LEGACY komentáře u knih

Se čtením potterovské ságy jsem začal pár let zpátky s tím, že to bude osvěžující doplněk k filmům, a ono to bylo naopak. Dnes jsem definitivně uzavřel jednu z nejkouzelnějších kapitol svého života a musím konstatovat, že knihy mě proměnily a minimálně pozdější díly byly knižně mnohem propracovanější a vývoj postav a jejich vzájemné vztahy mnohem lépe vykresleny. Byť je mně už 27 let, tak mně HP dovolil cestovat časem a znovu a znovu pronikat do svého dětství, kde má HP své nezastupitelné místo. Zároveň si uvědomuji, že čas letí a nové generace už HP neznají, nečtou a je to tak v pořádku. I tak bych jim ale HP ságu doporučil a to z jiného důvodu. Angličtina. Tato série je psaná nejprve pro děti až postupně se z ní stane kniha pro dospělé, no a slovní zásoba je tomu přizpůsobená a vy se můžete skvěle učit a bavit zároveň. Mně se četl tento díl moc dobře, svižně, nepotřeboval jsem záložku, vždy jsem věděl, kde jsem skončil a nejčastějí jsem kapitolu prostě musel dočíst. Byla to strhující jízda, ve které JK vyplnila takřka všechna hluchá místa z předchozích dílu, doplnila tajemství, má to vynikající návaznost a člověk až žasne kolik času musela v tomto perfektně vykonstruovaném světě strávit, aby mohla vymyslet tak moc dobré zvraty. Miluji její fantazii a vyprávění, a proto pociťuji dost silné zklamání z toho, že režisér Yates udělal jen druhořadé, mdlé a laciné zakončení, které je dobré leda tak pro Mudly, kteří to chtěli mít rychle za sebou. Hodně vzdálená pravda od kouzla posledních knih. Dokladem oné propasti v kvalitě je i fakt, že mám totálně rozdílné, oblíbené postavy v knize a ve filmu. V knize mě ohromil génius a pokání Albuse Percivala, potrhlost a dobrotivost Luny Lovegood, no a snad tím nejpoutavějším byl Remus Lupin. Člověk, co zná film zná příběh jen tří hlavní hrdinů a z těch si zpravidla vybere. Už chápete proč se čte? Tohle je zkrátka komerční, ale bohaté čtivo, velmi morální, plné citací a pro mě osobně odzbrojující manuál pro život (například když jde Harry vstříc jisté smrti, prostě protože musí udělat správnou věc). Jakmile jsem knihu dočetl, z nějakého důvodu jsem ji musel dát pusu, neuběhla ani minuta a ze srandy jsem jí pohladil po hřbetě a bláhově si přál, aby začala kousat jako ty Monster books z učeben Obrany proti černé magie.) Uvidíme jestli se třeba někdy podívám do ateliéru Harry Pottera, abych viděl Privet Drive, nebo si dal máslový ležák.
Neplecha Ukončena NOX

11 09.07.2023

Knížka, kterou jsem zvládl za dovolenou. To se mi ještě nikdy nestalo. Většinou si knihu vezmu, ale neotevřu. Četla se rychle, ale dějem a popisem mě neuchvátila. Myslím, že v pozadí knihy je mnohem více než se zdá, nesedl mě starší formát vyprávění. Každopádně H.G.Wells je srdce scifi a ve vědě se vyzná - je moc fajn, že nám zanechal takové dědictví.

