Legens komentáře u knih

Velmi zvláštní kniha, kterou autor vyvolal bouři pohoršení a sesypala se na něj vlna kritiky. Dovolil si zde totiž nevídanou věc - oproti nesčetným dílům, kde dva mladí zamilovaní lidé někdy úspěšně a jindy neúspěšně bojují proti vůli rodičů je zde hrdinkou naopak matka, která své dceři a synovi usměrňuje život tak, aby oni si vzali toho, koho chce ona. A je jí zde dáváno za pravdu. Strašné, co? Aniž by to člověk četl, tak již na základě této informace máte chuť autorovi hned nadávat. Ten nápor kritiky byl tak silný, že Jaroslav Durych jako reakci prohlásil, že přestane psát beletrii (naštěstí to neudělal). Čtěte, stojí to za to. Tři detailnější postřehy:
1. Z toho, jak je líčena dcera paní Berkové Veronika, je každému čtenáři jasné, že muž, který se s ní ožení, v ní získá velmi dobrou manželku.
2. Citát: "Pravá láska začíná až po deseti letech manželství."
3. Jednu hvězdu ubírám za to, jak autor popisuje operní představení jakoby se jednalo o mimořádně odpuzující záležitost. On svým způsobem má pravdu - líčí zde průměrné uvedení průměrné opery 19. století, které jsou vesměs psané tzv. deklamačním zpěvem, což je v té době vzniklé (a závazné) estetické pravidlo, že dlouhá slabika v textu musí být zpívána dlouhou notou a krátká krátkou. Skladatelé jsou tímto pravidlem svazování a důsledkem bývá, že ty opery si bývají podobné. Problém je v tom, že ne všechny, jsou skladatelé, kteří v tomto stylu napsali skvělé věci, což bohužel z textu Jaroslava Durycha nevyplývá. Je to prostě jedno z jeho literárních provokování, a jelikož já mám hudbu rád, tak mu z osobních důvodů tu jednu hvězdu uberu.

2 10.07.2022

Velmi cenná monografie o W. A. Mozartovi, a to zejména v našich podmínkách, kde informace o tomto hudebním géniovi máme často tendenci čerpat z více či méně beletristicky laděných prací. Kniha je na velmi bohatá na informace a originální postřehy, jen na ukázku bych vybral bych dvě záležitosti:
1. Snad tím, že autor byl Ital, netrpí tato práce často uváděným klišé o menší hodnotě a povrchnosti dobové italské hudby oproti německé. Italská hudbě se ve druhé polovině 18. století těšila velké oblibě, což u jiných národností vyvolávalo pocity žárlivosti.
2. V konfrontaci otec Leopold syn Wolfgang se autor oproti jiným pracím zastává názorů Wolfganga. Pokud posuzujeme názory otce Leopolda jako racionální a zodpovědné, zatímco názory syna Wolfganga jako víceméně spontánní nezodpovědné impulsy, zapomínáme na důležitý fakt, že W. A. Mozart byl jeden z několika největších hudebních géniů, jaké tato planeta nosila. Proto např. jeho nápad, že přeruší plánovanou cestu do Paříže a pojede místo toho z Mannheimu do Itálie se zpěvačkou Aloysií Weberovou zde není hodnocen jako nezodpovědný počin zamilovaného mladíka, ale jako vynikající plán špičkového hudebníka. A vývoj následujících událostí dává Casinimu za pravdu - Mozartova pařížská cesta byla z ekonomického hlediska fiaskem, zatímco Aloysie Weberová nastoupila na velmi dobře placené místo operní zpěvačky.

10.07.2022

Linguam latinam ex hoc libro disco. Mea opinione hic optimus librorum docentiae latinae est. Scientiam veram, non solum illusionem scientiae dat. Sed scientias non modo linguae latinae sed etiam stupiditatis ipsius meae magnae mihi praebet. Nomen „Psík“ enim non omen est. Non caniculus dulcis, sed canis lupus terribilis significat. Nonnumquam sentio me Carculcam rubram esse.

