Legens komentáře u knih

Paradoxně jsem si na tuto knížku skvělých humoristických povídek vzpomněl při četbě knihy Polní tráva Jana Čepa. Tato kniha totiž z úplně jiné úrovně zpracovává jakoby podobné téma ze zdejší povídky Život Johna Smithe. A uvědomil jsem si, že v průběhu těch let, co Leackokovy povídky znám, se mi tato dílka (spíše jako celky než glosy z nich) vybavují během nejrůznějších životních situací. Např. když uvidím děravý kýbl, vzpomenu si na chudáka C z povídky A, B a C aneb matematika z lidské stránky. Když zjistím, že někde v horách se staví hotel, vzpomenu si na Návrat k divočině, když probíhá poněkud delší návštěva (nejen někoho u mne ale i moje u někoho) - Halucinace pana Wlezleyho, když sleduji kariéry některých politiků - Hrdina z Horákova atd., atd.. Ale že dojde k takové asociaci, jakou popisuji hned ze začátku s knihou Jana Čepa, to bych opravdu nečekal. A trochu jsem se zastyděl, že tento komentář k tomuto vynikajícímu souboru Leacockových perliček píši tak pozdě, přestože se mnou tyto povídky žijí vlastně trvale.

5 18.07.2023

V české literatuře má tato kniha pro děti naprosto rovnocenný význam jako Erbenova Kytice či Nerudovy Balady a romance pro dospělé. Vynikající a nádherné po všech stránkách.

15 09.07.2023

Perfektní kniha. Když máte pocit, že je to vážné, tak po chvíli zjistíte, že si z Vás autor dělá legraci. Když se té legraci začnete spolu s autorem smát, tak najednou Vám dojde, že se nemáte čemu smát, jelikož je to vážné. A tak se to nádherně střídá a motá, vyvrcholí to v kapitolách mezi smrtí císaře Fridricha a přicestováním Baudolina do Cařihradu, kde pitoreskní fantasmagorie nemá chybu. A vůbec největší čtenářskou chuťovkou je, že když se snažíte vzít si z knihy nějaké jakoby filozofické poučení, tak právě v tom si z Vás autor dělá tu vůbec největší legraci, protože ono tam žádné není. Třešničkou na dortu je závěrečná věta, která je ve zdejších komentářích i citovaná, ale, pokud jste to nečetli, tak se nesnažte s ní seznámit dříve, než román dočtete.

7 29.06.2023

Vynikající fakty nabitá monografie o skvělém člověku. Nezapomenu na dojem, který ve mně vyvolala informace, když jsem se v roce 2002 dozvěděl, že soustava jihočeských rybníků zadržela při tehdejší strašné povodni podstatně více vody, než celá vltavská kaskáda. A pokud byla skutečně pravda, že Jakub Krčín za to, co udělal svým současníkům skončil v pekle, tak vůbec nepochybuji o tom, že vděčnost lidí po letech 2002 a 2013 ho musela z těchto míst doslova vykopnout přímo do Nebe.

27.06.2023

Nedovedu si představit stručnější, zábavnější a výstižnější poučení o filozofii, než jakým způsobem je to popsáno v této velmi originálně pojaté knize. Pokud Vám filozofie nic neříká tak neváhejte a dejte se do čtení této knihy. S překvapením zjistíte, že to má hodně co do sebe.

13 26.06.2023

Tajemné, místy i trochu strašidelné pohádky. Jakoby romantičtější a tajuplnější než pohádky od K. J. Erbena či B. Němcové. Psány kouzelnou češtinou 19. století. To, že nemám se čtením literatury psané archaickou češtinou problémy, připisuji mimo jiné i této knize, se kterou jsem byl seznámen již v předškolním věku.

1 14.06.2023

Krásná reminiscence na mé dětství, byly to jedny z pohádek které mi byly v předškolním věku čteny. Ne všechny příběhy zde končí happyendem, spolu s Karafiátovými Broučky to bylo takové mé prvé seznámení s tím, že konec vyprávění může být i smutný (např. pohádka Stříbrný albatros). Přičemž ty smutné konce jsou zde podány jaksi šetrněji, než je tomu v Broučcích. Pod názvem Jak Honza pásl motýly se skrývá pěkná poučná pohádka o štěstí pracovitého člověka.

