Kudlanka03 komentáře u knih

Lin Rina a pokračování Kronik prachu. I když o pokračování se asi mluvit nedá. Že to autorka pojala jako vyšetřovací zprávu mi nesedlo a už vůbec ne styl stránek. Jakoby staré stránky a ještě nadbytečné poznámky? Jestli to mělo působit vtipně, tak na mě to nepůsobilo vtipně vůbec.
Příběh potenciál měl. Ale využitý nebyl. Elisa se pořád točí kolem Jamieho a když už nevím co dál, šoupneme tam romantickou vsuvku o nápadníkovi.
Roztomilá část mi přišla ke konci se závětí a knihami. Konec, kdy se všichni dají dohromady, ten tomu nasadil korunu. Tohle zřejmě nebude kniha do TOPky, ale zase jsem ráda, že jsem si ji přečetla.

6 17.01.2023

První kniha Lenky Parýzkové a hned taková pecka. Padla mi do oka obálka s okem. Česká autorka. Jdu do toho, řekla jsem si. A byla to trefa. O čem, že to je? A budem potřebovat deštníky?
Paní Kvapilová to nemá lehké. Ikdyž tato část není moc rozvedená – ona – se rozvádí. A má dceru. Ale vlastně nemá nikoho. Je sama. Ale v hlavě je to jako na nádraží. Proč? Proč se jí tohle děje?
Psychické problémy jsou stále tabu. Jsou neuchopitelné, tudíž nepochopitelné. Lenka se dostává do léčebny. Myslí si, že jí tu pomohou. Dr. Brabec evidentně za tu dobu nic moc nezmohl (doktor nebo terapeut nikdy nic nezmůže, je to jen průvodce po místě, kde nikdy nebyl, tak jaká je úspěšnost) a tak pokračuje do zařízení, do léčebny...
Nespavost, ztráta dcery, rozvod...Kombinace, která asi nezapříčiní tanec na louce mezi kopretinami.
Léčebna má svůj řád. Tak se Lenka snaží začlenit. Některé osudy mimo Lenky jsou tíživé, doopravdické. Třeba Šárka, Andrea nebo Ivanka. Přijdou a odejdou. Lenka zůstává. Její pokroky nebo pobyt obecně mi krásně korespondoval s její kreativní činností. Zlom nastane u paní Rudové.
Ač je toto téma těžké, já to brala stránku po stránce a byla jsem na konci. Prostě se pořád ptáte proč. Celé to ale okořenil Michal a Miloš. Gambleři. A přijde i humor. Místy jsem jí přála, aby už prozřela, aby se něco změnilo, ale deprese nejsou na lusknutí prstu tu a na lusknutí pryč. V tom to je právě.
Byla jsem z toho ze začátku sklíčená. Pocit diskomfortu, sterilního prostředí, cizí lidi...Jako bych tam nastoupila taky.
Velmi povedeně napsané ve smyslu hodně přímé řeči a moc se mi líbily i nitené sondy, tak hluboko, kam se dá jít ve své vlastní mysli. Mozek je ohraničen lebkou, mysl je však nekonečná.
Na jedné stránce to pak ale záhadně zmizne. Tohle jsem pak moc nepochopila, jakoby se přepla styl psaní, jakoby se celkově něco změnilo. Cítila jsem se ochuzená o myšlenkové pochody, ty ozdravné procesy.
Krásně je tu ukázané, že matky jsou především ženy. Jsou to lidi. Jsou hrozně důležité pro děti, ale i pro sebe. Jenže kde dát tu hranici. Na začátek a přijít o sebe nebo na konec a tím pádem ovlivnit vnímání dalšího člověka?
Celým generacím chybí to základní. Chybí jim láska. Taková ta milá, tichá a přesto výmluvná. To obejmutí jen tak, ve středu. V pondělí nebo v pátek. Ráno nebo večer. A v tomto bodě si pak děti začínají všímat i sebe. Rozvíjet úctu sám k sobě skrze lásku rodičů. V tomhle mě ta Lenčina matka vyloženě s.ala. Ale zase nevíme, že. Takže těžko soudit.

8 17.01.2023

Není okamžik, kdy by si nebyla jistá, že jde po ní. Prostě to ví. Ale kdo, ale proč? Snad Phil? Nebo ten, co ji pozoruje? Kdo má problém s někým tak obyčejným, jako je Kate? Přesto má. Může to souviset s minulostí? Něco S Gemmou,May nebo Beth? Nebo něco s rodiči? Proč se Phil chová tak divně a proč po něm jde policie?
Moc otázek, že? Jestli jsem vám tím zamotala hlavu, pak si nepřejte vidět, co s váma udělá Alex Lake. Bude vás vodit po všemožných cestičkách, bude vám podsouvat to, co chce, aby jste si mysleli. No a pak bum. Jste mimo.
A jako třešnička – Alex Lake je neznámý autor nebo autorka. Asi jen málo lidí ví, kdo to je. Hustý, co?
Nezapírám, že bych víc přidala akce na začátku, než na konci, ale zrovna tohle sedlo. Že jsem odpovědi dostala ve chvíli, kdy jsem už po nich fakt toužila.

