Legens komentáře u knih

Naštěstí jsem se velmi krátce poté co jsem tuto knihu četl seznámil s názorem, že správný překlad výrazu "pozitivní myšlení" do češtiny je "vyčůranost". Proto jsem velmi ochotně dal palec nahoru výbornému komentáři ijcro.

3 25.08.2022

Kniha má dvě úrovně, z nichž ta druhá se s tím jak jde čas stává čím dál tím cennější.
1. Samotný příběh. Můžeme si o něm myslet cokoliv, hledat symboliku, filosofii atd., ale osobně v tom vidím obyčejný příběh lidské posedlosti, která bývá dosti častá. Kdesi jsem četl, že takových Achabů byla spousta, a na tom něco je. Vždyť kolikrát si mnohý z nás řekl o něčem: "Já to dokážu, já tu sviňu prostě musím dostat." A když se na tu záležitost podíváme trochu z nadhledu, zjistíme, že je to vlastně nesmysl. Měl jsem z toho pocit zbytečně zmařených životů a práce.
2. Perfektní popis dobového velrybářského řemesla. V průběhu celé knihy je čtenář do nejpodrobnějších detailů seznámen s lovem velryb v 19. století z plachetních velrybářských lodí. Ten popis zaniklého tvrdého řemesla je fascinující, má obrovskou dokumentární hodnotu, osobně si myslím, že je cennější, než samotný Achabův příběh. Vše je popsáno tak úžasně, že člověk skoro pocítí touhu si to zkusit. Jsem téměř přesvědčen, že v budoucnu (pokud se lidstvo nevymorduje) podaří-li se zachránit velryby tak, že nebudou ohroženy, se najdou nějací dobře postižení šílenci, kteří podle Melvillova návodu takto začnou velryby znovu lovit pro zábavu (podobně jako když si někteří týpci v současnosti hrají na středověk, pravěk či Indiány apod.).

10 24.08.2022

Geniální je kapitola, kde se srovnává mariáš s bridžem.

2 24.08.2022

Hoc opus magnum, bonum et utile in ambabus partibus est. Sed in lectiones incipientes multitudo verborum incognitorum non convertentum in linguam Bohemicam magna est. Ea res me impediverat, itaque ad discendum linguae Latinae libellum "Latinská morfologie" praetuli. Commentarius meus ad librum "Latinská morfologie" hic scribitur:
https://www.databazeknih.cz/knihy/latinska-morfologie-225270?orderBy=new

3 18.08.2022

Libellus suavior pro gnaris ad legendum quam utilis pro ignaris ad discendum.

1 18.08.2022

Zpracovat uměleckým způsobem Lidickou tragédii, událost, o které jsem přesvědčen, že se osobně dotýká každého Čecha, je u nás nesmírně choulostivá záležitost. A pan František Křelina, skutečný Pan Spisovatel, toto zvládl excelentním způsobem. Pokud jste to četli, asi se mnou budete souhlasit, že to byl zážitek opravdu mimořádný, i když podruhé to již chtít číst nebudete - právě pro ty hrozné emoce, které se v každém z nás při četbě vznítí. Je to podobné jako osobní návštěva v Lidicích - byl jsem tam jednou, mám pocit, že to ze mne udělalo jiného člověka, ale podruhé už tam nepůjdu. Jeden zážitek stačí, dojmy jsou trvalé a nehasnoucí.

