Kyri komentáře u knih
V úvodu jsem si začala říkat, že snad nebude autor popisovat, jak hraje nějakou hru, a byla jsem z toho otrávená. Nakonec se mi to ale začalo líbit, a to dost. Je to psané lehkým perem, má to nápad a děj mě opravdu chytil (tedy po cca 15% úvodu). Jenom jsem tedy zlouna tak úplně nechápala jako jednoznačného zlouna. Přišlo mi, že hlavní zadavatel práce hlavního hrdiny může být úplně stejně morálně pochybný, jako jeho nepřítel. Jen zadavatel si ho najal dřív.
Zlodějka mi přišla jako nejlepší od této autorky (spolu s Ostrovem šedých mnichů, který se mi možná líbil ještě víc). Opět se mi líbí prostředí a jeho popis. I příběh kocoura. Opět jsem trochu nespokojená, že nemá cenu tipovat vraha, když se motiv k vraždě objeví až na konci. Ale snažím se s tím smířit, protože je to prostě struktura, ve které autorka píše. Knížky Klevisové jsou pro mě už na jistotu. Vím, že se mi budou líbit (některé víc, jiné trochu míň) dost na to, abych si čtení užila. Vytvářejí náladu, která je mi příjemná, takže autorku budu číst dál. Nadále si myslím, že je to víc pro ženy, než pro muže. Nevadí mi to, jen upozorňuji případné mužské čtenáře.
Od autora jsem nejspíš přečetla všechno, co napsal, nebo aspoň většinu. Orcigard, postava Pěnkavky... proto jsem ho řadila mezi nejlepší české fantasy autory.
Zima v Thonnierice je jeho nejhorší. 70% knížky byla nuda. Pro mě měla přezdívku "zavádění kinder managementu do firmy v krizi". Byla tam celkem jedna napínavá situace, kterou autor pro jistotu o pár stránek dál ústy hlavního hrdiny znovu převypráví další postavě.... Zasedání městské rady: nuda rovnající se novému zpracování Hvězdných válek, kde Jediové zasedají ve stylu a akčnosti EU.
Závěr knížky mé hodnocení zvedl. Četl se lehce a byl to "ten starý Šlechta", úplný konec sice byl uzavřený, ale opět slabý.
Dávám 3 hvězdy za poslední část knihy. Kdyby to byl neověřený a nový autor, měl by 2, protože bych to do konce nejspíš nedočetla.
Pro mě velké zklamání.
Pro mě to taky pecka nebyla. Opravdu se to dobře četlo, dobře jsem se orientovala v postavách a ději, závěr byl napínavý (i když tedy hlavní hrdina se opravdu snaží, aby přes tu kebuli přeci jen dostal). Co mi opravdu vadilo, bylo, že mi to přišlo jak z brakových románů (dívka v ohrožení, zrůdný vrah, překvapivá příbuzenství... to jako fakt?). Nechci prozradit případným dalším čtenářům zápletku, tak jen řeknu, že hysterie kolem určitých témat mi taky přijde nepochopitelná, ale rozumím, že Amerika věci vidí jinak. No, nevím, jestli tohoto autora ještě zkusím...
Pěkně napsané, snadno se čte,napínavé. Jediné, co mi přišlo zbytečné, jsou přehnané popisy sadistických činů vraha. Přijde mi to zbytečné a laciné, protože kniha je jinak velmi dobrá a dala bych lepší hodnocení. Kdybych se znovu rozhodovala, přečetla bych ji znovu.
Z knížky jsem moc nadšená nebyla. Odbíhala mi pozornost. Nelíbí se mi šikana člena týmu. Motiv k brutalitě vrahů jsem úplně nepochopila. Přišlo mi, že si autor vymyslel situaci a pak ji v průběhu knihy zkusil vyřešit. Je to celé takové nudné a kostrbaté. Jediné, co stojí za to, je prostředí. Další knihu od tohoto autora už v žádném případně číst nebudu.