3 17.01.2023

Je to pět minut, co jsem to dočetla. Je asi blbý psát v recenzi, že nemám slov, viď. Ale já je fakt nemám. Tak propletený, promyšlený a náročný kousek jsem četla naposledy vloni.
O co jde se dočtete v anotaci. Nebudu tím nastavovat recenzi. Moje dojmy jsou velmi silné. Jsou to směsice vzteku z konce, nervozity (kvůli obětem), bušící srdce z těch, co to všechno páchali a z příběhů, který si nesl každý, kdo v příběhu vystupoval. Tady není žádný potenciál, který nebyl nevyužit. Jde o krutost, zvrácenost, brutalitu, bezcitnost, vulgárnost, mrazivost, plíživost nejistoty, zvířeckosti a zvrhlosti ve všech jejích podobách. Všechno do puntíku zapadlo, všechno se objevilo. Jen proboha, to jméno….Vic a Vadim...Fakt jsem z toho jména byla prostě nesvá. Jakoby špatně napsaný Radim. Já vím, v autorově světe a jazyce je to běžné, normální jméno, ale mě Vadim hrozně vadil.
To je tak všechno, co bych knize vytkla. Ano, byla brutální, byla nechutná, ale ne tak tím, co se dělo obětem (jasně, i tak jo), ale tím, jaký strach, jaký plíživý strach se linul z každé stránky. Tak moc jsem si přála konec a když se nakonec dostavil, byla jsem tak nasraná, jak dlouho ne.
V jiném komentáři jsem si přečetla, že pak bych si měla přečíst Černou smrt, že budu pak vědět proč, tak asi jo.
Dejte si tohle, dejte si Nedokončený rukopis, ať se chvíli bojíte, chvíli nedýcháte a chvíli jen tak sedíte a čumíte do zdi.

6 17.01.2023

(SPOILER) Kniha je o ženě Libby, která v sobě nese plno smutných věcí. Práce stojí za pendrek, manžel už brzy nebude manžel a do toho ty zdravotní problémy. Zdá se, že na posranýho i záchod spadne.
Jenže prý po každé noci přijde ráno. A tak se naše Libby dává dohromady napřed v Chicagu, potom si odjede k moři a tam se to začne dít. Ten život. To krásné a jednoduché žití.
Příběh plyne, není třeba přeskakovat.
Jen tento typ románu mi přijde nevytěžený. Na posledních třech stranách se pak dozvíme všechno najednou.
Libby mě popravdě sere už od začátku. Jak je na Toma tak hnusná.
Zato Silo, jak mu ve zkratce říkám mi sedl hned
Prostě milé čtení, které není špatné na jeden dva večery nebo na cestu na dovolenou.
Sice autorce nežeru ani slovo o tom jak to s tímto typem rakoviny bývá, ale budiž. Kniha snese všechno

2 01.12.2022

Moje první setkání s Timem a jeho tvorbou. Právě jsem zjistila, že má dalších 11 knih. To je do budoucna moc moc čtení. Jsem na rozpacích, jestli si tohoto autora pustit do knihovny. Zabere dost místa.
Ke knize jsem se dostala v rámci knižní štafety a přečteno jsem měla za dva dny. V tom nebyl problém. Spíš v tom, že s mírným odstupem mi vlastně dochází, že moje pocity po přečtení vyprchaly nějak brzy. Tim se nás snaží rozptylovat hned několika směry. Tak třeba už jen tou ženou. Potom tím, kdo píše o té ženě. Potom samotným vyšetřovatelem, kdy máme pochybovat nebo věřit tomu, že je snad blázen?
Konec mě dostal, o tom nediskutuju. Jen bych potřebovala vědět, zda jsou další knihy podobného typu. Více linek a rozuzlení naprosto nečekané, dramatické, táhnoucí se na 10 stran. V rozhodování však pomůže styl psaní, tedy v přítomnosti, klasicky ichformou. Žádné patosy. Když něco začne, tak to dodělá. Dal si práci s lidmi navíc. To oceňuju.
Třeba mi další kniha přijde odněkud sama. Případně se zeptám v knihovně.
Poslední dobou to tak dělám. Půjčím, přečtu a když mě dostane, koupím si ji.
Co vy a plodní autoři? Jste k nim skeptičtí, nebo vás naopak motivují k tomu, že stále mají cí říct?