14.06.2023

Plný počet hvězd nedávám z čistě osobních důvodů - špionážní žánr nemusím. Komentář píši z důvodu zveřejnění jedné myšlenky, která mne při čtení napadla:
Kniha nemá ucelený příběh, to mi při jejím čtení vadilo, ale jen do té chvíle, než jsem si uvědomil, že právě proto, že to jsou jakési útržky různých situací, které dle aktuálního stavu a nápadu musel hlavní protagonista řešit, je s největší pravděpodobností kniha psána dle skutečných událostí. V běžném životě totiž přicházejí různé starosti, radosti, průšvihy, úspěchy jaksi jeden po druhém a vše je vlastně jakýmsi souhrnem dílčích příběhů. Tvůrce románu by vybral jeden příběh, příslušně ho dle pravidel psaní zkonstruoval a vygradoval. Tady ne. Ony recepty, pro které je kniha tak vychvalovaná, jsou zde jistě kvůli zaujetí milovníků dobrého jídla, ale hlavně proto, aby se knize dodalo jakési pojítko, které má dodat zdání jednoty.

30.05.2023

Zvykl jsem si se dívat na Ecovy knihy jako na apriorně dobré. A když se mi na nich něco nezdá, tak hledám chybu spíše v sobě, než v té knize. Tento přístup ke knize je hodně náročný, vyžaduje trpělivost, ale vrací se to čtenáři (mně) v nápadech a myšlenkách, které třeba autora při psaní ani nenapadly. A to je dle mého názoru známka kvalitní knihy - nutí čtenáře přemýšlet a ty kvality nalézat sám. Pokusím se zde napsat několik myšlenek, které mne napadly, aniž bych tvrdil, že je to to "co tím chtěl básník říci".
1. Rozpor mezi tím, že Yambo je profesí antikvář, který se evidentně vyzná v historii literatury, tudíž i té nejkvalitnější, ale svou paměť si oživuje tím, jak v dětství a mládí četl hlavně brak. Nejkvalitnější uvedenou knihou je asi v této souvislosti Dumasův Hrabě Monte Cristo a de Amicisovo Srdce. Nejhodnotnější literatura je zmíněna pouze jako objekt obchodu, (Dílo Wiliama Shakespeara je hodnoceno hlavně proto, že kšeft s jeho prvým vydáním je reálný. Gutenbergova bible je zmíněna s povzdechem, že její cena je tak astronomická, že je pro běžného antikváře obchod s ní nerealizovatelný. Renesanční vydání Ciceronových děl z 16. století jsou zmíněna jako dobrá pro kšefty s hlupáky, kteří si myslí, že v tom mají něco hodnotného. A popis antikvářem probírané knihovny z pozůstalosti připomíná supa na mršině.) Vím, že Umberto Eco po sobě zanechal velmi hodnotnou knihovnu se sbírkou prvotisků. Jedná se o jeho osobní zkušenosti s antikváři? A proč ten brak? Snad mi dá na tento rozpor odpověď autorovy knihy Skeptikové a těšitelé a Knih se jen tak nezbavíme, které jsem zatím nečetl.
2. Ať se již Yambovi vrátila aspoň částečně paměť jakýmkoliv způsobem, za svůj prožitý život se opravdu nemusí stydět. Epizoda z odboje proti fašistickému režimu - klobouk dolů.
3. Když se Yambovi aspoň částečně vrátila paměť, jsou v knize vylíčeny dost odporné kriminální zločiny, kterých se lidé dopustili krátce po válce a které s válkou již neměly nic společného. Na to bylo opravdu lepší nevzpomínat. Zdá se mi, že pod dojmem tohoto návratu paměti se Yambo jakoby rozpomněl na své objevování paměti z komixů a řekl si, že v tomto světě je přece více krásy a hodnot, než v tom reálném. Závěrečný text tudíž nevidím jako předsmrtnou agonii, ale jako návrat do vysněného světa, který během hledání své ztracené paměti znovuobjevil, ve kterém si dokonce dal i nějaký cíl - rozpomenout se na tvář dívky, do které se jako student zamiloval, neměl odvahu s ní promluvit, ona se odstěhovala a po několika letech zemřela. Vidím určité poselství románu zde v tom, že při nějaké znechucenosti životem a mezilidskými vztahy může člověk utéci do různých zájmů, které mu mohou od těchto potíží (ať již skutečných nebo jako v Yambově případě spíše domnělých, on svou rodinou byl milován) odvrátit pozornost. Anebo jsou skutečně poslední řádky líčením předsmrtné agonie? Nevím, nedokáži si dát odpověď. A právě tyto otázky tím, že člověk o nich musí přemýšlet, dělají knihy jako je tato tak kvalitními.

