kralika
komentáře u knih
Levá ruka tmy
Ursula K. Le Guin
"Tu noc hodně mluvil jazykem, který jsem neznal. Bylo to zvláštní, v tmavém tichu pustiny slyšet slova v jazyce, který se naučil na jiném světě, než je tento.“
Tato věta vystihuje Levou ruku tmy hned v několika směrech. Nejen, že se týká porozumění mezi rasami a komunikaci vůbec, ale je i zrovna tak atmosférická jako celý román. Ten, navzdory pozvolnému tempu, je atmosférou ledové planety, kde probíhá konfrontace dvou režimů a dvou filozofických přístupů k životu (nepočítaje v to vyslance Gentryho), doslova prodchnut. Navíc autorka nešetřila úvahami na dané téma, které je zde probráno horem spodem. Díky tomu jsem měl občas pocit, že nečtu sci-fi, ale knihu citátů – a to nijak povrchních citátů. Připojuji se tak k těm, co u Le Guinové vidí zdařilý pokus povýšit fantastiku na roveň klasické literatury.
„Postavit se proti vulgárnosti nevyhnutelně znamená být vulgární.“
„Být ateista znamená Boha vlastně podporovat. Jeho existence nebo neexistence, obojí v rovině důkazů, vyjde skoro nastejno.“
„Nechuť k Orgoreynu? Ne, proč? Jak může člověk nějakou zemi nenávidět, a jinou milovat? Tibe o tom sice mluví, ale mně uniká podstata. Já znám lidi, znám města, farmy, hory, řeky a skály, vím, jak se v podzimní podvečer slunce zhoupne za oraniště v horách; jaký má ale smysl tomu všemu stanovovat hranici, pojmenovávat to a přestávat milovat tam, kde přestává jméno platit? Co znamená milovat svou zem? Znamená to nenávidět svou nezem? Pak to není v pořádku. Znamená to milovat svou zem, protože člověk je její součástí? Pak je to v pořádku, ale nesmí se z toho dělat ctnost nebo profese…“
Druhá Nadace
Isaac Asimov
Další Nadace a zase něco trochu jiného. Příběh je již poněkud civilnější a neodehrává se jen v nejvyšších politických kruzích, ačkoli ani ony nejsou opomenuty. Když se člověk přenese přes jistou zastaralost některých postulátů, dostane se mu chytré a bravurně napsané space opery, která nutí čtenáře přemýšlet spolu s postavami. Tu hvězdičku navíc oproti předešlým dílům přidávám za opravdu nečekaný závěr, který jsem narozdíl od příběhu Mezka skutečně nerozklíčoval, dokud nebyl celý odhalen. A také za hlubší úvahy o manipulaci davů i jednotlivců a fatalismu, který funguje oběma směry.
Bez kontroly
Zbigniew Brzezinski
Myslím si, že je i v dnešní době dobré číst knihy, jejichž aktuálnost je ta tam. Svět, který Brzezinski popisuje je dávno jiný. Někdy je autor ve svých predikcích mimo opravdu hodně, jindy je až udivujícím způsobem přesný. Avšak ve výsledku čtenář zjistí, že čte vlastně věc nadčasovou, jen se to musí trochu snažit vidět.
"Fašismus dovede mimořádně úspěšně využívat iracionální stránky lidské povahy, účinně apeluje na emoce, které lze aktivizovat s pomocí nacionalistických symbolů, dokáže využívat přitažlivost síly a slávy národa a dokáže reagovat na volání po disciplíně a uniformitě. Komunismus jako teorie očekává od člověka příliš mnoho a nesprávně hodnotí základní instinkty řídící chování člověka. Fašismus jako doktrína je mnohem primitivnější, ale jako emoce je hlubší, elementárnější a silnější."
Paní jezera
Andrzej Sapkowski
Po tom Sapkowského "vyprávění oklikou" se mi bude stýskat. Mám rád, když si čtenář musí/může domyslet co a jak bylo a jak to třeba bude.
