kuruteku komentáře u knih
Na první dílo v mladém věku to bylo dobré. Nápad s viditelnou duší výborný, stejně jako s jejím dočasným vyřešením, ať nic neprozradím. Bohužel po víkendovém shlédnutí Labyrintu a po a před dočtením série sklenaři od p. Stehlíkové mi to trochu pocitově splývá. Ale pořád z hlediska vnitřní logiky je to lepší než ten Labyrint. Jenom tomu něco chybí. Ale zase mi to pomohlo pochopit, proč je tolik literatury pro mladé, ve které nic nevypadá, jak je, motivy se odhalují až na konci, dobrá a zlá se střídají a protínají. Prostě svět jako celek je složitý a nic není černobílé, tak je potřeba to těm mladým nějak citlivě podat. Nicméně se v tom ztrácí ta radost ze života i objevování jako takového.
Hansové a Honzíci, Wenzlové a Vašíci, Georgové a Jiříci, ... ti všichni vedle sebe žili. A jen v několika málo dílech se objevuje, že nikdo neřešil žádný "národnostní" problém, ale "drobné starosti života". A proč to připomínám? Protože právě Vojtěch Stifter, a po něm Karel Klostermann, nejlépe popisovali život před více jak sty lety v českých "Alpách" - na Šumavě a v Novohradkách. Dnešní jazyk to není. Ale o to cennější je to svědectví - ti lidé před námi byli stejní jako my. Stejné touhy po spokojenosti, po štěstí. Stejná láska k přírodě a lidem. A stejná obětavost.
V půlce jsem si myslel, že Georgova manželka toužila po štěstí více, ale ono se na konci ukázalo, že naopak více milovala a více štěstí chtěla dát. A že až po létech i Georg pochopil. A aspoň svým pozdním životem dával ven aspoň zlomek toho, co dostal.
Zvláštní a krásná kniha.
Jo, jo. Dech beroucí. A dech dávající. Velmi smutné, ale pořád potřebné čtení. Byl Hanuš hajzlem, nebo se z něj až časem stal? Má Zuzana šanci na štěstí? Trochu se mi pletlo to jméno obce, ale zřejmě byla vymyšlená, protože Holašovice jsou na jihu klasickou vesnicí. A zajímavý je i ten motiv cukrovaru, snad tam moc věcných chyb nebylo.
Zajímavý je i ten velmi úsporný styl, bez přímých řečí a bez odboček.
Nicméně: projít gestapem, notabene po heydrichiádě, na udání a po přechovávání židovské rodiny, a vrátit se z vězení domů? To už je přitažené - moji příbuzní si prošli koncentrákem za udání o poslechu cizího rozhlasu.
Nicméně, po Němcích další zajímavá kniha a autorku si řadím mezi ty hodné sledování.
Ta nádherná jízda započatá Naslouchačem pokračuje dál. Opět se dozvíme další díly skládanky, jiné si Ilan najde sam/a. A zjišťuje, že přítelem může být i někdo, kdo vypadá jako největší škůdce. Nic není černobílé. Ani Nasterey, jak už naznačil první díl. Tady se ukáží jako velmi chytré, ale také velmi kruté.
Ano, je to pro náctileté, takže Ilan se nic krutého neděje přes míru, ale setkání s hotuly už šlo skoro na hranu, kdy se zdálo, že nemusí být jen dobře a že pětadvacítka není neporazitelná. A konec už předchází poslednímu dílu. Tak pár dní či týdnů a už se těším.
Ale i takové dětské knihy jsou potřeba - dobro vyhrálo, i když to dalo fušku a z hlavních postav to "odnesly" jen ty méně hlavní. Občas mi selhávala představivost, občas jsem se ztrácel v ulicích, v domech, něco velkého se vešlo někam, kam se snad ani vejít nemohlo, ale proč ne. I to k tomu patří. Nakonec to beru jako inspiraci pro celotáborovku. A to se cení.
Jako absolvent stejné školy jsem si tuto hříčku nenechal ujít. Chvíli mi trvalo, než jsem začetl, ale jo, šlo to. Není to nic světoborného, ale budiž. Oproti Velinskému je tu jenom jedno prostředí, navíc jen lehce načrtnuté, Ota Fink svým soustružničením, zvukařením, trampováním toho měl na výběr více, ona padesátá a šedesátá léta byla i pestřejší, než Nedbalova osmdesátá léta. Ale i tak mne to vlastně pobavilo a potěšilo. Možná až tak, že si najdu i zbytek.