4 30.05.2023

Dopisuji nový komentář. Ten předchozí ze 14.7.2022 jsem psal na základě přečtení knihy před asi dvaceti lety a následně po seznámení se s komentářem kardinála Špidlíka a krátce po přečtení Bratrů Karamazových. Nyní jsem Idiota opět přečetl a pokládám za vhodné dopsat pár postřehů, které vyplývají nejen z tohoto nového přečtení, ale i z komentářů zde na Databazi.
1. Někteří uživatelé zde hodnotí jako pozitivní začátek knihy s tím, že zhruba druhé dvě třetiny jsou nepřehledné a nudné. Svým způsobem mají tito uživatelé pravdu. Ono totiž je opravdu nudné číst o tom, jak se kolem knížete Myškina shromažďuje značné množství lidí za jediným účelem obrat ho o jeho peníze. A je neuvěřitelné, jak on sám je vůči nim empatický a snaží se vycházet dobře i se zjevnými podvodníky a nalézat v jejich jednání dobré pohnutky. Čili on je pro své okolí skutečně užitečný idiot, který se zdánlivě přímo nabízí k tomu, aby byl oškubán.
2. Vnímavý čtenář ale může nahlédnout přímo do psychiky knížete Myškina. Je zde opravdu možno pochopit, proč on je empatický i vůči zjevnému gaunerovi.
3. Jsou zde dva jedinci (Hypolit a Nastasja Filipovna), ve kterých jejich zoufalý stav odhalil sklony k hysterii (teatrálnímu demonstrativnímu jednání s nezbytnou nutností publika). Hypolit je k demostraci těchto svých sklonů dohnán svým zdravotním stavem a Nastasja Filipovna děsivým případem jejího celoživotního zneužití, kdy si z ní bohatý zvrhlík od osiřelého děvčátka vypěstoval efektní milenku. Empatie knížete Myškina se zde zcela míjí účinkem. Bez ohledu na jejich skutečně smutný stav nedokáží totiž tito dva lidé být empatičtí vůči nikomu. (Pro hysteriky to bývá dost charakteristické.)
4. Je velmi smutné sledovat, jak bezskurpulózní jednání lidí s knižetem Myškinem vede k jiným závěrům, než oni by si představovali, a jak kníže Myškin v těchto neúspěších hledá vinu sám v sobě. Osobně se domnívám, že jeho definitivní zhroucení vyplynulo z toho, že si sám sobě kladl za vinu smrt Rogožinem zavražděné Nastasji Filipovny.
5. Zvláštní je postava Aglaji. Ona je velmi krásná a lidé obecně mají tendenci spojovat krásu s dobrem a moudrostí. Během čtení jsem sám měl tendenci této představě podlehnout. Její krása jakoby přímo leze z řádků knihy a během skoro celého románu jsem si vůbec neuvědomil to, co mne napadlo až při samém závěru knihy, že ona je vlastně hloupá. A pokud s tímto mým názorem někdo nesouhlasí, tak to tím více svědčí o Dostojevského genialitě představit krásnou dívku tak, že si čtenář její hloupost vůbec neuvědomí.
6. Kníže Myškin je tolerantní vůči všem lidem, se kterými se potká. O to více je před závěrem knihy překvapivý jeho až výbuch nenávisti vůči Římskokatolické církvi. Jak je to možné, že tak vnímavý a empatický člověk, který všude hledá a nachází dobro (asi i tam, kde není) najednou vybuchne do takovéto přímo splašky nenávisti? Kardinál Špidlík říká, že Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského. Takže já v tom vidím prorocké varování Evropanů před rusofilstvím. Prostě je třeba si vůči jistým lidem zachovat velkou míru obezřetnosti, nevíme, co z nich vyleze a to i zcela nečekaně bez ohledu na to, jak se nám jeví. Paradoxní je závěr, kdy opětovně zhroucený kníže Myškin se na svou léčbu odebírá tam, kde působí ona jím tak proklamovaně nenáviděná Římskokatolická církev - do Evropy.

