Legens komentáře u knih
V této knize se autorovi povedlo něco neuvěřitelného. Kdykoliv se tam objeví a promluví Ježíš Kristus, tak se ta kniha jakoby rozzáří. Nemáte stejný dojem?
Zvláštní je, že nejslavnější citát z Knoflíkové války je z filmu, v knize není - je ta věta (necituji asi přesně):
"Kdybych to byl věděl, tak bych tam nechodil."
Tato věta bohužel zlikvidovala vůbec nejlepší větu z Knoflíkové války, totiž tu úplně poslední z knihy, ta sice ve filmu je také, ale je tam tak skrytá, že ji snadno přehlédneme. Říká ji jeden ze členů lovernské armády, která je zrovna těžce zdevastována mohutným kolektivním rodičovským výpraskem (opět necituji asi přesně, jen po paměti):
"A nejhorší je na tom to, že až my vyrosteme, budeme stejně pitomí jak jsou oni teď."
Řekl bych, že pro návod k běžnému životu je to jedna z nejužitečnějších knih nejen antické literatury, ale veškeré literatury vůbec. Velmi moudře a s vtipem popírá údajné nevýhody pokročilého věku. Čtěte, stojí to za to.
Jeden postřeh, se kterým nemusí každý souhlasit, ale uvedu ho. Verše z vyhnanství jsou dílem člověka v depresi, který se postupně velmi těžko smiřuje se svým osudem a stále doufá, že se bude moci vrátit zpět. Otázkou je, zda se básník z těchto depresí se dostal a našel si nové naplnění života. Osobně se domnívám že ano, a usuzuji tak z jeho básní. Většina z nich je psána v elegickém distichu, což bylo pokládáno za méně dokonalé verše, než čisté hexametry. V čistých hexametrech ("hrdinský verš") vlastně napsal jen Proměny, předtím a potom již stále jen elegická disticha ale... úplně poslední báseň "Pojednání o lovu ryb" je psána - světe div se - v čistých hexametrech. Není tam stopa po depresivním ladění, básník se zjevně se díval na život kolem sebe a popisu lidské práce věnoval nejdokonalejší způsob veršů. I když se dochoval jen zlomek, který popisuje pud sebezáchovy zvířat, beru to, že tuto báseň napsal v čistých hexametrech jako důkaz toho, že se z depresí dostal a novou náplň svého života nakonec v Tomidě našel.
Karel Havlíček měl ideje, kterým obětoval svůj život, naprostá většina jeho literárních prací jsou četné novinářské články a politické komentáře. Jeho vize se ukázaly hrůzně pravdivé - budeme-li mít samostatnost, tak nemáme šanci se udržet, schlamstne nás buďto Německo nebo Rusko. Naději viděl pouze v Rakousku (důležité pro nás - Evropská unie), které si ovšem představoval jinak uspořádané, v čemž se nesmírně zklamal. Jeho konec života musel být velmi smutný. Jakoby to předznamenal v jednom ze svých čtyřverší, které napsal jistě na základě své opakované trpké zkušenosti a pocitů zmařené práce. Je z páté kapitoly básně Křest svatého Vladimíra:
Ale svět je pořád stejný,
lidé ho nezmění:
plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.
Uživatel Serja zde napsal dobrý komentář: "Povinná četba v poslanecké sněmovně." Trochu bych jeho tezi upravil: nikoliv povinná, ale velmi chtěná.
Hvězdy dávám za to, že kniha je velmi dobrá, jednu ubírám proto, že popisuje svinstvo.
Ale pozor, ať nekřivdím autorovi. Tuto knihu nepsal proto, aby čtenáři umožnil vyhrát každý slovní spor i když nemá pravdu, ale aby odhalil tyto metody právě proti těm lidem, kteří je používají. Bohužel tím docílil opaku - poskytl lotrům návod jak to dělat. Problém je totiž v tom, že jednodušší lidé si tuto a podobné knihy nepřečtou, a i kdyby je začali číst, tak jim nerozumí a po několika odstavcích je odloží. Většinou nejsou schopni pochopit, že takováto svinstva vůbec existují. Pochopitelně pomocí těchto odporných metod je s nimi snadno manipulováno a oni tomu rádi a ochotně podléhají s pocitem, že dotyčný vítěz řečnického souboje má naprostou pravdu. Náš jistý velmi dobře známý politik v obou předvolebních kampaních zde popsané způsoby argumentace používal naprosto nemilosrdně hnusným způsobem a takto zneužívaje prostotu lidí (jak sám dříve řekl - v této společnosti je třetina debilů) jsa si vědom, že tito lidé mají hlasy, které ho zvolí, se jim přesně zde popsanými argumenty podbízel, podvedl je tím a volby vyhrál. Slušnému protikandidátovi podobného syčáka nezbude nic jiného, než tento způsob argumentace rovněž používat. Holt pravda a láska zatím za tou lží a nenávistí stále nějak pokulhávají.
