Legens
komentáře u knih
Euthyfrón / Platón
Platón
Benedikt XVI ve svém Úvodu do křesťanství poukazuje na to, že starořečtí a římští bohové jsou pouze jakési perzonalizace lidských materiálních tužeb. Že materialistický ateismus je vlastně jakoby starořecké náboženství bez bohů. A jelikož lidské touhy po materiálním prospěchu a společenském úspěchu jsou ve vzájemném protikladu, tak stejně tak jsou ve vzájemném protikladu vlastnosti jednotlivých antických bohů. Sloužit jednomu bohu znamená stavět se na odpor jinému. Euthyfrón již z podstaty nemůže Sokratovi dokázat co je to zbožné, protože v podmínkách uvedeného antického polyteismu nemohla žádná zbožnost existovat. Při tom lidé chtěli a chtějí být zbožní. A to je hlavní nadčasový význam tohoto skvělého dialogu. To, že Platónův současník při četbě Euthyfróna pochopil, že zbožný v podmínkách tehdejšího náboženství být nemůže, a při tom zbožný být chce, je jeden ze stupňů, který časem vedl k tomu, že právě v Řecku a antickém světě se s takovým úspěchem rozvíjelo křesťanství.
Theaitétos
Platón
(SPOILER) Důkladné a složité promývání vlastních mozkových závitů. Dialog je o tom, že se hledá definice vědění. A trvá to pěkně dlouho, než se k ní nakonec dojde: Vědění je pravdivé mínění s vědomím rozdílu.
Faidón
Platón
Sokrates v tomto dialogu logicky postupně dokazuje, že nesmrtelná duše skutečně existuje, že smrt není koncem života, ale po smrti skutečně existuje posmrtný život. Vše je podáno tak, že náš posmrtný život je fakt. Rozhodně to stojí za přečtení, i když mám pocit, že Platón si v tomto dialogu ukousl trochu velké sousto. Asi nejen dle mého názoru to není v souladu s tím, jak by měl člověk vnímat otázku posmrtného života a Boha. Zde bych se dovolal tvrzení papeže Benedikta XVI z jeho knihy Úvod do křesťanství, že ke skutečnému poznání Boha a posmrtného života je víra naprosto nutná. Víra je předstupeň poznání, víru nelze nahradit faktem. Cituji z uvedené knihy Úvod do křesťanství: Jestliže neuvěříte, neporozumíte. A v tom je rozpor Platónova dialogu Faidón, je zde snaha odsunout víru a nahradit ji faktem. Proto jednu hvězdu ubírám. Osobně mám raději ty Platónovy dialogy, které řeší trochu bližší a jakoby přízemnější záležitosti, např. Theateitos, kde se hledá a nalézá definice vědění.
Čili Faidón ano, ale chápat ho v kontextu doby, duchovně bychom měli v současnosti být již kousek dále.
Melancholické století oblaku
Jan Suk
Vynikající výjimečná kniha. Primárně poskytuje údaje o životě a díle jedné z největších postav světové hudby, skladatele Josefa Suka, má ale obrovský přesah do širokých kulturních, společenských a lidských dimenzí. Škála informací je obrovská. Navíc se autorovi podařilo něco neuvěřitelného - a sice podat tyto informace vysoce uměleckým dojmem, přičemž zde není ani náznak beletristické fabulace.
U knih jako je tato, kde je spousta dojmů, není možno popsat všechny. Podobně jako u jiných knih širokého záběru i zde vybírám jen některé, konkrétně tři. Ostatní, stejně hodnotné, si čtenář najde sám.
1. Kniha je věnována autorově mamince, při jejím čtení jsem si uvědomil, že plným právem. Více zde neprozradím, čtěte.
2. Teprve z této knihy jsem se seznámil s pro mne dost šokujícím faktem, že nádherný a obsažný památník Josefa Suka v jeho domě v Křečovicích by neexistoval, nebýt autorova otce, skladatelova syna Ing. Josefa Suka, který tento během války těžce poškozený dům v závěrečných válečných dnech za dramatických okolností zachránil před zničením a následně ho během posledních let svého života opravil a uvedl do současného nádherného stavu. Čtenář zde pochopí, jaká to byla skvělá osobnost. Spolu s informacemi o autorově matce jsem s při čtení uvědomil, že je mi v mých vědomostech vyplněna letitá obrovská informační díra (nyní s překvapením zjišťuji, že jsem vlastně na ni byl zvyklý) mezi skladatelem Josefem Sukem a jeho vnukem, houslistou Josefem Sukem.
