kralika
komentáře u knih
Húrinovy děti
J. R. R. Tolkien
Nejdelší a nejtragičtější příběh z prvního věku Středozemě. Jistě, že je už v Silmarillionu, ale dle mého si samostatné vydání zasloužil - proto velké díky panu C. Tolkienovi!
„…člověk, který utíká před něčím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu.“
Barmské dny
George Orwell (p)
„Jednoduše, nalháváme si, že jsme tady, abychom naše ubohé černé bratry povznášeli, a ne je olupovali. Taková lež se asi dá docela dobře pochopit. Ale ničí nás, ničí nás způsobem, jaký si neumíte představit. Žijeme v permanentním pocitu, že jsme zbabělci a lháři, a to nás mučí a nutí k tomu, abychom se dnem i nocí obhajovali. Nebýt toho, nechováme se k místním lidem zdaleka tak příšerně. My všichni Angličani, co tu žijeme, bychom nemuseli být tak nesnesitelní, jen kdybychom si přiznali, že jsme zloději, a pak kradli dál, v klidu a bez řečí.“
Orwell nechodí okolo horké kaše, Floryho ústy narovinu řekne, co si myslí - padni komu padni. Pro mě, jakožto někoho, kdo si libuje v této koloniální poetice a polemice, má i jeho příspěvek k tématu své ohromné kouzlo.
„Člověk má žít v proudu života, ne mimo něj.“
Z Pyrenejí až k Waterloo: Vzpomínky kapitána Wellingtonových ostrostřelců na účast v napoleonských válkách
Jonathan Leach
"Ale v každém pluku, brigádě a divizi každé armády se najdou podobní samozvaní stratégové, kteří jsou přesvědčeni, že vrchní velitel je v tomto ohledu a ve srovnání s nimi naprostý blbec."
Takto - pro něj zcela typicky - zakončuje autor jednu ze svých úvah na téma co by kdyby. A pochopitelně se zastává nejen lorda Wellingtona ale i své jednotky, divize, či jiných jednotek, "které si to zaslouží." Pokud chcete epické čtení plné hrdinských skutků, budete zklamáni. Bitvy byly pouhým mrknutím oka v prakticky nepřetržitých bojích lehkých jednotek, které byly vždy buď výrazně vepředu, nebo vzadu, podle toho, zda se postupovalo, nebo ustupovalo. Autor sám tuhle okolnost vystižně komentuje: „Dodejme jen, že četné boje zde popsané, které se jen zřídkakdy dostanou na stránky ‚Gazette‘, snad jen pod titulkem ‚Z našich posádek’, nejsou ve své podstatě tak triviální, jak by si mohli myslet někteří lidé, kteří se o těchto záležitostech dozvěděli jen z doslechu.“
Stále tedy čtete o malých přestřelkách a epizodkách, prokládané dlouhými pasážemi pochodů a autorova odpočinku ve stylu vášnivého nimroda (ve španělských a portugalských lesích střílel prakticky po všem, co se hnulo).
Je také dobré si uvědomit, že si autor zaznamenal to, co mu přišlo vzhledem k situaci zajímavé – proto zde najdete možná více barvitých popisů krajin než detailního popisu jeho práce, tedy boje. Proto tyto paměti považuji za minimálně stejně hodnotné jako níže zmíněné paměti Marbotovy, protože na rozdíl od něj, který je zpracovával spíše jako spisovatel, Leach poctivě předkládá vlastně jen editovaný vlastní deník, který tak působí trochu suše. Za sebe ještě pokládám za výbornou závěrečnou kapitolu, která obsahuje rady pro velitele lehké pěchoty.
Americká modlitební příručka
Lucius Shepard
„…všeobecný konsenzus ohledně toho, co je realita, je něco jako univerzální konfekční velikost.“
Tento citát podle mého vystihuje téměř vše, co je v této knize obsaženo. A vlastně se vztahuje i na knihu samotnou, kterou prostě do žádné škatulky nevrazíte. Občas je to možná trochu utopené v mysli hlavního hrdiny, ovšem ani v nejmenším mi to nevadilo. Dostal jsem do ruky inspirující knihu, která se navzdory poměrně těžkému tématu ve mně rozplynula snáze, než jsem sám čekal.
„Nejsem si jistý, jestli člověk může změnit to, čím je, ale můžeš změnit to, čím se snažíš být.“
„Víte, se slovama je problém. V poslední době si uvědomuju, že zrovna moc významu nenesou. Jsou skvělý v tom, že mají určitej účinek, a v tom je taky jejich skutečnej smysl, v tom jejich dopadu. Ale jako forma komunikace jsou dost na prd.“
Nedělejte poplach
Farley Mowat
Ano, pohádka o červené Karkulce je prostě laciná protivlčí agitka. Tak.