3 29.11.2022

(SPOILER) Začínáme tou, po které kniha nese jméno. Já jsem s tím, že Nesbo píše povídky, přišla do kontaktu až teď. Jdeme na ně.
Krysí ostrov je nejdelší ze všech povídek. Proto je možná prozíravě na začátku :D
Příběh o neopětované lásce, následcích a ironii osudu.
Špatná rozhodnutí nás vedou po cestách, které ale zpátky vedou vždycky jen k naší podstatě. K tomu, na čem nám nejvíce záleží pak často neseme někde v hloubi, nahlas ale neřekneme nic a skutky? Ty mluví většinou v pravý opak. Ironie. To bych řekla, že je hlavní slovo pro tuto povídku. Asi nejvíc smutná mi vlastně příjde.
Skartovačka
Další verze na to, co by mohlo být. Jak vlastně zacházet se všemi vymoženostmi, na které lidstvo přijde. Věda je v tomto opravdu rychlá. Jaké by to asi bylo, nestárnout? Okolnostmi se dostává k odpovědi na tuto otázku. Výzkum plyne, ale někdy pracujete s okolím, kdy něco vědět, je vlastně životu nebezpečné. Svět je v tuto dobu tak daleko, že myšlenky se dají i posmrtně získat. Povídka s prvky luxusního thrilleru, která je napěchovaná akcí. Když něco ale víte, a víte, že by to bylo použito k hrozným věcem, radši to vědět nechcete. Nebo ano? Jak dopadne tato povídka si přečtěte, stojí to za to.
Cikády
Povídka sci-fi námět. Jde tu o lásku. I ve světě sci-fi. Když se něco má stát, stane se to, bez ohledu na dimenzi. Je to začarovaný kruh, kdy jediná cesta je zůstat na živu, ale jen v určitý úsek. Nemůžu prozradit víc, připravila bych vás o to, o čem v této povídce jde. První vau se mi začalo objevovat už na skládce, ale vy si to musíte přečíst.
Sérum
Krásná propletená povídka, kdy jsem nestačila zírat, co všechno vám může život připravit. A ať jsou rodiče jakkoliv nápomocní, stejně, pokud jste tragéd, jste tragéd. Promyšlená zápletka, konec naprosto vynikající, strhující. On ten syn mi byl nesympatický už na začátku, tak třeba budete se mnou s koncem spokojeni :)
Černý jezdec
Tohle jsem od začátku viděla jako film. Jste nájemný vrah. Ale ten druhý taky. A mezi vámi se odehrává něco jako šachová partie. Naprosto skvěle popsaná, napjatá jsem byla od začátku do konce. Bohužel někdy je třeba obětovat dámu. A na to, jak to někdy bývá vás šach mat může potkat naprosto nečekaně. Tohle si prostě musíte dát!! Prozradit nemůžu nic.

5 29.11.2022

(SPOILER) Tak tady se dostávám do situace, kdy je někdy méně – více. Asi už jsem přečetla moc detektivek. Asi jsem sama dost slušnej psychouš na to, abych odhadla a situaci a motivy nejen postav, ale i autorů a autorek. Není vždy dobré dát na slevu. Vlastně spíš nikdy. No, neodolala jsem. Dočítám se o ženě, která dostane na noc vlastní dceru. No už tohle je síla. Sama mám děti dvě a tohle, opravdu tohle je téma, který nezvládám. Cokoliv s motivem dětí. Ubližování, únosy, rodinné spory o děti, o péči o to je mít nebo nemít…
No a tady samozřejmě jde o dítě. Což jsem si nepřečetla. Každopádně je to příběh o vině. O touze zůstat dobrou matkou. Ve všech fázích.
Nevím, co jsem čekala, ale špatné to nebylo, jen bych si tam klidně dala o drama, dvě navíc. Nějaký fakt peprný věci, třeba něco s tím přítelem? Nějakou boční nedůležitou zápletečku.
Kniha je ale tenká. Takže bych řekla, že pro fandy nekrváků by to mohla být dobrá volba. Styl psaní mi sedl. Ich forma v tomhle případě byla v přítomném čase a to mi pak krásně utíká. A obligátní otázka? Taky vás tak sere ten borec?

