kuruteku komentáře u knih
Mám tendenci posuzovat veškerou fantazy očima ovlivněnýma Terrym Pratchettem. Tedy v tomto případě neúspěšně. Taky je to jiný žánr. Tak tedy s Opskurnem, které jsem objevil a četl nedávno. Taky to není ono - už jsme ve stejné zemi (Anglie), i s historickým pozadím (včetně Římanů), ale místo venkova Londýn. Dobře, opusťme srovnávání, které vždycky kulhá, a poměřování nesouměřitelného.
Tak zajímavý je samotný pohled na část policie jako magickou složku. A objevování magického světa. Do zeměpisu Londýna přidaní bozi Londýnských řek, tedy řeky Temže (ano, mají to rozdělené). A Punch a Judy, anglický kašpárek křísnutý Tomem a Jerrym. Takže nakonec to vidím docela příznivě - sem tam vtip, trocha historického vhledu a konec dobrý, vše dobré.
Nic extra, ale neurazí. Asi zkusím i další díl.
Svým způsobem je to rychlejší, krutější, smradlavější než první díl. Ani jsem si nevšiml v prvním díle, jak je Stein oddaný katolické víře. A dozvíme se mnohé z minulosti kaprála Jaroše.
Spojením nízkého (Jarošova historie, mučení, smetiště před ghettem, ...) a vysokého (popisy hostin, očista těla, šlechta (i když místodržící sodomité ? ;-))) se mi zdála kniha velmi blízká Stančíkovým knihám. Kdo se kým inspiroval?
Rozhodně děj utíkal tak rychle jako čas v Praze a těším se na další díl.
Než začnu chválit, tak má zmatení: proč jsou měnou guldeny? Copak je Maarden v Holandsku? Anebo je to Naarden? A proč na mne působí všechno tak, že je to Dánsko nebo Švédsko?
Ale ono je to vlastně jedno. Jeden byvší kriminalista, dnes antikvář má kostlivce ve skříni (pozor, ne jen případ G., ale problém s vlastní minulostí a G.). A celou knihu se od této vrstvy posouváme k dnešku. Celá série s Van Veeterenem nemohla skončit lépe a připravit půdu k Barbarottimu. Sice jsem měl při čtení pocit, že se to vleče, ale zároveň si to užíval - šachová partie s tahy, u kterých se musí čekat, co osud přinese.
Občas bych rád znal i názor autora, co čím sledoval, kde a co ho inspirovalo, kudy se ubírala jeho mysl.
Rozhodně Mankella a Nessera čtu kvůli té přidané hodnotě - vztahu k životu.
Po sáze o rytířích z jihu jsem čekal něco víc, zase na druhou stranu je to z počátku tvorby. Alespoň jiný pohled na vládu Václava IV. Takže na jednu stranu moc slabin jsem nenašel, na druhou stranu takový nájemný rytíř z rodu samurajů, co neprojevuje vlastní vůli ve službě (vyjma odbojných řečí) a slouží do roztrhání těla. A už vím, že kromě Václava a Zikmunda tu byl Prokop a Jošt, že Václav promrhal Karlovo dědictví, což vlastně ani nebylo moc divu. A i Zikmund toho moc víc nedokázal.
Dočteno, dodýcháno. Nadšení zůstává - jasně, že tu jsou i nějaké drobné mouchy, že toho mohlo být ještě více, ještě podrobněji. Ale pro pokračování nějak nevidím moc prostoru - Celine? Vývoj KaPoel a Taniela? Soud s Vlorou? Spokojený důchod Bena Stykea?
Další úžasný fantastický svět se polouzavřel. Až mne to mrzí. Díky autorovi, díky Talpressu a překladateli.
A rozhodně doporučuji přečíst povídky jako první.