2 17.08.2022

Zvláštní krásná kombinace dobrodružného a psychologického románu z prostředí jezuitské misie v Jižní Americe. Hrdinou je český (chcete-li moravský) kněz a jezuita Jindřich Václav Richter (1653-1696), rodák z Prostějova, který byl v povodí Amazonky umučen Indiány. Je to nádherný, vysoce lidský příběh, který dává pohlédnout do psychologie i zdánlivě negativních postav tak, že se v nich hledá jiskra, kterou je třeba rozfoukat za účelem jakéhosi rozhoření se dobra v těchto lidech. Katolický spisovatel František Křelina zpracováním tohoto tématu se zde úspěšně pokusil aspoň trochu vyrovnat jistý dluh z naší historie: společným úsilím prvorepublikánské a následně i komunistické filosofie bylo učiněno hodně a s úspěchem pro to, aby byly zamlčeno a pokud možno vymazáno z dějin obrovské množství Čechů, kteří byli aktivními katolickými činiteli v našich dějinách. (Mimochodem víte, že jeden z generálů jezuitů byl Čech? František Retz v letech 1730-1750). Prohusitské a protikatolické literatury nejrůznější kvality je u nás přehršel, ta prokatolická se skromně krčí, ale svítí skutečnými perlami, a toto je jedna z nich. Román je to skvělý. Váhavé čtenáře, kteří nevědí, zda tuto knihu číst nebo ne, se pokusím navnadit zvýšením čtenářské atraktivity tím, že zde uvedu, že v knize je dobře popsán reálný exorcismus (vymítání ďábla), kdy ďábel, jednající a mluvící posedlým člověkem dělá skutečně to, co exorcistům ďábel dělá (autor byl katolík znalý problematiky): posedlá osoba mluví jazyky, které před tímto postižením prokazatelně neovládala a říká exorcistovi detaily z jeho života, které zná jen on sám. Zde posedlý Indián promluví na kněze nejenže česky, ale přímo hanáckým nářečím, a připomene mu jeho hřích z období pubertálního mládí. Ale opakuji, toto je jen návnada ke zvýšení atraktivity knihy, vnímavý čtenář najde její skutečné hodnoty ve zcela jiných dimenzích.

3 15.08.2022

Duchovní hodnotu této knihy dle mého názoru značně snižuje to, že autor zde smíchává kritiku lidských povah s kritikou lidských profesí. Přece něco jiného je kritizovat např. hamižnost, sobectví, pýchu a něco jiného nacházet jen samá negativa v řemeslech, medicíně, vědě, matematice, hudbě, právu apod.. Vždyť když se nad tím zamyslím - Jan Amos Komenský přece musel psát tuto knihu na papír, který vytvořil papírník, u stolu, který udělal truhlář, v domě, který postavil zedník, jíst u toho chléb, který upekl pekař a podobně. Copak lidé, kteří toto vše po sobě zanechali v té podobě, aby pan Komenský byv takto vybaven mohl napsat Labyrint, se zabývali "kvaltováním všelikým hovadům více nežli lidem prospívajícím"?

7 08.08.2022

Výborné. Dovoluji si zde tři poznámky, z nichž třetí se sice netýká Fimfára, ale pana Jana Wericha ano a jaksi mne napadá, že bych ji tu měl uvést, když popisuji prvé dvě:
1. Pohádka "O třech hrbáčích z Damašku" se odehrává za doby panování kalifa přemoudrého Wattika Billaha. Dobovým cenzorům uteklo (a asi i mnohým čtenářům), že se jedná o vtipné zkomolení jména jednoho z nejnenáviděnějších dobových komunistických politiků Vasila Bilaka.
2. To, že námět pohádky "Královna Koloběžka první" je převzatý námět z pohádky "Chytrá horákyně" Boženy Němcové je jasné každému. Ale asi málokdo ví, že námět pohádky "Tři sestry a jeden prsten" rovněž není originální od Jana Wericha. Jedná se o dost přesné (nicméně osobitě werichovské) prozaické převyprávění básně barokního českého lidového spisovatele Jiřího Volného (1676-1745) "O třech ženách schytralých". Originální text si můžeme přečíst v knize "České baroko" od Josefa Kalisty, která vyšla v roce 1941 v edici "Evropský literární klub". Pod číslem 64 ji tam najdeme na straně 121.
3. Jeden můj známý mi dal k přečtení dopis, jehož obsah si již nepamatuji, který Jan Werich rozeslal několika stům svých známých ku příležitosti snad jeho životního jubilea. Bylo to v době, kdy se v souvislosti s jeho prezentací při podpisu anticharty konečně začal objevovat a režim mu občas i něco toleroval, takže se mu dotyčný dopis v nákladu několika set výtisků podařilo i v nějaké tiskárně vytisknout. Ten dopis tak, jak byl vytištěn neměl vlastně žádný smysl a dobový cenzor si asi jen řekl, starý pán si blbne, ale on teď může, tak mu to vydáme, nic se nestane, národ bude mít pocit, že je to tu volnější atd. Stěžejní je, že v tom dopise byla věta asi takto:
"Ve svém životě jsem se měl opakovaně možnost přesvědčit, že všechna prohlášení jsou vlastně prohlášení".
Takto byla ta věta tištěná. Jan Werich ale v posledním slově (v tom druhém prohlášení z uvedené věty) škrtl čtvrté a páté písmeno a místo nich napsal nad toto slovo ona písmena opačně. Takto pozměněný potom ten dopis rozeslal.