1 30.06.2022

Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."

15 30.06.2022

Dovolím si zde několik poznámek k této geniální knize. Přestože následující text zdánlivě připomíná spoiler, není tomu tak. Děj knihy je zde totiž něco zcela druhořadého, stěžejní je psychologie a vývoj jednotlivých postav. Čtěte, přemýšlejte, stojí to za to:
1. Kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal: "Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského." Tuto tezi je třeba brát velmi vážně, pronesl ji jeden z největších katolických teologů 20. století.
2. Román Bratři Karamazovi je nedokončený - autor napsal jen prvý díl. V úvodu je napsáno, že to hlavní je až ve druhém dílu, že prvý je jen jakým si jeho předstupněm. Nicméně když si to spojíme s výše uvedenou tezí kardinála Špidlíka, tak můžeme román vnímat jako ukončený, protože vůlí Boha bylo, aby zůstal v této podobě. I tak je ale vhodné vnímat některé jakoby okrajové postavy tak, že něco s nimi autor zamýšlel ve druhém díle.
3. Člověka nemůžeme posuzovat a odsuzovat podle povrchních příznaků jeho chování. Každý okamžik života je třeba chápat jako fázi vývoje. Ukazuje to např. postava Dmitrije, který zpočátku vystupuje jako povrchní poživačný flamendr, ale nakonec přijímá trest za nespáchaný zločin jako trest za svůj předchozí život a svou dobrovolnou oběť. Proto se před ním hluboce poklonil na počátku románu starec Zosima, který to vše viděl ve svém prorockém vidění. Naopak Káťa, která je zjevně sympatická inteligentní žena v závěru románu selhává. (A zde je otázka: Co se s ní mělo stát ve druhém díle? Aljošova manželka?) Grušeňka - na první pohled primitivní osoba, těžící z toho, co jí příroda nadělila a plně si to užívající, se v závěru ukáže jako charakterní žena, která stojí věrně po boku neprávem odsouzeného Dmitrije.
3. Být ateistou, byť i inteligentním a s rozhledem (Ivan) je pro takovéhoto člověka velmi nebezpečné, jelikož se tito lidé stávají snadnou kořistí ďábla, který je schopen tyto vírou nechráněné jedince velmi lehce dostat do těžkých depresí (Ivanův stav v závěru knihy).
4. Smerďakov je vtělený ďábel. Na první pohled vyvolává soucit - nechtěný, tělesně postižený, opovrhovaný, ale právě pro v sobě dýmající vztek se stal snadno přístupný tomu, aby se do něj vtělil ďábel a jednal přímo touto postavou. To, co udělal chlapci Iljušovi tím, že mu poradil co má udělat psovi Žučce - to je strašné, jak dokázal měnit dětský život v následné peklo svědomí. A jak jemně, nevtíravě a s pravou ďábelskou inteligencí přesvědčil ateistu Ivana, že právě Ivan zavraždil svého otce tím, že pouze odjel. Nic zde nepomohla opakovaná věta Aljoši: "Ivane, ty jsi ho nezabil!!!" A když mohla pravda vyjít najevo, tak prostě z příkazu ďábla jeho vtělení spáchá sebevraždu a nechává za sebou rozseté zlo.
4. Kapitola Velký inkvizitor - zvláštní je, jak je z knihy relativně nejčastěji zmiňována, čtena a citována a různě interpretována. Při tom její výklad bezprostředně jejímu autorovi Ivanovi pokládá jeho bratr Aljoša: "Ale to je nesmysl, tvůj inkvizitor prostě jen nevěří v Boha!" Přesně tak!!! Tato kapitola je pseudointelektuálním nic neříkajícím blábolem. Prostě přemýšlivého ateistu cosi z oblasti, o které se domnívá, že to je náboženství napadlo a zdánlivě to chytře zpracoval. Hlavně aby to zaujalo. Jedná se o jakousi inteligentnější analogii těch různých pseudouměleckých děl, kdy vezmete postavu světce, nebo dokonce samého boha (píšu s malým b) a vložíte mu do úst vulgární výrazy nebo ho necháte spáchat zjevně nějaký delikt (nejraději sexuální). Úspěch u konzumentů takovýchto pseudoděl je zaručen. A pokud proti tomu někdo něco má, začne se autor ohánět svobodou projevu, uměleckou koncepcí atd., způsobí se ještě větší rozruch a to je žádoucí, protože každý má přece právo a svobodu se s tím seznámit a lidé a peníze se hrnou a kšefty jsou lepší a lepší... (Dopisuji 20.7.2023: typickým současným veledílem, které je analogické kapitole Velký inkvizitor je vysoce úspěšná komerční s....a "Šifra mistra Leonarda")
5. Na mne osobně nesmírně působila kapitola se starcem Zosimou, který bezprostředně po sobě poslouchá přiblblé vtipkování starého Fjodora Karamazova aby ihned poslouchal a dával rady skutečně trpícím ženám, matce která přišla o své děti a říká jí: "Ty plač, Tvým údělem je plakat."
6. Román údajně vznikl jako reakce na autorův pobyt ve vězení, kde byl vězněn otcovrah. Teprve později se přišlo na to, že tento člověk byl nevinný.
7. Jeden osobní názor. Autor dal odpuzující postavě Fjodora Karamazova své vlastní křestní jméno pravděpodobně proto, aby se jiným křestním jménem nedotkl jakéhokoliv člověka, který by toto jiné křestní jméno nesl.