3 26.06.2023

Je celkem povzbuzující si přečíst Orwellova přívětivá slova k pracující třídě, jejímu nasazení, postoji a uvědomění si, čemu všemu této skupině tvrdě pracujících vděčíme. Díky pracovní třídě si můžeme hrát na kanceláře, byrokracii a sledovat kolesa mašinérie zpovzdálí. To drsné svědectví, které světu zpracoval na severu v industriálních ghettech starého Wiganu je silné kafe i pro posledního mohykána dolu Darkov. Neustálý prach, vedro k zešílení, klaustrofobie, hrbení se, lámajíce podpěry nad hlavou, v temnotě několika set metrů podzemí, a to vše za pár mizerných šupů. Tihle lidi a jejich osudy by se měli citovat do novodobých fabrik a pracovišť, kde se lidé ohánějí právy, bonusy, placeným volnem, nemocenskou a dovolenou navíc. Přál bych si, aby věděli jak vypadal "GRIT", když se rubali peníze a statusy zemí na úkor blaha pracujících. Jak se dřelo, s čím se museli vypořádat, že je ty autobusy nevyhodili přímo před recepcí, že někteří by neměli ani na ten autobus, někteří možná museli i ten oběd vynechat, aby měli něco více pro rodinu tísnící se v jedné shnilé chatrči, kam zatékalo a vy jste nevěděli jestli jste na záchodě, nebo v obýváku. Tahle kniha mně osobně moc pomáhá. Zejména, když jsem sám v pracovním procesu a doléhá na mě únava. Asi už to někdo řekl, ale zopakuji to - je sakra neuvěřitelný jak jsme zpohodlněli a jak líní jsme - ano, stárnu.

2 02.06.2023

Komiks na pár minut, který nás nutí přemýšlet nad problémem starým celá staletí. Sám jsem byl emigrantem, který se jim stál dobrovolně a nezanechal za sebou ženu s dětmi. V mém případě jsem utíkal sám před sebou, ale možná jsem se našel právě tehdy, když jsem se po náročné zkušenosti v cizí zemi vrátil tam kde to znám. Jazyk je jedna věc, ale zbytek nedomýšlíme. Pokud máme práci, tak je tradičně velmi úmorná, mizerně placená, funny shifts apd. Člověk je neinformovaný, nezná reálie, nezasměje se vtipům, nepostřehne narážky na staré pořady, či hudbu. Dlouho člověku trvá než se zorientuje v obchodech, zjistí kam má jít na úřad, ale to nejhorší je když víte, že vás místní přes každodenní dřinu, snahu a pokusy o konverzaci a začlenění nepřijímají. Vždy existuje procento lidí, kteří jsou nepřejícně zaujatí, odplivnou si u vás, vždyť jim bereme práci a znásilňujeme. Proto jsem dnes vstřícný a nápomocný k jakémukoliv cizinci, jenž je v ČR v nouzi, chce se online učit česky, nebo jen potřebuje radu. Ať už je to Ukrajinec v teplákovce rábotajuščí na noční lince, Uzbekistánec u stánku s Kebabem, Bulhar opírající se o lopatu při stavbě dálnice, ke všem mám silné pochopení, protože jsem kdysi byl na jejich místě, na druhé straně - outsider. Samota, odloučení, zoufalství, opakované zklamání, stesk po domově a strach, protože nemáte jisté nic, někdy ani střechu nad hlavou - to si dobře situovaný krajánek nepředstaví. Zkrátka je vše, i ten nejobyčejnější problém a překážka mnohonásobně těžší překonat. No a v Česku oblíbené slovo "naplavenina" to je tak otřesný a arogantní slovo a přístup - však jsme lidi a stěhování není věc hodná zatracování ne?

Je příjemné zjistit, že v mém okolí působil spisovatel, který měl potenciál světového formátu. Jedná se o to kouzelnější literární zážitek, když člověk velmi dobře zná zákoutí boskovické židovské čtvrti, která si přímo říká o napsání něčeho nápaditého. Soubor povídek byl i přes mou prvotní skepsi chytlavý, autor mě dokázal strhnout, upoutat slovy, neotřelým jazykem, ale i druhem surovosti jak fyzickou, tak ale i emoční. Kratší párstránkové věci mě ke konci už tolik neoslovily, každopádně hned první příběh z hospice - A Man and A Maid se mi vryla hluboko pod kůži. Je to pro mě dílo hodné zfilmování, diskuze, mnoha rešerší, diplomek a zaráží mě, že tohoto autora musíme druhým dohazovat, aby i oni poodkryli jakýsi nový odstín literatury, díky které můžeme pochopit lidi se všemi jejich zvrhlosti, které ostatní zavrhnou bez sebemenší úvahy, či znejištění.
"I can't take the risk of having people think that I am always writing about myself. The thought so paralyze me that I just can't go on working. - Kafka, Ungar - kdo dál?

