Legens komentáře u knih

Klobouk dolů, že autor ve věku 22 let napsal k takovýto román. Popisuje nepochybně svoje vlastní zkušenosti s obdobím života od posledního ročníku gymnázia až do prvých let studia na vysoké škole. Začíná to typickými předmaturitními problémy (beletristicky opakovaně zpracovávanými, zde snad trochu vážněji). Následně divočejší užívání prvých měsíců samostatného života a pocitu svobody během studia na vysoké škole v oboru, který hlavního hrdinu baví. Postupně přijdou dosti závažné potíže, které mají i tragické následky jak na těch, kterých se to bezprostředně týká, tak na lidi v okolí. Toto ale aspoň některým mladým lidem mění jejich dosavadní hodnoty, zakládá jakési nové kořeny, z nichž se odrážejí do následného života. Jak, to již autor nepíše - je mu teprve 22 let a sám tom pro sebe do budoucna nemůže odhadovat. Každopádně je jasné, že hlavní postava na začátku a na konci knihy má diametrálně odlišné vlastnosti a odlišný žebříček hodnot. Doporučuji.

27.04.2022

Tři Durychovy literární perly. Jen některé dojmy a doplnění:
1. Povídka Kurýr vychází z představy, že Valdštejn skutečně císaře zradil a proto byl zavražděn. Z historického hlediska je to velmi nepravděpodobné - viz příslušná literatura. Byl nemocný, velmi bohatý a bez mužského potomka. Nejsnadnější způsob, jak přijít k jeho majetku bylo prohlásit ho za zrádce a zbavit života dříve než umře přirozenou smrtí. Již v komentáři k Bloudění jsem napsal, že můžeme a nemusíme přijmout představu, že kurýr je totožný s Kajetánem.
2. Budějovická louka je typicky durychovská - málo srozumitelná, spíše musíme vystihnout její atmosféru než hledat logiku. Skupině šlechticů z Valdštejnova okruhu, kteří již jsou zatčeni a souzeni a s velkou pravděpodobností budou i odsouzeni, je ponechána zdánlivá volnost, přiměřená jejich šlechtickému stavu. Jednoznačně ale cítíme za tímto zdáním volnosti strach z jistoty krutého osudu. Za těchto okolností se k nim přidá zvláštní osoba neurčitého vzhledu a pohlaví, pro kterou v té době neměl nikdo nic více než pohrdání. U těchto lidí ale tato osoba triumfuje - ona totiž ví, že na rozdíl od nich bude žít.
3. Valdice: Vynikající povídka s prvky hororu kde sedí každé slovo. Nepíši další komentář, čtěte. Jedno upozornění: Pokud jste ve Valdštejnově aleji mezi Jičínem a Valdicemi nebyli, tak dokud se tam po přečtení této povídky nedostanete, celý život Vás bude provázet puzení se tam podívat.

4 26.04.2022

Rozsáhlou povídku "V soumraku bohů" bych doporučil všem milovníkům literatury inspirované raným středověkem s prvky fantasy. Zde narazí na něco podobného, ale na podstatně vyšší úrovni. Jedná se o strhující velmi dobrodružný příběh dvou až tří generací, inspirovaný islandskými ságami.

26.04.2022

Vynikající kniha, jsem v pokušení souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že je to od Thomase Manna to nejlepší. (Osobně mám totiž raději Doktora Fausta, ale asi to není kvalitou románu, ale tím, že je to tam o hudbě.) Jako u každé hodnotné literatury je žádoucí omezit komentář, aby si čtenář mohl dělat názory sám. Nicméně jednu svou myšlenku uvedu (Opravdu mne napadla, nekontroluji, zda to už někdy někdo jinde napsal, pokud ano, tak se omlouvám.)
Settembrini a Naphta jsou symbolické postavy. Odmyslete si ten omílaný výklad postkomunisticky promytých mozků (mimo jiné je i na Wikipedii), že ten prvý je humanista a demokrat a ten druhý cynický jezuita a fašistický demagog. (Slovo "jezuita" je jako obvykle uvedeno s automaticky pejorativním významem. Mně konkrétně je Naphtova filosofie sympatičtější - pokládám ji pro vážně nemocného člověka oproti tvrzením Settembriniho za podstatně výhodnější.) Ve skutečnosti oba představují extrémní názory, kterým je velmi žádoucí nepodléhat, jejich prosazování vždy vedlo k průšvihům. Thomas Mann na nesmyslnost lpění na takovýchto extrémních názorech krásně poukazuje - při posledním setkání Settembriniho a Naphty oba tím, co udělají totálně popřou to, co celý život hlásali. Settembriniho sice pochopíme, ale když se nad tím zamyslíme, zjistíme s překvapením, že se vlastně jedná o analogii Naphtova šokujícího činu.
Čtěte, stojí to za to.

