Lauralex komentáře u knih

Elio, proč jsi jenom Elio...

To jediné, co mi zbylo z jednoho velkého, ne však tak dlouhého přátelství, je tato kniha. A v tom to pro mě byla výhra. Rozhodně jsem tím nakonec víc získala. A přesto, že jsem nedobrovolně znala dopředu celý příběh, bylo v tom něco, co mě přimělo, abych si to přečetla znova a sama. A teda - páni! Tomuhle říkám ta pravá literární atmosféra.

Nedivím se, že tak zahýbala světem, protože tohle je fakt nářez, jak příběhem, myšlenkami, tak stylem psaní a literární hodnotou. Domnívala jsem se, že to bude spíš nějaká jednodušší četba pro mladé, ale tohle je plnohodnotná a kvalitní literatura od pana spisovatele s velkým S. A v souvislosti s tímto tématem jsem se s ničím a nikým takovým ještě nesetkala. Rozhodně je to jedna z těch nejlepších knih, co v tomto odvětví bylo kdy napsáno - a že toho je - a jedna z nejlepších, co jsem kdy měla možnost číst. Kdybych si mohla přečíst nějakou knihu ještě jednou poprvé, byla by to určitě tahle.

André si tím podmanil celý svět, no i kdyby ne, tak mě vcucnul tak, že bych vydala za celý jeden svět. Takovou souhru emocí, myšlenek a atmosféry jsem dlouho nezažila. Ono je to vlastně o všech a pro všechny, ať máte jakoukoliv orientaci, tak moc dokázal vystihnout lidi, vášeň a lásku. A to je na tom ta největší perla. Chtěla jsem s nimi ještě chvíli zůstat. Někdy se vám líbí knížka, ale právě proto chcete víc příběhu, víc detailů, víc možností. Tenhle příběh bych ještě chvíli ráda četla. Doufám, že přesně takové dvě lidské bytosti, jako je Elio a Oliver, skutečně někde existují a žijí tento příběh, a věřím v to, pak totiž můžu v klidu umřít.

8 08.07.2019

David je pán!
Sprosté, syrové, přesto citlivé a osobité, vyzrálé, přímé, vyrovnané, oduševnělé a skvělé. Je jeden z těch spisovatelů, ke kterým se vždy s respektem budu moct vracet a vím, že mě nezklame. To, že je výborný herec, skvělý režisér a úžasně zpívá, jsem věděla. A teď se k tomu přidalo ještě to, že geniálně píše. A já jsem ráda, že jsem mohla tuto knihu hodnotit jako první.

Předčilo to vše, co jsem si o Davidovi do teď myslela. On je sice spíš nadšený pisálek, ale rozhodně se může rovnat kdejakému věhlasnému spisovateli a mě si jednoduše získal. Je pro mě spisovatelem, který právě svým nespisovatelstvím vyčnívá nad ostatními. A já miluju přesně takové typy lidí, jako je on. Přirozeně inteligentní, charismatický, vtipný, skromný, na nic si nehraje a napíše věci tak, jak jsou a jak je vidí, bez zbytečné květnatosti okolo. Umí úplně skvěle zaujmout čtenáře přirozeností a prostým stylem jeho vyjadřování a příběh tak pozvedl ještě na vyšší úroveň.

Měla jsem k té knize takový zvláštní vztah a přistupovala jsem k ní trochu jinak, až trochu i s takovým osobním zaujetím, což na to vůbec nemá vliv. Nebrala jsem to jako něco, co napsal herec, ale další spisovatel. Přijde mi, nebo cítím z toho, že tam aplikuje plno věcí, myšlenek, postřehů, narážek a skutečností z vlastního života, a to je na tom úplně to nejvíc. Jako by do toho promítal sám sebe. Při čtení jsem měla pocit jakési ojedinělosti, působivosti a něčeho magického, jako by ke mně promlouval, a sálala na mě jeho inteligence a nátura z bezprostřední blízkosti. Každý den jsem se těšila, až se k příběhu vrátím a nechám se pohltit jeho slovy.

Někdy je lepší vzít to, co člověk v sobě má a hodit to hned pocitově na papír, než se až moc snažit sepsat literární veledílo. Tato kniha je toho důkazem. Vůbec jsem netušila, co čekat, protože u Davida prostě nikdy nevíte, ale dočkala jsem se něčeho unikátního, čemuž jsem od začátku věřila. Má to prostě v sobě.

Rozhodně to není román jen pro všechny otce a syny a pro fanoušky Davida. Je v tom něco, co mě nepopsatelně oslovilo, a nečetla jsem to jen jako příběh, odnesla jsem si plno myšlenek a jedinečný zážitek. Kdyby mi to dal někdo jen tak přečíst, poznala bych ho hned, aniž bych věděla, že je to on. A to se cení. Ale zase si nemyslím, že je to pro každého, musí si najít své vybrané čtenáře (jako třeba mě).

Je to sofistikované a nejsou to pouze volné myšlenky a výkřiky spojené do děje. Má to smysl, potenciál a hodnotu a tvoří to jeden celek, který lze rozvíjet dál. Člověk dokáže naplno splynout s atmosférou a vnímat postavy. Umí pracovat s příběhem i čtenářem, a to se mi líbí.

A ne, nejsem zaujatá. To, že je David originální a tohle je čtivý, jedinečný příběh, to je prostý, konstruktivní fakt, který hodnotím ne jako fanoušek, ale jako čtenář.
A možná že je v něm nakonec trochu toho Hanka Moodyho, ne že ne...

8 06.08.2017

Kytici mohu pořád a pořád. Kdo ne? Klasa. Poklad české literatury a nejkrásnější básnická sbírka - a česká! - co znám.

Stěžejní dílo nejen Karla Jaromíra Erbena, ale i české literatury, na které jsem právem hrdá. Je málo básní, které se mi zapsaly do paměti, do srdce i do duše, Kytice jimi rozhodně je. Nikdy jsem moc nebyla na básnické sbírky, ale Kytice je něco zcela jiného. Je v ní něco, co se nedá vyjádřit, musíte to cítit. Mají dechberoucí bezútěšnou atmosféru, která zapůsobí na všechny smysly. Když jsem se s ní poprvé setkala v rámci povinné četby, přejel mi mráz po zádech, od té doby se k ní stále vracím. Úplně mám chuť mluvit ve verších.