Knihu jsem přečetla docela rychle. Brzy bylo jasné, kdo je hlavní zloun. Nejsem moc na příběhy o osudové lásce, za to ta hvězda dolů. Není to úplně typická kniha téhle autorky, je víc civilní, méně tajemná, ale taky tím pádem méně poutavá.
Ze začátku mě to zaujalo. Má to takový snový, nezvyklý ráz. Jenže postupně se to začne vléct. Autorčino probírání pocitů hlavních postav je otravné a nezajímavé. Nevím, jestli je to chyba autorky nebo překladatele, ale slovo maniak nepopisuje žádnou reálnou duševní poruchu. Čekala bych, že se aspoň trochu seznámí s problematikou, když v knize nechá vystupovat psychiatra. Přišlo mi to jako takové blábolení o blábolení.
Jde o velmi rozsáhlý sborník přednášek poměrně známých psychoterapeutů, vč. následné diskuse, z jedné konference. Dokázala jsem to přečíst tak, že jsem přeskakovala na místa, která mě zajímají (resp. psychoterapeuty, kteří mě zajímají). Nejpřínosnější pro měl byl závěr, kde jsou přednášky Rossiho, ale hlavně Zeiga. Tak ucelený a dobře promyšlený popis Ericksonovy práce jsem zatím nečetla. Jsou tam i výborné kazuistiky. Kvůli tomu stojí za to knížku projít a tohle přečíst.
Knížku jsou si koupila na základě recenzí. Nevydržela jsem ani svých běžných 50 stránek, protože je to plné klišé, je to špatně napsané, vůbec to nezaujme. Postavy jdou po povrchu, emoce v rámci toho, co by si každý vymyslel sám, nicméně násobené, takže to působí umělohmotně a přehnaně. Ti správní jsou bez zaváhání ti správní a ti špatní jsou zlí, až se práší. Vyhozené peníze.
Je to klasické NLP, i s těmi povrchními businessovými fígly. Teorii o tom, co říkají polohy očí, nikdo nikdy neprokázal. Autorka nabízí poměrně nepadnoucí metafory. Jediné, co se mi tam líbilo, jsou staré příběhy psané kurzívou. Mnohé z nich jsem neznala. Jinak to považuji za ztrátu času.
Nehodnotím hvězdičkami, protože to jednoduše není můj šálek čaje. Kniha je výborně napsaná na to, že jde o banální historku. To je důvod, proč jsem ji odložila.
Knihu jsem dočetla, nicméně v sérii pokračovat rozhodně nebudu. Přijde mi to zbytečně brutální (nejde o to, že tam někdo někoho zabije, ale o to, že se autorka vyžívá v podrobných popisech toho, co přesně se stalo). Když o tom tak přemýšlím, tak je to prostě běžné schéma: hrdinové někam jdou, něco se tam děje, většina, nebo aspoň někdo přežije. Tady to končí tak nějak bezútěšně. Mrtví jsou skoro všichni, kdo není mrtvý, ten rozhodně skončil v nějak horším stavu, než byl na začátku. Nikdo nic nezískal, spíš všichni ztratili.
Romantické scény jsem pro změnu přeskákala, protože se do zblbnutí opakuje ta jedna.
Jde o knížku složenou z povídek, které jsou spojené jedním detektivem, ale které na sebe až tak moc nenavazují. První mě opravdu vtáhla. Možná i pro smysl pro humor, který mi vyloženě sedí.
Hlavní hrdina vůbec není černý mág, je ten hodný, jen poměrně často obětuje zvířata a lidi (hlavně, že ještě pozná, kdo je ten zlý, vhodný k obětování)...
V každé povídce se objeví odpovídající žena/ženy, které hlavní hrdina nakonec osouloží - trochu předvídatelný průběh, díky kterému by bylo dobré si přiznat, že už je to tak trochu (soft) porno.