2 21.05.2023

Pokud jste se nechali v minulosti zmrazit v ledu, byli jste desetiletí Schumachrovsky v kómatu, či jste měli jinak možnost "prospat" tok posledních několik dekád pokroku, určitě by tato kniha posloužila jako skvělý, i když možná trochu šokující, úvod do světa, ve kterém žijeme. Harari jako jeden z mála drží krok s aktuálním děním a trefně o tom dál referuje široké veřejnosti. Trochu ho podezírám, že meditace nemůže být jediná forma jeho skvělého uvažování a sběru dat, protože pokrýt sapiense, nebo lidstvo od kolébky po robohrob je úkol pro pár vyvolených. Určitě mám teď pár nových argumentů, další knihu si asi koupím a tu fotku myšky s uchem na zádech si nechám za pár let z paměti odstranit - až to tedy půjde.

6 30.04.2023

Myslím, že je mnohem lepší skutečně jít ven a běhat, než si číst o tom jak běhají druzí. Kniha představuje ty nejvytrvalejší běžce světa, co zaběhnout sto mil džunglí, pouští, větrem, bouří. Kniha vás postrčí správným směrem k zažití té správné běžecké kultury. Ale. Kniha vám může dát spoustu otazníků. Mé rady jsou - vegetariánství-ano, rozcvičování nepřehánět a měnit různorodost jak povrchu, tak stoupání i počtu kilometrů. Běh na boso si teprve vyzkouším. Běhám šest let bez zranění, před týdnem jsem zaběhl první maraton a další mám za měsíc. Jestli jsme evolučně přizpůsobeni k běhu? Dost možná. Kniha a její protagonisté jsou jasným svědectvím o tom, že tomu všechno napovídá. - Tak tedy běhejme, protože zdraví je jen špička ledovce všech úžasných benefitů.

4 10.04.2023

"Beautiful Blueberries"
Kerouac, nebo Thoreau jsou pro mě velká jména a jejich životní příběh se nezapomíná a právem slouží jako potrava pro další nespoutaný dobrodruhy. Každopádně, jejich knihy mě nebavily, a tak jsem se logicky bál, že mě můj další hrdina, který spadá do této branže, prostě zklame. Nestalo se. Začal jsem číst jako o závod, Krakauer vyšel ven se všemi možnými informacemi, vše uceleně poskládal, obratně doplnil o své osobní pohledy, zážitky, či citáty z knih, které Chris sebou vláčel. Jasně Chris byl trochu arogantní extremista, co nikdy nešel proti svému svědomí a zásadám, přesto bychom si měli vážit jeho odkazu - jehož výpovědní hodnota je jak inspirující, tak varovná. Jak říkal kdysi táta "Ten kluk umřít nechtěl" Zároveň bych ale já jako jeho vrstevník doplnil, že mládí je bouřlivé, plné frustrace, nespravedlnosti a hledání. Chris běžel od toho všeho na jediné místo, kde nebyl ničím a nikým vázán, kde mohl obdivovat přírodu a zanechat za sebou zkaženost a zhýčkanost společnosti v honbě za materialismem. Šel tvrdohlavě proti. Otázka "living off the land" je sama o sobě moc zajímavá, ale myslím, že v dnešní době už toho člověk není schopen čistě proto, že se narodil v civilizaci. Náhražkou jsou túry se stanem, národní parky, což je ovšem jen zlomek dobrodružství, které podnikl Chris. Žil krátce, ale naplno. Myslím, že ty zážitky, které člověku dá život na cestě, jsou silnější než si ostatní mohou jen představit. V konečném důsledku můžeme jen spekulovat stojí-li za to utrhnout se ze řetězu, změnit si jméno, stopovat napříč státy a s červeným diplomem makat po fastfoodech. Bojím se, že lidé, co si každý den musí dát dvě teplé sprchy tomuto neporozumí. Každý, na sebe bere míru rizika a já ze svého pohledu Chrise samozřejmě obdivuji za kuráž, silnou páteř a celkově má vlastnosti, které bych rád viděl kolem sebe. Rozhodně se ale nepřidám k ostatním fanouškům, co se jedou po jeho vzoru ztratit do divočiny, či hledat jeho legendární autobus 142 kousek od Fairbanks. Myslím si, že pokud jsem Chrise aspoň trochu z tohoto vyprávění pochopil, tak by mu přišlo úsměvné, že teď zná půlka světa jeho příběh, když by byla nějaká pozornost, či nedejbože sláva to poslední, o co by tenhle pokorný mladík stál.