Co mi sága dala? Že když přijde potřeba a nikdo jiný za Vás Váš úkol řešit nebude, je potřeba zatnout zuby a jít. Že každý potřebuje lidi, na které se může spolehnout. Že zlo bude potrestáno, pokud se najdou ti, co se mu postaví. Že se nedá jít přes mrtvoly pořád. Že zavazují předchůdci i potomci. Že krev není voda a příbuzenství je vazba natrvalo. A mnoho jiného.
V podstatě velice smutné - ideály jsou uspokojeny, spravedlnosti učiněno za dost, ale s vědomím a dovětkem budoucího... Jakobych slyšel Járu Cimrmana: "Oni ty Přemyslovci, nesmíte si je idealizovat." A pak mne ještě napadlo, co kdyby tak dokázali pan Vondruška s panem Niedlem najít společné období a napsat román/ságu/novelu ze dvou pohledů? Za mne čtivé, nezašmodrchané, přestože si tam spousta hráčů posouvala své figurky a vyhazovala jiné, ale jak už jsem napsal v úvodu - vlastně velmi smutné.
Prej vata, nic se neděje, příprava na finále... Fantasy pro děti...
Je to velkolepé, drsné, smutné, napínavé, náročné. Náročné na čas, co kniha, to stovky stránek. Napínavé, i když víme, že to skončí dobře, ale co je dobře, když v první sáze na konci zemřel Tamás. Smutné, ale když na konci Ben říká Ibaně, že vezmou zbroj a vyrazí na Dynize, člověk se usměje skrz slzy. Drsné, ale Benova starost o Celin, Tanielova oddanost Vloře, přes všechno, Michelova zbabělá statečnost, ... Prostě velkolepé.
Fantasy, která je jen prostředkem, stejně jako dobrá detektivka, historická kniha, ... Prostě člověk má žít, věřit a důvěřovat svým blízkým, nic nikdy předem nevzdávat. A ono to nějak dopadne. Vždycky by to jen mělo být po nás lepší, než před námi ;-)
Co se mi oproti předchozím dílům líbilo navíc, bylo rozdělení kapitol podle linií (a malé grafické symboly nahoře za číslem kapitoly). A to, že ani Dyniza není jedna velká zlá říše. Tak teď na chvíli přejít na pár jiných knih, abych se o to více těšil na finále. Protože postavit další velkou ságu jen na Celin, bude asi hodně těžké.
Tak konečně jsem si uvědomil, že Štěpán Kopřiva a Štěpán Kučera není jedna a ta samá postava. A díky knihám na tomto fóru propojeném s Městskou lidovou knihovnou jsem se mohl pokochat touto férií. Jedna povídka ve stylu Karla Maye, druhá ve stylu Dana Browna, horor, troška Klímy (takhle čtu Kuklu), no prostě zábava i poučení na pár hodin, pro mne dva dny, kdy jsem se kochal. A povídky, co píše spisovatel, který píše o spisovateli, to už je snad i Stančíkovské ;-) Doufám, že má autor radost, že nepobavil jen sebe.
Klasický Rudiš, mnoho řečí, vlaky, vztahy, tajemno, historie, čes-německo-rakousko. A přece je to dobré. Psáno pod rytmem kol. Často jsem musel vysednout, nabrat dech, abych mohl zase jet dál. Spousta podnětů, spousta nápadů. Všechno dobře načasované. Jen mi tam chyběl poslední dílek skládanky. Nějaký ten efekt, co mne srazí, posadí na zadek, vyrazí dech. Ale i tak v záplavě všednodenní plytkosti. Tu chybějící půlhvězdičku dohání obal s mapou. Jsou autoři, u kterých mi nestačí ekniha, a Rudiš patří mezi ně.
Nápad, který Josefu Pecinovskému vystačí na několik povídek (Hazím ti laso; Index vitality; ...) je tady rozepsán do celé novely. Na doporučení jsem se do toho pustil, ale přišlo mi to mdlé a nedodělané. Nápad dobrý, ale přidaná hodnota k nápadu příliš malá.