Po Řekách Londýna jsem rád a na začátku nadšen začal číst Měsíc nad Soho - dokonce jsem začal hledat varianty Body and Soul (znám ji jen z bluegrassového pojetí, teď ponenáhlu zjišťuji, jak moc se liší). Ve dvou třetinách jsem začal váhat - zase dva případy propletené do sebe, tentokrát ale Peter dost velkou část času proskotačil (všechna jiná synonyma jsou pod 15 let nevhodná) se Simone a rozuzlení v podobě odhalení mne až otrávilo. Ale závěrečná scéna - záchrana ne-osob, muž bez tváře a rozuzlení vrátily téhle sérii lákavou tvář. A závěr naznačuje, že je na co se těšit.
Takže stále zůstávám v očekávání, i když ve světě fantasy jsou i lepší díla.
Kdo by to byl řekl, že číst rozhovor dvou historiků o životě a díle a názorech jednoho z nich může být zajímavé? Ale od čtenáře to vyžaduje víc než jen číst - musí i znát, pro mne byla novinkou část o fašistických intelektuálech v Rumunsku, i když to není "můj šálek kávy" a dodnes jsem nějak nepobral hlavní myšlenku tohoto směru. Ale pohled na vývoj a rozpor mezi "socialismem" (sociální demokracií) a "komunismem" (pro mne navždy stalinismem) byl zajímavý, stejně pohled zevnitř na sionismus přímo v Izraeli (četl jsem Exodus a Koestlera, ale tento pohled (míněno Judtův) mi chyběl).
Rozhodně nejpřínosnější byla pasáž o výuce dějepisu, kdy se ukazuje, že abychom vnímali význam kroků v dějinách, musíme znát jejich běh, tedy učit v souvislostech, ne vytrhávat období (moje profesionální učitelská deformace, ač nejsem dějepisář).
Že je Timothy Snyder zajímavý autor, jsem zjistil z jeho Krvavých a jiných zemí, kronik Polska, Litvy, Běloruska, Ukrajiny, ... Ale že tu byl před ním nějaký Tony Judt, je pro mne překvapení a asi Poválečnou Evropu začnu hledat.
Jenom mi pořád vrtá hlavou, proč se ve společnosti nedokážeme domluvit, shodnout, hledat a nacházet řešení. Ale asi máme každý jiné životní zkušenosti, jiné plány, jiné představy, jiné sny. Tak aspoň na chvilku tu byl ten hezký sen.
Velmi zajímavé. Trochu mne vyděsilo začlenění Ďatlovovy výpravy, ale kupodivu je přirozené, vůbec nevadí. Sice autorka knihu neuzavřela, ale otevřela si prostor pro pokračování. Řekl bych, že to je skvělá odpověď ne všechny ty zahraniční "young adult" romány. Vývoj Ilan jejími slovy beru jako retrospektivu té třináctileté Ilan, která je naučena boji o přežití, dá-li se tomu říkat boj. Pochopení obou stran konfliktu Duvalských válek je také něco, co tak přirozeně, jak je to podáno v knize, moc nebývá.
Začátek je sice pomalý, ale ne nečtivý, spíš se citlivě seznamujeme s prostředím z pohledu Ilan. A dostáváme postupně obraz prapodivného světa a prapodivné společnosti. A poslední třetina letí tryskem. Naštěstí i nastrey jsou podány jako něco, co není černobílé, i když jsou za tím mrtvoly. Jsem do dalších knih zvědav na souvislost nastereí a té zakázané oblasti.
Nejde všechno dokonale. Další ne-detektivka ze série, ale podle mne nejslabší - sice se snaží udržet napětí až do konce, nicméně asi od tří čtvrtit se dá tušit a posledních 10 % je úplně jasné, jak to všechno skončí. Bohužel s Evou po boku nemá Gunnar žádné trápení a i jeho promluvy s tím nahoře jsou už jen opakováním a ne snahou hledat, chápat, porozumět. Nápad a zápletka, motiv vyrovnávání se s nezaviněnou vraždou, to je všechno výborné, ale asi tomu chybí více samopromluv Evy nebo i Gunnara tak, jak to bylo v předchozích dílech. Prostě tenhle díl byl hodně samoúčelný.