Erben stvořil dílo tak hodnotné a krásné, že okouzluje čtenáře všech věkových kategorií. Dokázal přimět lidi číst poezii a navíc to má úctyhodnou hloubku. Miluju tu krásu našeho jazyka, ze které mám husí kůži a jíž Erben uměl používat dokonale. Zkrátka skvost po všech stránkách.

Melancholické básně s nádherným, znějícím jazykem a rýmy, s unikátní poetikou. Silné příběhy podané prostou formou s přesahem až do dnešní doby. To si zaslouží úctu.

Více takových děl, jako je toto, a více takových autorů, jako je on, a svět by mohl být hned krásnější. Miluju.

8 30.08.2013

Ty vole, Jakube, k té knize by měl být poukaz na terapii, asi potřebuju vyhledat psychologa. Sakra kruciprdel. Když se řekne srpen, polije mě horko a nastoupí úzkost, a tohle přesně jsem cítila i u této knihy, přímo vystihuje moje pocity, ten srpen má asi nějakou obecně zvláštní auru. Kdybych chlastala, tak už se zřejmě válím někde ožralá a v bezvědomí, takhle mě jen sžírá úzkost, která vlezla až do nejmenších částeček mého nitra, mám rozervaný srdce, tělo těžký jak kámen a pulzuje mi to v hlavě. Prohrabal ses mi v duši a vnitřnostech, kam se málokdo dostal a kam jsem málokoho pustila, vyšplhal ses mi přes střeva až do krku, kde to všechno bobtná a dusí. Vlastně na to nechci myslet, ale musím. Neměla bych tě za to mít ráda, ale seš holt dobrej, jakožto prvotina - tleskám.

Takhle nějak si já představuju psycho. Nenápadné, pomalu se táhnoucí, vlastně jakoby nic, aniž by si to člověk uvědomil, schované za úsměvy, prožírající se do kostí a v hlavě se usazující temno, které se s každou stránkou stupňuje. Tohle mám pod kůží a už to ze sebe nedostanu. Nikdo nikoho nezabil, aspoň ne doslova, ačkoliv mě teda psychicky jo, nicméně účinek to má stejný, možná horší. Komorný, na obsah skoupý příběh, který ale psychicky i fyzicky vyčerpá. Jakub píše věcně, ale každé slovo zasáhne, kde byste to nečekali. Šla jsem do toho bez očekávání a skončila jsem zlomená, znechucená, nasraná, bolavá a zdeptaná, avšak taky spokojená díky dobré literatuře. Zasáhlo mě to v místech, která byla dlouho zavřená, a v myšlenkách a ranách, které byly dlouho potlačené.

Od začátku jsem se cítila strašně nepříjemně, přesto jsem nemohla přestat číst, až jsem na konci zjistila, že nedýchám. Horší bylo, když jsem se v tom příběhu začala poznávat, chvílemi mi přišlo, že čtu historii svého života. Mrazí mě, kolik dalších takových příběhů ve skutečnosti je, kolik jich znám, jsem jich svědkem, ať vědomě či nevědomě, ale není z nich úniku. Je strašný, když vám nikdo nevěří a vy nemáte komu věřit, ale nejhorší je, když už nevěříte ani sami sobě.

Knihu jsem si vybrala vědomě právě kvůli tématu, ale že se v tom najdu až tak a že to bude bolet až tak, jsem nečekala. No, jako by těch traumat nebylo dost, že jo. Dostals mě. Já si jdu lehnout někam do díry a utápět se v depresi, fakt díky, Jakube.

7 15.10.2023

Nebe není vůbec žádný nebe, je to peklo, a hodně horký. Ještě teď mi hoří celé tělo a mám nervy na pochodu. Ty stránky papíru úplně řežou do kůže. Mieko je tady krutá, zlá, drsná, nekompromisní a nemilosrdná, ale zase skvělá, miluju všechny její literární polohy. Už když jsem četla Prsa a vajíčka, která mě ohromila, se zařadila mezi mé nejoblíbenější a za mě i nejlepší spisovatelky, za tím si budu vždycky stát. Čekala jsem na tuhle knihu jak na smilování, ostatně jako na všechny její knihy, a věděla jsem, že to bude opět super, tak, jak to umí. Nikdo by to nenapsal jako Mieko.

Je to divné takhle říct, ale literárně jsem si to užila a je to vlastně moje oblíbená kniha, ačkoliv příběh mě deprimoval a ublížil mi, přesto to Mieko podala tak lehce, stroze a jednoduše, že to snad ani s tímto tématem nelze, ale ona to v sobě má. Přesně tahle úderná, kusá, věcná a chladná poloha a forma k tomu sedí. Není to vlastně asi žádná těžká literatura, co se psaní týče, ale o tom to není, ačkoliv mně její styl psaní vyhovuje a sedí, na první dobrou. Tady je to o příběhu, hlavně, o emocích, o sdělení, o důležitosti, o myšlence a o (ne)lidskosti. Je to syrové a surové, ale zároveň tak lidské a otevřené. Dalo mi to neskutečně zabrat a ta bolest pro mě byla živá a opravdová. Jsem takový ten masochista, ráda čtu o špatných a bolavých věcech, které jsem zažila, i nezažila teda, ale v tomto případě jsou vlastní zkušenosti až moc živé a bolavé. Vlastně i proto jsem si tu knihu vybrala, nějakým způsobem mi to pomohlo. Je zvláštní, jak válečnou literaturu dokážu číst jedním dechem, a tohle ne. Možná proto, že jsem to zažila.

Je to silný příběh, pro mě asi i jeden z nejsilnějších, co jsem kdy četla vůbec a rezonuje ve mně ještě dlouho potom. A vůbec není potřeba přehnané, obsáhlé a předimenzované literatury, naopak, tenhle střízlivý, stručný příběh, který mě zasáhl v těch nejhlubších a nejniternějších místech, do kterých se to zažralo a už nepustí a o kterých jsem ani nevěděla, že je mám, je mnohem víc. Bylo pro mě hodně těžký a náročný ho číst. Ne snad proto, že by byl napsaný nějak složitě, ale proto, že jsem to nedokázala snést a nemohla tomu zabránit, bolela mě z toho duše i tělo a vracely se mi vlastní vzpomínky. Začala jsem knihu číst venku, mezi lidmi, ale musela jsem jít do ústraní a soukromí, jednak to bylo až příliš bolestné, a potom bych musela někomu vrazit pár facek, jak mě to vytáčelo. Je to možná jen kniha, jen příběh jeden z mnoha, ale já jsem to prožívala jako by se to dělo doopravdy. A ono se tohle děje doopravdy, nebuďte naivní, akorát to nikdo nechce vidět. Je strašný, jak je šikana i dnes pořád akceptovaná a než aby se zakročilo, dělá se, že se nic neděje, aby to někomu neublížilo (jaká ironie). Japonsko - jedna ze zemí s největším počtem sebevražd, právě často důsledkem šikany. Aha. Musela jsem to rozdýchávát každou chvíli, jestli něco nesnáším, tak je to šikana. Strašně jsem si přála něco udělat, pomoct, zachránit, ale ta beznaděj byla fatální.