3. Skladatel Josef Suk a básník Otokar Březina se vzájemně velmi uznávali. Josef Suk chtěl zhudebnit nějaký Březinův text a básník mu ho měl dodat. Nedošlo k tomu. Z pohledu Otokara Březiny to bylo dost logické - bylo to v době, kdy on sám již verše nepsal. Josef Suk si zapsal k úvodu své, poslední velké skladby Epilog čtyři verše z Březinovy básně Mýtus ženy. Autor knihy pan Jan Suk výběr těchto veršů zpochybňuje. Místo toho jsou zde uvádí jiné verše z Březinový básně Mýtus duše ze sbírky Svítání na západě. Toto zpochybnění a výměnu veršů je třeba brát vážně - provedl to vzdělaný literát a básník. V knize jsou ty nové verše uvedeny na straně 224. Nedovedu si představit hodnotnější text, který by byl schopen lépe ilustrovat náladu Sukova Epilogu. Je to obdivuhodné - skladatel Josef Suk neměl od Otokara Březiny verše a tyto verše mu našel jeho vnuk, který se narodil až šestnáct let po jeho smrti.
Jeremiáš
Franz Werfel
Vynikající. Pokud jste to ještě nečetli a líbil se Vám Egypťan Sinuhet od Miky Waltariho, tak se zde můžete připravit na něco jakoby trochu podobného, ale asi tak čtyřikrát lepšího a s nesrovnatelně větší duchovní a filosofickou hodnotou. Na mne osobně velmi působily promluvy Boha k Jeremiášovi. Objevují se v knize neočekávaně, překvapivě. Tyto promluvy jsou psány tak přesvědčivě, že jsem měl pocit, že Bůh prostřednictvím této knihy mluvil nejen k Jeremiášovi, ale v okamžik čtení mluví přímo ke mně. A reakce Boha na to, že se Jeremiáš vzepřel v závěru knihy jeho vůli, mi doslova vyrazila dech. Více neprozradím, čtěte.
Čtyřicet dnů
Franz Werfel
Z této vynikající knihy Pana Spisovatele si dovolím upozornit na dvě záležitosti:
1. Arméni se v Musa Dagh vždy semkli k jednotě když byli bezprostředně ohroženi. V okamžiku oddechu už mezi nimi vznikaly rozepře v naprosté většině případů dané prosazováním vlastního egoismu. Smutné a poučné pro lidi v jakékoliv době.
2. Gabriel Bagratjan skutečně zvládl vše až na jednu záležitost, ve které se choval jako zaslepený - totální zoufalé nevcítění se do pocitů vlastního syna. Uvědomil si to, ale příliš pozdě, jeho osud pokládám za trest, který si dal sám sobě. Je to pro všechny rodiče kdykoliv a kdekoliv.
Myšlením k bohatství
Napoleon Hill
Naštěstí jsem se velmi krátce poté co jsem tuto knihu četl seznámil s názorem, že správný překlad výrazu "pozitivní myšlení" do češtiny je "vyčůranost". Proto jsem velmi ochotně dal palec nahoru výbornému komentáři ijcro.
Bílá velryba
Herman Melville
Kniha má dvě úrovně, z nichž ta druhá se s tím jak jde čas stává čím dál tím cennější.
1. Samotný příběh. Můžeme si o něm myslet cokoliv, hledat symboliku, filosofii atd., ale osobně v tom vidím obyčejný příběh lidské posedlosti, která bývá dosti častá. Kdesi jsem četl, že takových Achabů byla spousta, a na tom něco je. Vždyť kolikrát si mnohý z nás řekl o něčem: "Já to dokážu, já tu sviňu prostě musím dostat." A když se na tu záležitost podíváme trochu z nadhledu, zjistíme, že je to vlastně nesmysl. Měl jsem z toho pocit zbytečně zmařených životů a práce.
2. Perfektní popis dobového velrybářského řemesla. V průběhu celé knihy je čtenář do nejpodrobnějších detailů seznámen s lovem velryb v 19. století z plachetních velrybářských lodí. Ten popis zaniklého tvrdého řemesla je fascinující, má obrovskou dokumentární hodnotu, osobně si myslím, že je cennější, než samotný Achabův příběh. Vše je popsáno tak úžasně, že člověk skoro pocítí touhu si to zkusit. Jsem téměř přesvědčen, že v budoucnu (pokud se lidstvo nevymorduje) podaří-li se zachránit velryby tak, že nebudou ohroženy, se najdou nějací dobře postižení šílenci, kteří podle Melvillova návodu takto začnou velryby znovu lovit pro zábavu (podobně jako když si někteří týpci v současnosti hrají na středověk, pravěk či Indiány apod.).
