kuruteku komentáře u knih
Tak, jak předchozí díl jsem proti rytířům bral jako počáteční dílo, tak tento díl už byl skvělý. I se všemi zvraty - sice trochu jakoby v budoucnu Niedl kopíroval sám sebe (Když se nejvíce daří, přijde pohroma a pak pomsta), ale to už zřejmě k tomuto dílu patří. V každém případě neotřelý pohled na rozpadající se království, které nikdo a nic nezachrání.
Silo. Síla. Jízda. Tafka mysli. Všechno sedělo. Možná až později jsou tu pochyby o reálnosti, ale ty nejsou podstatné. Hlavní je myšlenka, společnost odsouzena k existenci, k rozdělení na čtvero stavu, kdy starosta je volen, ale IT, vlastně jeho šéf, ví víc a rozhoduje zpoza rohu. Ale život je daleko variabilnější, než Dohoda předpokládá. Bez úvodu by nebylo jasné, proč venku tak láká, čím vším IT vládne, proč je nutný nový šerif. V dnešní době, přestože kniha už má nějaký ten rok za sebou, mnoho aktuálních otázek: komu věřit, kdy revoltovat, kdy ustupovat, co obětovat, co dělat. Už se těším na ostatní knihy a autora si ukládám mezi zajímavé postapo scifi, vedle Kidovych Engerlingu a Pacovského knih.
Nějak jsem poslední dva roky nebyl schopný sladit čas a náladu a po první knize se dostat ke druhé a třetí. Jen jsem postřehl Incident s dragouny, který je spíš povídkou. Ale teď už si všechno sedlo a třetí kniha (druhou si musím načíst do čtečky) je za mnou. Kouzlo nepominulo, i když je tu méně vůní a více reality, i když postříbřené, jak Poledním listem, tak filmovým plátnem. A vysvětlivky na závěr to ještě usazují do dobového kontextu. Nezbývá než najít nějaké kopie starých filmů a ještě nechat knihu doznít Tonkou Šibenicí a dalšími díly.
Kniha si nehraje na všemocnou detektivku, ale o to je vlastně milejší.
Díky Ondřeji Suchému a Setkání v Šemanovicích mi došlo, že humor rodiny Krausů je mi vlastně blízký. A díky nějakému rozhlasovému Jaktovidím s Ivanem Krausem jsem zjistil, že je tam i nějaké moudro navíc. A tak když se k tomu přidala sleva na knížky, neváhal jsem. A nelituji. Tolik krásných rodinných historek, lehce přitažených za vlasy, aby nezapadly, lehce nafouknutých, aby se nedržely při zemi, ale neuletěly, navíc s ilustracemi Adolfa Borna. Těžko se dá vypichovat jen něco, nicméně, pro mne, historky s tatínkem, jeho číslem, jeho politickým zráním, to mi dalo asi nejvíc. Díky.
Krátké, stručné, výstižné. V rámci přípravy na táborové piráty jsem se dostal do obrazu. Ale kupodivu jsem dostal i něco navíc - příklad toho, jak Španělsko ztrácelo pozici na úkor Anglie, protože ta se nebála být modernější (a o dvě, tři století dál ztrácela s USA; které dnes ztrácejí s Čínou?). Země, která svým obyvatelům dá šanci na úspěch a vzestup, má větší šanci uspět.
Plus druhé - popisy bitev, ve kterých si Drake snažil dělat to, co chtěl (zase různé historické paralely, ale nechci popouzet ty, co to vidí jinak, teď mi šlo jen o techniku, ne morálku).
Plus třetí - Španělsko a Habsburkové, katolický svět po prvních střetech s protestantismem.
Hleďme, k čemu všemu nebyl jeden životopis dobrý.
V rámci přípravy na tábor. Nezklamalo. Splnilo svůj účel. Jenom toho mohlo být víc - výzbroj, přehled více jmen. Na druhou stranu dokonale nabouralo stereotyp svobodných pirátů a doplnilo obraz o nové oblasti, jak historicky, tak zeměpisně. Takže nadmíru uspokojivé. Ale ne dokonalé.
Druhý díl byl a mne nějak roztěkany, možná jsem četl ledabyle a nepozorně. Ale tenhle díl mne zase uchvátil. Tolik drobných vtipných postřehů. Škoda, že nejsem znalcem Londýna, přidaná hodnota by byla ještě větší. Sérii jsem tím pádem nezavrhl a těším se na další díl.