Závěrem si pro sjednocení dovolím zde kopírovat můj původní komentář ze 14.7.2022

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

15 15.05.2023

Sice méně známé, ale naprosto stejně hodnotné jako Erbenova Kytice. Ne zcela odkrytý poklad národa, mělo by se to číst a recitovat více.

3 05.05.2023

Obě povídky s kocourem Websterem pokládám za asi to nejlepší z humoristické literatury co jsem četl.

03.05.2023

Nevzpomínám si, že bych četl jinou knihu, kde hlavní protagonista je taková s...ě, jako v této knize. Přičemž nelze plně říci, že by byl tím, čím v naprosté většině knihy je, zcela od začátku. Prostě přijal určité názory, nějak se zapletl a začal se vézt na něčem, co se stále rozjíždělo a jen obtížně se to dalo zastavit. Problém byl ten, že se to zpočátku zastavit dalo, ale on zjistil, že mu to tak vyhovuje, že se z toho dá hmotně těžit, a tak je z něho postupně čím dál tím větší bestie. Je zde náznak, že nějaké svědomí tam přece jen bylo a je otázkou, zda jeho osud (který si z posledních dvou až tří stránek musí čtenář domyslet sám) byl či nebyl více či méně vědomý.
Měl jsem při čtení dva smíšené spolu související pocity, které bohužel ve svém důsledku nebyly vůbec veselé. Na jedné straně mi kniha potvrdila některé názory, ke kterým jsem v průběhu života dospěl, a sice, že se musím stavět s maximální možnou obezřetností ke všem konspiracím, radikalismům, jednoduchým řešením složitých problémů, poukazování na viníky (To jsou ti, kteří za všechno můžou!!!) a podobně. Na druhé straně bohužel vidím, kolik prostých lidí je těmito způsoby individui podobnými hlavní postavě této knihy manipulováno, jak rádi a ochotně přijímají nabízená rádoby jednoduchá řešení, a jak to vede k osobním a následně přispívá i k celospolečenským tragédiím. Za všechny si dovolím upozornit v této knize na postavy Bronteho a Diany a jejich osudy. Přičemž právě s pomocí podobných jednodušších lidí (a je jich opravdu hodně), kteří jsou zmanipulovaní šiřitelé i oběti uvedených demagogií, dochází k děsivým důsledkům, jako byl např. holocaust.
Hlavní postava je sice smyšlená, ale autor ji vytvořil jako jakýsi jednotící prvek mezi událostmi které se opravdu staly lidem, kteří skutečně žili. (Viz doslov knihy Jiřího Pelána)
Citace (hovoří o francouzském císaři Napoleonovi III.) ze strany 176:
"Rozumíte? Uskutečnit despotismus díky všeobecnému hlasovacímu právu! Ten ubožák provedl autoritářský státní převrat s podporou blbého lidu! Dává nám na vědomí, jak bude vypadat zítřejší demokracie." (Konec citace.)
Smutné, smutné...