1 29.11.2022

(SPOILER) První případ Kay Hunterové a doufám, že poslední. Bude to asi série, ale nebude určitě pro mě. Je to už třetí recenze, kterou píšu a u které si připadám, jako Anton Ego (Ratatouille, 2007). Přišlo mi to od začátku hrozně studený. Tvrdý. Nemastný a neslaný. Jako voda na pánvi. Bez ohně, bez soli, bez zeleniny.
Kay nemá žádný emoce. Tak to na mě působilo hned od začátku. Moje poznámka u strany 64 – je to dost neosobní. Jen syrovost vyprávění a popisů. Z Eliho mám hrozně divnej pocit, ale zase si myslím, že v tom bude něco jiného. Že se tu budou dít dvě linky. Ale nějak to souvisí. Jsem skeptická.
Poznámka na straně 102 – Pořád žádný posun. Proč je to napsaný tak nudně. A navíc, proč proboha píše v rozkroku cítil pnutí. Když tohle píše ženská, je v tom vždycky cosi, co vím, že by chlap nikdy neřekl. Tohle by nepoužil. Jako bych byla ve sterilní místnosti a zakázali mi emoce. A pak mě donutili psát detektivku.
Od strany 102 jsem si řekla, že bych to ráda sfoukla a tak jsem si udělala kafe a dala jsem to až do konce. Po první vraždě tu pak máme intermezzo, kdy někdo další ovlivňuje děj. Děj a to, kdo se nahrává. Takže po ukončení života pana G. Jsem to tipla jinam.
Vsuvka v podobě hada byla příjemným, ale malým zpestřením. Strohost je to, co mi na tom zkrátka vadí. Pevně budu věřit, že další případy dají Kay více pravomocí, nebude už obtěžkána kárným řízením, dá se dohromady i po psychické stránce, matku pošle do pr...do práce třeba a sestře to prostě nějak vysvětlí a budou v pohodě.
Asi si další díl přečtu ze zvědavosti no a budu si přát, abych další recenzi psala s tím, že tu původní opravuju.

1 29.11.2022

(SPOILER) Šestá kniha Jonasse Jonasona je tu. Je žlutá, nezapadá do konceptu, což mě úplně vytáčí. A měla jsem to tak po celou dobu i se čtením. Napsat knihu je práce. Je to docela dlouhá a těžká práce, protože to musí mít hlavu a patu a to se dělá o to hůř, když se skončí a pak se musí navázat a pokračovat.
Po mega úspěchu se stoletým staříkem se Jonas dostal i u nás do širšího povědomí. Já se k němu dostala díky Analfabetce. Ta jediná s celé tvorby mě oslovila. Ani stařík a ani fyzička Petra s Johanem mi nic nepředali. Jen touhu knihu hodit do kamen. Asi kvůli tomu, že je žlutá. Až moc jsem tu cítíla tu touhu po tom skloubit plno politických jmen, přiblížit post diplomata a taky všem nakonec dopřát šťastný konec, že to celé vlastně nedává smysl. Ani povrchní a ani hlubší. Není to vtipné. Není to poučné a není to ani vážné. Je to...Nemám na to slovo. Je to prostě jen moje touha mít celou sbírku od autora a tak jsem sáhla po této žluté obálce.
Pokud se vám ale stařík líbil, pokud jste se u něj třeba i zasmáli, pak tuto recenzi berte jako ujištění, že se vám to líbit bude. Pokud jste si staříka přečetli jen kvůli vlně, která frčela, pak si vyberte nějakou jinou. A nebo ne. Nebo si ji dejte. A pak mi napište, jak se vám líbila.

6 28.11.2022

Tuto spisovatelka už tu nějakou chvíli je. Vím o Cyklistce i Podbrdských ženách, ale až s Herečkou ke mně prostě našla cestu.
Začínám číst. Je to jako zavřít oči. Otevřít je a jste najednou vedle ní. Vedle Jarinky. Vedle Frejky nebo Nezvala. Dokonce (trošku předbíhám) stojíte na prknech Národního Divadla a vedle vás stojí Vlasta Burian. Je to jako se ocitnout v nějakém oblíbeném černobílém filmu. Kde černobílý je jen obraz. Život v těchto letech, přesněji ve 20. letech, je všechno. Jen ne černobílý.
Hlavní hrdinkou je tu naše Jarinka, Jarmila Horáková, která už opravdu od dětství zažívá to, co dokáže pojmenovat snad jen herec, snad jen umělec. Ta rozervanost duše umělkyně by tu snad byla ještě dlouho, nebýt toho, že ji v pouhých 23 letech postihl nádor na mozku.
Tento příběh se nám autorka rozhodla vyprávět ve dvou dějových liniích. Příjde mi to zajímavé a krásně poplatné době. Tenkrát se sice více než dopředu dívali zpět, protože to, co bylo vepředu byla další válka. Koncentrační tábory.
V první linii je sama Jarinka. Její sestra Milada a další sourozenci, ještě mladší na to, aby se o nich něco psalo. Myslím že i kvůli tomu, že Milada byla v životě Jarinky opravdu důležitá.
Hrozně krásný mi přišlo, jak ji tatínek podporoval. Jak se staral, aby šla na tu školu, která ji opravdu zajímá a která jí něco dá. Ne jak třeba teď – půjdeš tam, kam chceme my a ve volném čase si dělej, co chceš ty. Opravdu měl zásluhu na tom, že byla až tam, kde byla.
Slyším taky ten jazz a asi si i dokážu představit tu vůni kávy. A společnost Devětsil. Jak sedí vzadu ve Slávii a řeší existencionalismus. Druhá linie je o Olze, která Jarinku znala. Byla s ní. A protože je spisovatelka, píše o ní hru. Vrací se při tom nejen ve vzpomínkách, ale i na opravdová místa. Před její okna, do kaváren, kde si povídá s Nezvalem…
Vlastně jen moc nechápu ten její vztah. Proč jí proboha vůbec někdo kdy řekl, že ona, jako žena může být buď herečka nebo matka. Oboje ne. Oboje se nedělalo. A přitom bych jí to tak přála.
Psát o knize, která mě chytla za srdce, a celou její četbu mě provázel strach a lítost. Proč? Protože jsem věděla, jak skončí. A že to krásný konec mít nebude. A taky jsem brečela. Nestává se mi to. Ale teď ano. A taky si moc věcí z knih nehledám. Teď ano. Je to z naší země. Z doby, kterou já sice ještě nepamatuju, ale obličeje jsem si našla, abych se s nimi víc spojila. Aby dostaly podobu. Aby to nebyly jen postavy, ale lidé.