Mám pocit, že člověk, který to nezažil (díky bohu!) a neprožil, nemůže tenhle příběh ocenit a pochopit, a teď vůbec nemyslím tu literární stránku. Jen to nezasáhne tam, kde má, a tak, jak má. Ne že by lidi byli necitliví, ale ta realita je úplně o něčem jiném. Často potkávám skupinu japonských dětí na výletě, bydlím pod japonskou školou, možná je to u nás v Česku jiné, nebo doufám v to, ale vždycky přemýšlím, kdo z nich je asi ten šikanovaný...

Příběh, na který nezapomenu, je pro mě osobně hodně důležitý, zaryl se mi pod kůži, jsem ráda, že ho Mieko napsala, a měli by si ho všichni přečíst, třeba by něco pochopili, ale mám pocit, že to bude hodně nedoceněná kniha.

7 10.08.2023

Jak ráda objevuju nové české autorky, tak jsem narazila na Terezu a přišla mi vhod právě kniha Schovávaná. Zaujala mě ještě předtím, než vyšla, ten příběh mě podvědomě přitahoval, protože v něm je to, co mám ráda - věkový rozdíl, sarkastický humor, originální zpracování a hravý jazyk, přesto jsem byla trochu zdrženlivá. Autorka pro mě byla dosud neznámá, nejdřív jsem si myslela, že je to její prvotina, nicméně mě příjemně překvapila a přidávám si ji na seznam svých oblíbených českých autorek, jejíž další knihy budu sledovat.

O knize jsem měla zhruba nějakou obecnou představu, jak by to asi mohlo vypadat, přesto jsem ani nevěděla, co od ní přesně čekat, ale sedlo mi to jak lidsky, tak literárně, přesně do nálady a s příběhem mi bylo dobře. Je to skvěle vystavěný příběh - nejen ten Šárky, i ostatních postav - s myšlenkou a pointou, který má spád, plyne svižně a sám, je tvárný a poutavý, bez zádrhelů nebo hluchých a nudných míst. Autorka použila jedinečný vyprávěcí styl, který člověku sedne do pusy i do mysli, měla jsem pocit, že mi to vypráví kamarádka, a rozkošný jazyk (jména postav geniální), který pro mě byl pohlazení po duši i pro mozek, miluju a oceňuju, když někdo umí tak krásně a vybraně používat český jazyk, aniž by to bylo násilné nebo trapné, i proto čtu a miluju knihy. Celý příběh je protkaný sarkastickým, ale jemným, lehkým a chytrým humorem, který byl podle mého gusta, a říkala jsem si, že bychom mohly být se Šárkou nebo s Terezou kamarádky. A ty téměř až ikonické postavy, haha, takové lidi bych chtěla potkat. Vtáhlo mě to do děje hned od první stránky, což je asi nejlepší způsob, jak zaujmout čtenáře, četlo se to samo a bavilo mě to. Nejdřív jsem myslela, že dám plný počet, ale na konci mi to přišlo trochu už zbytečně natahované, i když už to nebylo potřeba, zkrátila bych to možná tak o dvě, tři kapitoly, ale ničemu to neublížilo a ve výsledku mi to určitě nevadilo.

Mám ráda téma věkového rozdílu, to byl asi hlavní důvod, proč jsem si knihu vybrala, a přesto, že příběhů s tímto tématem už je určitě několik, tento považuju za opravdu originální a nápaditý. Líbilo se mi a dávám plus za to, že se tu nikdo zbytečně nelitoval, nelízal si rány, nepřenášela na nás žádná velká trápení, a když, tak s humorem, nestavěla jim do cesty záměrně zbytečné pofidérní překážky, byl to přirozený a reálný vztah dvou dospělých lidí, kterému jsem uvěřila, jako ze života. Přijde mi to, jako takový dnešní nešvar, jako kdyby snad neexistovaly normální vztahy. Nic vyumělkovaného, květnatého, osudového, zkrátka prostě jednoduchý, normální, lidský, citlivý a hlavně hezký vztah i příběh.

Kniha pro mě byla fajn oddechovkou, nicméně za typickou oddechovou ani romantickou literaturu, do které spadá a jak může zprvu působit, bych ji určitě neoznačila. Mám pocit, že Schovávaná skrývá úplně něco jiného, než by se mohlo zdát, že v ní je. V tomhle je něco takového... jiného, atraktivního, výjimečného. Ne že by oddechová a romantická literatura byla méněcenná, ale na to je to zkrátka moc nevšední. Žádná červená knihovna, taková literatura ze života s rozumem. A Tereze se to povedlo parádně.

7 06.08.2023

Knihu jsem četla už před 4 lety, ale ten znechucený a děsivý pocit mám v mysli stále. Vlastně jsem ji ani nekomentovala, protože už jsem neměla slov, ale paradoxně si na ni někdy vzpomenu. Nikdy nedostanu z hlavy tu část, kdy se kůží potahovaly knihy, jen pro něčí, dost úchylné a nelidské, potěšení (dokážu to někdy vůbec pochopit?), z toho je mi na blití dodnes. Četla jsem ji ve vlastní bolesti, ale ačkoliv jsem trpěla, najednou byly moje bolesti, starosti a strasti malé, nijaké. Honí se mi hlavou plno myšlenek, i po takové době, ale úplně je nemůžu vyjádřit, zanechám tu jen tento strohý komentář, který ale v podstatě říká nejvíc.

I když už teď tyhle knihy čtu méně, tahle byla jedna z nejlepších, na kterou i přes tu hrůzu, nebo kvůli ní, nezapomenu a kterou bych doporučila všem, koho tohle téma, leč hrůzostrašné, zajímá.

7 02.05.2023

Dánská oddechovka na vlně hygge, ale možná oddechová až trochu moc. Není to špatné čtivo, ale klouže po povrchu. Něco tam ještě chybí, něco to postrádá, a ne a ne to najít. Žádné to pomyslné hygge jsem při čtení bohužel necítila.

