krnoha komentáře u knih
Paní Beranová je mnoho let v diplomatických službách v rovníkové Africe, Afriku zná a určitě se jí tam líbí. Nakolik můžu soudit z uvedené knihy, je inteligentní a hodně vitální. Pokud můžu soudit z jejího povídání v rádiu
http://www.rozhlas.cz/radiowave/casablanca/_zprava/zuzana-beranova-v-africe-stale-ve-strehu--1231069
je asi taky ambiciózní. Afrika ji nezkrušila, žila tam ráda a snad pořád ještě žije, a z bujnosti o tom dokonce napsala knihu. Psát moc neumí, ale má hodně o čem, tak to zase až tak nevadí. Kniha je pásmo příběhů o běloších v Keni a ty příběhy jsou asi skutečné. Celé je to
poslepováno poněkud násilně vykonstruovanou story a lásce až za hrob.
Kniha začíná soubojem s mambou a pak je to asi tak do půlky pořád o přírodě a o Masajích. Potom se to láme a je to jen tak popisné vypravování příběhů pár českých turistů, jak narazili na Afriku a co to s nimi udělalo. Potom se to láme podruhé a máme tady psychologicky
hezky uchopené povídání o pár dalších Češích, kteří šli víc do hloubky a zažili si africký venkov. Podle knihy to všichni přežili, ve skutečnosti to možná tak úplně nebylo. Potom se to láme potřetí. Paní Zuzana se asi doslechla něco o udržení pozornosti čtenáře metodou
gradace, takže přechází do dobrodružné akční love story. Tady už teče krev proudama a kniha naštěstí končí. Ale stejně se mi to líbilo.
V téhle knížce se bojuje, bojuje, jinak nic. Aby to nebylo tak fádní, do bojů se pouštějí různé bytosti. Chytré krysy, co chodí po zadních a vypadají jako trpaslíci. Speciálně vyšlechtěné krysy veliké jako kráva, zuřivé a strašně silné. Hadi, ještěrky a pravěcí ještěři. A tak dále a je to úplný ohňostroj fantazie. Snad nejlepší je velká žába nadaná magickými schopnostmi, která se dívá na svět se zavřenýma očima, a co si představí, tak se to stane. Jen tak okrajově se setkáme i s bojujícími lidmi, ale hned je vidět, že tohle není zrovna autorova silná stránka. Pan Werner žije ve svojí fantazii a náš skutečný lidský svět mu může být ukradený. Přečtěte si to, je to hezká knížka pro chytré kluky a kam se hrabe Kulhánek.
Jen se mi trochu nelíbil český překlad. Překladatel nejspíš pospíchal, a tak se mu občas nechtělo hledat český ekvivalent, a občas nějakou větu přeložil slovo od slova i s anglickým slovosledem. Člověk si to musí přeříkat anglicky a teprve pak věta dostane smysl.
V téhle knížce se píše o nesmírně zajímavých věcech, totiž jak vnímáme slova a další signály při komunikaci s druhými lidmi. Celé je to orientováno na to, jak se chovat a na co dávat pozor, abychom v rozhovoru měli vrch a vytěžili si pro sebe co nejvíc výhod. Autor popisuje postupy, které sám používá a s výsledky je spokojen. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kniha byla napsána pro dobro čtenářů: dělej co ti říkám a uvidíš to dobro.
Příběhy mě dávno nezajímají, je to všechno naraženo na několik málo kopyt a co mě baví na čtení literatury, je psychologie a styl. Ale tuhle knížku jsem přečtl od začátku do konce s napětím, jak to bude dál. Taky trochu s obavou, že autor poleví a skončí v nějakém klišé. Obava se nepotvrdila, a když jsem dvě stránky před koncem už měl představu, jak to všecko skončí, stejně to zase zahnulo jinam. Dürrenmatt má zvyk někde před koncem díla najednou zastavit čas a vsunout tam odstaveček napsaný s odstupem od příběhu a laděný tak nějak filozoficky nebo spíš pateticky. Tady je to taky. Celé je to napsáno s úžasnou fantazií a reminiscence na Viana myslím docela sedí.
Nakonec je to docela prosté. Nesvadba napsal knihu proti fanatikům marxismu. Dopsal to v roce 1963, náhodou na den přesně pět let před vpádem sovětské armády. Nemohl si ještě moc dovolit, rozhodně ani náznakem se nezmíní, že by snad sám nebyl tak úplně marxistou. Ty pasáže, které by mohly být problematické, opatrně zabalil do náznaků a intelektuálských kliček. Hodně se pouští do rozboru mechanismů, které vedly k poválečnému rozpadu kolonií. Celé se to odehrává ve Vietnamu v době ještě před tím, čemu dnes běžně říkáme vietnamská válka. Na začátku 60. let byla ale v paměti ještě ta předchozí válka, v níž Vietnamci vyhnali Francouze ze severní části země. Nesvadba se hodně vyžívá ve vietnamském prostředí, hodně exotickém a hodně drsném. Myslím že knížka se docela povedla, je tam pěkně udělaná detektivní zápletka. Taky trochu sexu, dneska se může zdát krotký, ale tehdy to byla v české literatuře novinka, psát o sexu tímto způsobem, Nesvadba si to zkusil a prošlo mu to.