Toto dopisuji po prezidentských volbách r. 2023: Vítězný kandidát byl krásným (a pro mne překvapujícím) příkladem, že těchto metod se dá i využívat, ne pouze zneužívat. On je znal, a z toho, co jsem viděl (všechny předvolební debaty jsem neviděl) jsem ocenil to, že použil tyto způsoby diskuze jen tam, kde na něho bylo takto zaútočeno. A dělal to excelentně a velmi úspěšně.
Jeden detail a myšlenku k této skvělé básni, kde se kombinuje humor s tragikou a sarkasmem:
Prvý verš básně (Sviť měsíčku polehoučku) není původní Havlíčkův. Je převzat od nyní téměř zapomenutého českého básníka Josefa Jaroslava Kaliny (1816-1847) z jeho balady "Hadrnice". Celé čtyřverší je tam takto:
Svěť, měsíčku, polehoučku,
Svěť mi po dráze,
Zjitra mi slunéčko bude svítit
Z rána ku Praze.
Básník Kalina byl ve své době dost známý, zemřel mladý, podobně jako Karel Havlíček na tuberkulózu. Jeho pohřeb na olšanských hřbitovech byl velmi honosný. Když si čtu jeho básně, mám pocit, že jeho dílo patří spíše do dekadence 90. let 19. století než do jeho prvé poloviny. Živé recitaci těchto básní brání básníkovy četné neologismy, které nejsou vždy srozumitelné.
Nicméně vrátím s k Tyrolským elegiím. V době jejich vzniku (1852) byl Josef Jaroslav Kalina ještě dost známým. Dle mého názoru se tudíž jedná o citaci, nikoliv plagiát. Zde uvedený názor je jistě trochu přitažený za vlasy, ale uvedu ho. Když se podíváte na závěr Tyrolských elegií, je jakoby nedokončený, nezdá se Vám? Jen trochu sečtělým dobovým čtenářům se při přečtení prvého verše musel Kalinův text vybavit. (Kromě prvého jsou všechna čtyřverší Tyrolských elegií psána ve stejném rytmu jako uvedené čtyřverší Kalinovo.) Nebylo pro ně problémem si doplnit toto Kalinovo čtyřverší jako závěr Tyrolských elegií. Báseň tím získá méně chmurný charakter s poukázáním na naději návratu do Čech. Pro Havlíčkovy přátele to mohla být taková trochu vtipná nápověda, že přece je zde trocha optimismu. Plné vypsání toho verše by totiž už mohlo opravdu být cítit plagiátem. Ale s takovouto hádankou určitě ne.
Takže zkuste si dopsat za Tyrolské elegie uvedené Kalinovo čtyřverší na závěr (Jenom tam místo Kalinova Svěť napište Havlíčkovo Sviť.) Celé si to přečtěte nahlas. Nezdá se Vám, že báseň se tím stává dokonalou?
Autor zažil na vlastní kůži druhou světovou válku a do časopisu Stars and Stripes dodával kreslené vtipy, které bezprostředně humornou formou ilustrovaly frontový život. Soubor těchto vtipů vydal i knižně, a jelikož spoustu těch vtipů lze pochopit pouze tehdy, když známe okolnosti za jakých byly nakresleny, přidal k nim vysvětlující rozsáhlý text. Bez tohoto textu by spoustu těch vtipů člověk, který nezažil frontové boje, vůbec nepochopil. Obojí dohromady (vtipy i ten text) pokládám za asi nejlepší komplexní soubor informací o běžném životě frontového vojáka. Jak je psáno v předmluvě - když se nad těmi vtipy jen trochu zamyslíme, přestaneme se jim smát. Jen okrajově uvádím, že roky vydání českého překladu jsou typické: 1947 a 1991. Je to jedna z knih, které doporučuji si sehnat a mít ji v knihovně (na internetovém antikvariátě je toho plno). Když mám pocit, že moje problémy mi poněkud přerůstají přes hlavu, vezmu si tu knihu a říkám si neblbni, je ti dobře, že nejsi odborníkem na zvuky přilétajících dělostřeleckých granátů (vtip, kdy Willy si bezmyšlenkovitě rozepíná a zapíná zip, Joe se tiskne co nejvíce k zemi a u toho text: "Všiml sis Joe jak ta zdrhovadla legračně bzučej?").