Doporučuji všem romantickým duším, tragédkám a všem ženám. Je to příběh, který může být i náš. Je to příběh o tom, že není důležité, kolik času máme, ale jak s ním naložíme.

4 28.11.2022

(SPOILER) Píše se rok 2001. Novopečený šéf zvláštní vyšetřovací jednotky Holger Munch má za úkol vyřešit vraždu dvou jedenáctiletých chlapců. Nedostatek důkazů ho přivede na nápad angažovat talentovanou studentku policejní akademie Miu Krügerovou. Ani s pomocí její intuice se však nevyhnou všem falešným stopám, které jim zanechává pomatený vrah posedlý vizuální dokonalostí. Podaří se nakonec dopadnout muže, jenž má hrůzné činy na svědomí?

Takto zní anotace. Ale kniha na mě působila úplně jinak. Hodně prostoru se věnovalo chlapcům a jejich rodinám, Mie, Holgerovi (ikdyž ne po soukromé stránce) a taky Frederikovi. Ten mi byl sympatický hned. Ikdyž jsem nejdříve sázela na to, že ta žena je žena Holgera. Přivedla mě na to zmínka o tom, že není často doma a jak se o něj stará. Ale když se pak potkal s paní učitelkou, přála jsem mu, aby k sobě našli cestu.
Druhá moje falešná stopa vedla k tomu psychologovi. Už jsem viděla Miu mrtvou a nakonec ne. Jen teda klobouček před tím, jak si dokázal všechno zjistit a tak ji docela dobře obelstít. Fascinující je, že samotný vrah dostal prakticky nejmíň, ze všech’těch, co se toho účastnili.
Nějak mi v příběhu ovšem neseděla holčička s dědečkem. Pochopila jsem, proč ji tam dal, ale nechápu, proč dostali tolik prostoru. Jestli si autor chtěl do knihy trošku propašovat názory jeho nebo někoho jiného na dnešní dobu, jak jsme jako civilizace úplně skončili a je potřeba se na Nový věk připravit tím, že dítě odřízneme od okolního světa…Na druhou stranu, že má holčička dovednosti a znalosti, to všechna čest. To zas bylo zajímavý.
Samotná Mia je kapitola sama pro sebe. Její sestra je kdovíkde, rodiče a rodina jásají, že má práci a dostává od babičky byt na zvučné adrese, to je jako oživení příběhu určitě fajn, nicméně mě to opět přivedlo na takovou myšlenku, že autor napsal příběh. Chlapci, vraždy, králík, liška….Dobře. Ale protože by takto byla kniha hrozně hubená (ostatní jsou tenčí), tak tam nasadil další problémy, čímž oddaluje samotný konec, na druhou stranu ale rozplítá tolik osudů a tolik se toho děje, že jsem se místy ztratila. Jak jsem svižně obracela stránky, protože samotné vyšetřování probíhalo zajímavě.
Jako perqel chápu, že bylo potřeba vše vyjasnit, dovyprávět…Ale dát tu sestru na poslední stránku…Jestli on si tím pan Bjork nepřipravoval půdu pro něco dalšího. Nebo mě chtěl zkrátka naštvat a dal tam zas otevřenej konec.
V knihovně mě čeká ještě Sova, Clona i V lese visí anděl a já si je samozřejmě přečtu, protože chci vědět co ajak. A od začátku.
Z te lepsi stranky ale chválím za zajímavé pasáže, něco jsem se dozvěděla a místy jsem byla napnutá jak struna.
Asi bych u téhle knihy sáhla po přečtení. Čas to zahozený určitě nebude :)

