Legens komentáře u knih

Zvláštní krásná kombinace dobrodružného a psychologického románu z prostředí jezuitské misie v Jižní Americe. Hrdinou je český (chcete-li moravský) kněz a jezuita Jindřich Václav Richter (1653-1696), rodák z Prostějova, který byl v povodí Amazonky umučen Indiány. Je to nádherný, vysoce lidský příběh, který dává pohlédnout do psychologie i zdánlivě negativních postav tak, že se v nich hledá jiskra, kterou je třeba rozfoukat za účelem jakéhosi rozhoření se dobra v těchto lidech. Katolický spisovatel František Křelina zpracováním tohoto tématu se zde úspěšně pokusil aspoň trochu vyrovnat jistý dluh z naší historie: společným úsilím prvorepublikánské a následně i komunistické filosofie bylo učiněno hodně a s úspěchem pro to, aby bylo zamlčeno a pokud možno vymazáno z dějin obrovské množství Čechů, kteří byli aktivními katolickými činiteli v našich dějinách. (Mimochodem víte, že jeden z generálů jezuitů byl Čech? František Retz v letech 1730-1750). Prohusitské a protikatolické literatury nejrůznější kvality je u nás přehršel, ta prokatolická se skromně krčí, ale svítí skutečnými perlami, a toto je jedna z nich. Román je to skvělý. Váhavé čtenáře, kteří nevědí, zda tuto knihu číst nebo ne, se pokusím navnadit zvýšením čtenářské atraktivity tím, že zde uvedu, že v knize je dobře popsán reálný exorcismus (vymítání ďábla), kdy ďábel, jednající a mluvící posedlým člověkem dělá skutečně to, co exorcistům ďábel dělá (autor byl katolík znalý problematiky): posedlá osoba mluví jazyky, které před tímto postižením prokazatelně neovládala a říká exorcistovi detaily z jeho života, které zná jen on sám. Zde posedlý Indián promluví na kněze nejenže česky, ale přímo hanáckým nářečím, a připomene mu jeho hřích z období pubertálního mládí. Ale opakuji, toto je jen návnada ke zvýšení atraktivity knihy, vnímavý čtenář najde její skutečné hodnoty ve zcela jiných dimenzích.

4 15.08.2022

Dopisuji 28.9.2024: Ponechávám komentář z 27.6.2022 beze změny, ale tímto upravuji mé níže uvedené tvrzení, že V. P. je autorem jen jedné knihy, a to "Milenci a vrazi". Kniha s mimořádně nevhodným názvem "Profesionální žena" je hodně nad úrovní ostatních Páralových knih, i když hodnoty knihy "Milenci a vrazi" nedosahuje. Můj komentář na knihu "Profesionální žena" viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/cerna-pentalogie-profesionalni-zena-398111)

Zcela souhlasím s názorem helena8303, že Vladimír Páral je autorem jediné knihy, a to knihy Milenci a vrazi. Pokládám to za jeden z vrcholů české poválečné literatury. Mimo již zde mnohokrát komentovaný princip zmodrání červených, který se v dějinách stále opakuje (v žádné jiné knize jsem se s tím nesetkal, s největší pravděpodobností zde autor zpracoval sám svůj fantastický postřeh), bych rád upozornil na něco, co pravděpodobně čtenářům může uniknout, a sice, že do knihy je nenápadně zakomponován novozákonní příběh, včetně analogie postav:
Julda Serafin - svatý Jan Křtitel
Alex Serafin - ďábel
Madda - svatá Maří Magdalena
Iša - Ježíš
Starý Teo - Bůh Otec.
V závěru je dokonce i ukřižování. Ale jak autor sám dále píše, nikdo si toho nevšiml, protože všichni byli zaujati následujícím sportovním utkáním.

Na úvod druhého vydání z 90. let autor dopsal větu, že na druhém vydání nemá potřebu měnit ani jedno slovo. Geniální.