Psáno částečně podle skutečného příběhu. Pokud před přečtením navštívíte Korsiku, projdete se v makchii a seznámíte se trochu s historií a atmosférou té země (mimochodem dobře ji vystihuje francouzský film Korsický případ, byť to zde je úspěšný pokus udělat z dosti vážné záležitosti dobrou komedii), nezbude Vám nic jiného, než dát pět hvězd.
Tato kniha je absolutně geniální svým závěrem. Když se o ní bavím s někým kdo ji četl a zmíním se o závěru, stává se, že diskuze končí intenzivním oboustranným chechotem. Kdo neznáte, čtěte.
Vynikající kniha pro milovníky historie, zejména období baroka. Z detailnějších záležitostí, které mne zaujaly vybírám aspoň něco:
1. Kapitola "Krásné umění válečné" líčí velmi přesvědčivě dobový vojenský život. Byl jsem zde seznámen s grafikem, kterého jsem neznal a který je téměř jakoby "fotografem" tehdejšího běžného vojenského života - Georg Philipp Rugendas starší.
2. Jednou z nejkrásnějších barokních sochařských památek u nás je náhrobek Václava Vladislava z Mitrovic od sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa v kostele sv. Jakuba ve Starém městě v Praze. Díky této knize jsem se dověděl o koho vlastně se jedná a jak významným člověkem Václav Vladislav z Mitrovic ve své době byl.
3. V knize je zpracována i jakási posmrtná "legenda" stran Eugena Savojského. Byla to osobnost natolik výrazná, že se jí chopili politici všech možných režimů a z různou mírou odvahy či drzosti s na ni odvolávali. Je tomu věnována dobrá čtvrtina knihy.¨
4. Perfektní vysvětlení proč a kdy musel zemřít Dumasův d´Artagnan ze Tří mušketýrů. Viz můj komentář k této knize.
5. Kapitola "Cesty šlechetného rytíře" je věnována písni "Prinz Eugen der edle Ritter", a to včetně jejích různých textových obměn, např. té komunistické "Vstanou noví bojovníci", hrdinsky pěné ve stejnojmenném propagandistickém filmu. Bezvadné jsou parodie na ni, zde rovněž uvedené, nemají chybu, cituji:
"Princ Evžen, šlechetný rytíř,
Císaři chce vybojovat
Město, pevnost Bělehrad...
Trumpetýr má cíl svůj blíže
Dávno už se vykrad´ tiše:
S markytánkou milovat."
Krásná durychovská reminiscence (blíže viz můj komentář k Jaroslavu Durychovi jako autorovi, je přímo pod heslem Jaroslav Durych) mezi Andělkou z Bloudění (17. století) a zdejší hrdinkou Bětuškou (z autorovy současnosti - 20. století). Andělka v Bloudění symbolizuje strážného anděla, který dovede Jiřího ke spáse. Bětuška dělá něco podobného. Sice v mírové době (o to to má lehčí než Andělka), zato místo jednoho muže u Andělky zde usměrní životní zaměření čtyřem mladým mužům. (O to to má Bětuška těžší.)
Tato kniha je jednou z těch, které ukazují jakou měl Jaroslav Durych nesmírnou úctu k ženám, na nichž si asi nejvíce cenil jejich obětavosti.