20 29.06.2022

Dopisuji 28.9.2024: Ponechávám komentář z 27.6.2022 beze změny, ale tímto upravuji mé níže uvedené tvrzení, že V. P. je autorem jen jedné knihy, a to "Milenci a vrazi". Kniha s mimořádně nevhodným názvem "Profesionální žena" je hodně nad úrovní ostatních Páralových knih, i když hodnoty knihy "Milenci a vrazi" nedosahuje. Můj komentář na knihu "Profesionální žena" viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/cerna-pentalogie-profesionalni-zena-398111)

Zcela souhlasím s názorem helena8303, že Vladimír Páral je autorem jediné knihy, a to knihy Milenci a vrazi. Pokládám to za jeden z vrcholů české poválečné literatury. Mimo již zde mnohokrát komentovaný princip zmodrání červených, který se v dějinách stále opakuje (v žádné jiné knize jsem se s tím nesetkal, s největší pravděpodobností zde autor zpracoval sám svůj fantastický postřeh), bych rád upozornil na něco, co pravděpodobně čtenářům může uniknout, a sice, že do knihy je nenápadně zakomponován novozákonní příběh, včetně analogie postav:
Julda Serafin - svatý Jan Křtitel
Alex Serafin - ďábel
Madda - svatá Maří Magdalena
Iša - Ježíš
Starý Teo - Bůh Otec.
V závěru je dokonce i ukřižování. Ale jak autor sám dále píše, nikdo si toho nevšiml, protože všichni byli zaujati následujícím sportovním utkáním.

Na úvod druhého vydání z 90. let autor dopsal větu, že na druhém vydání nemá potřebu měnit ani jedno slovo. Geniální.

Uvedu jednu myšlenku, která mne napadla. (Nevnucuji ji, ale myslím, že za zveřejnění stojí.) Autor v r. 1973 vydal knihu Mladý muž a bílá velryba. Vytvořil zde postavu mladého člověka, který byl sympatický, nemusel vadit ani čtenářům, ani režimu. Tohoto člověka nechal v závěru románu tragicky zemřít. Pro mne to je vzkaz: "Tuto postavu chce režim, má ji mít. Tím, že ji nechávám zemřít Vám čtenáři vzkazuji, že s ní nesouhlasím. Opravdu nesouhlasím s tím, jak budu od nynějška psát. Z něčeho ale žít musím a psát umím. Bude se Vám to líbit a režimu to nebude vadit."

Osobně zůstávám u knihy Milenci a vrazi.