Žánr oddechové četby je paradoxně jeden z nejtěžších, protože vymyslet a napsat pohodový příběh, který ovšem není úplně blbý, je fuška. Možná je to tím, že je to první kniha od autorky, možná tím, že jsem v této četbě náročnější a možná taky tím, že je to opravdu slaběji napsáno, anebo všechno dohromady, sama nevím. Nemám nic proti oddechovkám, přesto od nich očekávám a požaduji trochu promyšlený, čtivý a zajímavější příběh. Tohle bylo na můj vkus moc jednoduché, předvídatelné a hlavně nevyužité. Fakt to mělo potenciál, ale přijde mi, že ho autorka nedokázala využít naplno. Jako by se ten příběh zasekl na jedné vlně, na jednom stupni, ale nerozvíjel se dál. Žádný zvrat, žádné překvapení, nic nového, postupně trpí takovou únavou děje. Dánsko je jedna z mých oblíbených zemí, ale bylo ho tam velmi pomálu. Neříkám, že se mi to vůbec nelíbilo, nebylo to vyloženě zlé, čtení mi nevadilo, ale tolik jsem si to neužila a abych řekla pravdu, čekala jsem víc, to je asi taky ten hlavní problém. Kdybych hodnotila v rámci oddechové četby a kdyby mi bylo o takových 10 let méně, možná bych dala i o půl hvězdičky, hvězdičku víc, ale v rámci literatury celkově je to takový čistý průměr.

Jo, ale ta milostná scéna, to bylo jako co? To se reálně neděje, že ne. To jsem se vlastně fakt zasmála, jak to bylo neskutečný, ale bylo to šíleně trapný. To nevymyslíš. :D

Na knihy Julie Caplin určitě nezanevřu, lákají mě, ale doufám v trochu živější a zajímavější příběhy.

7 21.06.2021

Mňau! ♥ Tohle bylo po kočičsku nádherné.
Tohle nevnímám jen jako knihu, další příběh, ale jako osud. Je to ta "moje" kniha. Přísahám, že kdybych si teď musela vybrat jednu knihu, kterou bych si vzala na pustý ostrov, byla by to tahle. Taková jemná, japonská, emocionální klavírní skladba pro ty nejcitlivější duše. Jestli je japonská literatura tak krásná, tak ji chci číst víc a víc.

Můj doposud vůbec nejrychlejší a nejvíc "na slepo" nákup v knihkupectví všech dob, ať už po stránce technické, tak po stránce literární. A byla to jedna z mých nejlepších zkušeností a zážitků, co se četby týče. Narazila jsem na ni nezávisle na sobě několikrát a okamžitě jsem věděla, že tuhle knihu chci číst, jako by to ke mně promlouvalo, prostě jsem to uvnitř cítila. Aniž bych věděla, o čem to vlastně přesně je, nebo jaké má hodnocení, sebrala jsem se a hned pro ni běžela do knihkupectví s lehkým šimráním v břiše a štěstím v očích, když jsem ji držela v rukou.

V Japonsku se teď v mysli cítím jako doma a už dlouho jsem chtěla vyzkoušet něco z japonské literatury, takže to přišlo přesně vhod a opravdu jsem si nemohla vybrat lépe. Zamilovala jsem se hned na první stránce, kde mě to rozesmálo i dojalo zároveň, a tak to pokračovalo v podstatě po celou dobu příběhu, až to na konci vyústilo v záplavu slz. Chtěla jsem s tím příběhem trávit každou volnou chvíli a nejraději bych se do něj přenesla, abych jej nemusela opustit. Nevím, jestli jsem si někdy vypěstovala tak hluboký, nebo vůbec nějaký tak přirozený a opravdový vztah k postavám, a jestli je to normální, ale Satoru i Nana ve mně zanechali velkou citelnou stopu. Dokonce jsem krátkou chvíli přemýšlela, že si to snad nechám vyspoilerovat, protože jsem těžko dokázala žít s pocitem, že nevím, jestli to dopadne dobře. No nenechala, přečetla jsem si to sama a snad nikdy jsem nebyla víc smutná a šťastná zároveň. Od začátku jsem věděla, že to nezvládnu, a taky že mě to naprosto zlomilo. Přesto ve mně proudí veletoky lásky a štěstí. A kočkomilství.

Nejkrásnější a nejmilejší kniha, co jsem v životě četla. Kéž by byla delší...
Ať teď, Nano, běháš kdekoliv, vždycky se budeš vracet do mého srdce.

7 06.04.2020

Sparkse já můžu. Nebo vlastně musím. Je to (moje) sázka na jistotu. Ještě nikdy mě nezklamal, a to jsem přečetla všechny jeho doposud vydané knihy. Pokaždé mám mírné bušení srdce a mravenčení v břiše, protože je to pro mě jako výjimečná událost. A když já se podívám do jeho očí, přesně vím, že tohle bude zase ono, ať píše o čemkoliv. A tohle byla netypicky typická „Sparksovka“. Vždy čekám, čím mě zase překvapí a i tentokrát se mu to povedlo. Je to zkrátka spisovatel, kterého si nejde nezamilovat.

Nedá se říct, že by to bylo vyloženě to, co je známo z jeho knih, které jsou většinou psané podle jednoho scénáře - ve smyslu romantického žánru a zničující zápletky - a ani tak to není povrchní nebo hloupé, a za mě to tomu ještě víc prospělo. Je to neobvyklý kousek z jeho repertoáru a je úplně jiná, avšak stejná. Sparks jak ho známe i neznáme. Pro ty, kdož se s ním ještě nesetkali, to zřejmě bude něco nečekaného a nezařaditelného, protože toto opravdu oplývá znaky všeho, ale já, jako ostřílený Sparksoholik přesně vím a znám, co umí, čeho je schopen a že je to tak naprosto bravurní. A že to není typická romantika? A četli jste anotaci? Mimo to zde je to poznat už z prvních stránek.