4 02.10.2022

(SPOILER) Právě jsem to dočetla. Hned jsem běžela na Google a hledala. Hrozně moc jsem toho chtěla hned vědět. Proč? Proč? Proč se o tomhle víc nemluví? Proč o tom není taky milion dokumentů, jako o NSDAP, o Hitlerovi, o Stalinovi, a dalších? A o Matce národa Eleně? Myslím, že tyhle ženy jsou…Jak to říct…Eva Braunová byla jiná, doufám v to, ale Elena? Ani to není Elena, jméno si změnila. Na Wiki má povolání Politička. Několik řádů. A pak dostala popravčí četou za vyučenou. Jediné, co jsem, tak feministka. Žádná jiná -itka nejsem. A proto tak hrozně odsuzuju to, co Rumunsku, rumunskému lidu prováděli. Kolik lidí do toho bylo namočených. Praktiky, z kterých tuhne krev v žilách, oči by radši osleply, uši by radši ohluchly a mozek by radši otupěl, než si připustit, že se tato zvěrstva odehrávala.
v Rumunsku byla zakázána spousta věcí.Koneckonců deky zasmušilosti jsou tlusté a těžké. A leccos se jimi zakryje.
Jaká cena je však za svobodu? Takto končí poslední věta anotace k této knize. A přesně tady začíná můj myšlenkový pochod. příběh nám Ruta vystavěla na mladíkovi, studentovi cristianovi, který má sny. Jako každý. Ale tajné sny. Nejsou povolené, nejsou schválené. totiž v Rumunsku v roce 1989 musí být schválené všechno. I třeba psací stroj nebo šicí stroj. Věci, které já používám dnes a denně. Začátek nás zavede přímo do školy, kde se mladík kamarádí s Lucou, který nakonec není takový, jaký si myslí. Ano, v Rumunsku v tomto roce není nikdo takový, jaký si myslíme, že je.
Vezměme si třeba jen rodinu u Cristiana. Otec, co nemluví (ví proč), matka, co je ze všeho vyplašená, až přehnaně. Sestra, co potají opravuje na stroji kabáty a další nedostatkové zboží (i zde bylo oblečení na příděl, fronta..nedostatek). Děda (bunu) byl pro Cristiana velmi důležitý. Takový ten spojenec v rodině. Poslouchá rádia jako Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. A právě na něj ho utáhli, aby začal donášet na americkou rodinu z ambasády. kdyby tak tušil, kdo je doopravdy přítel a komu naopak věřit nemá…
Příběh na mě působil od začátku něčím jinak. Hned mě vcucnul, pohltil, dostal, omotal si mě kolem prstu. Skvěle se to četlo, ikdyž je to vyprávěné z pohledu Cristiana, tedy ich formou. Je to oddělené na krátké kapitoly, takže čtenář má pocit, že to svižně plyne. Což není pocit. Plyne to opravdu svižně. Hlavně když se do toho začne objevovat Lily, Cristianova vyvolená.
Nejtěžší pro mě byla ta část, kdy je vzali po demonstracích do Jilavy. To nejhorší z nejhorších věznic. A jeli tam i děti. A to už jsem moc nedávala.
ve finále, když se z tohoto dostanete s okousanými vlasy, místy hlavou vyholenou, vůbec to neřešíte. A tak se taky stalo.
Strhující konec byl…strhující. Tak akorát otevřenej,k naštvání, ovšem to dovysvětlení!! Tohle chci u každý knihy!!!!!!!
Skvělý, prostě skvělý. To cítíte i podle té recenze.
Půjdu si najít její další knihy. Styl mi moc sedl.
Bráno z té lepší stránky, dozvěděla jsem se toho hodně, fakt mě tato historie úplně minula.