Uvedu jednu myšlenku, která mne napadla. (Nevnucuji ji, ale myslím, že za zveřejnění stojí.) Autor v r. 1973 vydal knihu Mladý muž a bílá velryba. Vytvořil zde postavu mladého člověka, který byl sympatický, nemusel vadit ani čtenářům, ani režimu. Tohoto člověka nechal v závěru románu tragicky zemřít. Pro mne to je vzkaz: "Tuto postavu chce režim, má ji mít. Tím, že ji nechávám zemřít Vám čtenáři vzkazuji, že s ní nesouhlasím. Opravdu nesouhlasím s tím, jak budu od nynějška psát. Z něčeho ale žít musím a psát umím. Bude se Vám to líbit a režimu to nebude vadit."

Osobně zůstávám u knihy Milenci a vrazi.

Závěrem něco ke zfilmování. I když film nedosahuje kvality knihy, tak svým úplným závěrem (který je pouze ve filmu) román krásně a vhodně doplnil. Z vězení propuštěný vrah Roman Gráf jde po odpykání trestu pracovat do sociálního ústavu pomáhat postiženým. Vůbec bych se nedivil, kdyby toto rozjasnění jiskřičkou naděje vyšlo přímo z hlavy autora knihy, který byl v době natáčení filmu o několik desítek let starší.

4 27.06.2022

Dobře napsáno, dobře se to čte, lépe, než autorovy vrcholné práce (tím myslím Kouzelný vrch a Doktora Fausta). Jednu hvězdu ubírám za dost výrazný a asi i hodně nadsazený pesimismus, který z knihy vyplývá. V časovém období, které zachycuje, se přece musely v životě popisovaných lidí vyskytnout nějaké radosti a nejen události, které směřují k jejich pádu. Detaily, které mne zaujaly:
1. Anticipace jednoho z Parkinsonových zákonů - krachující instituce poznáte podle toho, že si stavějí monstrózní budovy. (Zde nový dům Tomáše Buddenbrooka.)
2. Popis geniální hudby, zahrané a nezapsané autorem krátce před jeho smrtí je zde literárně velmi působivý. Popisem neexistující hudby autor anticipoval to, co plně rozvinul v Doktoru Faustovi.
3. Obecný popis průběhu nemoci místo toho aby líčil utrpení člověka, který nakonec na tuto nemoc umírá. Vyvolalo to u mne zvláštní pocit směsi odtažitosti a dojetí.

4 20.06.2022

Tato kniha je absolutně geniální svým závěrem. Když se o ní bavím s někým kdo ji četl a zmíním se o závěru, stává se, že diskuze končí intenzivním oboustranným chechotem. Kdo neznáte, čtěte.

4 12.05.2022

Krásná durychovská reminiscence (blíže viz můj komentář k Jaroslavu Durychovi jako autorovi, je přímo pod heslem Jaroslav Durych) mezi Andělkou z Bloudění (17. století) a zdejší hrdinkou Bětuškou (z autorovy současnosti - 20. století). Andělka v Bloudění symbolizuje strážného anděla, který dovede Jiřího ke spáse. Bětuška dělá něco podobného. Sice v mírové době (o to to má lehčí než Andělka), zato místo jednoho muže u Andělky zde usměrní životní zaměření čtyřem mladým mužům. (O to to má Bětuška těžší.)
Tato kniha je jednou z těch, které ukazují jakou měl Jaroslav Durych nesmírnou úctu k ženám, na nichž si asi nejvíce cenil jejich obětavosti.
Níže jsem dal palec nahoru Ivetě Černé, přestože není z knihy nijak nadšena. Perfektní je, že to dočetla. Její reakce na Durychovy knihy je typická - nebyla zaujata. Chce to jen jediné - uvědomit si, že při čtení těchto knih máme celý koncert pocitů, které jsou analogické pocitům, které prožívají popisované postavy. (Všimněte si, kolik ve své reakci Iveta Černá popisuje pocitů.) Čili u Jaroslava Durycha nejde o zaujetí tím, jak jsou tyto pocity líčeny, ale o vlastní prožívání těchto pocitů. (Pochopitelně, že když se člověk nudí nebo je zmaten, má tendenci s knihou praštit - ale i to je jiný pocit, než zaujetí - to už k Jaroslavu Durychovi patří, je to způsob jeho ironického laškování se čtenářem. A ironii u tohoto autora najdeme velmi často.)