Zkuste si takto opravit to sami a hře se slovíčky pana Wericha se budete určitě obdivovat jako já, jistě i díky Wattiku Billahovi.

20 08.08.2022

Tuto knihu jsem četl již dávno a podruhé ji již číst nebudu. Je napsaná opravdu skvěle. Ale o čem? Natlačit několik dnů do snad pětiset stran textu z nichž jako společný jmenovatel z každého řádku, ať se již zde pojednává o čemkoliv, vystupují výčitky svědomí vraha, byť v různých fázích vývoje, ale stále se to jako vír stahuje k tomu jedinému - spáchal jsem zlo, jsem vrah... geniální, ale opravdu to už nemusím. Proto si dovoluji jednu hvězdu ubrat.

10 03.08.2022

Pokládám za vhodné se právě u Výrostka zmínit o zde přítomných negativních komentářích na Dostojevského a vlastně i jiné autory, jejichž díla jsou spíše psychologicko-filozoficky zaměřená, než že by zaujaly čtenáře například akčním napínavým dějem. Komentář píšu po paměti, Výrostka jsem četl před řadou let a vlastně bych mohl ty negativní komentáře zopakovat. Chaos v ději, chaos v ruských jménech (konkrétně u tohoto románu jsem si jména postav vypisoval, vím, že jedna postava byla pouze zmíněna a již dále nebyla, jiná dokonce změnila jméno - naštěstí na to překladatel upozornil), chaos v dialozích, nepřehlednost. Toto vše mi z knihy zůstalo a já si vlastně ani nepamatuji o čem to bylo, pouze dva dojmy, z nichž za ten druhý dávám knize plný počet hvězd.
Prvý dojem: Již jsem ho vlastně popsal - totální, strašlivý chaos ze všech stran, utrpení to číst.
Druhý dojem: Stránky, které se podrobně věnují Makarovi. Nejenže byl najednou veškerý chaos pryč, ale text se úplně zpřehledněl a rozzářil. Jakoby nade mnou najednou zmizely chuchvalce mlh a mraků, zjevilo se jasně modré nebe a na něm slunce. Úplně u vytržení jsem zíral, jak ze stránek na mne září z postavy Makara svatost. Po skončení těchto stránek se opět objevil zmíněný chaos a šeď nudné všednosti.
Za to, že těch jasných nádherných stránek s Makarem bylo tak málo a toho chaosu tak mnoho, jsem dal původně jen čtyři hvězdy. Ale uvědomil jsem si, že ty roky co na tu knihu občas vzpomenu, si vzpomenu právě na ten kontrast okamžiku rozzářené svatosti v zoufalé šedi chaosu toho zbytku. Kdyby těch stránek s Makarem bylo více, nezůstal by ve mně ten dojem jedné náhle rozzářené jiskry uprostřed rozbabrané nekonečné šedi. Proto jsem přidal tu pátou hvězdu.
A zde bych něco vzkázal čtenářům, kteří se kriticky (mnohdy značně kriticky) vyjadřují k podobné literatuře jako je tato. Rozhodně nemíním autory těchto negativních hodnocení nijak napadat. To, že je někdo schopen zde napsat negativní hodnocení na Dostojevského román znamená, že ten román vzal do rukou a četl, což je v současné době zkratkovitých esemesek obdivuhodná záležitost. Nicméně vážení čtenáři, kteří chcete psát, že např. s Dostojevským nejste z toho nebo onoho důvodu spokojeni, zvažte si, zda skutečně strhující děj a čtenář udržený v napětí je to hlavní, co od knih očekávat. Ono v těchto knihách bývá často něco jiného, něco podstatnějšího, a přijít na to co to je rozhodně stojí za to. Já osobně už Výrostka s největší pravděpodobností znovu číst nebudu, ale ten výsledný dojem blesku svatosti z mračna chaotické šedi...