11 30.04.2023

Doplňuji můj předchozí komentář o jeden dílčí poznatek:
Kniha pochází z doby, kdy výprask byl běžným výchovným prostředkem. A poskytuje zde autentický návod, jak se má dítě, které ho dostává, chovat. (Nepochybně se jedná o autorovu osobní zkušenost.) Návod podává svým podřízeným vojákům sám generál lovernské armády Velký Janek (necituji přesně, jen po paměti):
"Až vás budou řezat tak řvěte, musíte řvát co nejvíc a co nejhlasitěji".
Praktický důsledek tohoto doporučení je zde popsán. Jeden z lovernských vojáků, když je právě uvedeným způsobem otcem vychováván, dodržuje doporučení svého generála. Vzápětí přiběhne matka a úpěnlivě žádá otce, aby toho nechal, že to dítě trpí jak mučedník. Otcův argument, že se ho skoro ani nedotkl, se zde míjí účinkem. Matka ho zcela opomíjí a výprask na její naléhání končí.

8 25.04.2023

Hodnotná monografie o obdivuhodném člověku (toto píši s vědomím, že bych nechtěl být jeho současníkem a už vůbec ne společníkem). Monografie je unikátní v tom, že (dle mého názoru) velmi střízlivě hodnotí tzv. Valdštejnovu zradu, kterou autor vlastně popírá. Je o ní totiž pouze jeden doklad, a ten byl sepsán emigrantem Sezimou Rašínem až několik let po Valdštejnově smrti, autor tohoto dokladu byl za něj dost bohatě odměněn. Navíc bylo vyloženě ve Valdštejnově zájmu, aby se Habsburkové udrželi u moci, pokud by došlo k vítězství Švédů a protestantů, byl by majetkově ohrožen navrátivšími se emigranty. Daleko reálnější je hodnocení Valdštejnova konce to, že byl velmi bohatý, velmi nemocný a neměl mužského potomka. Nejsnadnější způsob, jak přijít k jeho majetku, bylo pod záminkou zrady ho zbavit života dříve než zemře přirozenou smrtí.
Kniha mi umožnila se detailněji seznámit s historickým Valdštejnem (beletristicky mi známým již dříve z Durychova Bloudění) a přes určitý odpor k němu (zbohatl dost škaredě rafinovaným způsobem tak, že restituci katolického majetku, kterého se předtím zmocnili protestanti, postupně převedl v podstatně větším rozsahu do své vlastní kapsy, osobně zatkl Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který poté skončil svůj život na popravišti 21.6.1621) ho nemohu neobdivovat (následně píši spíše o Valdštejnovi než Polišenského monografii):
1. Během svého života stěžejním způsobem ovlivnil čtyři korunované hlavy (Fridrich Falcký díky němu přišel nejen o české království, ale i o Falc, dánský král Kristián zůstal králem z jeho milosti, Habsburkové se díky jemu udrželi na trůně a likvidací Gustava Adolfa natrvalo zničil švédské ambice stát se evropskou mocností).
2. Byl geniálním vojevůdcem (např. vojensky zlikvidoval Ernsta Mansfelda), při tom skvěle využíval chaosu a neinformovanosti, a to natrvalo. Jeho největší vítězství v bitvě u Lützenu (dokázal přesvědčit Švédy vedené krátkozrakým Gustavem Adolfem, aby bojovali v mlze, podobně jako Napoleon své protivníky u Slavkova), kdy doslova otočil dějiny, je dodnes prezentováno jako vítězství Švédů. Má to logiku? Skutečně to bylo švédské Pyrrhovo vítězství? Mohl Pyrrhos zvítězit tak, že tu bitvu sám nepřežil, což se u Lützenu stalo Gustavu Adolfovi?
3. V době, kdy byl meklenburským vévodou začal ve Wismaru budovat válečné loďstvo, jeho válečné lodě (bylo jich necelých deset, přesně to nevím) udělaly jeho protivníkům v Baltském moři na čele nejednu vrásku.
4. Působí to až jako špatný vtip, že posledním jeho vojenským činem před jeho zavražděním bylo to, že dobyl Slezsko.
5. Jen jako dodatek píši, že když se volil největší Čech, tak obhájce Jana Žižky řekl: "Hlasujte pro Žižku, měli jsme jiného vojevůdce? " A nikdo mu neodpověděl že ano, a sice Valdštejna, vojevůdce evropského formátu. Slavný Richelieu si po jeho smrti velmi oddechl.
6. Z několika trvalých památek na něj bych zde uvedl poutní místo Štípa na zlínsku, které založil spolu se svou prvou manželkou Lukrecií Nekšovnou z Landeku.