6 06.04.2023

Frajera Gatsbyho jsem zprvu vůbec neměl chuť číst, navíc jsem ho podrobně znal z celkem slušného filmu. Ale nedalo mně to, protože jsem měl několik důvodů. První byl samotný autor Fitzgerald, jehož život a dílo mě přijde přinejmenším úchvatný. Další důvod byly různé analýzy tohoto díla, americká společnost, honba za zeleným světlem a celkový obrázek amerického snu zase z jiného pohledu. No a poslední důvod byl ten, že se jedná o nejoblíbenější knihu mého nejoblíbenějšího spisovatele, bez které by se onen spisovatel (HM1949) spisovatelem možná vůbec nestal.
Já se ale naneštěstí knihou hořkotěžko prokousával. Vlastně mě v tomto případě mnohem více baví poslech, či čtení rozboru této klasiky v různých pracích, či kontextu. Samotné čtení, ale bylo dost nudné, pro mě nepřehledné, nezáživné. Nic moc jsem necítil, postavy jsem neprožíval. Postavy zde jsou trochu nevybíravé sv*ně, které jedna druhou využívají a vykořisťují nižší vrstvu. Sami žijí zhýralé životy bez sebemenší empatie, či sebereflexe. Tehdy bylo prostě důležitější než kdy jindy, do jaké rodiny ses narodil. Gatsbyů, co zvrátili osud, bylo minumum a jak jsme se ještě dozvěděli, musel jít proti zákonům. Je zde ještě znát přebytek rasismu a otroctví, ale já mám vesměs prohnilé postavy rád. I proto mi doteď vrtá hlavou proč to bylo za mě průměrné, možná i podprůměrné čtení. Snad mě za pár let ohromí KRÁSNÍ A PROKLETÍ. "Gatsby believed in the green light. It eluded us then, but that's no matter - tomorrow we will run faster, stretch out our arms father ... And one fine morning.

7 27.02.2023

Dost možná nejlepší kniha od jakéhokoliv amerického spisovatele, která mně sedí na míru a čtu ji v podmínkách, jenž mi umožňují se s příběhem intelektuálního, ale i nabubřelého mladíka ztotožnit. Je to kniha, která je tragická, ale vlastně mi dává hroznou úlevu. V konečném důsledku nám napovídá, že jedna z nejdůležitějších věcí jsou naše rozhodnutí, jejíchž následky nás mohou dostat z zářné kariéry právníka až do zákopů války, jenž je nám cizí, někde na druhé straně planety. Mohl Roth vymyslet lepší kontrast pokud je nyní válka za humny a má univerzitní dráha jde do kopru? Navíc mám s Markusem moc společného. Odtažitá povaha, výsměch tupým pravidlům, konformitě, náboženství, otcovské patálie a frustrace a to vše na pozadí hrozivé a nesmyslné války v Koreji. Líbí se mi jak je autor konkrétní a dává si záležet na detailech, jako když Markus zcela záměrně vepsal do formuláře, že pracoval jako pouhý řezník, nikoliv košer řezník. Markus i Olivia se dají krásně psychologicky pitvat hodiny, každý kdo si pamatuje svá mladistvá léta na ně nesmí být moc přísný, jelikož mladí jsou často nerozvážní a impulzivní, nejde to jinak - mají své důvody a nesmyslné činy jsou v jejich hlavách dost dobře odůvodněny. Většina z nás se přes to dostane, poučí se a je silnější, jsou ale i případy, kdy si následky neseme navždy - je to vlastně často ruleta a hra na nespravedlivost. Stejně tak jako, když na jedné straně vybuchují do vzduchu končetiny tvých bývalých spolužáků, když ty jsi v teple doma a nevážíš si každodenního sluníčka. Jak film, tak kniha jsou světová extratřída a to poučení a nadhled, který příběh dává je obrovský.