Dočteno, ale ono to nekončí, ještě musím čekat na třetí díl ! ;-) ;-( !
Určitě jsem četl lepší ságy, ale i tahle má něco do sebe - parta z první knihy drží i nedrží pohromadě, dostává se nám dalšího historického poučení. Výpravy jednotlivců se musí malinko přetrpět, aby později dostaly smysl.
Oblong i bratři Polkové si mne získávají, ale ona i Orélie Ruchová si našla své místo.
---
A další smutné zjištění - třetí díl ještě není česky. Tak se, doufám, dočkám.
Za trojicí otců zakladatelů (Heinlein, Clarke, Asimov) se Simak úplně vymyká. Na prvním místě lidé, ne svoboda, technologický pokrok, velké myšlenky, ale obyčejná lidská slušnost a pospolitost. Čím dál víc mi to připadá samozřejmé i nesamozřejmé, samozřejmé v cíli a nesamozřejmé v reálné existenci.
Dokonce si troufám Simaka označit za mistra scifi povídek - na malém prostoru otevřít i uzavřít krátký příběh s lidmi a roboty, které byste chtěli mít za své dobré přátele, pokud je už za ně nemáte.
Všechny pasti Země vidím částečně jako předobraz Cesty na Mars Erica Idlea, minimálně v cestování na raketě, Soused mi evokuje Velinského Konec strojů (název si úplně přesně nepamatuji), Smrt v domě zase Trifidy. A dalo by se pokračovat dál.
Tak budu hledat dál Simakovy knížky a povídky.
Bez Příběhů prachmistrů a bez předchozí ságy je to možná náročné čtení. Ale jako pokračování předchozích náramně chytlavě čtivé. Občas skoro až na knedlík v krku. Hrdinové bez bázně a hany, kteří zázračně obžívají, i když mají tělo (a duši) samý šrám. Schéma stejné jako v předchozí sáze, ale velkého detektiva vystřídal double-agent, Tamáse nahrazují jeho děti (fyzické i adoptivní), Bohy Ka-Poel a Šílený Ben Syke. Intriky, boje, nepřítel v sobě i vnější.
Joj, už se těším na další díl.
Najít na databazeknih Cestu od Jacka Londona znamená nehledat Cestu, ale Jacka. Kultovní kniha, od které všechny ostatní přebírají a na kterou navazují, digitálně opomíjena. Taky jsem četl tohle vydání z roku 1989. A někdejší radost opět vyvřela. Útlá knížka, ale obsahově ... "Kdo jel na osách, určitě to zná!" "Shejbni hlavu, kamaráde, tunel před námi, ..."
Kelleyho armáda nezaměstnaných a velký pochod.
A London, nezkrotný, hrdý, ale i pozorující.
---
Ano, slovník by se hodil. Stejně tak i větší zařazení do Londonova životopisu. A zařazení do života českých trampů. Ale i tak je doslov užitečný. Třeba i proto, že trampové a Hoboes převzali slova z této knihy, která pak získala nový, jiný a možná i lepší význam. Díky, Jacku.
Asi je to dáno už jménem bratrů - jako scifi tomu něco málo chybí, jinotajů pomálu, detektivka s jasným koncem. Ale jména autorů zajišťují určitou kvalitu. Není to jejich nejlepší dílo, nicméně jako scifi detektivka zdařilé. Možná ta myšlenka Poutníků odvádějících někoho někam jinam je čímsi tajemným, společným prvkem jejich tvorby - má někdo právo rozhodovat o jiných i za cenu života a smrti. A čtenář neznalý ruštiny neocení ten vtip se Žukem ;-)
Vše už bylo řečeno - jenom jsem u téhle "autobusové" sbírky (za jednu jízdu autobusem z chalupy je vše přečteno) čekal trochu více optimismu, nadhledu, popř. zamyšlení. Tomu se přiblížilo jen Morče a Return Magic. Ostatní mi přišlo na jedno pesimistické kopyto.