2 18.04.2023

Dostala se mi do rukou literatura, a pokud vím, jsou i internetové odkazy, že se nejedná o podvrhy, ale skutečně původní středověké texty. Básně jsem přečetl a dovolím si zde napsat můj názor, zejména proto, že jsem se seznámil ve srovnání s diskuzemi o autentičnosti RK a RZ s diskuzemi o autentičnosti autora jiného díla, a sice Slezských písní Petra Bezruče. Takže:
Nevím, zda je to nějakým "čuchem", ale poté, co jsem si přečetl jiná díla Vladimíra Vaška než Slezské písně, se ve mně jaksi spontánně utvrdil názor, že Vladimír Vašek je totožný s Petrem Bezručem, čili že Slezské písně skutečně napsal Vladimír Vašek.
V protikladu k tomu jsem po přečtení RK a RZ ve srovnání s jinou nepochybně středověkou literaturou, dospěl jaksi sám v přesvědčení, že RK a RZ jsou opravdu falza. Velmi mne potěšilo, že jsem se následně dověděl, že tento názor vyslovil již Josef Dobrovský, a to okamžitě poté, co byl s těmito básněmi seznámen.

10.04.2023

Kniha dává dobrý přehled o poměrech a dějinách církve v 16. století. Na postavě sv. Filipa Neriho autor dobře poukazuje na to, jak má probíhat skutečná reforma církve - kdo chce reformovat, musí reformovat především sám sebe a tím jaksi automaticky dává příklad ostatním, kteří ho následují a rovněž začínají sami od sebe. Takováto reforma je potom tichá, skromná, jaksi vnitřní, ale skutečně opravdová.

1 05.04.2023

Tato kniha je velmi mnohovrstevná, čas již odnesl všechny ty problémy ne vždy příznivě přijatých nálad, které okolo sebe autor šířil. Osobně jsem si z této knihy pro praktický život odnesl jednu myšlenku (i když popravdě řečeno nevím, zda v knize skutečně je, každopádně mne během čtení této knihy napadla):
Pokud vím, že mohu člověku (či lidem) něčím prospět a cítím, že on (oni) o to stojí, tak bych měl udělat maximum pro to, abych mu (jim) tímto skutečně prospěl. Pokud ovšem on (oni) o to nestojí, tak bez ohledu na to, že jsem přesvědčen, že tím, že mne neposlechne (neposlechnou) dělají chybu, tak je zbytečné se zde jakkoliv angažovat. Za těchto okolností platí věta Jakuba Demla z knihy Zapomenuté světlo: "Polib mi p...l."

4 27.03.2023

Tato skvělá kniha se velmi špatně komentuje, je třeba si ji přečíst a zažít. Zde bych jen upozornil na tři záležitosti:
1. Pokud spisovatel zpracovává téma s politickým podtextem kterému doba a okolnosti přejí, je vždy ve velmi ožehavé situaci. Okolnostmi a jakousi přípravou čtenářů je na tom lépe autor, který zpracovává téma, kterému doba nepřeje. Čili pokud by vznikla beletrie o Janu Zajícovi ještě před rokem 1989, tak by sice autorovi hrozily obrovské perzekuce od státních orgánů, na druhé straně by se dílo jaksi automaticky stalo čtenáři nesmírně vyhledávané již tím, že je psané v opozičním duchu (viz např. Švandrlíkovi Černí baroni). Ale napsat to v době, která tomuto tématu přeje a neztrapnit se tím, to chce opravdu spisovatele, který perem mistrovsky vládne. A autor toto v této knize dokázal excelentním způsobem.
2. V knize je perfektní dávkování informačního obsahu (autor toho musel o okolnostech kolem Jana Zajíce prostudovat opravdu hodně) a samotného beletristicky uměleckého přínosu. Jde o beletrii, ze které se toho čtenář hodně doví a zároveň právě tím, že to je beletrie, je emočně a prožitím uměleckého díla výrazně zaujat.
3. Autor musel mít opravdu velké odhodlání, aby popsal Jana Zajíce jako osobnost, u které čtenář cítí, že je jakoby předurčena jednak jím samotným a jednak okolnostmi k oběti. Kdyby totiž toto nevyšlo, byl by to jakýsi trapný pokus, kdy si čtenář řekne: "No jo, další politická agitka..." Jenže ono to vyšlo, a vyšlo to tak fantasticky, že nemám odvahu zde uvést, s kým mne napadlo Jana Zajíce zde takto pojatého srovnat.

