kramver
komentáře u knih
Mezi světy
Lucie Výborná
Spousta krásných fotografií, slov tak akorát, adrenalin, radost ze života, život osekaný na to nejdůležitější, nepohodlí vykoupené štěstím a Lucie a její vnitřní svět, do kterého stálo za to nahédnout. Obzvlášť v době vánočních svátků. A kdo nemá chuť vyrazit aspoň na turistickou stezku do hor, tak se nechal málo vtáhnout a měl by začít znova od začátku :-)
Svět podle Garpa
John Irving
Přesně tady jsem se před lety zamilovala. Nezaměnitelný styl Johna Irvinga je v této knize v nejlepší formě. Jsou témata, která se táhnou napříč všemi jeho knihami a jako autor je snadno rozpolnatelný. V tom je jeho originalita a oblíbenost u značné části čtenářů. Svět podle Garpa je hutná kniha, která mě vtáhla do světa podle Irvinga. Do světa, který už jsem nikdy na dlouho neopustila a pravidelně se do něj vracím s jeho další knihou.
Už hořela, když jsem si do ní lehal
Robert Fulghum
Robert Fulghum je a bude můj oblíbenec. Někdy nejsem připravená na těžká témata, nechci řešit bolest světa ani tu vlastní. Někdy si chci sednout s čajem do křesla a cítit, že svět je v pořádku. A je to právě v těch maličkostech, které považujeme za samozřejmost, a které jsou zdrojem hřejivého tepla , pokud si člověk uvědomí, za co všechno může a měl by být vděčný.
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
(SPOILER) S Plachetnicemi na vinětách jsem strávila neděli a celou ji za den přečetla. Z části proto, že to není nijak složité čtení, z části také proto, že jsem se v mnoha ohledech dokázala do příběhu vžít a tak mi to čtení příjemně ubíhalo. Překvapilo mě, jak se autorovi povedlo vykreslit postavu 47leté ženy. Marie se po rozvodu ocitá v obětí samoty a to ji vrací zpět ke svým kořenům, snaží se obnovit rodinné vztahy a více se zapojit. Zároveň se nechce smířit s myšlenkou, že tohle už bylo v životě vše, co jí bylo nabídnuto. Sledujeme ji v průběhu jednoho roku se všemi nepovedenými eskapádami, které nakonec přeci jen vyústí v nadějné vyhlídky na lepší zítřky. Kniha mi asi neuvízne na dlouho v hlavě, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Marie ve mě v mnohém zarezonovala. Pan Hájíček mě překvapil.
Kde kvete tráva
Han Kang
V našem evropském obecném povědomí o Koreji, je sever ten zlý a jih ten hodný. O masakru v roce 1980 asi slyšel málokdo. Autorka nám tak odkrývá události, na které se nejspíš i jihokorejci pokouší spíše zapomenout a přibližuje nám brutalitu tehdejšího režimu v bolestném a sugestivním příběhu. Nečte se to snadno. Autorka se zabývá smrtí, fyzickým i psychickým rozkladem, mučením, traumaty a bolestí, která nikdy nezmizí.
Han Kang je uznávanou autorkou, četla jsem již její Vegetariánku a možná mě oslovila i o něco víc. Tuto knihu jsem dočítala s velkým úsilím. Nějak už toho na mě bylo moc. Ale vždy se u takových témat zamyslím, co bych vydržela já, jak bych se zachovala? A jak jsem ráda, že žiju v jiné době a jinde.
Děti nade vše
Delphine de Vigan
Delphine se definitivně zapsala mezi mé nejoblíbenější autorky. Tentokrát předkládá příběh, který je varujícím prstem dnešní doby s detektivním nádechem. Jsem z generace, která má sociální sítě spíš k pasivnímu využití. Nikdy jsem nechápala, proč by někoho mělo zajímat, že jsem zrovna na dovolené nebo jím skvělou zmrzlinu. Ale ani opačně nechápu, proč by to mělo zajímat mě u někoho jiného.