První čtení byla jízda, druhé čtení a film hledání detailů. Ale teprve třetí čtení šlo pod povrch.
První byla Zuzanka vychovávající malé děti, o které mi řekl kamarád. Druhý byl příběh, který jsem hltal. Ale třetí bylo objevování pravd, která jsou jen slovy? Anebo láska, přátelství, slušnost jsou něco více? I dnes? Nebo právě dnes?
Měl pravdu Smrť, že je třeba nepřízni Auditorů vzdorovat a dodávat víře základ, nebo Zuzanka, která šla k jádru věci? Anebo se oba propojovali a doplňovali?
Skončí to dobře, ale co si z toho opravdu vzít. A v tomhle je Pratchett mistr nad mistry.
---
"TEN VÝRAZ NA TĚCH MALÝCH TVÁŘÍCH MI DĚLÁ MOC DOBŘE," prohlásil Otec prasátek.
"Myslíte tu směs strachu a úžasu a tu nerozhodnost, jestli se mají smát, plakat, nebo si pustit do gatí?"
"ANO. TO JE TO, ČEMU JÁ ŘÍKÁM VÍRA."
---
"Jediné, co vím já, že kdyby nás táta o Prasečnicích chytil s pytlem hraček, hned by nás zflákal jako koně, protože si byl jsitej, že jsme je někde zčórovali."
"ALE... TO JE NEFÉR."
"To už je život, mistře."
"ALE JÁ NE!"
"Já tím myslím, že všeobecně se předpokládá, že to tak bude," řekl Alfréd.
"NE, TY CHCEŠ ŘÍCT, ŽE TAK TO ZATÍM CHODILO."
... Bylo lepší nechat mistra, aby se těmihle věcmi prokousal sám a udělal si je po svém. Bylo to jako s těmi houslemi. Celé tři dny jen drnčení a praskot strun a pak už se té věci nikdy nedotkl. To byl ten skutečný Smrťův problém. Když si něco takového vzal do hlavy, bylo třeba dostatečně dlouho počkat, až se mu to z ní zase vykouří.
---
HODNÍ A ZLÍ. ALE JE SNADNÉ BÝT HODNÝ, KDYŽ JSI BOHATÝ, JE TO SPRÁVNÉ?
---
"Někdo vypije připravené sherry, na zemi se objeví otisky nohou ušpiněných od sazí, na střeše stopy sanic a váš povlak na polštář je plný dárku," zabručel děkan.
"Ale, povlak na polštář!" vypravil ze sebe s temným pohrdáním starší pAsák. "Pch. Tak to bych skoro odhadoval, že jste byli taková ta fajnová rodina, kde se dárky rozbalují až po večeři, co? Co mívá takový obrovský prasátkovský stromek v hale, co?"
---
"To by nebyly žádné Prasečnice, kdyby všichni neseděli v jedné místnosti a každý z nich mlčky nezíral na jinou stěnu."
---
"SLUNCE BY BYLO NEVYŠLO."
"Opravdu? Tak mi teda řekni, co by se stalo?"
"SVĚT BY OZÁŘILA POUHOPOUHÁ KOULE ŽHAVÝCH PLYNŮ."
...
MUSÍŠ ZAČÍT S TÍM, ŽE SE NAUČÍŠ VĚŘIT MALÝM LŽÍM.
"Abychom pak uvěřili i těm velkým?"
"JISTĚ. SPRAVEDLNOST, MILOSRDENSTVÍ, POVINNOST A TAKOVÉ TY VĚCI."
"Ale to je přece něco úplně jiného."
"MYSLÍŠ? TAK VEZMI VESMÍR, ROZEMEL JEJ NA PRACH, TEN PŘESEJ PŘES TO NEJJEMNĚJŠÍ SÍTO A PAK MI UKAŽ JEDINÝ ATOM SPRAVEDLNOSTI, JEDINOU MOLEKULU MILOSRDENSTVÍ. A PŘESTO SE CHOVÁTE, JAKO KDYBY NA SVĚTĚ VLÁDL NĚJAKÝ IDEÁLNÍ ŘÁD, JAKO KDYBY VE VESMÍRU BYLA NĚJAKÁ... SLUŠNOST A POCTIVOST, PODLE NICHŽ BY MOHL BÝT POSUZOVÁN."