4 05.05.2022

Tři Durychovy literární perly. Jen některé dojmy a doplnění:
1. Povídka Kurýr vychází z představy, že Valdštejn skutečně císaře zradil a proto byl zavražděn. Z historického hlediska je to velmi nepravděpodobné - viz příslušná literatura. Byl nemocný, velmi bohatý a bez mužského potomka. Nejsnadnější způsob, jak přijít k jeho majetku bylo prohlásit ho za zrádce a zbavit života dříve než umře přirozenou smrtí. Již v komentáři k Bloudění jsem napsal, že můžeme a nemusíme přijmout představu, že kurýr je totožný s Kajetánem.
2. Budějovická louka je typicky durychovská - málo srozumitelná, spíše musíme vystihnout její atmosféru než hledat logiku. Skupině šlechticů z Valdštejnova okruhu, kteří již jsou zatčeni a souzeni a s velkou pravděpodobností budou i odsouzeni, je ponechána zdánlivá volnost, přiměřená jejich šlechtickému stavu. Jednoznačně ale cítíme za tímto zdáním volnosti strach z jistoty krutého osudu. Za těchto okolností se k nim přidá zvláštní osoba neurčitého vzhledu a pohlaví, pro kterou v té době neměl nikdo nic více než pohrdání. U těchto lidí ale tato osoba triumfuje - ona totiž ví, že na rozdíl od nich bude žít.
3. Valdice: Vynikající povídka s prvky hororu kde sedí každé slovo. Nepíši další komentář, čtěte. Jedno upozornění: Pokud jste ve Valdštejnově aleji mezi Jičínem a Valdicemi nebyli, tak dokud se tam po přečtení této povídky nedostanete, celý život Vás bude provázet puzení se tam podívat.

4 26.04.2022

Dovolím doplnit můj komentář z 30.6.2022 takto:
Kniha má fascinující skvělý název a šokujícím způsobem geniální prvou větu. Počínaje druhou větou až do konce je to skutečně utrpení a s naprostým pochopením jsem k této knize (které jsem dal 5 hvězd) dal palce nahoru komentářům těch uživatelů, kteří měli tu odvahu zde doplnit množství nadšených komentářů sdělením, že tato kniha za moc (nebo za nic) nestojí.

ALE - dále viz kopii mého zmíněného komentáře z 30.6.2022 (předem prosím o prominutí ty uživatele, kteří tuto knihu nesnášejí, zavčas s ní praštili a pod dojmem mého níže zmíněného komentáře ji dočtou - je pravděpodobné, že se na mne naštvou):

Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."