5 31.07.2022

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

15 14.07.2022

Tento komentář se týká celé trilogie. Při čtení jsem byl dost nepříjemně překvapen povrchností a nepropracovaností postav, jakoby to psal někdo jiný než autor úžasného románu Třináctá komnata. Ale právě proto, že jsem četl Třináctou komnatu jsem si říkal - to není možné, je to přece stejný autor, musí na tom něco být než jen taková ta tuctová dobrodružná zábava aby se to dobře četlo a moc se nad tím nepřemýšlelo. A postupně ve mně vznikal dojem (i když ne moc přesvědčivý), za který dávám tři hvězdy:
Petr Kukaň z Kukaně šíří kolem sebe v době přelomu šestnáctého a sedmnáctého století s do očí bijící naivitou socialistické a komunistické názory. A vždy, když se snaží je realizovat, tak je z toho neuvěřitelné fiasko. Chápu to jako alegorii, autor tady dává najevo, že když se socialisticky a komunisticky dělá cokoliv, dopadá to špatně. Při tom to zakamufloval velmi bohatým dějem, na kterém nešetřil fantazií. (Např. variace na valdštejnské téma v posledním díle s vymyšlením důvodu proč byl Valdštejn zavražděn - to už chce opravdu dost originální spisovatelskou invenci.) Dobový cenzor musel být zaujat dějem natolik, že si průšvihů, které vyplývaly ze socialistickokomunisticky jednající hlavní postavy ani nevšiml.
Nicméně nepatří to ke knihám, ke kterým bych se chtěl vrátit.

5 12.07.2022

Vynikající. Nic bližšího psát nebudu. Podařilo se mi totiž knihu vzít a přečíst aniž bych měl o ní předem jakékoliv informace. A na základě této zkušenosti jsem přesvědčen, že kdyby mi o té knize někdo cokoliv předem řekl, bylo by to nežádoucí. Pokud jste to nečetli, nic o tomto románu nevíte, uvěříte prvému slovu mého komentáře a přečtete si to, tak mi asi dáte za pravdu.
Varování před filmem: Filmová verze je špatná, své skvělé literární předloze vyloženě ubližuje.

