kuruteku komentáře u knih
Podobně jako u Zaklínače považuji i tady povídky za dobrý úvod do světa prachmistrů. Sice mi chvilku trvalo, než jsem do toho světa pronikl, ale poslední povídka už je té nejvyšší kvality - sebevražené mise, to je moje ;-)
Nicméně zatím v tom světě kromě drogy v podobě střelného prachu, odporu k privilegovaným (církev a magie v jednom) a šlechtě toho mnoho jiného není. Hlavní postava je sympaťák, jsou tu i možní následníci jeho cesty, setkávání s králem mne pobavilo, nicméně jsem zvědav na hlavní linii a pak její pokračování. A těším se.
V mnoha detektivkách bývá všechno jinak, ale autor si zlomové okamžiky nechává jako překvapení. Håkan Nesser v této sérii už od začátku dává najevo, že žánr je pouhou formou. Daleko více jde o život, jeho smysl, jeho přesah. I o to, co je nebo není někde mimo nás. Zločiny, které nelze trestat, protože je otázkou, zda jsou vůbec zločiny. Moc jsem si to užil.
Nějak jsem se na začátku nemohl chytit, ani Duhová víla mne nenadchla. Ale v druhé půlce už to byla klasická kotletovská jízda. Ale četl jsem toho povícero, tak netuším, zda hláška o tom, že "blbost je pravděpodobnější než zlý úmysl" pochází z této knihy. Nicméně jakoby pocházela.
Toto dílo do dějin nevstoupí, ale atmosféru 70. a 80. let vystihuje dokonale. Jako protiváhu titulu PaeDr. titul ViDr., ježdění na lopatkách a další Bláhovy a Dědkovy ztřeštěnosti budu mít v hlavě ještě dlouho. A začnu hledat ještě zbývající knihy tohoto pábitele.
Něco začíná dávat smysl - Zalomené kříže jsou na konci potlačeny i vysvětleny. Zájmy Karanů zatím stále moc ne, Obrnění jsou představeni trochu detailněji, i když pořád mnohé chybí. Zato jsem si konečně vzpomněl a pochopil vtípek s Miskatonickou univerzitou. A našel kořeny upířích ság Františka Kotlety, možná i cesty mezi světy Václava Semeráda. Ale kdo ví, třeba je všechno úplně jinak. Těším se na další díly, i když dávám málo hvězdiček za jasně rozdané karty a málo hlášek ;-)
Na doporučení jsem se do toho pustil, ale nějak nevím. Sice jsem se chytil a těším se na další díly, ale nejednoznačný začátek přepnul v polovině do jednoznačného kladné hrdiny bez bázně a hany, kterému vše vychází. Bojové scény jsou top, popisy Karanů nejasné a nějak nechápu rozdíl mezi Karany a Osévači. Snad se dočkám vysvětlení v budoucnu.
Zatím takový postapo western se scifi/fantasy prvky.
Vůbec nevím, co mne vedlo k zakoupení knihy, ale rozhodně nelituji. Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci a za kterými je kus práce. Určitě bych se chtěl dozvědět ještě více, někdy (velmi ojediněle) to bylo mírně frázovité, ale celkově nádhera. I když ne se všemi a se vším souhlasím, ale pohled zvenčí Timothy Snydera, Igora Lukeše a Marka Slouky velmi podnětný. Až bych rád všechny tyto názory konfrontoval s celým politickým spektrem, protože tam mi připadá, že slyším jen samé líbivé (úměrně cílové skupině) fráze. A ještě rozhovor s Janem Kyselou bych vytáhl. O Petru Pithartovi jsem věděl, Luboš Dobrovský bylo velmi milé překvapení. Pan Lederer udělal radost nejen sobě, ale i mnoha dalším.
Slovní kondenzovana klauniada. Potěšení pro příznivce humoru tak jemného, že ho mnozí nepostřehnou. Přesto rád směju jako první. A jsem rád i za tento výběr. I za shrnutí od autora výběru na závěr. Protože slovy Vančury: Snaží se znamená lépe věděti.
Znovu a stejně zajímavé. Asi to není ani pro teology, ani pro bezvýhradné ateisty, ale i tak zajímavé. Už se těším, jak si v létě dám Evoluci od Veverky. Pan Suchý mne navnadil.
Po Nebožtíku druhá kniha od autora a podruhé jsem nějak zklamán. Jsem rád, že žiju v jiných "bublinách". Takže opouštím tento svět, nic mi nedává a nic mi neříká.
Zašmodrchané parádně, na nějakou účast Háty se mi chtělo vsadit, ale že to bude až tak zašmodrchané, jsem netušil. Jinak všechno, co se dalo čekat.
První třetinu jsem trpěl a pořád se ujišťoval - po Tchien-an-men zvládnout revoluci silnou prostě bez občanské války nebylo možné. Jak Poláci, tak Maďaři už byli za bodem zlomu, v Československu byla věrchuška rozlomena a mnozí se už viděli jinde. A v roce 1989/1990 už probíhaly i stávky v Rusku - mezi horníky. Rok před zoufalým a zpackaným pučem proti Gorbačovovi. I satelitní Kučmové a Lukašenkové se viděli jinde. Prostě tohle mi nešlo pochopit i u takové alternativní historie.
Když už jsem tohle vstřebal, přišla další těžko uvěřitelná momentka - elitní převýchovné dětské domovy - to nešlo ani v 50. letech a tam už byl nějaký "třídní boj" ostrý.
A poslední těžko uvěřitelný moment - pokus o útěk za hranice jako v 50.-60. letech po roce 2000.