Nazvala bych to romantika ukrytá v thrilleru. A musím říct, že mu to sedlo. Napsal to přesně podle svého stylu a za mě může napsat cokoliv a já mu to zblajznu i s navijákem. Nevím, jestli nabírá nějaký nový směr, nebo jen dostal momentální nápad, nicméně na to on má talent, zakomponovat do toho ještě něco navíc, něco nevšedního, ojedinělé téma a zápletku, co tu ještě nebylo. A sedí mu to stejně jako romantika, kterou umí jako nikdo jiný. A co si vzpomínám, už do knihy Útěk do samoty vložil trochu něčeho detektivního, takže to není poprvé. Nemůžu si pomoct, ale mně se ta detektivní zápletka líbila snad i víc než ta romantická, které tu tentokrát bylo pomálu, nicméně mi to vůbec nevadilo, ba naopak jsem byla plně soustředěná na to, jak se to nakonec vyvine a vyřeší a nechala jsem se strhnout silou jeho slov, což mě vždycky uhrane, a hltala jsem stranu za stranou. Možná je to tím, že obecně detektivky jako takové nemám moc načtené, ale přišlo mi to opravdu napínavé a až do konce jsem si nebyla jistá, kdo je opravdovým pachatelem. A završil to bouřlivým koncem, který opět umí jen on.

Tak či tak, vždycky to bude král romantiky. A já jsem mu to zase uvěřila. On to totiž podává takovým způsobem, že věřím, že je to možné i ve skutečnosti. Nepřikrášlený pohled do běžného života dnešní i minulé doby. Dokonale zahraje na citlivé srdce, které mi zlomí, ale pak ho zase zahojí. Špetka lásky, vášně a emocí se snoubí s humorem a lehkostí, která tak uspokojí přesně ten pocitový dílek, který mi zrovna chybí. A všimli jste si někdy, že tím romantickým, oddaným a srdcervoucím článkem je tu ve skrytu vždycky muž? Z tohoto příběhu mi to došlo, bylo to očividné. A tím tak znovu a znovu posiluje mou povahu nekonečného romantika a zálibu v jeho příbězích.

Můžu ji zařadit mezi jeho nejlepší knihy a ten, kdo má Sparkse opravdu rád a zná jeho literární skvosty, by snad ani nemohl jinak.

7 01.09.2018

Jestliže to, co je, není to, co by mělo, tak co tedy? A co když to tak strašně chceme jenom proto, že to nemůžeme mít?

Originální a netradiční kniha ve všech směrech - od názvu, přes obálku až po hlavní zápletku a příběh. V anotaci je vlastně řečeno vše, ale neprozradí vám to v podstatě nic. Takže jestli tím Nicola chtěla upoutat a strhnout davy, tak se jí to, dle mého názoru, povedlo dostatečně. A někdy je dobré, vracet se ke knize zpětně a nechat ji v sobě rozložit a vpít ji do každé své částečky, protože si uvědomuju, že se mi vlastně líbí, dost se mi líbí.

Je to totiž všechno tady a teď. V určitých životních obdobích se uchyluji ke knihám skrze svou momentální situaci, rozpoložení a bod, ve kterém se můj život nachází. Teď jsem zrovna byla alergická na celý svět. Možná v té knize hledám až moc ze sebe, ale nakonec o tom to je. A zrovna tady ještě o to víc. Protože je to ten příběh, který potřebujete, ale zároveň nechcete dočíst. Stále mě to hnalo dál, ale zároveň jsem se toužila zastavit v určitém momentu, který mě učaroval, a ponechat ho, jak je, a zůstat už navždy v něm. Někdy totiž člověk chce prožít všechno, teď a tady, a nebo se od všeho schovat do svého uzavřeného světa. A proto mi to až tak moc připomínalo jeden známý příběh. Ten můj. Uzavřený svět v mé hlavě - a to je možná ještě horší.

Celé je to v této věci o postavách, od kterých se to odvíjí. Přesně vědí, co chtějí, a jdou si za tím, ať to stojí, co to stojí. Ukazují ty všední, ale znamenité a jedinečné detaily v životě, které si začneme uvědomovat, až když je ztratíme. A šťastní budeme tehdy, až pochopíme podstatné, stejně jako Maddy a Olly.

Příběh jako takový sice není úplně ten, co se člověku vryje pod kůži a zasáhne srdce, k tomu tam ještě trochu něco chybí, ale že je to neotřelé, dobře pojaté, neobyčejné, zajímavé a napínavé, to se tomu odepřít nemůže. Já jsem byla napnutá, jak se to bude vyvíjet a co se může stát, a proto se mi to líbilo a udrželo mě to v bdělosti. Konec jsem vlastně asi ani nečekala. Ke konci už mě to napadlo, ale nemyslela jsem si, že by to bylo tak... nenáročné. Stále jsem si říkala, že se může stát cokoliv, takže když se to opravdu stalo, byla jsem překvapená.
Celkově to mohlo mít víc napětí a akce, protože to nemá všechny podněty a impulsy proniknout zcela do hloubky, aby vás to pohltilo, a skončilo to tak nějak rychle a najednou, ale mou potřebu milého a příjemného příběhu, který jsem si užila, to splnilo a dopřálo mi to myšlenkový soulad.

Život znamená mnohem víc, než jen být naživu.
A POZOR: Láska stojí za všechno. Všechno!

7 05.08.2017

Hledáte tu pravou vánoční atmosféru a význam Vánoc? Vše je ukryto v této knize. ♥

7 25.12.2015

Ta "moje" kniha, které se už nikdy nezbavím, a ani nechci. Je to zvláštní, protože někdy čtu knížku a mám pocit, že jsem jako nějací lidé z té knížky. Je až k neuvěření, jak se v některých věcech může člověk tak najít. A v této knize jsem našla sebe. Čistě a celistvě sebe.

Je vlastně těžké, zhodnotit a vyjádřit, co pro mne tato kniha znamená a jak jsem se při čtení cítila, protože je to v podstatě jakási katarze a musela bych popsat svoje nejhlubší nitro a to vážně nesvedu. Pomohla mi pochopit mnoho věcí, včetně mě, a opravdu mě v lecčem neskutečně ovlivnila, ne-li až změnila. A víte proč? Protože je to přesně tak, jak to je.

U této knihy je neskutečně důležité, umět číst mezi řádky a vcítit se. A kdo to nedokáže plně vnímat, nenajde to v tom. Člověk se musí ponořit dovnitř, nekoukat jen na zevnějšek. Mohlo by se zdát, že vás emočně vysaje až na dno, a taky že ano, ale takovým tím zvláštně dobrým způsobem. Zanechá to takový ten citový šrám. Uchyluju se k ní, když ztratím hlavu. Odnesla jsem si z ní tu největší pravdu - a to, že je úplně v pořádku, že se cítíme tak, jak se cítíme. Nikdo nám to nemůže mít za zlé, nikdo nás nemůže měnit a není na tom nic špatného. Je to tak reálné, že ani nedokážete být nikým jiným, jen sebou. Já jsem tu knihu vlastně nečetla, já ji prožila. A jediné, co chci a co všichni potřebujeme, je, cítit se nekonečně.