Je to pro mládež, je to fantasy. Ale proč ne. A jako Pratchett, s nadhledem, převisem nápadů, přesahem i pro starší, nemůže psát každý. Takže srovnávat srovnatelné - Vopěnka a Spící město? Asi ano. Prašina? Možná taky. Takže docela zajímavé - nápad s viditelnými a oddělitelnými dušemi, důsledek vědeckých experimentů, prolínání se světem "normálním", souboj mezi mocí a svobodou, možná i zodpovědností a bezohledností, svět "pubošů" s vnitřními bolístkami a běsy. Na věk autorky vlastně velmi slušné.
Zajímavé. Trochu neortodoxní detektivka a trochu tuctová. Neortodoxní v tom, že úvod a závěr patří jednomu z vrahů, ale prostředek je z pohledu novináře. A tuctová v tom, že chtíč a moc převážil nad rozumem. Všechno je příliš jednoduché. Takže lepší než krimi kdysi z Rudého práva, ale na Velinského, Erbama, Klevisovou a vlastně i Rejfovou to nemá.
Skvělá oddechovka. Poučení - nikdy nic nevzdávat a nebýt z ničeho překvapený. Luční koník emzákem? Proč ne. Protože petragun!
Nejlepší hlášky z mého pohledu:
"Rozvařené oranžové kostičky plavaly ve žluté šťávě. Vypadalo to jako něco, co byla původně dýně, než ji snědlo a vyblinkalo batole."
"Vyvalili jsme se ze skříně jako dva pytle plesnivých brambor."
"A co řekneme Aštarovi? Třeba: Čus, ty stará slepice, makali jsme na tom jako draci, chvilku jsme se honili po bytě se ztopořenýma pérama, pak nás málem zabili pracovní roboti, ale na poslední chvíli nás vyděsila dvě fakt velká kovová monstra, tak jsme si řekli, že na to pečem. Je to v pohodě, Aštare?"
"Podle Gertrudy klesla naše šance na pět procent." "Kápo?" otočil se na mě Gerasim. "Chceš vycouvat?" zeptal jsem se. "Ne, ale jestli to klesne na čtyři procenta, musíme povolat Giuseppeho," rozchechtal se vlastnímu vtipu."
Skoro až překombinované, ale to je celá tahle sága - nicméně Nařízení 06, likvidace společností, včetně použití toxického odpadu, zvláštní jednotky "dobra" a "zla" - no, nechtěl bych žít v Americe, je-li "na tomto šprochu pravdy trochu".
Na druhou stranu ta historická okénka včetně kalifornského zemětřesení a Indiánů jsou zajímavá.
Psáno ještě před závěrem, který to zašmodrchá ještě víc, než je obvyklé. Na jednu stranu je to náramně vymyšlené a vtipné, na druhou stranu to se do těch hodin, ve kterých román probíhá, ani nedá narvat. Ledaže by rodina Shawových nebyla jen survalisty, ale i supermany. A to už jsme u jiné americké pohádky.
Závěr další ságy pana Vondrušky - tentokrát počátkové nové průmyslové doby. Tak hlavně jsem se dozvěděl o vztazích v "Svaté říši římské" mezi Bavorskem, Saskem, Pruskem a Rakouskem - asi je jen dobře, že je Německo jednotné, spolkové a demokratické. A - paradoxně - že to Marie Terezie, resp. její manžel vyhráli.
Druhou novinkou pro mne byla role "české" šlechty v podobě Kinských, Gallasů a Šporků.
A třetí závěr - jak je pro rodinu potřeba držet pospolu i to, že se svět neustále mění, ať se nám to líbí nebo ne, a bohužel se mnohdy musíme měnit s ním.
Nutné dočíst až do konce. Možná i epilogu. Pořád si budete říkat, že je to nedodělané, že tam něco chybí. Vytrvejte. Začátek zarazí, nový vymyšlený svět - je to scifi nebo fantasy? Ale je to scifi. A výborná. Trochu mne upoutalo, zda národnost autora mohla za ten nápad, ale nevím. Zdánlivě je každá kapitola z jiného pohledu, na jiné úrovni příběhu, ale stejně se točí kolem toho samého - gobelínů z lidských vlasů a jejich významu.