Dvacet let po jeho vstupu do beletrie jako by mistru Umbertovi došla fantazie, tak se holt na stará kolena vrátil ke svému původnímu povolání, k vědě. Kniha je fakt úplně vědeckou rekonstrukcí vzniku jednoho velmi známého pamfletu. Ten pamflet je na první pohled podvrh, ale asi ho dost lidí bere vážně, takže vyjmenování zdrojů ze kterých autoři vycházeli, je určitě docela záslužný čin. Pro blbce jako jsem já je těžké se ve všech těch faktech zorientovat, naštěstí je tam výborný shrnující a vysvětlující doslov od Jiřího Pelána. Je to moc zajímavé. Co se týká literárního stylu a konstrukce kostry románu, moc pěkně napsané, ale stejně je to jen rutina zkušeného spisovatele.
Příhody kluků na prahu puberty v prostředí amerického maloměsta. Zdá se, že autor je mistr češtiny, podle toho, jak líčí americké reálie jakoby očima amerických kluků, a při tom živou dětskou češtinou, do které hodně citlivě naroubuje pár amerikanismů. Vyprávění je velmi laskavé, plné legrace a poezie. I přes ten dětský kolorit je to čtení pro mámy a táty, děti by tomu nerozuměly.
Knížka se mi dostala do rukou, když mi bylo šestnáct, krátce nato jsem si ji koupil a žiju s ní už skoro padesát let. Jednou jsem o ni přišel a zase koupil v antikvariátu novější vydání. Ze začátku jsem četl jednoduché povídky jako Spoutaný a Zrcadlový příběh. Později absurdní dramata, třeba V žádnou hodinu nebo První semestr. Až docela nedávno jsem dospěl až k Elizo Elizo a Bílým chryzantémám. Texty jsou napsané zevnitř, ze snových symbolů a něco i ze světa strašidel. Je v nich spousta emočních prožitků, ale jsou ukázány s nadhledem, který není ani trošku intelektuální nebo psychologický. Je to pohled zevnitř a Ilse Aichingerová je prostě poklad.
Příběh holky, která se pořád neuměla zamilovat, a pak se to najednou naučila. Paní Hindráková ho vypravuje s jemnou úsměvnou nadsázkou, jako když povídáme dětem pohádku. Opravdu jemnou, patnáctileté čtenářky ji asi těžko postřehnou. Tak třeba jak oba hlavní protagonisté přijdou do internetové kavárny a tam na Googlu hledají reálie o zemi, ve které zrovna jsou. Jinak žádná hluboká psychologie a žádné zbytečné intelektuální konstrukce, zato spousta laskavého porozumění k mladým čtenářkám a spousta autorčina citu, který není vůbec předstíraný. To se pozná, ta knížka prostě svítí.
Odehrává se jmenovitě v rovníkové Africe, ale obsahově spíš v pohádkové zemi, kde kromě trochu bezbarvých černochů žijí i hodní čarodějové, kteří vás nenechají na holičkách. Příběh má kupodivu tři konce. Napřed tak nějak skončí a čtenář by mohl být spokojen. Pak ale přijde druhý konec, kde si všichni navzájem vyznávají lásku a jinak se tam nic neděje. Tenhle druhý mě trochu otrávil, ale třeba to k žánru patří, co já vím? No a potom konec číslo tři, který to všecko postaví na hlavu, a ten mě vážně potěšil.
Když to napsal, bylo mu trochu přes čtyřicet a ve svém psaní byl vlastně teprve na začátku. Je trochu stejný, jako ve svých pozdějších románech, co vyšly česky, a trochu jiný. Tady je příběh hodně v pozadí a je to vlastně celé o povahách postav. Je tam pár emočně silných prožitků, ale nic z nich nevyplývá, jsou jen tak zaznamenané. Tak nějak se mi zdá, že v tomhle období svého života ho ze všeho nejvíc zajímalo mystérium smrti. V umírání se tady hodně vyžívá. Končí ale na tom, že na smrti nic zajímavého není a to se mi líbí. A pak ještě takové ty osudové oblouky, když se lidé setkají, potom dlouho nic, a znovu setkají ve zcela jiné životní situaci.
Deníček holky, která je nepřetržitě absolutně intelektuální. Podtitul "pro (d)uši neslyšíš" na ni docela sedí. Na začátku maturantka, na konci knihy už kvalifikovaná lékařka na nemocničním oddělení pro alkoholiky a narkomany. Chudinka totálně semletá masomlejnem českých nemocnic a musí se dost soustředit, aby se náhodou nestala svojí vlastní pacientkou. Má návyk pořád s něčím bojovat venku i uvnitř. Na tom - zdá se mi - prozatím končí.