2 05.02.2023

Čte se to snadno, což skvělé, jelikož má člověk čas nad vlastními úvahami, ale to nejpodstatnější mě osobně mnohdy nedochází. Beatníková život začínající Fialka bojujíc s identitou i svým textem, zhoubná, přesto půvabná bojovnice něčeho ztraceného v minulosti i v sobě samé Mjú, či rozhovor nejspíš výtečného učitele K. s podivným klukem kleptomaniakem, jehož máti tak trochu o přestávkách klátí. Spousta nových momentek, postav, přesto si však myslím, že má Murakami mnohem lepší knihy a Sputnik je jeho průměr.
Dodatek: Byť každou Murakamiho knihu hltám a s každou jeho postavou mám patrně více společného, než se spoustou lidí z mého okolí, tak jsem až u této knihy zjistil, do jaké míry je pro mě důležitý vševysvětlující závěr pana překladatele Tomáše Jurkoviče i z oblasti japonských reálií. .

2 05.01.2023

"Největším strachem je naše představivost" Žabák
Vlastně jsem si spletl knížku s jinou, ale v konečném důsledku jsem za tuhle nehodu náhodu rád. Kniha a samotný Murakami ve mně vzbuzuje touhu začít psát nějaký svý vlastní povídky do kapsy, kde budou vystupovat mý neohrabaní a společností ne přílíš docenění hrdinové, jejichž protloukání časoprostorem zasluhuje rozepsat. Ať už jde o pána, co se bojí ledniček, božské dítě spící se svojí zranitelnou sexy mámou, žabáka zachraňujícího Tokio před nenávistnou žížalou, či mluvícího medvídka pečícího medovníky - vše je čtivé, záživné, dobrodružné a ukazuje na široký arzenál Murakamiho pera. Hlavně ale ukazuje, co všechno se může z člověka stát, odůvodňuje jeho mnohdy zdánlivě neracionální pohnutky a dává mu dech a prostor se projevit. Je to hrozně intimní čtení, skoro až zakázané pro větší publikum.

7 26.12.2022

"Každý z nás s něčím bojuje, ale někteří bojují hlasitěji".1/10 Stále moc nerozumím problematice hraničářů, to ale mnohdy ani oni samotní. Už jen fakt, že se autorka s námi, cizími lidmi, podělila o své hoře a půlnoční běsy je super. Zkrátka nedávat si za vinu věci, co člověk neovlivní a začít něčím menším, třeba sepsáním věcí, ve kterých je dobrý a nechat se pochválit.
- Pohled do zrcadla, v němž pravda se skrývá. Nevidíš sebe a to tě sžírá.

4 24.12.2022

Nejspíše nejčtenější kniha, která v sobě snoubí takové množství moudrosti až autora podezírám, kde k tomu všemu v tak mladém věku přišel. Navíc ve společnosti, která té moudrosti a Wildovi procítěnosti moc neměla. V mých očích není kniha daleko od dokonalosti. Popisuje typ člověka, o kterém Aronofsky dělá filmy. Proměnu člověka, z relativně nevinného a slibného, v nabubřelého, marnivého, klamného a destruktivního. Kniha učí, že člověk před sebou a svou minulostí neuteče, že vzdorovat daným zákonitostem se nevyplácí a život je krásný a smysluplný právě díky své pomíjivosti. Mládí je kouzelná věc a jsem šťasten, že si touto fází procházím nyní, ale neposunout se dále by bylo devastující mind prison. Je to zkrátka Wildova exhibice a paráda, která nechává ostatní daleko za sebou (asi jako teď Messi na MS). Wilde byl spisovatel jak hrom a ke komu nepromlouvají jeho texty i dnes je ignorant. Já svým perem podtrhával a kroužkoval úryvky, jak Bohdalka v Penny letáku, navíc se mi stalo, že jsem byl schopen číst aniž by mě okolní ruch rozptyloval. I proto říkám, že je to kniha, kterou bych si vzal na opuštěný ostrov, kniha pro jejíž kopie stojí za to kácet stromy, kniha, jenž bych chtěl namísto Bible misonářsky vnucovat v zapadlejších koutek světa. Nejoblíbenější postavou mám kupodivu chuděru Sibyl.