8 02.10.2022

Už jen to... Jako kolik slov má naše mluva? A anglická? A jakákoliv jiná? Navíc bych to pojmenovala jinak. Tohle se k ději, výpravě ani postavám prostě nehodí.
Jakoby se se Štvanicemi roztrhl pytel. Možná se jen zkrátka ke mně dostávají v čas, ve který mají.
K obsahu bych řekla, že začátek byl slabej. I prostředek. Konec byl dobrej. Jenže kvůli tomu tu nemám 215 lidí, že...
Brala jsem tuhle knihu jako posuzovací materiál k té Štvanici s červeným obalem a kterou napsal N. Lebel.
Ale nejde to srovnávat. A nemělo by se to dělat nikdy u ničeho.
Tak tedy žlutá Štvanice.
Příběh nás odnáší do bohem zapomenuté krajiny, úplně prostě do prdele. Wifi špatná, dostupnost to samý a kdyby vás tu oddělali, už vás tu nikdo nikdy nenajde.
Tohle ale na letáku nestálo. Když Emma vybírala, kam letos vezme tu svou partu, říkala si, dám těm snobům co proto a vezmu je nádherný místo, sníh, Silvestr, šáňo...
Prdlajz!
CO se tak asi může dít v bandě z vysoký?
No samý zajímavý věci. Třeba že ten miluje tuhle, tenhle je posedlej touhle, tenhle zahýbá s touhle zase támhle tý... Nemůžu říkat jména. Protože pak bych vás připravila o tu nudu se tím prokousat.
Od cca 280 strany už to začínalo nabírat lepší otáčky, víc pálivých papriček do tohohle lidskýho guláše osudů, minulosti ale i budoucnosti.
Po pravdě, po celou dobu jsem si říkala, že je to Dough. Nebo že je do toho nějak víc zainteresovaná Heather.
Není to špatný čtení. Jen jsem se místy fakt bála, kdo kdy na koho vyskočí, protože napružení byli všichni.
Zápletka mě oslovila, překvapující a to oceňuju.
Pokud na ni narazíte v knihovně. Pujčte si ji. Ale kupovat ji asi není úplně nutný

2 27.09.2022

(SPOILER) Podle začátku bych to označila za knihu k odložení.
Podle konce bych to položila do sekce knih ala Než jsem tě poznala. Podobná tématika. Podobná, ne stejná. Je to zasazené do prostředí vzdělání, letopočtů, historie a politiky.
Je to prostředí, ve kterém se plány zkrátka změní. Protože chceš-li rozesmát Pánaboha, řekni mu své plány.
Takže se tu může prolínat i základ filmu Přátelé s výhodami. Je tam prostě všechno.
Chvíli to je takové, jaké jsem potřebovala. Oddechové. Takové romanticko-roztomilé. No a pak zase není. Střet s reálnou vidinou smrti není pro nikoho lehké téma. Téma vlastní pomíjivosti existence. Zvlášť, když víte, jaký bude průběh, protože už jste to zažili. U bratra.
S otcem jste na nože. Maminku zbožňujete. A nechcete vztah protože vite, co bude. Respektive nebude.
No a do toho všeho se připlete Eleanor.
(poznámka - jak si kdokoliv může myslet, že sex a kamarádství může fungovat? Nefunguje. Ani vztah bez sexu a ani sex bez vztahu).
Je to zkrátka krásná oddechovka, nebudu už víc prozrazovat. Prostředí Anglie, piva, fish&chips, Oxfordu, to je základ slušné romance.
Tak si ji dejte, pohladí vás.

20.09.2022

Od strany 141 jsem se začala bát. A to mi vydrželo až do konce.
Kde začít? Tak třeba u malého Tomáše Volfa. Čeká ho prázdninový mód. Jenže když jednoho rána objeví Lucku, respektive tělo, po který se pátrá, musí to nahlásit. A tím začíná dost temné období pro celou vesnici. Pro rodiče, kamarády, rodiče Lucky. Jenže tohle se nedozvídáme hned, jako by tomu tak prostě mělo být a Eva Černá, soukromá vyšetřovatelka mu zavolá a potřebuje někde složit hlavu, protože jede do Svinova. Tomášova rodného města. Ona tam jede řešit zmizení Lukáše a Elišky Šindelářových (prosímvás! já jsem původně Šindelářová, takže si umíte představit prvotní šok).
Od teď až do konce se bude prolínat minulost a současnost. Musí. Tomáš i Eva se připojí z oficiálnímu vyšetřování a Tomáš dostane spis k tomu starému případu. A má možnost se začíst do toho všeho, co zjišťovali tenkrát i na něj. Bylo mu 14.
Na to, že je to český autor se vůbec nedivím, že získal ceny. Byla jsem fakt napnutá od půlky až do konce. Už od půlky!!! U temné hry od A. Maslena byla tak zajímavá až ke konci, tady mě to chytlo brzo. Krásně brzo.
Psaní ich formou s tím, že nám retrospektivně bere na místa, která měl jako kluk rád a o nich vypráví. Dost přímé řeči, dost všeho. Závěr strhující, zimou a nervama jsem se klepala, ale musela jsem to prostě dočíst.
Moc se těším na další, spíš tedy předchozí knihy a budu i nadále vyhlížet další. Už teď se těším.
A bráno Z_te_lepsi_stranky, tak ani 15 let starý případ není důvod to nezkusit vyřešit teď. Zvlášť, když se opakuje ta stejná situace.
Jdu si koupit předešlé 4 díly. Tohle doma prostě chci!!!