---
---
Po předchozí knize malinko optimističtější a vnitřně docela soudržné. Zajímavé bylo rozdělení pátrání ještě před informací o zločinu a setkání Oty s katem. Jasně, že to dopadlo, jak má, ale znečišťující moment osvěžil.
Klasika. A přitom můj první Hercule Poirot v knižní podobě. Televizního Davida Souchetta jsem si oblíbil. A v knižním jsem neviděl nikoho jiného. Bohužel jako detektivka to bylo slabší. Dorothy Sayersová má lepší psychologii postav, A. C. Doyle lepší zápletku. Ale oproti Wallaceovi má Poirot své kouzlo lidské. Takže nakonec vlastně spokojen.
Nádhera. Tři knihy v jedné plus ten obrovský nadhled a informace. Thriler (až jsem se bál), postapo (a v dnešní válečné době mi zatrnulo podruhé) a grande finále optimistické až hrůza. Krásných čtrnáct dní četby. A teď ještě dohledávat, co byla/je realita a co nadsázka.
Proč já se té klasické literatury v podobě tlusté knihy tak bojím a oddaluji četbu, jak to jen jde? A - klasika - stačí deset procent knihy a mám jasno, že na týden, dva mám o zábavu a přemýšlení postaráno. Občas mne do toho napadne, proč to autor vlastně napsal.
Tak tady jsem jásal nad proniknutím do zkušenosti přistěhovalců/vystěhovalců do Ameriky, resp. Kanady. A zkoumání duševního zdraví před stopadesáti lety. Samotný příběh vražednice tak vlastně za ta léta ztratil na své přitažlivosti. Navíc v době Roubalů a Kajínků vlastně až skoro tuctový. Ale střední vrstva v Kanadě před mnoha lety, to už bylo něco.
Oddechovka, ale vtipná a zajímavá zároveň. Takové sny v menším mám také, jen si je nejsem schopen zapsat. Teda ten poslední, ani nevím, zda pod vlivem knihy nebo ne, si ještě pamatuji - jel jsem s nějakou grupou přes poušť, ale teď už přes bláto posypané malými zelenými lístky a kdosi se na nás pověsil. Shodil jsem ho z auta a došlo i na nože, jeho parťáka jsem škrábl na břiše, když jsem mu obrátil nůž namířený proti mně, a on si jej vrazil do srdce a divil se, že umřel.
Tak děkuji, pane Křesadlo, budu hledat další Vaše práce.
Nějak jsem to nečekal. Po předchozích knihách autora taková ťafka za uši. A ještě s takovým koncem. Rozhodně zajímavé, i když jsem nenašel nikoho, s kým aspoň trochu sympatizovat. A v podstatě v duchu autorově klasicky tezovité, naznačené a na závěr bez konce. Až to skoro vypadá, jakoby si autor řešil své mindráky.
Jak může někdo toužící po ekologické proměně světa projet tolika benzínu na cestách sám autem? A živit se spekulací s kryptoměnou, která ke svému životu potřebuje vlastně propálenou energii? Ale asi ano, takový je život. To už byl Černák s Veronikou uveřitelnější, i když jsem se taky s nikým takovým nesetkal. Takže vlastně jediné "normální" postavy byli ti loseři Eva, Pavel, táta Katky.
A teď babo raď, byla to dobrá nebo špatná kniha, dala mi něco nebo vzala jen čas při čtení? Vlastně ani nevím.
Páně Stančíkovy knihy považuji za svátky obžerství. V tom nejlepším slova smyslu. I tahle tak začala. Než mi došlo, že má setsakra hodně blízko k realitě samotné. A to mi úsměv ztuhl na líci. Takhle popsat třicátá, čtyřicátá, padesátá léta a skončit v dnešním nevypořádání se s minulostí. To mi neměl dělat. Určitě si budu muset doplnit řadu vědomostí. A mám zase popsaný papírek všemi nápady, které se mi v hlavě objevily při čtení.
Ano, jedna skupina bude spokojená, jak to pan Vondruška nandal všem "dobroserům" a nosičům čipů z vakcín, druhá skupina bude litovat, že spisovatel historických detektivek a zajímavých historických knih zahazuje svůj talent.