12 20.12.2022

Dickens se stejně, jako třeba ruští klasici, umí skvěle pohybovat v různých společenských vrstvách a mísit je. Bál jsem se autorovo stylu, ale je to čtenářský požitek, během kterého máte při čtení jiskru v oku a zasněně navazujete atmosféru přicházejících Vánoc. Tohle je příběh stokrát ohraný, ale přesto nikdy neomrzí. Každou stránku si člověk šetří, čte o podstatě a kouzlu Vánoc, kdy by i hamižní a pyšní měli myslet na druhé, méně šťastné a zlomené. Je to kniha o dobrotě a nezkorumpovanosti dobrých lidí, jenž se nedají opít vánočním rohlíčkem a vědí, že to pravé bohatství si člověk nese v sobě a v dobrých skutcích, jenž rozveselí a cení se ----- a dobré skutky spolu s štědrostí by se neměli projevovat jen na Vánoce. --------------------------------------------Zkrátka kniha hodná statusu klasiky, čtěte svým malým, starým, komukoliv na potkání - další důkaz toho, že změnit se může každý, nehledě na věk.

18 07.12.2022

Nejsme náhodou všichni zavřeni v Hailshamu? Toužící najít k sobě svého Tommyho, Ruth a nějaký projev kreativity, jenž naplní naše dny. Z té paralely jejich světa s tím naším až mrazí, a je to úžasný počin člověka, že je schopen nadchnout se pro život v nalajnovaných podmínkách, které jistojistě vedou ke zkáze. Je to vzkaz nám, abychom si byli vědomi toho, co nám bylo přiděleno, přijmout náš úděl, ale zároveň cenit si každého dne a zužitkovat své nejlepší kvality, než to skončí. Některé pasáže se ovšem četli hůře, to ale záleží na pozornosti čtenáře.

12 02.12.2022

Nikdy jsem nebyl největším fanouškem Brna, ale to město mě nějakou oklikou vždy přitáhne zpět. Jelikož Brno není nejturistyčtější město, lidé vaří vlastně pro místní, a proto se musí velmi snažit. Pokud jste milovníci chození na blind, tak je tady velká šance, že skončíte na nějakém uhrančivém místě, kde to frčí elánem. My jsme se tahle slézali po úmorné škole v Bonjour Vietnam, na druhé straně ulice jsme měli Ramen, odkud jsme měli výhled na cukroví ze "Sorry pečeme jinak". Zkrátka gastro dělá Brnu dobrý jméno, transformuje ho a je tou nejlepší reklamou. To vše díky místním.
Těším se: Manya, Coffee Fusion, Matyho Chálka nebo Carlini.

2 27.11.2022

Kdysi se, před autogramiádou Jo Nesba, o této knize v hledišti šuškalo jako o jeho nejlepší knize, navíc podpořené skvělým filmem - k tomu mám jisté porozumění. Napadl první sníh a já dočetl první severskou knihu tohoto roku. Nelibuji si v ani thrillerech, ani v detektivkách, ale v této knize to zvraty tak hýří, že to člověka prostě strhne. Je to zkrátka maniakální hra na kočku a myš, která dá každému z nás zavzpomínat na našeho nejhoršího stalkera a na náš nejhorší den blbec, kdy se vám váš život a jistoty roztříští na milion kousečků. Ve zpětném pohledu bylo drsnější to ostříhání vlasů, než banzaj do vlastních sraček, no a životní motivaci v naších vlastních Dianách nás také donutí jít až na hranu.