A ten, kdo stojí v koutě, to dokáže!

7 02.08.2015

Jedním z témat, které otřásá dnešní společností, je těhotenství, potažmo mateřství. Je to jedno z nejdiskutovanějších a kontroverzních témat napříč generacemi. Ve společnosti stále přežívá ten zastaralý názor, že jediným životním úkolem a posláním ženy je rodit a vychovávat děti, jinak náš život nemá smysl. Jakmile kolem třicítky děti ještě nemáte, nedej bože navíc nechcete, automaticky dostáváte nejrůznější nálepky - kariéristka, zoufalka, sobecká, bezcitná, nemocná, ezo atd., aniž by někdo věděl váš skutečný příběh a pohnutky, které vás k tomu vedou. A hlavně - co je komu do toho?

Já osobně se nijak netajím tím, že děti nechci, dostávám na svou adresu spoustu rozličných reakcí, naštěstí se mě osobně nijak nedotýkají, protože to mám v sobě srovnané a je mi jedno, jak to berou ostatní, ale pro spoustu žen je to tak ožehavé a zničující, takže jakékoliv dotazy na děti a potencionální těhotenství jsou naprosto nemístné a nevychované. Nicméně nerada bych sklouzávala k tomu, aby tenhle příspěvek byl víc o mně než o knize, ačkoliv to spolu souvisí pochopitelně, i proto, mimo jiné, jsem si knihu vybrala. Věnuju se tématům, která mě nejenom zajímají, ale která se mě taky hlavně týkají a dotýkají, a mateřství obecně hýbe světem. Je to věc hodně intimní a bolestná, přesto si myslím, že by se měla otvírat, už jen kvůli zažitým předsudkům a domněnkám, ovšem citlivě a s pokorou.

Knihu hodnotím hlavně skrze příběhy, ne po stránce zpracování, tam by bylo hodnocení asi nižší. Hodnotit takové knihy je vždy dost ošemetné, ale hlavně pro mě zvítězila ta přidaná hodnota a obsah, o čemž to tu předně je, až potom stránka literární.

Příběhy všech žen, nejenom v knize, obdivuju i respektuju a hlavně oceňuju, že se s nimi rozhodly svěřit, protože je to velmi osobní a citlivé a mnohdy bolavé. Možná je to i mnou, jsem v těchto věcech velmi otevřený člověk, řekla bych, nevadí mi o tom mluvit, žít a nechat žít, a přijde mi naprosto přirozené, ať už žena dítě má, či ne.

Celkově mám ráda formu rozhovorů, baví mě nahlížet do mysli a pocitů ostatních, a přestože jsem si jejich podobu představovala v tomto formátu jinak, ve výsledku to bylo poutavé i přínosné. Je pravda, že rozhovory jsou vedené tak obecně a po povrchu, soustředí se hlavně na celý životní příběh, který s tím samozřejmě oklikou i napřímo souvisí, než vyloženě na ty pocity, rozhodnutí a důvody, proti čemuž nic nemám, patří to k tomu, ale trochu mě to mrzí, mělo to potenciál, nicméně chyběla mi tam opravdu ta odůvodněná, podstatná, konkrétní stránka věci, což jsem předpokládala, že bude hlavním předmětem rozhovoru i celé knihy. Jakoby se autorka bála jít víc do hloubky, což v tomto případě určitě chápu, je to choulostivé, ale obě strany věděly, do čeho jdou, takže se to dalo očekávat. A taky jsem měla občas pocit, že si tam Martina moc projektuje svůj příběh, asi ze své situace nedokázala být úplně nestranná, "mimo hru", hlavně v prvním rozhovoru, kde mi to bylo místy až nepříjemné, působilo to na mě jako víc o ní než o respondentce, a jakoby ten rozhovor ani dotazované nebyl úplně příjemný a nebyla v bodě, kdy by byla srovnaná o tom mluvit, ale možná to byl jen můj pocit. Na jednu stranu se do toho Martina dokáže vžít, na druhou stranu nevím, jestli právě z toho důvodu byla pro tyto rozhovory tou nejlepší volbou. Ale už ve druhém rozhovoru a všech dalších se to trochu otočilo, a když jsem se soustředila jen na danou ženu a její osobnost a příběh, bylo to vlastně strašně zajímavé nahlédnutí do jiných osudů, názorů a myšlenek, a i když byly třeba o něčem jiném, bylo to fascinující, uvědomělé, inspirativní a každý mi něco dal a něco si z něj odnáším.

I když stránka literární je trochu slabší, tahle kniha by podle mě měla, a má na to, aby dostála svému poslání, a to, aby lidem otevřela oči a ukázala, co všechno mateřství obsahuje, co to obnáší a že to není tak jednoduché, jednoznačné a černobílé, jak si myslí, aby byli citlivější a ohleduplnější a nechovali se jak hovada, přestali šťourat tam, kde je to absolutně nevhodné, protože jim do toho nic není, starali se předně o svoje životy a HLAVNĚ konečně pochopili, že ne každá žena je stvořena k tomu, aby byla matkou.

6 20.04.2024

Pipi dlouhou punčochu jsem milovala od dětství. Četli jsme ji ve škole na hodinách čtení, no vlastně jsem četla hlavně já, protože jsem uměla nejlépe číst, a pak jsem si ji ještě znovu půjčila domu ve školní knihovně a potají večer pod peřinou s baterkou četla dokola. Miluju ty vzpomínky. Díky Astrid.

6 18.11.2023

Jak může někdo tak skvěle hrát i psát a být tak talentovaný, krásný, milý, schopný, přirozený, vtipný, inteligentní a uznávaný? To není fér. Aňa je výjimečná žena mnoha talentů a ten spisovatelský k nim rozhodně patří. Není jen herečka, co se rozhodla napsat knihu, je opravdová spisovatelka.

To, že miluju Aňu, jakožto ženu, osobnost, herečku a spisovatelku i její P.S., o mně ví každý, kdo mě zná nebo sleduje tady na databázi. A kdo by ji taky nemiloval. Na její další knihu jsem čekala dlouhých 8 let, ale konečně jsem se dočkala, ani tomu pořád nevěřím, a že to stálo za to.