Kam může ztráta soukromí a neustálé sdílení vlastního života vést u těch nejmenších, kteří si o tom nemohli ani rozhodnout, je možná trochu přehnané, ale možná také ne. A myslím, že pár příkladů máme již i u nás u bývalých mladých youtuberů.
Delphine opět otevřela téma, o kterém je potřeba mluvit. Její knihy tak mají přesah, pro který je stojí za to číst. Nemluvě o jejím literárním stylu.
Vyšlapaná čára
Sara Baume
Sara Baume mě zasáhla už knihou Jasno lepo podstin zhnyna. S touto knihou jsem chvíli otálela, bála jsem se velké deprese a možná i toho, abych nebyla zklamalá. Nekonalo se ani jedno.
Vyšlapaná čára pomalu plyne myslí a vzpomínkami hlavní hrdinky. Všednodennost bytí v polorozpadlém domku po babičce, do kterého se v častých intermezzech vkrádají připomínky uměleckých děl a performance (lze je zpětně dohledat a užít si knihu v dalším rozměru). Uznávám, že to není kniha pro každého. Frankie nás provádí svým zdánlivě neopodstatněným smutkem a je na čtenáři, zda pochopí a na Frankie se naladí nebo ne.
Úmrtnost drobné zvěře na kilometr čtvereční se v knize blíží počtu obětí v jedné epizodě Vraždy v Midsomeru a fotky mrtvých zvířátek mohou působit zvrhle a depresivně, ale na mě kniha takhle vůbec nepůsobila. Byť zrovna tenhle článek knihy mi připadal zbytečný.
Frankie není duševně nemocná, je jen smutná a to se občas stává každému z nás. Kdo si nikdy v životě nepřál prostě se někam zavřít, ukrýt před světem a prostě jenom být nebo už ani nebýt. U mladé, umělecky zaměřené holky je to možná emoce o to silnější. Vypořádat se světem, společností, vlastními sny a ambicemi a tlaky okolního světa je v současné době stále těžší. Nemohu nezmínit postavu maminky, která s tichou snahou o pochopení a velkou láskou k dceři vytváří to správné pojítko s okolním světem a drží Frankie nad vodou. Nenásilně a bez výčitek. Její postava mě hladila po duši pokaždé, když se objevila na scéně.
Vyšlapaná čára je křehkým vyprávěním o věcech, o kterých se běžně nemluví, a přesto se nás týkají čím dál tím víc.
Jenom kamarádi
Abby Jimenez
Hodnotím knihu v rámci žánru romantických románů pro ženy. Nejen kamarádi uspěli díky zvolenému tématu, sarkastickému humoru i příjemné a svižné čtivosti.
Samozřejmě, že Josh je až moc dokonalý a Kristen se dočká svého šťastného konce, ale musí překonat sebe samu, pár dramatických úskalí i dějových zvratů, tak jak to má u správné romanťárny být.
Kniha se výborně čte, doráží na emoce někde až moc silně, ale vše je protknuté břitkým humorem, trochou erotiky a nadějí.
Většinou sáhnu po podobné knize v létě a tentokrát mi zabrala jen pár hodin čtení. Opravdu se mi nechtělo odtrhnout a musela jsem to dočíst do konce. Možná bych zvolila jiný konec, složitější... Ale možná ne.
Volání divočiny (adaptace)
Jack London
Můj 50ti kilový bobtail by neslezl z gauče ani kdyby mu divočina řvala přímo do ucha. Jsem přesvědčená o tom, že by sám venku v boudě nepřežil noc. Přesto vzešel z těch krásných a divokých zvířat, která byla součástí neúprosných zákonů přírody. Nebudu lhát, téma zvířat mě dojímá vždycky a ve sporu člověk vs zvíře je jasné koho jsem fanoušek. Jack London měl neobyčejný cit pro vykreslení drsné přírody, zvířecí duše, lidské krutosti i laskavosti. Stále se mi v hlavě pletou Volání divočiny a Bílý tesák, možná proto, že jsou obě knihy stejně nádherné, hluboké a dojemné.