3 22.01.2025

Povinná literatura pro každého milovníka baroka. Kniha vyšla dvakrát - poprvé v r. 1981, podruhé poněkud rozšířená v roce 2003 pod názvem František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách.
Poznávání hraběte Šporka jde u mne ruku v ruce s oblibou Kuksu, kteréžto úžasné místo jsem navštívil několikrát. Je to trochu šok - člověk by čekal, že iniciátorem takové koncentrace kulturních hodnot jako je Kuks, musela být fascinující osobnost s rozhledem a přehledem. Jenže zde komentovaná kniha nás v tomto názoru poněkud zviklá. František Antonín Špork byl synem Jana Šporka, člověka, který začal jako sedlák a vypracoval se na úspěšného a bohatého generála. Svým dvěma synům zanechal velký majetek a to bylo vlastně to, co F. A. Šporka drželo nad vodou. On se usilovně snažil proniknout mezi šlechtu, ale chyběl mu k tomu rodokmen, což bylo v té době neodpustitelné, takže šlechtici s rodokmenem se na něj dívali jako na poněkud méněcenného. A on to nikoliv z důvodu svého kulturního přehledu, ale z důvodu, aby na sebe upozornil, nahrazoval spoustou aktivit, kterými se snažil zaujmout, že on také něco znamená. A jestli se mu to v jeho době dařilo jen sporně a částečně (ve své době připomíná nějakého zlostně vyskakujícího trpaslíčka, křičícího: "Podívejte se konečně, já tu jsem a také něco znamenám!!"), tak pro nás mají jeho aktivity nekonečně obrovský význam, protože při jejich realizaci prokázal ať již vědomě nebo nevědomě obrovský vkus nebo měl štěstí, přesně v tom slova smyslu jak pan Pavel Preiss nadepisuje poslední kapitolu: "Buk nese krásné ovoce." (vysvětlení: buk je latinsky fagus, a byť je to v latině ženského rodu, tak hrabě Špork tohoto slova používal jako zkratku a jakýsi symbol svého jména - jedná se o prvá písmena jeho rozšířeného jména - Franz Anton Graf von Sporck). Zkusím z toho ovoce na něco upozornit:
1. Sochařská výzdoba Kuksu školy Matyáše Bernarda Brauna. Doporučuji si pro prohlídku rezervovat celý den a sledovat hru stínů na sochách několikrát od rána a večera. Kolem poledne není prohlídka tak účinná, sochy pozorujeme přímo na jih a díváme se do slunce. Při hře světla nás mohou napadat nejrůznější myšlenky - např. že Anděl blažené smrti se usmívá do zapadajícího slunce (symbol šťastného konce života), anděl žalostné smrti pláče do vycházejícího slunce (pokud je život bez ctností, tak je jedno jak je dlouhý). Krása soch ctností je soustředěna do výrazu tváře. Když jsem opakovaně viděl zahalenou tvář sochy Cudnosti, tak mi začalo být jasné, že pod tou kamennou rouškou se skrývá nejkrásnější ženská tvář na světě. Ze soch neřestí je jedna tvář sobečtější než druhá, až na šokující výraz tváře Zoufalství, kdy mám přímo chuť zvolat "Co to děláš, nechej toho!!!". A závěrem líčení z dojmů soch v Kuksu jeden Braunův "pánský vtip": Naděje je jediná ctnost, která má odhalené ňadro.
2. Sochy v Betlémě. Současný stav je symbolem nádhery, její pomíjivosti a lidského úsilí tuto pomíjivost zastavit. Braunovu genialitu si zde můžete ověřit nejen zrakem, ale i hmatem - sedněte si na kamenné sedátko u sochy otevřené knihy naproti sousoší betléma. Něco tak pohodlného musel z kamene vysekat jedině génius.
3. Osobnost a dílo rytce Michaela Heinricha Rentze. To co po něm máme, by bez podpory hraběte Šporka nevzniklo. Při tom je úžasný doklad velké skromnosti a pokory skromného génia Rentze, že když ryl obrázky pro reprezentativní knihu Křesťanský rok, tak se musel vzdát toho, že by mohl ilustrovat ta nejatraktivnější biblická témata - pan hrabě zakoupil někde starší daleko méně hodnotné obrázky a Rentzovi nařídil, aby k nim dodělal rámy.
3. Knihy, jejichž vydávání hrabě Špork financoval - jsou v němčině, ale dvě z nich jsou české - jednou z nich je asi nejkrásnější český barokní kancionál Slavíček rajský z r. 1719.
4. Nyní obnovená fresková výzdoba špitálu v Kuksu, kde každý obraz představuje smrt jiného stavu od papeže po žebráka, se postarala o úžasnou věc: Kuks se nedá zkýčovatět. Kulturním památkám dost často hrozí to, že se změní v cosi, co se v Praze povedlo na Karlově mostě. To se v prostorách chodeb špitálu v Kuksu díky freskám Tance smrtí stát nemůže.
5. Ve své době hrabě Špork zařídil prvou operu v Praze, díky jemu se u nás začalo hrát na lesní roh (pro potřeby parfosních honů poslal do Francie dva pány, kteří se to tam naučili a potom hráli u něj.)
6. Je toho na větší rozepisování se daleko více, ale jak jsem již napsal u komentáře k jiné knize - zde není možno psát dizertační práce.

Prostě tuto knihu pana Pavla Preisse čtěte, stojí to za to.

3 18.08.2024

Hlavně z této knihy jsem čerpal své základní znalosti o jednom z mých nejoblíbenějších hudebních skladatelů.
Nicméně skutečný milovník JSB se s tím nespokojí a jde do větších detailů. Např. Chorálové předehry J. S. Bacha od Jiřiny Vackové - můj komentář viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/choralove-predehry-j-s-bacha-137590
Nebo jako základ informací o jednotlivých preludiích a fugách Dobře temperovaného klavíru (WTC) pokládám za dobrý průvodní text ke gramofonové nahrávce WTC na cembalo Zuzany Růžičkové.
Atd., atd.