Mám obecně ráda povídky a tohle jsou jedny z nejlepších, co jsem četla, fakt. Ono sdělit na tak malém prostoru vše potřebné a ještě dokázat člověka ohromit a zasáhnout, není jednoduché, ne každý to zvládne a tady se to povedlo. Aňa píše čtivě a podmanivě, svižně, přitom lehce a přirozeně s elegancí jí vlastní a i když vás zraní, udělá to něžně a jemně, jednoduše, bez velkých cavyků a extrémů kolem. Umí pracovat se slovy, nápady, emocemi i čtenářem, je originální, svá a to mě strašně baví. Čekala jsem, že to bude skvělé, jak jinak, ale nadchlo mě to. Když jsem si brala záložku, nevěděla jsem, že ji nebudu potřebovat. Přečetla jsem to celé najednou, nemohla jsem se odtrhnout, až na konci jsem vydechla a chtěla víc. Dostala mě vlastně hned první povídkou, o které neustále přemýšlím a nemůžu ji dostat z hlavy, a s každou další to nabíralo na intenzitě a já jen kývala v úžasu. Dojala mě, pobavila mě, ranila mě, šokovala mě, překvapila mě, utěšila mě, a to všechno v pouhých 10 kratičkých povídkách, kde ale nic nechybělo. Mají nádech melancholie a tajemna, zároveň jsou plné volnosti a lehkosti, každá je úplně jiná, leč mají všechny něco společného a každá vás nakonec strhne úplně jinam, než se zprvu zdá. Z každé jedné povídky by se mi líbila samostatná kniha, protože to má velký potenciál na příběh a mě by moc zajímalo víc.

Mám moc ráda takové knihy a příběhy, které plynou jednoduše, pomalu, ale dynamicky, bez nátlaku, nejsou přeplácané, přesto se v nich odehrávají velké věci, ohromí, jsou zapamatovatelné a člověk se k nim může neustále vracet a vždy objeví něco nového. Tohle nejsou obyčejné povídky, které si přečtete a zapomenete, jsou to příběhy, které v sobě mají něco navíc, mají pointu i přesah, zůstanou ve vás, můžete o nich přemýšlet a ještě nějaký čas je třeba nedostanete z hlavy.

Já jen doufám, že nebudu muset zase čekat dalších 8 let na novou knihu, to je úplný týrání, hahah. Aňo, pěkně prosím.

(Fakt dáváte nízké hodnocení jen proto, že už ty povídky někde vyšly? A nehodnotí se snad kniha a povídky jako celek a ne to, že si neumíte zjistit, co kupujete? Žasnu.)

6 10.11.2023

Můj šálek kávy. Opět jsem se napila plnými doušky této hořkosladké japonské kávy a ještě teď mám na jazyku tu nepopsatelnou literární atmosféru. Člověk by řekl, že čtyři knihy v podstatě o tom samém nebudou zajímavé a poutavé, ale není tomu tak. Natěšeně jsem vyhlížela každý díl a pokaždé mě to dostane, tentokrát v ladné růžové, jako když padá lístek sakury. Možná je to japonskou literaturou, možná atmosférou, možná mou zálibou v prostých a všedních, lidských příbězích a strohé, skromné, ale upřímné literatuře, ale sedí mi to a pokaždé se zamiluju.

Laskavé a od srdce podané příběhy a myšlenky, které jsou něžné a emotivní, ale nehrají na city, neždímou slzy ani vztek, prostě jen jednoduše plynou, jako v životě, a člověk je vnímá, přemýšlí o nich a nechává je do sebe proudit. Člověk o nich může přemýšlet, zapíšou se mu do paměti i do srdce, ale nezanechají v něm takový ten tíživý pocit. Nesnaží se ohromit nebo šokovat, není to nutné, protože umět zaujmout, zapůsobit a něco předat právě takovými běžnými a nepřikrášlenými příběhy a krásnou, líbeznou literaturou, je umění. Má to krásnou poetiku a symbiózu reality a nadpřirozena, které je ale tak přirozené. Krásně se tam snoubí ta směsice starého a moderního, jak je pro Japonsko typické. Člověka to obejme, zahřeje a má takový neobyčejný, ale okouzlující pocit v této rychlé době a ve světě plném chaosu.

Stále mám pocit, že to lidi nedokážou ocenit a pochopit, než že by se jim to nelíbilo, což je strašná škoda, ale chápu, když je člověk zvyklý na tu "senzační" a překypující literaturu, proniknout do tohoto obyčejného příběhu není lehké. To poslání a ta jedinečnost je právě v té jednoduchosti a v tom číst mezi řádky a vnímat to skryté.

Znovu se mi potvrzuje, jak není potřeba přehnaných a strojených akčních příběhů, stačí inteligentní myšlenka, klidný a poutavý styl psaní a to je to ono. Nechci se opakovat, plyne to v tom stejném rytmu, ale i když v něčem stejné, není to jednotvárné, každý příběh a každá kniha je úplně jiná a svá. Předchozí díl mi sice přišel o malilinko slabší, ale tyto čtyři příběhy byly opravdu procítěné, křehké a něžné, chytly mě za srdce. Tošikazu to umí jak se slovy, tak s city, a to je jeho kouzlo a úspěch.

Je to zvláštní, ale pokaždé u těchto knih úplně cítím tu pachuť kávy, kterou piju výjimečně, ale pokaždé tak známá a lahodná, i trochu trpká...

6 16.05.2023

Zprvu nenápadná kniha, proto ji asi plno lidí přehlédne, skrývá ale skvělý, humorný příběh plný laskavosti, srdečnosti, vděčnosti a hlavně lidskosti, který byste neměli minout.

Popravdě jsem taky trochu váhala, jestli knihu číst, nevěděla jsem úplně, co čekat, na první pohled to pro mě bylo něco neznámého a nezařaditelného, ale hned na první stránce mě to strašně příjemně překvapilo a okamžitě jsem věděla, že to bude skvělá kniha. Ano, celou dobu jsem v tom cítila atmosféru Fredrika Backmana, mého asi nejoblíbenějšího spisovatele, ale nebylo to ku škodě, naopak. Každý je úplně jiný, ale mají ten unikátní milý, přirozený a nenásilný humor, který mi přesně sedí. Těšila jsem se na ni, začala jsem ji číst hned cestou z knihkupectví a už jsem ji neodložila. Nakonec jsem strašně ráda, že jsem se do ní pustila, byla to jedna z nejhezčích knih, co jsem kdy četla. Jakožto jeho prvotina je to naprosto geniální.