Aristokratka na koni
Evžen Boček
Druhý díl v knihovně nebyl k mání, tak jsem vzala rovnou třetí a díru v ději jsem nezaznamenala. Četlo se to rychle a lehce. Při čtení mi to evokovalo sitcom s hlasitým smíchem vždy na konci pointy. Pan Boček má vytříbený humor, který mi sedí a každá věta obsahuje vtipná přirovnání a originální obraty. Není to vysoká literatura, ale je to přesně to, co čas od času potřebuje skoro každý.
My proti vám
Fredrik Backman
Je to jako druhá série úspěšného seriálu na Netflixu. Medvědín se povedl, získal si spoustu fanoušků svou autentičností, propracovaností postav a skvělým příběhem. A tak se k němu Backman celkem logicky vrátil. Jenže začal až moc tlačit na pilu. Schématičnost postav bije do očí. Nespoutaný Benji, u kterého je neustále zmiňované, jak je nebezpečný, byť nikdy nic zlého neudělá. Chuligáni, kteří by mohli klidně dělat pro armádu spásy, trochu autistická trenérka a smutná malá holčička, co neváhá utíkat ze školky, aby mohla hrát hokej a příliš mnoho dalších. Nebyl by to možná špatný příběh, kdyby ho autor nenapsal tak pateticky s důrazem na drama. Zajídalo se mi to věčné napovídání, vystupňované drama, kdy máme přestat dýchat, protože tušíme, že se něco stane, abychom po pár řádcích vydechli, že se nic nestalo a za dalších pět řádků opět ztratili dech, protože se to stalo, jenom někomu jinému. Překvapení na druhou? Těžko. Mám ráda, když se mnou autor manipuluje, ale musí to dělat chytře, nesmím to vědět. Ano, v knize je spousta skvělých hlášek i moudrých postřehů, ale nedrží to pohromadě. To kouzlo, které měl Ove je pryč. A zdá se, že série pokračuje. Obávám se, že další díl už mě mine, i když kdo ví, možná si Backman vzpomene, v čem je geniální. A pak si s radostí opět stoupnu na tribunu.
Očista
Sofi Oksanen
Velmi silný příběh. Chvíli jsem se divila, proč je jméno postavy uvedeno skoro v každé větě, potom jsem si zvykla a nakonec zjistila, že Sofi Oksanen píše také divadelní hry (i Očista vznikla jako úspěšná divadelní hra) a v tomto mi to opravdu trochu připomínalo divadelní scénář. Aliide udělala toto, Aliide šla tam atd. Od příběhu je těžké se odtrhnout. Musela jsem číst stále dál a dál. Aliide není veskrze pozitivní hrdinka, není černobílá a to dodává příběhu hlubší rozměr. Postupné odkrývání osudů obou žen bylo přesně dávkované. Konec se musel na divadelních prknech naprosto skvěle vyjímat a úplně vidím ten ztichlý šokovaný sál lidí zadržujících dech a závěrečný hluboký výdech.
A opět je děsivé, jak téma nabývá na aktuálnosti. Možná i proto stojí za to si Očistu přečíst. Rozhodně je to po všech stránkách hluboký zážitek.
Oceán na konci cesty
Neil Gaiman
Strhující výlet do děsivé fantazie. Alespoň já se bála a bylo mi nepříjemně. Ale odtrhnout jsem se nemohla. Stephen King si dal dostaveníčko s J. K. Rowling a pořádně to spolu roztočili. Kolik takových traumat v sobě máme a v co je dokáže dětská mysl přetvořit? A ta kniha je vizuálně nádherná od obalu knihy přes černobílé ilustrace umocňující tajemné drama a napětí.
Jezero
Bianca Bellová
Bianca Bellová má jako autorka nakročeno za hranice České republiky asi nejenom s knihou Jezero, ale já zatím četla pouze tuhle. Ten příběh je univerzální, dá se číst všude na světě se stejnou naléhavostí. Je to krátký text plný krutosti. Na mě jí bylo moc a a nečetlo se mi to vůbec příjemně. Určitě to byl záměr a zcela určitě jsem to neměla číst uprostřed léta. Můj stav mysli nebyl nastaven tím správným směrem.