Latina pro gymnázia I.
Jiří Pech
Hoc opus magnum, bonum et utile in ambabus partibus est. Sed in lectiones incipientes multitudo verborum incognitorum non convertentum in linguam Bohemicam magna est. Ea res me impediverat, itaque ad discendum linguae Latinae libellum "Latinská morfologie" praetuli. Commentarius meus ad librum "Latinská morfologie" hic scribitur:
https://www.databazeknih.cz/knihy/latinska-morfologie-225270?orderBy=new
Latina pro I.-III. ročník středních všeobecně vzdělávacích škol
Július Špaňár
Libellus suavior pro gnaris ad legendum quam utilis pro ignaris ad discendum.
Každý své břímě
František Křelina
Zpracovat uměleckým způsobem Lidickou tragédii, událost, o které jsem přesvědčen, že se osobně dotýká každého Čecha, je u nás nesmírně choulostivá záležitost. A pan František Křelina, skutečný Pan Spisovatel, toto zvládl excelentním způsobem. Pokud jste to četli, asi se mnou budete souhlasit, že to byl zážitek opravdu mimořádný, i když podruhé to již chtít číst nebudete - právě pro ty hrozné emoce, které se v každém z nás při četbě vznítí. Je to podobné jako osobní návštěva v Lidicích - byl jsem tam jednou, mám pocit, že to ze mne udělalo jiného člověka, ale podruhé už tam nepůjdu. Jeden zážitek stačí, dojmy jsou trvalé a nehasnoucí.
Amarú, syn hadí
František Křelina
Zvláštní krásná kombinace dobrodružného a psychologického románu z prostředí jezuitské misie v Jižní Americe. Hrdinou je český (chcete-li moravský) kněz a jezuita Jindřich Václav Richter (1653-1696), rodák z Prostějova, který byl v povodí Amazonky umučen Indiány. Je to nádherný, vysoce lidský příběh, který dává pohlédnout do psychologie i zdánlivě negativních postav tak, že se v nich hledá jiskra, kterou je třeba rozfoukat za účelem jakéhosi rozhoření se dobra v těchto lidech. Katolický spisovatel František Křelina zpracováním tohoto tématu se zde úspěšně pokusil aspoň trochu vyrovnat jistý dluh z naší historie: společným úsilím prvorepublikánské a následně i komunistické filosofie bylo učiněno hodně a s úspěchem pro to, aby bylo zamlčeno a pokud možno vymazáno z dějin obrovské množství Čechů, kteří byli aktivními katolickými činiteli v našich dějinách. (Mimochodem víte, že jeden z generálů jezuitů byl Čech? František Retz v letech 1730-1750). Prohusitské a protikatolické literatury nejrůznější kvality je u nás přehršel, ta prokatolická se skromně krčí, ale svítí skutečnými perlami, a toto je jedna z nich. Román je to skvělý. Váhavé čtenáře, kteří nevědí, zda tuto knihu číst nebo ne, se pokusím navnadit zvýšením čtenářské atraktivity tím, že zde uvedu, že v knize je dobře popsán reálný exorcismus (vymítání ďábla), kdy ďábel, jednající a mluvící posedlým člověkem dělá skutečně to, co exorcistům ďábel dělá (autor byl katolík znalý problematiky): posedlá osoba mluví jazyky, které před tímto postižením prokazatelně neovládala a říká exorcistovi detaily z jeho života, které zná jen on sám. Zde posedlý Indián promluví na kněze nejenže česky, ale přímo hanáckým nářečím, a připomene mu jeho hřích z období pubertálního mládí. Ale opakuji, toto je jen návnada ke zvýšení atraktivity knihy, vnímavý čtenář najde její skutečné hodnoty ve zcela jiných dimenzích.