7 25.04.2022

Pokusím se zde upozornit na jednu záležitost, která ve mně zrála během opakovaného čtení této skvělé knihy, vrcholného románu světové literatury, záležitost o jejíž pravdivosti jsem přesvědčený čím dál tím více. A úplně nejvíce v současnosti.
Ďábel je zlo. Zde je prezentován jako dobro, to ale je alegorie. Tím, že autor ho označil jako ďábla, dal jednoznačně najevo, že se jedná o zlo. To že se zde zlo zdánlivě trestá a odměňuje dobro, je pouze kamufláž. Ve skutečnosti si ďábel s každým udělá naprosto co chce. Všimněte si, že jeho potrestání lidiček za jejich prohřešky (kdo z nás je nemá?) je mnohdy neuvěřitelně kruté - např. to, co udělal ze zbytku života bufetáři Šťávinovi je opravdu strašné. A nedejme se mýlit tím, že Mistra i Markétku odměňuje. On si s nimi pouze hraje jako kočka s myší (stejně jak to dělal Stalin s Michailem Bulgakovem). On je zabije a oni mu za to ještě poděkují. Alegorie je zde hodně skrytá, a když si ji uvědomíme, tak pěkně děsivá. Mistr v závěru knihy se dokonce ptá ďábla, zda má jít za Bohem! Ďábel mu řekne, že pro něj připravil něco lepšího a on ho poslechne! Skutečně si myslíte, že mu poskytne klid? Vždyť je to lhář! Klid bez Boha (s velkým B)? A bůh (s malým b) ďáblovi dokonce jakoby jeho jednání doporučuje! Nepřipomíná Vám to situace ve všech těch odporných ruských režimech? Nepřipomíná Vám to ty nepochopitelné davové adorace těch jejich bestiálních vládců, to obdivné vzpomínání na masového vraha Stalina a jemu podobné, kteří se chovali a chovají jako by byli bohem i ďáblem zároveň?

25 24.04.2022

Franz Werfel stále váhal a odkládal, zda se nemá dát pokřtít. Nakonec to neudělal, protože prohlásil, že v tak strašných chvílích (zemřel v r. 1945) nemůže svůj národ opustit. Jednak toto tvrzení, a jednak to, že napsal tuto nádhernou knihu Píseň o Bernadettě, jsou pro mne důkazy, že u něj došlo ke křtu touhy. (Kdo nevíte, co je to křest touhy, najdete to na Wikipedii.)

9 20.04.2022

Tento příspěvek se týká všech ransomovek, které ilustroval Kamil Lhoták. V mém dětství byly ransomovky velmi populární a nesehnatelné. To už nyní neplatí - sehnal jsem si přes antikvariáty všechny "lhotákovské" i některé jiné. Zvláštní je ale, že se do těch "nelhotákovských" nějak nemohu začíst. Prostě mám dojem, že ten Lhoták je s Ransomem natolik srostlý, že bez něj to není ono.
Jinak dle mého názoru pro dětskou dobrodružnou literaturu je to naprostá špička. Co zde velmi cením (srovnávám naším Jaroslavem Foglarem):
1. Je tam více generací.
2. Jsou tam i děvčata, a to velmi akční a různých povah.
3. Perfektní zaintegrovanost dospělých. Prostě k dětem patří rodiče. Přestože jsou tam velmi dobrodružné scény, ochranná ruka dospělých je zde patrná, děti mají správnou míru dobrodružné volnosti a dospělí se jejich dobrodružství s tak akorát přiměřenou aktivitou účastní.
4. Dětská fantazie nemá chybu. Představa mořské pustiny u přiměřeně velkého jezera jehož pláže jsou pokryty turisty je vyřešena tím, že turisté jsou tuleni. Není to skvělé?