SPOILER:
Mrzí mne, že motiv s trojflétnou nebyl dokončený. Jinak mi to závěrem všechno docvaklo (Palác slz), epilogem se uzavřelo všechno.
Uf, dočteno a dalo to zabrat. Některé povídky všeobecně čtenáře hned chytnou a pohltí a u některých trvá dlouho se začíst. A sotva je jedna přokonána, je tu další. Takový malý horský přechod. A přitom tu jsou mnohé malé klenoty. Jenom si sem tak odložím:
Ukradený bacil a jiné povídky
Ukradený bacil aneb jak se dá naložit se zloději virů a bacilů; Orchidej, která poskytne zážitek jak Adéla; Observatoř s tajemným nočním tvorem kanguntangem; Vycpávač, co vyrábí ptáky, jako Jaroslav Hašek; Pštros za 300 liber aneb inspiroval se Verne nebo Wells?
Za oknem se nic neděje a přece z lodi uteče malajec vraždící maniakálně všechny kolem sebe; obraz Doriana Graye v pojetí Pokušení sv. Harringaye; Létající muž, který se před domorodci zachrání skokem padákem. A další diamanty ve Výrobci diamantů. A pták Noh vysezený z vajíčka v Ostrově aepyornisově. A další jiné světy v Pozoruhodném případě Davidsonových očí, který jinde žije a jinde vidí.
Pocta moderního Bohu v Pánu všech dynam (i oběti lidské je třeba přinášet). Hříčka Lupiči v Hammerpondu. A vědecký souboj Hapleyho a Pawkinse až za hrob v Nočním motýlu. Jako od Poea Poklad v lese, který vraždí své objevitele. A temproální argonauti ve městě Llyddwdd (byl Williams převzat od strýce Artura, ředitele školy, kde Wells učil?).
Příběh Gottfrieda Plattnera a jiné povídky
Hned úvodní je odpovědí na Plochozem - přechod do čtvrtého rozměru; Argonauti povětří mají letadlo, smrt a první vzlet. Příběh již zesnulého pana Elveshama je jednou z prvních výměn identit. Pod hladinou je zase v povídce Verneovo Dva tisíce mil pod mořem obohacené o podmořské lidi. Jablko je biblické (a musel jsem si zjistit, zda se opravdu Kurdové a Arméni pronásledovali - moc ne). Po operaci je posmrtný život zaznamenán. Útok z hlubin jsou takové chobotničkové Čelisti, Pollock a Poro je zase o šamanské kletbě až za hrob. Červený pokoj říká, že nejhorší strašidlo je Strach z temnoty. A ve Zvonu je nevěrník potrestán upálením. Ještě jsou tu halucinogenní houby pana Combese v Nachovém kloboučku. A milostná vsuvka Jak Jane dostala košem (opět William, jako nevěrník) a V moderním stylu láska. Další obchodní povídka v Neštěstí - obchod pana Winslowa je zadlužen u Mazala, Pádla a Skočila. Jinde se řeší Ztracené dědictví, kde se závěť objeví po utraceném dědictví. Ve Smutném příběhu divadelního kritika se novinář stává obětí své povahy, která všechno napodobuje, zde herce. A poslední, lidské, Sklíčko pod mikroskopem.
Ještě jednou uf, na druhý svazek taky dojde.
Hleďme, nějak jsem opomněl si sem zapsat. Zřejmě začátek další série dalšího sktoského detektiva běhajícího po celém světě. Ač má své vnitřní běsy, stále mu to myslí. Přidaná hodnota: znaková abeceda. Jinak klasika - nic není tak, jak se to jeví ;-)
Uzavřené místo, provedeny zločin. Geometrický načrtnuté, psychologicky rozvržené. První detektivka autorky s trampy (a to dostali zabrat ;-)). Taková malá letní limonáda, proteče a na chvíli osvěží.
Taková pop-historie, pelmel osobností. Ale zase se to rychle četlo a dalo mi to do souvislostí občanskou, resp. náboženskou válku ve Francii - katolíci a hugenoti, RIchelieu a Ludvík XIII., královna Margot, prostě to, co tak krásně popsal Alexandre Dumas.