Vítězný oblouk
Erich Maria Remarque (p)
Ty dialogy by v reálným světě neobstály, je v nich určitý patos, který opíjí jako litry calvadosu. Vítězný oblouk mě kdysi naprosto nadchnul. Nikdy jsem nepila calvados a nechci ho nikdy ochutnat, protože celou dobu, co jsem knihu četla, jsem ho cítila na jazyku. Tu pachuť, která ulpívala na každém vysloveném slově, tu horečnatost emocí, tíhu těla posedlého únavou a vlastní zbytečností.
To
Stephen King
Brilantní vypravěčský styl, dvě časové roviny, kdy hrdinové jsou nejdříve dětmi a posléze nás děj přenese do dospělosti. Mnohovrstevnatý příběh, který přes svou obsáhlost asi 1000 stránek nenudí a vzbuzuje napětí.Já osobně jsem měla trochu problém se scénou dětí ke konci knihy, kde zvolily pro mě dost netradiční způsob, jak se zbavit stresu (přece jenom na to byly ještě hodně mladý). Tahle scéna se nikdy nedostane do žádného filmového zpracování :-)
Cit slečny Smilly pro sníh
Peter Høeg
Škoda. Ten začátek byl tak slibný, tolik jsem hltala další a další lahůdku ve formě nádherných slovních spojení , která šla za sebou lehce jako nově napadaný prašan . A stejně křehká se mi zdála i Smilly. Ale proč se to muselo dostat do naprosto neuvěřitelného a nerealistického proudu, kdy je z hlavní hrdinky neohrožená Lara Croft? Nelogičností přibývalo a moje nadšení ubývalo. Nejspíš mě zaskočila ta náhlá změna žánru. Ta druhá půlka je možná něco jako magický realismus? Nejspíš si přečtu od autora i jinou knihu. Psát umí, chci ho zkusit v jiné knize více pochopit.
40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
Pro mě z celé cestovatelské série "prince Ládíka" zatím nejlepší a nejvtipnější kniha. Možná proto, že byla první. Jde o neotřelý cestopis o jednom v podstatě obyčejném poutníkovi, který putuje krajinou, kde vlastně nejsou žádné profláknuté památky a o to zajímavější jsou tam lidé. Kniha vtipně vykresluje svět jako v podstatě milé místo, které je lepší než jak se nám to snaží vnutit média. Pro mě je to i o toleranci, protože není muslim z večerních zpráv jako muslim z obyčejné vesničky mimo dosah kamer. V tom jsou ty knihy asi nejvíce přínosné. Ano, je v nich humor, trocha toho dobrodružství a hodně lidskosti. Lidé jsou fajn všude na světě a není nutné se jich bát.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Ta myšlenka s měnícím se obrazem je geniální. Ten rozpor mezi krásou tělesnou a duševní, o jejich neoddělitelnosti a všechny ty vtipné a zároveň hluboké myšlenky všude kolem. Boj se stárnutím evidentně taky není jenom výdobytek dnešní vyumělkované populace. Tohle téma bylo, je a bude aktuální, dokud bude lidstvo samo. Naše povrchnost se s dobou moc nemění. Ale je krásný jedinec opravdu šťastný jedinec? Mrkněte na obraz. Před lety jsem byla několikrát nadšeným divákem muzikálu Obraz Doriána Graye v divadle Ta Fantastika s Davidem Krausem, Kamilem Střihavkou a Bárou Basikovou v hlavních rolích. Hudba Michala Pavlíčka tomu dala nevídaný rozměr a vždycky, když budu číst tuhle knihu, budu tu hudbu slyšet.
Eleanor se má vážně skvěle
Gail Honeyman
Ach Eleanor, okamžitě ses zařadila mezi mé oblíbené knihy. Zvláštní podivínka, která se mi zavrtala do duše, nahlédla do mých skrytých obav a připomněla, co je důležité. Místy bolestivé, místy vtipné pohlazení, které se čte jedním dechem. Pozor, aby vám při čtení neodpadly palce, jak moc je budete svírat touhou, aby se Eleanor měla vážně skvěle. A to poslední nečekané odhalení v závěru knihy bylo už jen trešničkou na dortu. Mě to nenapadlo, vás jo?