22 19.04.2022

Náročná, skvělá kniha se spoustou originálních myšlenek. Píši zde s pocitem, že když rozvedu jednu, ošidím tu, kterou jsem neuvedl. Nicméně není možno zde psát dizertační práce, takže skutečně jen několik dílčích poznámek k usnadnění a vysvětlení:
1. Důležitou podmínkou toho, aby si čtenář tuto knihu oblíbil je láska k hudbě, a asi vůbec nejvíc k Beethovenovi. Pokud nemáte rádi hudbu (myslím tu, které se dost nešťastně říká "vážná hudba"), budete zde mít velké potíže.
2. Do Karlachova překladu jsem jen nahlédl a zůstal jsem u Eisnerova, Karlachův překlad nemohu hodnotit. U Eisnera jsem totiž ocenil kapitolu, kde jsou popisovány dojmy z Beethovenovy hudby, konkrétně poslední klavírní sonáty op. 111. Tam totiž je dáván melodii druhé věty (Arieta) pomyslný text. Thomas Mann zde výslovností textu dodržuje rytmus Beethovenovy hudby, což v překladu Pavel Eisner respektuje (a pokud si vzpomínám tak Hanuš Karlach ne). Textem " luh i háj" skutečně můžeme podložit Beethovenovu melodii - rytmus hudby i slov je zde totožný. V autorově knize "Jak jsem psal Doktora Fausta" Thomas Mann uvádí slovo Wiesengrund - což má stejný rytmus, a toto slovo je v německém originále zde uvedeno. Jedná se o nepřímé poděkování hlavnímu Mannovu hudebnímu poradci při psaní této knihy, který se takto jmenoval.
3. Závěrečný dovětek, jakési P.S. o tom, že dvanáctitónová soustava je ve skutečnosti principem skladby Arnolda Schönberga, byl autor nucen dopsat právě z popudu Arnolda Schönberga, jinak by byl obviněn z plagiátorství. Hlavně kvůli tomu napsal Thomas Mann knihu "Jak jsem psal Doktora Fausta", kde tuto záležitost uvádí a okolnosti vysvětluje. Zde bych dodal, že tomu kdo slyšel dodekafonickou Schönbergovu hudbu by mělo být jasné, že Thomas Mann popisuje oněch dvanáct tónu chromatické stupnice jako čistě literární princip, který nemá s Schönbergovou dodekafonií nic společného. Neexistující hudba Adriana Leverkühna je líčena tak, že kdyby skutečně zněla, tak bude znít zcela jinak, než dodekafonické Schönbergovy skladby.
4. Pro reprodukční umění (hudba a herectví) podává kniha velmi důležitý pokyn - i ty nejsložitější hudební pasáže nebo dramatické texty je třeba interpretovat tak, že v reprodukovaném díle vyzdvihujeme prvky primitivismu. Čili i nejkomplikovanější Bachovu fugu hrát s podobným pocitem, jako kdybychom si zpívali tu nejjednodušší lidovou písničku. Skutečným interpretačním talentům je toto dáno, vůbec o tom nepřemýšlejí. Pro přemýšlivé hledače způsobu interpretace tento nedostatek primitivismu (Thomas Mann: "Nebylo jí dáno v oblasti primitivní...") může být hlavním důvodem jejich neúspěchu. Pro mnohé to může být dosti šokující informace, když se nad ní zamyslíme, tak s překvapením zjistíme, že vysoce pravdivá.
5. Z duchovního hlediska přináší tato kniha nesmírně optimistickou myšlenku: Kdo miluje, nedostane se do pekla, protože ďábel lásku nesnáší. Během celé knihy je Adrian Leverkühn líčen jako vysoce inteligentní člověk, který žije v oparu nadřazenosti, zaujat hlavně sám sebou a svým dílem. Ďábel si ho získá hlavně tím, že mu pomůže v jeho umělecké tvorbě rozřešit otázku rozpornosti mezi citovou a racionální složkou díla (co je emocionální bývá často primitivní a plytké, co je racionální postrádá emoce). Má ale podmínku, jeho "klient" nesmí milovat. Kdo pozorně knihu četl až do místa, kdy Adrian s ďáblem hovoří, tak ví, že s touto podmínkou nebude problém. Najednou se ale objeví postava chlapce Nepomuka (Echo) - nepochybně symbolická - evokuje malého dětského Ježíše - kterého si Adrian skutečně zamiluje. Více nebudu prozrazovat, snad jen to, že v málokteré knize je možno najít tak fascinující vyvrcholení, jako když krátce před závěrem knihy po ďáblovi Adrian doslova zařve.
6. Ve vydání překladu Pavla Eisnera z r. 1961 je v kapitole věnované hudebním přednáškám Wendella Kretzschmara vynechána důležitá stať Beethoven a fuga. Proto pokládám za lepší prvé české vydání z r. 1948, kde tato stať je.
7. Přestože se v knize pojednává hodně o hudbě, tak stěžejním tématem knihy není hudba, ale pýcha s pocitem nadřazenosti a opovrhování okolím. Tyto vlastnosti dovedly Německo v letech 1933 až 1945 tam, kam ho dovedly. Adrian Leverkühn je vlastně symbolem Německa. On žil pouze rozvíjením svého talentovaného ega, to ho dovedlo až do smlouvy s ďáblem. Ale nakonec si své omyly po poznání lásky uvědomil a ďábla odmítl, za což se mu ďábel pomstil tak, že od tohoto okamžiku až do ukončení smlouvy ho nechává ochrnutého na těle i na duchu. Opravdu v tom vidím symbol pro Německo, které svou "smlouvou s ďáblem" se dostalo tam, kam se v r. 1945 dostalo. A závěr Leverkühnova života symbolizuje, že přechod do normálního stavu bude bolet. Jelikož Thomas Mann zjevně rád (a dobře) psal o hudbě, tak si ochotně pro příklad pýchy vzal člověka, který je pyšný na svůj hudebně skladatelský talent.
8. Jazykově je tato kniha velmi bohatá, což krásně vystihl bilingvní překladatel Pavel Eisner (v románu najdeme úseky psané staroněmčinou, což je přeloženo barokní češtinou). Vnímavý čtenář najde v některých částech zdánlivé složitosti s jakou se mluvčí Dr. Serenus Zeitblom vyjadřuje rozpačitost skromného inteligentního člověka, který si jakoby neví rady s vyjadřováním svých velmi smíšených pocitů, se kterými píše to, co píše. Jinde tato rozpačitost mizí v úspěšné snaze vyjádřit co nejpřesvědčivěji dojmy z přednášek Wendella Kretzschmara, k čemuž je složitější způsob mluvy dost nutný. Příklad pseudointelektuálního blábolu najdeme ve 14. kapitole v diskuzi studentů teologie, na což ovšem čtenář není předem upozorněn, ale během čtení mu to může dojít. A pokud náhodou ne, tak mu to Serenus Zeitblom krátce před koncem kapitoly vysvětlí sám.