Je to přesně ten přirozený, lehce plynoucí, dojemný a oddechový příběh, protkaný i mírnou dávkou dramatu, který pohladí na duši a zahřeje na srdci, snad každého bez výjimky. Napsat knihu hodnotnou a zároveň oddechovou, citlivou, ale ne vydírající, vtipnou a humornou, ale ne trapnou, obsáhlou, ale ne nudnou, originální, ale ne obyčejnou a hloupou a přidat ještě něco navíc, nedokáže jen tak někdo a je to přesně to literární umění, co obdivuju. James to zvládl na jedničku a já chci víc. Chtěla jsem s příběhem a v příběhu trávit každou volnou chvilku, jako s dobrým přítelem, kterým mi byla. Pro mě jedna z nejlepších humorných knih vůbec. Mám ráda komedie, jak filmové, tak knižní, které ale netlačí na pilu, jsou chytré, nesnaží se být nuceně vtipné za každou cenu, až to vůbec vtipné není, a jen tak nějaký humor mi nesedí, zároveň ale normální, všední příběhy, a když se to spojí dohromady a člověk to umí, vznikne z toho senzace jako v tomto případě. Tohle ale není pouze vtipná kniha, autor jde mnohem víc do hloubky, srdcí i myšlenek, otvírá bolavá dramata, která se dějí v běžném životě dnes a denně, přesto je to celé protkané láskou, nadějí a nadhledem, nic nechybí ani nepřebývá, je to krásně vyváženo do poslední tečky.

Lék na poraněnou duši, odreagování v těžkých časech, nebo jen naladění příjemné a veselé atmosféry. A hlavně jsem z toho příběhu měla pocit, že se to klidně může stát v reálném životě, což tomu vždycky dodává ještě víc na uvěřitelnosti.

Na závěr teda jedna rada - není úplně výhodné si brát tuhle knihu do MHD, a to rovnou ze dvou důvodů: jednak je celkem vysoká pravděpodobnost, že přejedete zastávku, nebo dvě, možná i pět, protože se začtete, no a taky budete nejspíš vypadat jako blázni, v mém případě i jako úchylové, protože se budete při čtení smát na celé kolo. Jo a miluju Ivana, ten by si zasloužil svoji vlastní knihu, prodloužil mi život tak o 5 let.

Upřímně nechápu, že by se tahle kniha mohla někomu nelíbit, je to skvělý, poutavý příběh, který přijde každému vhod. Tleskám.

6 03.12.2022

Líbezná cesta dvou nesourodých bytostí, které nám ukazují, jak nádherné je být, prostě jenom být. Je úplně jedno, kdo jste, kým jste, kde jste a s kým jste, stačí být sám sebou a být dobrý, to udělá tu největší službu. Pohlazení po duši, uvědomění si, zahřeje na srdci, kouzlo maličkosti, ve které se skrývá její velikost, láska, teď a tady. I slzička ukápla. A právě díky těmto nádherným knihám máme možnost si to připomínat, poněvadž je tak snadné na to zapomenout. Tohle je to kouzlo a krása knihy v její literární i hmatatelné podobě.

6 19.10.2022

Řekni mi, co posloucháš, a já ti řeknu, kdo jsi. Když všechno zklame, je tu hudba. Univerzální řeč, která promlouvá zevnitř, ze srdcí, duší a těl, jež oživuje.

Léčivá síla hudby, přátelství a lásky. Skrytý poklad, který jsem objevila náhodou ve výprodeji, ale tam rozhodně nepatří. Byl to balzám na duši, který mi dodal klid, vyrovnanost a vřelý, melodický příběh, jako když se prolínají skladby na deskách, jedna za druhou, a stále mi zní v mysli. Jako milostný dopis psaný tajnou řečí not, která se ozývá až v nejhlubších bunkach těla a porozumí jí jen někdo. A pokud jí chcete opravdu pochopit, nepotřebujete ani tak sluch, jako srdce.

Stejně jako miluju knihy a číst o nich, miluju číst o hudbě a jako pro muzikálního člověka to pro mě byl krásný zážitek plný emocí a radosti. Stejně jako pro Franka je hudba smyslem mého života. Možná to neumím se slovy, ale řečí hudby mluvím plynně a je to můj nejoblíbenější dorozumívací prostředek. Jednou mi někdo řekl, že mám dobrý hudební vkus a pro mě to bylo jako největší životní pocta. Dokázala bych se vzdát hodně věcí, ale ne hudby, bez ní by to bylo jako jedna velká chyba. Je jako můj nejlepší přítel, který je tu vždy a pomůže ve chvílích radosti, smutku, vzteku, úzkosti i strachu. Nikdy jsem se necítila víc živá, než když poslouchám oblíbenou hudbu. To nejintimnější a nejcennější, co mám, je můj hudební playlist a moje paměť je z 90% složená texty a melodiemi. Všechno, co jsem zažila a co si pamatuju, mám spojeno s hudbou.

Představte si ten chudý, prázdný, depresivní, hluchý a žalostný svět bez hudby, jak bychom mohli žít? Lidi ji berou jako samozřejmost a cenu hudby si uvědomí, až když o ni přijdou. Je to ten pocit, při které vám vytrysknou slzy radostí, dojetím a jedinečným zážitkem, když slyšíte dobrou hudbu, a přesně v tomto duchu je příběh napsán. Tahle kniha je oslavou hudby. Hudba lidi spojuje, a o tom to tady celé je. A o lásce. Ve všech podobách.

Nenápadný, komorní příběh, něžně napsaný, jako milostná píseň. Romance s lehkým a milým humorem a krásným lidským přístupem. Jednoduše plynoucí, ladně a střídmě podaný nenáročný příběh o lidských osudech a hledání smyslu života. Není to obyčejná romantika, vlastně bych to ani neoznačila za romantiku, je to poutavý, chytrý, nadlehčeně napsaný a nádherně vystavěný, po životě volající příběh plynoucí svým vlastním tempem i svou vlastní cestou, bez větších překvapení, plný moudrosti, přirozenosti, lidských chyb, porozumění a vášně, zkrátka jak obyčejný život neobyčejných lidí běží.

Autorku jsem neznala (a vlastně jsem měla celou dobu pocit, že to napsal chlap, nevím proč), ale mám teď chuť si hned přečíst všechny její knihy, jak laskavě a srdečně o lidech, věcech a životech píše. Pro milovníky hudby, kteří vědí, jak by bez ní byl život chudý a bolavý, a skromnosti lidského bytí.

6 21.09.2021