I když mám blíže k druhé skupině, poctivě (občas i bolestivě) jsem si knihu přečetl a dočetl.
Jádro snažící se říci, že by měl zvítězit "zdravý rozum" a ne fanatici z jakéhokoliv břehu je sice přítomno, ale šance pokusit se přimět oba břehy příkopu k přemýšlení přesto zůstala nevyužita. Kniha je prvoplánová, dialogy i samotný příběh ani zdaleka nedosahují i slabších Vondruškových detektivek. Škoda. Zvlášť teď.
Čtivé, zajímavé. Ale rozhodně ne lehce stravitelné, uchopitelné a záživné. Tři příběhy v jednom. Pořád jsem si říkal: Proč? Co je jednotícím prvkem? Pochopení, přijetí, odpouštění, odcházení? Stockholmský syndrom vietnamské babičky, amerického programátora japonského původu a českého pošťáka? Teď koukám, že tu je štítek psychologický thriller, ale ten v tom vůbec nevidím. Naopak, je to vlastně velice poklidný příběh, kdy jediným "drsným" prvkem je krádež fotoaparátu a nenabitý revolver. Trochu mi to připomnělo Annu Bolavou. Asi je (a asi ještě více bude) doba plná potřeby odpovědět na nevyslovené a nevyslovitelné otázky.
Někdo musí být první. A někdy i to je nepříjemné. Tak jo.
---
V každé povídce, i dohromady, bylo něco zajímavého. Ale zároveň tomu moc chybělo - proškrtat, prodloužit, napsat znovu, znovu proškrtat, znovu prodloužit a znovu napsat.
Oproti různým "vzpomínkám", kde se nic zlepšit nedá, a mají jen tu výpovědní hodnotu, autor má velikou fantazii. Zároveň neví, zda chce psát sci-fi, fantasy nebo detektivku. Snad s výjimkou Cesty mezi meči jsem měl vždy chuť knihu zavřít a odložit. Mnoho tomu chybělo, děj se vlekl, ALE - ty nápady: NANO lidí (jako Kobercové od Pratchetta, ale jinak), Já Chumrachtipán mi zase připomněl Kučerova Gilgameše (ale zase jinak), prostě v těch povídkách nositelný nápad je Jenže k tomu, aby byl sdělen, nestačí knihu napsat a vydat. Škoda, že o autorovi nevím více, zda jde o prvotinu mladého autora, který se vypíše, shrnující dílo pábitele, který naživo dokáže daleko více, těžce sestavené povídky malého českého úředníčka, ... Nevím.
Tak další vrchol zdolán, další díl do skládanky přiložen. Nevím, proč jsem si vsugeroval, že poslední, když je prostřední. Ilan přestala být jedním a stává se jinou. Víc bych prozradil moc. Je toho mnoho, jako v detektivkách nic nevíme a najednou hlavní hrdinka letí z akce do akce a je jí všechno jasné, zatímco nám moc ne. Přiznám se, že nelogičnosti nehledám a tak mne do nosu netrkají, jen si užívám ten prapodivný svět, co nás možná čeká, neb je to psáno retrospektivně o mnoho let později, co jsou ještě před námi. Dostaneme se přes reteu, tedy spíše za reteu, dozvíme se něco o madam Podfortové, o historii pětadvacítky, o Karimu Amarijském, o nastereách toho moc víc nevíme, i když se tak kniha jmenuje a setkáme se s nimi v dostatečné míře.
No a teď čekat a čekat a čekat na další díl.
Na první dílo v mladém věku to bylo dobré. Nápad s viditelnou duší výborný, stejně jako s jejím dočasným vyřešením, ať nic neprozradím. Bohužel po víkendovém shlédnutí Labyrintu a po a před dočtením série sklenaři od p. Stehlíkové mi to trochu pocitově splývá. Ale pořád z hlediska vnitřní logiky je to lepší než ten Labyrint. Jenom tomu něco chybí. Ale zase mi to pomohlo pochopit, proč je tolik literatury pro mladé, ve které nic nevypadá, jak je, motivy se odhalují až na konci, dobrá a zlá se střídají a protínají. Prostě svět jako celek je složitý a nic není černobílé, tak je potřeba to těm mladým nějak citlivě podat. Nicméně se v tom ztrácí ta radost ze života i objevování jako takového.