7 15.09.2022

Hanka. Hned jsem si ji oblíbila. Prostě mi sedla tím, jak bere život a jak bere sebe, spíš teda nebere a jak je jí všechno buřt. Všechno. Až na Aleše. Nevlastní bratr, ale o to víc příležitost se do něj zamilovat. Až později, jako dospělá pochopí, proč k ní stále chodí.
Po tom, co umře i její máma se Hanka ocitá u babičky. A i tam se pak dozvídáme dřívější historii.
A pak přijde Hubert. Tuto knihu jsem četla několikrát, protože i když se začátek nejeví moc optimisticky, zkrátka pro ten konec tu knihu miluju a líbí se mi i to, mezi tím. Líbí se mi i lístečky na úkoly. Taky je dělám.
Zkrátka když nemám náladu, sáhnu po této knize a ten konec mi tak krásně vykouzlí zase úsměv, že i na to, jak se to celé zdálo bezvýchodné, někdy si stačí jen přát.
Tato a ještě Osm se mi od Radky líbí nejvíc.
Více o tom, co se mi líbí a co spíš čtu se dozvíte na IG profilu Z_te_lepsi_stranky

6 08.09.2022

Jarka trhne hlavou. Dej mi svátek, na co si tu hraješ?Co jsi se tak nestarala o svojeho tatu, když pil?
Takto se Jarka rozohní ke konci knihy. Přiznám se, že je to delší čas, kdy jsem ji četla.
Cítím ale pořád ten pocit, když jsem ji dočetla. A kde byly ty mega vtipný pasáže? Kde je to, kvůli čemu jsem si ji koupila? Ano, tenkrát, před těmi pár lety jsem ještě měla od knih jakási očekávání. To se nemá dělat. A nejen s knihami. Někdy jsou to zkrátka příběhy, které nám do života přišly a mají zase odejít bez toho, aby v nás zanechaly kráter poznání a emocí. Ono celkově nářečí, Morava kolem Veselí to je prostě od mého Znojma už dál a tam to fičí jinak.
Kniha je jakousi sondou do duší, co život vzdáleně tuší.
Je to kniha o příchodech a odchodech. O návratech, shledáních i rozchodech a hledání. O tom, o jsme zapomněli. Nechali jsem to v pokoji u našich a odjeli jsme do velkého světa. Což může být třeba i jen metr za značkou, že tady tahle vesnice tu končí.
Za mrazivého nedělního odpoledne, až bude v chodu krb a v něm hromada dřeva, co praská a dává mi teplo až do buňky vezmu tuhle knihu a přečtu si ji znova. Po asi 5ti letech. Pak mi třeba bude připadat i vtipná.

6 08.09.2022

Bob si všiml Prvokovy zaraženosti a povzbudivě do něj šťouchl. Neboj, počkej, až začneme hrát. Bude se ti to líbit.
Je to tak zhruba půlka knihy.
Tento první román toho chlapa, co má nejkouzelnější smích na planetě, zná už asi opravdu kde kdo. Ne všichni, ale kde kdo určitě jo. Taky to byl film, což tomu třeba pomohlo.
Četla jsem ji určitě později. Protože první jsem četla Okamžiky štěstí. A ty mě vlastně pohltily a já musela mít všechny knihy, jak už víme.
Takhle skorodepresivní prvotina není asi nic, co bych potřebovala v knize. Je to vlastně sonda do duší mužů. Dobře, studijní materiál asi dobrý. Jenže proč číst o depresivních nástupech krize středního věku? Ty za chvíli budu prožívat u svého muže. Až později jsem pochopila styl, pochopila jsem celou tvorbu Patrika Hartla. Jenže za tu dobu jsem taky přečetla tolik jiných knih, které mi sedly a zkrátka tohle už není můj šálek.
Komu ale nevadí číst o něčem smutným, reálným, ba přímo o něčem, co se ho bude týkat, pak ano. Je to zasazené do prostředí Česka, potažmo Prahy.
Anotaci si najdete všude, proto nepíšu o tom, o čem to je, ale o tom, co to se mnou dělalo a co mi z toho zůstalo.
Film jsem viděla a to je něco jiného, ale líbilo se mi až posledních 5 minut.

8 08.09.2022

Schizofrenní kniha. Tak jsem si ji zapsala a vystihuje všechno. A vůbec neshazuji pravý význam toho slova. Naopak. Utkvěla mi v hlavě nejméně. Je prakticky jen do počtu, mám ráda všechny knihy od autora. Takže proto jsem po ní sáhla. I ze zvědavosti. Tahle nic moc nepřinese, ale ani neodnese, není to vyložene vyhozený čas, třeba na cestu vlakem ideální :)

6 03.09.2022