevypravela svuj zvlastni zivotni pribeh po boku prvni lasky Jana a pozdeji doktora Jakuba. Nikdy by me ale nenapadlo, ze me budou zenske romany vyrazne bavit, ale Mornstajnova me presvedcila o opaku. Tato kniha neni tak silna jako Hana, ale presto me pripoutala svou autenticnosti.
Ještě nikdy se mi po dočtení knihy nestalo, že by mi po celém těle neskočila husí kůže a zježily se chloupky na nohou i rukou - az dnes. Nejsem ani trochu cita, ale při čtení tohoto románu jsem měl pocit, že chci ronit slzy, vztekat se a proklínat svět za svou nekonečnou nespravedlnost. Nebývalá autenticnost a půvabny az elegantni ton vypraveni na pozadi těch nejodpornejsich hrůz, navic propojen s velmi propracovanou psychologii postav, dava tomuto psychologickému dramatu punc mimořádné jedinečnosti. Klanim se pani autorce hluboce.