3 24.03.2024

Tuto vynikající knihu bych nejlépe charakterizoval takto: Představte si, že příběh analogický Erbenově baladě zbavíte nadpřirozených bytostí, ale ponecháte mu všechny lidské vlastnosti a vášně, od těch nejlepších po ty nejhorší, na rozdíl od Erbena ho občas okořeníte trochou humoru (pozor, opravdu je trochou), převedete ho do prózy a velmi poutavým způsobem ho rozepíšete na nějakých +-760 stran. Kromě skvělého čtení je to navíc i poučné stran dobra a zla, ale blíže to prozrazovat nebudu. Čtenář, který si to poučení najde sám na tom bude podstatně lépe než kdokoliv, kdo by se zde mými názory nechal předem ovlivňovat.

3 29.10.2023

Mea opinione liber hic pro incipiente ad discendum non optimus est. Ad explanationem grammmaticae alterum librum "Latinská mluvnice" auctorum Zdeněk Quitt et Pavel Kucharský uti debemus. Eae explanationes uno loco pro incipiente complicatae, alio loco repentine simpliciores sunt (exemplum: descriptio gerundivi et gerundii). Pro progrediente autem libros ambos ad repetendum et scientias augendum excellentes esse invenio.

3 02.08.2023

Můj komentář se vztahuje na soubor povídek Polní tráva, vydaný v roce 1946 (čili povídky Polní tráva, Staník, Host, Lístky z alba, Setkání, Svatojanská pouť). Jedná se o krásný, jemně, neagresivně a nevtíravě podaný vysoce umělecký vhled do starostí i radostí obyčejných lidí (polní tráva, která roste na pokraji našich zaprášených cest). Některé z uváděných problémů jsou běžné i v současnosti (nenaplněná láska, vážná nemoc), jiné méně časté (dědičná řemeslná profese, která donutila člověka vzdát se realizace v oblasti, ve které byl talentován). Cenné je to, že si při četbě těchto povídek můžeme uvědomit, že jsme ušetření hrozného problému našich předků, a sice vysoké kojenecké úmrtnosti, se kterou bylo nutno se vyrovnat, naučit se s ní žít, ale zvyknout si na to nešlo v žádné době (v povídkách Polní tráva a zejména povídka Host). Z povídek velmi mírně a nevtíravě prosvítá autorův katolicismus. Dobře je zde ukázáno, jak je kvalitní život s vírou, přičemž na tuto záležitost není poukázáno primárně, vyplývá to nějak z průběhu zde líčených životů jakoby samo sebou. Poslední povídka (Svatojanská pouť) líčí vhled do psychiky hříšného člověka, který si je své viny vědom, chce se z této situace dostat a asi se z ní i dostane. Řešení tohoto stavu je ale celoživotní záležitostí, ve zmíněné povídce je ukázán jen časově jen asi jednodenní či dvoudenní úsek života, avšak cítíme, že psychika tohoto člověka je zcela jinak zaměřena, než např. průběh života Tomáše Suchomela z povídky Polní tráva, který prochází životem s nemalými problémy, ale s hříchem a vinou nezatíženou myslí.

3 18.07.2023

Sice méně známé, ale naprosto stejně hodnotné jako Erbenova Kytice. Ne zcela odkrytý poklad národa, mělo by se to číst a recitovat více.

3 05.05.2023

Karla Legera jsem objevil poměrně nedávno a byl to objev velmi příjemný. Vůbec se nedivím, že má v Kolíně pamětní desku. Jeho díla jsou velmi rozmanitá, z různých období, jsou zde prvky fantasy, reality, pohádkovosti, častá jsou témata z historie. Z této povídkové knihy bych rád upozornil na geniální povídku Dívčí válka, která je zvláštní modifikovanou reakcí na známou Jiráskovu pověst. Čtěte, nebudete zklamáni. V prvé nejrozsáhlejší povídce Hospoda za městem autor osobitě zpracovává své protirakouské zaměření, čemuž se v období po prvé světové válce nemůžeme divit. Ostatní povídky jsou milé, odlehčené, vtipné... a najednou při jedné z nich Vám projede mráz po zádech když si uvědomíte, že čtete dost děsivý horor (o kterou se jedná neprozradím, nechte se překvapit). Podobnou reakci jsem zažil u jedné z povídek, které jsou přidány k dlouhé povídce Podivná příhoda inženýra Vladivoje Vejvody. Jsem zvědav, jestli se s něčím takovým setkám u některé další autorovy knihy.