"Sob a vlk jedno jsou; neboť sob krmí vlka, ale vlk udržuje soba při síle."
Máj
Karel Hynek Mácha
Jsem rád, že jsem si tuto klasiku přečetl a mohl si tak udělat pomyslnou fajfku, ale emočně mě to minulo - a to o dost. Co na tom, že se jedná o koncert zvukomalby, když jsem se do toho nedokázal ponořit.
Frankenstein
Mary Wollstonecraft Shelley
Zajímavé - na raný gotický román 19. století je to opravdu mnohovrstevnaté, nikoli ploché, jak tomu začasto bývá. Skutečně je to klenot - ovšem na mém hodnocení se promítá asi z poloviny až poslední dopis kapitána Waltona. Bez něj by se skutečně jednalo o dost najivní dílko.
Pomníky zimy
Jan Hlávka
Umná mixáž osvědčeného, kde každá dějová linka má své osobité kouzlo. Algor? To je military sci-fi jako když vyšije. Na Menabaranu vládne kyberpunk. Viridianská linie je silně špionážní a příběh Darrena a jeho posádky není nepodobný dobrodružnému sci-fi typu Firefly (na Newellu obzvlášť). Dohromady to funguje výborně a jak to tak u podobně obsažných knih často bývá, čtenáři na konci jen hořekují, že dostali málo...
Selský baroko
Jiří Hájíček
O (ne)vinně a (ne)smyslném vypořádávání se s minulostí. A to vše jakoby mimochodem.
"Nedonutili mě nenávidět."
Zpěv drozda
Walter Tevis
Kniha u které jsem se většinu času nemohl zbavit dojmu, že jsem to už četl. Ať už se jednalo o reminiscence na Zamjatina (deníková forma vyprávění), Bradburyho (zničené knihy a vlastně celá kultura) nebo Orwella (omezená slovní zásoba). A mám pocit, že i s tou zdrogovanou společností přišel před Tevisem Stanislaw Lem (Futurologický kongres). Ale celé to bylo namíchané tak, že mě to přesto bavilo, vtáhlo a přimělo přemýšlet nad stavem společnosti dnešní, protože je to v prvé řadě její kritika, která autora vedla k tomu napsat tuto knihu. Tento prvek byl pro mě přes to všechno nový, neokoukaný a přes depresivní děj v něm byla cítit naděje, která celý příběh krásně uzavřela.
Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela
Miloš Václav Kratochvíl
Vyzdvihuji především autentický jazyk, který z tohoto příběhu dělá bezmála skutečnost. Není totiž příliš odlišný od podobných vzpomínek vojáků z jiných dob.
O mé rodině a jiné zvířeně
Gerald Durrell
Konečně jsem si to přečetl celé, a ne jen pasáže, které jsem znal z vyprávění. Jako celek to působí ještě více milým dojmem než historka o škorpióní matce v krabičce od sirek nebo o všetečných Dráčatech, která si zasedla na Larryho...
Skleník
Brian Wilson Aldiss
Příběh nestrhne, ale Aldiss opět dokazuje, že je mistrem prostředí a dotahování absurdních nápadů do absolutního absurdna. Proto mě baví...
Námořní slepota
Michael Romancov
Skvělý zástupce daného žánru:
nejde o to, že čtenář o mnohém už slyšel,
nejde o to, že jde vlastně jen o kompilát z jiných kompilátů,
jde o pohled na známé události z netradičního úhlu.
A pokud k tomu přičtete poutavé podání, krásnou grafickou úpravu a nespornou erudici autora, je to kniha, která nikomu se zájmem o geopolitiku nemůže chybět v knihovně.
Futurologický kongres
Stanisław Lem
„Byli jsme bohužel nuceni Ti odoperovat ruce, nohy, záda, lebku, krk, břicho, ledviny, játra, jiné (nehodící se škrtněte). Pokud jde o stav Tvých dočasných tělesných pozůstatků, nemusíš si o ně dělat starosti, postarali jsme se o ně ve shodě s Tvým náboženstvím a podle jeho přikázání jsme je pohřbili, spálili, mumifikovali, popel rozhodili do větru, popel uložili do urny, vysvětili, vysypali do odpadků (nehodící se škrtněte).“ (Futurologický kongres)
Západní fantastika má Arthura Denta, ta východní Ijona Tichého. Lem je génius a vizionář, bohužel těch nápadů má tolik, že často zabije ducha konkrétní povídky a čtenáře téměř umoří. To ale nic nemění na tom, že se jedná o neskutečně šílenou jízdu: Hry se slovy (časovýsadkář – to je chronošutista, kdybyste nevěděli) a ohromující vědecké intelektuální pozadí Tichého eskapád až bere dech. Douglas Adams vedle toho vypadá jako chudý příbuzný. Jeho fóry většinou nejsou tak hluboké, mají druhý plán, ale u Lema je ten plán třebas celé vědecké odvětví. A nejlepší je bez debat titulní novela. Ta může za to, že tato kniha neopustí mou knihovnu děj se co děj.