Níže jsem dal palec nahoru Ivetě Černé, přestože není z knihy nijak nadšena. Perfektní je, že to dočetla. Její reakce na Durychovy knihy je typická - nebyla zaujata. Chce to jen jediné - uvědomit si, že při čtení těchto knih máme celý koncert pocitů, které jsou analogické pocitům, které prožívají popisované postavy. (Všimněte si, kolik ve své reakci Iveta Černá popisuje pocitů.) Čili u Jaroslava Durycha nejde o zaujetí tím, jak jsou tyto pocity líčeny, ale o vlastní prožívání těchto pocitů. (Pochopitelně, že když se člověk nudí nebo je zmaten, má tendenci s knihou praštit - ale i to je jiný pocit, než zaujetí - to už k Jaroslavu Durychovi patří, je to způsob jeho ironického laškování se čtenářem. A ironii u tohoto autora najdeme velmi často.)
Pro tyto skvělé povídky platí vlastně totéž, co pro celé literární dílo tohoto vynikajícího spisovatele. Jeho prapředek byl významným aktérem v odsuzování salemských "čarodějnic a čarodějů" k smrti. Tito lidé byli pochopitelně zcela nevinni. Spisovatel tuto rodovou zátěž v sobě nesl jako jakýsi skrytý pocit viny, tento dost trýznivý psychický stav dokázal ve svém díle přetvořit v něco úžasného. Jeho celé dílo směsí empatie, smířlivosti, tolerance. Každý řádek, který po sobě autor zanechal, má nesmírnou hloubku. Ve svém vlastním životě neměl možnost tyto pocity dovršit, zemřel v depresích z existence americké občanské války. Člověk si při četbě jeho knih uvědomuje jeden známý, ale ne příliš zdůrazňovaný fakt - morálka a duchovní růst neroste s lidskými generacemi. Každá generace a každý člověk individuálně musejí morálně a duchovně uzrát zcela od základů sami.
Úžasná kniha o umění, svědomí, zbožnosti, náboženské toleranci a o skutečně pravém ekumenismu. Uvedu dva drobné detaily (opravdu jen detaily, psychologická hloubka románu má podstatně širší záběr):
1. Bezradná zoufalá nekatolička jde do katolické zpovědnice.
2. Manželům, z nichž jeden je silně věřící katolík, a jejichž manželství je poznamenáno spáchaným zločinem, ukazuje doporučený směr života laický nekatolík, při jehož řeči máme pocit, že před námi stojí starozákonní prorok, jakoby mluvící přímo hlasem Boha. Neuvěřitelné.
(Píši zde "nekatolík, nekatolička", jelikož nevím přesně jaký druh nekatolického křesťanství oba vyznávají.)
Pokud hledáte knihu poctivou, hlubokou a prožitou, čtěte, je to pro Vás. Zejména pokud jste věřící křesťané jakéhokoliv vyznání.
Vynikající kniha a pravděpodobně velmi pravdivá. Autor byl totiž sám lékařem, nepochybně zde popisuje své vlastní pocity. Například ten červ v mozku po ne zcela zdařeném zákroku... dejte pokoj. Když o tom tak uvažuji, tak bych tuto knihu dal jako povinnou k přečtení každému mladému člověku, který chce jít studovat medicínu.
Podle mého názoru vrcholná autorova kniha. Blíže nic neprozradím, čtěte. Jen jedno zcela nespoilerové upozornění: Kniha v prvé polovině zdánlivě ztrácí spád, to je ale záměr, který čtenář pochopí a ocení v závěru. V knize sedí každé slovo.
U této knihy si dovolím zveřejnit jednu velkou výtku překladatelům do češtiny, a sice, že naprosto nemilosrdně nepřekládají originální názvy knih. Je to u našich překladatelů automaticky zavedený a dost příšerný folklór. U této Dahlovy knihy to bije do očí přímo extrémně: Jak mohl někdo tak úžasnou knihu s plně výstižným a troufnu si i napsat geniálním původním názvem "Sometime Never" vydat v češtině pod tak idiotským titulem "Hon na lišku"!!??!!
Kniha mi byla doporučena, jak prý je skvělá. No teda! Hlavní protagonista je posílán od jedné hejble ke druhé hejbli a když má přijít konečně vrchol, nedostaví se nic. Jinak pokud se chcete dovědět proč na sebe Bůh přijal tělo a stal se člověkem, tak si přečtěte křesťanský katechismus a nenechejte si nalít do hlavy blábolivé nesmysly, které jsou zde prezentovány jako objevená geniální fakta, a to jen proto, aby se to dobře prodávalo.