Finále plné strhujících pasáží, jsem si trochu ke konci šetřil abych ho neshltl naráz. A kdybych měl vyzvednout jednu věc, tak to bude jednoznačně Cirino bloudění časy a dimenzemi. Tam se odehraje tolik věcí majících vliv na budoucnost i minulost až se tají dech.
My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Nejde nesrovnávat s Orwellem. Zatímco jeho 1984 je takové uvěřitelnější, Zamjatin je ve své vizi opravdovější. A upřímně nevím, která je ve svém důsledku děsivější...
Siddhártha
Hermann Hesse
Poetická kniha o putování, o hledání, o vědění, o moudrosti, o lásce, o řece, o všem...
Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
Budu si ji muset znovu přečíst a zopakovat ten výjimečný zážitek... Kniha, která mě svého času opravdu zasáhla.
Tajemství červa
Robert Bloch
Já jsem navýsost spokojen. Za mě je to částečné splacení dluhu vůči českému publiku, které se veze na Lovecraftovské weird vlně, kterou Bloch obohatil o Egypt. A protože se jedná o výběr textů na toto téma, není překvapením, že je to místy trochu na jedno kopyto...
To ovšem implicitně znamená, že se tu najdou skutečné perly jako "Chrám Černého faraona", "Černokněžníkův drahokam" nebo "Nepopsatelné zásnuby."
Věk zdí: Proč dnes všude na světě vyrůstají nové hradby
Tim Marshall
"...pokud se nepokusíme přesunout víc peněz tam, kde žije většina lidí, pokusí se spousta z nich přesunout tam, kde je víc peněz."
Ano, takhle "jednoduché" to je...
Nejedná se o vědeckou publikaci, jde o populárně naučné dílko okořeněné vlastními postoji napsané zkušeným novinářem. Tak je třeba k tomu přistupovat. Autor nepředkládá univerzální recepty a nehaní ani jednu stranu konfliktů - snaží se je pochopit. Zvláště důležité je to v pasážích, které se nevěnují fyzickým zdem, ale těm myšlenkovým.
Jde o svěží text, kde jsem se dozvěděl spoustu nového a hlavně důležitého. To je to hlavní.
Elysium
Julie Nováková
Jede se dál, přičemž na rozdíl od nejednoho komentujícího nemám pocit, že by autorka zvolnila, nebo že by nějak kvalitativně klesla. Vše drží pohromadě jak má, a já se těším na vyvrcholení v posledním díle.
Prstenec prozření
Julie Nováková
Dobře odsýpající, úsporně psaný eskapismus. Space opera se vším co k ní patří. Hromada světů, politika a intriky jsou doplněny nebývalou náloží genového inženýrství a kyberpunkovými motivy, které mi vzdáleně připomněly Sterlingovy vize. Já jsem spokojen.
Vidím to jinak
Bruce Sterling
Čtení Sterlinga je pro mě požitkem. Stále se podivuji nad jeho vynalézavostí a hravostí, s jakou své nápady (a že jich je!) předkládá čtenáři. Nejznámější jsou bezesporu povídky ze světa Tvárných a Mechanistů, ale teprve další oddíly této sbírky ukáží, jaký má rozlet a rozhled. A stejně jako se on dovolává svých oblíbených autorů, i já vidím celou řadu podobností s těmi nejlepšími (Večeři v Audoghastu jako by napsal Borges, při čtení Našeho neuronového černobylu si nelze nevzpomenout na Lemovu Pračkovou tragédii a Maneki Neko je tak paranoidně šílená, že by ji klidně mohl napsat Dick). To ale neznamená, že autor nemá co nabídnout nového, naopak!
A ještě vzkaz Lazarusovi: román s Leggy Starlitzem existuje, ale nebyl zatím přeložen (Zeitgeist)...