5 12.07.2022

Velmi zvláštní kniha, kterou autor vyvolal bouři pohoršení a sesypala se na něj vlna kritiky. Dovolil si zde totiž nevídanou věc - oproti nesčetným dílům, kde dva mladí zamilovaní lidé někdy úspěšně a jindy neúspěšně bojují proti vůli rodičů je zde hrdinkou naopak matka, která své dceři a synovi usměrňuje život tak, aby oni si vzali toho, koho chce ona. A je jí zde dáváno za pravdu. Strašné, co? Aniž by to člověk četl, tak již na základě této informace máte chuť autorovi hned nadávat. Ten nápor kritiky byl tak silný, že Jaroslav Durych jako reakci prohlásil, že přestane psát beletrii (naštěstí to neudělal). Čtěte, stojí to za to. Tři detailnější postřehy:
1. Z toho, jak je líčena dcera paní Berkové Veronika, je každému čtenáři jasné, že muž, který se s ní ožení, v ní získá velmi dobrou manželku.
2. Citát: "Pravá láska začíná až po deseti letech manželství."
3. Jednu hvězdu ubírám za to, jak autor popisuje operní představení jakoby se jednalo o mimořádně odpuzující záležitost. On svým způsobem má pravdu - líčí zde průměrné uvedení průměrné opery 19. století, které jsou vesměs psané tzv. deklamačním zpěvem, což je v té době vzniklé (a závazné) estetické pravidlo, že dlouhá slabika v textu musí být zpívána dlouhou notou a krátká krátkou. Skladatelé jsou tímto pravidlem svazování a důsledkem bývá, že ty opery si bývají podobné. Problém je v tom, že ne všechny, jsou skladatelé, kteří v tomto stylu napsali skvělé věci, což bohužel z textu Jaroslava Durycha nevyplývá. Je to prostě jedno z jeho literárních provokování, a jelikož já mám hudbu rád, tak mu z osobních důvodů tu jednu hvězdu uberu.

2 10.07.2022

Velmi cenná monografie o W. A. Mozartovi, a to zejména v našich podmínkách, kde informace o tomto hudebním géniovi máme často tendenci čerpat z více či méně beletristicky laděných prací. Kniha je na velmi bohatá na informace a originální postřehy, jen na ukázku bych vybral bych dvě záležitosti:
1. Snad tím, že autor byl Ital, netrpí tato práce často uváděným klišé o menší hodnotě a povrchnosti dobové italské hudby oproti německé. Italská hudbě se ve druhé polovině 18. století těšila velké oblibě, což u jiných národností vyvolávalo pocity žárlivosti.
2. V konfrontaci otec Leopold syn Wolfgang se autor oproti jiným pracím zastává názorů Wolfganga. Pokud posuzujeme názory otce Leopolda jako racionální a zodpovědné, zatímco názory syna Wolfganga jako víceméně spontánní nezodpovědné impulsy, zapomínáme na důležitý fakt, že W. A. Mozart byl jeden z několika největších hudebních géniů, jaké tato planeta nosila. Proto např. jeho nápad, že přeruší plánovanou cestu do Paříže a pojede místo toho z Mannheimu do Itálie se zpěvačkou Aloysií Weberovou zde není hodnocen jako nezodpovědný počin zamilovaného mladíka, ale jako vynikající plán špičkového hudebníka. A vývoj následujících událostí dává Casinimu za pravdu - Mozartova pařížská cesta byla z ekonomického hlediska fiaskem, zatímco Aloysie Weberová nastoupila na velmi dobře placené místo operní zpěvačky.

10.07.2022

Linguam latinam ex hoc libro disco. Mea opinione hic optimus librorum docentiae latinae est. Scientiam veram, non solum illusionem scientiae dat. Sed scientias non modo linguae latinae sed etiam stupiditatis ipsius meae magnae mihi praebet. Nomen „Psík“ enim non omen est. Non caniculus dulcis, sed canis lupus terribilis significat. Nonnumquam sentio me Carculcam rubram esse.

1 30.06.2022

Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."