9 18.04.2022

Viz můj komentář ke knize Jaroslava Durycha Sedmikráska.

Tento můj komentář se může vztahovat nejen ke knize Sedmikráska, ale i Píseň o růži. Musím na to ale oklikou:
Pokud znáte závěrečnou větu 4. větu Finale Presto z klavírní sonáty b moll Fryderyka Chopina op. 35, tak již víte, o čem asi je řeč. Pokud ji neznáte, tak si ji najděte na Youtube a poslechněte si ji, a to i když Vám hudba nic neříká. Neznalým pro uklidnění předem oznamuji že je to věta velmi rychlá a velmi krátká. Dojem na posluchače jak hudbymilovné, tak ty druhé je kupodivu dost podobný. Zmatek, chaos, co to je?? Po letech jsem došel k názoru: Toto je absolutní koncentrát skutečného umění. Jakoby nádoba toho nejostřejšího koření, kterým musíte více či méně okořenit to, co se tímto aktem stane pravým uměleckým dílem. Pokud tam toto koření není (aspoň minimálně), jedná se o kýč.
Uvedené Durychovy knihy bych charakterizoval takto: Vezměte červenou knihovnu a těžce ji okořeňte uvedeným kořením. Výsledkem je zvláštní dojemné velmi působivé poetično.