1 24.03.2023

Dle mého názoru podstatně lepší, než slavní Tři mušketýři. Nicméně zde vypíši, proč nedávám plný počet hvězd. Román je napsán tak, aby se dobře četl a dobře prodával. Čtenářům, kteří jsou stržení postupně podávaným příběhem dokonale rafinovaně připravené pomsty, dost snadno utečou myšlenky, které jsou prezentovány v závěru románu. Jsou to myšlenky velmi důležité, ale jsou vylíčeny v příliš krátkém úseku, čímž dochází k jejich výše zmíněnému přehlédnutí. (Proto ta jedna hvězda pryč.) O co jde:
1. Po smrti chlapce Edvarda (který byl zavražděn svou matkou bezprostředně před její nucenou sebevraždou) se výrazně mění povaha Edmonda Dantese. Ten si uvědomil, že svou snahu po pomstě těžce přehnal, že si hrál na Boha a dostal se z toho do depresí. Z tohoto stavu ho (snad) dostala láska Haydeé, a to jakoby trochu nezaslouženě - na své cestě k pomstě totiž jaksi druhotně Edmond pomohl spoustě lidí, a to je mu v jeho závěrečném dost těžkém psychickém stavu pozitivně vráceno. Ale, opakuji - toto je vylíčeno na tak malé ploše celého románu, že si to čtenář (zaujatý příběhem pomsty) vůbec nemusí uvědomit. (Mimochodem chlapec Edvard je velmi smutná postava - všimli jste si, že jediná osoba, která ho skutečně milovala byla jeho matka? Pro všechny ostatní, včetně čtenáře, je to dost odporný nevychovaný fracek. Je to jeden z drobných psychologických nedostatků tohoto románu, jehož postavy jsou hodně černobílé.)
2. Chování Mercedes a jejího syna Alberta v závěru románu je excelentní. Oba chtějí další život žít samostatně, sami takto nalézat svůj smysl a čest nezávisle na tom, jak si osud s nimi do této chvíle hrál. Edmondovo jednání chápou, respektují, ale zachovávají si od něj odstup. I tato myšlenka je ale jen na dost malém úseku románu a čtenář (opakuji, zaujatý mistrovsky vylíčeným a vygradovaným příběhem pomsty) ji snadno může přehlédnout. Nakonec - přehlédli to i filmaři, když v závěru zpracování s G. Depardierem coby Edmondem a O. Mutti coby Mercedes zcela nesmyslně dávají ty dva opět dohromady, což je totální nepochopení poselství románu, který (na rozdíl od Tří mušketýrů, milovníci tohoto čtiva mi tento názor prosím promiňte) v sobě nese i nikoliv nevýznamnou myšlenkovou potenci.

Mimochodem za skvělé pokládám rozhodnutí italské vlády na ostrov Monte Christo pustit jen naprosté minimum turistů a totálně zakázat využívat tamní pláže. Viz zde:
https://ct24.ceskatelevize.cz/3215926-liduprazdny-dumasuv-ostrov-montecristo-pres-pandemii-vzkveta-na-plaze-nesmi-vstoupit-ani

4 21.03.2023