15 30.06.2022

Dovolím si zde několik poznámek k této geniální knize. Přestože následující text zdánlivě připomíná spoiler, není tomu tak. Děj knihy je zde totiž něco zcela druhořadého, stěžejní je psychologie a vývoj jednotlivých postav. Čtěte, přemýšlejte, stojí to za to:
1. Kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal: "Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského." Tuto tezi je třeba brát velmi vážně, pronesl ji jeden z největších katolických teologů 20. století.
2. Román Bratři Karamazovi je nedokončený - autor napsal jen prvý díl. V úvodu je napsáno, že to hlavní je až ve druhém dílu, že prvý je jen jakým si jeho předstupněm. Nicméně když si to spojíme s výše uvedenou tezí kardinála Špidlíka, tak můžeme román vnímat jako ukončený, protože vůlí Boha bylo, aby zůstal v této podobě. I tak je ale vhodné vnímat některé jakoby okrajové postavy tak, že něco s nimi autor zamýšlel ve druhém díle.
3. Člověka nemůžeme posuzovat a odsuzovat podle povrchních příznaků jeho chování. Každý okamžik života je třeba chápat jako fázi vývoje. Ukazuje to např. postava Dmitrije, který zpočátku vystupuje jako povrchní poživačný flamendr, ale nakonec přijímá trest za nespáchaný zločin jako trest za svůj předchozí život a svou dobrovolnou oběť. Proto se před ním hluboce poklonil na počátku románu starec Zosima, který to vše viděl ve svém prorockém vidění. Naopak Káťa, která je zjevně sympatická inteligentní žena v závěru románu selhává. (A zde je otázka: Co se s ní mělo stát ve druhém díle? Aljošova manželka?) Grušeňka - na první pohled primitivní osoba, těžící z toho, co jí příroda nadělila a plně si to užívající, se v závěru ukáže jako charakterní žena, která stojí věrně po boku neprávem odsouzeného Dmitrije.
3. Být ateistou, byť i inteligentním a s rozhledem (Ivan) je pro takovéhoto člověka velmi nebezpečné, jelikož se tito lidé stávají snadnou kořistí ďábla, který je schopen tyto vírou nechráněné jedince velmi lehce dostat do těžkých depresí (Ivanův stav v závěru knihy).
4. Smerďakov je vtělený ďábel. Na první pohled vyvolává soucit - nechtěný, tělesně postižený, opovrhovaný, ale právě pro v sobě dýmající vztek se stal snadno přístupný tomu, aby se do něj vtělil ďábel a jednal přímo touto postavou. To, co udělal chlapci Iljušovi tím, že mu poradil co má udělat psovi Žučce - to je strašné, jak dokázal měnit dětský život v následné peklo svědomí. A jak jemně, nevtíravě a s pravou ďábelskou inteligencí přesvědčil ateistu Ivana, že právě Ivan zavraždil svého otce tím, že pouze odjel. Nic zde nepomohla opakovaná věta Aljoši: "Ivane, ty jsi ho nezabil!!!" A když mohla pravda vyjít najevo, tak prostě z příkazu ďábla jeho vtělení spáchá sebevraždu a nechává za sebou rozseté zlo.
4. Kapitola Velký inkvizitor - zvláštní je, jak je z knihy relativně nejčastěji zmiňována, čtena a citována a různě interpretována. Při tom její výklad bezprostředně jejímu autorovi Ivanovi pokládá jeho bratr Aljoša: "Ale to je nesmysl, tvůj inkvizitor prostě jen nevěří v Boha!" Přesně tak!!! Tato kapitola je pseudointelektuálním nic neříkajícím blábolem. Prostě přemýšlivého ateistu cosi z oblasti, o které se domnívá, že to je náboženství napadlo a zdánlivě to chytře zpracoval. Hlavně aby to zaujalo. Jedná se o jakousi inteligentnější analogii těch různých pseudouměleckých děl, kdy vezmete postavu světce, nebo dokonce samého boha (píšu s malým b) a vložíte mu do úst vulgární výrazy nebo ho necháte spáchat zjevně nějaký delikt (nejraději sexuální). Úspěch u konzumentů takovýchto pseudoděl je zaručen. A pokud proti tomu někdo něco má, začne se autor ohánět svobodou projevu, uměleckou koncepcí atd., způsobí se ještě větší rozruch a to je žádoucí, protože každý má přece právo a svobodu se s tím seznámit a lidé a peníze se hrnou a kšefty jsou lepší a lepší... (Dopisuji 20.7.2023: typickým současným veledílem, které je analogické kapitole Velký inkvizitor je vysoce úspěšná komerční s....a "Šifra mistra Leonarda")
5. Na mne osobně nesmírně působila kapitola se starcem Zosimou, který bezprostředně po sobě poslouchá přiblblé vtipkování starého Fjodora Karamazova aby ihned poslouchal a dával rady skutečně trpícím ženám, matce která přišla o své děti a říká jí: "Ty plač, Tvým údělem je plakat."
6. Román údajně vznikl jako reakce na autorův pobyt ve vězení, kde byl vězněn otcovrah. Teprve později se přišlo na to, že tento člověk byl nevinný.
7. Jeden osobní názor. Autor dal odpuzující postavě Fjodora Karamazova své vlastní křestní jméno pravděpodobně proto, aby se jiným křestním jménem nedotkl jakéhokoliv člověka, který by toto jiné křestní jméno nesl.