3 19.11.2022

Nebudu lhát, jsem z této knihy otevírající queer témata nadšený. Rozpomněl jsem se jak jsem kdysi dávno šel v Manchesteru po proslulé Canal Street a viděl jsem komunitu otevřených lidí, jenž si museli přes coming out, lynčování maloměsta, předsudky a vlastní přiznání vyšlapat trnitou cestu až mezi stejně smýšlející. Jsem zastáncem názoru žij a nechej žít, aneb respektuji tvůj osobní prostor a očekávám to stejné na oplátku, aneb profit oboustrané tolerance. Věci, které stále zpracovávám (snažím se pochopit without being jugemental) jsou trans lidi a otázka binarity (protože je to nelehké pochopit, když se tak necítíte). Když jsem však před třemi lety v Edinburghu narazil na první trans osobu, byl jsem překvapivě zvědav a nadšen. Pomohla mi v lecčem tahle kniha, která je strukturována, tak, aby nám celou skupinu otevřela z hlediska psychologického a historického, představila reálie popkultury, či zneužití komunity v politice, obchodu, či pochopit těch spoustu nových termínů, aby bylo jasné, co je fluidní člověk zač.
Já mám bohužel ve svém okolí známého v mém věku (pod 30), jenž má ročního syna. Veřejně říká, že pokud se jeho syn stane "buzerantem", tak to z něho vymlátí. Člověk by řekl, že je to ojedinělé téma, ale před týdnem mi poslal náhodný dopisovatel (z Ruska) obrázky upřednostňující white supremacy, podle jehož slov jsou LGBTQ degradací společnosti a "nenormální". Nad tím zůstává rozum stát, takhle ospravedlňovat vlastní pochyby a strach. Já, mám chuť jít sexuálním menšinám vstříc, mrknout se z povzdálí na Prague Pride, či nemám problém podepsat petici, aby na naší pedagogické fakultě dostali nebinární jeden blbej záchod pro sebe. Né všemu rozumím, ale jsem vstřícný ...nepohoršuje mě to - je to obohacení společnosti a v budoucnosti to bude zcela běžné ať se to někomu líbí, nebo ne. Ostrakizovat lidi za to, že se drží ve společnosti za ruku je postavený na hlavu, však i já sám jsem jednomu klukovi nevinou pusu párkrát dal - co to o mě vypovídá, dělá to ze mě někoho méněceného?

10 01.11.2022

"Učili jsme se, že vyčištěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera"

Je fascinující se pomocí slov přenést v čase o sto let a představit si, že bychom na jejich místě byli my. Bratránkům bude v prosinci 20 let. Představa, že tito kluci (co by se o sebe ani nepostarali) jdou s bajonety, brodícím se bahnem, proti přesile a vlastně i tankům je otřesná. Otřesnější je, že vylezou z třídy, kde jím bylo něco vštěpováno a nevědí vlastně proč a proti čemu bojují. Rutina jednoho dne v zákopech na tuřínové dietě s lékařským ošetřením z třetího světa po boku stovek hladových krys, nabízí mizerné šance na přežití. Je to zkrátka kniha, která má být čtena už v útlém věku, aby mladí věděli, co to obnáší upsat svoji duši ďáblu a chopit se zbraně. Stejně jako třeba Solženicyn, tak i Remarque nám zachoval bravůrně vylíčené svědectví doby, na níž by se rádo zapomnělo, ale pro budoucí pokolení je potřeba právě tohle číst. Válka nás pro všechno zkazila.

"Nejdřív udiveně, pak rozhořčeně a na konec lhostejně jsme poznávali, že nerozhoduje, jak se zdá duch, ale kartáč na boty, ne myšlenka, ale systém, nikoli svoboda, ale dril. Po třech týdnech má nad námi listonoš více moci, než dříve naši rodiče, naši vychovatelé a všechny kulturní oblasti Platona, až ke Goethovi."
Vydání: 1929 dušičky 2022

18 30.10.2022