2 13.04.2022

Dle mého názoru vynikající román. Jaroslav Durych si ho údajně cenil jako jedno ze svých nejlepších děl. A na takové dílo by si měl dělat čtenář názor sám bez předchozího ovlivnění. Proto zde nebudu psát žádné podrobné komentáře, jen upozorním na několik detailů a mých vlastních dojmů, se kterými jiný může i nemusí souhlasit.
1. Při četbě se mi zdálo, že krátké kapitoly tohoto románu jakoby na sebe navazovaly jako nějaký řetězec. Napadl mne růženec. Spočítal jsem kapitoly, a skutečně, je jich 53. Přesně tolikrát se totiž při modlitbě růžence pomodlíme modlitbu Zdrávas Maria. Pro tento dojem růžence je dobré, když knihu čteme z vydání z r. 1938 - tam kapitoly navazují jedna na druhou - následující kapitola začíná na stejné stránce, na které předchozí kapitola skončila. Typograficky méně vhodné je vydání z roku 1969, kde každá kapitola začíná na nové stránce, čímž je dojem řetězení narušen.
2. Prvá kapitola geniálně spojuje zdánlivě nespojitelné: s maximální možnou mírou taktu a cudnosti má maximálně možný erotický náboj.
3. Při četbě pokládám za vhodné od začátku sledovat popisy světla. Postavy jsou jakoby tímto světlem vedeny k tomu, co se v knize stane.
4. Jeden ryze můj názor: Pater Martinez věděl o tom, že Šimon Vlk cestuje do Svaté země pravděpodobně proto, že mu to dříve uložil jako pokání po zpovědi.
5. Jako u všech knih Jaroslava Durycha - je třeba nehledět na své zaujetí, ale prožívat vlastní dojmy, které se shodují s tím, co zrovna prožívá popisovaná postava. Například že pokud se něco nedovíme, tak se to dovědět ani nemáme, protože to neví ani ten, koho se to v knize týká. Tato naše neznalost je součást našeho dojmu. Blíže o tom píši v komentáři k Jaroslavu Durychovi obecně.