18 29.06.2022

Dopisuji 28.9.2024: Ponechávám komentář z 27.6.2022 beze změny, ale tímto upravuji mé níže uvedené tvrzení, že V. P. je autorem jen jedné knihy, a to "Milenci a vrazi". Kniha s mimořádně nevhodným názvem "Profesionální žena" je hodně nad úrovní ostatních Páralových knih, i když hodnoty knihy "Milenci a vrazi" nedosahuje. Můj komentář na knihu "Profesionální žena" viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/cerna-pentalogie-profesionalni-zena-398111)

Zcela souhlasím s názorem helena8303, že Vladimír Páral je autorem jediné knihy, a to knihy Milenci a vrazi. Pokládám to za jeden z vrcholů české poválečné literatury. Mimo již zde mnohokrát komentovaný princip zmodrání červených, který se v dějinách stále opakuje (v žádné jiné knize jsem se s tím nesetkal, s největší pravděpodobností zde autor zpracoval sám svůj fantastický postřeh), bych rád upozornil na něco, co pravděpodobně čtenářům může uniknout, a sice, že do knihy je nenápadně zakomponován novozákonní příběh, včetně analogie postav:
Julda Serafin - svatý Jan Křtitel
Alex Serafin - ďábel
Madda - svatá Maří Magdalena
Iša - Ježíš
Starý Teo - Bůh Otec.
V závěru je dokonce i ukřižování. Ale jak autor sám dále píše, nikdo si toho nevšiml, protože všichni byli zaujati následujícím sportovním utkáním.

Na úvod druhého vydání z 90. let autor dopsal větu, že na druhém vydání nemá potřebu měnit ani jedno slovo. Geniální.

Uvedu jednu myšlenku, která mne napadla. (Nevnucuji ji, ale myslím, že za zveřejnění stojí.) Autor v r. 1973 vydal knihu Mladý muž a bílá velryba. Vytvořil zde postavu mladého člověka, který byl sympatický, nemusel vadit ani čtenářům, ani režimu. Tohoto člověka nechal v závěru románu tragicky zemřít. Pro mne to je vzkaz: "Tuto postavu chce režim, má ji mít. Tím, že ji nechávám zemřít Vám čtenáři vzkazuji, že s ní nesouhlasím. Opravdu nesouhlasím s tím, jak budu od nynějška psát. Z něčeho ale žít musím a psát umím. Bude se Vám to líbit a režimu to nebude vadit."

Osobně zůstávám u knihy Milenci a vrazi.

Závěrem něco ke zfilmování. I když film nedosahuje kvality knihy, tak svým úplným závěrem (který je pouze ve filmu) román krásně a vhodně doplnil. Z vězení propuštěný vrah Roman Gráf jde po odpykání trestu pracovat do sociálního ústavu pomáhat postiženým. Vůbec bych se nedivil, kdyby toto rozjasnění jiskřičkou naděje vyšlo přímo z hlavy autora knihy, který byl v době natáčení filmu o několik desítek let starší.

4 27.06.2022