Kutath
Carolyn Janice Cherryh
Nejde jinak než komentovat tyto tři romány jako jeden celek. Nevnímám je vlastně jinak než jako celistvý monolit. Hodně často jsem si při čtení vzpomněl na Hainský cyklus. Ten je také o snaze pochopit nepochopitelné. Porozumět kulturám, které z našeho úhlu pohledu a prizmatem naší zkušenosti pochopit téměř nelze. To je oběma autorkám společné. Paní Ursula je pak výrazně poetičtější a hloubavější. Paní C. J. po pomalém a pro čtenáře obtížném startu pořádně kopne do vrtule a její závažná sdělení jsou zabalená v řízném military hávu, kdy vzduchem létají čepele a vakuem roztavená ocel.
„Jsme Mri. Nepřijímáme medicínu, krom své vlastní... ...Budeme žít, nebo zemřeme, vyléčíme se, nebo nevyléčíme. Možná, že způsob, jakým děláme věci, není ani moudrý. Někdy si myslím, že není. Ale my jsme ti poslední a budeme se držet věcí, které všichni naši předci viděli před námi. Není tu možné jednat jinak.“ (Kesrith)
Lord Jim
Joseph Conrad
Je to tak, Conrad je můj srdcový autor, ať od něj čtu, co čtu. Jeho patrně nejslavnější dílo není výjimkou, ač není tak přímočaré jako Srdce temnoty, nebo tak akční jako Tajfun. Je to klasická conradovská sonda do duše. Tak hluboká, že se až tají dech. A to je ostatně, společně s nezaměnitelně krásným jazykem, drsně zkoušejícím každého překladatele, i rodilé mluvčí, hlavní důvod, proč mi jako autor tak učaroval.
„...pevně věřím tomu, že nikdo si úplně neuvědomuje své vychytralé vytáčky, jimiž se snaží uniknout ponurému přízraku sebepoznání.“
Identita: Volání po důstojnosti a politika resentimentu
Francis Fukuyama
Velmi dobře konstruované dílo logicky vysvětlující dnešní postmoderní identitární přístupy a kterak se právě ony podílejí na rozkladu liberální demokracie. Na rozdíl od autora však nejsem až takový optimista, co se týče budoucnosti. Autorem navržená řešení jsou podle mě příliš chladná na to, aby oslovily masy v jejich identitárním chaosu.
"Když nějaký stabilní sdílený horizont zmizí a je nahrazen kakofonií vzájemně neslučitelných hodnotových systémů, naprostá většina lidí žádnou velkou radost z nově nabyté svobody individuálního výběru nemá. Spíše pociťuje silnou nejistotu a odcizení, protože neví, kým teď jejich pravé já vlastně je. Tato identitární krize je vede opačným směrem, pryč od expresivního individualismu k hledání nějaké společné identity, která jedince spojí do sociální skupiny a znovu jim poskytne nějaký jasný morální horizont. Tato psychologická skutečnost je živnou půdou nacionalismu."
"Důstojnost se demokratizovala. Jenže identitární politika se v liberálních demokraciích začala přibližovat kolektivním a neliberálním formám identity, jakými jsou národ a náboženství, neboť jedinci často netouží po uznání své individuality, nýbrž po uznání toho, že jsou stejní jako ti ostatní."
Leviatanova zhouba
James S. A. Corey
Důstojné finále série. Pro mě ne příliš překvapivé, tentokrát s menším spádem než předešlé knihy. Co ale oceňuji, autorům se povedlo vyhnout zbytečnému patosu. A děkuji i za odkaz na U. K. le Guinovou, ten mě skutečně potěšil.
Azhareida - Bitva o Gelidor
Tomáš Petrásek
Brakové hard-sci-fi? Ano - ani mě vlastně nenapadlo, že to jde. Je setsakra znát, že autor "ví" o čem píše. V knize se poměrně elegantně snoubí paranoidně špionážní linka ženoucí příběh uvnitř obyvatelných komplexů s dobrodružně objevovací "venkovní" linkou, která postupně vygraduje v syrový a doslova mrazivý survival.