3 01.03.2023

(Pokračování IV)
9. To druhé pokušení je natolik zvláštní, že ho zpracovávám v samostatném bodu. Je daleko rafinovanější, a týká se vlastně jen skutečných světců. Jestliže touží po tom, aby se plně odevzdal Bohu a dokázal to nejvyšší obětí – mučednictvím, tak je zde naděje, že k tomuto mučednictví dojde podstatně dříve než až po celoživotním trmácení po mnoha letech. A to je právě to nebezpečné pokušení. Copak by nebylo lepší a rychlejší, kdyby ztratil život hned při přepadení piráty, jak se to stalo jezuitovi Ignáci Azevaidovi a jeho třiceti mladým učňům na misionářské cestě do Brazílie, takže tím by vlastně odpadlo veškeré trmácení se životem a byl by v nebi okamžitě? Tímto opravdu zvláštním a pro běžného člověka těžko pochopitelným pokušením je Karel Spinola provázen po většinu románu, začíná to koncem prvého dílu, nejvíce je to ve druhém ale probleskne to i ve třetím a čtvrtém díle. Souvisí s tím poněkud komplikovanější reminiscence jak v románu samotném, tak s románem Bloudění, a to ne pouze do oblasti pokušení, ale i do záležitostí prorockého ducha, zodpovědnosti a boje. Ve druhém díle se Karel Spinola sblíží s knězem, který spolu s ním cestuje do Japonska. Jmenuje se Giacomo de Vicariis a od začátku je nápadný tím, že si okamžitě jak se s ním setkáme uvědomíme, že má prorockého ducha. On ví, že loď Svatý František, na které se oba plaví, nedopluje. Hned to oznámí a pochopitelně kolem sebe šíří neklid. Vystupuje ale navenek velmi skromně a nenápadně podbízí Karlu Spinolovi právě ono uvedené pokušení, že mučednickou smrt lze podstoupit rychle bez nutnosti plížit se pracně celým životem. On sám jde takto příkladem – během pobytu v Jižní Americe (kde loď po těžkém poškození nuceně přistane) jde ošetřovat vážně nemocného člověka cíleně proto, aby se od něj nakazil a sám takto dříve „ve službě nemocnému“ zemřel a takto se odebral do ráje. Teprve při třetím čtení mne napadlo, že to byl vtělený ďábel, který se snažil Karla Spinolu pokoušet k podobnému osudu. Ďábel se často opičí po Bohu, kdy nabízí určité analogie božských ctností (místo víry pověru, místo naděje iluzi a místo lásky sentimentalitu), v tomto případě se pokusil o vpravdě rafinovaně podobný osud, jakým zemřel Aluigi Gonzaga. Naštěstí se našli jiní kněží, kteří po smrti Giacoma de Vicariis (jehož proroctví o tom, že loď Svatý František nedopluje se vyplnilo, ale jinak než bychom čekali – již v nepřítomnosti Karla Spinoly byla zničena v boji s nepřítelem) dokázali Karla Spinolu opět správně nasměřovat. Pokušení tím ale neskončilo. Objevilo se znovu v poněkud komické podobě poté, co loď na které se Karel Spinola plaví, je přepadena anglickým korzárem. Karel