Začal jsem číst před prázdninami, na táboře knihu "uklidil pod postel", viděl dvojí zfilmování Otakara Vávry, na bourání tábora dostal knihu zpět a teď konečně dočetl. Není to kniha o zneužití vynálezu, to je až druhotný motiv. Je o zodpovědnosti, o lásce, o morálce. V obou zfilmováních a všeobecně je princezna za zlou, ale ona pochopí a dává Prokopovi svobodu, svobodu volby, dokonce jej nutí do správného rozhodnutí. Anči, Paul a Krafl jsou ti hodní na naší straně, opravdu kladnou postavou je Tomeš starší, doktor. A dědeček, který ale nesoudí, jen nastavuje zrcadlo k jinému pohledu.
V podstatě jsem byl zklamán, že nečtu variantu Továrny na absolutno, Bílé nemoci nebo Matky, ale tato kniha byla napsána v roce 1922, takže daleko více reflektuje ještě proběhlou válku. Její milostná linka byla u Čapka hodně překvapující, ale myslím, že ta je tou hlavní linkou - skoro až ve smyslu, že rozum má vždy převážit nad citem.
A ten druhý motiv - nedělat nic bez rozmyslu, bez zvážení dopadu na jiné.
Zkusím ještě audioknihu, zda neobjevím ještě nějaký jiný význam.
Zajímavé je, že ve filmu, v obou verzích, se na konci Prokop s Tomešem setká, ale v knize ne. Zřejmě pro větší působivost. Stejně jak je výrazně zkráceno setkání s dědečkem, v novější verzi úplně vypuštěno.
Nic není, jak se zdá. Jenom Valentinova pevná vůle a mravní kompas malinko poodhalí další díl pravdy. A jako dík za to se vrátí skoro ztracený a zničený Anh-Kha.
Ale otázek nějak zůstává více - jaký byl Valentinův otec opravdu? A co bude s Blakem? A trvale - mají lidé šanci se zbavit Karanů? Jaké je role Osévačů? A kam se dočasně poděli? A zná někdo odpověď na to, proč už další díly nebyly přeloženy do češtiny?
No nic, děkuji Igorovi za to, že nám Valentina přinesl, a ostatním, že mi tuto ságu doporučili. Nelituji.
To mi dalo zabrat. První půlku jsem nechápal, druhou jsem si připadal divně, konec vše propojil i nepropojil. Tak určitě to není knížka pro děti a dospívající. Určitě na ni potřebujete čas. A chuť.
A teď - je to román s autobiografickými prvky? Mnohé tomu naznačuje - lingvistika, teologie, šedesátá léta. Dokonce i odkaz na jméno autora. A autor jde na dřeň lidského bytí. Co na začátku vypadá jako prapodivný příběh (ale na to jsme u autora zvyklí) se proměňuje na ještě prapodivnější. Pohřby, loutka, pábení nehrabalovského typu.
Co si z toho odnést? Upřímnost, samotu lidského bytí a touhu po kolektivu a pochopení?
Na přelomu 70. a 80. letech vysílal Český rozhlas tuto knihu jako devítidílnou hru v rámci pořadu 3×60 a to stereo. Nezapomenutelný zážitek. Pak jsem Lema vnímal jako dítě přes ty dva borce Trurla a Klapacia, jejich ničení všeho, hloupost i naivitu, slepou víru ve stroje. A najednou se přede mnou objevil Solaris v audio podobě. Zase jiný Lem. Dozrál čas na Planetu Eden v psané podobě. Jásám. Kam se na to hrabe Heinlein, Simak. Možná tak Strugačtí s Piknikem (Kulhavý osud jsem ještě nečetl). Sice to trochu svádí jinam rozluštění na konci, ale budiž, jinak by to bylo krutě nepochopitelné.
Další vrchol pokořen. Ještě si to vychutnám v audioverzi.