Sem tam to sice dějově zaskřípe, ale autorovi děkuji, že mě vzal s sebou na "jeho" měsíc Megan.
Vzestup Persepole
James S. A. Corey
Třebaže se autoři snažili vzít příběh za trochu jiný konec (časový skok, laconská perspektiva, zevšednělá protomolekula), je to vlastně zase to samé, třebaže v jiným kulisách a situacích. Samozřejmě, proč bych měl čekat, že mě nějaká postava v sedmém díle série ještě něčím překvapí, že?
"Jestli nás všechny pozabíjejí, tohle bude ten důvod. Ne jejich technologie, jejich strategie, ani neviditelný cyklus dějin. Bude to naše neschopnost cokoli udělat bez pěti schůzí všelijakých komisí, kde se to bude dlouze probírat."
Vyprávění
Ursula K. Le Guin
„Kdy je konec příběhu? Když ho začneš vyprávět.“
Paní Ursula nepotřebuje nepředstavitelné mimozemské scenérie, nepotřebuje chapadlové rosolovité emzáky, ani jejich jazyk a kulturu, které se absolutně vymykají lidskému chápání. Její příběh ve Vyprávění by se klidně mohl odehrávat v Tibetu, za Hiltonovým Ztraceným obzorem. Přesto je odloučenost Aky a jejích obyvatel zásadní. Mezicivilizační rozdíly a otázky porozumění tak mohou vyniknout a zatřpytit se. Autorčin vzkaz k naší realitě pak není zatížen naší historií, předsudky a očekáváním, protože: „Názor zabíjí schopnost vnímat.“
„Obzvlášť se jí hnusil ten doslovný výklad. Touto doslovností, fundamentalismem, zrazovala náboženství nejlepší úmysly svých zakladatelů. Takoví kazatelé zjednodušovali myšlenku na frázi, možnost volby nahrazovali poslušností a živoucí slovo proměňovali v mrtvý zákon.“
Pomsta geografie: Co mapy vyprávějí o příštích konfliktech a boji proti osudu
Robert D. Kaplan
Velmi hutné čtení - a třebaže to naznačuje provokativní název - autor zas takovým deterministou, jak by se mohlo zdát, není. Připomíná spoustu osob a jejich konkrétních činů, které otáčely kolem dějin více, než domnělý osud přiřčený jejích geografickými podmínkami. A přesně o tom budete v této knize číst: o dějinách velkých říší a jak byly ovlivňovány podnebím, reliéfem a lidmi…
Za sebe považuji za nejlepší první část, která je skvělou a současnou reflexí anglosaské a německé geopolitiky a poslední, která se dívá na budoucnost USA a krásně doplňuje postřehy pánů Huntingtona, Brzezinskiho a Kissingera.
„Pro budoucnost Turecka měla (náhlá smrt prezidenta a premiéra Özala) dalekosáhlé důsledky, což je další příklad toho, jak životy a úmrtí jednotlivců ovlivňují osud geopolitiky stejně jako geografie, která si ale zachovává svou nadřazenost zejména proto, že je nadčasová.“
„Římská říše prosperovala, rozšiřovala se a dobrovolná romanizace barbarských kmenů alespoň na nějakou dobu ‚odstranila poslední zbytky nativistického nepřátelství.‘ Samotná romanizace impéria časem vytvořila jednotu mezi různými kmeny, která jim umožnila spojit se pro společnou věc proti Římu, protože teď se staly součástí kultury, která ale nebyla jejich vlastní. Zamyslete se nad tím, jak globalizace, která v jistém smyslu představuje amerikanizaci světa, současně slouží jako prostředek pro boj s americkou hegemonií.“