Ale i přesto jsem se přenesl.
Napsané je to čtivě, závěr mně i trochu vyrazil dech, resp. naskočil takový ten moment dojetí, který u Hany trval podstatně déle.
Tak nakonec ani moc nevím, co si o knize mám myslet.
Uf. Žádné lehké čtení. Přitom pasáže z minulých životů Lazara Longa jsou výborné. Dvě vložená Intermezza mají něco do sebe. Pasáže ze "současného" života jsou ale strašně nudné. Ale i tak mají něco do sebe. Takové zkombinované Nebudu se bát ničeho zlého a Marťan. Heinleinovy názory jsou velmi výstřední dodnes, příliš spoléhá na harmonii a nesobeckost lidí, ale i tak mají něco do sebe. Normálně i takhle tlusté knihy čtu rychle, tady jsem ale přečetl kousek a musel přestat, repetice. A znovu. Ale prostě to stálo za to.
"Člověk, který umí číst a psát a má hlavu na matiku, se může naučit všechno, co potřebuje vědět."
"Soukromí je stejně nezbytné jako společnost. Donutíš člověka, aby se zbláznil, když mu cokoli z toho sebereš."
"Lita byla nadprůměrně chytrá, ale trpěla demokraticky špatným závěrem: představou, že její názor je stejně dobrý jako kohokoliv jiného - zatímco Joe trpěl aristokraticky špatným závěrem: přijal představu autority za svůj názor."
A asi by se toho našlo ještě víc - právě pro tyto myšlenky a tyto věty hledám drahokamy i v hlušině.
Mankell a Nesser, dva autoři, pro které je detektivka jen prostředkem, ne cílem. Cílem je vyprávět o životě, o jeho zákrutách, propadech i nadějích. Proto čtu. A Valdemar Roos i Anna v první a druhé půlce, Eva Backmanová i Gunnar Barbarotti jen v druhé půlce poskytují mnoho námětů k zamyšlení - proč žijeme, co opravdu chceme, komu a jak můžeme pomoci či prospět. Chvíli mi trvalo (teď myslím tu sérii s G. Barbarottim), než jsem tomu přišel na chuť, ale vyplatilo se. Konec je malinko otevřený, ale rozřešení je svým způsobem i rozhřešením.
Občas si přečtu takovouto sbírku povídek, abych objevil nějakého nového autora. Bohužel celkové vyznění, tak, jako celá epidemie, není osvěžující. Určitě se tu našlo pár perel - první povídka o stanislavských vlcích vynikající, Pekárková velmi osobní, Stančík osobitý, Mornštajnová doplňuje svou Hanu předpovídkou (díky za to). Zbytek mi nějak prošuměl hlavou. Paradoxně sbírky fantasy nebo scifi nebo detektivek, které jsem přečetl, mi přišly zajímavější. A to nemluvím o vodáckých povídkách. Asi je to fakt "hnusné" téma.
Ani jsem nečekal, že L.A. Rekviem bude mít pokračování. A že to bude taková jízda. Jásám, kvituji, tohle nemá slabinu. Joe Pike v hlavní roli, Elvis Cole se tu mihne také, dokonce i Joss Stone. Prohnilý svět a citová hnutí Joe Pikea. Ten chladný suverén, který si v dětství prošel peklem, aby z něho vyšel CHLAP, ukazuje i city. Co víc si přát. Tak už mi zbývá jen sehnat asi dvě knížky, které vyšly. K této sérii se určitě vrátím.
Už se nedalo odložit. První díl byl něco nového, jiného; druhý jatka a transupíři; třetí mimozemská technika. Ani nevím, co si myslím. Dočetl jsem jedním dechem a je to taková červená knihovna pro dospělé úchyly. Hektolitry krve, připálené maso, neustálé obživování, atd. Ale jako oddechovka se to dá.
Tento autor mne nějak úplně minul. Ale neoprávněně. Kniha se dobře čte, střídá různé pohledy a rozhodně není prvoplánová. Ano, "něco nad" v ní je více, ale na druhou stranu nikdo nemůže popřít, že by se něco takového nemohlo stát. Každá postava má právo na svůj život, na svůj vývoj. A nedá se říci, kdo má či nemá pravdu. 70.-90. léta jako vyšitá. Z části mám odžito, z části mám odpozorováno. Uvěří někdo, že jsme takhle, nadneseně, žili?
Oddechová knížka, dá-li se tak říkat knížce, kde lítají kulky a granáty, padají domy, trhají se nožičky, ručičky, hlavičky lidem a mutantům a krev teče proudem. Ale což, papír snese hodně. A jeden je zvědavej, jak to celé dopadne. Pobavilo mne "vyhánění" Saget v Tobrúku, Tiranský panelák i travestité v Brazílii. Inu, co postava, to karikatura, co země, to klasický "předsudek". Ale k tomuto subžánru to musí patřit.
Bohužel jsem knihu četl hned po Jostein Gaarderovi a to srovnání znevažuje tuto knihu. Námět zajímavý, dobře zpracováno, ale konec utnutý, trochu nelogický, vzhledem k předchozímu. A přesah jen malý. Proč česká nakladatelství nemají své zkušené recenzenty nebo jak se jmenují, kteří by dokázali knihu vícekrát vrátit tak, aby vzniklo něco, co přežije i léta. Zdeněk Šmíd vyprávěl, jak mu vrátili knihu Proč bychom se netopili, aby upravil obsah, snížil počet postav na únosnou mez, ... A vyplatilo se.