Je to první knížka z této série, kterou jsem přečetla. Nevím, jestli chci zkoušet další.
Když autor na začátku napíše, že literaturu moc necituje, protože vychází z vlastních zkušeností, chytí mě silné podezření. Při čtení jsem jen žasla. Autor má nějaké vlastní, ničím nepodpořené názory, které předkládá jako Univerzální Pravdy. Ty podle všeho tlačí každému bez jakékoliv znalosti konkrétní situace a lidí. Naprostý nesmysl, nebo zavádějící rada se v knize objeví cca jednou na dvě stránky. To už je palba. Příklad: Autor uvádí, že prý neagresivní způsob, jak vysvětlil staršímu sourozenci fér praní, je zasednout ho, chytit mu ruce, když se začne smítat a emocionálně reagovat, tak držet dál. A pak mu v klidu říct, jestli už ví, jak se férově prát. Prý to je způsob, jak nezneužít sílu. Nechtěla bych vidět, jak by to vypadalo, kdyby tu sílu zneužil... Autor má asi docela rád přesilovky, takže doporučuje ještě další podobné techniky z chycením za palce a držením, nebo chycením do náručí a držením....
Autor prezentuje velmi kritický přístup k rodičům. Vlastně pořád něco dělají špatně a dítě poškozují.
Osobně bych doporučila, aby někdo s takovým přístupem ke klientům terapii nedělal, dokud si to v supervizi v sobě nějak nesrovná. To, že se občas objeví běžné pravdy, jako nelhat dětem, akceptovat jejich pocity apod., knize nepomůže.
Důrazně bych před četbou varovala rodiče, kteří mají časté obavy, že něco dělají špatně. Protože podle téhle knihy existuje jediný člověk, který ví a dělá věci správně, a to je autor sám. Všichni ostatní logicky odcházejí s pocitem viny.
Knihu jsem právě dočetla a jdu si dát sprchu.
Military fantasy prostě není pro mě. Nic ve zlém. Autor je super, chyba na mé straně.
Tahle knížka mi přijde užitečná pro získání rámce. Je to globální vysvětlení Ericksonova přístupu a komentář k jeho kritice. Zároveň jsou tam životopisné informace. Čte se to lehce a člověk se do toho snadno ponoří.
Cítím se v navozování hypnózy docela pokročilá; pořád mi šlo hlavou, jestli tohle dokáže pobrat nějaký začátečník. Je to velmi hutné a na informace bohaté. Já sama jsem si vzala pár principů, které chci postupně přidat do své práce. Knihu vnímám jako dobrou, ale pro mě jsou konkrétní kazuistiky užitečnější, než snaha někoho to systematizovat. Nevím, jestli to vůbec lze.
Jde o sborník příběhů a názorů odborníků o tématu sebevražda. Je to spíš pojaté jako referát. "Mám téma a potřebuji k němu něco lidem sdělit." Lidi chápu jako skupinu bez konkrétní potřeby nebo zadání. Z tohoto pohledu je to docela zajímavé čtení poskytující různé úhly pohledu. Odborníci, kteří tam přispěli jsou kvalifikovaní. Jen mi opravdu chybí zaměření na cílovou skupinu. Asi by bylo dobré se nad tím zamyslet a pak si říct, pro koho to píšu a kam směřuji.
Detektivky jsou to podařené, děj vtipný s odkazy na různé kulturní a politické události, které jsou ještě docela aktuální a pochopitelné. Líbí se mi i místo děje a zasazení do specifické komunity.
(Jen mě tedy otrávilo, že autor s takovým přehledem netuší nic o Downově syndromu. Skoro bych se bála, aby v někom nevytvořil mylný dojem o důvodech vzniku. A hodnocení nemorálnosti potratu v případě této diagnózy mi taky přijde zavádějící a přes čáru. Proto o jednu hvězdu míň.)