Závěrem něco ke zfilmování. I když film nedosahuje kvality knihy, tak svým úplným závěrem (který je pouze ve filmu) román krásně a vhodně doplnil. Z vězení propuštěný vrah Roman Gráf jde po odpykání trestu pracovat do sociálního ústavu pomáhat postiženým. Vůbec bych se nedivil, kdyby toto rozjasnění jiskřičkou naděje vyšlo přímo z hlavy autora knihy, který byl v době natáčení filmu o několik desítek let starší.

4 27.06.2022

Výborná kniha, čte se sama. Do málokteré knihy jsem byl při čtení tak ponořen jako do této. Nicméně napadla mne jedna otázka:
"Přeji si, aby člověk jako Sinuhet byl v okruhu mých důvěrných známých?"
S překvapením jsem si totiž hned dal odpověď:
"Raději ne."

9 27.06.2022

Špičková monografie podávající vyčerpávající informace o výjimečné osobnosti barokního rytce v Čechách, Michaela Heinricha Rentze, jedna z nejlepších monografií o umělci jakou jsem viděl. Skutečně informace do posledního detailu.

21.06.2022

Pročítám si všechny pozitivní komentáře na tuto knihu, souhlasím se všemi, je skvělé, jak jednotliví čtenáři nacházejí různé klady v této knize. Nebudu zde tyto klady znovu uvádět, opakuji, že jsem si jich dobře vědom a tuto knihu mám velmi rád. Nicméně si dovolím ubrat jednu hvězdu z následujících dvou důvodů (jedná se vlastně o jeden důvod - vyzdvižení kladu jedné postavy tím, že je popsána jiná postava negativně bez ohledu na to, jaká tato postava v historii skutečně byla):
1. Dehonestace Girolama Savonaroly. Jakoby zde autor vytvořil tuto postavu cíleně jako protipól ke zdůraznění nesmírně sympatického fra Timotea. Opravdu si historický Savonarola zasloužil, aby byl takto negativně vylíčen? Pokud vím, tak dominikáni se k Savonarolovi dodnes hlásí. Dle mého názoru kdyby se svou reformou aspoň částečně uspěl Girolamo Savonarola, nenastoupil by po několika letech Luther.
2. Vyzdvihování Michelangela tím, že jsou snižováni jeho současní ostatní umělci. Byl jsem ve Florencii a schválně jsem tam vyhledával díla autorů, kteří jsou v knize Kámen a bolest kladeni na druhořadou, ne-li ještě horší pozici, a byl jsem překvapen. Zkuste se třeba podívat na Googlu na sochy Pietra Torrigiana. Je to nádherná směs expresivity a realizmu. Při tom v Schulzově knize je vylíčen jako primitiv, který byl pouze schopen Michelangelovi zlomit nos. Nebo se třeba podívejte na Googlu na obrazy Francesca Granacciho. Máte z nich dojem, že si opravdu zaslouží, aby byly postaveny jako negativní protipól ke zdůraznění Michelangelovy geniality?

10 21.06.2022

Slýchávám názor, že autor již po Slezských písních nic pořádného nenapsal, že Vladimír Vašek není autorem Slezských písní a podobně. Četl jsem ale knihu Verše starého ještěra, obsahující básně, které nejsou ve Slezských písních. Mé dojmy z obou knih, které nikomu je nevnucuji, ale já osobně jsem o jejich pravdivosti přesvědčen, seřadím níže podle čísel (V mírně pozměněné podobě píši skoro stejný komentář ke knize Verše starého ještěra.):
1. Autor knihy Verše starého ještěra je Vladimír Vašek.
2. Autor knihy Verše starého ještěra je totožný autorem Slezských písní.
3. Autorem Slezských písní je Vladimír Vašek.
4. Vladimír Vašek je totožný s Petrem Bezručem.
5. Vladimír Vašek napsal i po Slezských písních hodnotné verše. Jsou v knize Verše starého ještěra.