Spinola je zajat, okraden (další skvělá durychovská ironie – zbaven všeho, čeho není zapotřebí ke spáse duše) a předveden před kapitána korzárů. Představí se jako kněz tovaryšstva Ježíšova jsa si vědom, co ho čeká (hodně jezuitů bylo v alžbětinské Anglii velmi krutě umučeno) zjevně v obnovené naději na časnější mučednictví. Anglický kapitán se mu ukloní, omluví se za nepříjemnosti a oznámí mu, že ho doveze do Anglie, neboť jeho matka vyznává katolickou víru a nejsou tam katoličtí kněží. A o několik stránek dál se dozvíme, že smrt ho nečeká, jelikož na smrt jsou posíláni v Anglii ti jezuité, kteří se tam sami aktivně dopraví, nikoliv ti, kteří tam jsou dovezeni poté, co byli cestou zajati. V Anglii neexistuje zákon, který by zajatým jezuitům nařizoval za těchto okolností skákat do moře. Zde se zmíním o oné reminiscenci boje mezi Blouděním a Služebníky neužitečnými. Ani v těch nejdobrodružnějších knihách není tak skvěle popsán dojem z šermířského souboje jako v Bloudění mezi Jiřím a Kajetánem během bojů v Magdeburku. A ani v těch nejdobrodružnějších příbězích o pirátech a námořních bitvách není tak perfektně popsán dojem z přepadení lodi korzáry, jako ve druhém díle Služebníků neužitečných v kapitole Mýlka. Při líčení jakýchkoliv bojů (viz též výše zmíněnou kapitolu Osaka) je dobré si připomenout, že Jaroslav Durych byl profesí lékař, ale i voják, takže tyto dojmy máme jaksi přímo z prvé ruky. Reminiscenci na zmíněného kněze s prorockým duchem, který kolem sebe šíří neklid a zmatek je v románě jiný kněz, se kterým se setkáváme ve druhém a třetím díle, a sice japonský biskup dom Luis Cerqueira. On má rovněž prorockého ducha, ale chová se zcela jinak. Pokud o tom promluví, tak spíše v jinotajných narážkách, kdy si ten, koho se to týká ani neuvědomuje, že se jedná o proroctví. V naprosté většině případů o tom nemluví, nese to v sobě jako strašlivě těžké břemeno. Vidí mučednické osudy těch, kteří jsou mu svěřeni. Budoucí mučedník ho požádá o požehnání, protože jedině s tímto biskupským požehnáním je schopen se dívat na utrpení svých blízkých. A biskup mu ho dává, jsa si vědom, že dotyčný odchází na mučednickou smrt nejen svou, ale i svých příbuzných a druhů. Tento jeho zoufale tristní stav vyvrcholí krátce před jeho přirozenou smrtí, kdy v kapitole Biskupova smrt pronáší slova: „Proč to vidím jen já! Chtěl jsem zůstati s vámi. Bůh nedal.“ V této postavě můžeme vnímat další reminiscenci z Bloudění, a sice popis zodpovědnosti představeného, konkrétně v kapitole z prvého dílu Bloudění, kdy autor nechává promlouvat kardinála Františka Ditrichštejna poté, co před ním Kajetán vysloví slova „svatý Filip Neri“. (Dále viz Konec V)