Brutální a dokonale čistá poezie. Zdá se mi, že Jáchym je celý život absolutně depresivní a silou svojí básnické duše se drží nad vodou.
Mně se to moc líbilo. Je vidět, že pan profesor je zvyklý přednášet, takže tu strašně otravnou faktografii umí zpestřit příhodou z klinické praxe. Má taky docela nadhled, jistě je to moudrý pán (a možná trochu nafoukaný na tu svoji učenost). Záběr knihy je nesmírně široký a kromě pasáží o fyziologii, kde je pan profesor doma, jsou hlavně ke konci témata,kde pan profesor tak trochu plave. To když se pouští do věcí na hranici psychologie a sociologie, nebo nedej bože do matematiky. Ani Koukolík není Děd Vševěd.
Mimochodem, výborné oživení knížce dávají kreslené glosy Miroslava Bartáka.
Vyznání víry jednoho starého fyzika. Autor se snaží pro laického čtenáře vysvětlit principy nových fyzikálních objevů, a také vyjádřit svůj názor na budoucí směřování fyzikálního bádání. První část obsahující vysvětlování novinek byla pro mě velmi zajímavá. Ale některé autorovy rady a doporučení mladým fyzikům se mi zdály trochu naivní. Myslím že pan Plaček nemá pojem o sociologii a možná ani o teorii složitých systémů představovanou třeba takovým Jürgenem Kurthsem, nebo ze starší generace Ilyou Prigoginem.
Starý pan Andres se rozpovídal o své celoživotní práci geologa a současně proutkaře. Druhý autor pan Vodkolek tomu jenom dal formu. Kniha je velmi zajímavá, autor nebrzdí a líčí i hodně zážitků ze svého života, ty stojí za přečtení samy o sobě. Jen okrajově je to i o střetech s lidmi někdy i na vysokých funkcích, kteří chtějí cenzurovat skutečnost.
Bohužel, knížka i autor patří plně do dvacátého století. Dnes už celá tahle tématika nikoho nezajímá. To je možná i důvod, proč to smělo vyjít.
Hmmm že by tohle byl ten satanismus?
Hodnotit nebudu, nedokázal jsem to dočíst.
Pro mě to bylo zajímavé. Autor zařazuje předválečnou KSČ do kontextu socialistického hnutí v Evropě trochu už před první světovou válkou ale hlavně po ní. A jak silné byly tehdy nacionalistické tlaky. Potom velmi pečlivě rozebírá vliv Kominterny a okolnosti vytvoření KSČ a popisuje i jednotlivé proudy v KSČ po jejím vzniku. Vychází mu z toho, že čeští komunisté byli vlastně v našich zemích první partaj, která nehájila zájmy svých voličů, nýbrž manipulovala svoje voliče k tomu, aby v rozporu se svými zájmy dělali to, co se hodilo komunistickým politikům, tedy hlavně Stalinovi. Dneska nás manipulují snad všecky strany, komunisté s tím přišli jako první už velmi dávno.
Dozvíme se také o strašné katastrofě, kterou pro naše předky znamenal Mnichov. Jak nás potom zděšení z mnichovské dohody dotlačilo až ke všelidovému nadšení pro Sověty, takže vlastně už v pětačtyřicátém bylo rozhodnuto. Bylo rozhodnuto chováním československých politiků na konci války a brzy po ní, spíše než dohodou velmocí. Protože kdo by věřil těm zrádným Francouzům a Britům, když nás přece osvobodil tatíček Stalin! On nás tenkrát neosvobodil, nýbrž přebral od Němců, ale to tenkrát nikoho nemohlo napadnout. V závěru knihy pan Rupnik jakoby naznačuje, že kdyby on byl tenkrát na místě Beneše ...
Tedy až na ten úplný závěr to pro mě bylo moc poučné čtení.
Docela už známý a dobrý autor se pro jednou pustil do žánru sci-fi. Příběh se odehrává v blízké budoucnosti. Vypadá to tam hrozně a při tom tak, jak všichni už dnes vidíme, že by to za deset let vypadat mohlo. Dojem ze sci-fi se mi hezky zvýraznil, jak jsem to četl v programu ReadEra, který na konci řádky rozděluje podle he-uristických pravidel, nikoli podle Pravidel českého pravopisu.
Hlavní hrdina se ocitá v situaci, kdy musí Vesmírné inteligenci ve jménu lidstva poskytnout nějaký dárek. Za to pak bude smět doufat, že z lidských srdcí ani pod všemi civilizačními tlaky nezmizí láska. Jaký dar to asi bude, že by něco z naší lidské hudby?
Ta knížka je moc hezky napsaná a je v ní snad všechno, z čeho se skládá náš dnešní svět. Autor ji dává v elektronické podobě zadarmo. Krásný dárek co mě se týká. (Já ovšem nejsem Univerzan.)
Docela hezká pohádka, nemyslíte? Akorát že pan Coufal má trochu potíže s češtinou. Normálně snad ne, ale na spisovatele to nestačí. Tak například správně česky se píše blúdička.