9 20.06.2022

Slýchávám názor, že autor již po Slezských písních nic pořádného nenapsal, že Vladimír Vašek není autorem Slezských písní a podobně. Četl jsem ale tuto knihu "Verše starého ještěra" obsahující básně, které nejsou ve Slezských písních. Mé dojmy z ní, které nikomu je nevnucuji, ale já osobně jsem o jejich pravdivosti přesvědčen, seřadím níže podle čísel (V mírně pozměněné podobě píši skoro stejný komentář ke Slezským písním.):
1. Autor této knihy je Vladimír Vašek.
2. Autor je totožný s autorem Slezských písní.
3. Autorem Slezských písní je Vladimír Vašek.
4. Vladimír Vašek je totožný s Petrem Bezručem.
5. Vladimír Vašek napsal i po Slezských písních hodnotné verše. Jsou v této knize.

1 20.06.2022

Dobře napsáno, dobře se to čte, lépe, než autorovy vrcholné práce (tím myslím Kouzelný vrch a Doktora Fausta). Jednu hvězdu ubírám za dost výrazný a asi i hodně nadsazený pesimismus, který z knihy vyplývá. V časovém období, které zachycuje, se přece musely v životě popisovaných lidí vyskytnout nějaké radosti a nejen události, které směřují k jejich pádu. Detaily, které mne zaujaly:
1. Anticipace jednoho z Parkinsonových zákonů - krachující instituce poznáte podle toho, že si stavějí monstrózní budovy. (Zde nový dům Tomáše Buddenbrooka.)
2. Popis geniální hudby, zahrané a nezapsané autorem krátce před jeho smrtí je zde literárně velmi působivý. Popisem neexistující hudby autor anticipoval to, co plně rozvinul v Doktoru Faustovi.
3. Obecný popis průběhu nemoci místo toho aby líčil utrpení člověka, který nakonec na tuto nemoc umírá. Vyvolalo to u mne zvláštní pocit směsi odtažitosti a dojetí.

4 20.06.2022

Užitečná knížka. Z mnoha poučení bych upozornil na jedno: Ďábel nechce úvahy, chce fráze. Například až uslyšíte větu: "To chce změnu!" , vzpomeňte si. Je to typická nic neříkající fráze, která se ale tváří, že nachází jednoduchá řešení na vše.

6 20.06.2022

Nebudu zde opakovat různá vysoce kladná hodnocení, souhlasím se všemi, je to prostě náš český literární poklad, doslova nám Čechům zažraný pod kůži. Dokud budeme, bude i Erbenova Kytice.
Několik neliterárních asociací.
1. Záhořovo lože. Velmi pravděpodobně psáno podle dispozice Hospitalu v Kuksu. (Erbenův rodný Miletín je od Kuksu vzdálen asi 25 km). Kříž na pahorku - střed špitálu Kuks s kostelem. Na východ cesta do nebe - sochy ctností na východě, na západ cesta do pekla - sochy neřestí směrem západním. Poutník jde na západ a dojde k Záhořovi - socha Garina.
2. Symfonická báseň Polednice Antonína Dvořáka. Při notoricky známém textu tuto skladbu vnímáme skutečně jako malý hudební horor.
3. Symfonická báseň Vodník Antonína Dvořáka. Hudba zde téměř doslova mluví. V textu vodník začíná skoro laškovně, až mile, teprve během několika veršů si uvědomujeme, jaká hrůza přijde. Stejně tak začátek Dvořákova Vodníka. Kdo znáte víte, kdo neznáte poslechněte na Youtube, budete zírat, a to již v prvých vteřinách hudby.
4. Kantáta Svatební košile Antonína Dvořáka op. 69. Absolutně fascinující skladba. Kromě zcela strhujících scén, kdy je posluchač bezprostředně uchopen a vtažen spojením geniality textu a hudby (A on tu napřed skok a skok, scéna v umrlčí komoře) zde upozorním na dvě méně nápadné, ale hudebně psychologicky skvělé záležitosti: Jednak jak se temná hudba na dvou místech úžasně rozjasní při zjevení panny Marie na začátku (text Na stěně nízké světničky...) a před závěrem (modlitba Maria panno při mně stůj), jednak jak se mění atmosféra v hudbě, když dívka náhle přestává být jen pasivně vlečena, ale sama se ujímá aktivity (Však jsi ty byl vždy přede mnou). Kdo neznáte poslouchejte, nebudete litovat. (Na Youtube je to celé.)