„Někteří filozofové sice hlásali, že čím větší pokrok, tím více krizí, a kdyby krize nebyly, že by se musely uměle vytvořit, neboť aktivizují, sjednocují, budí tvůrčí nadšení a bojeschopnost, stmelují obyvatelstvo jak duchovně, tak materiálně, stručně řečeno povzbuzují společnost k práci – kdežto nejsou-li, šíří se stagnace, marasmus a jiné známky rozkladu. Tyto názory razila škola takzvaných optisimistů, tj. filozofů, kteří čerpali optimismus pro budoucnost z pesimistického hodnocení přítomnosti.“ (Dvacátá první cesta)
„…nikdo nepředpokládal, že číslicové počítače, které přerůstají určitou intelektuální úroveň, přestanou být spolehlivé, protože jsou nejen chytré, ale i mazané. Ale říká se tomu daleko učeněji, v učebnici se hovoří o Chapulierově pravidle (zákon nejmenšího odporu). Stroj tupý, neschopný uvažovat, udělá jen to, co se mu uloží. Bystrý stroj však nejprve zkoumá, co se mu líp vyplatí – zda vyřešit uložený úkol, anebo se nějak vymluvit. Zvolí si to, co je jednodušší. Proč by měl jednat jinak, je-li rozumný? Rozum znamená vnitřní svobodu, odtud se právě vzali všichni ti úhybníci a úchylníci, a taky ten zvláštní jev – simkreténství. Simkretén je počítač, který simuluje blbce, jen aby měl svatý pokoj.“ (Futurologický kongres)
Pravidla moštárny
John Irving
V St. Cloud’s čtou Dickense, v ostatních částech světa čtou kromě něho i Irvinga, což je dobře, neb se výborně doplňují.
Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká
Laird Barron
„Koruny stromů naproti přes ulici se rozšuměly ve větru a pole se zatřpytila ložisky světla, jež se rozplynula v hluboké temnotě jako hřebeny vln na moři zalitém září měsíce. Nad Lancasterem se vzpínala nesmírná a mrazivá hvězdná noc a on si představoval, jak bytosti ukryté v jejích hlubinách hladově zírají na světla velkoměsta, na teplo jeho obyvatel.“
Přesně tuhle polohu kosmického hororu mám rád. Třeba i trochu ukecanější, Lovecraftovější. Barron to sází poměrně nekompromisně, proto také nejvíc oceňuji ty povídky, které jsou laděné tak jako Blackwoodův synek, Jizva nebo Muži z Porlocku - daleko spíše než ty noirové. Přirovnávání autora k Londonovi je vskutku na místě, jeho popisy krajiny státu Washington, kde se odehrává drtivá většina dějů, a kde si autor buduje vlastní „mythos“ jsou jednoduše dechberoucí…
„Miller se křenil a poklepával nohou, ale ta část jeho mozku, která v ničem nenacházela potěšení, si říkala, jak daleko do temného lesa asi pronikne jejich světlo a hudba, jak daleko ve stržích a roklinách se ozývají ozvěnou jejich výkřiky a halekání. A úsměv mu pohasl na rtech.“
Kaňte, mé slzy, řekl policista
Philip K. Dick
Roztěkané, nejednoznačné, sžíravé, znepokojivé - prostě to, co od Dicka můžete tak nějak čekat. A proč ho i čtu...
"'Když mi říkají generále, mám výčitky svědomí, že jsem nenapsal knihu, jak vtrhnout do Francie a vyhnout se při tom válce na dvou frontách.'
'Takže jste jen obyčejný pan.'
'Přesně tak.'
'A oni vám to dovolí?'"
Santiago: Mýtus daleké budoucnosti
Mike Resnick
Brutálně přímočaný, trochu předvídatelný děj bez jakýchkoli kudrlinek, prost popisu a plný řečí. To vše s westernovým nádechem, plný (anti)hrdinů, od kterých tak nějak víte co čekat.
Je to ale po čertech zábavné!
Houby z Yuggothu
Howard Phillips Lovecraft
"Do mrtvé tváře pod kápí jsem zřel,
ztrativ naději - neb jsem se upomněl."
Lovecraft básník? Proč ne? Limitován rozsahem zde musel opustit své tradiční rozkošatělé vyjadřování a jít přímo na dřeň. A že to funguje, na to můžete vzít jed. Osobně mě potěšila i forma českého vydání, kde si člověk může přečíst i originál a plně tak ocenit roli překladatele.