Máte-li zájem o můj komentář k Bloudění, tak si prosím nejprve přečtěte to, co píši o Jaroslavu Durychovi obecně - najdete ho přímo v sloupci Jaroslav Durych, autor.
K Bloudění bych uvedl jen některé z mých poznatků, kterých jsem si při četbě tohoto skvělého románu uvědomil.
1. Jaroslav Durych tento román opakovaně přepisoval, většinou škrtal (dle mého názoru špatně, škrtáním román kazil, to se mu "dařilo" i v jiných dílech, konkr. v románu Na horách), někdy opravoval chyby, Nejraději mám prvé vydání, je nejméně seškrtané a nejvíce srozumitelné. Jenom je třeba si v závěru posledního dílu změnit nesprávné jméno Dikast na správné Dismas (což Jaroslav Durych od třetího vydání udělal sám).
2. Stran hlavních postav. Jiří je hříšník, který je Andělkou veden a doveden ke spáse. Andělka již svým jménem zde symbolizuje strážného anděla. Kajetán (moje oblíbená postava) již spasen je. Během života stále něco ztrácí, není schopen si udržet majetek, postavení, mezilidské vztahy, to ale není tak podstatné. Na rozdíl od Jiřího je morálně a vírou zralý již na počátku a přes různá zaklopýtnutí prochází životem z čistým štítem. Domněnku, že je Kajetán je totožný s kurýrem z povídky Kurýr z menší valdštejnské trilogie Rekviem můžeme a nemusíme přijmout. V závěru románu je věta která to naznačuje, tuto větu ale Jaroslav Durych v posledním vydání škrtl. V tom případě je osud Kajetána typický - ve válce se ztratí. Pokud ztotožníme Kajetána s kurýrem z povídky Kurýr, tak před svou tragickou smrtí zešílí.
3. Jiří je vyvíjející se postava. Na počátku vystupuje většinou jako neukotvený, nezralý člověk. Hloupě a cynicky vtipkuje (připomíná v tom starého Karamazova z Dostojevského románu), vůbec si neuvědomí, že tím může přivést své známé do neštěstí. Jeho cíl života je nesmyslný, jakoby zoufale dnešní - smyslem jeho života je stát se milencem zimní královny. V páté kapitole přivede katolického Kajetána do společnosti nekatolicky smýšlejících dívek aniž si vůbec připustí myšlenku, že je tím může přivést k nejpřísnějšímu potrestání. (Nedojde k tomu díky Kajetánově ušlechtilosti a tolerantnosti.) Stěžejní je, že je jednou z dívek proklet (v kritickém vydání z r. 2015 to je na straně 106, řádek 11-13). Pravděpodobně proto, že si toho skoro žádný čtenář nevšiml (asi pouze Pavel Eisner), autor opakovaně přepisoval a měnil zhruba stránku předtím, a to tak, aby tu situaci sice jakoby objasnil, ale přece jen nechal durychovsky ne zcela zřetelnou. (Stojí za to si pomocí dotyčného kritického vydání tyto změny rekonstruovat a seznámit se s nimi, dobře si tím dá ilustrovat autorův styl psaní.) Čtenářův dojem je, že se zde muselo stát něco závažného. Také že stalo, bylo to Jiřího prokletí. "Ať tvé tělo roztrhnou, než tě některá obejme!" Proto Jiří nebyl schopen Andělku políbit, proto s ní mohl zplodit dítě až po svém těžkém těžkém zranění, které tuto kletbu naplnilo a zlomilo, krátce před svou smrtí. K definitivnímu obratu v životě Jiřího dochází během dobytí Magdeburku a zmasakrování jeho obyvatel, což popíši v dalším bodu, je to jedna z nejkrásnějších durchovských reminiscencí.
4. V prvých vydáních 4. kapitoly prvého dílu (kterou počínaje čtvrtým vydáním dle mého názoru ke škodě knihy autor velmi proškrtal, a to včetně níže uvedeného textu), je citována modlitba, kterou před bitvou na Bílé hoře na císařské straně pronesl mnich Dominik, modlitba, která údajně vedla k zázraku vítězství císařského vojska: "Dona mihi virtutem contra inimicos tuos. Monstra te esse matrem!" Překlad do češtiny je: "Dej mi odvahu proti tvým nepřátelům. Ukaž, že jsi matkou!" Upřímně řečeno, oslovit takto pannu Marii vyžaduje značnou odvahu, skoro bych řekl, že to hraničí s rouháním. Jaroslav Durych (uvědomme si, že byl jedním z významných katolických teologů) ale v Bloudění reminiscencí tohoto textu v kapitole o vyvraždění dobytého Magdeburku (známého historicky pod názvem Magdeburská svatba) tuto modlitbu nejen že obhájil, ale dal jí tu pravou náplň. Jsme v Magdeburku, který právě dobyla císařská vojska generála Tillyho. Vedení do poslední chvíle čeká, že městu přijde na pomoc švédský král Gustav Adolf a vše se změní ve společné vítězství Švédů a obránců Magdeburku. Nejbohatší občané Magdeburku se shromáždí v kostele, kde je zapomenutá socha panny Marie (neznalým zde sděluji, že nekatolící neuznávají pannu Marii). Mezi touto smetánkou se ocitá i Jiří. Všichni v kostele ještě nevědí, že je vše ztraceno a stále doufají, že přijdou Švédové a zachrání je. A v této situaci Jiří poklekne a nahlas pronese prvou část modlitby: "Dona mihi virtutem contra inimicos tuos!" "Dej mi odvahu proti tvým nepřátelům!" Jiří se okamžitě ocitá v nepřátelském prostředí pohrdavých pohledů, hlavně dómského kazatele. Vtom se otevřou dveře a vchází vítězný Tilly. Jen několik jeho ironických připomínek a odpovědí dómskému kazateli dává tušit, jaký bude osud všech v tom kostele. Atmosféra textu zde přímo dýchá jejich hrůzou. A náhle Jiří nahlas pronese druhou polovinu té modlitby: "Monstra Te esse matrem!" "Ukaž, že jsi matkou!" V typicky durychovském zmatení se náhle mění atmosféra. Ironie zbožného katolíka Tillyho je pryč, jakoby si uvědomil, že je prostřednictvím modlitby k Matce boží vyzýván k milosrdenství, nejistá atmosféra strachu se mění v nejistou atmosféru naděje. Jaký byl osud oněch lidí v kostele v knize není uvedeno. Každopádně teolog Jaroslav Durych zde krásně ukázal pravý význam bělohorské modlitby. Prvou částí se modlíme o odvahu v nepřátelském prostředí. Druhou částí jsme vyzýváni k milosrdenství a toleranci vůči poraženým a slabším, než jsme my.

7 09.04.2022

Krásná velká romantická pohádka pro dospělé. Po přečtení jsem si uvědomil jednu myšlenku, kterou pronesl tuším Alfred Hitchcock: "Nemám rád realismus. Představte si ženu, která celý den drhne schody. Večer jde do kina a co tam uvidí? Ženu drhnoucí schody."
Zeyerův román nás nádherně přenese od reality drhnutí schodů do pohádkového světa. Stojí za to se tomu poddat.