3 24.12.2022

Hoc opus magnum, bonum et utile in ambabus partibus est. Sed in lectiones incipientes multitudo verborum incognitorum non convertentum in linguam Bohemicam magna est. Ea res me impediverat, itaque ad discendum linguae Latinae libellum "Latinská morfologie" praetuli. Commentarius meus ad librum "Latinská morfologie" hic scribitur:
https://www.databazeknih.cz/knihy/latinska-morfologie-225270?orderBy=new

3 18.08.2022

Viz můj komentář k Franzi Kafkovi jako autorovi.

Jsou knihy, které bychom měli přečíst sami bez předběžného zkreslení informacemi od jiného člověka, a pro tuto to platí stoprocentně. Proto zde nepíši skoro nic, jen jeden velmi silný dojem z epizodní postavy. Starý muž, Němec, který bude během několika dní vyhnán (či odsunut, chcete-li) bere kosu a seče otavu. Autor mu nevkládá do úst ani jedno slovo.

3 27.04.2022

Dle mého názoru vynikající román. Jaroslav Durych si ho údajně cenil jako jedno ze svých nejlepších děl. A na takové dílo by si měl dělat čtenář názor sám bez předchozího ovlivnění. Proto zde nebudu psát žádné podrobné komentáře, jen upozorním na několik detailů a mých vlastních dojmů, se kterými jiný může i nemusí souhlasit.
1. Při četbě se mi zdálo, že krátké kapitoly tohoto románu jakoby na sebe navazovaly jako nějaký řetězec. Napadl mne růženec. Spočítal jsem kapitoly, a skutečně, je jich 53. Přesně tolikrát se totiž při modlitbě růžence pomodlíme modlitbu Zdrávas Maria. Pro tento dojem růžence je dobré, když knihu čteme z vydání z r. 1938 - tam kapitoly navazují jedna na druhou - následující kapitola začíná na stejné stránce, na které předchozí kapitola skončila. Typograficky méně vhodné je vydání z roku 1969, kde každá kapitola začíná na nové stránce, čímž je dojem řetězení narušen.
2. Prvá kapitola geniálně spojuje zdánlivě nespojitelné: s maximální možnou mírou taktu a cudnosti má maximálně možný erotický náboj.
3. Při četbě pokládám za vhodné od začátku sledovat popisy světla. Postavy jsou jakoby tímto světlem vedeny k tomu, co se v knize stane.
4. Jeden ryze můj názor: Pater Martinez věděl o tom, že Šimon Vlk cestuje do Svaté země pravděpodobně proto, že mu to dříve uložil jako pokání po zpovědi.
5. Jako u všech knih Jaroslava Durycha - je třeba nehledět na své zaujetí, ale prožívat vlastní dojmy, které se shodují s tím, co zrovna prožívá popisovaná postava. Například že pokud se něco nedovíme, tak se to dovědět ani nemáme, protože to neví ani ten, koho se to v knize týká. Tato naše neznalost je součást našeho dojmu. Blíže o tom píši v komentáři k Jaroslavu Durychovi obecně.

K hodnocení této knihy přistupuji s rozpačitostí a váháním a pokusím se zde popsat proč je tomu tak.
O existenci Dekameronu jsem byl informován v období rané puberty v prostředí komunisticky vedené školy takto podanou informací vtipné učitelky češtiny: "Zakladatelem novely je renesanční italský spisovatel Giovanni Boccaccio svou sbírkou novel v knize Dekameron. Nečíst!!!" Důsledek musí být každému jasný.
Co k tomu říci s časovým odstupem? Mám dojem, že lechtivost a peprnost těchto příběhů se v současné přehršli komerční škváry skoro vytratila. Jednoznačně zůstává lehkost, vtip, literární brilance, ale…
Samostatným problémem je poukazování na poklesky kněží, mnichů a jeptišek. K pohledu na tuto záležitost mi pomohla kniha Dominika Pecky „Matka boží v trní“. Vybírám ze svého zde na Databazi uvedeného komentáře k této knize, která jako celek je přímo odpovědí na způsob kritiky představitelů církve, který použil Giovanni Boccaccio v Dekameronu, a na který je ve zdejších komentářích na Databazi opakovaně upozorňováno. Jedná se o výňatek z rozhovoru mezi starým a mladým knězem poté, co mladý kněz se v povznesené náladě vrátil později, než plánoval z večírku, kam byl zlákán společností svých mladých farníků, kteří si ho velmi oblíbili. Starý nemocný a bolavý kněz místo něj v té době jel ve špatném počasí zaopatřit umírajícího člověka. Mladý kněz se starému omlouvá, je si vědom toho, že se vůči němu provinil. Starý kněz jeho poklesek přechází skoro jen mávnutím ruky, ale říká mu toto: „Může se leccos přihoditi mladému knězi, nezná-li dobře poměrů, do nichž se dostal. Je předmětem obdivu a pozornosti. Pronásledují vás takřka láskou. Ale horší bude, až vás budou pronásledovati špínou. Zkoumají vás. Chtějí vás míti tam, kde jsou sami, abyste jim nemohl býti výčitkou. Svět chce, abychom mu byli podobni v nízkosti a hanbě. Je potřebí veliké opatrnosti!“
Je vhodné si připomínat, že sám autor Dekameronu ze strachu z pekla málem tuto knihu zničil (zabránil mu v tom Francesco Petrarca). Asi si musel uvědomit, že se mu podařilo to, co se od té doby úspěšně daří spoustě autorů - příslušným přitažlivým umělecky zdařilým (bohužel často i vyloženě podbízivým) způsobem vylíčit nejrůznější negativní záležitosti včetně zjevných lumpáren tak, že vypadají sympaticky.
Proto to výše uvedené ale…, proto to rozpačité hodnocení, proto ten menší počet hvězd.
Můj celý komentář na knihu Dominika Pecky „Matka boží v trní!“ najdete zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/matka-bozi-v-trni-335374

2 06.12.2024