Labyrint světa a ráj srdce
Jan Amos Komenský
Duchovní hodnotu této knihy dle mého názoru značně snižuje to, že autor zde smíchává kritiku lidských povah s kritikou lidských profesí. Přece něco jiného je kritizovat např. hamižnost, sobectví, pýchu a něco jiného nacházet jen samá negativa v řemeslech, medicíně, vědě, matematice, hudbě, právu apod.. Vždyť když se nad tím zamyslím - Jan Amos Komenský přece musel psát tuto knihu na papír, který vytvořil papírník, u stolu, který udělal truhlář, v domě, který postavil zedník, jíst u toho chléb, který upekl pekař a podobně. Copak lidé, kteří toto vše po sobě zanechali v té podobě, aby pan Komenský byv takto vybaven mohl napsat Labyrint, se zabývali "kvaltováním všelikým hovadům více nežli lidem prospívajícím"?
Fimfárum
Jan Werich
Výborné. Dovoluji si zde tři poznámky, z nichž třetí se sice netýká Fimfára, ale pana Jana Wericha ano a jaksi mne napadá, že bych ji tu měl uvést, když popisuji prvé dvě:
1. Pohádka "O třech hrbáčích z Damašku" se odehrává za doby panování kalifa přemoudrého Wattika Billaha. Dobovým cenzorům uteklo (a asi i mnohým čtenářům), že se jedná o vtipné zkomolení jména jednoho z nejnenáviděnějších dobových komunistických politiků Vasila Bilaka.
2. To, že námět pohádky "Královna Koloběžka první" je převzatý námět z pohádky "Chytrá horákyně" Boženy Němcové je jasné každému. Ale asi málokdo ví, že námět pohádky "Tři sestry a jeden prsten" rovněž není originální od Jana Wericha. Jedná se o dost přesné (nicméně osobitě werichovské) prozaické převyprávění básně barokního českého lidového spisovatele Jiřího Volného (1676-1745) "O třech ženách schytralých". Originální text si můžeme přečíst v knize "České baroko" od Josefa Kalisty, která vyšla v roce 1941 v edici "Evropský literární klub". Pod číslem 64 ji tam najdeme na straně 121.
3. Jeden můj známý mi dal k přečtení dopis, jehož obsah si již nepamatuji, který Jan Werich rozeslal několika stům svých známých ku příležitosti snad jeho životního jubilea. Bylo to v době, kdy se v souvislosti s jeho prezentací při podpisu anticharty konečně začal objevovat a režim mu občas i něco toleroval, takže se mu dotyčný dopis v nákladu několika set výtisků podařilo i v nějaké tiskárně vytisknout. Ten dopis tak, jak byl vytištěn neměl vlastně žádný smysl a dobový cenzor si asi jen řekl, starý pán si blbne, ale on teď může, tak mu to vydáme, nic se nestane, národ bude mít pocit, že je to tu volnější atd. Stěžejní je, že v tom dopise byla věta asi takto:
"Ve svém životě jsem se měl opakovaně možnost přesvědčit, že všechna prohlášení jsou vlastně prohlášení".
Takto byla ta věta tištěná. Jan Werich ale v posledním slově (v tom druhém prohlášení z uvedené věty) škrtl čtvrté a páté písmeno a místo nich napsal nad toto slovo ona písmena opačně. Takto pozměněný potom ten dopis rozeslal.
Zkuste si takto opravit to sami a hře se slovíčky pana Wericha se budete určitě obdivovat jako já, jistě i díky Wattiku Billahovi.
Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Tuto knihu jsem četl již dávno a podruhé ji již číst nebudu. Je napsaná opravdu skvěle. Ale o čem? Natlačit několik dnů do snad pětiset stran textu z nichž jako společný jmenovatel z každého řádku, ať se již zde pojednává o čemkoliv, vystupují výčitky svědomí vraha, byť v různých fázích vývoje, ale stále se to jako vír stahuje k tomu jedinému - spáchal jsem zlo, jsem vrah... geniální, ale opravdu to už nemusím. Proto si dovoluji jednu hvězdu ubrat.
Výrostek
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Pokládám za vhodné se právě u Výrostka zmínit o zde přítomných negativních komentářích na Dostojevského a vlastně i jiné autory, jejichž díla jsou spíše psychologicko-filozoficky zaměřená, než že by zaujaly čtenáře například akčním napínavým dějem. Komentář píšu po paměti, Výrostka jsem četl před řadou let a vlastně bych mohl ty negativní komentáře zopakovat. Chaos v ději, chaos v ruských jménech (konkrétně u tohoto románu jsem si jména postav vypisoval, vím, že jedna postava byla pouze zmíněna a již dále nebyla, jiná dokonce změnila jméno - naštěstí na to překladatel upozornil), chaos v dialozích, nepřehlednost. Toto vše mi z knihy zůstalo a já si vlastně ani nepamatuji o čem to bylo, pouze dva dojmy, z nichž za ten druhý dávám knize plný počet hvězd.