6 07.04.2022

Setkal jsem se s názorem, že se jedná o největšího světového básníka, který měl pouze tu smůlu, že psal v češtině. Jeho básně nejsou na poslech při recitaci, ale na četbu a velké promyšlení. Potom se je můžeme i nahlas zarecitovat a ocenit spolu s krásou myšlenek i krásu slov. Strávil jsem poměrně hodně času zatím asi nad deseti básněmi, stálo to za to. Pro současnost pokládám za velmi aktuální báseň "Modlitba za nepřátele" ze sbírky Větry od pólů.

5 06.04.2022

Následující komentář se vztahuje k nejdelší povídce (nebo spíše románu, postavy procházejí vývojem) Na pomezí cizích světů, která (který) svou kvalitou a myšlenkovým obsahem patří dle mého názoru k tomu nejlepšímu, co autor napsal, resp. kdybych si měl z jeho děl vybrat deset nejlepších, tek by byla (byl) mezi nimi:
Tato skvělá strhující a dramatická povídka je překvapivě aktuální pro současnost. V dnešním převážně materialistickém prostředí, které eliminuje vyspělou duchovní orientaci, nacházejí paradoxně široké pole působnosti různé druhy okultní ezoteriky. Příběh Lazara z Lošan dobře ukazuje, jaké nebezpečí hrozí lidem, kteří si s těmito aktivitami začnou zahrávat. Více nebudu prozrazovat, upozorním jen na jeden detail, kterého je dobré si všimnout: Magie nabízí Lazarovi, že se stane polobohem pokud se v cestě za ní bude řídit třemi zásadami - pravdou, spravedlností a rozumem. Jedná se o zjevnou ďábelskou lež a podvod. Ďábel v podobě hada v ráji také tvrdil lidem, že budou jako Bůh. Lazar potom v sobě při svém zabřednutí do okultismu ubíjí jiné tři zásady - víru, naději a lásku.

06.04.2022

Dovolím si poněkud morbidní návnadu pro toho, kdo tuto literární perlu nezná. Po přečtení této knihy jsem dal svým příbuzným pokyn, aby mi po mé smrti dali do rakve či do urny moje brýle.
Dle mého názoru je tato kniha mezi stovkou nejlepších knih ze všech (rozhodně z toho, co jsem četl). Pro ty, kteří to nečetli: Až Vám krátce před koncem knihy začne být jakoby nevolno od žaludku tak vydržte, přejde to. Je to symbolické poukázání na to, že i naprostou zvrhlost je lidstvo schopno přijmout jako normu, pokud si na ni zvykne. Jinak zde nepíšu nic, nechci čtenářům předem kazit žádnou předčasnou informací dojem z četby. Jen zde připomenu doporučení, které slyšel Aurelius Augustinus (Svatý Augustin) ve zpěvu dívenky: Tolle, lege. (Vezmi, čti.)

1 02.04.2022

Pohádku Radúz a Mahulena provedenou spolu s hudbou Josefa Suka pokládám za jedno z vrcholných děl světového romantismu.
Stran dramatu Neklan - je dobré uvést, že zde kníže Neklan není zbabělec, který by se chtěl vyhnout boji. On ale zná věštbu, která říká, že jeho vojsko bude poraženo pokud ho bude vést. Jako kníže ale ve válce musí být příkladem a bojovat v čele vojska. Řeší to tak, že ve své zbroji za sebe nechává bojovat Tyra z Chýnova (Jiráskova Čestmíra). Čili nikoliv ze zbabělosti, ale aby zabránil porážce svého vojska.

02.04.2022

Této knize vděčím za dokonání mé konverze ke křesťanskému katolicismu. V prostředí na jedné straně ryze materialistickém a na druhé straně přeplněném četnými kusými, zmatenými, často velmi suverénně podanými informacemi či pseudoinformacemi stran duchovna, jsem si při její četbě uvědomil, že jsou mi zde postupně a nenásilnou formou dávány zřetelné a vyjasňující odpovědi na skutečně všechny otázky, které se mi dříve při pokusech o zorientování se a nalezení cesty v náboženství vybavovaly. Je to kniha pro hledající k nalezení.

7 01.04.2022