31 15.06.2022

Jako příběh sice nic moc, ale dávám zde plných pět hvězd, jelikož kniha má velký význam tím, že autorka zde zachytila a dokumentovala spoustu dobových folklorních zvyků, tradic, lidové magie a léčitelských praktik.

1 15.06.2022

Domnívám se, že dokážu ocenit literaturu tak, abych pochopil kontext doby, kdy vznikla. Prostě co vzniklo v 19. století bude mít punc 19. století. Proto budu Babičku vždy obdivovat, je to opravdu vrcholné dílo, bez něhož si českou kulturu nelze představit.
Stran ilustrací: Jistěže obdivuji nádherné ilustrace Adolfa Kašpara, ale dovolím si upozornit na jejich záludnost. Zkuste se zamyslet nad následujícím názorem, než ho zcela zavrhnete: Pokud čtu babičku z knihy ilustrované Adolfem Kašparem, mám někdy tendenci se spíše dívat na obrázky a text vnímat jako vysvětlení k nim. Z tohoto hlediska mám daleko raději ilustrace Petra Dillingera, které skutečně doplňují ("ilustrují") text, na který je zaměřena hlavní pozornost. Není to zde procházka galerií, ale četba knihy. Je to velké umění pro ilustrátory opravdu jen doplnit text tak, aby obrázky na sebe nestrhávaly hlavní pozornost a při tom zůstaly vysoce umělecky hodnotné.

14 15.06.2022

Autor v závěru píše cosi jako že nechce být novým prorokem ani tvořit nějaké nové náboženské směry a celou svou jakoby novodobou kratší verzi Dantovy Božské komedie nakonec vysvětluje jako svůj sen, ze kterého se probudil. Nicméně tato kniha opravdu řeší všechna dilemata, která člověka napadají, když uvažuje o nebi a o pekle - jak třeba může být matka blažená v nebi když ví, že její syn je v pekle? Je to řešitelné tak, co zde napsala ZuzziŠ s poukazem na M. O. Váchu: Vstup do pekla a setrvávání v něm jsou dobrovolné. Skvělá kniha, která se čte sama.

6 13.06.2022

V této knize najdeme jeden z asi nejpádnějších argumentů pro demokracii oproti autoritářským režimům. Je to krátce před koncem knihy, kdy Tlauli říká větu: "Můj vrchní králík mi přikázal bránit tuto chodbu." Kdo jste četli, chápete, kdo jste nečetli čtěte, stojí to za to, je to vynikající skvělá kniha.
P. S. Film jsem neviděl a ani vidět nechci. Mám pocit, že by to můj čistý dojem z knihy mohlo narušit.

6 13.06.2022

Dvě poznámky:
1. Výborný historický román. Je psán tak poutavě a řekl bych i moderně, že je neuvěřitelné, že vyšel již v roce 1829.
2. Začátek je tak výrazně podobný začátku Dumasova románu Tři mušketýři (ten vyšel až v roce 1844), že nemám problém začátek Třech mušketýrů označit slovem plagiát.

1 10.06.2022

Jestli některé literární dílo udělalo maximum pro boj proti otroctví, tak je to tato geniální povídka. Kdo neznáte čtěte.
Varování před filmem. Nedívejte se na něj, resp. pokud se Vám podaří ho uvidět bez přečtení knihy, berte jako svou povinnost si přečíst tu knihu. Film udělal z geniální povídky konvenční idiotskou limonádu (jedná se o asi jeden z nejcharakterističtějších příkladů toho, co Karel Čapek zpracoval v povídce "Jak se dělá film").

1 10.06.2022