Prvý dojem: Již jsem ho vlastně popsal - totální, strašlivý chaos ze všech stran, utrpení to číst.
Druhý dojem: Stránky, které se podrobně věnují Makarovi. Nejenže byl najednou veškerý chaos pryč, ale text se úplně zpřehledněl a rozzářil. Jakoby nade mnou najednou zmizely chuchvalce mlh a mraků, zjevilo se jasně modré nebe a na něm slunce. Úplně u vytržení jsem zíral, jak ze stránek na mne září z postavy Makara svatost. Po skončení těchto stránek se opět objevil zmíněný chaos a šeď nudné všednosti.
Za to, že těch jasných nádherných stránek s Makarem bylo tak málo a toho chaosu tak mnoho, jsem dal původně jen čtyři hvězdy. Ale uvědomil jsem si, že ty roky co na tu knihu občas vzpomenu, si vzpomenu právě na ten kontrast okamžiku rozzářené svatosti v zoufalé šedi chaosu toho zbytku. Kdyby těch stránek s Makarem bylo více, nezůstal by ve mně ten dojem jedné náhle rozzářené jiskry uprostřed rozbabrané nekonečné šedi. Proto jsem přidal tu pátou hvězdu.
A zde bych něco vzkázal čtenářům, kteří se kriticky (mnohdy značně kriticky) vyjadřují k podobné literatuře jako je tato. Rozhodně nemíním autory těchto negativních hodnocení nijak napadat. To, že je někdo schopen zde napsat negativní hodnocení na Dostojevského román znamená, že ten román vzal do rukou a četl, což je v současné době zkratkovitých esemesek obdivuhodná záležitost. Nicméně vážení čtenáři, kteří chcete psát, že např. s Dostojevským nejste z toho nebo onoho důvodu spokojeni, zvažte si, zda skutečně strhující děj a čtenář udržený v napětí je to hlavní, co od knih očekávat. Ono v těchto knihách bývá často něco jiného, něco podstatnějšího, a přijít na to co to je rozhodně stojí za to. Já osobně už Výrostka s největší pravděpodobností znovu číst nebudu, ale ten výsledný dojem blesku svatosti z mračna chaotické šedi...
Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.
P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.
Královny nemají nohy
Vladimír Neff
Tento komentář se týká celé trilogie. Při čtení jsem byl dost nepříjemně překvapen povrchností a nepropracovaností postav, jakoby to psal někdo jiný než autor úžasného románu Třináctá komnata. Ale právě proto, že jsem četl Třináctou komnatu jsem si říkal - to není možné, je to přece stejný autor, musí na tom něco být než jen taková ta tuctová dobrodružná zábava aby se to dobře četlo a moc se nad tím nepřemýšlelo. A postupně ve mně vznikal dojem (i když ne moc přesvědčivý), za který dávám tři hvězdy:
Petr Kukaň z Kukaně šíří kolem sebe v době přelomu šestnáctého a sedmnáctého století s do očí bijící naivitou socialistické a komunistické názory. A vždy, když se snaží je realizovat, tak je z toho neuvěřitelné fiasko. Chápu to jako alegorii, autor tady dává najevo, že když se socialisticky a komunisticky dělá cokoliv, dopadá to špatně. Při tom to zakamufloval velmi bohatým dějem, na kterém nešetřil fantazií. (Např. variace na valdštejnské téma v posledním díle s vymyšlením důvodu proč byl Valdštejn zavražděn - to už chce opravdu dost originální spisovatelskou invenci.) Dobový cenzor musel být zaujat dějem natolik, že si průšvihů, které vyplývaly ze socialistickokomunisticky jednající hlavní postavy ani nevšiml.
Nicméně nepatří to ke knihám, ke kterým bych se chtěl vrátit.
Třináctá komnata
Vladimír Neff
Vynikající. Nic bližšího psát nebudu. Podařilo se mi totiž knihu vzít a přečíst aniž bych měl o ní předem jakékoliv informace. A na základě této zkušenosti jsem přesvědčen, že kdyby mi o té knize někdo cokoliv předem řekl, bylo by to nežádoucí. Pokud jste to nečetli, nic o tomto románu nevíte, uvěříte prvému slovu mého komentáře a přečtete si to, tak mi asi dáte za pravdu.
Varování před filmem: Filmová verze je špatná, své skvělé literární předloze vyloženě ubližuje.
